krajina Zděšení

I.

poprvé jsem tě spatřila
v noci bez konce a přestože slunce vyšlo o hodinu dřív
nedokázali jsme se již nikdy rozloučit
tvoje vědomí je spojené s archetypem vězení, v každém novém snu
mě nepoznáváš ale nazýváš mě stejnými jmény
 
usínám a od úst mi odchází proužky páry
přestože nedýchám
je mi stále poněkud chladno
na zmrzlé hladině se odráží studené světlo pouliční lampy
dech mě zadržuje
pod tlustou vrstvou ledu
zachytávám se kolemplovoucích lidí a ryb
cizí ruce jsou chladné a bezvládné
ploutve odpadávají od kostí
vypoulené oči jsou naplněné vzduchovými kapsami
a proudy vody se vlévají a vylévají do úst

hladina potemněla, světlo zmizelo a na naše hlavy dopadá
stín vyšrafované podrážky
pod tíhou cizího těla    mezi rty se mi prodírá srdce střeva a pohlavní orgány
se zaklesnutými zuby
a hlavou zabořenou do betonu
nemohu se hýbat
 
II.
podruhé jsme se setkali mezi zdmi blázince
posbíral jsi střepy mého života a složil je do Rubikovy kostky
je příliš vzdálená mému vědomí
než abych jí porozuměla
 
moje první láska byl chlapec s obvázanou hlavou
seděl u kašny a hrál na loutnu
měl krásné štíhlé ruce a dlouhé prsty
představovala jsem si rysy jeho obličeje, oči nos a ústa
vlasy úsměv pohled a všechny nálady   rána i stmívání ve tváři
když měl dobrou náladu tančil kolem dokola
občas zakopl o lavičku a spadnul do keře s růžemi
tehdy jsem s pláčem utíkala domů
a brečela nad vztyčenýma nohama v igelitce IKEA
jednou spadl do fontánky
obvaz nasákl vodou a stáhl ho ke dnu
dívala jsem se a házela mu do vody květiny
můj nejkrásnější bezdomovec
s vystouplými žilami anorektičky
 
III.
někdy rozbíjíš sklenice a polykáš střepy
obcházíš mrtvá těla vyčnívající z pod_zemí
ve světle se bojíš až k rozškrábání obličeje
žiješ s urnou své matky a zlou schizofrenickou panenkou
obě znásilňuješ když je ti smutno
ležíš na podlaze dokud někdo nepřijde
a neodveze tě do ústavu s přetékajícíma očima
a výrazem šíleného zvířete    léčí tě na elektrickém křesle
zatímco já bydlím v tvém pokoji s tapetama
zalévám ti psa a krmím květiny
zachraňuji zlou panenku která se pak celý týden sebevraždí v koupelně
nůžkama si odstřihává stehy
a ve změti molitanu hledá tepnu
 
včera jí upadlo zápěstí a ručičku spláchla do záchoda
šiju jí nové šatičky s krajkou
chce se ti líbit
až z ní zase budeš strhávat spodničku
 
moje panenka si ustřelila hlavu říkáš pojď bude nám tu spolu dobře
ležíme v posteli s náhrobkem OttoMarie je tu ticho a nikde žádní lidé
s rukama za zády a vědomím žádného příště
říkáš mi
 má malá h a l u c i n a c e
 je mi tu moc smutno
ale já nejsem tak zlá abych se ti nebránila
 
ležíš na podlaze dokud někdo nepřijde
v jedné ruce urnu a ve druhé trs vlasů
 
jak těžko se nám žilo a lehce se teď umírá..
 
 
prolog k pohádce Krajina_Zděšení - pohádka ke stažení ZDE