Tramvajová

   Tramvaj se dnes vysloveně plížila. To nemůže zrychlit?! Mezitím, co jsem přemýšlela o
   nedokonalé pražské hromadné dopravě, neboť tramvaj byla pořádně nacpaná, takže jsem
   musela stát, zastavila a vdechla nové cestující. Všechny jsem si prohlédla. Kromě
   staré nemocně vypadající paní, jejíž hluboce zvrásněný obličej vypadal značně
   ustaraně, a která si při chůzi musela pomáhat holí, mě nikdo jiný nezaujal. Paní si
   stoupla vedle mě k sedadlu, na němž seděl mladý chlapec a právě ho něco velmi
   důležitého zaujalo na jeho obnošených kanadách.
   Tramvaj se cukavě rozjela a babička na mě, chudák, spadla. Pomohla jsem jí opět
   získat rovnováhu. Obhlédla jsem okolí a zjistila jsem, že žádný sedící se nemá k
   tomu, aby stařence uvolnil místo. Chtěla jsem něco vášnivému pozorovateli kanad říct,
   ale babička mě předběhla: „Mladíku, mohl byste mě, prosím, pustit sednout? Bolí mě
   nohy a špatně se mi stojí." „Ale, babi," usmál se drze chlapec, „celej den jsem makal
   v práci a ty sis zatím válela zadek v cukrárně a drbala se svejma bábrlinkama o tom,
   jaký máte malý důchody. Já mám právo sedět, protože já pracuju!"
   Nikdo se staré vykulené babičky nezastal, a proto jsem cítila jako morální povinnost,
   nenechat ji v rozpacích. „Vy jste asi velkej tvrďas, to je fakt. Ale základní slušné
   vychování vám chybí. Nevidíte snad, že tato paní sotva stojí?!"
   A jeho reakce? Jen se poťouchle usmál, zahrabal v batohu, vytáhl walkmana (u dnešní
   mládeže v takovýchto krizových situacích velmi oblíbený) a nasadil si ho na uši.
   Babička se na mě s lítostí usmála: „Děvenko, vy asi nejste z Prahy, že?" Němě jsem
   přikývla, protože jsem se teprve vzpamatovávala z toho, co jsem zažila. „No, já si to
   hned myslela," pokračovala stará paní, „pražští lidé si takovýchto příhod nevšímají."
   Tramvaj cinkla a paní pomalu a ztěžka vystupovala. „Děkuju vám. Nashledanou," loučila
   se babička.
   Nechci a ani nebudu vám tady dávat kázání o zásadách slušného chování, protože ty by
   měl každý správný Čech znát. Jen chci všechny, co přečetli tento fejeton, poprosit o
   to, aby prokazovali úctu všem starým lidem a nejen své babičce či dědečkovi. Vždyť
   díky těmto lidem jsme se narodili a můžeme užívat života! Snad tedy mohou dožít svůj
   život bez komplikací a s pocitem, že nám tu něco přenechali. Alespoň to, že slušné
   chování je dnes samozřejmostí.