[pracuji v domě bohatého pána]

pracuji v domě bohatého pána
v noci mě k sobě volá
do svého bohatého domu
sedím dole v pokoji
a on na mě mluví shora
domácím telefonem
diktuje mi milostné dopisy
tři až čtyři za noc
potom je chodím roznášet sousedkám
jeden si vždy smím nechat
a já si pokaždé jeden nechám
vždy ten, který je nejsmutnější
kde je něco o líbání
o pronásledování 
nebo o polštářích
 
pracuji v domě bohatého pána
má dole velkou koupelnu
se zrcadlem od stropu až na zem
hned naproti toaletě
a já se vždy potom trochu stydím
uhýbám jeho hlasu pohledem
na radiátoru nechává
své spodní prádlo, sprcha je plná vody
a v sauně jsou pootevřené dveře
koupelna je plná páry
zrcadlo však není nikdy opařené
 
pracuji v domě bohatého pána
píši svou dívčí rukou
nepřístojnosti a říkám do 
sluchátka: „a dál?“
snažím se neznít nijak dychtivě
ale někdy věty trochu měním
některé sousedky jsou příliš cudné
moc upnuté
chtějí být milovány,
ale slušně
 
pracuji v domě bohatého pána
zaměstnává už jedenáct písařek
chce jedenáct kopií každého dopisu
chce je roznášet i sousedkám ve vedlejším městě
 
pracujeme večer
a nad ránem ospalé domů
do postelí
 
kde se nám zdá, jak nám bohatý pán v bohatém domě
říká nepřístojnosti, a potom, úplně jakoby nic, řekne:
„slečno, máte krásný rukopis“
komentář: básnička o tom, jak jsem pracovala před dvěma roky jako přepisovatelka textů, práce to byla tak hrozná, 
jak uvádí básnička. firma sídlila (a dál sídlí) v nějaké vile s bazénem. práce byla velmi špatně placená a prostředí bylo neúměrně luxusní. trenýrky opravdu v koupelně byly, i zrcadlo.
 
 
Nepředpovězený déšť v jednom zapovězeném městě
všechny ženy mají dnes nahá kolena 
v dešti
na rukách přivázané řemínky pantoflíčků
podpatky houpou kolem zápěstí
v rytmu spěchu
 
některé se zabodávají
jaksi omylem
do kolemjdoucích
 
pane, haló pane! capká slečna
botu zapíchnutou v cizí paži
muž se ohlédne až na přechodu
ze semaforu vyskakuje červená
barví slečnám nehty na růžovo
 
mám ve vašem rameni botu,
naříká slečna a do louží na tvářích jí plavou slzy
 
nezlobte se, já spěchám, říká muž
a na oranžovou vybíhá do silnice
 
ach pane! křičí slečna a chtíc-nechtíc klopýtá
na délku kotníkového řemínku
 
podél ozrcadlené výlohy cizí muž 
vidí, že je stále pronásledován
 
ztratím se jí v davu, napadne ho 
a zamíří do podzemky 
 
ach! křičí slečna a zvedá chodidla otlačená
od drážkovaných schodů, které jí na konci jistě snědí nohy
 
turisté zneužívají jejího zděšení a utrhávají si z jejích šatů upomínkové předměty
 
muž vbíhá do vlaku podzemky a 
udýchaně si sedá na sedačku
 
otáčí hlavu na druhou stranu než na kterou
se sklátila uřícená slečna
dělá, že ji nevidí a pozoruje odraz v okýnku do tmy
 
co jen řeknu doma? přemýšlí
na mou sestru je příliš nahá
 
na příští zastávce se spěšně zvedá
 
počkejte! volá slečna, moje ruka!
nikdy si vás nevezmu! vykřikuje muž a 
kličkuje davem
bezbotá slečna s vytahanou
rukou naříká dva kroky za ním
 
muž se náhle oddělí od davu a vbíhá do uličky, která
končí otevřenými dveřmi výtahu
naskakuje do posledního místa přetělené kabinky
 
stahuje půlky, aby mu je zavírající se dveře neukously
 
sem se nevejde! usmívá se vítězně na spoluvýtažníky, 
kteří sledují vyděšený pohled zavírající se slečny
 
potom křupne přetnutý podpatek v jeho paži
muž jede na povrch
a slečna se klátí k zemi jako včela,
které skoro vždycky s ostnem na zadečku vytrhnete nechtíc i trochu břicha
komentář: jednoho dne, kdy začalo pršet opravdu hodně a opravu neočekávaně. okýnkem tramvaje jsem viděla paní, jak si nese v dešti boty. 
 
nikdy se neutopíme
nikdy se neutopíme
nebudeme si do kapes dávat kameny
a nepůjdeme do řeky
nebudeme si malovat oči ostružinama
a nikdy se nebudeme držet za ruku
na ulici
před cizími lidmi
 
postele jsou velké jako malé planety
a bílá prostěradla 
přikryjeme se ovcí
co umřela svý mámě 
 
pokousala jsem psa
a ty
ty se mě teď bojíš
neustále mě pozoruješ
když chodím po zahradě
jím červenozelená jablka
loupu pomeranče do klína
stojíš v okně bez záclon
a díváš se jak odcházím
 
křičela jsem na prodavačku v obchodě
když mě pozorovala, jestli nejsem zloděj
paní, já nemám žádné kapsy,
cpu si jahody do tváří,
vidíte?
uvázala jsem jí kočku u krámu
a vynesla psa na střechu 
 
vzala jsem si domů cizí dítě
jezdí po zahradě na umělohmotný motorce
 
ten zvuk mi něco připomíná,
říkáš a už druhý měsíc si nemůžeš vzpomenout
dítě spí mezi námi 
natahujeme se přes něj
a líbáme se na ruce
a na vlasy
a to je všechno 
a jestli bude dítě stále růst
i naše vlasy budou
abychom na sebe dosáhly
a ruce?
nebudeme si brousit nehty
budeme se jimi dotýkat
budeme mít poškrábané obličeje
a možná krk 
a to je všechno
 
budeme citově strádat
a opustíme všechny své milence
protože nejvíc chceme to
co nemůžeme mít
ale možná nakonec dítě vyhodíme na ulici
a vezmeme si všechno zpátky
 
a až to všechno budeme mít
budeme si to chtít někam skrýt
a jít hledat další a krásnější
 
nakonec
to bude asi nejlepší
zamkneme se do skříně a klíč prostrčíme škvírou ven
jsme spolu
a to dítě bylo vlastně kluk nebo holka? přemýšlíme
myslím, že bylo malé a ještě se to nepozná, řekla jsi
a já jsem věděla, že i my jsme asi ještě malé
protože jsem tě jednou viděla vyplňovat na poště dotazník
a pod datem narození se tě ptali na pohlaví a ty jsi tam 
napsala něco sprostého
a oni tě potom vyhodili a ty jsi řekla
pojď, vykašlem se na to
a šly jsme
 
jak dlouho vydržíš pod vodou?
asi až do konce života
komentář: o tajné lásce, imaginace budoucnosti, která nenastane
princ na modrobílém koni
a Hedvika si snila o svém princi
na modrobílém koni
trochu foukal vítr a zábly jí nohy
čekala až vyroste
tak málo času 
a ještě tolik snů
co budu do té doby dělat
budu šťastná dopředu
 
už asi přijel   Hedvika není učesaná
princ celý ze železa
oči dvě štěrbiny v přílbě
nic neříká, stojí na dvoře a dívá se 
jí do oken
má Hedviku rád hladí ji po vlasech
těžkou rukou
a kov chladí horké čelo

od brněním černá tma

a na jeho dně schoulená
teplo se odráží
už nikdy tě neopustím
 
krajina a na ní kůň
z nebe visí kované květiny
stříbrná voda
milují svého železného prince
 
„Hedviko, vylez z té popelnice“
 
Hedvika smutná v noční košili
a na hlavě slupku od banánu
 
kde je princ
 
ach jak krutý svět bez rytíře
 
pověsím se místo záclon
a nad krajinou praskají
modrobílé bublifuky
komentář: o tajné lásce, která je dnes už veřejně všeobecně známá
 
[chci si vzít život, ale kde je kde je? nikde ho nevidím]
čichám k cizím domovům
nakláním se mezi záclony
a na všechny svítí bílá obrazovka televize
ale lidi není nikde vidět
asi by mě zachránilo
bydlet v domě porostlém popínavou rostlinou
celou by mě objímala
a v jednom okně bez záclon
stojí člověk a po stěnách má poličky s knihami
uprostřed pokoje dívá se do notového zápisu
a čte si noty
o popálené baletce a jejích bílých nohou
Hedvika stojí na křižovatce
ťuk ťuk, dobrý večer, pane, máte děvče?
a pán neposlouchá
kdo Hedviku rozplete?
musí se léčit
z nepohody


a je to horší a horší
lžeme si krásnější svět

ale je krásnější než můžeme unést

maminko maminko já chci zpátky do bříška

_______________________________________________________________________________

„dobrý den, je mi padesát a asi mám tu bulímii,“
„prosímvás, pečujte o sebe, musíte vyhledat lékaře“
„ne nemusím, já už nic nemusím“

 
„není dobré se na někoho upnout, v důsledku na světě zůstane jen on sám se sebou“
_______________________________________________________________________________
komentář: jak jsem začala bydlet sama a hledala, jestli by si mě někdo nechtěl vzít. text pod čarou je záznam z živého pořadu ČRo 2 o bulímii.