charset: windows-1250 hlej zdar laaca, tuje začátec na počtení, opravuj co se dá. do str (31) sem tomu zkontroloval octavce a učesal stránkování, takže až potam opravuj "dle libosti". dál klidně taky. nejlepčí když zachováme tenhle provizorní formát: octavec¶ octavec¶ (nr stránky)¶ ¶ atd Čingiz Ajtmatov POPRAVIŠTĚ PRVNÍ ČÁST I] Vzápětí po krátkém, jako dětský vzdech lehounkém poledním oteplení se na horských svazích obrácených k slunci počasí nepostřehnutelně změnilo — od ledovců dýchl chlad, do soutěsek už začal padat brzký a náhlý soumrak, všude se vkrádal a přinášel studenou šeď nadcházející sněžné noci. Sněhu byla všude spousta. Po celé délce issykkulského kraje byly svahy zaváty prudkou metelicí, která se tudy přehnala před několika dny s nenadálou živelnou silou požáru. Byla to hrůza — v neproniknutelné vánici zmizely hory i nebe, zmizel celý dřívější viditelný svět. Pak všecko utichlo a vyjasnilo se. Od té chvíle, kdy sněhová bouře pominula, se hory spoutané hlubokými závějemi nehnutě tyčily v ohromujícím, ke všemu na světě lhostejném tichu. A jedině stále neodbytněji narůstající a stále se zvětšující hukot těžkotonážního vrtulníku, prodírajícího se v tuto podvečerní chvíli kaňonem Uzun-Čat k ledovcovému průsmyku Ala-Mongju, zahalenému cáry potrhaných mračen, mohutněl, posunoval se blíž a blíž, sílil každým okamžikem, až konečně triumfoval a naplno ovládl prostor. Všepohlcující hřmění a rachot se nesly nad hřbety, vrcholy a vysokohorskými ledovci, k nimž nedolehlo nic kromě zvuku a světla. Rachot, násobený mezi skalami a roklinami mnohohlasou ozvěnou, se řítil nad hlavami s takovou neodvratnou a strašlivou prudkostí, až se zdálo, že stačí maličko — a stane se něco příšerného, jako tenkrát při zemětřesení... A v jedné kritické chvíli se to skutečně stalo— z příkrého, vichry obnaženého srázu, nad nímž vrtulník letěl, se tlakem zvukové vlny uvolnila trocha kamenné sutě, a hned zase strnula jako přimrazená. Avšak pro vratký podklad byl impuls dostatečně velký, aby se ze srázu utrhlo pár těžkých balvanů a začalo se valit dolů; nabíraly stále větší rychlost a rotaci, zvedaly za sebou prach a kamennou suť a na samém úpatí prolétly jako dělové koule porostem vrbiček a dřišťálu, propadly se závějemi a zastavily se až před vlčím doupětem, které si tu šediváci vybudovali pod skalním převisem v rozsedli-ně přikryté houštím nedaleko nevelkého, napolo zamrzlého teplého pramene. (13) Vlčice Akbara uskočila před kamennou a sněhovou lavinou a vtiskla se do hloubi rozsedliny, přikrčila se jako pružina, naježila zátylek a vytřeštila před sebe divoce hořící, jiskřivě fosforeskující oči, připravená každým okamžikem k zápasu. Její obavy však byly plané. Ve volné stepi není před vrtulníkem kam uprchnout, je to strašlivé, když je ti bezpřestání v patách, ohlušuje tě svištěním vrtule a zabíjí dávkami ze samopalů, nikde před ním není záchrany, není jediné skulinky, v níž by mohla spočinout nebohá vlčí hlava — vždyť země se nerozestoupí, aby poskytla úkryt pronásledovaným. V horách je to něco jiného, tam se dá vždycky utéct, vždycky se najde úkryt, kde se dá přečkat pohroma. V horách vrtulník není nebezpečný, zato jemu tu nebezpečí hrozí. Jenže strach postrádá soudnost, a tím spíš strach už poznaný a prožitý. Jak se vrtulník přibližoval, vlčice hlasitě zaskučela, schoulila se do klubíčka, vtáhla hlavu a nervy jí selhaly: zachvácena bezmocnou, slepou hrůzou zuřivě zavyla, zimničně sebou začala smýkat po břiše k východu, zlostně a zoufale cvakala zuby, připravena k boji, ale z místa se nehnula, jako by doufala, že se rachotící železný netvor, při jehož vpádu se dokonce i kameny valí dolů jako při zemětřesení, obrátí na útěk. Při Akbařině panickém nářku se do nory protáhl její vlk Taščajnar, který se od té doby, co vlčice obtěžkala, většinou nezdržoval v doupěti, ale uléhal v houští. Taščajnar — Kamenodrtič, jak ho pojmenovali okolní pastevci pro jeho mohutné čelisti, připlazil se k jejímu loži a konejšivě zavrčel, jako by ji chtěl svým tělem ochránit před neštěstím. Přilnula k němu bokem, tiskla se k němu stále těsněji a skučela dál, buď že se dovolávala nespravedlivého nebe či bůhvíkoho, anebo žalovala na svůj zlý osud; ještě dlouho se třásla a nemohla se vzpamatovat, dokonce ani když vrtulník zmizel za mohutným ledovcem Ala-Mongju a nad mraky už ho nebylo vůbec slyšet. V tom nenadálém tichu, které zaplavilo hory jako bezhlesý klid vesmírné pustiny, vlčice najednou v sobě, uvnitř svého lůna, ucítila živý pohyb. Něco podobného ji překvapilo kdysi v dobách jejích loveckých začátků, kdy jedním skokem zardousila velkou zaječici: v jejím břiše se tenkrát také dalo vy- (14) tušit hemžení jakýchsi neviditelných, skrytých tvorečků, a tato podivná okolnost zvědavou mladou vlčici zaskočila a zaujala. Udiveně nastražila slechy a podezíravě sledovala za-rdoušenou oběť. Bylo to natolik podivné a nepochopitelné, že se dokonce pokusila pustit se do hry s těmi neviditelnými tělíčky, stejně jako si kočka hraje s mrtvou myší. A dnes sama v sobě, ve svém lůně, objevila totéž živé břímě — hlásili se k životu ti, kteří se měli za příznivých okolností objevit na světlo boží během nějakých deseti čtrnácti dní. Nenarozená mláďátka však byla zatím pevně spojena s jejím mateřským tělem, byla součástí matčiny bytosti, a teď ve svém probouzejícím se, nejasném, niterném polovědomí prožila týž šok, totéž zoufalství jako Akbara. Bylo to jejich první přímé setkání s vnějším světem, s nepřátelskou skutečností, která je očekávala. Proto taky se v matčině těle pohnula, reagovala tak na její úzkost. Vstřebala do sebe matčin strach rovnou z její krve. Akbara se zaposlouchala do toho, co se dalo nezávisle na její vůli v jejím oživlém lůně, a zneklidněla. Srdce se jí rozbušilo rychleji, naplnila je odvaha a odhodlání za každou cenu uhájit, ochránit před nebezpečím ty, které nosila v sobě. Teď by se bez rozmýšlení chytla do křížku s kýmkoliv. Ozval se v ní mocný přírodní instinkt zachování rodu a zároveň ji zaplavila horká vlna něžnosti, potřeba polaskat a zahrnout láskou své budoucí děti, dávat jim pít mléko, jako by je už cítila po svém boku. Byla to předtucha štěstí. Zavřela oči, rozechvěle zaskučela v očekávání toho, jak se jí začne tvořit mléko ve velkých, doruda naběhlých cecíkách, vystupujících dvěma řadami na břiše, roztouženě, pomalounku si protáhla celé tělo, pokud to doupě dovolovalo, a když se definitivně uklidnila, přimkla se ke svému šedivému druhovi. Byl silný a měl teplou srst, hustou a poddajnou. A dokonce i její Taščajnar pochopil, co prožívá ona, vlčí matka, vycítil, co se děje v jejím těle, a byl tím zřejmě dojat. Taščajnar nastražil ucho, zvedl svou hranatou, těžkou hlavu a v ponurém pohledu studených zřítelnic jeho hluboko posazených očí probleskl neznámý stín, nejasná předtucha příjemného zážitku. Přidušeně zavrčel, zachrčel a zakašlal, aby tím vyjádřil své dobré rozpoložení a ochotu bezvýhradně se podřizovat modrooké vlčici (15) a ochraňovat ji, a začal starostlivě, láskyplně olizovat Akbařinu hlavu, obzvlášť její modré oči a čenich, svým širokým, teplým, vlhkým jazykem. A i když se Akbara zpočátku tvářila, že je jí to přinejmenším lhostejné, milovala jeho jazyk ve chvílích, kdy dováděl a lísal se k ní, chvěl se nedočkavostí, rozohňoval se bouřlivým přílivem krve a stával se naléhavý, hbitý a útočný jako had, a měla ho ráda i ve chvílích klidu a pohody, kdy byl po vydatném nasycení jazyk jejího vlka měkký a poddajný. V tomto páru krvelačných šelem byla Akbara hlavou, byla jejím mozkem a měla právo zahajovat lov, a on byl nezdolnou silou, spolehlivou, neúnavnou, důsledně plnící její vůli. Tyto vztahy se nikdy nenarušovaly. Jenom jednou se stala podivná, neočekávaná věc, že její vlk zmizel a vrátil se až za svítání nasáklý pachem cizí samice — odpornou vůní nestydatého páření pudícího a lákajícího samce na desítky verst, dráždícího Akbaru a probouzejícího v ní neovladatelnou zuřivost; bez váhání ho zahnala, znenadání mu zaryla tesáky hluboko do plece a za trest ho přiměla, aby se po mnoho dní vláčel za ní jako stín. Držela si toho hlupáka od těla, a ať vyl jak vyl, ani jedenkrát se neozvala či nezastavila, jako by Taščajnar ani nebyl jejím vlkem, jako by pro ni neexistoval, a i kdyby se byl odvážil znovu se k ní přiblížit, aby si ji podrobil a oblažil ji, byla by s ním Akbara změřila své síly doopravdy; nebyla náhoda, že ona se stala hlavou a on nohama tohoto páru šedivých vetřelců. Teď, když se Akbara trochu upokojila a ohřála u mohutného Taščajnarova boku, byla svému vlkovi vděčná za to, že s ní sdílel její strach, že jí tím vrátil sebedůvěru, a proto se jeho horlivému laskání nezpěčovala a sama mu dvakrát olízla čenich. Pak se konečně ovládla, i když jí občas ještě přeběhlo celým tělem chvění, soustředila se na své nitro a zaposlouchala se do tajemného a neklidného chování svých dosud nenarozených vlčat. Smířila se s daným stavem věcí: s doupětem, i s třeskutou zimou v horách, i s nastávající mrazivou nocí. Tak pro vlčici končil den, kdy prožila těžký otřes. Vedena neomylným instinktem přírody, netrápila se ani tak kvůli sobě jako spíš kvůli těm, kteří byli v tomto doupěti již brzy očekávám a pro než spolu s vlkem tady, v hluboké rozsedlině pod skalním převisem, vyhledali a zařídili svůj vlčí domov zarostlý houštím, přikrytý polomy a kamennou sutí, aby matka měla své potomky kde porodit, aby měli na zemi své útočiště. (16) Tím spíš, že Akbara a Taščajnar se do těchto krajů přistěhovali. Pro zkušené oko se dokonce i zevnějškem odlišovali od svých zdejších pobratimů. Za prvé — kožešinové hřívy na krku, pevně lemující plece na způsob huňatého, stříbřitě šedivého pláště, měli tito přivandrovalci od laloku po záhřivek světlé, což je charakteristické pro štěpní vlky. Ba dokonce i vzrůstem tito akdžali, tedy šedohřivnatí, převyšovali obyčejné vlky issykkulské náhorní planiny. A kdyby si někdo Akbaru prohlédl zblízka, překvapily by ho její průzračně modré oči --to byl velmi vzácný, a u vlků možná zcela ojedinělý zjev. Zdejší pastevci dali vlčici jméno Akdaly, což znamená Bělohlávka, ale brzy se z ní podle zákonů transformace jazyka stala Akbary a později Akbara, to jest Veliká, a nikomu vůbec nepřišlo na mysl, že to jméno v sobě nese jisté proroctví. Ještě před rokem tu nebylo po šedohřivnatých vlcích ani vidu ani slechu. Ale i když se tu přistěhovalci už objevili, drželi se stranou od ostatních. Zpočátku ve snaze vyhnout se střetnutí s pány zdejších vlčích držav brousili většinou po neutrálním území, protloukali se jak se dalo, za kořistí se odvažovali dokonce i do polí, do nížin osídlených lidmi, ale k místním smečkám se nepřidali — modrooká vlčice Akbara měla příliš nezávislou povahu, než aby se ke komukoliv připojila a žila v jeho područí. Všecko vyřeší čas. Po jisté době se přivandrovalci dokázali prosadit, v nespočetných divokých rvačkách si vybojovali území na issykkulské náhorní planině, a teď tu oni, cizinci, byli pány, a zdejší vlci už si netroufli vstoupit do jejich panství. Dá se říct, že se život nových, šedohřivnatých vlků u Issyk-Kulu vyvíjel úspěšně, jenže tomu všemu předcházela zvláštní historie, a kdyby zvířata dovedla vzpomínat na minulost, pak by to všechno Akbara, která se vyznačovala výjimečnou bystrostí a jemnou vnímavostí, musela prožít znovu. A možná že občas stejně vzpomínala, plakala a skučela. (17) Tam, v tom zapadlém koutě, v daleké mojunkumské savaně, žila životem velkých lovců — v nekonečném pronásledování nekonečných antilopích stád nekonečnými mojunkumskými pláněmi. Když antilopy sajgy, sídlící odnepaměti ve stepních savanách, porostlých věčně vyschlým saxaulem, když tihle prastaří sudokopytníci, starší než sám čas, ti neúnavní běžci, žijící ve stádech, klabonosá zvířata s širokánskými zvednutými nozdrami, prohánějící vzduch plícemi s takovou vehemencí jako velryby vody oceánu skrz kostice, a obdařená proto schopností běžet bez oddechu od rána až do večera — tedy když se tyto sajgy pronásledované svými odvěkými nerozlučnými nepřáteli vlky daly do pohybu, když vyděšeně prchající stádo za sebou v panice strhlo stádo sousední a pak ještě jedno, a druhé a třetí, a když se k tomuto masovému úprku připojovala další a další velká i malá stáda, když se sajgy hnaly mojunkumskou savanou, po pahorcích a rovinách a po písku jako povodeň zaplavující zemi, půda ubíhala pozpátku a duněla jim pod nohama, jako duní pod letním lijákem a krupobitím, a vzduch se rozechvěl klokotavým dechem pohybu, křemenitým prachem a jiskrami odletujícími od kopyt, pachem potu stáda, pachem bezhlavého závodu na život a na smrt, tu se vlci v běhu shlukovali a pádili za nimi a vedle nich a snažili se usměrnit pohyb stád do svých vlčích záloh, kde číhali mezi saxauly staří zkušení zabijáci -- šelmy, které se zezadu vrhaly zběsile prchající oběti na zátylek, kutáleli se v klubíčku společně s ní, dokud jí ne-prokousli hrdlo, aby vykrvácela, a pak se znova vrhli do dalšího pronásledování; avšak sajgy často poznaly, kde na ně čekají vlčí léčky, stádo se stočilo stranou a štvanice pokračovala v novém kruhu s ještě větší vášní a prudkostí, a všichni, pronásledovaní i pronásledovatelé — jeden článek nelítostného bytí — se v běhu jako v předsmrtné agónii vydávali ze všech svých sil, krev v nich kypěla v touze žít a přežít a snad jen pánbůh by je teď mohl zastavit, štvance i pronásledovatele, neboť tu šlo o bytí a nebytí tvorů prahnoucích po životě, neboť vlci nebyli schopni vydržet takové zběsilé tempo, nenarodili se proto, aby svůj boj o existenci vybojovávali během - klesali vyčerpáním a zůstávali ležet v prachu zvířeném stádem, které se vzdalovalo jako bouře, a i když vlci zůstali naživu, (18) odcházeli pryč odtud do jiných krajů, kde zabíjeli a loupili krotké ovce, které se vůbec nepokoušely zachránit útěkem; pravda, vlkům i tam hrozilo nebezpečí, a to ze všech nejhorší - ovčí stáda hlídali lidé, ovčí bohové a zároveň ovčí otroci, lidé, kteří sami žijí, ale jiné žít nenechají a obzvlášť ne ty, kdo na nich nejsou závislí a mají dost sil žít na svobodě. Lidé, lidé — božské bytosti. I lidé lovili sajgy v mojunkumské savaně. Nejprve se tu objevovali na koních, oblečeni v kůžích a ozbrojeni luky, potom přicházeli s rachotícími puškami, halekali a pobíhali sem tam a sajgy se v hloučcích vrhaly na jednu a zase na druhou stranu — a kdo je pak najde v saxaulových porostech, potom však nadešla doba, kdy ty božské bytosti začaly organizovat motorizované štvanice na sajgy, pronásledovaly je neodbytně jako vlci a odstřelovaly je v běhu, a nakonec sem tito bozi přilétali vrtulníky, které jim předem ve stepi vyhledaly stáda sajg, pak je začali podle určené polohy obkličovat, pozemní odstřelovači se přitom řítili stepí rychlostí sto i více kilometrů, aby se sajgy nestačily ukrýt, a vrtulníky shora řídily jejich pohyb. Automobily, vrtulníky, rychlopalné pušky — a život v mojunkumské savaně se obrátil vzhůru nohama. Modrooká vlčice Akbara nebyla ještě úplně dospělá a její budoucí vlčí manžel Taščajnar byl jen o málo starší než ona, ale nadešel jejich čas a oni museli přivykat velkým štvanicím. Zpočátku tempu nestačili, museli se spokojit s padlými antilopami a dobíjeli polomrtvé, brzy však silou a vytrvalostí předčili mnohé ostřílené a především stárnoucí vlky. A kdyby se všechno vyvíjelo tak, jak to odpovídá zákonům přírody, stali by se z nich brzy vůdci smečky. Ale všechno se zvrtlo jinak... Není rok jako rok. Na jaře onoho roku měla stáda sajg obzvlášť bohaté přírůstky -- mnohé matky porodily dvojčata, poněvadž loňského podzimu v době říje se uschlá tráva po několika vydatných a teplých deštích dvakrát znova zazelenala. Byla spousta potravy — proto ta velká plodnost. Na dobu slehnutí odcházely antilopy už brzy zjara do nezasněžené pouště, která ležela v hloubi mojunkumské savany — pro vlky to bylo příliš daleko a navíc při pronásledování antilop v písečných přesypech neměli šanci, tam je rozhodně nemohli (19) dohonit. Zato na podzim a v zimě si vlčí smečky vybíraly svůj podíl i s úroky; tehdy nespočetná stáda sajg kočovala na sezónu do polopouštních a stepních prostor. A sám bůh vlkům poručil, aby si brali svůj díl. V létě, obzvláště za velkých veder, vlci nechávali sajgy na pokoji a dávali přednost jiné, dostupnější kořisti --po celé stepi šmejdila spousta svišťů, doháněli, co zameškali zimním spánkem, museli za léto stihnout všecko, na co měla jiná zvířata celý rok života. A tak se velice snažili a na opatrnost zapomínali. Proč je tedy nelovit - neboť všecko má svůj čas a v zimě sviště nikdo nedostane, nejsou tu. V letních měsících sloužila vlkům za potravu také různá drobná zvěř a ptáci, obzvlášť křepelky, avšak hlavní kořist — velký lov na antilopy — připadal na podzim a od podzimu trvaly štvanice až do samého konce zimy. Prostě všechno má svůj čas. I v tom spočívala zvláštní, přírodou diktovaná účelnost koloběhu života v savaně. Pouze živelné pohromy, a pak člověk... mohly změnit tento odvěký běh života v Mojunkumech. II] Teprve před svítáním se vzduch nad savanou mírně ochladil a přinesl trochu úlevy — živí tvorové mohli volněji vydechnout; nastala chvíle nejblaženějšího odpočinku mezi rodícím se dnem, obtěžkaným nadcházejícím vedrem, které nelítostně rozžhavovalo solončákovou step doběla, a ustupující dusnou, horkou nocí. Dokonale kulatý žlutý měsíční terč se v té chvíli rozzářil a zalil savanu stejnoměrným namodralým svitem. Země neměla začátku ani konce. Temné, sotva tušené dálavy splývaly s hvězdnatým nebem. A to ticho bylo živé, neboť všecko, co zabydlovalo savanu, všecko s výjimkou hadů, prahlo po této hodince svěžesti a toužilo vychutnat si ji. V tamaryškových keřích pípali a poskakovali ranní ptáci, ježci rozšafně dupali, cikády, které přezpívaly bez oddechu celou noc, zacvrčely s novou silou, probouzející se svišti už vystrkovali hlavičky z nor a rozhlíželi se po okolí, ale zatím se ještě nepustili do shánění potravy — vypadaných semínek saxaulu. (20) Rodina velkého šedivého plochohlavého sýčka a pětice stejně plochohlavých sýčat poletovala z místa na místo; ptáčata už povyrostla, opeřila se, pokoušela se létat — už se jim to jakž takž dařilo, každou chvíli na sebe starostlivě povykovala, aby se jedno druhému neztratilo z dohledu. Různá zvířecí drobotina je v předjitřní savaně napodobovala. A bylo léto, první společné léto modrooké Akbary a Taščajnara, kteří už se ve štvanicích osvědčili jako neúnavní nadháněči antilop a právem se zařadili k nejsilnějším párům mezi mojunkumskými vlky. Naštěstí -- musíme předpokládat, že i ve světě zvířat mohou být děti štěstěny a smolaři --je oba, i Akbaru i Taščajnara, příroda obdařila vlastnostmi, vrcholně důležitými pro život štěpní šelmy v polopouštní savaně: bleskovou reakcí při lovu, schopností předvídat, určitou „strategickou" představivostí a samozřejmě nevšední fyzickou zdatností -- rychlostí a vytrvalostí v běhu. Všechno nasvědčovalo tomu, že tento vlčí pár má před sebou velkou loveckou budoucnost a že jejich život bude naplněn starostmi o každodenní obživu i nádhernou rolí šelem v přírodě. Prozatím jim nic nebránilo v neomezené vládě nad mojunkumskou stepí, poněvadž vpád člověka do těchto míst měl spíše náhodný charakter a oni se s člověkem doposud tváří v tvář nesetkali. K tomu má dojít o něco později. A tyto šelmy měly už od stvoření světa ještě jednu výsadu, ne-li přímo privilegium v tom, že dokázaly jako celý zvířecí svět žít ze dne na den a nepoznat strach a starosti o zítřek. Navýsost účelná příroda je od tohoto prokletého břemene uchránila. Toto dobrodiní však v sobě zároveň skrývalo tragédii, která číhala na zdejší obyvatele Mojunkumů. Nikdo z nich o tom neměl ani tušení. Nebylo jim dopřáno pochopit, že zdánlivě nekonečná mojunkumská savana, byť byla seberozlehlejší, byť byla sebevětší, je pouhopouhý ostrůvek na asijském subkontinentě, místečko jako nehet od palce, vybarvené na mapě žlutohnědou barvou, kraj, z něhož rok od roku stále vytrvale-ji ukrajují rozorávané celiny, na nějž dotírají tisícihlavá stáda domácího skotu, která se zvolna táhnou do stepi za artézskými studněmi, aby vyhledala nové pastviny, kraj, kde se množí zavlažovací kanály a cesty, budované v pohraničních oblastech savany v souvislosti s bezprostřední blízkostí jednoho (21) z největších plynovodů. Stále úporněji a dlouhodoběji pronikají do hloubi všech pouští či polopouští, a mezi nimi i do Mojunkumů, technicky vyzbrojení, motorizovaní lidé, vybavení rádiovým spojením a zásobami vody, ale nejsou to vědci, nezištně bojující o nové objevy, na něž by jejich potomci byli později pyšní, nýbrž obyčejní lidé vykonávající obyčejnou práci, práci dostupnou a úměrnou silám skoro každého člověka. Tím spíš obyvatelům unikátní mojunkumské savany nebylo dáno poznat, že ve věcech pro člověka tak běžných se tají pramen dobra i zla na zemi. A že tady všechno závisí na lidech — na co ty běžné věci zaměří: ku prospěchu nebo ke škodě, na tvoření nebo na zkázu. Pro čtyřnohá zvířata a ostatní živočichy v mojunkumské savaně byly zcela nepochopitelné problémy, které sužovaly lidi, pokoušející se od doby, co se stali myslícími bytostmi, poznat sebe samy, přestože nikdy nerozřešili odvěkou záhadu: proč zlo skoro vždycky zvítězí nad dobrem... Žádná z těch lidských činností se podle logiky věcí neměla nijak týkat mojunkumské zvěře a živočichů, neboť nepatřila k jejich přirozenosti, k jejich instinktům a zkušenostem. Až doposud nic vážně nenarušovalo zaběhaný způsob života této velké asijské stepi, rozkládající se na žhavých planinách polopouští a na návrších, porostlých zdejším zvláštním druhem tamaryšku a pouštním saxaulem, rostlinou, která je odolná proti suchu, tvrdá jako kámen, kroucená jako lodní lano a připomíná něco mezi travinou a stromem, dále ostrou trávou a především špičatým rákosovým osinatcem, ozdobou polopouští, třpytící se za měsíčního i za slunečního svitu jako zlatý pohádkový les, v němž jako v mělké vodě každý, kdo je vysoký třeba jen jako pes, má rozhled po celém okolí a sám je také odevšad viditelný, a nemusí přitom ani zvedat hlavu. V těchto krajích se formoval osud nového vlčího páru -Akbary a Taščajnara, a tou dobou — což je v životě zvířat vůbec nejdůležitější — už se starali o svá prvorozená mláďata, o tři štěňata, která Akbara přivedla na svět onoho památného jara v Mojunkumech, v památném doupěti, které si vybudovali ve velké prohlubni pod kořáním starého saxaulu nedaleko od vyprahlého tamaryškového hájku, kam mohla Akbara pohodlně vyvádět mláďata a učit je. Vlčatům se napřímily uši (22) a každé už nabývalo svého výrazu, jenom při společných hrách jim slechy ještě po štěněčím způsobu plandaly. Zato na nohou už stála docela pevně a stále častěji se pouštěla za rodiči na menší i větší výpravy. Nedávno jedna taková výprava, při níž opustili doupě na celý den a noc, málem skončila tragicky. Onoho dne brzy zrána vedla Akbara své potomky na vzdálený okraj mojunkumské savany, kde bujela ve volné stepi a obzvláště v pustých roklinách a výmolech stébelnatá tráva s těžkou, omamnou, nenapodobitelnou vůní. Kdo se dlouho brouzdá tou vysokou trávou a vdechuje pyl, pocítí napřed neobyčejnou lehkost, jako by příjemně klouzal vzduchem, po chvíli ho však srazí k zemi malátnost, olověná tíha v nohou a ospalost. Akbara si ta místa pamatovala už z dětství a navštěvovala je jednou do roka, kdy omamné trávy kvetly. Cestou lovila drobné štěpní živočichy a s rozkoší se oddávala lehkému opojení, válela se v prohřáté, koncentrované vůni vysoké trávy, chvíli se vznášela nad zemí a pak usínala. Tentokrát už nebyli s Taščajnarem sami: přišli s vlčaty -s třemi neohrabanými nohatými habány. Štěňata měla na dlouhých cestách co možná nejvíc poznat okolí, odmalička se obeznamovat se svým budoucím vlčím panstvím. Voňavé trávy, kam je tentokrát matka vedla, rostly až na hranicích jejich území; dál už se rozprostíral cizí svět, v němž se mohli setkat s lidmi, a odtamtud, z těch nedozírných dálek, sem občas doléhalo táhlé hvízdání parní lokomotivy připomínající vytí podzimních větrů; to byl pro vlky nepřátelský svět. A k němu, na tenhle konec savany, je Akbara zavedla. Za Akbarou klusal Taščajnar a vlčata si bujně vybíjela přebytky energie; nepřestávala mít zálusk vyrazit dopředu, ale matka vlčice jim nedovolila rozpustile dovádět; přísně hlídala, aby se žádné neodvážilo rozběhnout se pěšinou před ní. Zpočátku je cesta vedla písečnou pustinou se saxaulovým houštím a pouštním pelyňkem a slunce stoupalo výš a výš a slibovalo stálé jasné a velmi teplé počasí. Kvečeru vlčí rodinka dorazila k okraji savany. A dorazila sem včas, ještě za světla. Tráva vyhnala v tom roce do výšky, dospělým vlkům (23) sahala skoro ke kohoutku. Nevzhledná květenství na chlupatých stoncích, přehřívaná celý den žhavým sluncem, vydechovala silnou vůni, obzvláště v místech souvislého porostu byla vůně velice intenzívní. Tady, v malé roklince, si vlci po dlouhém putování udělali přestávku. Neúnavná vlčata ani tak neodpočívala, jako spíš pobíhala kolem, čenichala a obhlížela všecko, co vzbuzovalo jejich zvědavost. Možná že by se tu zdrželi celou noc, tím spíš, že byli sytí a napojení — cestou se jim podařilo ulovit několik tučných svišťů a zajíců a vyplenit spoustu ptačích hnízd, žízeň zase uhasili v pramínku na dně rokliny, jíž procházeli — jenže jedna kromobyčejná událost je přiměla tato místa ve chvatu opustit a vrátit se zpátky k doupěti v hloubi savany. Prchali celou noc. I stalo se, že už při západu slunce, když Akbara a Taščajnar, opojeni omamnými travinami, ulehli do stínu keřů, ozval se nablízku znenadání lidský hlas. Nejdřív člověka uviděla vlčata, která si hrála nahoře nad úžlabinou. Netušila a ani tušit nemohla, že tvor, který se tu najednou objevil, je člověk. Nějaký živočich, skoro nahý -- jenom v plavkách, v teniskách naboso a v panamáku, kdysi bílém, ale dnes už jaksepatří umolousaném, se jen tak proháněl trávou. Choval se ovšem podivně — vybíral si nejhustší porost a neúnavně běhal sem a tam, jako by mu to působilo obzvláštní potěšení. Vlčata se napřed přikrčila, udivená a vylekaná — takového tvora ještě nespatřila. Člověk se proháněl trávou jak pominutý. Vlčata si dodala odvahy, zvědavost v nich zvítězila, i zachtělo se jim zadovádět si s tímhle zvláštním, nevídaným dvounohým zvířetem s holou kůží, které se tu pohybovalo jako natažené na péro. Vtom si člověk vlčat všiml. Ale místo aby zpozorněl a zauvažoval, kde se tu najednou vzala, přišel ten podivín za vlčaty a přátelsky k nim napřahoval ruce. „To se podívejme, copak je to?" povídal, sotva dechu popadaje, a utíral si pot z čela. „Vážně vlčata? Nebo se mi tak motá hlava, že se mi to jen zdá? Ale nezdá, jsou tři, moc hezounká, a jaká už jsou veliká?! Ach, vy moje roztomilá štěňátka! Odkud jdete a kam? Copak tu děláte? Mne sem sami čerti zanesli, ale co vy tu pohledáváte, zrovna tady, uprostřed toho zlořečeného plevele? No pojďte, pojďte ke mně, nebojte se! Ach, vy moje trdýlka hloupá." (24) Pošetilá vlčata se opravdu dala přivábit jeho vlídnými slovy. Vrtěla ocásky, mazlivě se tiskla k zemi a plazila se k člověku v naději, že si s ním zahrají na honěnou, ale vtom z úžlabiny vyrazila Akbara. Mžikem odhadla nebezpečnou situaci. Zhluboka zaryčela a vrhla se na nahého člověka, dorůžova ozářeného paprsky zapadajícího stepního slunce. Nebylo nic snazšího než přejet mu tesáky po krku nebo po břichu. A člověk, nadobro ochromený při pohledu na blížící se rozzuřenou vlčici, přidřepl a v hrůze si rukama zakryl hlavu. To ho zachránilo. Akbara z nějakého důvodu změnila svůj úmysl. V rozběhu přeskočila přes člověka — nahého a bezbranného, mohla ho sice srazit jedinou ranou, ale přeskočila ho, a stačila si přitom prohlédnout rysy jeho obličeje a oči strnulé děsivým strachem, zavětřila pach jeho těla, přeskočila ho, obrátila se a znovu ho přeskočila opačným směrem; pak se vrhla k vlčatům a odháněla je pryč, bolestivě je kousala do kořene ocasu a zatlačovala je k roklině. Tam se srazila s Taščajnarem, kterému se při pohledu na člověka výhružně zježil zátylek; i jeho popohnala zuby a obrátila ho zpátky, a tak všichni v houfu seběhli do rokliny a v okamžiku po nich nebylo ani památky. Teprve potom se ten bláznivý naháč vzpamatoval a dal se na útěk... Dlouho se hnal stepí, bez ohlédnutí a bez oddechu ... To bylo první nenadálé setkání Akbary a její rodiny s člověkem . . Kdo však mohl tušit, čeho bude předzvěstí... Schylovalo se k večeru, zapadající slunce nelítostně žhnulo a rozpálená země sálala. Slunce a step -- věčné veličiny: podle slunce se měří velikost stepi, rozlehlost míst, která slunce ozařuje. A nebe nad stepí se měří výškou, do níž se vznesl luňák. V té chvíli před západem slunce kroužilo ve výši nad mojunkumskou stepí celé hejno běloocasých luňáků. Plachtili jen tak bez cíle, plavně a neúnavně stoupali znova a znova do těch zaražených, svěže chladných, bezoblačných výšin, jen pro svou radost z letu. Jeden za druhým opisovali stejnou kruhovou dráhu, jako by tím symbolizovali věčnost a neporušitelnost této země i tohoto nebe. Pluli bez jediného (25) zvuku a tiše sledovali, co se právě děje dole, pod jejich křídly. Díky svému výjimečnému bystrozraku, tedy především díky zraku, protože sluch je u nich až na druhém místě, stali se tito aristokraté mezi dravci pozemskými obyvateli savany, kteří však na naši hříšnou zemi sestupovali pouze kvůli potravě a noclehu. Z té nesmírné výše teď bezpochyby viděli jako na dlani vlka, vlčici a tři vlčata, kteří se utábořili na nevelkém návrší uprostřed roztroušených tamaryškových keřů a zlatistého porostu osinatce. Vedrem zmožená vlčí rodinka s vyplazenými jazyky tam na pahrbku svorně odpočívala a vůbec netušila, že je sledována hejnem ptáků nebeských. Taščajnar napolo ležel ve své oblíbené póze — s tlapami zkříženými před sebou a s pozvednutou hlavou — a vynikal mezi všemi mohutným zátylkem, svalnatostí a velikostí. Vedle něho seděla mladá vlčice Akbara s krátkým, tlustým ohonem staženým pod sebe a svou nehybností připomínala sochu. Opírala se přímo před sebe rovnýma šlachovitýma nohama. Její bělavá hruď a vpadlé břicho s dvěma řadami trčících cecíků, které však už ztratily svou plnost, zdůrazňovaly mrštnost a sílu jejích beder. A trojice vlčat se proháněla kolem. Jejich neposednost, nenucenost a hravost rodiče ani trochu nerozčilovala. Vlk i vlčice je sledovali se zjevnou shovívavostí: jen ať se vydová-dějí. Luňáci neustále brázdili nebeské výšiny a s lhostejnou chladnokrevností přihlíželi všemu, co se tam dole v záři zapadajícího slunce děje. Nedaleko vlků s vlčaty poněkud stranou v tamaryškovém houští se pásly antilopy. Byla jich spousta. Dosti velká skupina se volně popásala mezi tamaryšky v jejich bezprostřední blízkosti, a kousek opodál jiná, ještě početnější. Kdyby luňáky zajímaly štěpní antilopy, byli by se při prohlídce savany, která se táhla na desítky kilometrů všemi směry, přesvědčili, jaké množství jich tu je — stovky a tisíce, neboť tenhle požehnaný štěpní kraj byl pro ně odnepaměti rohem hojnosti. Sajgy pokaždé počkaly na noc, až opadne večerní žár, a pak chodily pít k vzácným a v savaně velice vzdáleným pramenům. Jednotlivé skupinky už teď chvatně mířily k vodě. Musely překonat značnou vzdálenost. Jedno ze stád se pohybovalo tak blízko od pahorku, kde (26) odpočívali vlci, že mezi přízračně ozářenými stébly osinatce zřetelně probleskovaly jejich rychle plující boky a záda a mírně sehnuté hlavy samců s nevelkými parůžky. Antilopy jdou vždycky se svěšenými hlavami, aby nemusely zbytečně překonávat odpor vzduchu, protože jsou neustále připraveny k bleskurychlému trysku. Tak je příroda ve svém vývoji uzpůsobila, v tom tkví jejich největší přednost — z každého nebezpečí se zachraňují útěkem. Dokonce ani když nejsou ničím znepokojeny, běží sajgy obvykle svým pravidelným cvalem, neúnavně, vytrvale a neuhýbají na své cestě nikomu kromě vlků, protože je jich bezpočet, v tom je jejich síla ... Právě teď míjela Akbařinu rodinu ukrytou za keři jednolitá masa běžících antilop — zvedaly za sebou vítr nasáklý pachem stáda a prachem zvířeným jejich kopyty. Vlčata na pahorku zneklidněla, instinkt je varoval. Napjatě větřila, ale protože zatím nechápala, oč jde, odkud se táhne ten vzrušující pach, měla neodolatelnou chuť vrhnout se do stébelnatých porostů osinatce, v němž tušila pohyb mnoha cválajících zvířat. Jenže jejich vlčí rodiče Akbara a Taščajnar se ani nehnuli, nezměnili svou polohu, ačkoliv by bylo více než snadné octnout se doslova dvěma skoky u stáda a hnát je, zuřivě, neúprosně je pronásledovat, dokud síly stačí, aby na ně v tom společném úprku, v závodu na hranici smrti, kdy se zdá, že země a nebe si vyměnily místa, vyzráli a někde v ostré zatáčce šikovně pár antilop skolili. Tato možnost byla naprosto reálná, ale stejně dobře se mohlo stát, že by se jim to nepovedlo, že by kořist nedohonili, a to se nedalo vyloučit. Ať už tomu bylo jakkoliv, Akbara a Taščajnar ani nepomysleli na štvanici, a ačkoliv se zdálo, že se jim kořist sama nabízí, vůbec nereagovali. Mělo to své důvody — onoho dne byli sytí a pořádat v takovém neslýchaném vedru a s nacpaným žaludkem zběsilý hon na nepolapitelné sajgy by se rovnalo sebevraždě. Podstatné však bylo, že pro mláďata dosud nenastal příhodný čas k podobnému lovu, mohlo by je to jednou provždy odradit. Kdyby vlčata v závratném tempu nestačila s dechem a zůstala pozadu za nedostižnou kořistí, víckrát by se toho neodvážila, ztratila by kuráž. V zimě, v sezóně velkých štvanic už by to šlo, to by si mohla štěňata, v té době už skoro jednoročáci, troufnout, mohla by si ověřit, nač jim síly (27) stačí, mohla by se připojit k honu. Zatím nemělo smysl kazit jim hru. Později to pro ně bude velká sláva! Akbara se lehce odtáhla od vlčat, která na ni s vášnivou netrpělivostí budoucích lovců dorážela, poposedla si o kousek dál a nepřestávala přitom sledovat upřeným pohledem pohyb antilop spěchajících k napajedlu; pluly bok po boku v stříbřitém osinatci, jako plují ryby v době tření k horním tokům řek — všechny jedním směrem, podobné jedna druhé jako vejce vejci. V Akbařině pohledu se samozřejmě zračilo její chápání věcí: ať si teď sajgy klidně běží, však přijde den, ten pravý, a nikdo z těch, kdo v savaně žijí, z ní nezmizí. Vlčata se mezitím pokoušela vyburcovat z klidu svého otce Taščaj-nara, toho škarohlída, a on jich začínal mít právě dost. Akbara si najednou představila začátek zimy, nedozírnou polopoušf, jak se jednoho krásného dne za svítání celá promění čerstvě napadaným sněhem, který tu ve stepi zůstane ležet snad jenom den nebo dokonce půl dne, ale ten sníh je pro vlky signálem k zahájení velké štvanice. Od toho dne se lov na sajgy stane nejdůležitější věcí v jejich životě. A ten den se blíží. Přijde s přízemními mlhami, s jinovatkou na posmutnělém bílém osinatci, s keříky tamaryšku prohýbajícími se pod tíží sněhu a se zakaleným sluncem nad savanou. Vlčice si ten den představila tak živě, že sebou bezděky až škubla, jako by se nečekaně nadechla mrazivého vzduchu, jako by šlápla pružnými polštářky na tlapách sevřenými v květinových souhvězdích do sněhové pokrývky a naprosto přesně rozeznala své vlastní stopy i stopy svých vlčat, která už povyrostla a jejichž sklony už se zformovaly, jak se dalo rozpoznat i podle stop; a všude kolem bylo plno velkých šlápot — mohutných květů s drápy jako zobany poněkud vyčnívajícími z hnízd — stopy Taščajnarových tlap jsou ze všech nejhlouběji vtisknuty do sněhu, protože Taščajnar má statné tělo a mohutný hrudník, je symbolem síly, Taščajnar je bleskurychlý nůž na hrdlech antilop, a každá sajga, kterou dostihne, zbarví bílý sníh savany proudem rudé krve jako pták rozmachem horkých rudých perutí, proto aby nasytila jinou krev, kolující utajeně pod šedivou kůží, neboť jedna krev žije na účet jiné krve -- tak zní zákon od počátku všech počátků, a jinak to nebude; nikdo zde není soudcem, neboť zde není (28) spravedlivých a viníků, vinen je pouze ten, který stvořil jednu krev pro druhou krev. Jedině člověku byl dán jiný úděl: chléb svůj vezdejší jakož i maso dobývati bude prací svou -bude uzpůsobovat přírodu podle svých potřeb. Řetěz stop na prvním sněhu v savaně — velká i ta o něco menší vlčí květenství — se potáhne přízemní mlhou a zastaví se v závětrné úžlabině mezi křovinami — tady se vlci pozdrží, rozhlédnou se a zanechají zde ty, kteří mají číhat v záloze ... Ta toužebné očekávaná doba tu bude co nevidět — Akbara se přikrade, kam až se bude moci připlazit sněhem, přitiskne se k zledovatělé trávě, se zatajeným dechem se připlíží k pasoucím se sajgám tak blízko, že uvidí jejich zatím poklidné oči, pak se znenadání mihne jako stín — a vlkům vyjde jejich šťastná hvězda. Akbara si tak živě představila ten první kruhový obchvat — lekci pro mláďata, že mimovolně zaskučela a stěží se udržela na místě. Ach, jaká to bude začátkem zimy štvanice! Stáda antilop se budou střemhlav řítit savanou jako při požáru, černá půda vmžiku zbrázdí bělostný sníh jako jizva, a ona, Akbara, se požene v závěsu za nimi v čele smečky a za ní v patách její vlčata, všichni tři prvorození vlčci, její potomci, které už přivedla na svět s odvěkým předurčením k takovému lovu, a za nimi její Taščajnar, mohutný otec, nepřekonatelný běžec, sledující jediný cíl — zahnat sajgy do léčky a tak poskytnout poučnou lekci svým ratolestem. Ano, to bude nezadržitelný běh! Předmětem Akbařiny nedočkavosti byla v té chvíli nejen vytoužená kořist, ale spíše to, aby štvanice už začala, aby se hnali stepí jako bystrokřídlí ptáci... V tom tkví smysl jejího vlčího života ... To byly sny vlčice, jak jí je vnukla příroda, a kdoví, možná že jí byly dány shůry a bylo jí souzeno, aby na ně později s trpkostí vzpomínala, až se jí bude svírat srdce a budou se jí často beznadějně vracet... Vlčice pak bude zoufale výt na měsíc... Vždyť se všemi sny to tak dopadne -- napřed se zrodí v představách, a potom většinou ztroskotají na tom, že se jako některé květiny a stromy odvážily růst bez kořenů ... Se všemi sny to tak dopadne — a právě v tom je jejich tragická neomylnost v rozpoznávání dobra a zla ... (29) III] Do Mojunkumů přišla zima. Jednou napadl první sníh, na polopoušť dost hojný, a ten sníh na krátký čas přebarvil celou savanu nabilo; sama si onoho jitra připadala jako bělostný bezbřehý oceán s vlnami ztuhlými v rozběhu, kde se mohly volně prohánět větry a kde se konečně rozhostilo ticho jako ve vesmíru, velké kosmické mlčení, neboť písky se stačily dosyta napít a zavlažený takyr změkl a ztratil svou pichla-vost... Předtím přelétla nad savanou s křikem podzimní hejna husí, ve velké výšce zvonivě zasvištěla křídly směrem k Himalájí, na cestě ze svých letních sídel u severských moří a řek směrem na jih, k odvěkým vodám Indu a Brahmaputry, a kdyby obyvatelé savany měli křídla, byli by podlehli husímu volání. Pro každého tvora je však ráj někde jinde ... Dokonce i štěpní luňáci, plachtící v takových výšinách, jen uvolňovali cestu. Akbařina vlčata během zimy hodně povyrostla a ztratila svou dětskou zaoblenost; ze všech tří se vyklubali hranatí ha-báni a každý z nich už měl své rysy. Vlčice jim pochopitelně nemohla dát jména. Čím ji bůh neobdařil, toho nebyla schopna, ale podle pachu, což zase lidé nedovedou, a podle dalších tělesných příznaků je snadno rozeznávala a mohla si kteréholiv ze svých potomků přivolat. Největší vlček měl široké čelo jako Taščajnar a slušelo by mu třeba jméno Hlaváč; prostřednímu, což byl taky pěkný hromotluk s dlouhatánskými běhy, z něhož by jednou mohl být dobrý nadháněč, tomu by se dalo říkat Noháč, a malá modrooká vlčice, jako by Ak-baře z oka vypadla, i s bílou skvrnou v slabinách, stejnou, jako měla matka, Akbařin hravý mazlíček, byla v jejím beze-slovném vědomí prostě Panenka. V ní vyrůstal zdroj šarvátek a rvaček na život a na smrt mezi samci, jen co nadejde její milostný čas ... A první sníh, který přes noc všechno přikryl, byl onoho brzkého rána pro všechny svátečním překvapením. Vlčí omladina se napřed zalekla vůně i vzhledu neznámé hmoty, která přejinačila celé okolí doupěte, ale potom se jim ta chladivá hračka zalíbila. Začali poskakovat a honit se dokola, brouzdali se sněhem, frkali a kníkali radostí. Tak začínala Akbaři- (30) ným dětem první zima, na jejímž konci mělo dojít k rozloučení s matkou vlčicí, s vlkem otcem i s ostatními sourozenci, k rozloučení před zahájením nového, samostatného života. K večeru napadal další sníh a příštího rána byla step už před východem slunce světlá a průzračná jako ve dne. Všude se rozhostil klid a mír a přihlásil se svíravý hlad, tak už to v zimě bývá. Vlčí smečka se zaposlouchávala do okolí — bylo načase začít lovit, opatřit si potravu. Akbara čekala na pomocníky z jiných smeček. Zatím se nikdo neozval. Všichni naslouchali a čekali na znamení. Hlaváč trne v nedočkavém napětí a netuší ještě, jaké těžkosti lov přináší, a tady sedí Noháč, rovněž v pohotovosti, a tamhle Panenka hledí do matčiných modrých očí oddaně i směle, a kolem obchází otec rodiny Taščajnar. Všichni čekají, co Akbara poručí, ale vedle toho je všechny ovládá ještě mocnější pán — Hlad, pán nenasyceného těla. Akbara vstala a rozběhla se volným klusem. Nemohli déle čekat. Smečka ji poslušně následovala. Všecko začínalo přibližně tak, jak o tom Akbara snila, když byla vlčata ještě malá. A teď přišla ta chvíle — pravá chvíle pro velkou štvanici. Uběhne ještě nějaký čas a osamělí vlci se sdruží do vlčích přepadových oddílů, aby až do konce zimy lovili společně. V té době už Akbara a Taščajnar vyváděli své prvorozené do světa na zkušenou, na jejich první velký lov antilop. Vlci šli, přizpůsobujíce se terénu, chvíli krokem, chvíli poklusem, a značkovali nedotčený sníh květy svých zvířecích stop na znamení síly a sjednocené vůle, někdy se přikrčeně prodrali keři, jinde proklouzli jako stíny. Všecko teď záviselo na nich samých, na jejich štěstí. Akbara vyběhla na pahrbek, aby se rozhlédla, strnula, vpíjejíc se modrýma očima do dálky, a větřila pachy, které přinášel vítr. Velká savana se probouzela a v lehkém oparu, kam oko dohlédlo, se pásla antilopí stáda — byly to početné skupinky s ročními mláďaty, která se v té době osamostatňovala a tvořila nová stáda ... Letos měly sajgy rok plodnosti, a to znamená, že bude rokem hojnosti i pro vlky. (31) Vlčice se na pahorku porostlém osinatcem pozdržela poněkud déle: teď se musela správně rozhodnout — určit podle větru, kterým směrem se dát, aby lov začali bez chyby. A právě v tom okamžiku se odněkud ze strany rozlehl znenadání podivný hukot, šířil se nad stepí, ale rozhodně to nepřipomínalo bouřkové hřmění. Takový zvuk vůbec neznali, rostl a sílil, takže to ani Taščajnarovi nedalo a vyhoupl se také nahoru k vlčici, a oba se přikrčili — na nebi se dalo cosi neslýchaného, objevil se tam nějaký zlověstně řachtající nevídaný pták, letěl trochu zeširoka nad savanou, div se do ní nosem nezaryl, a opodál za ním se hnala další taková obrovská hřmotící obluda. Pak obě zmizely a hluk postupně utichl. Byly to vrtulníky. Dva vrtulníky tedy proťaly mojunkumské nebe jako ryby, které nezanechávají stopy ve vodě. Ani na zemi, ani na nebi se však nic nezměnilo, nepočítáme-li ovšem s faktem, že tento let měl průzkumný charakter, že do éteru šla v těch chvílích rádiem nešifrovaná zpráva pilotům o tom, co a kde, v kterých čtvercích pozorovali, jaké jsou v mojunkumské savaně příjezdové cesty pro terénní vozidla a nákladní auta s přívěsy ... Vlci, jak se dalo čekat, překonali chvilkový strach a na vrtulníky brzy zapomněli a znovu se pustili poklusem do stepi za antilopami. Neměli nejmenší tušení, protože to jim nebylo dáno, že oni všichni, všichni, co žijí v savaně, už byli spatřeni, zaneseni v mapách do očíslovaných čtverců a odsouzeni k hromadnému odstřelu, že jejich konec už je naplánován a naorganizován, že jim mnoho netvorů a rychlých kol přiváží smrt... Odkud měli štěpní vlci vědět, že jejich odvěkou kořist, antilopy, někdo potřebuje ke splnění plánu dodávek masa, že koncem posledního kvartálu „rozhodujícího roku pětiletky" vznikla v okrese velice napjatá situace — byli na štíru s plánem a nějaký pohotový pracovník z vedení okresu podal návrh „zpracovat" masové rezervy z mojunkumské savany: celý nápad byl založen na tom, že nezáleží tolik na výrobě masa, ale na faktických dodávkách, a že tohle je jediný způsob, jak si před lidmi a před přísnými nadřízenými orgány zachránit reputaci. Odkud měli štěpní vlci vědět, že z celostátních orgánů volali na okresy: ihned splňte dodávky masa, vydupejte je třeba ze země, už bylo dost výmluv; v letošním roce uzavíráme pětiletku, co řekneme lidem, jak to vypadá s plánem, kde je maso, jak jste se vyrovnali s úkoly? Odpověď zněla: „Plán určitě splníme v příští dekádě. Máme připraveny dodatečné rezervy, využijeme jich, zajistíme. . ." A v té chvíli se nic netušící štěpní vlci obezřetně přikrádali okružními cestami k vytouženému cíli, vedeni vlčicí Akbarou neslyšně našlapovali po měkkém sněhu, až dospěli k poslední hranici před útokem, k vysokým hrbolům osinatce, a rozplynuli se mezi nimi, připomínajíce stejné nahnědlé hromádky. Odtud měli Akbařini vlci celé okolí jako na dlani. Nespočetné stádo nic netušících stepních antilop — všechny jedna jako druhá od stvoření světa stejné barvy srsti, s bílými boky a s kaštanovými hřbety — se popásalo v širokém tamaryško-vém údolí. S chutí škubaly nízký kavyl s čerstvým sněhem. Akbara zatím ještě otálela, bylo nutné před skokem vyčkat, soustředit se a potom všichni znenadání vyrazit z úkrytu a z rozběhu se vrhnout za antilopami, a pak už jim situace sama napoví obchvatný manévr. Mladí vlci v netrpělivosti nervózně poškubávali ohony a nastražovali uši; i v zdrženlivém Taščajnarovi vzkypěla krev, byl připraven zatnout tesáky do nejbližší oběti, ale Akbara skrývala plamínky v očích a nedávala zatím znamení k prudkému výpadu, čekala na nejjistější chvíli — jenom v tom případě mohli počítat s úspěchem. Saj-gy se během okamžiku dostanou do tempa, které je pro všechna ostatní zvířata nemyslitelné. Museli vystihnout pravou chvíli. A vtom jako hrom z čistého nebe znovu zahřměly vrtulníky. Tentokrát letěly příliš rychle a nebezpečně nízko nad poplašeným stádem sajg, které divokým tryskem pádilo pryč od děsivé pohromy. Sběhlo se to nenadále s ohromující rychlostí - nejedná stovka vyděšených antilop ztratila své vůdce i orientaci a zachvátila je panika, protože tito bezbranní tvorové nemohli nijak čelit letecké technice. Bylo to přesně to, nač piloti vrtulníků spoléhali — tiskli pádící stádo k zemi, nadhá-něli je a sráželi dohromady s jinou nespočetnou masou sajg, které se pásly nablízku, zatlačovali další a další stáda do tohoto mojunkumského božího dopuštění, mátli zmateně (32) (33) prchající antilopy a násobili pohromu, která postihla zdejší živé tvory. Savana doposud nic takového nepoznala. Avšak nejen sudokopytníci, nýbrž i vlci, jejich nerozluční průvodci a nepřátelé, se octli v stejně zoufalé situaci. Když před očima Akbary a její smečky došlo k onomu děsivému vpádu vrtulníků, vlci se zpočátku přikrčili a v hrůze přímo vrostli do kořání osinatce, ale strach byl silnější než oni a hnal je pryč, co nejdál od toho prokletého místa. Vlci měli zmizet, vzít nohy na ramena, utéct na bezpečné místo, nebylo jim to však souzeno. Nestihli uběhnout ani pár kroků, když vtom se ozvalo nové dunění a země se chvěla jako za bouře. Obrovské množství sajg, hnaných vrtulníky potřebným směrem, se jim zběsilou rychlostí řítilo v patách. Vlci nestačili nikam uhnout ani se skrýt a octli se v cestě živého ničivého proudu obrovitého stáda, stahujícího se jako mračna. Kdyby se jen na okamžik omeškali, byli by nenávratně zadupáni a rozdrceni kopyty sajg, tak nepředstavitelné bylo tempo a síla jednolité zvířecí masy, která ztratila nad sebou jakoukoliv vládu. A jen díky tomu, že vlci nezvolnili, ale naopak v hrůze ještě přidali, zůstali naživu. Octli se však v zajetí, ve vřavě hromadného útěku, neuvěřitelného a neslýchaného — vlci se zachraňovali společně se svými oběťmi, které se právě chystali rozsápat a roztrhat na kusy, a teď prchali bok po boku před společným nepřítelem, teď si byli před tváří nelítostného osudu všichni rovni. Takový div divoucí, aby vlci svorně běželi s antilopami v jednom houfu, mojunkumská savana ještě nezažila, dokonce ani při velkých stepních požárech. Akbara se několikrát pokoušela vyklouznout z těsného sevření prchajících antilop, ale bylo to nemožné, riskovala by, že ji rozdupou stovky nohou. V tom šíleném vražedném cvalu se Akbařini vlci prozatím drželi v houfu, a Akbara je doposud stačila koutkem oka sledovat — uprostřed antilop letí jako rychlé šípy její první ratolesti a oči mají hrůzou vytřeštěné - tady Hlaváč, a tady Noháč, ale Panence už mezitím zřetelně ubývá sil, a společně s nimi se žene v bezhlavém úprku její Taščajnar, postrach Mojunkumů. Cožpak o tomhle snila modrooká vlčice? Místo velkého lovu běží pohlcena antilopím stádem, naprosto bezmocná, unášená sajgami jako tříska v řece . . . První zahynula mladá vlčice Panenka; padla pod nohy stáda, ozvalo se jenom zakvíknutí, přehlušené vzápětí dusotem tisíců kopyt... A vrtulníky v roli nadháněčů sledující po obou stranách nesmírné stádo se domlouvaly vysílačkou, usměrňovaly ten živý proud a hlídaly, aby se nerozptýlil, aby se nemusely znovu honit savanou za jednotlivými skupinkami, naháněly sajgám stále větší hrůzu a nutily je běžet tím zběsileji, čím zbésilejší rychlostí se samy řítily. V kuklách s radiotelefonem chraptěly rozčilené hlasy: „Dvacátý, slyšíš, dvacátý. Ještě trochu přidej!" Ti piloti vrtulníků shora nádherně viděli, jak se valí stepí po prvním bílém sněhovém poprašku jednolitá černá řeka bezbřehého, šíleného zoufalství. A v odpověď se ozval ve sluchátku bodrý hlas: „No jo, přidám! Cha, cha, cha, podívej, mezi nima se ženou taky vlci. To je žůžo! Že jste ale dopadli, bestie šedivý! To je váš konec, kamarádi. Žádný srandičky jako v ,Počkej, zajíci!'" Vrtulníky znaly antilopy a štvaly je do úpadu, jak to bylo naplánováno, a předpoklad byl správný. Když uštvané antilopy zaplavily celou velkou planinu, přivítali je ti, kvůli nimž se vrtulníky od rána tak namáhaly. Čekali na ně lovci, přesněji řečeno odstřelovači. Terénními vozidly s otevřenými korbami odháněli sajgy dál a dál a odstřelovali je za jízdy automaty, rovnou a bez míření, kosili je jako trávu na zahradě. A za nimi se rozjely náklaďáky s přívěsy. Úlovky dopadaly jeden za druhým na korbu, lidé zdarma sklízeli bezpracnou úrodu. Mladí lamželezové se rychle přiučili nové práci, dobíjeli padlé, pronásledovali a likvidovali raněné, ale jejich hlavní úkol spočíval v tom, aby zkrvavené mrtvoly vzali za nohy, rozhoupali je a jedním rázem přehodili do korby. Savana platila krvavou daň za to, že směla zůstat savanou; na náklaďácích se vršily hromady antilopích mrtvol. Jatka se protahovala. Odstřelovači na autech se vklínili do hloubi zchvácených stád, která už umdlévala, pobíjeli sajgy napravo nalevo a šířili ještě větší paniku a zoufalství. Děs dosáhl přímo apokalyptických rozměrů, až se vlčici Akbaře ohromené střelbou zdálo, že celý svět ohluchl a oněměl, že tu zavládl chaos a samo slunce bez hlesu žhnoucí nad hlavami je v té zběsilé štvanici pronásledováno zároveň s nimi, že (34) (35) i ono se zmateně potácí a hledá záchranu a že také vrtulníky znenadání oněměly a podobné gigantickým mlčenlivým luňákům tiše, bez rachotu a svištění krouží nad stepí propadající se do pekel.. . Samopalníci nezvučně pálili v pokleku z korb náklaďáků, auta nezvučně uháněla, jako by se vznášela nad zemí; bez jediného zvuku se hnaly šílené sajgy, bez hlesu klesaly zasažené střelami a zalykaly se krví... A v tom apokalyptickém tichu se vlčici Akbaře zjevila lidská tvář. Zjevila se jí tak zblízka a strašlivě, s takovou jasností, že se zhrozila a málem padla pod kola ... Auto ujíždělo těsně vedle ní, bok po boku. A ten člověk vedle řidiče se až do pasu vysoukal z kabiny. Měl na očích ochranné brýle, temně rudý obličej ošlehaný větrem až domodra, u černých úst držel mikrofon, házel sebou a řval na celou step, jeho slova však vlčice neslyšela. Zřejmě velel té štvanici, a kdyby v té chvíli vnímala zvuky a hlasy a kdyby rozuměla lidské řeči, uslyšela by, jak křičí rádiem: „Střílejte po krajích! Palte zkraje! Nestřílejte doprostřed, rozdupou to, hrom do vás!" Obával se, že těla zabitých antilop budou rozdupána pádícím stádem ... A v tom si člověk s mikrofonem povšiml, že těsně vedle auta mezi antilopami běžícími o život se žene vlk a za ním několik jeho druhů. Škubl sebou, chraptivě a zlomyslně něco zahalekal, odhodil mikrofon, vytáhl pušku, opřel si ji o ruku a zároveň už nabíjel. Akbara se nemohla bránit, nechápala, že člověk s ochrannými brýlemi míří na ni, a i kdyby to chápala, nemohla by udělat vůbec nic — byla uvězněna uprostřed stáda, nemohla vyklouznout ven ani se zastavit, jenže ten člověk dlouho mířil, a to Akbaru zachránilo. Něco jí prudce udeřilo pod nohy, vlčice se překulila, ale okamžitě vyskočila, aby nebyla rozdupána, a v následujícím okamžiku spatřila, jak byl vymrštěn do vzduchu zasažený Hlaváč, největší z jejích prvorozených dětí, a jak zalitý krví pomalu klesal k zemi, pomalu se převracel na bok, natahoval se, škubal tlapami, možná že vyrazil bolestný křik, možná že předsmrtný nářek, jenže ona nic neslyšela, a ten člověk v brýlích už vítězoslavně potřásal puškou nad hlavou. V příštím okamžiku Akbara přeskočila bezduché tělo synka Hlaváče a vtom do jejího vědomí znovu vtrhly zvuky reálného světa — hlasy, hluk štvanice, neutuchající rachocení výstřelů, pronikavé houkání automobilů, křik a volání lidí, chropot antilop v agónii, hřmění vrtulníků nad hlavou . . . Spousta sajg padla na zem a zůstávala ležet; tloukly kopyty v marných pokusech zvednout se, dusily se a pukala jim srdce. Sběrači mrtvol je na místě podřezávali, nazdařbůh přejeli nožem po krku, rozhoupali křečovitě sebou škubající zvíře za nohy a polomrtvé je házeli na nákladní auta. Strašlivý byl pohled na lidi v šatech zbrocených krví od hlavy k patě ... Kdyby z nebeských výšin shlíželo na svět bdělé oko, muselo by si samozřejmě povšimnout průběhu štvanice, i čím se pro mojunkumskou savanu stala, jenže ani jemu bohužel nebylo dáno předvídat, co se z toho vyklube a kam to všechno povede... Štvanice v savaně skončila teprve kvečeru, kdy všichni -pronásledovaní i pronásledovatelé — byli se silami u konce a začalo se šeřit. Předpokládalo se, že příštího dne po ránu se natankované vrtulníky vrátí ze základny a hon bude pokračovat; předpokládalo se, že tato práce vystačí ještě tak na tři čtyři dny, dá-li se ovšem věřit tomu, že v západní, nejpísčitější části mojunkumských stepí se podle předběžného průzkumu vrtulníků nacházejí ještě spousty antilopích stád, oficiálně označených za nevyužité rezervy kraje. A z toho, že existovaly nevyužité rezervy, vyplývala samozřejmá nutnost co nejdříve zahrnout zmíněné rezervy do plánu. Tak znělo oficiální zdůvodnění mojunkumského „tažení". Ale jak známo, za všemi oficiálními závěry vždy stojí ty či ony životní okolnosti, určující chod dějin. A okolnosti — to jsou v konečném výsledku lidé se svými pohnutkami a vášněmi, s neřestmi i ctnostmi, s jejich nepředvídatelným přehnaným a rozporuplným jednáním. V tomto smyslu nebyla mojunkumská tragédie ničím výjimečným. Oné noci byli v savaně lidé, pachatelé tohoto zločinu, ať už si to uvědomovali nebo ne. Vlčice Akbara a její vlk Taščajnar zůstali jediní z celé smečky naživu. Klusali temnou stepí a snažili se uprchnout co možná nejdál. Pohybovali se jen s vypětím sil — srst na břiše, v hrázi a skoro až ke křížové kosti měli zmáčenou blátem a slepenou špínou. Poraněné, rozedřené běhy pálily jako (36) (37) oheň, každý dotek země jim působil bolest. Nejvíc ze všeho toužili vrátit se do svého starého doupěte, najít v spánku zapomnění, vymazat z paměti všecko, co je, ubohé, postihlo. Ani v tom však neměli štěstí. V blízkosti doupěte nečekaně narazili na lidi. Při okraji rodné úžlabiny, vklíněné do nizounkého tamaryškového porostu, nepřevyšujícího kola automobilu, se tyčil jako hora náklaďák. Ze tmy se ozývaly lidské hlasy. Vlci tu chvíli přešlapovali a pak se mlčky obrátili do volné stepi. A bůhvíproč právě v té chvíli ostře prořízly tmu silné reflektory. Přestože svítily na opačnou stranu, vlkům to stačilo. Vyrazili a hnali se na zchromlých, neposlušných bězích, kam je oči vedly. Akbara obzvlášť těžce napadala na přední tlapy ... Aby si namožené běhy ochladila, vybírala si místa, kde zůstal ležet ranní sníh. Smutně a vyčítavě se táhly sněhem zmuchlané květy jejích stop. Vlčata zahynula. Do doupěte nemohli. Přišli tam lidé ... Bylo jich šest, šest včetně řidiče Kepy, šest lidí, které svedla náhoda, šest sběračů pobité divoké zvěře, trávících dnešní noc v savaně proto, aby se ráno co nejdřív pustili do práce, která byla tak velice výnosná — padesátka za kus. Přestože už vrchovatě naložili tři korby, ani zdaleka se jim nepodařilo za světla posbírat všechny zastřelené a ve štvanici schvácené sajgy. Ráno měli vyhledat zbylé mrtvoly, na nákladním autě je přepravit a pak přeložit do nákladního vlaku, který odvážel kořist pod celtovými plachtami z mojunkumské savany. Brzy zvečera vyplul nad obzor dokonale kulatý měsíc v úplňku a ovládl celou prosvětlenou, místy ještě zasněženou step. Jeho svit savanu ozařoval a někde zas kladl stíny na porost úžlabiny i pahrbků. Avšak ostře se rýsující obrys nestvůr-ného nákladního automobilu, tak nezvyklého v těchto pustinách, ještě dlouho naháněl vlkům strach: pokaždé když se ohlédli, stáhli ohony mezi nohy a přidali do kroku. A přesto se zastavovali a napjatě hleděli za sebe, jako by se pokoušeli proniknout do podstaty událostí — co pohledávají lidé u jejich starého doupěte, proč sem přišli a jak dlouho tu ještě bude stát ten obrovitý úděsný stroj. Byl to mimochodem MAZ — terénní vozidlo vojenského typu s plachtovinovým krytem a s koly tak mohutnými, že se snad ani za sto let neopotřebu-jí. V korbě náklaďáku mezi desítkou zabitých antilop, které zbyly k odvozu na zítřek, ležel člověk s rukama svázanýma jako zajatec. Cítil, jak postupně vychládají a tuhnou mrtvoly sajg ležící vedle něho, a přesto ho jejich kůže zahřívaly, jinak by s ním bylo zle. Štěrbinou v plachtě nakukoval do auta měsíc. Člověk bezmyšlenkovitě zíral do .velkého zářivého terče a v bledém obličeji měl vepsáno utrpení. Osud tohoto muže závisel na lidech, s nimiž sem přišel a kteří předpokládali, že chce stejně jako oni na mojunkum-ském honu zbohatnout. Těžko říct, co je to lidský život. Nekonečné varianty nejrůznějších lidských vztahů a nejrůznějších charakterů jsou rozhodně natolik složité, že ani supermoderní výpočetní systém není s to zkonstruovat zevšeobecňující křivku průměrných lidských povah. A těch šest chlapíků, přesněji řečeno pět, poněvadž šofér terénního vozidla Kepa, který jim byl přidělen jako řidič, k nim tak úplně nepatřil, navíc jediný z nich měl rodinu, ale v podstatě byl stejný jako oni, příliš se od nich nelišil — zkrátka těch šest mohlo posloužit jako příklad, že se dobře obejdeme i bez komputerových výpočtů, a zároveň svědčilo o tom, jak nevyzpytatelné jsou cesty Páně. I zalíbilo se Hospodinu, aby se všichni ti muži sobě neuvěřitelně podobali. Alespoň od chvíle, kdy vstoupili do Mojun-kumů. Především to byli tuláci bez domova a bez kořenů, rozumí se kromě Kepy: třem z nich utekly ženy, všichni byli do jisté míry smolaři a měli vztek na celý svět. Za výjimku mohl být považován pouze nejmladší z mužů s podivným starozákonním jménem Avdij -- o jistém proroku Abdiášovi je zmínka v jedné z Knih Královských - - syn diákona odněkud z Pskova, který před otcovou smrtí vstoupil do teologického semináře jako nadějný potomek služebníka božího a za dva roky byl odtamtud vyloučen za kacířství. Teď ležel v korbě MAZu se spoutanýma rukama v očekávání trestu za čin, který sám Ober kvalifikoval jako pokus o vzpouru na lodi. Ti všichni s výjimkou Avdije byli náruživí, či jak sami o sobě tvrdili, profesionální alkoholici. Kepa se mezi ně nemohl počítat ani v tomto směru, protože se musel chtě nechtě držet (38) (39) kvůli řidičskému průkazu, jinak by mu žena vyškrábala oči, ale oné noci v Mojunkumech si taky pořádně přihnul a v ničem si s ostatními nezadal, takže jediný, kdo se vymykal, byl zase Avdij — oč mu vlastně jde, tomu Avďuchovi, postaví si hlavu, že prý ne, že pít nebude, a tím si vysloužil ještě větší Óberovu nenávist. Ober — takhle krátce ho museli titulovat jeho podřízení, sběrači zabité zvěře. Patrně vycházel z toho, že Ober znamená velitel, prostě šéf, a on měl opravdu před svou degradací hodnost nadporučíka kázeňského praporu. Když byl degradován, jeho kamarádi lamentovali, že doplatil na služební horlivost, a totéž si myslel on sám, byl do hloubi duše dotčený nespravedlností velitelů, přesto však se o skutečné příčině svého odchodu z armády raději nešířil. Nač taky, byla to minulost. Ober se ve skutečnosti jmenoval Kandalov a původně možná dokonce Chandalov, ale to nikoho nevzrušovalo -Ober byl opravdu ober v plném smyslu tohoto slova. Druhý v hierarchii této junty — s označením junta členové Óberovy skupiny souhlasili, jediný, kdo chabě protestoval, byl Hamlet-Galkin, bývalý herec okresní činohry: „Do háje s vaší juntou, kluci, to mi nevoní. Jedem přece na safari, no ne, říkejme si teda safari." K jeho návrhu se však nikdo nepřipojil, možná že dosti nesrozumitelné slovo „safari" prohrávalo ve srovnání s úderným „junta" -- tak tedy druhou osobou v juntě byl nějaký Mišaš, celou přezdívkou Miška-dě-lák, chlápek, jak se říká, s býčí sveřepostí, který dokázal poslat někam dokonce samotného Óbera. Za každým druhým slovem používal výrazu „kurva pes" s takovou samozřejmostí, s jakou dýchal. Byl to právě jeho nápad svázat Avdije a hodit ho na korbu náklaďáku. Junta ho také bez váhání uskutečnila. Nejskromnější postavení zaujímal v juntě herec Hamlet--Galkin, notorický alkoholik, který nechal divadla a protloukal se, jak se dalo, a tady se mu naskytl velice snadný výdělek - házet do náklaďáku jakési antilopy či co, prý sajgy — jaký je v tom rozdíl? — a dostat na ruku tolik, kolik si jinde nevydělá za měsíc, a navíc ještě prémii od Óbera, třebas i odečtenou od celkové sumy -- basu vodky pro všecky. Poslední v juntě byl ten nejsnášenlivější a nejneškodnější z nich, zdejší rodák z nejbližší mojunkumské osady, Uzjukbaj, nebo prostě Domorodec. Na Domorodci Uzjukbajovi bylo neocenitelné, že naprosto postrádal ješitnost, se vším, ať bylo řečeno cokoliv, souhlasil a za lahvičku vodky byl ochoten jít třeba na severní pól. Domorodcova historie byla docela krátká. Kdysi býval traktoristou, jenže pil čím dál víc, až jednou nechal stát traktor uprostřed noci na vozovce, projíždějící auto se do něho napasovalo a nějaký člověk přišel o život. Uzjukbaj si pár let odseděl, žena s dětmi od něho utekla a on se octl ve městě bez stálého pracovního poměru, dělal pomocného dělníka v potravinářském obchodě, pil jako duha v průjezdech, a tam ho Ober taky objevil; Uzjukbaj ho následoval bez váhání, však také neměl nad čím váhat. . . Óberkandalovovi nikdo nedokázal odmítnout — byl skutečně obdařen sociálně orientovaným čichem . .. Tak se tedy sešli pod Óberkandalovovým vedením a štvanice na antilopy je zanesla do mojunkumské savany .. . Mluví-li se o životě, o lidských osudech, o různých životních okolnostech, předurčujících běh událostí, pak ví bůh, že Óberkandalov by neměl žádné starosti se zkrachovaným velebníčkem Avdijem, kdyby se bylo Avdijovi svého času podařilo dostudovat a dosáhnout vysvěcení a odpovídajícího postavení. Mimochodem, Avdijovi bývalí spolužáci ze semináře, kdysi stejně lehkomyslní jako všichni studenti, když už si jednou zvolili svou životní dráhu, projevili mnohem více vytrvalosti a především uvážlivosti než Avdij, syn zesnulého diákona, a po ukončení teologického vzdělání začali úspěšně stoupat po žebříčku církevní kariéry. Kdyby Avdij zůstal mezi nimi — zpočátku byl považován za jednoho z nejnadanějších žáků a páni bohoslovci ho měli rádi — byli by se Óberkandalov s Avdijem stěží setkali už proto, že Óberkandalov považoval duchovenstvo za přežitek doby a nikdy v životě by nepřekročil práh stánku božího, dokonce ani ze zvědavosti ne. Kdyby, kdyby, vždycky chyby . .. Kdo mohl tušit, že se něco takového stane? Kdyby to byl věděl předem ... Copak někdo po někom chce vyplněný dotazník, když ho verbuje na jednorázovou akci — za pěkným výdělkem? To je totéž jako jet na bramborovou brigádu. Jenomže místo brambor měli (40) (41) sbírat zabitá zvířata . .. Kdyby byl Óberkandalov tušil, že tulák Avdij, kterého potkal na nádraží, je cáknutý, nenormální, nebyl by si musel v mojunkumských pouštích lámat hlavu, jak s ním naložit, kam ho strčit, jak se snadno a rychle zbavit toho podivína, který div nezhatil všecko, co on s takovým úsilím naorganizoval a od čeho si sliboval svou rehabilitaci. Kdo by si byl pomyslel, že se takovým zvláštním, nepravděpodobným a přitom hloupým způsobem všecko zašmodrchá. Z těchhle úvah dostal Óberkandalov hroznou žízeň, potřeboval sebou, jak se říká, jaksepatří zalomcovat, a to on uměl jako málokdo -- hodil do sebe půl sklenky naráz, pak ještě jednou a znova. Je to jako rána palicí, vybičuje to nervy tak, že padnou všechny zábrany, a nakonec úplně ztratí vládu nad sebou ... a potom sbohem, rozume. Na druhé straně se toho bál, protože věděl, že mívá ošklivou kocovinu ... Kde se tu vlastně vzal ten Avdij, že ho má teď na krku? A zase mluví-li se o životě, o lidských osudech a o různých životních okolnostech, předurčujících běh událostí, pak to všechno mělo svůj prvopočátek už dlouho předtím a daleko odtud ... Avdij, vyloučený z teologického semináře jako kacíř a bo-hohledač, spolupracoval externě s okresními komsomolský-mi novinami. Redakce o něho měla zájem, protože bývalý seminarista psal docela zajímavé články na čtenářsky vděčná témata. Člověka, na něhož církev uvalila klatbu, se dalo dobře využít pro názornou protináboženskou propagandu. Možnost psát do mládežnického listu o svých etických představách Avdije svým způsobem zaujala. Jeho poněkud nezvyklé úvahy čtenáře lákaly, a nejenom ty mladé, zvlášť ve srovnání s nudnými didaktickými provoláními a sociálními zaklínací-mi formulemi, které zaplavovaly okresní noviny. Zatím obě strany jako by respektovaly společné zájmy, málokdo věděl, přesněji řečeno kromě jediného člověka na světě nikdo netušil, jaké tajné myšlenky krystalizovaly v hlavě tohoto sice mladého, ale zralého přívržence reformního hnutí pravoslavné církve. Avdij Kallistratov doufal, že časem, až si v novinách udělá jméno, najde nějakou přijatelnou formu, jak vyslovit své velice aktuální a životně důležité a podle jeho přesvědčení originální představy o Bohu a člověku dnešní doby jako protiváhu proti dogmatickým postulátům archaické věrouky. Celá komičnost situace spočívala v tom, že před ním čněly dvě absolutně nepřístupné a nedobytné tvrze, jejichž pevnost tkví v oboustranné netoleranci a absolutní vzájemné nepřijatelnosti — na jedné straně tisícileté neměnné ortodoxní koncepce, žárlivě střežící čistotu věrouky před jakýmiko-liv, byť třeba i dobře míněnými novými myšlenkami, a na druhé straně nezvratná logika vědeckého ateismu, v podstatě zavrhujícího náboženství jako takové. On, nešťastník, uvízl mezi nimi jako mezi mlýnskými kameny. A přesto v něm hořel jeho vlastní plamen. Kacíř Avdij Kallistratov, posedlý vlastními ideály „rozvíjení kategorie Boha v čase v závislosti na historickém vývoji lidstva", doufal, že dříve či později mu osud dá možnost poodhalit lidem podstatu svých dedukcí, neboť, jak předpokládal, všechno směřuje k tomu, že v post-industriální epoše, kdy se lidstvo se svým potenciálem dostane do nejkritičtější fáze, se lidé sami budou zajímat o své vztahy k Bohu. Avdijovy závěry měly dosud neustálený, diskusní charakter, avšak ani takové volnomyšlenkářství mu oficiální bohosloví neodpustilo, a když odmítl učinit pokání a zříct se svého bludu, hodnostáři diecéze ho ze semináře vyloučili. Avdij Kallistratov měl vysoké bledé čelo, jako mnozí příslušníci jeho generace nosil vlasy na ramena a nechal si narůst husté kaštanové vousy, což ho sice příliš nekrášlilo, ale zato to dodávalo jeho obličeji dobrotivého výrazu. Šedivé vystouplé oči se mu horečně leskly a odrážel se v nich neklid ducha i myšlenek, který byl jeho povaze vlastní; jeho úvahy mu přinášely velké potěšení, ale také mnohé ústrky ze strany těch, kteří ho obklopovali a k nimž přistupoval s dobrými úmysly... Avdij chodil většinou v kostkovaných košilích, ve svetru a v džínách, a když bylo chladno, nosil bundu a starou kožešinovou čepici. Tak se objevil v mojunkumské savaně ... Okolnost, že teď ležel svázaný na korbě náklaďáku, ho nutila k trpkým úvahám. Nejpalčivěji ze všeho však pociťoval své osamění. Vzpomněl si na polozapomenutý výrok jakéhosi východního básníka: „Uprostřed tisícihlavého davu jsi sám, jsi-li sám se sebou, jsi opět sám." Tím mučivější a trýznivější (42) (43) bylo pomyšlení na ni, na tu, která se pro něho od jisté doby stala nejbližší bytostí na světě, která ho neustále doprovázela jako jedna z podob jeho vlastní podstaty — ani v těchto chvílích ji nemohl od sebe oddělit, nemohl se k ní neobracet se svými prožitky a city, a jestliže opravdu existuje telepatie jako mimosmyslové spojení blízkých lidí v obzvláště vypjatých situacích, musela ji té noci zcela jistě svírat a tížit podivná duševní trýzeň a předtucha neštěstí. . . Teprve teď se mu odhalila pravdivost rozporuplného výroku onoho východního básníka, jemuž se vysmíval. Vždycky popíral, že je možné tvrdit: „Kéž nemiluje ten, kdo je k opravdové lásce předurčen .. ." Co je to za nesmysl! A teď tiše plakal, když na ni myslel, a uvědomoval si, že kdyby nevěděl o její existenci, kdyby ji nemiloval tak cudně a zároveň vášnivě jako vlastní život v hodině smrti, necítil by tu neutichající bolest, ten stesk, tu nepřekonatelnou, pošetilou a trýznivou touhu okamžitě, teď hned se uvolnit, osvobodit a běžet uprostřed noci savanou k ní do stanice Žalpak-Saz, ztracené v transkontinentální délce železnice, aby se jako tenkrát octl aspoň na půl hodiny na rozhraní velkých pouští, u jejích dveří, v domku u nemocnice, kde ona bydlí .. . Nebyl však s to uvolnit provazy, proklínal svou snad až zbytečnou oddanost - vždyť ta byla příčinou jeho návratu, přijel znovu do těchto asijských končin, octl se tady v Mojunkumech podruhé a leží tu teď svázaný, uražený a ponížený. Jeho láska k ní však byla tím palčivější, čím marnější bylo přání spatřit ji, čím mučivější byl pocit osamění, a tato láska mu zároveň odhalovala i celé blaženství splynutí s Bohem, neboť konečně pochopil, co je Bůh, projevující se skrze lásku — obdaruje člověka nejvyšším blaženstvím bytí, a milost boží je nekonečná, jako je nekonečná řeka času, a předurčení k lásce je neopakovatelné v každém případě a v každém člověku ... „Slávu Bohu na Výsostech," zašeptal s očima upřenýma na lunu a pomyslel si: „Kdyby věděla, jak nesmírné je milosrdenství boží, když zasévá do srdcí lásku ..." Vtom se u náklaďáku ozvaly kroky a kdosi se supěním a říháním lezl do korby. Byl to Mišaš a vzápětí za ním se vynořila i Kepova hlava. Vypadalo to, že už se stačili zlinkovat -Avdije udeřil do nosu zápach vodky. „Tak co je, kurva pes, co se tu povaluješ? Vstávej, zasranej velebníčku! Ober si tě žádá na koberec, chce tě převychovat," sděloval Mišaš a hrabal se dovnitř přes vyvržené zabité sajgy jako medvěd do svého brlohu. Kepa s pohihňáváním dodal: „Koberec nebude, kecneš si na zadek na zem." „Nojo, nač taky koberec," zabasoval Mišaš a odříhl si, „za něco takovýho, kurva pes, se posílá na Sibiř. Chtěl nás oblbnout, udělat z nás mnichy, jenže, kurva pes, padla kosa na kámen." IV] Avdij Kallistratov poslal Inze Fjodorovně za tu dobu několik dopisů do stanice Žalpak-Saz a ona mu odpověděla poste re-stante na městskou poštu, protože v té době už stálou adresu neměl. Matka mu zemřela, když byl dítě, a ovdovělý otec, diákon Kallistratov, vynaložil veškerou svou dobrotu a velkou sečtělost, a to církevní i světskou, na výchovu syna a dcery, která byla o tři roky starší než Avdij. Avdijova sestra Var-vara chtěla v Leningradě studovat na vysoké škole pedagogické, jenže nebyla jako dcera duchovního přijata, protože by prý měla možnost ovlivňovat školní mládež; přihlásila se tedy k přijímacím pohovorům na techniku a už uvízla v Leningradě, vdala se tam, narodily se jí děti a dnes pracovala jako kreslička v jednom projektovém ústavu. Avdije čekala dráha duchovního, přál si to on sám a přál si to otec, obzvlášť když to tak neslavně dopadlo s přijetím dcery na pedagogickou školu. Avdij začal studovat v semináři a diákon Kallistratov byl šťastný a pyšný — měl radost, že se mu jeho sen splnil, že všechna jeho snaha a vlídná nabádání nevyšly nazmar, že Pán vyslyšel jeho prosby. Brzy však zemřel, a možná že v tom tkvělo největší milosrdenství osudu, neboť by byl nepřežil kacířskou proměnu syna Avdije, který hledal nové cesty jako protiváhu k bohosloví starému jako sám svět, k učení danému jednou provždy v nekonečnosti a neměnnosti božské podstaty. (44) (45) A když začal Avdij Kallistratov spolupracovat s okresními mládežnickými novinami, byl ten malý byteček, v němž diákon Kallistratov s rodinou strávil mnohá léta, přidělen nově jmenovanému duchovnímu pastýři a bývalého seminaristu Avdije Kallistratova požádali, aby jako osoba, která nemá žádný vztah k církvi, byt uvolnil. V souvislosti s tím Avdij poprosil Varvaru, aby si podle vlastního uvážení odvezla do Leningradu věci po rodičích, a především starobylé ikony a obrazy jako památku i jako dědictví. Pro sebe si Avdij ponechal otcovy knížky. Bylo to poslední setkání bratra se sestrou — každý měl svůj osud. Víckrát se neviděli, jejich vztahy byly docela normální, ale jejich životní cesty se rozešly. Od té doby bydlel Avdij po podnájmech, napřed v samostatných pokojích, potom jen v přístěn-cích, protože na celý pokoj neměl peníze. Proto mu korespondence chodila na poste restante. A právě v tomto období vyslala redakce okresních komso-molských novin Avdije Kallistratova na jeho první cestu do Střední Asie. Bezprostředním podnětem se stala Avdijova idea prostudovat a popsat cesty a způsoby šíření omamných látek mezi mládeží evropské části země — šlo o anašu, bylinu rostoucí ve Střední Asii a v čujských a přímojunkumských stepích. Anaša je rodná sestra smutně proslulé marihuany, zvláštní druh divoce rostoucího jižního konopí, obsahujícího v listech a především v květenství a v pylu velmi účinné omamné látky, vyvolávající při kouření euforii, iluzi blaženosti, při větší dávce pak depresi a po ní následující fázi agresivity — jakousi formu nepříčetnosti, nebezpečnou pro okolí. Historii této cesty Avdij Kallistratov dopodrobna popsal ve svých cestopisných črtách, popsal také, jak ve stepi znenadání narazil na vlčí rodinu, popsal všechno, co prožil — s bolestí a neklidem očitého svědka, občana, pociťujícího obavy z šíření narkomanie. Avšak otiskování materiálů, které v redakci zprvu přijali s velkým nadšením, se tak dlouho protahovalo, až z něho sešlo docela. O všech svých neúspěších i útrapách psal Avdij Kallistratov Inze Fjodorovně, kterou považoval za dar osudu a za svého nejbližšího člověka — jako životodárná řeka ho osvěžovala a křísila ke každodennímu životu. Brzy si uvědomil, že dopisování s Ingou Fjodorovnou se stalo hlavní náplní jeho života a možná že tím pravým předurčením, které propůjčí jeho existenci skutečný smysl. Když jí poslal dopis, ještě dlouho jím žil, v duchu si znova opakoval všecko, co napsal, a pro sebe si to komentoval. Byla to zvláštní forma sblížení na dálku — nepřetržité vyzařování jeho zjitřené duše v čase i v prostoru. „. . . Po mnoho dní jsem uvažoval, zda Vás nešokovala úvodní slova mého listu: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! Uvedl jsem je, protože jsem vychován v těchto tradicích, tato formule mi vždycky posloužila jako ladička k vážnému rozhovoru, uvádí mou duši do zbožné nálady, a já jsem tento svůj zvyk nezavrhl, i když Vám tím znova a zbytečně připomínám svůj rodinný původ i svá studia teologie. Můj vztah k Vám mi prostě nedovoluje cokoliv o sobě zamlčet. Také jsem rozvažoval o tom, že Vám v psaní vykám, přestože jsme si při našem loučení už tykali. Promiňte mi to, ale něco se ve mně změnilo, i když jsem od Vás vzdálen teprve krátkou dobu. Všichni podivíni se pokoušejí vysvětlit své jednání nejapnými výmluvami. Ale to jen tak mimochodem. Dovolte mi tedy oslovovat Vás na dálku Vy. Cítím se tak daleko volněji. A bude-li nám souzeno setkat se, k čemuž od nynějška směřují mé tajné, a proto obzvlášť hluboko v duši ukryté sny (ty sny jsou pro mne jako mé děti, pěstuji si je a nemohu bez nich být, představuji si, jaké štěstí je milovat děti, může-me-li je milovat jako sen) a ty sny se rodily jako tíhnutí ducha k božské dokonalosti, která je pro nás vždycky přitažlivá a věčná; tak tedy díky snům dovedu, aniž jsem to sám tušil, vzdorovat hrozbě nebytí, snad proto, že láska je protipólem smrti, a proto také je nám klíčovým momentem života hned za tajemstvím zrození; všechno to opakuji jako zaklínadlo, aby nám bylo souzeno setkat se, a slibuji, že Vás při setkání nebudu ničím zatěžovat — slibuji, že Vám budu tykat. . . Ale zatím mám na srdci mnoho věcí, které Vám musím vypovědět... Ingo Fjodorovno, vzpomínáte si, doufám, na naši domluvu, že Vám budu ihned po otištění v novinách posílat leteckou poštou všechny své materiály, kvůli nimž jsem se vydal do Vašich krajů. Nejsem bohužel přesvědčen, že mé črty (46) (47) o mladých sběračích anaši a o všem, co je spojeno s tímto politováníhodným jevem našich dní, se objeví v tisku v nejbližší době. Mluvím o jevu našich dní, protože anaša rostla v oněch místech jako plevelná tráva odnepaměti, a před patnácti lety - sama to víte nejlíp, nebudu přece Vás, odbornici, poučovat, ale promiňte mi, musím Vám to vyprávět, Ingo Fjodorov-no, právě Vám, a teprve to dodá jistého smyslu celému mému podnikání — tak tedy před patnácti lety, to aspoň tvrdí místní obyvatelé, nikoho ani nenapadlo sbírat tenhle plevel, nebo, jak říkají anašáci, trávku, ani na kouření ani k jinému upotřebení. Tenhle zlořád se zrodil docela nedávno a do značné míry pod vlivem Západu. V redakci mě teď najednou přesvědčují, abych se omezil na nějaké hlášení na příslušné instance - to prostě přesahuje možnosti mého chápání. Dobře vím, že je to složitá věc, vždyť ten senzační materiál o narkomanii mezi mládeží -- pro pořádek to upřesněme: mezi částí mládeže — by údajně mohl pošramotit naši prestiž, vyvolat jenom hněv a smích. To je vyloženě pštrosí politika ... K čemu je nám naše prestiž, když za ni máme tak draze platit? V duchu vidím, Ingo Fjodorovno, jak se při četbě mých řádků shovívavé usmíváte, mé naivní horlení je Vám nejspíš k smíchu, ale možná taky, že jste se naopak zamračila, což Vám mimochodem velice sluší. Když se mračíte, stává se Vaše tvář čistá a hluboká; takovou mívají mladé řeholnice, které se upřímně snaží dobrat božské podstaty, vždyť pravá krása nevěst Kristových tkví v jejich oduševnělosti. Kdybych to vyslovil hlasitě a v přítomnosti dalších lidí, vypadalo by to jako pokus o lichotku. Ale už jsem Vám řekl, že v mém vztahu k Vám není absolutně nic, co bych měl potlačovat anebo zveličovat. A jestli ve mně Vaše zneklidněná ustaraná tvář probudí vzpomínku na matku Boží z renesančních pláten, přičtěte to přinejmenším mým nedostatečným znalostem dějin umění. Ať už je tomu jakkoliv, doufám, že věříte v mou upřímnost. Tím přece všechno začalo -- od začátku jste mi uvěřila a odhalila jste mi nové stránky života ..." Dnes jsem kvůli svému článku znova zašel do redakce a je to stále totéž — stojaté vody, žádný pohyb, ani náznak světla. Nikdo mi nedovede pořádně vysvětlit, proč reportáže ze stepi, které redakce zpočátku uvítala s takovým jásotem, teď už v nikom nebudí nadšení, a přitom kolika upřímných slov chvály se jim dostalo. Šéfredaktor se mi vyhýbá jak může, nikdy se mu nedovolám, sekretářka ho omlouvá, že prý je velmi zaneprázdněn — jednou je na zasedání, podruhé na poradě o plánu, pak ho zase, a to ráda zdůrazňuje, předvolali na vyšší instance. A tak osaměle bloumám známými ulicemi jako cizinec, který sem zabloudil náhodou, jako bych se tu ani nenarodil a nevyrostl -- takový pocit prázdnoty a odcizení svírá mou duši. Někteří známí mě prostě ingnorují - - jsem pro ně odpadlík, kacíř vyloučený ze semináře a tak dále. A jenom jedno jediné mě hřeje u srdce, jen jednu milou povinnost mám stále na paměti — dopis pro ni. Jdu a přemýšlím o tom, co budu psát, jak budu v dalším dopise vyprávět o všem, co by ji podle mého názoru mohlo zajímat, shledávám všecko, co mi poskytuje záminku podělit se s ní o své úvahy. Nikdy mě nenapadlo, že přemýšlet o milované ženě a psát jí dopisy se stane smyslem mého života. Číhám na sebenepatrnější příležitost, abych odjel tam, kde jsme se setkali. Kéž by se mi co nejdřív naskytla. Jdu a sním o tom. I ostatní lidé bezpochyby prožívají dny, kdy alespoň na čas nacházejí v lásce štěstí a smysl svého života, jenže já na rozdíl od nich nepřestanu milovat do smrti a smysl mého života zůstane navždycky v tom jediném. Na bulváru už padá listí. A to, o čem jsem psal, se odehrálo začátkem léta. V redakci tehdy vítali můj nápad, popoháněli mě a já nemohl tušit, že když půjdu k jádru věci, zalezou pod stůl. Ani mě nenapadlo, že prapodivná zásada podávat v hromadných sdělovacích prostředcích jen příznivé zprávy je natolik silně zakořeněna. Tehdy jsem byl dokonale pohlcen nadcházející dlouhou cestou do neznámých a pro mne, obyčejného venkovana, tak lákavých jižních krajů. Záměr spočíval v tom, že nebudu jen nestranným pozorovatelem, ale opravdu sběračem anaši, čmelákem, medákem, který pronikne do jejich tajného spole- (48) (49) čenství a stane se jedním z nich. Jsem sice starší než oni, ale na pohled to není tak nápadné, aby to vzbudilo jejich podezření. V redakci odhadli, že ve starých džínách a odrbaných teniskách mohu být klidně považován za nezkušeného kluka, zvlášť když si oholím plnovous. To jsem taky udělal. Žádný zápisník jsem si s sebou nevzal, spolehl jsem na svou paměť. Bylo důležité proniknout do jejich prostředí a pochopit, co sem zlákalo právě tyhle mladé lidi, co kromě snadného výdělku a spekulace je k tomu vedlo; potřeboval jsem prostudovat zevnitř osobní, sociální, rodinné a v neposlední řadě psychologické příčiny tohoto fenoménu. Na to jsem se také připravil. Bylo to v květnu. V té době rozkvétá druh divoce rostoucího konopí zvaný anaša a právě v těch dnech se začíná se sběrem jeho květenství. Do přímo-junkumských a čujských stepí se sjíždějí sběrači těchto podivuhodných rostlin. O tom všem mi vyprávěl jeden můj známý, učitel dějepisu z našeho města Viktor Nikiforovič Goro-děckij. Když jsme někdy zůstali sami dva a besedovali o všem možném i nemožném, oslovoval mě z legrace otče Av-diji, přestože sám je ještě docela mladý — byl spolužákem mé sestry Varvary. A jeho synovec Pasa, Pachom, kterému, jak jsem se později dozvěděl, dal u křtu tohle jméno sám Viktor Nikiforovič, se zapletl s anašáky. Ani rodiče, ani Viktor Nikiforovič o tom nevěděli. Jednou se Pasa rodičů dovolil, že se podívá do Rjazaně k dědečkovi, kterého často navštěvoval. Asi za pět dní po jeho odjezdu dostal Viktor Nikiforovič telegram od vyšetřovatele dopravní prokuratury Džaslibekova z nějaké vzdálené kazašské stanice. V telegramu stálo, že jeho synovec byl zadržen na železnici pro nezákonné pašování omamných látek. Viktor Nikiforovič dobře věděl, proč vyšetřovatel Džasli-bekov adresoval telegram právě jemu, a ne rodičům. Pasa se svého přísného a tvrdého otce bál. Viktor Nikiforovič se okamžitě vydal letadlem do Alma-Aty a odtamtud během dalších čtyřiadvaceti hodin dorazil vlakem do zmíněné stanice ve stepi. Pašu zastihl v zoufalé situaci. Hrozilo mu soudní přelíčení a rozsudek podle zvláštního dodatku, a to nejméně na tři roky pracovního tábora ve vyšší nápravné skupině. Procesu se nedalo zabránit, bylo nepochybné, že trestný čin byl spáchán. Viktor Nikiforovič se pokoušel synovcovi vysvětlit, že jiná možnost bohužel není, že podle zákona po zločinu následuje trest. Radil mu, jak se chovat, co říct u soudu, sliboval, že to rodičům sám vysvětlí a že za ním bude jezdit na návštěvy. To všechno se odehrálo v Džaslibekovově přítomnosti. A vtom najednou Džaslibekov povídá: „Viktore Nikiforoviči, jestli se zaručíte, že se váš synovec už nikdy nedopustí podobného trestného činu, propustím ho na svou zodpovědnost. Nabyl jsem z nějakého důvodu dojmu, že byste mohl tohoto mladého muže vrátit na správnou cestu. Jestliže však bude ještě jednou dopaden při pašování anaši, bude souzen jako recidivista. Tak se rozhodněte!" Viktor Nikiforovič se samozřejmě nesmírně zaradoval a za Pašu se zaručil. Ani nevěděl, jak vyšetřovateli poděkovat. Džaslibekov pak řekl: „Rád bych vás, Viktore Nikiforoviči, poprosil, abyste v něčem zase pomohl vy nám, myslím tam u vás doma. Pokuste se vyvolat v tisku seriózní diskusi na toto téma. Jste přece učitel. My bojujeme proti zločinu, který už byl spáchán anebo se právě děje. Dá se říct, že jsou to ještě chlapci, a kdo a co je žene do takových dálek, do neobydlených míst, mezi deklasované živly či dokonce nenapravitelné recidivisty, to nevím. My však ty výrostky soudíme, jsme nuceni, povinni je soudit. Je moc dobře, že jste se hned ozval a nejbližším spojem přijel, velice jste mi tím pomohl; spousta příbuzných — vlastně většina — nepřijede vůbec. A tak se patnáctiletý chlapec prostě a jednoduše dostane do pracovního tábora. A co dál? Co se tam s ním stane, čemu se tam naučí? Vyjde odtud poznamenaný, k normálnímu životu nezpůsobilý. Jistě chápete, že ve vězení není zrovna jednoduchý život. Viktore Nikiforoviči, srdce mě bolí, když mám tomu všemu přihlížet. Jestlipak mi budete věřit, že za loňskou sezónu jsme jenom na naší traťové distanci postavili před soud více než stovku nezletilých, a to nám jich ještě spousta utekla, protože jsme je nedokázali zadržet, a přijíždějí další a další ze všech koutů země od Ar-changelska až po Kamčatku, táhnou se sem jako vosy na med, zkrátka medáci. Kolikpak jich stačíme pochytat? Všecky rozhodně ne. Mají vypracovaný celý systém získávání anaši. Jsou mezi nimi i průvodci - - zdejší i odjinud - - kteří (50) (51) přivádějí sběrače do míst, kde anaša roste; ty také soudíme. A co nám provádějí s vlaky? Zastavují ve stepi nákladní soupravy, do osobních se neodvažují vlézt, tam by je hned chytli. Někdo je zásobuje zvláštní chemikálií, je to takový prášek, a když se tím v noci posypou pražce a koleje, vzniká v záři reflektorů iluze, jako by cesta byla zatarasena ohněm. Pražce hoří, koleje hoří. Strojvůdce samozřejmě zabrzdí — v stepi se může stát ledacos, vyběhne na koleje, ale nikde nic, všechno je v pořádku. A mezitím si anašáci zalézají se svými batohy a kufry do vagónů. Dnes se vypravují velice dlouhé vlaky, třebas celý kilometr, zkuste je uhlídat, a tak se černí pasažéři někde usalaší, dojedou do uzlové stanice a koupí si jízdenku. Tam bývá cestujících fůra. Poznej, kdo je kdo. Pravda, Bezpečnost si v poslední době vycvičila psy, kteří dovedou najít anašu podle pachu. Taky váš synovec byl usvědčen s pomocí psa ..." Viktor Nikiforovič se tehdy dozvěděl ještě spoustu dalších věcí a všechno mi to vyprávěl. Byl jsem však na tuto problematiku vnitřně připraven už předtím. Dávno mi nedávala spát touha najít neprošlapané cestičky k myšlení a srdcím svých vrstevníků. Spatřoval jsem své poslání ve snaze učit lidi dobru. Možná že bylo trochu domýšlivé předpokládat, že je to mé poslání, ale v každém případě jsem po tom upřímně toužil a nemalou roli v tom bohužel hrál můj původ. V některých svých článcích jsem se už vyslovil, i když jen v nejobecnějších rysech, k otázce zhoubného působení alkoholismu na mládež a přibližně totéž jsem psal o narkomanii s odvoláním na smutné zkušenosti Západu. Doposud jsem čerpal v podstatě z cizích zkušeností, měl jsem informace z druhé ruky, ale pro působivou a zároveň vnitřním přesvědčením prodchnutou reportáž, která by zachycovala mé vlastní úvahy a prožitky, a nejen všeobecně známé případy narkomanie, a to především mezi mládeží, protože tomu se mnozí pověrčivě vyhýbají jako moru, přestože to vede k politováníhodným následkům --od rozpadu osobnosti až k sadistickým vraždám — tedy k napsání takové reportáže se mi nedostávalo znalostí vnitřní problematiky ani reálií. A právě tehdy se stalo, že se Viktor Nikiforovič Goroděckij, který začátky narkomanie poznal z vlastní rodiny, rozhodl svěřit se mi se svými úvahami i se svým upřímným rozhořčením. Aby Pašu zbavili bývalých kumpánů sbírajících anašu, byla celá rodina, otec, matka a děti, nuceni vyměnit byt za menší a odstěhovat se do jiného města. O tom všem mi Viktor Nikiforovič vyprávěl se smutkem a hořkostí. A to mě taky popohnalo, abych se energicky pustil do zamýšleného díla. Dojel jsem do Moskvy, odkud jsem se měl z Kazaňského nádraží vydat do konopných stepí. Tady, na Kazaňském nádraží, se totiž předběžně formovala skupina sběračů anaši — čmeláků či medáků, jak si sami říkali. Později jsem zjistil, že medáci se sem sjížděli z nejrůznějších končin Severu a z Pobaltí, přičemž nejfrekventovanějšími místy byly Archangelsk a Klajpeda, zřejmě proto, že překupníci tam mohli prodávat konopí námořníkům, vyplouvajícím na moře. Abych zachytil stopu medáků, musel jsem na Kazaňském nádraží vyhledat nosiče s číslem osmdesát sedm, kterému říkali Bedna nebo prostě Běd, a vyřídit mu pozdrav od jednoho z bývalých kamarádů, od zmíněného Paši. Běd měl nějaké známé v pokladnách a zajišťoval odjezd, samozřejmě za jistou úplatu. Nepodařilo se mi však zjistit, kdo konkrétně tu věc zařizoval, celý ten řetěz musel někdo řídit, i když tajně. Bedna tedy zajišťoval organizovaný odjezd skupiny sběračů, což znamenalo, že pro všechny opatřil jízdenky sice na stejný vlak, ale pro jistotu do různých vagónů. Když jsem se s nimi blíže seznámil, poznal jsem, že první přikázaní všech sběračů anaši zní: ne-vyzradíš v případě krachu akce nikoho za nic na světě. Proto se před lidmi měli mezi sebou stýkat co nejméně. Octl jsem se na známém náměstí tří nádraží. Při svých cestách do Moskvy jsem tam byl už mnohokrát. Tlačenice, obzvláště v metru a v nádražních budovách, byla příšerná -tou spoustou lidí se prostě nedalo prodrat. Živoucí vír tří nádraží s každým, ať je kdokoliv a odkudkoliv, zatočí jako s třískou, a přesto jsem do Moskvy jezdil rád, rád jsem bloumal ulicemi, a když se mi podařilo proplést se mezi lidmi, blíž k centru na poměrně volné prostranství, cpal jsem se v knihkupectvích, vystával jsem u plakátů a reklam a při tro- (52) (53) se štěstí jsem se znova dostal do Treťjakovky nebo do Puški-nova muzea. Tentokrát jsem se od Jaroslavského nádraží, kde jsem vystoupil z předměstského vlaku, nechal unášet proudem lidí ke Kazaňskému nádraží a přistihl jsem se při myšlence, jak hezky se mi vlastně dřív žilo a jak jsem se cítil volně, když jsem byl ponechán sám sobě a svým skromným představám, nic mě netížilo a žádné starosti nijak zvlášť neomezovaly můj čas a mé procházky moskevskými ulicemi. Teď jsem potřeboval co možná nejrychleji vyhledat na obrovitém Kazaňském nádraží, kde se to hemžilo jako v mraveništi, právě onu spojku — nosiče Bednu s číslem osmdesát sedm. Bože můj, kolik nosičů, lépe řečeno vozíčkářů na nádraží vůbec je, má-li ten můj číslo osmdesát sedm — jistě jich tu bude nejmíň stovka. A opravdu se ukázalo, že najít ho není jen tak. Ztratil jsem přinejmenším půl hodiny obcházením nejrůznějších stanovišť vozíčkářů, až jsem ho konečně objevil na nástupišti u taškentského vlaku. Běd někomu nakládal zavazadla, chvatně přenášel z vozíku do vagónu kufry a krabice, bodře v chůzi povy-koval na průvodčí a opakoval své legrácky a běžnou nádražní průpovídku: „Kdo má tintili, jede za chvíli, kdo je holej, ať jde po svejch." Čekal jsem stranou, až se Běd uvolní, cestující nastoupí do vlaku a doprovázející se rozestoupí po nástupišti podél vagónů. Konečně vyšel z uzavřené plošiny, celý zadýchaný, a zastrkoval do kapsy tuzér. Byl to takový nazrzlý vazoun, vychytralý lišák s uhýbavýma očima. Málem jsem se dopustil chyby -- už už jsem ho chtěl oslovit „vy" a divže jsem se mu neomluvil, že obtěžuji. „Ahoj, Bedno, jak se vede?" zahlaholil jsem co možná nej-žoviálněji. „Príma, jak už to bejvá: kdo maže, ten jede," odpověděl bodře, jako bychom se znali sto let. „Takže ty jedeš jako pán," ukázal jsem na jeho vozík. „Že váháš! To víš, našinec se vyzná v tlačenici a ví, kdo má peněz jako želez. A co ty tu chceš, frajírku? Potřebuješ něco přivýzt? Stačí říct." „Něco přivýzt si můžu sám," zažertoval jsem. „Ale jde o mě." „Tak povídej, čím můžu sloužit." „lady ne, pojď kousek dál." „Hele ho, frajírka, tak se jde do ústraní." A šli jsme po dlouhém nástupišti k nádražní budově. Taškentský vlak se rozjel, kolem nás ubíhala dlouhá řada oken a spousta tváří za skly a na sousední kolej přijela další souprava. Vlaky tu stály několika řadami, pospíchajícími lidmi se to tu jen hemžilo, nádražní rozhlas každou chvíli ohlašoval příjezdy a odjezdy dalších vlaků. Došli jsme k budově, Bedna zabočil s vozíkem do zákoutí, kde nebylo živé duše, já jsem se rozhlédl na všechny strany a vyřídil jsem mu pozdrav od Paskova kamaráda, který se jmenoval Igor, ale mezi medáky se mu říkalo Mrož. Kdoví proč zrovna Mrož. „A kde je vlastně Mrož?" zeptal se Bedna. „Není mu dobře," odpověděl jsem. „Ten žaludeční vřed se mu ozývá." „Je padlej na hlavu," plácl se Bedna sice s lítostí, ale taky s jistým zadostiučiněním do čela. „Já mu to prorokoval, frajírku, už loni jsem mu říkal, neblbni, nestrkej hlavu do oprátky. Bral extrovku, a teď je v troubě. Že přej vřed!" Zatvářil jsem se lítostivě, ačkoliv jsem upřímně řečeno nechápal, co je to ta extrovka, jestli vodka nebo néco jiného. Ale chvála bohu mi došlo, že mám raději mlčet. Jak vyšlo později najevo, tou extrovkou se rozuměl extrakt z plastelíny, tedy masy z konopného pylu, připomínající dětskou plastelí-nu (o plastelíně jsem už mimochodem věděl, Viktor Nikiforo-vič mi o ní vyprávěl), a to je vůbec nejcennější surovina, zvláštní omamná narkotická látka podobná opiu. Tak to byla extrovka. V chemické laboratoři mohla být zpracována na prášek, a používána k vstřikování do žil jako heroin. V této podobě byla pro lidi, jako je Mrož, i pro jiné sběrače nedostupná, zato mohli, když se jim zachtělo, držet extrovku pod jazykem, žvýkat ji, zapíjet vodkou či polykat s chlebem. Užívání extrovky říkali ve svém žargonu „propírání mozku". Ale nejdostupnější a nejjednodušší přece jen bylo kouření anaši, a to každý podle svého gusta, buď v čisté formě, nebo smíšené s tabákem. Nebylo to jistě o nic horší než „propírání mozku", protože účinek kouře je rychlejší než co jiného. Toto všechno a ještě mnoho dalších věcí z jejich života (54) (55) jsem se postupně dovídal při cestě k Chalchin Gólu, a tím Chalchin Golem se myslela místa, kde rostla anaša. S Chalchin Golem jsem zase málem šlápl vedle. „A ty, frajírku, taky míříš k Chalchin Gólu?" zeptal se Bedna jen tak mezi řečí. Napřed jsem se zarazil, nepochopil jsem, co tím Chalchin Golem myslí, ale potom mi naštěstí svitlo: „Snad jo. Vlastně jo, co jinýho bych ..." „Tak heleď, frajírku. O lupeny neměj péči. Všechno bude. A co se týče ostatního — to jako až se vrátíte s trávkou. Dog si s tím poradí. To už není má věc." Kdo je to Dog, který nám obstarával jízdenky, a s čím si má potom poradit, jsem nevěděl a jasno jsem si neudělal až do samého konce. Zato jsem se z rozhovoru s Bednou dozvěděl, že odjezd na plantáže je plánován nejdřív na zítřek. Především proto, že tu ještě nejsou všichni. Dva z Murmanská měli přijet nočním rychlíkem a jeden, ani nevím odkud, dokonce až k ránu. Nijak mi to nevadilo, protože volný den v Moskvě rozhodně nebyl k zahození. Bedna mi při loučení řekl, že prý mám zítra v určenou hodinu zase přijít na Kazaňské nádraží (jaképak přicházení, když jsem tu musel tak jako tak přenocovat), a pak se zajímal, jestli mám ruksak a polyetylénové sáčky na ukládání trávy, tedy anaši. Ruksak i sáčky jsem měl v kufříku. Nakonec mi doporučil, abych si někde v obchodě sehnal hermeticky uzavřenou skleněnou nebo plastikovou krabičku, do níž bych mohl sbírat pylovou hmotu — plastelínu. „Nesmíš bejt blbej, nasbírej si trošku plastelínky, i když přej to není nic snadnýho," vysvětloval. „Sám jsem tam nikdy nebyl, ale moc jsem o tom slyšel. Je tu jeden, nějakej Ljo-cha, a ten si za dvě sezóny schrastil na fáro, na žigulíka. Teď si po Moskvě vozí zadek a dělá haura. Na práci nemákne." A s tím jsme se rozloučili. Uložil jsem si kufřík do úschovny a šel jsem se projít po Moskvě. Byl konec května. V Moskvě snad není hezčí období než tyhle dni před začátkem léta. Ačkoliv nevýslovně krásný je také podzim, kdy se průzračný vzduch a zlatavé listí odrážejí dokonce i v očích kolemjdoucích. Já však mám raději právě tohle pozdní moskevské jaro — v ulicích je příjemné se pro- cházet ve dne i za jasných nocí, kdy je město i hvězdnaté nebe nad ním prosvětlováno přísvitem nočních červánků. Pospíšil jsem si, abych se z nádraží vymotal na čerstvé povětří, ale když jsem si uvědomil, že do centra se nejlíp dostanu metrem, znova jsem se vnořil do lidské řeky. Večerní dopravní špička byla ještě daleko a já jsem dunícím tunelem střídání tmy a světla pohodlně dojel až do centra. Na Sver-dlovově náměstí jsem nakoukl do svého oblíbeného kulatého parčíku. Zelenal se a hýřil barvami jako ostrůvek blaženosti, opásaný kruhem nepřetržitého pohybu a sevřený kolem dokola budovami. A tak jsem se skoro bezděčně připojil k davu směřujícímu zpočátku k Manéži - - předpokládal jsem, že tam bude nějaká výstava, jenže Manéž byla zavřená. Pustil jsem se tedy kolem staré Lomonosovovy univerzity, kolem Paškovova domu na Volchonku a odtud k Puškinovu muzeu. Nevím, kde se v mé duši vzal ten mír a pohoda, ale je možné, že nezvyklý vnitřní klid a vyrovnanost vyzařují z moskevské ulice před dopravní špičkou anebo z cihlové siluety Kremlu, vévodícího této části města jako neochvějný horský masív. Co všecko už zažily tyhle stěny a co je ještě čeká! napadlo mě. A v tom pouličním rozjímání, které mi samo od sebe běželo hlavou, jsem zapomněl, že jsem si nedávno oholil vousy, a neustále jsem si sahal na holou bradu. Na nějakou chvíli jsem zapomněl dokonce i na to, že jsem zkoušel zorientovat se v kalných vodách neřesti, vzdouvajících se na Kazaňském nádraží. Ba ne, musí existovat osud, který člověku předurčí dobré i zlé. Onoho dne mě prostě mělo potkat veliké štěstít o němž se mi ještě cestou k Puškinovu muzeu ani nesnilo. Šel jsem tam a s ničím jsem nepočítal, snad že budou mít nějaké nové exponáty, ale ani to nebylo potřeba — prošel bych se jen tak sály a osvěžil si staré dojmy. A tu jsem v parčíku těsně před vchodem potkal mladou dvojici. Zastavili mě: „Hele, vole, nechceš lupen?" nabídl mi chuligánek v zelené kravatě a v nových zrzavých botách, které ho zřejmě tlačily. V obličeji měli on i ona vepsánu netrpělivost a nudu. „Proč, copak vstupenky nejsou?" zajímal jsem se. Žádnou frontu jsem nikde neviděl. „Ne, to je na koncert. Ale ber oba." (56) (57) „Na jaký koncert?" zeptal jsem se. „Vím já, vole, nějakej církevní sbor." „V muzeu?" podivil jsem se. „Tak bereš, nebo ne? Dva lupeny za tři babky." Vzal jsem lístky a spěchal jseni do muzea. Ještě jsem neslyšel, že by se v Puškinově muzeu pořádaly koncerty. Ale od informátorky jsem se dozvěděl, že v poslední době je při muzeu zřízeno něco jako studio klasické hudby, především komorní, a že tu hrají vynikající hudebníci. Tentokrát — a to už mi připadalo jako zázrak — se v salónku, kterému se říká Italský, konal koncert starobulharských chrámových zpěvů. Tak o tomhle se mi ani nesnilo. Snad nebude dokonce zpívat otec slovanské liturgie loann Kukuzel? Informátorka bohužel nic podrobnějšího nevěděla. Řekla jenom, že čekají vznešené publikum, dokonce snad samotného bulharského velvyslance. Přestože se mě to nijak netýkalo, rozrušilo mě to i potěšilo, vždyť jsem už od svého otce slýchával o bulharských chvalozpěvech, a teď mám to štěstí, že dostanu takový dárek, a právě před velice riskantní cestou. Do začátku koncertu zbývala půlhodinka, ale já jsem jí nevyužil k prohlídce muzea, naopak jsem vyšel ven, abych se uklidnil a nadýchal čerstvého vzduchu. Ach, Moskvo, Moskvo v dohasínajícím májovém dni, ach, město na sedmém pahorku při řece stejného jména! Všecko je člověku k radosti a ve všem spatřuje smysl, když jeho duši nic netíží a na chvíli ji ukonejší harmonie. Dýchal jsem volně a zhluboka, nebe překypovalo jasem a země teplem a já jsem se procházel sem a tam podél litinového plotu, jímž byl obehnán parčík před muzeem. Zalitoval jsem, že na nikoho nečekám — nejspíš proto, že jsem měl dva lístky. Jak by to bylo samozřejmé a přirozené, kdyby se tu měla co nevidět objevit ona; zahlédl bych ji na protější straně ulice, viděl bych, že se chystá chvatně přejít, protože jde pozdě, ale bojí se, a já bych na ni, na tu mou nádhernou neopatrnou a hloupoučkou milou rozčileně mával a pln obav jí naznačoval, aby v žádném případě nepřebíhala - tak to vidíte, kolem se žene taková spousta aut a takové davy lidí, a jenom ona jediná by v sobě nesla štěstí určené jen pro mne, a pak by se na mne usmála, protože z výrazu mého obličeje by snadno uhádla, nač myslím. A já bych se honem rozběhl za ní na její chodník, abych ji předešel, o sebe se nebojím, jsem dosti obratný, a až bych stál před ní, podíval bych se jí do očí a vzal bych ji za ruku. Když jsem si v duchu sehrál tuhle scénu, najednou jsem opravdu zatoužil po lásce a bůhví pokolikáté už jsem si pomyslel, že jsem dodneška nepotkal tu, která je mi souzená. Ale existuje vůbec žena, kterou mi osud předurčil, není jen výplodem mých snů, nekomplikuji zbytečně docela jednoduché věci? Mnohokrát jsem o tom přemýšlel a pokaždé jsem dospěl k smutnému závěru, že jsem si bohužel vším vinen sám — buď mám příliš velké požadavky, anebo jsem pro děvčata málo přitažlivý. Všichni mí vrstevníci jsou v tomhle směru mnohem úspěšnější a šikovnější. Omlouvalo mě jedině snad to, že teologický seminář mi bránil v mladistvém rozletu. Jenže ani po odchodu ze semináře jsem na kolbišti lásky příliš neuspěl. Proč? Kdyby se teď objevila Ona, již bych si chtěl zamilovat, řekl bych jí nejdřív ze všeho: pojď se mnou, poslechneme si chrámové chvalozpěvy, a v nich najdeme jeden druhého. Potom mě však přepadly pochybnosti. Co když jí to bude připadat nudné a jednotvárné, nepochopitelné, a co je nejdůležitější — rituální zpěvy provozované v chrámě, to je jedna věc, a docela jinak vyzní ve světském prostředí před různorodým publikem. Nebude efekt stejný, jako by hráli Bachovy fugy ve sportovní hale anebo v kasárnách vojenského učiliště, kde jsou zvyklí na řízné pochody? K Puškinově muzeu se začaly sjíždět nablýskané limuzíny a objevil se dokonce autobus s cizinci. Začátek se blížil. U vchodu do Italského salónku už se scházelo obecenstvo. Všichni si byli něčím podobní, muži i ženy — stává se to, když společně čekají na jistý děj, na jistou událost. Kdosi sháněl volnou vstupenku. Přenechal jsem lístek studentovi, který byl buď krátkozraký, anebo měl špatné brýle, a pak jsem toho litoval. Začal v té tlačenici hledat drobné, padaly mu na zem, a tak jsem ho požádal, ať toho nechá, že jsem lístky dostal zadarmo a že mu jeden rád dám, ale on rozhodně odmítal, a když už jsem vcházel do sálu, zastrčil mi drobné mince do kapsy u bundy. Peníze jsem samozřejmě potřeboval, žil jsem, jak se říká, na volné noze, z ruky do huby, ale (58) (59) přesto . . . Uvádělo mě do rozpaků taky to, že publikum v našem hlavním městě bylo vhodně oblečené, zatímco já jsem měl na sobě odřené džíny, rozepnutou bundu, důkladné šně-rovací boty a navíc jsem si oholil vousy, na což jsem si nemohl zvyknout, měl jsem pocit, jako by mi něco scházelo — to všecko přece patřilo k přípravám na dalekou cestu do neprobádaných konopných stepí s jakýmisi sběrači anaši. Ale teď mi to připadalo naprosto bezvýznamné ... V Italském salónku, který měl vysokánský strop, zůstaly všecky exponáty na svých místech, aspoň jsem měl ten dojem, jenom uprostřed byly natěsnány řady židlí, a na těch jsme se uvelebili... Žádné pódium, žádné mikrofony ani opona — nic z toho tu nebylo. Tam, kde by mělo být pódium, stál po straně menší řečnický pult. Během pár minut bylo hlediště obsazeno do posledního místečka, část obecenstva se dokonce tísnila u vchodu. Mnozí z nich se zřejmě znali, živě spolu diskutovali a jenom já jediný jsem mlčel; byl jsem tu sám. Ale vtom postranními dveřmi vešly dvě ženy. Jedna z nich, pracovnice Puškinova muzea, představila svou bulharskou kolegyni ze sofijského muzea při klášteře Alexandra Něvské-ho. Hovor a hluk v sále ztichl. Bulharka, vážná mladá žena s hladkým účesem a s elegantními střevíčky na krásných nohou, čehož jsem si z nějakého důvodu všiml, přísně vzhlédla nad tmavými brýlemi, přivítala nás a slušnou ruštinou přednesla kratší proslov. Řekla, že vedle exponátů církevních architektonických památek nesmírné ceny, starobylých rukopisů, ukázek ikon a knihtisků pořádají u nich v muzeu, v polo-sklepních sálech kláštera, v takzvané kryptě, večerní koncerty, na nichž předvádějí, jak oznámila s úsměvem, také „živé exponáty" — středověké církevní zpěvy. Na pozvání Puškinova muzea zavítali se svým programem i sem. „Poslechněme si bulharský pěvecký sbor Krypta," uzavřela za potlesku. Zpěváci nastoupili, vlastně byli už tady, rovnou za dveřmi, jimiž jsme před chvílí vešli také my. Bylo jich deset, všeho všudy deset. A všichni byli mladí, dá se říct mí vrstevníci. Měli na sobě stejné slavnostní obleky, tvrdé motýlky na bílých náprsenkách a černé botky. Ani památky po nástrojích a mikrofonech, žádná zesilovací technika, žádné pódium a ovšem ani osvětlovači --v sále se prostě mírně přitlumilo světlo. A přestože jsem byl přesvědčen, že se tu shromáždilo obecenstvo s přesnou představou o tom, co je církevní sbor, začal jsem se o zpěváky skoro bát. Přišla sem opravdu spousta lidí, jenže naše mládež je zvyklá na elektronické decibely a tihle — jsou jako vojáci beze zbraní na bitevním poli. Zpěváci se seřadili do těsného půlkruhu, v klidných, soustředěných tvářích ani náznak trémy. A ještě jedné podivné věci jsem si všiml — měl jsem dojem, že se jeden druhému podobají. Možná proto, že v této chvíli byli zaujati stejnou společnou věcí, společným odhodláním, jediným vzepětím ducha. Vždyť v takových chvílích je všecko, možná že i to, co se v každodenním životě považuje za velmi závažné, dokonale vymazáno i z tajných myšlenek — stejně jako před zahájením boje myslí všichni jen na to, jak dosáhnout vítězství. Mezitím Bulharka, která nás stále stejně vážně sledovala přes tmavé brýle, podala před koncertem krátký přehled historie bulharské církve, která vyrůstá z byzantských kořenů, ale má svou specifiku, svou vlastní liturgii, zmínila se také o některých detailech, vztahujících se k národním tradicím bulharských chvalozpěvů. A ohlásila začátek koncertu. Zpěváci byli soustředění. Ještě chvíli mlčeli, aby nabrali dech, jejich ramena se ještě těsněji přimkla k sobě a nastalo hrobové ticho, jako by se sál vyprázdnil -- posluchači byli velice zvědaví, co dokáže těch deset, nač si troufli a nač spoléhají. Vtom pokynul třetí zprava — zřejmě dirigent skupiny - a ozval se zpěv. Jejich hlasy vzlétly do výše ... V tom tichu jako by se zvolna rozjela vzdušná božská kolesna se zářícími loukotěmi a špicemi a vznášela se na neviditelných vlnách za hranice sálu, zanechávajíc za sebou dlouho neumlkající slavnostní a jásavou stopu hlasů, pokaždé se znovu rodící z nevyčerpatelných duchovních zdrojů. .. Už z úvodní skladby bylo jasné, že sbor je tak dokonale se-zpívaný, že dosáhl takové ohebnosti a sladěnosti tónů, jaká by pro deset různých hlasů měla být vlastně nemožná, i kdyby byly obdařeny mimořádnými vokálními kvalitami a mistrovstvím. Kdvbv bylv tyhle chvalozpěvy doprovázeny jaký- (60) (61) mikoliv, zvláště moderními hudebními nástroji, bezpochyby by se taková výjimečná stavba stojící na deseti sloupech rozpadla. Jen vzácná shoda okolností mohla způsobit ten zázrak, že se právě oni, právě těchto deset mužů, narodili přibližně v téže době, vyrostli, našli se navzájem a všichni cítili synovský dluh k praotcům, kteří kdysi vykoupili Jeho, stvořeného, nedostižného a neoddělitelného od Ducha - - vždyť pouze z toho mohl vyrůst tak nepopsatelný, hluboce zbožný zpěv. A v tom tkvěla působivost jejich umění, velkého jen svou vášní, zaujetím, mohutností probouzených zvuků a citů, a přitom nastudované liturgické texty byly jenom záminkou, pouhým formálním oslovením Jeho, a na prvním místě zde stál lidský duch, směřující k vrcholům vlastní vznešenosti. Posluchači byli uchváceni, okouzleni a naladěni k rozjímání ; každý dostal příležitost sám za sebe připojit se k tomu, co se rodilo po staletí z tragických omylů a prozření rozumu, od-věků hledajícího sebe sama, a zároveň společně se všemi, v kolektivu, pochopit slovo, zdesateronásobující působivost zpěvu, jestliže mnoho duší zároveň pronikne do jeho podstaty. Přitom obrazotvornost každého lákala do onoho mlhavého, ale trýznivě vytouženého světa vzpomínek, blouznění, stesků, výčitek svědomi, bolestí a radostí, jež člověk poznal na své životní pouti. Nechápal jsem a popravdě řečeno jsem se ani nesnažil chápat, co se se mnou v tu chvíli děje, jaká moc připoutala mé myšlenky i city k těm deseti pěvcům, k lidem napohled stejným, jako jsem já, avšak hymny, které pěli, jako by vycházely ze mě samotného, z mých vlastních pohnutek, z nashromážděné bolesti, obav i vznětů, které z mého nitra doposud nenacházely cestu, a já jsem se od nich teď osvobozoval a zároveň se naplňoval novým světlem a prozřením a postihoval jsem díky umění těchto pěvců prapůvodní podstatu chrámových chvalozpěvů — je to volání života, volání člověka s rukama vze-pjatýma vzhůru, svědčící o jeho odvěké touze upevnit svou existenci tady, ulehčit si osud, najít opěrný bod v nezměrných prostorách vesmíru a tragicky věřit, že kromě Něho jsou ještě jiné nadpozemské síly, které mu v tom budou nápomocny. Jak strašlivý omyl! Ó, jak obrovské úsilí člověk vynakládá na to, aby jeho hlas doletí k nebesům a byl vyslyšen! Kolik (62) (63) energie, kolik rozumu spotřebuje na ujišťování, pokání a opěvování, na to, aby přinutil sám sebe k pokoře, k poslušnosti a k trpělivosti navzdory své bouřlivé krvi, navzdory své přirozenosti, odvěků prahnoucí po vzpouře, po nových pořádcích a popření všeho. Ó, jak ztěžka a trýznivě toho dosahuje. Evangelia, žalmy, zaklínání, chvalozpěvy, samá magie. A kolik už bylo za celá ta staletí vysloveno předlouhých proseb a modliteb! Kdyby se zhmotnily, zaplavily by celou Zemi stejně jako nesmírné vody hořce slaných oceánů vystouplých z břehů. Jak těžce se v člověku rodí člověčenství... A oni zpívali, těch deset, Bohem spojených vjedno, volali, abychom se pohroužili do sebe, do vířících propastí podvědomí, křísili v sobě věci minulé, duch i utrpení minulých pokolení, abychom se vzápětí povznesli a stáli vysoko nad sebou i nad světem a našli krásu a smysl vlastního předurčení - když už jsme se jednou octli na tomto světě, tedy si alespoň zamilovali jeho báječné uspořádání. Těch deset zpívalo tak zaníceně, tak božsky — a možná že o tom ani sami nevěděli — že probouzeli v srdcích vznešené pocity, jaké se lidí zřídkakdy zmocňují v každodenním životě, uprostřed obyčejných starostí a shonu. Shromáždění posluchačů naplnilo milosrdenství boží, tváře měli vzrušené a některým z nich se v očích leskly slzy. Jaké to bylo nevýslovné potěšení, jak jsem blahořečil náhodě, která mi umožnila prožít tuto sváteční chvíli, kdy celá má existence jako by se octla mimo čas a prostor, kde se obdivuhodně spojovalo veškeré mé poznání a prožitky — a já jsem byl zaujat vzpomínkami na věci minulé, na vnímání současnosti a snění o budoucnosti. A uprostřed těchto úvah jsem najednou pochopil, že jsem doposud nemiloval a že můj stesk po lásce, který žil v mé krvi a čekal na svůj čas, se hlásí palčivou bolestí v prsou. Kdo je ona, kde je, kdy a jak ji poznám? Několikrát jsem se mimoděk ohlédl po dveřích -možná že vešla a stojí tam, naslouchá a čeká, až ji uvidím. Jaká škoda že nebyla v tomto sále, jaká škoda že jsem se s ní tehdy nemohl podělit o to, co mne vzrušilo a roznítilo mou obrazotvornost. A ještě mě napadlo — jen ať z té lásky pak neudělám směšný paskvil, na jaký se sám budu stydět vzpomínat ... (64) (65) Z nějakého důvodu jsem si vzpomněl na dětství a na matku: Bylo jasné zimní ráno, osamělé vločky se snášely na hlavní ulici, matka mi usměvavýma očima nahlíží do obličeje, zapíná mi knoflíky na rozepjatém kabátku a něco mi povídá, já jí utíkám a ona mě se smíchem dohání a nad naším městečkem zní vyzvánění zvonu z kostela na návrší, kde v tuto hodinu slouží bohoslužbu můj otec, venkovský kněz, člověk zbožný, hluboce věřící a zároveň, jak se dnes dohaduju, velmi dobře si uvědomující celou podmíněnost toho, co vytvořil člověk ve jménu božím a pro jméno boží... A já při veškeré své úctě k němu jsem vykročil docela jinou cestou, nikoliv tou, kterou on si přál. A najednou mi bylo těžko, když jsem si uvědomil, že otec odešel na onen svět smířen sám se sebou, a já se zmítám v nejistotě, zavrhuji minulé, přestože jsem zároveň nadšen někdejší velikostí, oslnivou jasností té kdysi všemocné ideje, která se šířila od věků a pokoušela se přivádět zbloudilé duše na cestu pravdy na všech pevninách a ostrovech, aby se navždycky, na věčné časy pevně usídlila ve světě, v lidech, v názorech, aby odvracela a odváděla věčnou výzvu věčně buřičských lidských pochybností do hlubin pokory, jako bleskosvod svádí blesk do země. Vzdávám jim díky - - víře i pochybám, hybným silám bytí, které posunují život oběma směry. Narodil jsem se v době, kdy síly pochybností byly na postupu a rodily další pochybnosti, a já jsem produktem tohoto procesu, jehož jedna strana mě uvrhla do klatby a druhá mě pro přílišnou složitost věcí nepřijala. Co na tom, že takových, jako jsem já, se dějiny zříkají, odvracejí se od nich ... O takových věcech jsem uvažoval při poslechu bulharských chvalozpěvů. A písně zněly jedna za druhou a rozechvívaly sál jako ozvěna dávných časů. Biblické vášně ve Večerním obětování, Vyvraždění neviňátek a v Andělech vzývajících nebe se střídaly s drsnými plamennými písněmi jejich mučedníků za víru, a přestože jsem mnohé z toho znal, nevysvětlitelnou mocí si mě podmaňovalo samo zobrazení biblických příběhů — to, jak těch deset čarovalo a kouzlilo ze známých dějů vznešené umění, jehož síla závisí na historické velikosti lidského ducha. Bez utrpení není poznání... Jak jsem se tak nechal unášet hlasy sofijských pěvců, ope jených vlastním zpěvem, jak jsem sledoval jejich mimiku, k svému překvapení jsem zjistil, že jeden z nich, druhý zleva, jediný blonďák mezi osmahlými, černovlasými Bulhary, vypadá přesně jako já. Bylo ohromující spatřit člověka, který se vám tak podobá. Měl šedé oči, úzká ramena — jistě na něho kluci pokřikovali chcípáčku — dlouhé světlé vlasy, tytéž hubené šlachovité ruce, možná že také on svou ostýchavost přemáhal zpěvem, stejně jako já musím občas překonávat svou stísněnost tím, že převedu hovor na téma, v němž se vyznám, tedy na teologii. Dovedu si představit, jak trapně vypadám, když takhle vážně bavím při seznamování ženu. I v obličeji se mi šedooký zpěvák podobal — měl vpadlé tváře, trošku orlí nos, čelo proříznuté dvěma podélnými vráskami a — což bylo nejpozoruhodnější — vousy měl přesně takové jako já, než jsem si je oholil. Bezděčně jsem si sáhl na někdejší vous, a to mi znova připomnělo, že zítra mě čeká velká cesta se sběrači konopí. Údivem jsem až vykulil oči: kam to vlastně jedu, a proč? Jaký protiklad - - božské hymny a temné vášně v opojném dýmu omamných trav a Bedové na nádraží. Ale ve všech dobách kypěl za chrámovými zdmi obyčejný lidský život, dobrý i zlý. V tom není dnešek výjimkou ... Na koncertě jsem tedy odhalil zarážející shodu zevnějšků. Potom už jsem ze svého dvojníka nespouštěl oči, sledoval jsem ho, jak zpívá, jak se mu obličej protahuje, jak otvírá ústa, když nasazuje nejvyšší tóny. Stal jsem se jeho sympatizující součástí, představoval jsem si sebe na jeho místě, jako bych se do něho převtělil. Byl jsem přímým spolutvůrcem koncertu. Všecko ve mně zpívalo, splynul jsem s pěvci vjed-no, až k slzám mě dojímal neobvyklý pocit bratrství, velebnosti, sounáležitosti, jako bychom se setkali po dlouhém rozloučení — naše mužné, zvučné, slavnostní hlasy vzlétají k nebesům, a země, na níž stojíme, je pevná a neochvějná. A tak budeme zpívat, dokud zpěv bude existovat, budeme zpívat na věky věků. Tak zpívali a já s nimi. Takový stav kouzelného zapomnění obyčejně zakouším při poslechu starodávných gruzínských písní. Těžko bych vysvětloval proč, ale stačí, aby se dali do zpěvu třeba jen tři Gruzíni, ti nejprostší lidé — a každé srdce zjihne, na člověka dýchne umění, prosté a vzácné ve své umě-řenosti a síle. Příroda je zřejmě obdařila výjimečnými schopnostmi, takový je jejich typ kultury a možná že je to prostě dar od Boha. Nerozumím slovům písní, ale podstatné pro mne je, že zpívám s nimi. Přemýšlel jsem, naslouchal pěvcům, a znenadání mnou projel blesk poznání, pochopil jsem smysl gruzínské povídky Šest, a ten sedmý, kterou jsem kdysi dávno četl. Drobná povídka, jakých bývá v časopisech spousta, a nedá se říct, že by mezi nimi něčím vynikala. Byla spíše dějová než psychologická, spíše v romantickém duchu, ale závěr mi ještě nadlouho utkvěl v paměti, zadřel se mi do srdce jako tříska. Obsah povídky, správněji balady Šest, a ten sedmý (na složité příjmení nepříliš známého autora si už nevzpomínám), je docela banální. Plane revoluce, zuří krvavá občanská válka, revoluce vybojovává rozhodující zápasy s nepřítelem, v Gruzii tehdy dochází k typickému historickému vyústění -sovětská moc vítězí, stále důsledněji vytlačuje poslední zbytky ozbrojených kontrarevolucionářů i z těch nejzapadlejších horských vísek. Platí nesmlouvavý zákon — nepřítel, který se nevzdá, bude zlikvidován. Avšak tvrdost budí stejně tvrdou odvetu — to je také odvěký zákon. Obzvlášť tvrdošíjně se staví na odpor oddíl udatného Gurama Džochadzeho, kdysi pastevce koní, a nyní smělého, nepolapitelného bandity, který se v třídním boji dostane na scestí. Zná v okolních horách každou stezku, avšak přesto jsou i jeho dny sečteny. V poslední době ho potkává jedna porážka za druhou. Do Gura-mova oddílu je vyslán čekista, který riskuje své odhalení se všemi z toho vyplývajícími důsledky; získává si Guramovu důvěru a stává se jedním z jeho spolubojovníků. Postará se o to, aby Guramův oddíl, oslabený po velkém boji, padl při ústupu přes řeku do léčky. Když oddíl v zběsilém úprku dorazí ke břehu a vrhá se do řeky, čekista padá z koně do křoví, jako by se mu přetrhla podpěnka. Početný houf Guramových jezdců zdolává na zpěněných koních mělčinu široké horské řeky a právě uprostřed, kde nejsou ničím chráněni, začnou je dva předem umístěné a zamaskované těžké kulomety kosit z obou břehů, jezdci se stávají terčem jejich křížové palby zblízka. V této divoké srážce lidé umírají, topí se v horské ře- ce, ale Gurama Džochadzeho osud uchrání, vyklouzne z palby, vrací se a díky svému neúnavnému koni prchá křovinami podél břehu. Za ním se žene několik věrných jezdců, kteří zůstali naživu, a mezi nimi také čekista. Připojí se k nim ve chvíli, kdy už je jasné, že se operace zdařila jen částečně a že vůdce banditů tvrdému zúčtování uniká. Kulometná palba na řece znamená úplnou porážku Gura-mova oddílu, fakticky jeho naprosté zničení. Když konečně Guram Džochadze setřásl pronásledovatele a zarazil zchváceného koně, zjistil, že jich zůstalo všeho všudy sedm, ten sedmý byl čekista, říkali mu Sandro. Podle toho také povídka dostala název Šest, a ten sedmý. Sandro měl rozkaz za každou cenu zlikvidovat vůdce bandy Gurama Džochadzeho. Na jeho hlavu byla vypsána velká odměna. Sandrovi nešlo o peníze, ale o to, jak splnit rozkaz teď, kdy už se Guram nemůže pustit do boje, v němž by bylo možné ho zastřelit; zůstal v podstatě sám jako zvíře zahnané do pasti, spoléhá už jedině sám na sebe, na svou obratnost, a proto bude opatrnější než kdy jindy. Bylo jasné, že Guram nedá svůj život lacino, že se bude bít do posledního dechu. A právě rozuzlení příběhu mne nejvíc rozrušilo . . . Pozdě večer po těžké porážce na řece se Guram Džochadze, který zná všechny horské průchody, zastavuje na jednom nepřístupném místě v lese poblíž tureckých hranic. A všichni, šest i ten sedmý, sotva dokážou odsedlat koně a padnou únavou na zem. Pět chlapců okamžitě tvrdě usne, ale dva bdí. Nespí čekista Sandro, trápí ho starosti, vymýšlí, co teď, jak dosáhnout cíle, jak vykonat rozsudek nad Guramem. Po té úděsné katastrofě nespí ani udatný Guram Džochadze -prožívá znova zničení oddílu, trápí ho, co bude dál. Bůhví co všechno táhlo hlavou těm dvěma, z nichž revoluce udělala nepřátele na život a na smrt. Nad hlavami jim zářil úplněk, les ztěžka, přidušeně oddechoval ze spánku, kdesi v údolí neúnavně šuměla přes kameny říčka a okolní hory strnule čněly v kamenném mlčení. A tehdy Guram Džochadze znenadání vyskočil, jako by se něčeho polekal. „Ty nespíš, Sandro?" zeptal se udiveně sedmého. „A co že tys tak vyskočil?" zeptal se na oplátku Sandro. (66) (67) „Toho si nevšímej. Nespím, nějak se nemůžu uvelebit, měsíc moc jasně svítí. Půjdu si lehnout do jeskyně." Guram vzal svůj kavkazský plstěný nepromokavý plášť burku, zbraň a sedlo pod hlavu a dodal: „Promluvíme si až zítra. Teď není na dlouhé hovory čas." S tím odešel a uložil se u vchodu do jeskyně — v době, kdy byl ještě pastevcem, se tu nejednou schoval před nepohodou - a dnes buď že se chtěl vskrytu vypořádat se svým nenapravitelným neštěstím, anebo ho předtucha přiměla lehnout si tak, aby se k němu odnikud nedalo přikrást, zato on aby viděl každého, kdo se blíží k jeskyni. Sandro zneklidněl: jak si má vyložit toto zdánlivě zcela rozumné chování? Co když Guram něco tuší? Tak uběhla noc a ráno Guram Džochadze poručil osedlat koně. Nikdo nevěděl, co má za lubem, co hodlá podniknout. Když byli koně osedláni a všichni mlčky stáli před ním a drželi koně za uzdy, řekl s povzdechem: „Nesluší se takhle opustit rodný kraj, to rozhodně ne. Napřed se musíme rozloučit se zemí, v níž jsme vyrostli, a pak se rozejdeme, každý kam ho oči povedou. Ale dneska jsme ještě tady a zachováme se podle toho." Poslal dva jezdce do nejbližší osady, kde měl věrné přátele, pro víno a pro jídlo, další dva, Sandra a ještě jednoho chlapce, nechal sbírat chrastí na oheň a hlídat koně, a sám se dvěma zbylými se vydal na lov — snad budou mít štěstí a zastřelí nějakou divokou zvěř anebo aspoň srnku k večeři na rozloučenou. Čekistovi Sandrovi nezbylo než podřídit se a čekat na chvíli vhodnou k vykonání rozkazu. Zatím se podobná příležitost nenaskytla. Večer se všech šest, a ten sedmý znova sešli: na okraji lesa před jeskyní rozdělali oheň, prostřeli na režném plátně chléb přivezený z vesnice, víno, sůl, jídlo, co jim dali na rozloučenou věrní přátelé. Oheň se rozhořel plamenem. Sedm chlapců se sesedlo u ohníčku. „Jestlipak jsou všichni koně osedláni a připraveni na cestu?" zeptal se Guram Džochadze. Všichni mlčky přikývli. „Poslyš, Sandro," oslovil Guram čekistu, „nasbírals dobré dřevo, hoří krásně, ale proč je necháváš tak daleko od ohniště?" „Neboj se, Gurame, a nech to na mně, o oheň už se postarám. Ty k nám radši promluv." Tehdy Guram Džochadze řekl: „Kamarádi moji, prohráli jsme. V boji vždycky jeden zvítězí a druhý utrpí porážku. Proto se boj začal. Prolili jsme spoustu jejich krve a oni naší. Na obou stranách mnoho synů složilo své mladé hlavy. Co bylo, bylo. Prosím za odpuštění své zabité přátele i nepřátele. Když nepřítel padne v boji, přestává být nepřítelem. I kdybych dnes byl vítězem, prosil bych mrtvé za odpuštění. Ale štěstí nás opustilo, a proto nás opustila i většina lidí. A dokonce ani země, na níž jsme se narodili a vyrostli, nás už nechce nosit. Pro nás tu není místa. A není pro nás odpuštění. Kdybych já byl vítězem, neudělil bych svým nepřátelům milost, přiznávám to, jako bych to přiznal před Bohem. Zbývá nám jediné východisko — odejít do daleké ciziny. Tamhle za tou vysokou horou co by kamenem dohodil je Turecko, a tamhle stranou za horským hřbetem, za nímž vychází měsíc, je Írán. Vyberte si, kdo chce kam. Já se vydám do Turecka, do Istanbulu, stanu se přístavním dělníkem. Každý z nás se teď musí rozhodnout, kde složí hlavu. Zůstalo nás sedm. A za chvíli se jeden po druhém rozejdeme do sedmi různých stran. Rozprchnem se po světě a každý si tam vypije svůj kalich hořkosti až do dna. Víckrát se nesetkáme. Je to poslední den, kdy nás sedm, co jsme zůstali naživu, může být pohromadě, kdy vidíme a slyšíme jeden druhého. Proto se nyní rozlučme mezi sebou a s naší zemí, pojezme na rozloučenou gruzínský chleba a sůl, napijme se našeho vína. Takové víno už nikdy nikde neochutnáme. Až se rozloučíme, půjdem si každý po svém. Nic si s sebou neodnášíme, ani zrnko písku z rodné půdy. Vlast člověk nemůže vzít s sebou, vezme si jen stesk. Kdyby se vlast dala odnést s sebou jako pytel, nestála by za groš. Naposledy si připijme a naposledy si zazpívejme naše písně!" Bylo to selské víno, z kožených měchů burďuků, a snoubila se v něm země s nebem. Probudilo v nich bujnou opilost a touhu vyplakat své hoře, v jejich srdcích zápasila radost i žalost a sama od sebe vytryskla píseň, jako se znenadání (68) (69) probíjí pramen mezi kameny na horském svahu, a všechno, co jeho voda během své cesty omyje, to všechno bude kvést a rozplemeňovat se. Tiše začala píseň otců, pak narůstala, zurčela v jejich hrdlech jako pramínek ze svahu - - všech sedm překrásně zpívalo, neboť není Gruzín, který by to neumel, zpívali sladěně, a přece každý po svém a z celého srdce, a píseň se rozhořívala jako oheň, kolem něhož stáli. Tak začínal chvalozpěv na rozloučenou sedmi, přesněji šesti, a toho sedmého, který přesto nezapomínal ani na okamžik na svůj úkol. Nikdo z nich, a především Guram Džo-chadze, nesměl beztrestně odejít za hranice. To on, čekista, nemohl připustit -- k tomu ho zavazoval rozkaz. A on byl povinen rozkazu uposlechnout. Písně zněly jedna za druhou, pilo se víno, neboť čím víc se pije, tím lip chutná a tím víc se rozhořívá duše, prahnoucí zas a znova po vínu i po písni. Stáli v kruhu, občas se objali kolem ramenou, občas svěsili paže podél těla, a když chtěli, aby jejich hlas dolehl k božské síle, tajemné a neodvratné, ale vševidoucí a vševědoucí, pozvedali ruce k nebesům. Je-li pravda, že Bůh všecko vidí a všecko ví, kam je vyhání z domova? Za co? A proč je to tak zařízeno, že lidé válčí a rvou se mezi sebou, že prolévají krev a že prolévají slzy, a každý si myslí, že on je v právu, zatímco ten druhý ne, kde je tedy pravda a kdo má právo ji vyslovit? Kde je ten prorok, který by je spravedlivě rozsoudil? Starodávné písně předávané z pokolení na pokolení vyprávějí o tom o všem, v jejich nápěvu zní utrpení prožité v prastarých dobách, uložené ve vědomí předků jako první zkušenosti s dobrem a zlem, procítěné ve své kráse a věčnosti. A proto se z každé písně těch sedmi zrodila vždycky další a pěvci neroz-vírali svůj semknutý kruh, jen sedmý z nich, Sandro, ho čas od času roztrhl, aby donesl dřevo a přiložil do ohně. Všecko na světě přece má své důvody, nebylo nadarmo ani to, že v lese nakladl obrovskou hromadu chrastí — mohl teď sám vládnout ohni. Ale zpíval jako všichni ostatní, z celého srdce, vždyť písně patří všem. Nejsou žádné písně, které by zpívali pouze králové a ostatní je zpívat nesměli, stejně jako nejsou písně, které by byly hodný pouze prostého lidu. Jen zpívej, raduj se, smutni si a plač a tancuj, dokud jsi živ... Zpívej o tom, koho jsi miloval, koho jsi s rozechvěním čekal na schůzce, kdo tě přestal mít rád, kdo ti nerozuměl a jak ses proto trápil a přál sis umřít, o tom, jak sis přál, aby tvůj srdceryvný nářek dolehl až k ní, zpívej o tom, jak tě v dětství hýčkala matka a kde otec hlavu složil, jak se kamarádi bili v krvavém boji, jakým božstvům jsi otvíral srdce v čistém i hříšném zanícení, jestli jsi přemýšlel o zrození člověka a jestli víš, že dokud dýcháš, je smrt tvou stálou průvodkyní, a po smrti že smrti není, život však že je vic než smrt, že není na světě ceny vyšší než život - - proto se vystříhej vraždéní, ale když nepřítel přepadne tvou zem, zachraň ji; i čest své milované chraň jako rodnou zem; zpívej, co je loučení, když to víš, že loučení je těžká věc a láska že hory přenáší, bez lásky že netěší svět... O tomhle o všem lid zpívá ve svých písních, ani se to všecko nedá vypovědět. Té noci nebylo druhů milejších a bližších než sedm Gruzí-nů, kteří se s teskným, rozechvělým zpěvem loučili. Jímavost písní je sbližovala ještě víc. Co všecko jejich otcové předem rozvážili a prožili, co upřímných slov, prodchnutých nesmrtelnou harmonií, dovedli najít pro své potomky. Jako ptáka poznáš po letu, tak Gruzín pozná podle písně Gruzína už na dálku, a ví, kdo je, odkud je a co s ním je, co má na srdci -zda se vrací z bujného svatebního veselí, anebo zda ho trápí žal ... Měsíc už stál vysoko nad horami a ozařoval svým měkkým svitem celou zemi, v závanech větru les vemlouvavě pohupoval temnými vrcholky stromů, řeka přitlumeně šuměla po kamenech, pableskovala a třpytila se jako navlhlé stříbro, stíny nočních ptáků se neslyšně míhaly nad hlavami zpěváků u ohně a dokonce i osedlaní koně, oddaně čekající na své pány, stříhali bystrýma ušima a v očích se jim odrážely ohnivé záblesky ... Na koníčky čekala cesta do cizích krajů, a ta osudová hodina už se blížila. Zdálo se však, že písním nebude konce, snad že tu chtěl Guram Džochadze všechno vyzpívat: „Zpívejte, přátelé, a pijte víno, však už se víckrát spolu nesejdem a uši nám neo-blaží gruzínský nápěv .. ." Zpívali každý sám a pak zase společně, tancovali za vlastního doprovodu, vášnivě a divoce jako v předtuše smrti, a pak se těch sedm, přesněji šest, a ten (70) (71) sedmý, zase srovnávali do kruhu. Sandro každou chvíli opouštěl kruh kamarádů — přikládal dříví, až oheň plápolal vysoko, převysoko. Nakonec se rozhodli, že zazpívají poslední píseň, a potom další, a pak ještě jednu na rozloučenou: nemohli se jich nabažit a znova se semkli do kruhu, sklonili hlavy — a zádum-čivá píseň mohutněla jako hukot z podzemí. Sandro šel znova pro dříví, přestože oheň jasně planul. Věděl přesně, proč to dělá — od lesa viděl jako na dlani každého ze šesti chlapců v kruhu, oni však, protože hleděli do oslnivých plamenů, jeho skoro neviděli... Těžký mauzer už měl pohotově — byl připraven. Nastala neodvratná hodina odplaty, hodina trestu. Zvedl opakovači rychlopalný mauzer, podepřel si ho o ruku a první ranou, rachotící ve tmě jako hromobití, zabil vůdce, zabil Gurama Džochadzeho, a dříve než jim umřela na rtech slova písně, složil po řadě všechny ostatní; ani si nestačili uvědomit, co se děje. A tak ještě jednou v tom bludném kruhu zabíjení, ještě jednou byla prolitá krev splacena prolitou krví. Ano, zákony lidských vztahů se neřídí matematickými formulemi, a v tomto smyslu se Země točí jako kolotoč krvavých dramat... Ale má se snad ten kolotoč točit až do skonání světa, dokud se Země otáčí kolem Slunce? Střelba byla přesná a jenom jeden z šesti se najednou s vypětím sil pozvedl na rukou, Sandro však k němu přiskočil a dorazil ho střelou do týla... Upoutaní koně vyděšeně zatancovali, a pak se uklidnili. Oheň dosud hořel, řeka šuměla, les i hory — všecko zůstalo nehnutě stát na svém místě, i měsíc ve své klidné svrchovanosti, a jedině píseň, tak dlouho znějící onoho večera, se přetrhla. Sandro měl v tom nočním přísvitu tvář bílou jako křída a lapal po dechu; sebral kožený měch se zbytkem vína na dně a poléval se jím, zalykal se a pil, aby uhasil požár v sobě ... Potom si vydechl, klidně obešel zabité, kteří leželi porůznu kolem ohně, vzal jim zbraně, přivěsil je k hruškám sedel, shodil koňům uzdy i ohlávky a dal jim svobodu. Vypustil všech sedm koní, mezi nimi i svého hnědáka ... A díval se, jak ucítili volnost a vydali se jeden za druhým do údolí, do vesnice v podhůří, k lidem ... Vždyť koně jdou vždycky tam, kde žijí lidé . .. Pak ztichl i klapot kopyt a siluety koní kráčejících v řadě za sebou se rozplynuly v chvějivém měsíčním oparu... Dokonáno jest. Sandro ještě jednou obhlédl těch šest, skosených jedním rázem, poodešel od ohně a přitiskl si hlaveň mauzeru k spánku. V horách se krátkou ozvěnou rozlehl ještě jeden výstřel. A bylo jich sedm, sedm těch, kteří už své písně dozpívali... Tak skončila gruzínská balada. Vytanula mi na mysli při poslechu koncertu starobulhar-ských chvalozpěvů v Puškinově muzeu. Chvalozpěvy složili lidé, kteří u vytržení okouzleně vzývali z temnot věků Všemohoucího, jehož sami stvořili, nereálno, jež sami proměnili v duchovní realitu; lidé, přesvědčení, že jsou na světě vezdejším tak sami, že pouze v písních a modlitbách mohou najít Jeho. Celý ten příběh ve mně ožil během krátké chvíle. Ve srovnání s rychlostí myšlenek je rychlost světla zanedbatelná: myšlenka se může vracet do minulosti, může se pohybovat opačným směrem v čase i v prostoru, a to rychleji než cokoliv jiného. Teď jsem konečně uvěřil, že v oněch letech se to opravdu mohlo stát. Na závěr povídky Šest, a ten sedmý autor poznamenal, že Sandro, ten sedmý, byl in memoriam vyznamenán nějakým řádem. Avšak kdyby se tragédie občanských válek nestávaly tragédiemi národů, kdyby odpor jedněch proti chodu dějin a nedočkavost jiných v boji za uspíšení týchž dějin neměnily život od základů, kde by se vzaly ty strašlivé brázdy na oraništi revoluce a kde by se vzalo takové vyústéní gruzínské balady ... Jen hodnota hodnotu ocení... Vždyť ten sedmý, ten mohl triumfovat, mohl zůstat naživu, ale nezůstal — a těžko říct proč. Každý si může jeho důvody vyložit po svém. A v té chvíli, kdy jsem plul v dálavách bulharských chvalozpěvů pod plachtovím ušlechtilosti ducha, který odvěků brázdí bezbřehý oceán bytí, mě napadlo, že důvodem takového vyvrcholení gruzínské balady byly písně, v nichž spočívala víra všech těch sedmi. (72) (73) Když člověk sám pro sebe něco objeví, prosvětlí mu duši pocit vzácné harmonie. Sledoval jsem, jak zbožně, oduševně le a zanícené zářily oči sofijských pěvců, přednášejících starodávné hymny, jak na jejich napjatých tvářích vystupoval hojný pot, a záviděl jsem jim a litoval, že nejsem mezi nimi, že nejsem svůj dvojník. V té chvíli náhlého prozření mě napadlo: kde se to všechno v člověku bere — hudba, zpěv, modlitby, k čemu je potřebo val a potřebuje? Možná že to způsobuje podvědomý pocil tragična lidské existence, koloběhu jeho života, kdy všechno vzniká a zase zaniká, znova vzniká a znova zaniká, a člověk doufá, že v hudbě vyjádří sám sebe, projeví se a uchová navěky. Vždyť až to všechno skončí, až po miliardách let nevy hnutelně nadejde onen konec světa a naše planeta zahyne, pohasne, jakési světové vědomí, které sem doletí z jiných galaxií, musí nepochybně uprostřed toho velkého vesmírného ticha a prázdnoty uslyšet naši hudbu a zpěv. Touha žít dál i po smrti je v nás nevykořenitelně zahnízděná už od stvoření světa. Jak je pro člověka důležité, aby s tírn počítal, aby byl přesvědčen, že takové pokračování je v zásadě možné. Lidé jistě vymyslí, jak po sobě zanechat nějaký věčný automat, nějakou věčnou hudební vokálně reprodukční sílu, která zazna měna výběr toho nejlepšího z lidské kultury všech dob, a věřil jsem, když jsem se opájel nádherným zpěvem, že ti, kdo uslyší tahle slova a hudbu, dokážou pochopit a ucítit, jakými protikladnými bytostmi, jakými génii i mučedníky byli na té to Zemi lidé, jediné myslící bytosti. Život, smrt, láska, utrpení a tvůrčí nadšení — všechno bu de hudbou vyjádřeno, neboť v hudbě jsme mohli dosáhnout nejvyšší svobody, za niž jsme bojovali v průběhu celých dějin, počínaje prvními záblesky vědomí v člověku; a dosáhnout toho se nám podařilo pouze v ní. Jedině hudba, překle nující dogmata všech dob, je vždycky nasměrována do budoucnosti .... Proto je jí dáno vyslovit to, co jsme my říci nedovedli. Sledoval jsem hodiny a s hrůzou jsem si uvědomoval, že co nevidět koncert v mém milovaném Puškinové muzeu skončí a mně nezbude, než se vydat na Kazaňské nádraží, do světa tak velice odlišného, a stát se součástí jiného života, který od- jakživa bublá v bahnitých tůních marnosti a zmaru, kde božské písně neznějí a nic neznamenají. Ale právě proto jsem tam jet musel. li Uplynulo půl dne a vlak už projížděl Povolžím. V jednotlivých kupé se zaběhl ustálený způsob života, přiměřený mno-hadennímu putování. Ve společném vagóně, v němž jel také Avdij Kallistratov, se vedl takříkajíc komunální život. Sešli se tu všelijací lidé, a každý měl k cestě svůj důvod. To všechno bylo normální — lidé potřebují cestovat, tak cestují. A mezi nimi i sběrači anaši, Avdijovi spolucestující. Odhadoval, že jich tu bude dobrá desítka, on však znal jenom dva -- ty, k nimž ho na nádraží přidělil ten vykuk, nosič Bedna. Mládenci pocházeli od Murmanská — jeden starší, Petrucha, kterému bylo asi dvacet, a druhý ještě chlapec, kterému bylo šestnáct a říkali mu Ljoňa, ale i Ljoňa už jel na štěpní sběr podruhé. Považoval se za starého mazáka, a dokonce se tím vychloubal. Zpočátku se Murmančané chovali zdrženlivě, přestože věděli, že nováček Avďaj, jak mu po severském způsobu začali říkat, je jejich člověk a přišel mezi ně na doporučení spolehlivých parťáků. Mluvit o svých záležitostech mohli jen v narážkách a v podstatě jen při kuřáckých setkáních na uzavřené plošině vozu. Pasažéři jim nedovolili kouřit ve voze — byl velký nával a vzduch byl beztak vydýchaný. A tak odcházeli na chodbičku až do zádveří, aby si popovídali a zakouřili si. Petrucha si první všiml, že Avdij neumí šlukovat, jak by se slušelo na člověka jejich ražení: „Páni, ty snad kouříš první žváro, Avďaji? To ses taková fajnovka, že se bojíš dát si pořádnýho čouda?" Nezbylo než zalhat: „Kdysi jsem kouřil, ale nechal jsem toho." „Je to vidět. To já jsem zvyklej odmalička. A náš Ljoňka -to je hotovej komín, hulí jak starej dědek, a když může, taky si přihne. Teď to nejde, to dá rozum, ale potom si dáme do trumpety." (74) (75)