Albínka ve sněhu

 

Albínka ležela tři hodiny ve sněhu. Potřetí vyhozená z domova. Byla ještě docela maličká a myslela si, že život je pocit.

-           Vidím tmu.

Mezi stromy svítilo horké žluté světlo, okno jí mávalo záclonami a pod ním na bílé podlaze se procházely podlouhlé tajemné stíny. V dálce zaštěkal pes. Klepala se zimou, ale místo toho, aby se stočila do klubíčka a snažila se zahřát slabě tepající srdce, natahovala se k nebi, s dychtivými rozšířenými zorničkami hltala chladné hvězdy a rozpůlený měsíc.

-           Někdo rozťal slunce vpůli a ono zhaslo.

Útroby se jí stáhly pod ostrým poryvem ledového větru, krev v tepnách zmrzla a do žil ji bodaly studené rampouchy. V břiše jí vyrostla obrovská černá díra, pohlcovala ji do sebe, seškrtala všechny zítřky a prodloužila život do jedné dlouhé noci. Kdyby uměla plakat, vyplakala by ze sebe barevné korálky, všechno co zbylo z modrobílého dne upleteného z tepla lidských rukou.

-           Narodila jsem se někomu cizímu, než mamince.

Přestávala jí být zima. Po těle se jí rozprostřel zrnitý pocit světla.

Na okamžik usnula. Zdál se jí sen o bílých tygrech, kteří zabíjejí bílé sovy. Po polštářích stékala krev.

Probudila se do tmy. Nemohla se pohnout, zírala před sebe na jehličnaté větve. Nehýbaly se. V hlavě jí šuměla krev, na očích se jí utvořila jinovatka. Uvědomila si intenzivní tepavé ticho. Vycházelo z velké černé díry v jejím břiše a bylo to její srdce.

Albínka utichla.

 

Polední slunce se roztančilo po třpytivém sněhu, roztálo sníh na bílém Albínčině těle a to začalo ronit studené slzy.