China Miéville: Nádraží Perdido

Step, pak křoviny, pak pole, pak statky a pak tyto první poloroz­padlé domy čnící ze země. Už dlouho je noc. Chatrče, které pokrývají břeh řeky, vyrostly ve tmě kolem mě jako houby.¶ Houpáme se. Házíme sebou v silném proudu.¶ Lodník za mnou neklidně trhá kormidlem a člun se narovnává. Světlo se zmítá, jak se kýve lucerna. Ten člověk se mě bojí. Vykláním se přes příď tohoto malého plavidla nad temně plynoucí vodu.¶ Přes olejnatý rachot motoru a ševelení různých říčních zvuků sílí zvuky domů. Fošny šeptají a vítr hladí došky, zdi se sesedají a podlahy se posouvají na uvolněná místa; z desítek domů se stávají stovky, tisíce; táhnou se od břehů a vrhají světla po celé pláni.¶ Jsou všude kolem mě. Rostou. Jsou stále vyšší, mohutnější a hluč­nější, střechy mají z břidlice, zdi z cihel.¶ Řeka se klikatí, a stáčí k městu. To se náhle přede mnou tyčí, vy­raženo do obzoru. Jeho světlo se do okolních skalnatých kopců rozlévá jako krev v podlitině. Jeho špinavé věže září. Jsem ponížen. Jsem při­nucen vzdávat úctu této jedinečné bytosti, která vznikla z naplavenin na soutoku dvou řek. Je to ohromný zdroj znečištění, puchu, ječící si­réna. Tlusté komíny i teď hluboko v noci dáví do nebe špínu. Netáhne nás proud, nýbrž město samo; vleče nás jeho váha. Slabý křik, občas vřískot zvěře, oplzlé bučení a rachot továren, kde říjí ohromné stroje. Železniční tratě vykreslují anatomii velkoměsta jako vystupující cévy. Červené cihly a temné zdi, podsadité kostely podobné troglodytům, potrhané, třepotající se baldachýny, dlážděná bludiště ve starém měs­tě, slepé uličky, kanály provrtávající zemi jako světské krypty, nová smetištní krajina, drcený kámen, knihovny dmoucí se zapomenutými svazky, staré nemocnice, věžáky, lodě a kovové pařáty vyzvedávající náklady z vody.¶ Jak jsme si blízkostí něčeho podobného mohli nevšimnout? Co je to za úskok topografie, který dovolí, aby se tato rozvalená příšera skrý­vala za rohy, aby mohla na cestovatele znenadání vyskočit¶ Na útěk je příliš pozdě.¶

Lodník zahudrá a říká mi, kde jsme.¶ Neobracím se k němu.¶ Tomuto pustému mraveništi kolem nás se říká Havraní brána. Zpuchřelé budovy se k sobě vyčerpaně naklání. Řeka pomazává sli­zem cihlové břehy, městské zdi, jež povstaly z hlubin, aby řeku udržely na uzdě. Vše je prostoupeno obludným puchem.¶ (Přemýšlím, jak město asi vypadá z výšky, nemělo by šanci ukrýt se, kdybyste se k němu blížili ze vzduchu, viděli byste je na míle daleko jako špinavou skvrnu, jako kus mršiny prolezlé červy, neměl bych na to myslet, ale už to nezastavím, mohl bych se vznášet ve vzestupných proudech, které se valí z komínů, plachtit vysoko nad pyšnými věžemi a kálet na všechny, které poutá země, plout na chaosu, přistát, kde se mi zlíbí, nesmím takto uvažovat, nesmím to dělat, musím přestat, teď ne, tohle ne, ještě ne.)¶ Stojí tu domy, z nichž kane bledý hlen, organický maz, který špi­ní nízké fasády a mokvá z horních oken. Nová patra se zvedají ze studeného bílého svinstva, které vyplňuje prostory mezi domy a slepé uličky. Krajina je zohyzděna čeřinami, jako by tu roztál vosk a najed­nou ztuhl nad střechami. Tyto lidské ulice si přivlastnila nějaká cizí inteligence.¶ Přes řeku a od střech se táhnou napnuté dráty ukotvené v mléčných chuchvalcích šlemů. Drnčí jako basové struny. Něco nám cupitá nad hlavami. Lodník si odporně odchrchlá do vody.¶ Flusanec se rozpustí. Masa slizu nad námi se zmenšuje. Objevují se úzké uličky.¶ Ozývá se hvízdání vlaku přejíždějícího nad námi řeku po vyvýše­ných kolejnicích. Vzhlížím k němu, jihovýchodním směrem, a vidím čáru světélek ubíhajících do chřtánu této noční krajiny, tohoto monst­ra požírajícího vlastní obyvatele. Brzy budeme míjet továrny. Z tem­noty se zvedají jeřáby jako vyzáblí ptáci; tu a tam se pohybují, aby udržely své noční, půlnoční směny při práci. Řetězy se houpají vlastní mrtvou vahou jako odumřelé končetiny a pouštějí se do trhavého po­hybu tam, kde do sebe zapadnou ozubená kola a otočí se setrvačníky. Po obloze se kradou vypasené dravé stíny.¶ Ozve se zadunění a ozvěna, jako by město mělo duté jádro. Černý člun si sípavě razí cestu zástupem svých druhů naložených koksem a dřevem a železem a ocelí a sklem. Na vodě se odrážejí hvězdy ve smrduté duze nečistot, splašků a chymikálií, jež jí dodávají na těžko­pádnosti a znepokojivosti.¶ (Ach, vylétnout tak nad to všechno, abych nemusel cítit tuto špínu, tyto kaly tento hnůj, abych nevstupoval do města touto latrínou, ale musím přestat, musím, nemůžu pokračovat, musím.)¶ Motor zpomaluje. Otáčím se a dívám se na muže za sebou, který odvrací zrak, kormidluje a tváří se, jako bych tu nebyl. Veze nás do do­ku za skladištěm tak přecpaným, že jeho obsah vyhřezává za ochranné zdi ve změti obrovitých beden. Opatrně manévruje mezi dalšími pla­vidly. Z řeky se noří střechy. Řada zatopených domů, postavených na špatné straně zdi, namačkaných u břehu ve vodě; jejich živičné černé cihly puchří. Řeka je pod námi neklidná. Kolotá víry zrozenými v hlu­binách. Mrtvé ryby a žáby, které vzdaly boj o nadechnutí v této hnijící směsce splašků, se horečnatě otáčejí mezi plochou stranou člunu a be­tonovým břehem, jako vězni ve zčeřeném víření. Mezera se uzavírá. Můj kapitán skáče na břeh a přivazuje člun. Mučí mě, když vidím jeho úlevu. Nadšeně chraptí, rychle mě odvádí na břeh a pryč a já ho následuji, pomalu, jako bych našlapoval na žhavé uhlí, a opatrně procházím mezi odpadky a rozbitým sklem.¶ Raduje se z kamenů, které jsem mu dal. Jsem ve Smogrově, jak mi říká, a já se musím odvrátit, když mi ukazuje cestu, aby nepoznal, že jsem ztracený, že jsem ve městě ještě nebyl, že se bojím těchto temných a hrozivých budov, z nichž se nedokážu vymanit, že se mi zvedá žaludek klaustrofobií a neblahými předtuchami.¶ Nedaleko na jih z řeky trčí dva mohutné sloupy. Brána do Starého města, kdysi velkolepá, teď rozežraná a znetvořená lupénkou staro­by. Vytesané příběhy, které se kolem těchto obelisků ovíjely, zahladil čas a kyselý déšť, takže na nich přežívají jen hrubé spirály podobné závitům na starých šroubech. Za branou se klene nízký most (Dru­dí přechod, říká mi). Neposlouchám lodníkovo netrpělivé vysvětlování a odcházím touto vápnem vybělenou oblastí, kolem zejících dveřních otvorů slibujících útěchu opravdové tmy a únik od říčního smradu. Z lodníka zbyl už jen slabý hlásek a trochu mě těší, když si uvědo­mím, že ho už nikdy neuvidím.¶ Není zima. Na východě lze spatřit příslib městského světla.¶

Půjdu podél železničních kolejí. Budu se plížit v jejich stínu, když budou ubíhat nad domy a věžemi a kasárnami a úřady a městský­mi věznicemi, budu je sledovat podle oblouků, jež je poutají k zemi. Musím najít cestu dovnitř.¶ Plášť (těžká látka, cizí a zraňující mou kůži) mě stahuje k zemi a já cítím i váhu svého měšce. Ten mě tu chrání; ten a iluze, kterou se kojím, zdroj mého žalu, a mé hanby, muka, která mě dovedla do této megalopole, do tohoto prašného města vysněného z kostí a cihel, do tohoto komplotu průmyslu a násilí, prosáknutého historií a utlučenou mocí, do těchto zlých končin mino dosah mého chápání.¶ Do Nového Krobuzonu.¶