Neplakej

 

Albínko, neplakej, omdlévají ti kytky na oknech. Ruce ti klesají jako když dýchá pošlapaná tráva. Nabídla bych ti své rámě, ale mám tak slabé ruce, že jimi nezvednu ani lžíci.

Musí mě krmit babička, celé dny sedí v proutěném houpacím křesle, jen ráno brzy vstává, aby uvařila čaj a ovesnou kaši. Když se probudím, slunce bývá už vysoko na obloze, jídlo je studené a v čaji se topí švábi.

Babička se celý den houpe, pomalu, jako by uspávala malé dítě, dívá se z okna a někdy věští lidem budoucnost ze špičky hlavy.

Když se narodil můj bratříček, řekla, že umře na kousnutí berušky. Potom mu ale zavřela hlavu do knížky. Je to divné, viď? Vždycky, když někomu prorokuje, že umře, hází mu pak na hlavu těžké kamenné květináče.

Chtěla jsem jí koupit obraz o velikém otevřeném okně s nadouvajícími se záclonkami, za kterým se přelévá bíle zpěněné moře. Otočila bych jí křeslo ke zdi, dívala by se na pobřeží, kde se nikdo neprochází.

Potkala jsem malíře, který takové obrazy maloval. Stál na Karlově mostě u samého okraje, sledoval míhající se vodu pod sebou a snažil se jí namalovat. Celý den maloval Vltavu, slunce propálilo půlku oblohy, hladina se nadouvala a on zběsile zachytával každý okamžik vody na plátno. Když obraz dokončil, byl posetý tisícem stříbrných odlesků světla, pod průhlednými vrstvami se míhaly červenobílé lodičky a hnědé vlasy pod světlým kloboukem. Byl to krásný obraz, přistoupila jsem k němu blíž a zeptala se, jestli mi ho neprodá. Ale on sundal plátno ze stojanu a hodil ho z mostu.

Bylo mi to tenkrát tak líto, že jsem brečela stejně jako ty, Albínko, brečíš teď. Běžela jsem domů, dala babičce hlavu do klína, ona se houpala a hladila mě po hlavě. Pobrečela jsem jí zástěru a ponožky. Říkala jenom:

- Holka nešťastná, kde se v tobě bere tolik smutku.

Druhý den jsem se vydala za malířem znovu, čekala jsem, až dokončí další obraz, ale zase ho shodil do Vltavy. Tak to šlo celý týden, nakonec jsem si zvykla dívat se mu pod ruce.

Jednoho krásného horkého dně most úplně pomalinku podplouval výletní parník s cizinci a malíř jim, všem do jednoho, štětcem obtiskl tvář. Všichni nám mávali, a kdybych neměla tak slabé ruce, zamávala bych jim také. Byl to jeden z nejkrásnějších obrazů, které malíř vytvořil, ale i ten nakonec skončil ve studené vodě a proud ho odnesl pryč.

Naposledy, kdy jsem ho tam viděla, se tam zdržel nezvykle dlouho, slunce se celý den skrývalo za mraky a na hladinu občas dopadaly veliké kapky. Přes Vltavu nepřejela jediná lodička, most byl celý den skoro prázdný a na večer se udělala brzo tma.

Všimla jsem si, že nedaleko nás na kamenném obrubníku stojí dívka v červených šatech. Byla tam dlouho, nehýbala se a potom zničehonic skočila do vody. Pod rukama malíře se míhaly červené proužky, ruce nad hladinou a nakonec jen veliká černá kola, která se zlomila o nábřežní zdi.

Malíř se zastavil, sundal obraz ze stojanu a hodil ho do vody.

Potom už tam nikdy nepřišel. Zdává se mi o té dívce, jak se vynořuje pod červenými barvami, z úst jí vytékají plachetnice a z očí plavou rybičky. Mám tak barevné sny, že mi potom skutečné barvy připadají mdlé a bezbarvé.

Myslíš, že je někdo vyloví?

Albínko, už neplakej, určitě je někdo vyloví, ty šaty i ten obraz a když ho voda nerozmáčí, ukážu ti nejčernější kola na světě s úplně bílýma andělskýma rukama.