[její_manžel]

"Její manžel je útěšlivý, říká

chci sejít z cesty a zapomenout na staré časy, pojď, půjdeme bydlet do moře, ale ona nesnáší ozvěny mezi skalami, které jí plivají sůl do očí.

Čekal na ni každou noc u jižního nástupiště, pokaždé mu řekla, příště už nepřijdu a pokaždé přišla. V noci se jí u postele zjevovali milenci, postupně jeden po druhém a za všemi chtěla odejít. Už už vstávala a odhrnovala bíle vláčnou deku, opouštěla odůlkovaný polštář a nazouvala se do tmy sotva započeté noci a v dálce nad ránem už svítilo slunce.

Staré město dýchalo jako sněhová bublina, foukla do něj a ono se rozpadlo na modrooké vdovy vystřihující šály pro své malomocné děti.

Její muž byl poprvé nemocný a ve špajzu nebyla ano troška čaje. Zalila tedy horkou vodou majoránku a dávala mu pít po lžičkách. Zítra koupím čaj, řekla a její muž po klekání usnul, a už se neprobudil.

Spával vedle ní na čistě povlečené posteli, každé ráno svlékala polštářům dlouhé šaty a věšela je na balkóně nad špičatým městem. Kdyby byly ještě o pár centimetrů delší, potrhají se o stověžaté siluety.

Autobus čeká, ale oni nikdy nenastoupí. Postávají na zastávce a o něčem se baví, v tlumených hlasech je náznak dychtivého očekávání, potlačované myšlenky červeně dýchají do tváří a ve vějířích kolem očí se mihá stín, ze kterého jde mnohé domýšlet. Dva páry tepajících rukou, tak jedete nebo ne? ptá se řidič a zavírání dveří, přes den by bylo hloupé tady stát, ale v noci spí stařenky za okny a za zavřenýma očima se dívají do města, kde se dějí samé divné věci.

Ráno rozřezala stůl a všechny hrnečky vyhodila z okna.

Vždycky jsem chtěl být raději námořníkem, řekl strojvedoucí a uřízl si kousek bábovky. O nedělích vždycky chodívaly návštěvy, ujídala trojlístkové a srdíčkové kostky cukru (Nejez pořád ten cukr, budeš mít červíky!) a když ji babička líbala na čelo, ona to věděla, že umře a začaly jí téct slzy, musela jít na záchod a brečet vedle držáku na toaletní papír. Potom nemohla do nemocnice na návštěvu (a kde jsou holky?) a nebrečela na pohřbu.

Víš, holka, nehodíte se k sobě, ale aspoň má peníze.

Ve snu se brodí děti po pás ve studené vodě, mrzne. Můstek vede do místnosti s místností z kamene. Je rozdělena na dvě části, ale má jen jedny a někdy i druhé dveře. Když se šikovně projde oknem, do místnosti už nikdo nepřijde. Jsme tu spolu a objímáme se. Na zemi leží rozházené letáky.

Nad ránem už byla oblečená a stála ve dveřích, kde si většinou uvědomila, že to je jen sen. Svlékla se a vrátila se do ložnice, kde ležela s očima otevřenýma do kořán a sledovala prodlužující se stín cinkavého lustru se třpytivými kyvadélky. Jsem dehtový odlitek, vylehávám důlek na posteli a myslím na samovzplanutí. Z kohoutku tečou rezavé vlasy. Dům plovoucí na ledové kře směrem k severozápadu, na něm čísi mávající ruka mizí v nedohlednu na pozadí průzračnosti modrého nebe. Nikdy se mi nepodíval do očí, jen se stulí do dlaní a přivírá oči, objímá mě teplou náručí, ale očí se bojí. Mohou snad ublížit spíš, než-li studené ruce, nejsilnější právě v křečovitých chvílích samozatínání se nehtů do dlaní? "

Polly# 26.02.06