5. června [pro_albínku]

 

Když Albínka 5. června umřela, v předpovědi počasí hlásili na druhý den sněžení.

-           Dnes je 5. června, řekla a podívala se na koberec, který byl dnem ode dne zašedlejší a bezbarvější.

Každé ráno přicházeli do jejího domu turisté a fotili si Albínčiny myši. Blesky jim do očí vypálily malé dírky, v poledne si je navlékala jako červené korálky na ostnatý drát.

Všechny čtyři kuchyňské kouty se leskly prázdnotou, na hnusných zelených roletách bruslilo sluneční světlo jako nožičky neutišitelných švábů pod postelí, kteří každý večer objímali Albínce nohy. Pokaždé, když se v hodině mezi psem a žaludkem svíjela u nohou postelí, cizích lidí a pokrouceného nábytku. Utíkala dopředu, procházela zdmi, okny a dveřmi, svět se jí zdál ‚pomalu‘.

Albínka se nechávala hladit po průhledných vlasech jen tehdy, když se dusila. Albínka neuměla zvracet, a když snědla jedovaté květiny, chodila umřít domů. Oči měla studené a prázdné, nechtěla pít a sestry ji každou hodinu budily a nutily ji dýchat. Pokaždé je pokousala a celé dopoledne je neměla ráda. Nosily jí nakrojené pomeranče, vodu s bílým ledem a žlutými citróny. Zatímco ona trpěla nespavostí, byla uplakaná a nechtěla jíst.

Když byla malá, její babička měla ve žlutém kyblíčku křečka. Bylo jich spousty, všichni byli docela maličcí, nestačili ani vyrůst. Babička neměla ráda zvířata, štítila se jich a celý život si myslela, že nemusí pít, že mají rádi sluníčko a že Albínce udělají radost. Slunce je všechny sežehlo na balkóně s květinami, nejspíš očima, a možná jim vyschlo hrdla, jako to tak měla Albínka, když jí v půl jedenácté probodávaly měsíční krátery.

-           A oni byli smutní, naživu, do chvilek věčnosti se ubírali potichu jako mořské mušle, ve kterých roste perla.

 Všichni jsme přece měli Albínku rádi, i když jsme ji neznali. Žila přeci jen trochu málo, přestože osm měsíců je příliš dlouhá doba na prožití. Ale nemůžeme dělat nic, ani sami se sebou, vysmějeme se tedy bezmocnosti a prostřelíme si hlavu vydezinfikovanou jehlou.