Nebe je modré

 

Z druhé strany bílého pokoje byly slyšet podivné zvuky a bílý princ zvedl oči od nedopité sklenice. Jeho dlouhé vlasy se vlnivě protáhly a v průhledných očích se objevil záblesk zděšení. V koutu pokoje znovu něco zašramotilo a princ měl náhle pocit, že slyší tlumené škrábání.

Pomalu se zvedl z křesla a opatrně položil sklenici. Naklonil se přes stůl a upřeně sledoval dvě malé albínové myši, jak pobíhají v rohu a snaží se vyškrábat po stěně. Princ obešel stůl a přistoupil ke dveřím. Otevřel je a do pokoje vběhli dva velcí psi. Myši zapištěly a rozběhly se přes půlku místnosti pod postel. Psi se vrhli za nimi, ale byli příliš neohrabaní, a tak jen máchali tlapama ve vzduchu a výhružně štěkali. Princ se otřásl odporem a pomyslel si, že si měl pořídit raději kočku.

Přistoupil ke skříni a vyndal dlouhý světlý kabát a šátek. Oblékal se velice pomalu, pečlivě váženými pohyby, vyšel z pokoje a shlédl se ve velkém zrcadle na stěně chodby. Dva bílí psi ho následovali a motali se mu pod nohama. Tím ještě roznítili jeho hněv a on je jediným prudkým gestem vyhostil ze svého domu. Otevřel dveře a psi okamžitě zmizeli za ohybem ulice. Princ za sebou zavřel a vyšel do zablácené ulice obklopené loužemi a deštníky. Na okamžik se zastavil a pohlédl na šedé nebe, odkud se snášely veliké třpytivé kapky. Dopadaly mu do obličeje, stékaly pod víčka a zářily v jeho křišťálově průhledných očích.

Teprve až po dlouhé chvíli se vydal ulicí směrem k centru města. Jeho krok byl úsporný a vyvážený. Pohyboval se s jistotou náměsíčníka a s vznešeností labutě. Svou detailně rozvrženou postavou se jí snad i trochu podobal. Jako by bylo jeho tělo udržováno pod stálým chladem, měl namodralé rty a krví podlité oči. Zdálo se, že mu srdce bije v očích, odkud rozhání krev do všech vlásečnic a cév. Oči byly také to jediné, co se v jeho tváři pohybovalo, stále živé a těkající, jako by se ocitly v klidném výrazu obličeje nešťastnou náhodou.

Princ se nevyjadřoval slovy, interpretoval pomocí gest a pronikavého pohledu. Ruce měl dlouhé a štíhlé, vytvářely v cizích lidech dojem, že patří malíři, který na svá plátna zachycuje křivky a obrysy krajin s naivní mladistvou představivostí.

Zastavil se až na náměstí s honosnou kašnou, kterou představovala mladá dívka oděná jen do splývajících kamenných šátků. Oběma rukama svírala džbán, ze kterého prýštila voda. Princ, který upřeně pozoroval její napjatý výraz, pocítil náhle soucit s dívkou, která tu stála už po staletí a marně se snažila vylít všechnu vodu z těžké nádoby.

Neklidná hladina fontány byla nyní ještě narušena padajícím deštěm, a tak dnes princ nemohl dohlédnout na její dno pokryté blýskavými drobnými mincemi. Nabral si do dlaní vodu a pozoroval ji proti světlu. Potom se dlouhými doušky napil a smočil si v chladném tekoucím proudu oči.

Naposledy pohlédl do zářivých kamenných očí dívky a vydal se k podloubí, které lemovalo celé náměstí. V tuto denní dobu bylo zcela prázdné a na četnosti procházejících se lidí nepřidal ani hustý déšť.

Princ vstoupil do malého nenápadného krámku a nad hlavou mu zacinkal o dveře zvonek. V malém prostoru byly na sobě namačkány stovky předmětů, některé už poněkud zašlé a nevýrazné, jiné, jako třeba porcelánové sošky, svítily do šera jako lucerničky.

Za dřevěným pultem seděl skrčený stařík s brýlemi na špičce nosu a hleděl do nějaké knihy s koženou vazbou a velice opotřebovanými zažloutlými listy. Člověk by si byl pomyslel, že v takovém šeru nemůže jednotlivá písmena ani rozeznat, ale stařík nepotřeboval číst, aby si vybavil každé slovíčko na důvěrně známých strákách.

Princ se rozhlížel po vetešnictví a hledal veškeré blyštivé předměty. Nakonec sešel po vrzajících schůdkách přímo do středu všech okouzlujících nepotřebných věciček, které by všechny tak rád vlastnil. Dotýkal se s nesmírnou rozkoší povrchu semišových potahů, kovových součástek a ocelových lanek. Otevíral knihy, ze kterých se valily nánosy prachu, jako by tak chtěly vyjádřit nevoli nad náhlým probuzením ze stoletého spánku, v jehož průběhu do nich nikdo nenahlížel. Princ si namátkou pročítal latinská slovní spojení, která se po pomyslném vytržení z kontextu stávala magickými zaklínadly a recepty na lektvary věčného mládí.

Jako by starý vetešník něco vytušil, náhle zvedl hlavu od knihy a podíval se Princi přímo do očí.

- Včera v noci, když jsem zavřel obchod, stala se podivná věc, řekl stařík aniž by uhnul pohledem, na chvíli jsem si tady zdřímnul, když tu mě náhle probudila ohromná rána. Hned jsem vstal a šel se podívat, co se stalo. Tam na tom místě, jak právě stojíte, ležela veliká stará kniha s potrhanou vazbou a vedle ní dva volné listy. Nerozumím tomu, co je tam napsáno, ale jsem si jistý, že ke knize nepatří. Jsou o několik desítek let mladší a domnívám se, že byly jen vloženy mezi stránky. Schoval jsem je do stolu a řekl si, že počkám na vás a dám vám je, budete jim snad lépe rozumět než já.

Princ odložil knihu a přistoupil k dřevěnému pultu. Vetešník mu podal dva potrhané listy, princ si je vzal, uklonil se a odešel.

Pohyboval se jako v mrákotách a ani netušil, jak se dostal domů. Náhle seděl u stolu a snažil se rozluštit téměř nečitelné písmo na zšedlých listech papíru. Venku padla tma a vloudila se i do princova pokoje. Ze skříně tedy vyndal svícen a silnou lupu, aby mohl lépe rozluštit znaky.

Po probdělé noci se princ probudil v křesle s hlavou opřenou o stůl a rukama volně spuštěnýma na zem. Byl zmatený a oči měl napuchlé nevyspáním. Když si uvědomil svoji celonoční práci, hned se chtěl podívat, co přes noc vymyslel.

Na stole ležel jeden ze dvou listů, které mu včera dal vetešník, a několik dalších papírů s poznámkami. Pustil se tedy do hledání druhé stránky, ale neúspěšně. Jako by se po druhém listu slehla zem. Prince to nijak neznepokojilo, protože byl rozrušený výsledkem svého bádání.

Byl nadšením celý bez sebe, ruce se mu třásly horlivostí a oči divoce plály. Jeho očekávání se naplnilo, opravdu našel recept na kouzelný lektvar, dokonce snad lektvar života, nebyl si příliš jistý názvem, ale byl tak ohromen nadšením, že by byl šťastný i za starý recept na bylinkový čaj.

Neváhal a rozhodnul se lektvar okamžitě vyrobit. Pod postel nastražil pastičky na myši, které mu nyní mohly dobře posloužit jako pokusní králíci. Ledabyle si přes sebe přehodil bílý plášť a vydal se sehnat vše potřebné pro svůj plán.

 

Z princovy ložnice se stala laboratoř šíleného vědce, který se stal posedlý svým revolučním pokusem, jež změní všechny doposud uznávané metody a zahájí vlnu novodobých výzkumů, které povedou až k vyvinutí nových léků proti stárnutí. Byl tak nadšen, že neváhal podstoupit jakoukoli oběť, byl odhodlán udělat všechno. Mnoho hodin únavné a namáhavé práce bez odpočinku jej začínalo zmáhat, ale než došel na pokraj svých sil, byl kouzelný lektvar na světě.

Princ dosáhl pocitu nevýslovného štěstí, aniž tušil, co vlastně vyrobil, aniž si uvědomil možné následky, které mohou některé látky mít, byl zkrátka posedlý a nehodlal se zabývat myšlenkami, které by jakkoliv zpochybňovali jeho výsledky.

Princ si na chvilku sednul do křesla, aby si konečně odpočinul a vychutnal slastný pocit, ale za okamžik byl už zase na nohou, plazil se po zemi a hledal pastičky.

V jedné z nich byla opravdu chycena albínová myš. Chytila se tak nešikovně, že bylo opravdu jen skutekem náhody, že se doposud nevyprostila ven. Princ ji opatrně vyjmul z železné pasti a přemístil ji do nevelké zavařovací sklenice.

Myš byla vyděšená, krčila se na jejím dně a ani se nepokoušela vyskočit ven. Princ nalil do malého víčka několik kapek tekutiny a čekal, až se myš napije. Ta se ale jen choulila do klubíčka a odmítala pozřít jakoukoli cizí látku. Princovi nezbývalo tedy nic jiného, než myš násilím otevřít tlamičku a lektvar jí nalít přímo do krku. Myš se bránila a prince v jednu chvíli i ošklivě kousla do dlaně. Nenechal se však odradit a nakonec myši vpravil lektvar do úst. Stál u sklenice a pozoroval chování zvířete. Po pár vteřinách se však hlodavec jen převrátil na záda a byl mrtvý.

Princ nemohl uvěřit svým očím. Popadl lahvičku s tekutinou a vyběhl ven do tmy. Plazil se podél chodníků, po kolenou prohledával trávník, ale v tak pokročilém ročním období nenašel ani broučka.

Zběsile pobíhal po městě, až se dostal na náměstí. Usedl na okraji kašny, aby si odpočinul. V mdlém měsíčním světle pozoroval zvláštní zbarvení tekutiny. V hlavě mu vířily myšlenky, jako by ho chtěly zahltit informacemi. Ruce se mu třásly čím dál neovladatelněji a v očích se mu zračilo šílenství. Pohlédl na tmavé nebe nad sebou a potom pevně zavřel víčka. Poslepu otevřel lahvičku a po chvíli váhání přisunul její hrdlo ke rtům, zhluboka se nadechl a skoro celý obsah si nalil do krku. Celým tělem mu projelo škubnutí, lahvička odletěla do fontánky a on prudce otevřel oči a ústa. Pokusil se nadechnout, ale z hrdla mu vyšlo jen přidušené zachroptění. Přetočil se zády k nebi a za okamžik už plaval ve fontánce vedle prázdné lahvičky.

Kamenná dívka náhle upustila džbán a s leknutím uskočila. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že se brodí nohama v podivně nazelenalé vodě v kašně uprostřed náměstí. Slastně se protáhla a byla celá radostně vlající, vysvobozená.

Přeskočila mrtvolu plovoucí na hladině, seskočila z kašny a šla hledat svého bílého prince.