lidske_obeti

 

Dívka měla dva páry rukou. Stála v bílém neohraničeném prostoru a držela veliký červený míč. Dívala se před sebe černými propastmi očí a bíle protkané vlasy jí lemovaly obličej, jako by chtěly něco skrýt a vtisknout dívce do tváře nevinný výraz lidské oběti, která je nazývána dítětem, přestože za zády drží zbraň a probodnutá kočka hláskuje její jméno a sestavuje myší pastičky do tvaru šipky, která ukazuje přímo na ni.

-           Vždyť je to ještě dítě, nechte ji si hrát.

Dívá se před sebe, v rukách drží míč a přitom skáče přes švihadlo. Její osandálkované nohy se chvíli dotýkají podlahy, pak se ocitnou ve vzduchu. Přiblíží se fotograf, skryje hlavu za černou oponou, poposune tři dřevěné nožičky o pár kroků blíž – cvak – a černobílý obrázek s dodatečně kolorovanými rty a míčem (je přece každému na první pohled jasné, že s tak obrovským míčem si děti nehrají, nedá se pořádně chytit, když se rozkutálí, točí se moc rychle a utíká až se propíchne o plot) míří do daleka v ofrankované obálce, je v kontaktu s několika páry rukou a nakonec skončí ve starých vrásčitých prstech, prohlíží si modré žíly, které se na kůži přímo zaoblují, tvoří téměř dokolaný kruh, vypadají jako rourkované balónky přilepené na tělo.

-           Má dcera má nohy ve vzduchu. Je to možné! Ona snad chodí nad zemí, co se jí stalo?

Ale to není přesně to, co by mělo slabé zakalené oči znepokojovat.

-           Máte pravdu, ale nebojte se, je to jen dočasné.

Těžký chraplavý dech je od této chvíle smutný. Nastěstí pro okolní uši je utlumen vrstvou bílých peřin a ukonejšen mělkou dlaní spánku o nebohé dceři, která se batolí po vodě a plácá rukou zvědavé ryby do čumáčků.

Ráno si starý muž nad fotografií oloupe pomeranč a položí na ní slupky, aby se neshnily o dřevo na stole.

-           Aničko, už si nemusíš hrát.