smutek se nekřičí

„Smutek se nekřičí, smutek se polyká.“ Nina Bouraoui

 

V mé peřině je peří, sype se na zem jako sníh, jako zima a podzimní listí naráz. Dnes v noci se mi zdál sen o rukách, byly všelijaké a tak trochu jiné. Dnes v noci jsem se probudila a viděla strop. Byl zvláštní jako čokoládové bombóny, které mi nikdy nechutnaly, ale přesto měly pokaždé tak krásnou barvu jako oči přelévající se v kádi na zorničky, že jsem je musela ochutnat.

Ráno jsem vstala a napustila si vodu s mořskou solí a okousanou makrelou. Voda voní. Trošku po soli a ještě víc po ohni. Moje sestra se koupe v koření, na Vánoce si hází do vody skořici. Její kůže je potom trošku namodralá, zorničky má bílé jako pěna a vlasy mokré jako provázky z myšího kožíšku.

I kdyby začalo hořet, řekla jsem si, tady mně přeci ani oheň neublíží, mně, ani mým okousaným dřevěným korálkům, které ve vlhku pláčí mízou.

Studená vana tak trochu připomíná hrob. Mám ráda věci, které hrob nepřipomínají, ale těch je už málo.

Mozek je trošku jako plástev a pískoviště při pohledu shora. Vypouští signály do vesmíru, který je pak červený a někdy jen tma. To když moje maminka na mě kouká a říká potichu, prosím, měj obličej.

Zvadly vlčí máky, naznačují zažloutlé stránky staré knížky, která se tak na sebe snaží upozornit. Vím to, když se otevře, vypadají z ní červené okvětní plátky. Už ale nesbírám tak divné květiny, maskují svůj smutek, že si líčí úsměv načerveno přes celý obličej. Je mi jich pak ještě víc líto, než kdyby zůstaly jen skromně bílé.

A vždycky přestanu vidět o hvězdu míň, když si někdo ublíží jen proto, že se nemůže se světem jinak vypořádat, než skrz tunel bolesti, který je mu stejně uzavřen.

Chtěl se sklem prořezat k srdci, ale načal jen žíly, a střepy pak vyndaval pinzetou, která byla nakažená angínou. Horečka spálí myšlenku a v nebi je znovu tma. Těší se na uzdravení, protože se konečně může zase jednou něco změnit k lepšímu. V očekávání lepšího zítřku zamotáváme se do noční můry zpěněné tlamy divokého leknínu.