Bludný rytíř má komnata

 

Bludný rytíř má komnata zahalená smyslnými proužký dýmu, ovíjejí se kolem kotníků a nechávají se vdechovat omámenými tapetami. Za okny do dvora se vznáší lascívní schodiště, přechází po něm bezhlavá houslistka s modřinou v tříslech. Okřikuje neviditelné sochy a hází drobné mince dolů do dvora. Má ruce smutné jako dvě lasičky rozběhnuté do nikam, s výrazem splašeného koně žádajícího o zkrocení. Ve vzduchu jsou cítit spálení komáři, na zubech se sráží krev a rozvášňuje žíznivé dásně, které se rozevírají jako srdce louskáčků, když zahlédnou rozespalé skořápky mladých oříškových tanečnic.

Bludný rytíř se lokty opírá stolu, pohled má upřený do pohybu špinavé záclony, přemýšlí nad odrazem siluety topící se v zrcadle jeho vlastní průhledné tváře.

Psi štěkají na protest proti ostnatým plotům. Rytíř jde bojovat s rozesmátými kolotoči, které roztahují paže vysoko do vzduchu a kolenatými sedačkami lapají černé vrány. Děti výskají jako na pohřbu zlé ježibaby, odvážně se pouštějí držadel a houpají nohama ve vzduchu.

Rozběsněné vlny barevných kolotočů, vysmívají se rytíři rozšklebenými hlavami rozbitých dětí a každou chvíli hrozí odletět do oblak. Rytíř pláče, záda se mu ohýbají pod tíží drobné hliněné kuličky na zádech, zatíná mu nehty do ramenou a křičí do žil naději.

Houslistka sedí na okapu a ptá se, o kom je ta silueta na stěně rytířovy ložnice. Na nebi se srazily planety a na Zem ukápla rozpálená rtuť, dívce přímo do klína.

Kdyby tu byly v tuto chvíli nějaké oči, vypařila by se před nimi. Ale takle jen zůstala ležet na koberci jako cínový vojáček, přišli pastýři, rozšlapali ji a na chodidlech roznesli po horách.

Rytíř spí s hlavou v potrhaném bílém tričku právě provdané kejklířky, po pěšině mezi stromy teče slunce a hladí vlasy opilého artisty.

Ráno je vždycky smutné. Přijde den a spolyká hvězdy, rozhalí město jako dívku pod oblečením dočista nahou a na vidličku si k snídani napíchne tisíc ospalkových očí. A rytíř jde domů, usíná s jazykem ve zbytcíh úst houslistčiných soch, které se ptají, kde máš meč, rytíři?

Sladká Dulcinea si s ním schválně odřezala vlasy a ruce, proklela vysoké podpatky a omylem rozbila cukřenku.

 

Sny křičely o vyprahlých rtech na bílém krku rozčárkovaných dlaní, ale ráno zase jen překypuje mlčením.