Řiďme se citem, ne pudem!

   Asi jste to všichni viděli. V průběhu jedné z přednášek o fotografování se ve dveřích
   objevil dlouhán s foťákem na krku a pohodlně se usadil na stole u dveří. Občas se
   usmál, občas zvedl k oku fotoaparát s megableskem a stiskl spoušť. Vypadal trochu
   svérázně, trochu neobvykle…
    „Kdo jste?"ptali se lektoři.
    „Kdo je?" zněla otázka v hlavě každého z nás.
    Fotograf z Deníků Bohemia. Jméno i cíl jeho přítomnosti na semináři neznámý.
    Podle Merleho byla jeho chyba v tom, že držel špatně fotoaparát, stavěl lidi do
   nucených póz a hlavně – přišel nepozván a bez toho, aby se představil. V okamžiku,
   kdy Jaroslav Mojžíš, jeden ze studentů letní školy, pořizoval snímek, dostal Neznámý
   Fotograf nápad. Co fotka fotografa?
    Jarda se přestal soustředit na Merleho v legrační póze u novin s Krtečkem. Dostal
   nápad. Co fotka fotografa?
   Stáli naproti sobě a mířili na sebe s prsty na spouštích. První odpadl Neznámý
   Fotograf a rudý se posadil. Když Jarda se zadostiučiněním spustil ruku s foťákem, dal
   se Neznámý znovu do práce. Tentokrát se náš fotograf naštval. Přišel k Neznámému a
   začal ho fotit z nejmenší možné vzdálenosti. Zachytil i jeho rudá ušiska a copánek
   podivného tvaru.
    Neznámý – jakkoliv zahanbený --  si nedal pokoj.
   Candace která jím měla být též zvěčněna, dotěrnému fotografovi doporučila, aby si
   vyfotil raději Jardovo ucho.
    Dost dlouho jsme na našem semináři diskutovali o etice. Myslím, že každý
   fotoreportér by si měl dopředu definovat svou vlastní etiku. Odpovědět si na několik
   základních otázek.
   Chci porušit soukromí lidí, když výsledné fotografie nezveřejním? Má člověk, kterého
   fotím, právo vědět, kdo jsem? Chci fotit střežené (nebo tajné) objekty či policisty
   ve službě, přestože se to nesmí? Chci fotit lidi, kteří jsou zranění nebo trpí?
   Stejně tak reportér si i může položit podobné etické otázky. Chci nahrávat lidi na
   diktafon, když o tom nevědí, přestože nahrávku použiji pro své soukromé účely? Chci
   držet dané slovo, přestože se k mým novinám dotyčný člověk nejspíš nedostane?
   Některé deníky, televize, i rádiové stanice mají svůj profesionální kodex, který
   zveřejňují a jsou na něj hrdé. Snad by své etické zásady, jasně definované a přísně
   dodržované, měly mít i naše studentské časopisy. Vyhneme se zbytečným sporům a budeme
   trošku profesionálnější.
   Když Jarda s Jirkou získávali na policejní stanici v Lupáčově ulici informace o
   rómském etniku na Žižkově, pořídili si ilustrační fotku policejního úředníka ve
   dveřích kanceláře. Film jim byl zabaven a v době psaní tohoto článku není jisté, zda
   jej kdy dostanou zpátky.
   „Zcela standardní odpovědí na policejní žádost o vydání filmu by mělo být ‘Nedám’,"
   míní Tomáš Kubeš z Českomoravského Profitu, „mohou vám jej vzít násilím, ale potom
   porušují zákon."
   Hranice „etiky" jsou velmi subjektivní. Přestože se řídíme spíše citem, měli bychom
   se bránit propadání pudů. Myslím si, že jasný kodex je tím pravým řešením.