nespím [jsem jen mrtvá]
nespím jsem jen mrtvá
a v kuchyni hoří les
 
pavouci opouštějí své motýlí
zámotky
a objímají mi nohy
třikrát dokola
až budu utíkat
        pomalu
        abych je nesetřásla
z batůžků
jim opadají všechny čtyři kuchyňské kouty
které si chtěli vzít s sebou
 
a jestli ne
 
stejně budou smutní
že zapomněli na střechu...
nebe_je_cedr
nosím v krabičce od sardinek malého pavouka vejde se tam jen tak tak
Pane Quijote, můj kůň se splašil a utekl do země Větroplachova
pruhy na tričku námořníka zavzdychaly pod vůní mořské ryby
cizinky se usmívají pod klobouky a cudně sklápí víčka
na která je líbá vzdušný proud (prolétá jim ušima a 
zpívá milostné verše z náhrobku Vratislava Effenbergera)
dnes je krásný den 
v ulicích je prach a nechává se vdechovat
moskytiéry jsou netečné, roztahují oči a
jimi vlétají okřídlení motýli do naší ložnice 
kde si unavený polštářek
přikrývá rukama tvář
nevidím vás! vykřikuje a nám je odpoledne
krásné s modrýma očima a pusou od čokolády
[a bylo to ještě smutnější než popravený řezník a jeho malá dcera v okně]
když jsi pečlivě umyla všechny lžičky
a bezděčně je vyhodila do koše
vyprávěla jsi o cizích ústech
 
občas se probouzíš do levného hotelu
se zaprášenými květinami v okně
a upracovanou čtyřicátnicí
na dvorku
věší záclony a kdyby slunce ještě trochu povyrostlo
a zaclonilo jí oči žlutou oponou
zapomněla by na své upracované ruce
které by tolik chtěly objímat
teplo lidského těla
a přitom jen mačkají vystydlé prádlo
otevřela by ocúnová ústa
a začala by zpívat
 
neposlouchala jsem tě
podkolenky ti totiž vypily nohy
a ty jsi byla v tu chvíli
od stehna dolů nahá až 
na dlaždičkovou mozaiku
špinavé podlahy
Praha
Koně stojí na červenou
ve městě pozlaceném
blesky a žlutými výlohmi

s neprodejnými věcmi
po kterých můžeme je toužit
beze strachu 
 
jeden potlesk
v prázdném sále zpěváka
a herce na diváka
 
panto_mimové jdou domů
světem ozvěn petřínského sadu
plného lidí
 
nádraží svádí čekající neosobními světly
ale oni se nedají 
vsugerují tramvaji jiné číslo
ale ona je tak oranžově staromódní
že jinudy ani nemůže
a třeba i pláče
nebo si zpívá
přeplněná černobílými tancujícími
 
nakonec i nymfa z podchodu
jen rodí děti a někdy i zvířata
to když se nikdo nedívá
a malé ohňostroje
v kanálu jsou oči
přemnožených draků
 
nuselák z modrých cév na nebi
prýští sebevrahy
 
Praha je celá OPEN
se zataženýma záclonama a zamčenýma
dveřma na závoru
 
vodotrysky se po půlnoci
sami vysychají 
pod pohledy opilých očí
a trojbarevných žil
 
popálila jsem strom
a vykřičel mi do hlavy 
slovo
žízeň
[prasátka_v_tlačenici]
Berenice a jejímu jazyku
nohama v alobalu 
hází prasátka

prstýnky vlasů si obtáčí
cestující v tlačenici
 
a žlutá Madla se jí svíjí 
kolem pasu
 
a už je tady tma
když světla pomrkávala
na pouliční svítílny
vzplanuly jim drátky
 
ach
 
udělaly noc
 
tak náhle
je nám tu horko
spolu
pod kapotou jedoucího vozu
ukradli nám proud
 
kdo to udělal?
volají pošťačky z pankráce
jsou to veřejné osoby
asi cítí zodpovědnost za lidi
 
senilní dámy se rozmachují 
vycházkovýma berlema
v praze je to samej úchyl
 
držíme se za ruce
křečovitě až modře
světélkujeme do tmy
 
v pralese je také horko
přerušuje ticho tichem
pomatený spisovatel
utírá si brýle do kapesníku
 
nebo že by ztratil oči?
 
začínáme se bát
řidič opouští jedoucí vůz
dere se do okýnka 
s nápisem
únikový východ
 
analfabeti si přepočítávají
prsty na nohou
 
dvě stydlivé baletky
se předvádějí na opěradlech
bílými piškoty
vykopávají lidem
sprostá 
slova od úst
 
ticho!
vykřikne neurotický prodavač konvalinek
 
zaposloucháváme se
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
důchodkyně rytmicky odkrajuje
nabroušenou rybičkou
kolečka salámu
Slepé ryby
nosívala skleněný slunečník

vybouchnul když šla na pláž

a střepy

se rozutekly vzduchem jako když

tleskneš do hejna

 

ryby mají od té doby

v očích krasohledy
 
[dvůr_námořník_a_chrám]
dvory vystrkují popelnice
nechávají jim přejíždět hlavy
 
železní rytíři se brání poklopy
v nenadálé hrůze odhazují
nakousnuté svačiny svačinářů
volají na balkónové slečny ve volánech petůnií
zmuchlané sonáty od přestárlého námořníka
co se zahleděl do mořské panny na přídi
 
vykřikují verše
o dřevěném torzu slaných vlasů
o posádce vrhající se do vody 
za vidinou vyšívaného ubrusu
kakaových sušenek 
a hořícího kávovníku
o pláči mořského dna lapeného do rybářských sítí
o bílých kotníkách mladé sklenářky
co umřela hlady na hřbetě vyhublé kosatky
o klíči pod květináčem
když v okně se už svítí
o prvním manželství s nezletilou studentkou
hrající na housle srdcervoucí serenády
o nedělních obědech
a babičiných vyprávěnkách ze spaní
o objímání slamníku
protože ten jediný pamatuje opilou družičku
o věšáku
na kterém se oběsil pes
a deštník
 
balkónové slečny odhazují poplakaný kapesníček
rytíři padají s rukama hrdě vztyčenýma
 
vzduch křičí
 
a na týnském chrámu
si odplivl chrlič