Nový překlad tragédie Macbeth má úspěch

   V rámci Letních Shakespearovských slavností byla v Purkrabství Pražského hradu
   uvedena hra fenomenálního dramatika Williama Shakespeara: Macbeth. V roce 1606 ji
   napsal jako poslední ze čtyř největších tragédií a námětem se staly skotské legendy.
   Hru nastudoval a zrežíroval významný představitel české divadelní scény Boris Rösner
   podle nového překladu profesora Martina Hilského. S myšlenkou realizovat
   Shakespearova dramata v komplexu Pražského hradu přišli Alois Bejblík, Jan Kačer a
   Tomáš Töpfer, tradici se snaží udržet další z českých herců Alexej Pyško.
   Generálové Macbeth a Banquo se vrací z vyhrané bitvy. Na své cestě domů se setkávají
   se třemi čarodějkami, které jim předpoví budoucnost. Macbeth se dozvídá, že se stane
   králem a syn Banqua - Macduff- jím bude také. Lady Macbeth se o věštbě dozvídá a
   donutí manžela zabít krále Duncana i generála Banqua. Macduff však uteče do Anglie.
   Macbeth se stává králem. Ze strachu o svou moc požádá o novou věštbu, která říká, že
   dokud se Birnamský les nedá na pochod, nic mu nehrozí. Lady Macbeth se zblázní,
   spáchá sebevraždu a Macbeth zůstává sám. Macduff se vrací do Skotska s celou
   anglickou armádou, která použije na své zamaskování větve Birnamských stromů. Macduff
   vyzívá Macbetha na souboj. Smrtí  zloducha  Macduff pomstí své mrtvé příbuzné.
   Herecké výkony všech účinkujících byly na úrovni. Avšak začátek, který nás měl
   strhnout ihned do děje, byl průměrný. Rej čarodějnic, jenž měl být magický a divoký,
   byl zkostnatělý - připravený playback představitelky naprosto ignorovaly. Byla zde
   využita i nová počítačová technologie - vícekanálového digitálního systému, která
   umožnila hudební a vizuální stránku představení. Výprava byla tvořena několika
   trámovými menhiry, které již z dálky nevypadaly příliš stabilně. Během představení po
   nich herci šplhali, což v divácích vzbuzovalo obavy, aby se jim něco nestalo.
   Atmosféru středověku dokreslovaly dobové kostýmy - návrhářům bych doporučoval bližší
   prostudování skotských tartanů. Ještě bych se pozastavil nad make-upem kouzelnic,
   jenž v nás spíše vzbuzoval iluzi jezinek. Hradní scéna byla dobře pojata - využití
   výklenků, jednak pro závěrečnou Macbethovu scénu, ale i pro zjevení dvou
   zavražděných, ale umělá krev na jejich oděvu byla nepřesvědčivá. Na konci celé hry
   byla použita hudba, na kterou jsme zvyklí z amerických romantických filmů. Přestože
   hlavní roli měl spodobnit Macbeth, nejvýraznější postavou byla Hekaté. Jednoznačně
   lepší byla druhá polovina představení.
   Příběh byl rytmický a jednotlivé propojení scén podpořilo dynamiku a ráz celé hry.
   Režisérovi se poměrně dobře podařilo skloubit dramatické a vizuální pojetí hry v
   jeden celek. Nadčasové téma nevyhnutelnosti osudu a spravedlivé odplaty za každou
   vinu poukazuje na aktuálnost i po 400 letech.


   Jaroslava Kocábková
   Barbora Baronová
   Pavel Černohorský