Střepy

Když

Střepy mi nosily noci.
Jak jsem se otáčel – ležely na okně.
Záhadné pozvánky, 
zdánlivě chladné přísliby…

Někdy jsem jich měl v dlaních 
celé hromádky,
jindy zas stačil jen pohled
a sám se mi střep
přilepil na prst.
Nejdřív jsem netušil, 
co to má znamenat,
co po mně noci chtějí.
Tvářily se sice, 
jako by se jich to netýkalo,
ale brzy jsem pochopil,
že jim na naší nové hře asi záleží.

Později jsem si uvědomil, že střepy, 
přes veškerou svoji rozmanitost a pestrost,
mají něco společného, a když jsem k sobě 
některé přiložil, zcela přirozeně se doplňovaly 
a vytvářely tak náznak jakéhosi obrazu.
Bylo to vzrušující a měl jsem z toho 
malé divoké závratě… 

V té době jsem byl odsouzen 
k temnému nicnedělání a čekání 
na rozsudek Vyšších mocností, 
které se pomocí skalpelu chtěly přesvědčit, 
jestli je opravdu v těle tma, 
jak jsem předtím tvrdil jednomu svému
poněkud zmatenému příteli.

A tak jsem pokorně, 
ale i s jistou netrpělivostí každý den 
čekal na setmění, 
v okolí vyli psi a křičeli rackové, 
občas zabzučel výtah 
nebo sousedi myli nádobí 
a já pomalu bral jeden střep po druhém 
a lepil je a skládal dohromady. 
Ve chvílích, 
kdy se Země přestávala otáčet, 
jsem objevoval Dvůr a vítr. 
Všechno se vlnilo v modrém tichu…

První tři měsíce byly noci nejštědřejší. 
V opravdu hlubokém údivu jsem viděl, 
jak mi pod rukama roste kouzelná mozaika, 
jejímž autorem jsem sice nebyl, 
ale přesto jsem všemu, co zobrazovala, 
rozuměl a cítil, že to tak má být.

Poté co Vyšší mocnosti 
nahlédly do mého těla, 
usoudily, že je v něm opravdu tma,
a zašily ho zase nití, 
nebývalo už střepů na okně tolik. 
Zřejmě mne noci chtěly 
poněkud šetřit 
a s příchodem jara spíše konejšit, 
než rozněcovat mou 
beztak již zpráskanou představivost.
Přesto ta trošku halucinogenní hra trvala dál. 
A na konci roku jsem se zastavil 
a pořádně se podíval, co to vlastně vzniklo. 
Zatajil se mi dech... 
Co to bylo?
Ty střepy, 
to nebyly pohozené nehty Zla, 
ani to nebyly střepy, 
které se cenivě blýskají 
na zdech blázinců nebo vězení. 
Byly to malé, blyštivé dárky, 
skrz které jsem se mohl dívat.
A viděl jsem snad všechno: 
od něhy dřevěných tulipánů 
   až po ty nejztracenější  bezmoci. 
A hlavně – viděl jsem rok.

A ta věta se mi zařízla do mozku…

Viděl jsem rok

Že může být rok symfonií,
to jsem si možná myslel,
ale že ani jedna věta nebude rychlá, 
to jsem nečekal.
Byly to čtyři andante –
čtyři Světy,
které do sebe plynule přecházely... 
Takový řád a harmonie!
A přepadla mne úleva a spokojenost, 
že tohle opravdu nemusím pochopit
a můžu to jen pozorovat.
Takový dar!
Až mě napadlo –
škoda že musím jíst 
škoda že musím spát
že nejde jen tak plynout
skoro i nedýchat
a nebo jen vdechovat...

Když začínalo Jaro,
nebylo mi zrovna do skoku.·
Žil jsem tehdy v domě s okny,
ale Jara se to naštěstí vůbec netýkalo.
Po probuzení se pomalu strojilo,
na první pohled to vypadalo,
že se někam chystá vyrazit...
Až pak mi došlo,
že si tu malou parádu dopřává
jen pro vlastní potěšení.
A ještě později mi připadlo,
že se prostě chce jen líbit –
– sobě i celému Světu.
A z toho jsem měl radost.
Nejdřív jsem mu tajně držel palce
a pak bezmezně obdivoval –
A za okny kvetla láska.
V některých jazycích
je Jaro ženského rodu,
to mě opravdu nepřekvapuje.
Když bylo se vším hotovo
a dvakrát třikrát se protočilo v zrcadle –
pak začalo čarovat.
Ovšem… to šel rozum stranou.
Některá kouzla byla tak jemná,
že ani neměla pointu,
a přesto se tajil dech, 
co to bylo za zázraky.
Jiná zas dávala Jaru takovou moc,
že kam vstoupilo, 
tam panovalo,
a okouzlený úžas se měnil v zasnoubení.
Nikdy jsem nezažil pocit takové vlídnosti, 
ale zároveň i neústupnosti,
protože Jaro znalo svou cenu
a probouzelo lásku, ale i úctu.

Když se začalo ohlašovat Léto,
žádný smutek nenastal.
Žádné loučení, žádná nostalgická zastavení.
Z oparů jarních kouzel se pomalu vynořil most, 
na němž si Jaro zatančilo malou proměnu,
z které vzešlo v podobě Léta.
Ani nebylo možné postřehnout,
jak je ten most dlouhý a z čeho je postaven,
a Léto se rozpřáhlo od obzoru k obzoru,
až rozkošnicky se natáhlo a přikrylo
všemi odstíny žluti a okru.
To už jsem opustil dům s okny
a Léto mě vtáhlo do rozpálených ulic města,
kde stěny domů zářily jasem
a vzduch se tetelil 
v táhlých rozžhavených dnech, 
ve kterých prach se snášel 
na ticho a ticho na prach.
A tak jsem miloval i Léto,
i když bylo občas trochu pyšné
a dokonce i zlomyslné –
to když metalo blesky z mřížoví kanálů,
nebo přibíjelo holuby k špinavým patníkům.
Ale jak dokázalo být i velkorysé –
jakými vznešenými gesty 
mi nabízelo střechy kostelů 
nebo chladnější zapomenutá zákoutí,
ve kterých, kdybych chtěl,
jsem mohl nahmatat zpomalený tep města –
ale já nechtěl...
Zpíjel jsem se tím královstvím 
světla a tepla 
a ani nedutal.
A mohl jsem i do přírody
a tam mi Léto ukazovalo nebe!
Málem jsem se neudržel
a chtěl ho obejmout, 
ale bylo tak vysoko!
A to bylo dobře,
neboť ta závrať byla mnohem krásnější.
A Léto mi dovolilo pít hudbu vody –
a dýchat hudbu lesů,
cítil jsem doteky země,
a když jsem pohnul rukou,
vzduch mi protékal mezi prsty.
Léto prostě kralovalo,
s šarmem, vtipem, majestátem.

Zato Podzim...
Podzim se vynořil jako lapka z křoví,
nebo jako Černý princ, 
který právě přemohl draka.
Nic tak tajemného jsem ještě neviděl...
Podzim dvou tváří – 
jedné jasné a přímé 
a druhé plné záhuby.
Nešel z něho strach – jen pustá osamělost. 
Jeho krása byla nebezpečná –
on to věděl a snad to ho tolik zraňovalo. 
A ač měl duši rozervanou,
dokázal nekonečně dlouho stát 
a ani se nepohnout.
Nikdo mu nemohl pomoci 
vymanit se z pout 
té temně modré samoty
a on ani o nic nežádal.
Chtěl jen jedno:
chtěl noci.
Nesápal se po nich,
jen v klidu vyčkával,
až mu každá sama vklouzne 
pod plášť do náruče,
chladná, ale odhodlaná.
A to ji pak vysadil na koně 
a proháněli se spolu po nebi,
dokud je úsvit neunavil.
Mohlo by se zdát,
že most, na kterém došlo 
k proměně Léta,
že ten most za sebou Podzim spálil,
ale nebylo tomu tak.
Žádné ze čtyř období toho roku
za sebou nezanechávalo zkázu.
Osamělost Podzimu jen nedokázala
pustit k sobě něco jiného než sebe samu.
Myslel jsem si, že Podzim trpí, 
ale pak mi došlo, že také ne –
že to je zas řád věcí,
který nemohu a nechci pochopit.
Veliké tajemství,
jehož je snad Podzim mlčenlivým strážcem. 
A také jsem ho začal milovat – 
– z dálky a oddaně.
Jeho proměna byla tichá jako jeho příchod, 
a i když jsem věděl, že tomu tak není, 
jen u něho mi přišlo na mysl umírání...

A tak na Svět ztlumeně padla Zima.
Zima chůva.
Zima utěšitel, která uspávala,
a Zima opatrovník,
která chystala nové šaty novému Jaru.
Zima, která občas poskytla malá bezpečí,
jindy zas neváhala ukázat,
že ona je svorníkem klenby,
pod kterou se převaloval čas toho jednoho, 
jediného roku.
Zima – jednou bílý duch,
podruhé zas vladař v hermelínu.
Zima – která se dokázala i válet celá špinavá, 
a Zima – která se někdy tak nadechla,
že sis na ni mohl lehnout,
nebo ti vnikla do úst, 
až jsi nemohl popadnout dech. 
Jak ji nemilovat? I když se jakoby jen zdála... 
Zimu, která do ulic vypouštěla šedivé přeludy
a po nocích tiskla oblohu k zemi.
Zimu, která se tvářila jako vrátný, který zavírá, 
ale jen proto, aby zas později mohl otevřít.

A tak jsem viděl rok.
Takhle jsem viděl jeden jediný svůj rok. 
Nechtěl jsem mluvit o životě.
Vím, že dům s okny pořád stojí,
a lidi?
Lidi se do mého vyprávění nějak nevešli,
asi tam nepatří.

Co lidi?

Ale viděl jsem taky 
rok chlístanců a sraženin 
Rok zápachů a nevůní
Rok převařeného prádla 
a chutě linolea
Rok moče a krve
Rok úsměvů dozadu 
Rok nevěřících
Rok velkého údivu, 
protože když jsem 
opustil dům s okny,
vůbec nic jsem nechápal, 
nerozumněl jsem lidem, 
oč jim pořád jde? 
Co vlastně dělají lidi?

Strkají se – předbíhají
Dávaj rady – pak se ptají
Láskyplní – neurvalí
Pořád něco zdá se tají 
Vypadá to že si hrají 
Ale oni to tak nevnímají 
A že se tolik rádi mají
Občas někdo někoho zabije.

V tramvaji si dvě ženy vjely do vlasů
a jedna na druhou křičela:
„Za život si nic nekoupíš,
ty čůzo! Hahaha…“

Kde jsem měl vzít odvahu
a potom i chuť někomu říct, 
že to stojí za to? 
Že to opravdu stojí za to? 
Vždyť by si mysleli, 
že jsem se z bolesti pomát... 
A taky že jsem se pomát 
a zpíval jsem si doma 
do podlahy:

Měsíčku na nebi
nekoukej na lidi
budeš mít oči
celý červený

Nejistý hvězdáři
vztekle by remcali:
„Podívej, kolego,
změnil si líčení!“

Pak by vyslali
raketu do nebe
s kapkama do očí
určenou pro tebe

Tak schovej se, Měsíčku
schovej se za mraky
nenech se spoutat
nasadit návleky

Lepší, když budeš mít
svý oči červený
a občas jen mrknout se
jak vztekaj se na Zemi

Podívej na mě
už mi z toho šíbe
zpívám tu podlaze
a ona se hýbe

Tančíme spolu
tanec noci
Zpívám jí k tomu
o bezmoci

Vždyť není třeba
mít zvláštní odvahu
jen tak si sednout
a oslovit podlahu

Ale co lidi ráno?
Zas celý sražený
S vráskama zloby
jakoby zmražený

Možná si všimli už
že i to Slunce
oči má celý
doruda zbarvený

Ale já vím
že nejsou to záněty
že nad lidma jen
pláčou planety

No dobrá, dobrá, 
tak jsem se pomát. 
Ale podlaze se to líbilo. 
A Dvůr? 
Pchá, vypadal chvilku, 
jako by ho zrovna postavili.

Dvůr a já

Na první pohled Dvůr vypadal nepřístupně.
Netečný šedivec s bolavými zuby.
Čtyři roky mi trvalo, než jsem zjistil, 
že je v podstatě plachý, 
hluboce do sebe ponořený
a trochu znechucený.

Čtyři léta trvalo,
než se mnou začal komunikovat,
ze začátku stroze a s nedůvěrou,
ale pomalu roztával,
asi mu také vyhovovalo,
že jsem si za celou tu dobu neumyl okna.
Občas se mě snažil při něčem přistihnout,
ale moc toho neviděl.
Ta hra ho bavila
a taky ho zřejmě těšilo,
že sklízel můj bezmezný obdiv. 
Asi mu nikdo nedával tak najevo,
že je opravdu krásný a že někdo tuší,
že pod nesčetnými jizvami zahlcenými špínou
se ukrývá důstojnost, podivná vůle,
osamocená vznešenost periferie.
Jistě – oba jsme věděli, 
že mu nikdy nebudu moci
rozumět dokonale,
ale právě díky tomu 
mezi námi vzniklo pevné pouto,
založené na toleranci a přirozeném respektu.

A tak jsme se sbližovali.

V době, kdy mi začalo být 
opravdu hodně špatně,
mě chlácholivě přijímal,
nechával mě v sobě rozpustit
a do rána bděl nad tím, 
abych se nezbláznil.
Pletl mi hlavu a já už nevěděl, 
mám-li ho oslovovat 
„Dvore“ nebo „Dvoře“.

Dokázal být i zábavný.
Třeba když předstíral, 
že se na mě chce vrhnout.
Vypadalo to strašidelně, 
ale já mu důvěřoval.
Jindy zas s holubama hrál  
„škatule, škatule, hejbejte se“,
a to bych se i smál,
ale takhle jsem mu jen 
do omítky zašeptal:
„Škoda, že bolest bolí…“
To pak klidně zvážněl,
nepatrným gestem přivolal soumrak
a poslal mi do okna vítr.
Vítr – posel s pláštěm naděje
pokládal mi dlaně na čelo
a očima se mi dostával 
až hluboko k srdci.

Nebo poslal déšť
a nebyl to pláč,
byl to šepot věčnosti,
který se mi snažil jemně naznačit,
ať tolik nelpím na životě,
že to nemusí být všechno,
že jsem jen kapičkou.
A to mě uklidňovalo.
Byl jsem rád kapičkou
a s pokorou jsem děkoval za ten dar.

V tu chvíli Dvůr přestával být 
obezřetný jako obvykle
a roztančil se.
Byl to tanec popelnic a zatopených sklepů,
nahnilých okapů a zdrolených komínů,
tanec hoven, odpadků a kuchyňských pachů, 
tanec zkřivené dlažby a zvětralého betonu,
rezavých balkonů plných harampádí
a kanálů zmučených gangrénou.
Takhle nějak vypadal ten tanec de La Cour:

A to jsem měl opravdu radost,
neboť  jediné, co jsem potřeboval, byla právě 
tahle přirozenost.
Žil jsem ve stavu, 
kdy jsem všechno viděl nahé, 
obnažené až na kost, takové, jaké to je, 
a bylo to prosté, pravdivé
a svým způsobem nádherné.

Po chvilce se přece jen unavil, 
byl to už starší Dvůr,
zaujal zase své místo, 
holubi mu zatleskali křídly,
rychle se přesvědčil, že ho nikdo neviděl, 
a spokojeně houkl do prostoru:
„To bylo pouze pro Kapičku.“

Někdy se ty noci zdály nekonečné.
Býval také unaven a lehce podrážděný 
a to se pak stáhl do sebe
a celý ještě víc zešedivěl 
a jako by popukal vráskami nespokojenosti,
bídy a zmaru. 
To když si uvědomoval, 
že je v zajetí domů, 
že je sám sobě vězeňským dvorem.
Že ho nebe nemilosrdně tlačí k zemi 
a holubi jen bezostyšně využívají. 
Propadal kamenným depresím 
a to i užvaněné popelnice ani nedutaly. 

A jednou, při takové noci, 
kdy byla hluboká tma 
a já nerozsvítil, 
jsem ho uslyšel zpívat. 
Krčil jsem se v okně, ani nedýchal. 
Ta píseň zněla asi nějak takhle:

Strašné je být
ale jistě to nevědět
vědomí mít
a přesto dál kamenět

Cítím, že srdce mám
ale co to je, nevím
radosti smutky znám
ale nikam se s tím… neprobolím

Jsem jenom dvůr
ztemnělé útočiště můr
korzo krys a galerie kanálů
divadlo špíny bez opony, bez sálu

Ani Boha nemám
kterému bych se svěřoval
a kdyby byl
nechci, aby mě zachoval

Prosil bych tichounce
ať už mě pohřbí domy!
Ať už se rozpadne v prach 
mé srdce nesrdce!

Ale jsem jenom dvůr
ztemnělé útočiště můr
korzo krys a galerie kanálů
divadlo špíny bez opony, bez sálu

Jsem jenom dvůr
odsouzenec k bytí
který život zná
a neví, co je žití…

Tady se zarazil. Zmerčil mě. 
Ztuhnul, ale pak pokrčil balkony 
a trochu nerudně zabručel: 
„Ach, ty zase nespíš, Kapičko?
Pusť to z hlavy. 
Jen jsem si zarýmoval… maličko.“
A nasadil svůj obvyklý 
nezúčastněný výraz. 
Nikdy jsme o té noci spolu nemluvili. 
Nikdo z nás nechtěl 
prohlubovat naše bolesti. 
Stali se z nás spiklenci. 
A to, že vysílám jeho píseň 
do Světa, mu nevadí. 
Stejně neznám poslední sloku, 
a ta je prý nejdůležitější…

Sprostý pití

A navíc mi někdy noc přinesla Sprostý pití. 
A chladně, skoro lhostejně mi ukazovala obrazy:

Muž se naklání
Muž se přehýbá
Praská mu krk
A všechno vsedě
Za čelem bodláky
a upilovaný trubky
Hořkost až k uším
Rýhy za ušima
Cesty za ušima
Řezanka v zátylku
Mávnout rukou jako sto let
A všechno vsedě
Sklo v břiše
Ze rtů puchýře
Sítě na očích
Obočí ožehlý
Zafačovanej jazyk
Samota pod víčkama
Piják v pasti
Sprostý pití
Sprostý pití
Sprostý pití
A všechno vsedě
Muž nejí 
a vyděšeně dáví
Muž se zapomněl
Zapomněl na sebe 
a čeká
až mu sebe někdo připomene
Že to bude bolet
to ví
ale už si nemůže vzpomenout
co by měl udělat
Je to už dost dávno
co si na sebe pamatoval
Je to už nějakej čas
co se někde tuhle támhle
napil dobrýho chlazenýho nápoje
Na to už zapomněl
A tak si teď s chutí dá
svý starý dobrý 
Sprostý pití
Sprostý pití
Sprostý pití
Propánajána!
Dneska ráno
se skoro střízlivej
nemoh trefit
do dveří koupelny!
Skoro střízlivej!
Ale co tam taky…
Záchod je ucpanej
a žiletky jsou tupý
Tak si říká:
„To přece už nemůžu vydržet…“
a dá si další
jedno horší než druhý
To Sprostý pití
Sprostý pití
Sprostý pití
To že se občas pomočí
to je fakt hrůza
ale co s tim?
Je to zkrátka silný pití
Sprostý pití
tohle pití se nedá ukočírovat
Občas si muž pustí hudbu
ale číst už nemůže
maximálně jednim okem
a stejně si to nepamatuje
, jak by moh?
Moc toho nenamluví
jenom občas hučí do řeky
To jsou monology!
Zn. Sprostý pití
Když ho popadnou křeče
tak leze po čtyřech
a snaží se vzpomenout
Ale, proboha, na co?
A tak si dá, zase si dá
a přepije bolesti
Vždyť je ten chlap 
úplně vypreparovanej!
A nevzdá to a zírá do zrcadla
Nemá se rád
Nemůže se ani cejtit
ale malovaným hrnečkem
si připije na zdraví
Když zalehne
zdá se mu o hlubokých lesích
když nemůže spát
poslouchá šepoty za oknem
ale měl by se trochu vyspat
ráno ho totiž čeká 
Sprostý pití
Sprostý pití
Sprostý pití 
To modlitbě moc neslouží
tak jen kleje
Stejně jeho úsměv
začíná bejt jako z vosku
Nedávno se ošklivě pořezal
bez náplasti – co naděláš?
Natáh si na ruku ponožku
ruku schoval do kapsy
a šel mluvit do řeky
ale jinak všechno vsedě
a taky si občas zazpíval
ale až někde vzadu
za mozkem
a byla to zlá píseň:

Dej mi, Pane, ještě dnešek
a k tomu jednu noc
zejtra začnu, opravdu
nechci toho přece moc

Jenom si to v klidu
chci kapánek promyslet
zejtra ráno začnu znova
tak abych to nepoplet

Ještě dneska, Pane Bože
přece je to naposled 
zejtra vstanu – někdo jinej
a chci už na to nemyslet

No ano, ráno vstal
a co udělal?
No přece…
Sprostý pití
Sprostý pití
Sprostý pití
A takhle to šlo léta
Byl v tom fakt důslednej
A že by si s tím lámal hlavu?
To občas ano
ale spíš ho někdy napadlo
že dělá něco nepatřičnýho
a pití bylo rychlejší než myšlenka
a vlastní umírání
jako by se ho netýkalo

Tak mžourá
píseň je zapomenuta
srdce skoro nebije
a v každý ulici
na něho čeká
to starý dobrý věrný
Sprostý pití…

Že by mě to nějak trýznilo – 
to zas ne.
Spíš jsem byl překvapený a vděčný,
že si ty obrazy můžu 
pořádně prohlédnout.
A jen mě občas napadlo:
„Proboha, kdo tohle maloval?“

Choulení

A byly taky dny a noci
kdy jsem se choulil až u střechy
a pomalu si opakoval všechna možná slova
abych je nikdy nezapomněl
ne že by se to mohlo stát
ale co kdyby
říkal jsem si
co kdyby

A mohl jsem na prstech jedné ruky  
spočítat okamžiky
kdy se mi podařilo 
se opravdu pořádně nadechnout
a v záklonu s očima třeštícíma 
až někam za nebe

A deprimující dlouhé výdechy
které vypadaly že nikdy neskončí
a najednou jako když utne
a já dostal strach jestli to nebyl 
ten památnej
ten poslední

nad tím se dalo jen kroutit hlavou
ale chápavej shovívavej úsměv 
jsem ze sebe nikdy nedostal
protože to všechno bylo 
moc a moc nahý ostrý a opravdový
nebyly rezervy ani místo pro pokyny
nápověda se nekonala žádný zkoušky
všechno jelo buď anebo
i kdyby se ta střecha měla rozletět 
daleko ode mne

A taky jsem si zoufal nad hlubinou 
temného Dvora když oněměl
někdy jsem ho sledoval až do svítání
až do úplného prochladnutí
kdy jsem dospěl k okamžiku 
totálního klidu a smíření
kdy mi vadil i jediný pohyb
který jsem musel vykonat 
abych se uhasil
abych na místě neshořel
ohněm tak čistým 
a jasným že šlo o oči

Tyhle vrcholy klidu byly nejkrásnější 
leč pomíjely
to bolelo a znovu mě to tisklo 
až nahoru ke střeše
k dalšímu choulení a jektání

V takových spirálách se nedalo 
ani pořádně stát

A byl jsem celý zmatený a posekaný
z neurčitého pocitu že jsem něco 
nebo někoho ztratil
že mi něco nebo někdo chybí
a tak jsem sám pro sebe zpíval:

Usadil se mi prach na čaji
Jen tak mimochodem – téměř potají
Už jsem se nenapil – bylo mi líto
Rozbít tu mozaiku pavouků

Pustil jsem si Missu pastorale
A koukal z okna – hledal krále
Nic – jen Dvůr a jícny oken
A Měsíc zíval bledým okem

Kde jsem ztratil svýho krále?
V nemocnici nebo na bále?
Samý Amen Amen 
a ve Dvoře je jenom kámen
Co se stalo s malým králem?

Žádná stopa žádný vzkaz
Jenom pára nad kanálem
Žít zas život nadoraz 
A nespoléhat na obraz

Obraz lže a jen se vlní
Na něm král a bez brnění
Tak pij čaj s prachem
Do dalšího rozednění

byla to doba uvědomování si věcí 
a rozdílení důležitostí,
co je pro mne dobré a co ne.
A ptal jsem se: 
„Když to všechno vydržím, bude mi líp?“

A ozývalo se:
„Samozřejmě, že ti bude líp!
Ó bude ti líp nebo každopádně
ti bude jinak a ještě třeba ti bude všelijak 
a rozhodně ti bude nějak 
– nějak ti zkrátka bude…“

A to jsem potom usínal 
do průsvitných snů.
S rukama nad hlavou,  
jako bych padal z výšky.

Ze střechy.
Ale z jaké střechy?

Teď

Z jaké střechy?
Nechci to vědět.
Možná to zjistím, 
až se podívám střepem.
Třeba tím posledním.