"J E   N Á M   L Í T O..."

-           Je nám to opravdu líto, ale musíme vám říct, že vaše druhé já zemřelo. Smrt nastala v 10:55 minut. Pokud chcete mluvit s někým z personálu, tak si zaťukejte na támhlety žlutý dveře.

-           Děkuji, to je v pořádku. Velice spěchám. Jen bych rád věděl, jestli mi něco před smrtí nevzkázalo.

-           Jo, pane, tak to já nevím. Já měl noční a nebyl jsem u toho. Zkuste se zeptat ve vrátnici, tam se to stalo.

-           Tak dobře, půjdu kolem, tak se zeptám.

-           Tak naschle. Jo a ještě něco. Kdybyste měl nějaký potíže, víte o čem mluvím, tak si zaklepejte na tamty zelený dveře. Tam sedí ňákej Břéťa s titulem a ten vám to vymluví.

-           Ne, děkuji vám, ale já jsem v pohodě. Myslím, že psychologa potřebovat nebudu.

-           Opravdu? A že ste si tak jistý?

-           No víte, já ho ani neměl moc rád. Vím, že to zní hrozně, ale já jsem vlastně rád, že umřelo.

-           Tak to před váma, pane, smekám. Takovejch moc není. Víte, zrovna včera večer sem přišla nějaká panička, složila se hned u dveří a měli sme tu dva exy. Chápete to. Já teda ne. Ještě, že byla roztrojená. Ta její třetí já, to byla penečku kočka. Byla ze všech nejkrásnější. Ta se s tim panečku nepárala, to teda ne! Rozrazila dveře a už se hrne k vrchní sestře a křičí: „Tak kde to mam podepsat? Šup sem s tim a rychle, nemam času na zbyt.“

-           Neřikejte! A to se na ně ani nešla podívat?

-           Namouduši. Hnedka zase zmizela na parkovišti. Jenže, mladej pane, ono to neni všechno. Dneska ráno nám přivezli mrtvou  ženskou, že byste neuhád, kdo to byl. No jasně, umřely všechny tři.

-           No to snad neni možný!

-           Namouduši. Víte, většina lidí se s tim špatně vyrovnává. Proto se divim, že vy jste tak klidný. Přecejenom je to vaše druhé já, mělo k vám nejblíž, znalo vás líp než kdokoliv jinej. Byli jste na sebe asi zvyklí, nemám pravdu?

-           No... abych řekl pravdu, nejsem z toho zrovna nadšený.

-           To je horší, než když rodiče přežijou vlastní děti. Přecejenom, narodilo se stejně s váma, prožili jste dokonce i stejný věci! Kdo s vámi šel poprvé do školy? Kdo s vámi vyslovoval první slovíčka, četl první pohádky... No jak řikám. Jste opravdu kádr, pane. Takový kdyby byli všichni, můžem to tady zavřít a sbohem šáteček!

-           No víte, ono mi přece jenom bude asi chybět.

-           Někteří se z toho i plynem otrávili, když zjistili, že si už nemají s kým povídat! To víte, vaše druhé já je stále s vámi, i když vás někdy štve. No a potom najednou ticho.

-           Říkal jste ty zelený dveře?

-           Říkal.

-     Tak nashledanou.