Ježíš není z Alabastru
Na tati, donesla jsem ti tvůj oblíbený hrníček. Otevřu ti okno, je tady příšerně vydejchanej vzduch, říkám a bojuji s kličkou od okenního rámu. Pokoj čpí nemocnicí, všude kam se hnu je cítit desinfekce, dokonce ani na záchodě tomu člověk neuteče. Nakukuji přes rameno na bíle povlečenou postel, všechny jsou tak masivní, železné a neosobní. Pacienti jsou převlečeni do nočního prádla, prozkoumáni a přiděleny pojízdným lehátkům s držátkem na kapačku. Dívá se někam do prázdna, kýve hlavou a na hrníček se ani nepodívá. Zhubla si, řekne nakonec a tím moji dnešní návštěvu uzavře. Sedím na nepohodlné židličce a nervózně kroutím vykvrdlané šrouby. Nepotřebuješ něco? ptám se a pokukuji po příruční taštičce, ze které vykukují červené sparty. Donesla jsem ti další pomeranče, oznamuji a dívám se na noční stolek, kde leží vedle sebe dvě kila kýčovitě žlutých pomerančů. Je mi úplně lhostejné, že nikdy žádné ovoce nejedl. Nevím co teď, na odchod je příliš brzy, ještě pět minut tu posedím a pak pojedu domů. Cizí chlap z druhé strany pokoje pokukuje po šťavnatých plodech a před sebou drží nedoluštěnou křížovku. Otevírám kovový šuplík a ukládám pomeranče dovnitř. A co když se tam zkazí? pomyslím si. No a co, stejně je táta nesní, ať se třeba zkazí. Tak dědku a máš to, usměju se vítězně, ale pak se otočím k tátovi a veselí mě přejde. Nic neříká, to je celej on, jenom tak leží a dělá, že o mně neví. Zívám na celé kolo a zavírám oči. Jde na mě dřímota, že já tady nakonec usnu, napadá mě a skutečně. Někdo drkne do židle a já se rázem probudím. Dědek běhá mezi dveřmi a mnou a něco vykřikuje. V ruce svírá ještě nedoluštěnou křížovku tak pevně, až mu bělají klouby . Ospale sleduji pohyb kolem a nic mi nedochází. Někdo odváží postel přede mnou a mě nenapadá nic jiného, než že ty kolečka hrozně vržou. O půl hodiny později házím do igelitové tašky jedny brýle, trepky, pyžamo, župan a hrníček. Kartáček na zuby nemůžu najít, pomeranče nechávám v šuplíku a odcházím podél žlutě špinavých stěn dlouhé chodby. Je tak dlouhá, že nikdy nemůžu dojít až na její konec. Na molitanovém křesle u skleněných dveří sedí nějaký mladík s kyticí orchidejí. Divně po mně pokukuje. V autobusu zjišťuji, že mám na nohou návleky.