Cania je mrtvá protože je šťastná

[věnováno Psycho...] 

...Cania se probudila do podivného listopadového dne... oddalovala ten okamžik procitnutí jak jen mohla... toužila se ponořit zpět do svého krásného divého snu, ve kterém ji právě zabíjeli a obětovali neznámému bohu... byla upálena a právě stoupala do nebes, kde se měla po zbytek své smrti radovat z dokončení strastiplné cesty, kterou pozemšťané tak pyšně nazývají životem... ale její sen se už rozplynul v nepříjemném světle rána a Cania byla chycena do jeho nastražených pastí... už uvěřila v ráno.... bylo pozdě....

...sedla si ke stolu a pozorovala ten odporný ubrus, závoj vznešeného stolu, který měl za úkol skrývat dřevo před příliš aktivními skvrnami od jídla...

“Tanisso víš vůbec, jak ten stůl vypadá?”

Tanissa stála u dřezu a snažila se najít nejméně špinavou skleničku... konečně se jí to podařilo, a právě ji pozorovala proti chabému světlu deroucím se zpod závěsů...

“Co?” zeptala se aniž věnovala Canie nějakou pozornost...

“viděla si ho vůbec někdy bez toho hnusnýho hadru?... proč je ten zatracenej stůl pořád schovanej.... sice se neušpiní, ale když je schovanej, tak si toho nikdo ani nevšimne...”

“hmm... myslim že budem muset koupit nějaký hrníčky... tenhle vypadá dobře, ale... Canio vidíš tu prasklinku tady?... takovou čárku vidíš jí tam?”

Cania si podepřela rukama hlavu a zírala před sebe... zvenčí uslyšela nářek deště dopadajícího na okap, na zem, na deštníky... vnímala tříštivé ozvěny prudkých dopadů...

“to neni potřeba... stejně je dnešek náš poslední den... dneska končim Tanisso, už mě to fakt nebaví...”

...někdo zazvonil u dveří... Cania vstala a šla otevřít... přemýšlela jak dneska nejlíp promarnit den... přemýšlela jak dlouho bude asi pršet... možná by mohla jít do parku-

“...prosimtě je doma Tanissa? ... je to fakt hrozně důležitý potřebuju s ní mluvit”

...viděla nějakého divného kluka, kolem sebe mával rukama, stoupal si na špičky a zaházel jí přívalem slov s naléhavými otazníky, cítila se zasypaná, nemohla dýchat a dusila se...

...přiběhla Tanissa a vrazila do Canii... kluk venku se pořád snažil dokázat důležitost svých slov a rozpínal se po celé chodbě... přitom stále opakoval “je to hrozně důležitý! je to Hrozně Důležitý!!!”

...Cania se vrátila do kuchyně a vyndala ze dřezu rozbité sklenice a talíře... otevřela okno a vyhodila je z okna... poslouchala jejich tříštivý dopad... kéž by i ona mohla takhle dopadnout... rozdělit se na tisíc stříbrných střípků, miliony neviditelných ostrých zrníček čehosi minulého, neexistujícího... chtěla by se zaseknout právě v tom okamžiku těsně před dopadem....musí si vybrat nějaký pěkný okamžik smrti... nemůže jen tak jít a umřít...

...Tanissa se vrátila do kuchyně, za ní se plížil ten kluk, hrozně hubenej až skoro nebyl vidět... sednul si na židli a díval se do země...

“Tanisso určitě žiju obráceně.. normální člověk nejdřív umře a pak celou dobu čeká až se narodí a na nanečisto si zkouší svojí roli v životě... tohle neni skutečnost je to jenom nanečisto, chápeš to?... já žiju svojí smrtí... už sem si to odžila a chci umřít... proto mi nemůže pomoct žádnej psychiatr... bože kdo zas odnes ten cukr?!”

...Cania vyletěla ze dveří a běžela po schodech na mokrou šedivou ulici.... zanedlouho se dostala do nedalekého krámu s potravinama.... vešla dovnitř a nevšímaje si dlouhé fronty u pokladny přiběhla ke klidnému prodavači a začala křičet na celou prodejnu... křičela tak dlouho až prodavač vstal a přinesl jí dva kilové pytle s cukrem a vyprovodil ji až na roh ulice...

“...prosimvás abyste sem už nechodila... jestli něco potřebujete tak si to běžte někam koupit ale už nás neobtěžujte, prosimvás...”

“...nikomu sem nechtěla ublížit” řekla Cania... “...je to poslední den mýho života, můj poslední den, ne váš ani těch lidí vevnitř... až oni budou umírat taky je pustim před sebe do fronty... a teď mě nezdržujte, chci si to dožít v klidu...”

“...aha... no víte to sem nevěděl... není na vás vidět že byste byla smrtelně nemocná, netušil jsem... víte nechtěl jsem...” koktal prodavač a mezi prsty žmoulal cíp svého pláště...

Cania se začala smát...

“víte zdálo se mi jak stojíte u hranice a díváte se jak mě chtějí upálit... mával ste mi na rozloučenou”

..prodavač se zarazil a upřeně se podíval Canie do očí... “děláte si ze mě legraci , že jo? víte co jestli ste nemocná tak si běžte k doktorovi ale nezdržujte mě mám práci...”

“to vy mě zdržujete pane... běžte si klidně pracovat... pořád jenom pracujete celej den od rána do večera celej život... vy o nic nepřídete žádná minuta vás o nic neochudí stejně nic neděláte... vy ani nepoznáte až umřete protože vy ani nežijete!”

....prodavač jí vrazil do ruky cukr, otočil se zmizel za dveřmi obchodu... prošel davem rozzuřených lidí a stoupnul si za pokladnu... mechanicky vyťukával čísla, pořád dokolečka, stále opakovaná čísla, číslo do pokladny, číslo vrátit, další zákazník další čísla... a při tom přemýšlel nad Caniou, vlastně ani nevěděl jak se jmenuje... co to vlastně mělo znamenat?... srdce mu stále prudce bušilo, v uších mu zněl naléhavý hlas domáhající se... cukru... křičela jako o život...... její život... cítil se rozrušený, vytrhnutý z číselné jednotvárnosti, vykolejený se zaběhnutých událostí... jak to vlastně myslela s tou smrtelnou nemocí... co když opravdu dneska umře?... ale co je mu vlastně do toho byla to nějaká bláznivá hysterická holka....

“zavolejte někdo sanitku!” ozvalo se najednou zvenčí...

prodavač upustil peníze, které se chystal vrátit a vyběhnul na ulici... na chodníku seděl nějaký pán a držel si kotník.... kolem pobíhala jakási žena a volala na kolemjdoucí... prodavač se vrátil ke své práci...

...sám se podivil svojí unáhlené reakci... snad si nemyslel že to je ta dívka s cukrem? snad ho nenapadlo že to právě jí se něco stalo?!... zasmál se té nesmyslné myšlence a snažil se soustředit na práci... náhle zaslechl cvaknutí dveří a prudce zvedl hlavu... co kdyby to náhodou byla ona? pomyslel si... ale byla to jen další neosobní tvář nějakého zákazníka... deset rohlíků, nebo ne dejte mi jich dvanáct, nějakou šunku jakou máte? a nebo radši chleba mi dejte k tý krůtí, jistě co sem to ještě?ale dejte mi raději paštiku místo té šunky vypadá nějaká seschlá, nebo mi dejte radši máslo, to bude nejlepší, to je všechno.

 

...zavřel krám, zamknul mříž a šel domů... cítil se nesmírně unavený... nemohl se dočkat okamžiku až si lehne a usne... bude spát nekonečně dlouho, zítra nepůjde do práce, dá na dveře cedulku : zavřeno. ...až do odvolání... případně napořád... náhle pod nohama na chodníku spatřil rozbité sklo a dva vysypané pytle cukru.... podíval se nahoru do oken a spatřil dvě rozsvícená okna se zatáhnutými tmavými závěsy... srdce se mu prudce rozbušilo, začal nervózně přešlapovat a přemýšlel nad tím co by teď mohl udělat... mohl by jít nahoru, zazvonit a říci dobrý den, ne to ne dobrý večír já sem ten prodavač... chtěl jsem vás ještě jednou spatřit než umřete... chtěl jsem vám říct....

...zavřel oči a prudce zavrtěl hlavou... co se to s ním jenom děje? ... měl by spíš jít a vynadat jí, a upozornit, že pokud se to bude ještě jednou opakovat,... tak co?... tak nic.... zhluboka se nadechl a pokračoval v cestě domů...

 

...”Canio!! Proboha Tanisso Cania leží na zemi!... nedejchá ona je mrtvá!.. Tanisso! Canio!”...

Tanissa se otočila v posteli a přetáhla si deku přes hlavu... Simon běhal po pokojích a křičel jako raněné zvíře... nakonec doběhl k Tanisse hrubě s ní zacloumal až ji donutil otevřít oči...

“Simone co je?.. chci spát, nech mě bejt...”

“kde máte telefon? ... musíme někoho zavolat!... nebo k sousedům...”

Tanissa nakonec přeci jen vstala a snažila se Simona uklidnit... vešla do rozsvícené koupelny a spatřila tam Caniu ležící na zemi, z rukou jí tekly dva slabé proužky krve a celá podlaha byla rozdělena rudými potůčky na drobné ostrůvky ... Tanissa vzala Caniu a snažila se ji položit do vany... pustila na ni ledovou vodu a Cania se začala probírat... Simon ve spěchu hledal nějaké obvazy... jediné co se dalo použít byl špinavý ubrus na stole..... natrhal no na dlouhé pruhy a obvázal Canie ruce... Cania se stočila na dno vany a snažila se skrýt před proudem studené vody...

"odnes jí do postele já to tady uklidimmm" řekla Tanissa a zbytky ubrusu namáčela v umyvadle....

Cania se zatím trošku probrala a začala vzlykat a naříkat... Simon nevěděl co má dělat a tak seděl vedle ní a hladil ji po hlavě... konečně přišla Tanissa, lehla si vedle Canii, přikryla se a skoro hned usnula... Cania ještě chvíli v polospánku brečela a potom taky usnula.... Simon stál u postele a zaraženě na ně zíral... nečekal tak jednoduché a konečné uzavření celé noční události a nemohl se vzpamatovat z šoku... vyšel na balkon a zapálil si... sledoval ztichlé město a vnímal jeho spící tepavý klid... začala mu těžknout víčka a tak si ustlal na pohovce a vzápětí usnul...

 

...prodavač se s výkřikem probudil do nového dne... za krkem ještě cítil nepříjemný dech pomalu mizejících nočních můr, které narušovaly celý jeho spánek... panebože, řekl si a vstal... šel se do koupelny opláchnout... když vešel do chodby stihnul se ještě rozloučit s dětmi pospíchajícími do školy, ve spěchu políbil svojí ženu a nakonec všem zamával z okna... vrátil se do koupelny a opláchnul si obličej studenou vodou... vzpomněl si na své včerejší rozhodnutí, že si dá pauzu a nějaký čas nepůjde do práce... pak si ale vzpomněl na neznámou dívku a chvíli se rozmýšlel... přál si ji dnes vidět... přál si s ní mluvit... přál si jí dát plný pytel cukru, přál si... usmál se na svůj odraz v zrcadle... půjde dát cedulku na dveře obchodu a třeba ji potká... ale co když si bude chtít jít něco koupit a najde prázdný zavřený obchod?... co když si zase půjde koupit cukr, který jí někdo vyhodil z okna?... přemýšlel, jestli nemá přece jenom dnes ještě otevřít, ale potom se pečlivě prohlédl v zrcadle a polekal se svého vzhledu... měl unavené oči a bledé tváře... potřebuje odpočinek...

....pečlivě se oholil, oblékl se a vyrazil ven... cestou si pohvizdoval a v hlavě si donekonečna přehrával její hlas... určitě ji potká, ví to... v ulici před střepinami ze skla a rozsypaným cukrem se na okamžik zastavil a zhluboka se nadechl... zpomalil krok a v očekávání procházel pod oknem... odvážil se zvednout hlavu a pohlédnout do zatažených oken....

 

“Canio přehnala jsi to!” křičela Tanissa... Cania ji nikdy neviděla tak rozčilenou a naštvanou... ležela na zemi u postele a brečela... Tanissa se vykláněla z okna a dívala se dolů na rozbité skleničky a talíře...

“...můžem koupit jiný” řekl Simon a podíval se ven....

“nejde mi o to nádobí... de mi o Caniu!” vykřikla Tanissa a prudce zabouchla okno.... “musíš se smířit! buď budeš žít jako každej normální člověk nebo si necháš od někoho pomoct... musíš se rozhodnout buď žít a nebo nežít, klidně si někde chcípni ale nechci tě pořád někde sbírat a děsit se jestli žiješ nebo ne.... Canio odvezem tě k doktorovi...”

Cania vydala přidušený výkřik a začala Tanissu prosit a přemlouvat...

 

...prodavač ležel na pohovce a nepřítomně zíral do stropu... byl zdrcený z toho, že ji nepotkal... nejradši by chodil pod jejími okny celý den a čekal až vyjde nebo ji aspoň zahlédne v okně... mohl by jí dát do schránky lístek, něco jí napsat, nebo si s ní smluvit schůzku... odmítla by... určitě by odmítla... mohl by.....

...z přemýšlení ho vyrušil příchod dětí ze školy... napustil si vanu horké vody a přál si aby mu aspoň teď daly pokoj... je v tak těžké situaci... když se odpoledne vrátila jeho žena z práce, ležel zase na pohovce a poletoval v jiném rozměru, v jiném světě... ve světě vysněných setkání a slov... žádná jiná slova se do jeho hlavy dostat nemohla... šel si lehnout do postele... byla už hluboká noc, ale on stále zíral před sebe a nemohl usnout... druhý den za ní půjde a aspoň s ní promluví... musí ji slyšet... aspoň jednou jedinkrát ji spatřit....

 

...druhý den byla sobota... vyskočil z postele sotva si uvědomil, že je ráno... rychle vypil kávu, vysprchoval se, oblékl se a pospíchal ven... za sebou nechával spící rodinu... ale ta byla tak daleko.... vzdálená několik světelných let....

...za okamžik stál pod oknem ve střepech a díval se nahoru... počítal do tří a potom vyrazil po schodech nahoru k jejím dveřím... odhodlaně zazvonil a v očekávání nemohl ani dýchat.... zaklepal na dveře a o krok ustoupil...

...otevřely se dveře a v nich stála neznámí černovlasá dívka... byla to Tanissa a patrně se právě probudila... nejdříve nevěděl co má říci, zakoktal se a zčervenal....

hledáte asi Caniu... no ta včera odjela pryč...”

“kam? kam odjela? prosimvás řekněte mi kde je...”

“no... já fakt nevim... už jí nehledejte myslim že už se nevrátí... jela ke svejm rodičům do ciziny už se nevrátí...”

“...je to hrozně důležitý řekněte mi kde to je... který stát to je? je to někde v Evropě? musim ji najít... řekněte mi město a já tam pojedu a najdu jí.”

Tanissa ospale zírala na neznámého muže, který kolem sebe máchal rukama a jeho oči zářili horlivostí dozvědět se aspoň něco...

“neni nikde.... nenajdete jí už nikde... Cania je mrtvá... včera v noci se pokusila vzít si život a dneska v noci se jí to povedlo...”

....prodavač se zarazil, jeho výraz strnul a několik okamžiků se ani nepohnul...

“vy jste jí chtěl něco říct?... proboha neberte si to tak... je to pro ní neuvěřitelný odlehčení a pro nás taky... Cania byla nešťastná chtěla umřít ještě než se narodila...”

...prodavač zblednul a začaly se mu třást ruce... Tanissy hlas k němu doléhal z ohromné dálky... snažil se přemýšlet, ale jeho mozek mu odmítal vydat jakoukoli informaci....

“nechcete jít dál?... víte pozvala bych vás na kafe ale nemáme žádný hrníčky ani cukr...”

...neznámý muž se beze slova otočil a pomalu kráčel ze schodů... v hlavě mu zněla stále dokola jediná věta... Cania je mrtvá..

....vyšel na ulici a vracel se domů.... se sklopenou hlavou míjel šedivé panelové domy, beztvaré postavy bezejmenné tváře... zemřela dřív než se dozvěděl její jméno... netušil jak se dostal domů, netušil ani co tam dělá a proč se hýbe v prázdném prostoru s neosobními cizími tělesy v cizím bytě s cizími lidmi v cizím městě na cizí planetě.... uzavřel se před vnějším světem, schoval se do jediného krátkého okamžiku kdy stál na ulici a hádal se s neznámou dívkou, která mu vyčítala, že ji okrádá o drahocenné minuty jejího vzácného života... kdyby to tak mohl vrátit, daroval by jí celé regály cukru, zasypal by celé město a společně by pak proplouvali bílými závějemi a on by poslouchal její smích... udělal by cokoliv jen aby byla šťastná... jako v tu chvíli kdy mu vyprávěla svůj sen...

...prodavač se rozbrečel a plakal po celý zbytek svého krátkého života... a to všechno pro neznámou Caniu, která je teď konečně šťastná, protože je mrtvá...

 

Polly#

14. 12. 2002 20:55