China Miéville: Nádraží Perdido

(věnování)

Emmě

(poznámka)

Vydání tohoto českého překladu bylo umožněno¶ díky podpoře Britské rady.¶ (The publication of this Czech translation has been made possible by a grant from the British Council.)¶

(tiráž)

Název originálu: PERDIDO STREET STATION¶ Obálka: Edward Miller¶ Grafická úprava, obálky: Abstrakt¶ Překlad: Milan Žáček¶ Redakce: Helena Šebestová, Jolana Čermáková¶ Redakce překladu a přebásnění veršů: Jan Vaněk jr.¶ ¶ Copyright © 2000 by China Miéville¶ All Rights Reserved¶ Copyright ©2003 for the Czech translation by M. Žáček¶ Copyright © 2003 for Cover by E. Miller¶ Copyright © 2003 for the Czech edition by Laser-books s. r. o.¶ ISBN 80-7193-149-7¶

Poděkování

S láskou vyjadřuji díky své matce Claudii a sestře Jemimě za jejich pomoc a podporu. Obrovské díky patří také všem, kteří mi po­skytovali zpětnou vazbu a rady, zvláště pak Scottu Bichenovi, Maxu Schaeferovi, Simonu Kavanaghovi a Oliveru Cheethamovi.¶ ¶ S hlubokou láskou děkuji i Emmě Birchamové, zase a pořád. ¶ ¶ Díky všem v nakladatelství Macmillan, obzvláště pak mému re­daktorovi Peteru Laverymu za jeho neuvěřitelnou podporu. A neko­nečné díky Mic Cheethamové, která mi pomohla víc, než dokážu říct.¶ ¶ Nemám prostor, abych mohl poděkovat všem spisovatelům, kteří mě ovlivnili, ale chci se zmínit o dvou, jejichž práce je mi neutucha­jícím zdrojem inspirace a úžasu. Proto M. Johnu Harrisonovi a pa­mátce Mervyna Peakea vyjadřuji svůj pokorný a upřímný vděk. Bez nich bych tuto knihu nikdy nenapsal.¶ ¶ ¶

(motto)

"Dokonce jsem se na nějakou dobu přestal zastavovat u okna v po­koji, abych se, díval na světla a hluboké, prozářené ulice. Je to jistý druh smrti, ztratit takto kontakt s městem." Philip K. Dick, Můžeme tě postavit

(prolog)

Step, pak křoviny, pak pole, pak statky a pak tyto první poloroz­padlé domy čnící ze země. Už dlouho je noc. Chatrče, které pokrývají břeh řeky, vyrostly ve tmě kolem mě jako houby.¶ Houpáme se. Házíme sebou v silném proudu.¶ Lodník za mnou neklidně trhá kormidlem a člun se narovnává. Světlo se zmítá, jak se kýve lucerna. Ten člověk se mě bojí. Vykláním se přes příď tohoto malého plavidla nad temně plynoucí vodu.¶ Přes olejnatý rachot motoru a ševelení různých říčních zvuků sílí zvuky domů. Fošny šeptají a vítr hladí došky, zdi se sesedají a podlahy se posouvají na uvolněná místa; z desítek domů se stávají stovky, tisíce; táhnou se od břehů a vrhají světla po celé pláni.¶ Jsou všude kolem mě. Rostou. Jsou stále vyšší, mohutnější a hluč­nější, střechy mají z břidlice, zdi z cihel.¶ Řeka se klikatí, a stáčí k městu. To se náhle přede mnou tyčí, vy­raženo do obzoru. Jeho světlo se do okolních skalnatých kopců rozlévá jako krev v podlitině. Jeho špinavé věže září. Jsem ponížen. Jsem při­nucen vzdávat úctu této jedinečné bytosti, která vznikla z naplavenin na soutoku dvou řek. Je to ohromný zdroj znečištění, puchu, ječící si­réna. Tlusté komíny i teď hluboko v noci dáví do nebe špínu. Netáhne nás proud, nýbrž město samo; vleče nás jeho váha. Slabý křik, občas vřískot zvěře, oplzlé bučení a rachot továren, kde říjí ohromné stroje. Železniční tratě vykreslují anatomii velkoměsta jako vystupující cévy. Červené cihly a temné zdi, podsadité kostely podobné troglodytům, potrhané, třepotající se baldachýny, dlážděná bludiště ve starém měs­tě, slepé uličky, kanály provrtávající zemi jako světské krypty, nová smetištní krajina, drcený kámen, knihovny dmoucí se zapomenutými svazky, staré nemocnice, věžáky, lodě a kovové pařáty vyzvedávající náklady z vody.¶ Jak jsme si blízkostí něčeho podobného mohli nevšimnout? Co je to za úskok topografie, který dovolí, aby se tato rozvalená příšera skrý­vala za rohy, aby mohla na cestovatele znenadání vyskočit¶ Na útěk je příliš pozdě.¶
Lodník zahudrá a říká mi, kde jsme.¶ Neobracím se k němu.¶ Tomuto pustému mraveništi kolem nás se říká Havraní brána. Zpuchřelé budovy se k sobě vyčerpaně naklání. Řeka pomazává sli­zem cihlové břehy, městské zdi, jež povstaly z hlubin, aby řeku udržely na uzdě. Vše je prostoupeno obludným puchem.¶ (Přemýšlím, jak město asi vypadá z výšky, nemělo by šanci ukrýt se, kdybyste se k němu blížili ze vzduchu, viděli byste je na míle daleko jako špinavou skvrnu, jako kus mršiny prolezlé červy, neměl bych na to myslet, ale už to nezastavím, mohl bych se vznášet ve vzestupných proudech, které se valí z komínů, plachtit vysoko nad pyšnými věžemi a kálet na všechny, které poutá země, plout na chaosu, přistát, kde se mi zlíbí, nesmím takto uvažovat, nesmím to dělat, musím přestat, teď ne, tohle ne, ještě ne.)¶ Stojí tu domy, z nichž kane bledý hlen, organický maz, který špi­ní nízké fasády a mokvá z horních oken. Nová patra se zvedají ze studeného bílého svinstva, které vyplňuje prostory mezi domy a slepé uličky. Krajina je zohyzděna čeřinami, jako by tu roztál vosk a najed­nou ztuhl nad střechami. Tyto lidské ulice si přivlastnila nějaká cizí inteligence.¶ Přes řeku a od střech se táhnou napnuté dráty ukotvené v mléčných chuchvalcích šlemů. Drnčí jako basové struny. Něco nám cupitá nad hlavami. Lodník si odporně odchrchlá do vody.¶ Flusanec se rozpustí. Masa slizu nad námi se zmenšuje. Objevují se úzké uličky.¶ Ozývá se hvízdání vlaku přejíždějícího nad námi řeku po vyvýše­ných kolejnicích. Vzhlížím k němu, jihovýchodním směrem, a vidím čáru světélek ubíhajících do chřtánu této noční krajiny, tohoto monst­ra požírajícího vlastní obyvatele. Brzy budeme míjet továrny. Z tem­noty se zvedají jeřáby jako vyzáblí ptáci; tu a tam se pohybují, aby udržely své noční, půlnoční směny při práci. Řetězy se houpají vlastní mrtvou vahou jako odumřelé končetiny a pouštějí se do trhavého po­hybu tam, kde do sebe zapadnou ozubená kola a otočí se setrvačníky. Po obloze se kradou vypasené dravé stíny.¶ Ozve se zadunění a ozvěna, jako by město mělo duté jádro. Černý člun si sípavě razí cestu zástupem svých druhů naložených koksem a dřevem a železem a ocelí a sklem. Na vodě se odrážejí hvězdy ve smrduté duze nečistot, splašků a chymikálií, jež jí dodávají na těžko­pádnosti a znepokojivosti.¶ (Ach, vylétnout tak nad to všechno, abych nemusel cítit tuto špínu, tyto kaly tento hnůj, abych nevstupoval do města touto latrínou, ale musím přestat, musím, nemůžu pokračovat, musím.)¶ Motor zpomaluje. Otáčím se a dívám se na muže za sebou, který odvrací zrak, kormidluje a tváří se, jako bych tu nebyl. Veze nás do do­ku za skladištěm tak přecpaným, že jeho obsah vyhřezává za ochranné zdi ve změti obrovitých beden. Opatrně manévruje mezi dalšími pla­vidly. Z řeky se noří střechy. Řada zatopených domů, postavených na špatné straně zdi, namačkaných u břehu ve vodě; jejich živičné černé cihly puchří. Řeka je pod námi neklidná. Kolotá víry zrozenými v hlu­binách. Mrtvé ryby a žáby, které vzdaly boj o nadechnutí v této hnijící směsce splašků, se horečnatě otáčejí mezi plochou stranou člunu a be­tonovým břehem, jako vězni ve zčeřeném víření. Mezera se uzavírá. Můj kapitán skáče na břeh a přivazuje člun. Mučí mě, když vidím jeho úlevu. Nadšeně chraptí, rychle mě odvádí na břeh a pryč a já ho následuji, pomalu, jako bych našlapoval na žhavé uhlí, a opatrně procházím mezi odpadky a rozbitým sklem.¶ Raduje se z kamenů, které jsem mu dal. Jsem ve Smogrově, jak mi říká, a já se musím odvrátit, když mi ukazuje cestu, aby nepoznal, že jsem ztracený, že jsem ve městě ještě nebyl, že se bojím těchto temných a hrozivých budov, z nichž se nedokážu vymanit, že se mi zvedá žaludek klaustrofobií a neblahými předtuchami.¶ Nedaleko na jih z řeky trčí dva mohutné sloupy. Brána do Starého města, kdysi velkolepá, teď rozežraná a znetvořená lupénkou staro­by. Vytesané příběhy, které se kolem těchto obelisků ovíjely, zahladil čas a kyselý déšť, takže na nich přežívají jen hrubé spirály podobné závitům na starých šroubech. Za branou se klene nízký most (Dru­dí přechod, říká mi). Neposlouchám lodníkovo netrpělivé vysvětlování a odcházím touto vápnem vybělenou oblastí, kolem zejících dveřních otvorů slibujících útěchu opravdové tmy a únik od říčního smradu. Z lodníka zbyl už jen slabý hlásek a trochu mě těší, když si uvědo­mím, že ho už nikdy neuvidím.¶ Není zima. Na východě lze spatřit příslib městského světla.¶
Půjdu podél železničních kolejí. Budu se plížit v jejich stínu, když budou ubíhat nad domy a věžemi a kasárnami a úřady a městský­mi věznicemi, budu je sledovat podle oblouků, jež je poutají k zemi. Musím najít cestu dovnitř.¶ Plášť (těžká látka, cizí a zraňující mou kůži) mě stahuje k zemi a já cítím i váhu svého měšce. Ten mě tu chrání; ten a iluze, kterou se kojím, zdroj mého žalu, a mé hanby, muka, která mě dovedla do této megalopole, do tohoto prašného města vysněného z kostí a cihel, do tohoto komplotu průmyslu a násilí, prosáknutého historií a utlučenou mocí, do těchto zlých končin mino dosah mého chápání.¶ Do Nového Krobuzonu.¶

Část první Zakázky

Kapitola první

Nad tržištěm se prudce otevřelo okno. Vyletěl z něho košík a ob­loukem se snášel k nic netušícímu davu. Ve vzduchu sebou zaškubal, pak se protočil a pokračoval k zemi pomaleji a trhavěji. Při sestupu nejistě poskakoval, jeho drátěné pletivo se zachytávalo a odíralo drs­nou kůži budovy. Škrábal po zdi a posílal pod sebe spršku omítky a betonového prachu.¶ Slunce prozařovalo nepravidelný příkrov mraků jasným šedým světlem. Pod košíkem se jako neforemná kaluž táhly stánky a ká­ry. Město smrdělo. Ale dnes se ve Zmijí díře konal trh a štiplavý puch hnoje a hniloby, převalující se nad Novým Krobuzonem, zuš­lechťovaly, v těchto ulicích a v tyto hodiny, paprika a čerstvá rajčata, rozpálený olej a ryby, skořice, uzené maso, banány a cibule.¶ Stánky s potravinami se táhly po celé délce hlučné Šadrašské ulice. Knihy, rukopisy a obrazy zaplňovaly Selčitský průchod, zkratku na východ, uličku drolícího se betonu lemovanou banyány. Silnice do Kasárnice na jihu byla obložená hrnčířským zbožím; strojní součásti se prodávaly směrem na západ; hračky o jednu kolmou ulici vedle; oblečení mezi dvěma dalšími. Bezpočet dalších výrobků vyplňoval všechny uličky. Řady zboží se hadovitě sbíhaly do Zmijí díry jako paprsky polámaného kola.¶ V Díře samé se všechny rozdíly smazávaly. Ve stínu starých zdí a vratkých věží se tyčila hromada ozubených kol, stál tu rozviklaný stůl s rozbitým keramickým nádobím a hrubými hliněnými ozdoba­mi i bedna plesnivějících učebnic. Starožitnosti, erotika, zásyp proti blechám. Mezi stánky dupali syčící konstrukti. V útrobách opuště­ných domů se hádali žebráci. Příslušníci podivných ras si kupovali nezvyklé věci. Zmijí bazar: hlučící změť zboží, mastnoty a drobných obchodníčků. Platil tu zákon obchodu: kupující, dávej si pozor.¶ Prodavač pod spouštěným košíkem vzhlédl do ostrého slunečního přísvitu a spršky cihlových úlomků. Promnul si oko. Ve vzduchu nad hlavou uchopil otlučenou nádobu a tahal za šňůru, na níž se snášela, dokud nepovolila. V koši byl mosazný šekel a vzkaz vyvedený pečli­vým zdobným rukopisem. Hokynář se při pohledu na papír poškrábal na nose. Chvíli před sebou hrabal v hromadách plodin, pak do nádo­by vložil vejce, ovoce a kořenovou zeleninu a všechno podle seznamu překontroloval. Zarazil se a jednu položku si přečetl dvakrát, pak se oplzle pousmál a uřízl plátek vepřového. Když skončil, vložil si šekel do kapsy a začal šátrat po drobných. Při propočítávání nákladů na dodání zaváhal a nakonec k potravinám položil čtyři groše.¶ Otřel si ruce o kalhoty, na okamžik se zamyslel, pak na seznam cosi dopsal kusem uhlu a strčil ho k mincím.¶ Zatahal třikrát za provaz a košík se vydal houpavou cestou vzhů­ru. Vystoupil nad nižší střechy okolních budov, jako by ho tlačil i ne­smírný hluk. Vyplašil hřadující kavky v opuštěném patře, a než zmizel v okně, z něhož byl vyhozen, stačil ještě popsat zeď dalším nečitelným klikyhákem.¶ ¶ Izák Dan der Grimnebulin si právě uvědomil, že spí a něco se mu zdá. Se zděšením zjistil, že je znovu zaměstnán na univerzitě a prochází se před obrovskou tabulí pokreslenou nejasnými schématy pák, sil a tlaku. Úvod do nauky o materiálu. Izák úzkostlivě zíral na tváře studentů, když do sálu nahlédl ten úlisný syčák Vermišank.¶ "Nemůžu tu takhle učit," ostře zašeptal Izák. "Na trhu je moc rušno." Ukázal k oknu.¶ "To je v pořádku." Vermišank byl chlácholivý a odporný. "Je čas na snídani. Trochu si od toho hluku odpočinete." A jakmile Izák tuto absurditu zaslechl, s nesmírnou úlevou se probral. Při vstupu do nové­ho dne ho provázely chraptivé kletby z bazaru a vůně připravovaného jídla.¶ Aniž otevřel oči, zůstával ve své mohutnosti nehybně ležet na po­steli. Slyšel Lin, jak přechází po pokoji, a ucítil, jak se slabě prohýbají prkna podlahy. Podkroví prostupoval voňavý kouř. Izákovi se seběhly sliny.¶ Lin dvakrát tleskla. Poznala, kdy se Izák probouzí. Nejspíš kvůli tomu, že zavřu pusu, pomyslel si, a ještě se zavřenýma očima si odfrkl. "Ještě spím, pšt, chudáček Izáček je pořád unavený," zakňoural a zachumlal se jako dítě. Lin znovu tleskla, jednou, posměšně, a ode­šla.¶ Zaúpěl a otočil se na bok.¶ "Dračice!" zasténal za ní. "Sani! Semetriko! Dobrá! Dobrá! Vy­hrálas, ty, ty... jedna... megero, ty herdekbabo..." Promnul si tvář, posadil se a rozpačitě se zazubil. Lin, aniž by se otočila, mu sprostým posuňkem ukázala, co si myslí.¶ Stála k němu zády, celá nahá, a uskakovala od kamen. Z pánve prskaly rozpálené kapky tuku. Izákovi sjela pokrývka z odulého bři­cha. Podobal se vzducholodi, byl mohutný, pružný a silný a hojně porostlý šedými chlupy.¶ Na Lin nebyl jediný chloupek. Pod rudou kůží se jí vlnily pevné svaly, každý byl zřetelně vidět. Byla jako anatomický atlas. Izák si ji prohlížel s dovádivou žádostivostí.¶ Zasvrbělo ho na zadku. Nestydatě, jako pes, se pod dekou poškrá­bal. Něco mu prasklo pod nehtem a on vytáhl ruku, aby se podíval. Na špičce prstu se mu bezmocně svíjela malinká, zpola rozdrcená breberka. Byla to všice, neškodný malý cheprijský parazit. Tak moje výměšky jí musely docela zamotat hlavu, pomyslel si Izák a odcvrnkl ji pryč.¶ "Všice, Lin," řekl. "Je čas se vykoupat."¶ Lin podrážděně dupla.¶ Nový Krobuzon byl jedním ohromným vředem, semeništěm cho­rob. Cizopasníky, infekce a fámy v něm nebylo možné nikterak potla­čit. Pokud se chtěly cheprijky vyhnout svrabu a bolákům, musely se každý měsíc preventivně smočit v dezinfekčním roztoku.¶ Lin sešoupla obsah pánve na talíř a postavila ho na stůl, naproti své vlastní snídani. Posadila se a pokynula Izákovi, aby se k ní při­pojil. Ten vstal z postele a překlopýtal přes pokoj. Opatrně, aby si nezadřel třísku, sklouzl na malou židli.¶ Izák a Lin seděli nazí na protilehlých stranách holého dřevěného stolu. Izák si uvědomoval jejich pozici, sledoval je pohledem třetí oso­by. Napadlo ho, jak nádherně a zvláštně by se vyjímali na nějakém grafickém listu. Podkrovní místnost, smítka prachu vznášející se ve světle linoucím se sem malým oknem, knihy, papír a obrazy úhled­ně poskládané vedle laciného dřevěného nábytku. Snědý muž, velký, nahý a s ochablým břichem, svírající nůž a vidličku, nepřirozeně klid­ný, jenž sedí naproti cheprijce, její drobné ženské tělo ve stínu, její chitinová hlava z profilu.¶ Nevšímali si jídla a chvíli na sebe hleděli. Lin ho posunkem při­vítala: Dobré ráno, miláčku. Pak se pustila do jídla, přičemž z něho nespouštěla zrak.¶ Právě při jídle Lin vypadala nejcizeji a jejich společné stolování pro ně bylo výzvou i ujištěním. Když ji Izák pozoroval, cítil staré známé citové rozrušení: okamžitě potlačený odpor, hrdost na to, že je vůbec schopen odpor potlačit, provinilou touhu.¶ V Lininých složených očích se zablesklo světlo. Zachvěly se jí hla­vonohy. Zvedla polovinu rajčete a sevřela je v kusadlech. Ruce pak položila a vnitřní ústní orgány nepřestávaly okusovat zeleninu, kterou si pevně přidržovala vnějšími čelistmi.¶ Izák sledoval, jak tento obrovitý skarab, kterého měla jeho milenka místo hlavy, požírá svou snídani.¶ Sledoval ji, jak polyká, viděl, jak jí poskakuje hrdlo v místě, kde se bledé hmyzí břicho hladce napojuje na lidský krk... jenže ona by s takovým popisem nesouhlasila. Lidé mají cheprijská těla, nohy, ruce; a hlavy oholených gibbonů, řekla mu kdysi.¶ Usmál se, zakomíhal před ní pečeným vepřovým, vložil si velké sousto na jazyk a utřel si mastné prsty o stůl. Zakřenil se na ni. Lin před ním zavlnila hlavonohama a zaznakovala: Ty moje obludko.¶ Jsem zvrhlík, pomyslel si Izák, a ona taky.¶ ¶ Rozhovory při snídani byly většinou jednostranné: Lin při jídle dokázala rukama znakovat, ale Izákovy pokusy mluvit a zároveň jíst vedly k nesrozumitelnému blábolení a poprskanému stolu. Místo to­ho si četli; Lin umělecký bulletin, Izák cokoli, co mu přišlo pod ruku. Mezi sousty se natahoval, sahal po knihách a papírech a nakonec zjis­til, že čte Linin nákupní seznam. Byla na něm zakroužkovaná položka hrst vepřových plátků a pod jejím úhledným krasopisem stála otázka nadrápaná mnohem hrubším písmem: Máš společnost??? Podlehla jsi rozkoši z pěkného vepřového???¶ Izák zamával papírem Lin před očima. "O co tomu sráči jde?" zařval, až stůl poprskal rozžvýkaným jídlem. Jeho vztek byl pobavený, ale opravdový.¶ Ví, že nejím maso. Ví, že mám u snídaně hosta. Hraje si s aso­ciacemi na to vepřové.¶ "Ano, díky, miláčku, to mi došlo. Jak ví, že jsi vegetariánka? To se navzájem tak vtipně dobíráte často?"¶ Lin na něho chvíli mlčky zírala.¶ Ví to, protože maso nekupuju. Potřásla hlavou nad pitomostí té otázky. Neměj strach: škádlíme se jenom na papíře. Neví, že jsem, brouk.¶ Izáka její úmyslné užití urážlivého výrazu popudilo.¶ "Kruci, já ti nic nepředhazuju..." Lin pokývala rukou, což odpo­vídalo nadzvednutí obočí. Izák podrážděně zavyl. "Do chrchle, Lin! Ne všechno, co říkám, se týká obav z odhalení!"¶ Izák a Lin spolu byli už skoro dva roky. Vždycky se snažili pří­liš nepřemýšlet nad pravidly svého vztahu, ale čím déle spolu byli, tím více bylo patrné, že strategie vyhýbavosti nikam nevede. Dosud nevyřčené otázky si žádaly odpovědí. Nevinné poznámky a podezí­ravé pohledy jiných, příliš dlouhý dotyk na veřejnosti – vzkaz od prodavače –, všechno jim připomínalo, že, v určitém kontextu, žijí na zapřenou. Všechno tím bylo prostoupeno.¶ Nikdy si neřekli: Jsme milenci, takže si nikdy nemuseli říct: Vztah nepřiznáme všem, před někým ho budeme skrývat. Ale už dlouhé mě­síce bylo zřejmé, že situace se má, přesně takto.¶ Lin začala jízlivě a kysele naznačovat, že Izákovo odmítání pro­hlásit se za jejího partnera je v lepším případě zbabělé, v horším pak bigotní. Tato necitlivost ho popouzela. Vždyť povahu jejich vztahu odhalil před svými blízkými přáteli přesně tak, jak to udělala ona před těmi svými. A pro ni bylo všechno mnohem, mnohem snazší.¶ Byla umělkyně. Pohybovala se v kruhu volnomyšlenkářů, mecená­šů a příživníku, bohémů a přisluhovačů, básníků, pamfletistů a konzu­mentů módních drog. Libovali si ve skandálním a výstředním chování. V čajovnách a barech Vilných polí bývaly Lininy eskapády – o nichž kolovaly nepokryté narážky, které nebyly nikdy popřeny a nikdy ani výslovně potvrzeny – tématem oplzlých debat a špičkování. Její mi­lostný život byl jedním velkým avantgardním prohřeškem, uměleckým happeningem, jako jím minulou sezónu byla konkrétní hudba či o rok dříve vyměšené umění.¶ A ano, Izák dovedl totéž. Byl v onom světě známý už dlouho předtím, než se seznámil s Lin. Byl koneckonců zneuznaným vědcem, myslitelem špatné pověsti, který odešel z dobře placeného učitelské­ho místa, protože se chtěl pustit do experimentů příliš převratných a skvělých na to, aby je pochopily mozečky řídící univerzitu. Copak jemu záleželo na konvencích? Bude spát s kýmkoli a čímkoli se mu zamane!¶ Takovou roli hrál ve Vilných polích, kde jeho vztah s Lin byl veřejným tajemstvím, kde si dopřával relativní otevřenosti, kde ji dokázal obejmout v baru, když vysrkávala z houby silně slazenou kávu. Takový byl jeho příběh, a ten byl alespoň zčásti pravdivý.¶ Z univerzity odešel před deseti lety. Ale jen proto, že si ke svému zoufalství uvědomil, jak mizerný je učitel.¶ Díval se po zmatených obličejích, poslouchal zběsilé čmárání vy­děšených studentů a uvědomoval si, že s mozkem, který anarchicky těká, zakopává a vrhá se chodbami teorie, se sice občas náhodou ně­čemu sám naučí, ale závěry, které tak miluje, už nedokáže předat dál. Zostuzeně svěsil hlavu a prchl.¶ Další odchylka od tohoto soukromého mýtu souvisela s tím, že vedoucí jeho katedry, nestárnoucí a odporný Vermišank, nebyl pach­tícím se epigonem, nýbrž mimořádným biothaumaturgem, který Izá­kovým výzkumům zaťal tipec ani ne tak kvůli jejich neortodoxnosti, jako spíše proto, že nikam nevedly. Izák mohl být sebelepší, ale nebyl ukázněný. A Vermišank si s ním pohrával jako s rybou na udici, nutil ho, aby u něho žadonil o práci za mizerný plat, avšak zároveň mu umožňoval omezený přístup do univerzitních laboratoří.¶ A právě tato práce Izáka vedla k obezřetnosti vůči jeho milé.¶ Nyní byla jeho vazba na univerzitu sotva postřehnutelná. Deset let drobných krádeží se mu postaralo o vybavení vlastní kvalitní labo­ratoře; jeho příjmy vycházely především z pochybných dohod s méně spořádanými novokrobuzonskými občany, jejichž poptávka po sofis­tikované vědě ho nepřestávala uvádět v úžas.¶ Ale Izákův výzkum – jehož cíle za všechna ta léta neprošly žádnou proměnou – se nemohl odehrávat ve vakuu. Musel publikovat. Musel se účastnit debat. Musel se přít, jezdit na konference – jako odrodilec, jako vzbouřivší se syn. Odpadlictví skýtalo velké výhody.¶ Ale univerzita si na staromilství jen nehrála. Xeničtí studenti byli v Novém Krobuzonu přijímáni ke studiu teprve posledních dvacet let. Otevřeně se přihlásit ke smíšené lásce by místo rebelské přitažlivosti, kterou si tak vytrvale pěstoval, znamenalo přímou cestu mezi vyvrhe­le. Neděsilo ho ani tak to, že editoři časopisů, předsedové konferencí a vydavatelé by o něm a o Lin zjistili pravdu. Děsilo ho spíš to, že ho spatří, jak se ji nesnaží nijak skrývat. Pokud se pokouší aspoň před­stírat kamufláž, nemohou ho odsuzovat, že vybočuje z mezí slušnosti.¶ To všechno Lin nesla velmi těžce.¶ Skrýváš nás, abys mohl vydávat články pro lidi, kterými opovrhu­ješ, znakovala jednou, když odpočívali po milování.¶ Izák se občas, když byl zvlášť rozmrzelý, sám sebe ptal, jak by reagovala ona, kdyby jí ostrakizováním hrozil její umělecký svět.¶ ¶ Toho rána oba milenci dokázali rodící se roztržku udusit vtipko­váním, omluvami, komplimenty a vášní. Izák se na Lin usmál, když se snažil vměstnat do košile, a její hlavonohy se smyslně zavlnily.¶ "Co máš dneska v plánu?" zeptal se.¶ Jedu do Ujetce. Potřebuje nějaké barvuliny. Zajdu si na výstavu do Lykantru. A dnes v noci budu pracovat, dodala s předstíranou zlověstností.¶ "Takže tě asi nějakou dobu neuvidím, co?" Izák se zazubil. Lin zavrtěla hlavou. Izák odpočítal na prstech dny. "Hm... mohla bys přijít na večeři k Hodinám a kohoutkovi, řekněme v... bátek? V osm?"¶ Lin se zamyslela. Zatímco přemýšlela, uchopila ho za ruce.¶ Nádhera, znakovala ostýchavě. Nevysvětlila, jestli má na mysli večeři, nebo Izáka.¶ Nádobí a talíře poskládali do vědra se studenou vodou v rohu a nechali je tak. Když si Lin sbírala své poznámky a nákresy, Izák si ji k sobě zlehka přitáhl na postel. Políbil ji na teplou rudou kůži. Otočila, se mu v náručí. Zvedla se na jeden loket, a zatímco ji sledoval, pomalu otevřela svůj temně rudý krunýř a roztáhla hlavonohy. Obě hlavokrovky se jemně zachvěly a zůstaly otevřené co nejvíc to jen šlo. Z úkrytu pod nimi roztáhla svá krásná malá hmyzí křidélka.¶ Opatrně si k nim přitáhla jeho ruku a vyzvala ho, aby ji po této křehké, snadno zranitelné nádheře pohladil; tím mu jako cheprijka projevovala nejhlubší možnou důvěru a lásku.¶ Ve vzduchu mezi nimi to zajiskřilo. Izákovi se ztopořil penis.¶ Prsty přejížděl větvící se žilnatinu lehce vibrujících křídel a sledo­val, jak se světlo, které jimi pronikalo, láme do perleťových stínů.¶ Druhou rukou jí vyhrnul sukni a prsty jí přejel po stehně. Lin pod jeho rukou rozevřela a hned zase sevřela nohy, a uvěznila ho. Šeptal jí chlípné a láskyplné návrhy.¶ Nad nimi se posunovalo slunce a po pokoji se neklidně hýbaly stíny zrozené na okenní tabulce a v oblacích. Milenci si nevšímali, jak den ubíhá.¶

Kapitola druhá

Z objetí se vymanili až v jedenáct. Izák se podíval na své kapesní hodinky a začal pobíhat po pokoji, sbíral si oblečení a v mysli už utíkal ke své, práci. Lin je oba ušetřila trapného dohadování, které by doprovázelo společný odchod z domu. Sklonila se a tykadly Izáka polaskala v týle, kde mu hned naskočila husí kůže; pak odešla, zatímco on ještě zápasil s botami.¶ Její byt byl v devátém patře. Sestupovala po schodišti; do nebez­pečného osmého patra; do opuštěného sedmého s jeho vrstvou ptačího trusu a slabým kavčím štěbetáním; do šestého ke dveřím staré dámy, která nikdy nevycházela ven; a pořád dolů kolem drobných zlodějíčků, dělníků z oceláren, služek a brusičů nožů.¶ Dveře věžáku vedly na opačnou stranu, než byla Zmijí díra. Lin vyklouzla do tiché uličky, do pouhého průchodu k a od bazaru. ¶ Kráčela od halasného smlouvání a kšeftaření k parku v Sobek Croix. U jeho vchodu vždy stávaly řady drožek. Věděla, že někteří fiakristé (obvykle přetvoři) jsou natolik svobodomyslní či zoufalí, že svezou i cheprijky.¶ Jak projížděli Zmijovem, bloky a domy začaly ztrácet na spořáda­nosti. Terén se vlnil a jihozápadním směrem, kam měla namířeno, se mírně zvedal. Koruny stromů v Sobek Croix se jako hustý kouř zve­daly všude kolem nad břidlicovými taškami rozpadajících se obydlí; za jejich listovím čnělo zubaté panorama věžáků Obory.¶ Lininy vypouklé zrcadlové oči sledovaly město ve složené vizuál­ní kakofonii. Milionem drobných částí celku, kde každý miniaturní šestiúhelník žhnul ostrými barvami a ještě ostřejšími liniemi, velmi citlivých na rozdíly ve světle, už méně rozeznávajících detaily, po­kud oči nezaostřila natolik, až ji začaly bolet. Uvnitř žádného díl­ku neregistrovala mrtvé šupiny rozkládajících se budov, struktury se omezovaly na elementární plochy barev. Ale vnímala správný příběh. Každý vizuální zlomek, každá část, každý tvar, každý odstín barvy se od svého okolí lišil nekonečně drobnými rozdíly, které ji informo­valy o stavu celé budovy. A ve vzduchu cítila chymikálie, dokázala určit, kolik příslušníků které rasy žije v tom kterém domě: vnímala vibrace vzduchu a zvuky natolik přesně, že by dokázala vést rozho­vor v zaplněné místnosti nebo ucítit vlak, který by jí projížděl nad hlavou.¶ Lin se způsob, jak vidí město, jednou pokusila Izákovi vysvětlit.¶ Vidím tak jasně jako ty, jasněji. Ty nerozlišuješ detaily. V jed­nom koutě se boří chatrč, ve druhém projíždí nový vlak s blyštícími se písty, v jiném stojí křiklavě zmalovaná dáma pod omšelou a starodávnou vzducholodí... Musíš to zpracovávat jako jeden obraz. Jaký je to zmatek! Nic ti nesděluje, protiřečí si, mění své sdělení. Pro mě má každý dílek celistvost, každý se nepatrně odlišuje od předešlého, dokud se veškeré variace postupně a racionálně nevysvětlí.¶ Izáka to týden a půl fascinovalo. Jak pro něho bylo typické, za­pisoval si celé stránky poznámek, sháněl si knihy o hmyzím vidění, podroboval Lin úmorným experimentům s prostorovým vnímáním a viděním do dálky; a také čtení, což na něho zapůsobilo nejvíce, jeli­kož věděl, že tato aktivita pro ni není přirozená, že se musí soustředit, jako by byla napůl slepá.¶ Jeho zájem však rychle zvadl. To, co cheprijky viděly, nebyla lid­ská mysl schopná zpracovat.¶ Ulice kolem Lin se hemžily zmijovskými zlodějíčky a šmelináři, kteří hledali příležitost jak sehnat nějaký ten peníz, něco ukrást, vy­žebrat, prodat nebo vylovit z hromad odpadků zvedajících se na uli­ci v pravidelných vzdálenostech. Všude pobíhaly děti se strojními součástmi sflikovanými do záhadných tvarů. Občas kolem s výrazem nelibosti prošel nějaký pán či dáma, ubírající se Někam Jinam.¶ Lininy dřeváky nasákly organickou břečkou z ulic, výživnou ko­řistí pro plaché tvory vykukující z kanálů. Domy zde byly mohutné, měly ploché střechy a mezery mezi nimi křižovaly visuté dřevěné láv­ky. Únikové cesty, alternativní trasy, ulice světa střech nad Novým Krobuzonem.¶ Nadávalo jí jen velmi málo dětí. V této oblasti byli na xeňany zvyklí. Cítila kosmopolitní charakter této čtvrti, sotva patrné výměš­ky rozmanitých ras, z nichž jí byly povědomé jen některé. Cítila piž­mo dalších cheprijek, vlhký pach voďanojů a dokonce se k ní odněkud šířila i rozkošná vůně kaktusíků.¶ Lin zabočila na dlážděnou ulici, která ubíhala kolem Sobek Croix. U železného plotu čekaly drožky. Ohromná škála. Dvoukolové, čtyř­kolové, tažené koňmi, frkajícími pteryxy, speciálními konstrukty na housenkových pásech hvízdavě vypouštějícími páru... občas tu po­stávali i přetvoři, ubozí muži či ženy, zároveň drožkáři a drožky.¶ Lin se postavila před stanoviště a zamávala rukou. Při tomto gestu naštěstí pobídl svého líně vypadajícího ptáka hned první fiakrista.¶ "Tak kampak?" muž se vyklonil, aby si přečetl pečlivé instrukce, které Lin načmárala do notesu. "Jasně," trhnutím hlavy jí pokynul, aby si nastoupila.¶ Drožka měla dvě sedadla a byla vpředu otevřená, takže Lin moh­la sledovat celou trasu jižní částí města. Velký nelétavý pták běžel měkkými plavnými přískoky, které se hladce přenášely do pohybu kol. Lin se opřela a pročítala si pokyny, které ukázala drožkáři.¶ Izák by jí to neschválil. V žádném případě.¶ Lin barvuliny vážně potřebovala a do Újetce si pro ně opravdu jela. V tom nelhala. A její přítel Bumbr Daihat má vážně výstavu v Lykantru.¶ Jenže se s ním nesetká.¶ S Bumbrem si už promluvila a požádala ho, aby jí dosvědčil, že ho navštívila, kdyby se Izák náhodou ptal (nedokázala odhadnout, jestli to udělá, ale pojistit se mohla). Bumbr byl potěšen, odhodil si z tváře bílé vlasy a okázale na sebe přivolával věčné zatracení, kdyby se prořekl byť jen slovíčkem. Zjevně si myslel, že Lin Izáka podvádí, a cítil se poctěn, že se mu svěřila s tímto novým obratem ve svém už tak skandálním sexuálním životě.¶ Lin jeho výstavu dneska nestihne. Má. vyřizování někde jinde.¶ Drožka se blížila k řece. Lin se zakolébala, když dřevěná kola najela na další úsek kočičích hlav. Zatočili na Šadrašskou. Tržiště teď bylo jižně od nich; dostali se nad místo, kde končily poslední stánky se zeleninou, korýši a přezrálým ovocem.¶ Nad nízkými domy vpředu se odule tyčila miliční věž v Letech. Ohromný, špinavý, zavalitý sloup, navzdory svým pětatřiceti patrům jaksi podsaditý a nízký. Jeho strany byly poseté úzkými okny po­dobnými střílnám s tmavými skly, jež pohlcovala veškeré světlo. Šedá kůže věže byla potečkována skvrnami a místy s opadanou omítkou. Tři míle dál na sever si Lin povšimla ještě vyšší budovy: miliční cen­trály, označované jako Bodec, která vyrůstala ze srdce města jako betonový trn.¶ Lin natáhla krk. Nad vrcholem věže v Letech se nehorázně nadý­mala zpola nafouklá vzducholoď. Házela sebou, potácela se a bobtnala jako leklá ryba. I přes vrstvy vzduchu Lin cítila, jak jí vrní motor, když se snažila zmizet do ocelově šedých mračen.¶ Ozval se nový rachot, drnčení neladící s vrněním vzducholodi. Kdesi nedaleko se rozkmitala vzpěra a na sever k věži se závratnou rychlostí přihnala miliční kapsle.¶ Hnala se ve výšce, zaklesnutá na visuté dráze, která se táhla po obou stranách věže, proklouzávala jejím vrcholkem jako nějakou ob­rovitou jehlou a mizela na sever i na jih. Kapsle se prudce zastavila o zarážedla. Vystoupilo z ní několik postav, ale než Lin stačila zpo­zorovat něco dalšího, už zase odjížděla.¶ Zatímco se pteryx plavně přibližoval ke Skleníku v Luzích, Lin si toho dne už podruhé s požitkem vychutnávala chuť kaktusíkovských výměšků. Nepočetné party kaktusíkovské omladiny, kterým byl zne­možněn přístup do klášterní svatyně (jejíž strmá skleněná kupole se složitě tvarovanými tabulkami se tyčila východním směrem v srdci té­to čtvrti) a které byly terčem posměchu ze strany starších, se opíraly o okenice domů a laciné plakáty. Hrály si s noži. Trny měly sestříhané v divokých vzorech a hráškově zelenou kůži jim brázdily bizarní jizvy.¶ Drožku si prohlížely bez nejmenší stopy zájmu.¶ Šadrašská začala prudce klesat. Drožka se vyhoupla na vyvýšeni­nu, z níž dolů ostře vybíhaly další ulice. Lin a drožkářovi před očima zřetelně čněly šedé zasněžené hroty pohoří, velkolepě strmícího na západ od města.¶ Před drožkou pomalu tekla řeka Dehet.¶ Z tmavých oken, zasazených do cihlových břehů, z nichž některá byla pod značkou nejvyššího stavu vody, se ozývaly nezřetelné výkři­ky a dunění strojů. Vězení, mučírny, dílny a jejich hybridní kombi­nace, trestanecké továrny, kde byli přetvářeni odsouzenci. Na černé vodě sípaly a hekaly čluny.¶ Objevily se vížky Nabobova mostu. A za nimi, s břidlicovými střechami přikrčenými jako zimomřivá ramena, se zpuchřelými zdmi, jimž bránily ve zřícení pilíře a organické pojivo, prostoupené svým jedinečným puchem, se rozkládaly polorozpadlé budovy Újetce.¶ ¶ Za řekou ve Starém městě byly ulice užší a temnější. Pteryx ne­klidně běžel kolem budov lesknoucích se ztvrdlými výměšky larev brouka domácníka. Z oken a dveří přeměněných domů vylézaly chep­rijky. Byly tu ve většině, toto byla jejich oblast. Ulice se hemžily ženskými těly s hmyzími hlavami. Shromažďovaly se v prostorných vchodech a pojídaly ovoce.¶ Dokonce i drožkář cítil jejich rozhovory: vzduch byl prosycen štip­lavostí jejích chymické komunikace.¶ Pod koly prasklo a puklo cosi organického. Asi samec, pomyslela si Lin se znechucením a představila si jednu z bezpočtu tupých breberek, které se rojily z otvorů a skulin po celém Újetci. Dobře mu tak.¶ Vzpínající se pteryx zůstal stát před nízkým cihlovým obloukem, z něhož skapávaly stalaktity broučího hlenu. Lin poklepala drožkáři zápasícímu s otěžemi po rameni. Rychle něco naškrábala a ukázala mu notes.¶ Ptákovi se nelíbí. Počkejte tu, vrátím pět minut.¶ Vděčně přikývl a natáhl ruku, aby jí pomohl na zem. Když Lin odešla, hned se pustil do uklidňování podrážděného zvířete. Lin za­hnula na újetecké hlavní náměstí. Po stranách náměstí byly i na­vzdory bledým výpotkům kanoucím ze střech stále viditelné cedule s označením ulic, ale jméno, které zde uváděly – Aldelionské náměs­tí –, nikdo z obyvatel Újetce nepoužíval. I těch několik málo lidí a necheprijek, kteří tu bydleli, přejalo nové cheprijské jméno, jež si přeložili ze zasyčení a chlórového říhnutí původního jazyka: Náměstí soch.¶ Bylo to rozlehlé a otevřené prostranství obklopené zchátralými, sto let starými budovami. Omšelé domy ostře kontrastovaly s ohrom­nou šedou masou další věže městské milice, která dřepěla severně odsud. Střechy se zde svažovaly neuvěřitelně prudce a nízko. Okna byla špinavá a postříkaná záhadnými vzory. Lin cítila v okolních ordi­nacích slabé léčebné vrnění cheprijských ošetřovatelek. Nad zástupy obyvatel se vznášel sladký kouř; cheprijky, ale tu a tam i příslušní­ci jiných ras, si prohlíželi sochy. Vyplňovaly celé náměstí: patnáct stop vysoké podobizny zvířat, rostlin a nestvůr, některé skutečné, jiné smyšlené, vyvedené jasně barevnými cheprijskými slinami.¶ Představovaly hodiny a hodiny společné práce. Skupinky chep­rijek stály celé dny zády k sobě, přežvykovaly pojivo a barvuliny, metabolizovaly je, otevíraly žlázy v zadní části svých broučích hlav a vytlačovaly husté (a nepatřičně pojmenované) cheprosliny, jež na vzduchu do hodiny tvrdly a nabývaly hladkého a křehkého perleťo­vého odlesku.¶ Pro Lin tyto sochy vyjadřovaly oddanost a pospolitost a zkracho­valou představivost, jež se uchyluje ke groteskně heroické grandióz­nosti. Proto ona žila, jedla a plivala své umění zcela sama.¶ Procházela kolem krámků s ovocem a zeleninou, kolem cedulí, ruč­ně psaných neumělými velkými písmeny a nabízejících pronájem larev domácníků, kolem středisek umělecké výměny s veškerými potřebami pro cheprijské žlázové umělkyně.¶ Ostatní cheprijky si ji prohlížely.¶ Měla na sobě dlouhou a světlou sukni vilnopolského střihu: lidský oděv, nikoli tradiční baňaté nohavice obyvatelek tohoto ghetta. Byla jiná. Byla tu vetřelkyně. Opustila své sestry. Zapomněla na úl a na většinu.¶ A udělala jsem zatraceně dobře, pomyslela si Lin a vzdorně zamá­vala svou dlouhou zelenou sukní.¶ Majitelka slinokrámku ji znala a obě se zdvořile a letmo dotkly tykadly.¶ Lin se podívala po policích. Vnitřek obchůdku byl opatřen vrstvou hlenu larev domácníků, jenž změkčoval stěny a tupil rohy s větší pečlivostí, než bylo běžné. Slinozboží vystavené na policích, čnících z organické hmoty jako kosti, osvětlovaly plynové lampy. Výloha byla umělecky potřísněna šťávou z různých barvulin. Dennímu světlu sem byl přístup zamezen.¶ Lin hovořila cvakáním a znakováním hlavonoh a vyměšovala sla­bý aromatický opar. Sdělovala své přání nakoupit šarlatiny, modřiny, černiny, opaliny a fialiny. Nezapomněla na spršku obdivu vysoké kva­litě skladovaného zboží. Vzala si materiál a rychle odešla.¶ Z atmosféry zbožné újetecké kolektivnosti se jí dělalo špatně.¶ Drožkář na ni čekal, vyskočila si za něho, ukázala na severovýchod a pobídla ho, aby vyrazili.¶ Rudokřídlý úl, Kočičí většina, pomyslela si splašeně. Vy svatouš­kovské mrchy, já si na všechno pamatuju! Pořád mluvíte o kolektivu a velkém cheprijském úlu a "sestry" v Přípotokách horko těžko shánějí brambory. Nemáte nic, jste obklopené lidmi, kteří se vám posmívají, že jste brouci, za levný peníz si kupují vaše umění a za drahý vám prodávají jídlo, ale protože existují jiné, které toho mají ještě míň, do­važujete se za ochránkyně cheprijských tradic. Se mnou nepočítejte. Budu se oblékat jak budu chtít. Moje umění je jenom moje.¶ Začala volněji dýchat, až když se ulice okolo ní zbavily broučího hlenu a jediné cheprijky v davu byly stejně jako ona vetřelkyně.¶ Nasměrovala drožku pod cihlové oblouky stanice Slinný bazar, zrovna když se jim nad hlavou jako obrovské, nedůtklivé, parou po­háněné dítě rozburácel vlak. Uháněl do středu Starého města. Lin drožku z opatrnosti poslala k Taverníkovu mostu. Rozhodně to neby­lo nejbližší místo, kde se dala přejet sestra Dehtu, řeka Marast; to se nacházelo v Brokatech, trojúhelníkové části Starého města vklíněné mezi obě řeky, jež se zde stékaly a měnily na Hrubodehet, v části, kde měl svou laboratoř, jako spousta jiných, i Izák.¶ Nebylo vůbec pravděpodobné, že by ji tam zahlédl, v onom la­byrintu pochybných experimentů, kde vzhledem k povaze výzkumů nebyla důvěryhodná ani sama architektura. Ale aby se touto myš­lenkou nemusela ani na okamžik zabývat, poslala drožku na Gidd, odkud se na východ táhla Pravostranná trasa po vyvýšených kolejni­cích, které mimo střed města ubíhaly čím dál výš nad okrajovými čtvrtěmi.¶ Sledujte trať! napsala a drožkář ji sledoval, širokými ulicemi Zá­padního Giddu, přes starobylý a velkolepý Taverníkův most přes Ma­rast, onu čistší a studenější řeku stékající ze svahů Bežeku. Nakonec si nechala zastavit a se štědrým spropitným zaplatila. Poslední míli se rozhodla urazit pěšky, protože nechtěla, aby ji mohl někdo vysto­povat.¶ Spěchala na schůzku, kterou měla domluvenou ve stínu Žeber, skeletonských Pařátů, ve čtvrti Zlodějů. Za ní se na okamžik zaplni­lo nebe: v dálce hučel aerostat; kolem něj se chaoticky pohybovaly drobné tečky, za ním jako delfíni kolem velryby dováděly okřídlené postavičky; a před tím vším uháněl další vlak. Mířil tentokrát do měs­ta, do středu Nového Krobuzonu, do uzlu architektonické tkáně, kde tuhla žilnatina města, odkud se z Bodce jako pavučina větvily visu­té miliční dráhy a kde se setkávalo pět velkých městských vlakových tras; sbíhaly se do ohromné nepravidelné pevnosti z tmavých cihel, vydrhnutého betonu, dřeva, oceli a kamene, budovy, která obludně zela v obhroublém srdci města: Nádraží Perdido.¶

Kapitola třetí

Ve vlaku seděla naproti Izákovi malá holčička se svým otcem, ošuntělým pánem v buřince a krátkém kabátu z druhé ruky. Izák se na ni příšerně zašklebil vždycky, když na něho pohlédla.¶ Otec jí něco šeptal a bavil ji eskamotérstvím. Podal jí oblázek a pak na něj rychle plivl. Kámen se proměnil v žábu. Dívka při po­hledu na slizké zvíře zapištěla radostí a plaše pohlédla na Izáka. Ten otevřel dokořán oči i pusu, a předstíraje úžas, dal odchod. Holčička ho nepřestávala sledovat, ani když otevřel dveře vlaku a na Mazance vystoupil. Zamířil dolů do ulic a ubíral se do Brokat.¶ V úzkých křivolakých uličkách Vědecké čtvrti, nejstarší části sta­robylého města, se pohybovalo jen málo drožek či zvířat. Byli tu pěší všech ras a kromě nich pak pekárny, prádelny a cechovní síně, veš­keré služby, které potřebuje každá obec. Stály tu hospody, obchody a dokonce miliční věž; malá, jakoby useknutá, přímo ve špičce Bro­kat, kde se stékal Marast s Dehtem. Plakáty vylepené na drolících se zdech inzerovaly stejné tančírny, varovaly před stejnou blížící se zkázou, vyžadovaly loajalitu stejným politickým stranám jako všude jinde ve městě. Ale navzdory této zdánlivé normálnosti bylo v této oblasti cítit napětí, jiskřivé očekávání.¶ S vodítky v zubech tu pobíhali jezevci – tradiční domácí maz­líčci, o nichž se věřilo, že mají jistou odolnost vůči nebezpečnějším rezonancím tajných věd –, jejich hruškovitá těla mizela ve zvlášt­ních otvorech ve dveřích krámků. Nad výlohami z tlustého skla se nacházely podkrovní místnosti. Staré sklady na nábřeží prošly pře­stavbami. Pod chrámy zasvěcenými méně významným božstvům se skrývaly zapomenuté sklepy. V nich a ve všech dalších zákoutích bu­dov se věnovali svým živnostem obyvatelé Brokat: fyzici, chiméristé, biofilozofové a teratologové, chymici, nekrochymici, matematici, kar­cisté, metalurgové a voďanojští šamani, a pak ti, jejichž výzkumy, jako tomu bylo v Izákově případě, nezapadaly do žádné z nesčetných teoretických kategorií.¶ Nad střechami se vznášely zvláštní výpary. Řeky blížící se ke své­mu soutoku se líně vlekly, na některých místech z nich vzlínaly páry, když se v proudech smíchaly do silných sloučenin neznámé chymiká­lie. Splašky z nezdařených pokusu, z továren, laboratoří a alchymis­tických dílen se nahodile mísily do hybridních elixírů. V Brokatech měla voda nepředvídatelné vlastnosti. Vědělo se, že mladí bahňouři, kteří prohledávají říční nánosy, občas vstoupí na nějaké vybělené mís­to v bahně a začnou mluvit dávno mrtvými jazyky, z vlasů si začnou vybírat kobylky nebo pozvolna vyblednou a zmizí.¶ Izák zahnul po ztichlé části nábřeží na rozpadající se dlažbu a mezi houževnaté býlí Umberské promenády. Za Marastem čněla nad skele­tonskými střechami Žebra podobná uskupení ohromných klů, vytáče­jících se stovky stop do výšky. Řeka k jihu nabírala na rychlosti. Půl míle odsud bylo vidět, jak v místě, kde se setkává s Dehtem a velko­lepě se stáčí na východ, její tok narušuje ostrov Krak. Přímo z kraje ostrova mohutně strměly letité kameny a věže parlamentu. Strohé vrstvy obsidiánu se zvedaly přímo z vody jako zmrzlá fontána.¶ Nad městem se trhala mračna a obnažovala vybledlé nebe. Izák zahlédl nad okolními domy rudou střechu své dílny; před ní zapleve­lený dvůr své oblíbené putyky U umírajícího dítěte. Věkovité stoly v zahrádce pokrývaly barevné skvrny plísní. Pokud se pamatoval, nikdo u nich nikdy neseděl.¶ Vstoupil dovnitř. Zdálo se, že venkovní světlo vzdává svůj boj už na půli cesty silnými špinavými okny a nechává tak vnitřek napospas stínům. Stěny zdobila pouze nečistota. Nálevna nyní hostila jenom ty nejzarputilejší pijáky, rozklížené postavy hrbící se nad sklenicemi. Bylo tu několik feťáků, několik přetvorů. A několik hostů, kteří patřili do obou skupin: Umírající dítě bylo otevřené všem. Na jednom stole ležela skupinka vyhublých mladíků; trhali sebou v dokonalém rytmu: ujížděli na šazbahu, hypnoseru nebo na čajíčku. Jedna žena držela sklenici kovovým pařátem, z něhož prskala pára a na podlahu kapal olej. Host v koutě poklidně chlemtal pivo z misky a olizoval si liščí čenich, který měl přiroubovaný k tváři.¶ Izák tiše pozdravil Jošuu, starce sedícího u dveří, jehož přetvoře­ní bylo drobné, ale zato velice kruté. Jako neúspěšný zloděj odmítl svědčit proti své paničce, načež mu soudce uložil, aby tedy mlčel věč­ně: odebrali mu ústa a zalepili je bezešvým kusem masa. Místo aby přežíval na trubičkách polévky zavedených do nosu, prořezal si Jošua nová ústa, ale bolestí se mu chvěla ruka a výsledek byl roztřepený, zubatý, nedokončený; rozšklebená rána.¶ Jošua na Izáka kývl a prsty si pečlivě stiskl ústa nad brčkem, jímž hltavě upíjel jablečné víno.¶ Izák zamířil do zadní části výčepu. V rohu stál velmi nízký, asi tři stopy vysoký pult. Za ním se v neckách se špinavou vodou rochnil hostinský Silchristček.¶ Sil v neckách žil, pracoval a spal, převaloval se od jednoho konce ke druhému na svých žabích nohou a obrovitých rukou s plovacími blánami; tělo, zdánlivě prosté kostí, se mu třáslo jako napuchlé varle. Byl starý, tlustý a mrzoutský, dokonce i na voďanoje. Byl to pytel staré krve s končetinami, bez samostatné hlavy; velká ubručená tvář mu vyvstávala z tuku na přední straně trupu.¶ Dvakrát za měsíc tekutinu kolem sebe vybral naběračkou a štam­gasti ho polévali kýbly čerstvé vody, Sil prděl a vzdychal rozkoší. Voďanojové mohli na suchu bez větší újmy přežít nejméně den, ale Sil si s tím hlavu nedělal. Hnil zapšklou netečností a k tomu mu špinavá voda vyhovovala. Izák se nedokázal ubránit dojmu, že Sil se ponižuje v rámci jakési agresivní exhibice. Zdálo se, že si užívá pocitu, že je odpornější než všichni kolem.¶ Izák tady měl kdysi ve zvyku pít z mladického potěšení, když poznával hlubiny nechutnosti. Teď, když dospěl, mu potěšení skýtaly návštěvy poněkud zdravějších podniků a do Silovy špeluňky se vracel už jen proto, že stála blízko jeho dílny a potom stále častěji a nečeka­něji i z výzkumných důvodů. Sil mu začal obstarávat experimentální vzorky, které potřeboval.¶ Sil se čvachtavě natočil k Izákovi a přes okraj necek vystříkla smrdutá voda barvy moči.¶ "Co to bude, 'Záku?" zachrochtal.¶ "Kuželku."¶ Izák mu do rukou hodil dvojku. Sil se do police nad sebou natáhl pro láhev. Izák usrkl laciné pivo a vklouzl na stoličku; zamračil se, když ucítil, že si sedl do jakési pochybné tekutiny.¶ Sil se v neckách posadil. Aniž se na Izáka podíval, pustil se do jednoslabičné tupé konverzace o počasí, o pivu. Byla to hra. Izák odpovídal jen tak, aby řeč nestála.¶ Na pultu stálo několik neumělých figurek zhotovených z vody, která se jim před očima vpíjela do vláken prastarého dřeva. Dvě se před Izákem rozpouštěly velmi rychle, ztrácely celistvost a měnily se na loužičky. Sil z necek ledabyle nabral další hrst vody a začal ji mnout. Voda se chovala jako hlína a držela tvar, do něhož ji Sil formoval. Uvnitř figurky vířily špinavé zbytky z necek. Sil postavičce vytáhl obličej, udělal jí nos a nohy jí stlačil na velikost malých uzenek. Pak drobného homunkula postavil před Izáka na pult.¶ "Tohle tě zajímá?" zeptal se.¶ Izák polkl zbytek piva.¶ "Díky, Sile. Máš to u mě."¶ Opatrně foukl do postavičky, která se mu skácela do nastavených dlaní. Trochu cákla, ale cítil, že povrchové napětí vydrží. Sil s cynic­kým úsměvem sledoval, jak Izák spěšně vybíhá s figurkou z hospody a odnáší si ji do laboratoře.¶ Venku se trochu zvedl vítr. Izák zakryl svůj úlovek a rychle prošel uličkou, která spojovala Umírající dítě s Pádlařskou a s jeho dílnou. Zadkem otevřel zelené dveře a zacouval do domu. Jeho laboratoř byla před lety továrnou a skladištěm a rozlehlá podlaha byla plná lahviček, křivulí a do koutů uklizených tabulí.¶ Právě ze dvou koutů se ozvaly hlasité pozdravy. David Serachin a Lublamai Dadskatt – zneuznaní vědci podobně jako Izák. Skládal se s nimi na nájem a dělil o prostor. David a Lublamai využívali příze­mí, kde si každý obsadil se svým zařízením jeden kout, jež pak dělilo čtyřicet stop prázdné dřevěné podlahy. Z podlahy mezi jejich rohy místnosti vyčnívala opravená pumpa. Po zemi popojížděl jejich spo­lečný konstrukt, hlasitě a neúčinně zametající prach. Tu zbytečnost si tu drží jen ze sentimentality, pomyslel si Izák.¶ Sám měl dílnu, kuchyňku a postel na obrovské galerii, která vy­bíhala do prostoru uprostřed zdí staré továrny. Byla asi dvacet stop široká, opisovala celou dvoranu a její vratké dřevěné zábradlí jen ja­kýmsi zázrakem zůstávalo pořád tam, kam je Lublamai přitloukl.¶ Za Izákem se ztěžka zabouchly dveře a vedle nich se otřáslo vysoké zrcadlo. Nechápu, že se ještě nerozbilo, pomyslel si Izák. Musíme ho přestěhovat. Jako obvykle tato myšlenka zmizela tak rychle, jak přišla.¶ Zatímco bral schody po třech, David si všiml, jak má sepjaté ruce, a zasmál se.¶ "Zase něco z toho Silchristčekova umění, Izáku?" zahulákal.¶ Izák se na něho zazubil.¶ "Nemůžeš o mně říct, že nesbírám jen to nejlepší!"¶ Izák, který před lety skladiště objevil, si mohl vybrat pracovní místo, a bylo to vidět. Postel, kamna a nočník měl v jednom koutě galerie, v druhém koutě na stejné straně bylo vidět bytelné zařízení jeho laboratoře. Police zaplňovaly skleněné a hliněné nádoby s po­divnými sloučeninami a nebezpečnými chymikáliemi. Stěny zdobily světlotisky Izáka a jeho přátel zaujímajících různé pózy všude možně po městě a v Drsnolese. Zeď skladiště tvořila část Umberské promená­dy: jeho okna shlížela na Marast a skeletonský břeh a skýtala výtečný výhled na Žebra a trať do Kelströmu.¶ Izák proběhl kolem ohromných obloukových oken k tajuplnému přístroji z leštěné mosazi. Šlo o hustou spleť trubek a čoček, ciferníků a měřidel, nacpaných všude, kde pro ně bylo místo. Na každé součásti tohoto celku bylo nápadné razítko: MAJETEK KATEDRY FYZIKY UNIVERZITY NK. NEODNÁŠEJTE.¶ Izák se podíval a s úlevou zjistil, že malý kotlík v útrobách stroje ještě nevyhasl. Hodil do něho hrst uhlí a zavřel dvířka. Na podlož­ku pod skleněným zvonem postavil Silovu postavičku a několikrát se opřel do vývěvy, která z prostoru odsála vzduch a nahradila ho plynem z tenké kožené trubičky.¶ Uvolnil se. Voďanojské vododílko se ještě nějakou chvíli neroz­plyne. Pokud se tyto výtvory dostanou voďanojům z rukou a nikdo se jich nedotýká, vydrží asi hodinu, než se začnou pozvolna rozpadat do původní podoby. Když je s nimi manipulováno, rozplývají se o to rychleji, ve vzácném plynu pak pomaleji. Měl na výzkum přibližně dvě hodiny.¶ Izák se o voďanojské vodařství začal zajímat jen náhodou, nara­zil na ně během bádání nad jednotnou teorií energie. Přemýšlel, zda schopnost umožňující voďanojům dávat vodě tvar působí na základě síly příbuzné s vazebnou silou, po níž se pídil, silou, která za určitých okolností hmotu drží a za jiných ji naopak prudce rozptyluje. Přiho­dilo se to, co bylo při jeho výzkumech naprosto běžné: jeho zájem strhla vedlejší větev výzkumné práce a stala se mu hlubokou a skoro jistě krátkodobou posedlostí.¶ Izák přisunul ke zvonu několik mikroskopových tubusů a zapálil plynový hořák, pomocí něhož chtěl vododílko osvětlit. Záhady ko­lem vodařství mu pořád nedávaly spát. Znovu si palčivě uvědomoval, jak velké množství tradiční vědy jsou jen nesmysly, kolik tzv. ana­lýz je pouhými popisy – a často špatnými popisy –, skrývajícími se za matoucími žvásty. Jeho oblíbený příklad takových textů pocházel z Benchamburgovy Hydrophysiconometricie, knihy těšící se mimořád­né vážnosti. Když si tuto pasáž četl, musel se popadat za břicho, pak si ji pečlivě opsal a připíchl na stěnu:¶ ¶
Voďanojové umí prostřednictvím své schopnosti zvané vodař­ství manipulovat s poddajností a udržovat povrchové napětí vody, takže si její určité množství nakrátko udrží jakýkoli tvar, který jí manipulátor dá. Voďanojové toho dosahují využitím hydrokohezivního/akvamorfního energetického pole nevelkého diachronního rozsahu.
¶ Jinak řečeno, Benchamburg nevěděl o způsobu, jak voďanojové formují vodu, o nic víc než Izák nebo nějaký uličník nebo sám starý Silchristček.¶ Izák zatahal za soustavu pák, posunul řadu sklíček a sošku, která se na okrajích už začala pomalu rozpíjet, prozářil několika různý­mi barevnými světly. Když se zadíval okulárem o vysoké zvětšovací schopnosti, spatřil, jak se hemží drobounkými animalkulami. Vnitř­ní struktura vody se neměnila: chtěla pouze zaujímat jiné místo než obvykle.¶ Když se figurka začala vsakovat do praskliny na prohlížecí podlož­ce, zase ji uchopil. Prohlédne si ji co nejrychleji, ačkoli ze zkušenosti věděl, že na ní nenajde nic zajímavého.¶ Napsal si do notesu několik poznámek. Zatímco ubíhaly minuty, podrobil vododílko rozmanitým experimentům: píchal do něho stří­kačkou a odsával z něho část jeho hmoty, z různých úhlů udělal něko­lik světlotisků, foukl do něho několik bublinek, které zamířily vzhůru a vyrazily vrškem ven. Nakonec je přivedl do varu a nechal je, aby se rozplynulo v páře.¶ Mezitím vyšplhala po schodech nahoru Upřímnost, Davidova je­zevčice, a očichala mu volně spuštěné prsty. Izák ji mimoděk pohladil, a když mu olízla ruku, zařval na Davida, že jeho svěřenkyně má hlad. Odpovědělo mu překvapivé ticho. David s Lublamaiem odešli, nejspíš na pozdní oběd: od jeho příchodu už uběhly skoro dvě hodiny.¶ Protáhl se, přešel ke své spížce a hodil Upřímnosti kousek sušené­ho masa, který začala hned šťastně okusovat. Izák si zase pozvolna začínal uvědomovat okolní svět a přes stěnu zaslechl čluny na řece.¶ Dole se rozlétly a opět zavřely dveře.¶ Izák přiklusal ke schodišti a očekával, že spatří své navrátivší se kolegy.¶ Místo toho uprostřed rozsáhlého prázdného prostoru uviděl stát cizince. Vzdušné proudy se přizpůsobovaly jeho přítomnosti, osaháva­ly ho jako chapadla, rozviřovaly kolem něho spirály prachu. Podlahu otevřenými okny a otvory po vypadaných cihlách ozařovaly kaluže světla, žádná ale nedopadala přímo na něho. Izák se velmi zlehka zhoupl, dřevěné patro pod ním zavrzalo. Postava dole trhla hlavou, setřásla si kápi a s rukama sepjatýma na hrudi se v tichosti zadívala vzhůru.¶ Izák nevěřil svým očím.¶ Byl to garuda.¶ Izák sklopýtal ze schodů, tápavě se chytaje zábradlí, protože ne­chtěl ani na vteřinu spustit z čekajícího návštěvníka zrak. Seběhl do přízemí.¶ Garuda si ho z výšky měřil pohledem. Izákovo okouzlení bylo sil­nější než jeho vychování; pohled mu nepokrytě oplácel.¶ Tento velký tvor byl přes šest stop vysoký a stál na drsných pa­řátech, které mu trčely zpod špinavého pláště. Rozedraná látka do­sahovala skoro až k zemi, a kromě pařátů volně zakrývala každou píď jeho těla, halila detaily trupu a svalstva – vlastně téměř všech­no kromě hlavy. A velká nevyzpytatelná ptačí tvář shlížela na Izáka s čímsi, co vyvolávalo dojem panovačnosti. Ostře zahnutý zobák byl něco mezi poštolčím a sovím. Lesklé peří jemně přecházelo z okrové přes našedlou k tečkované hnědé. Hluboké černé oči se upřeně dívaly před sebe, zorničky coby jemné mramorování na samé hranici tem­ných odstínů. Oči měl zasazené do důlků, jež garudově tváři dodávaly výraz neustálého úšklebku; doplňovaly pyšně svraštěné čelo.¶ A nad jeho hlavou, ve skrytu hrubé pytloviny, kterou kolem se­be svíral, se jasně rýsoval nezaměnitelný tvar ohromných složených křídel, silueta peří, kůže a kostí, která mu vyčnívala dvě či více stop z ramen, aby se pak k sobě elegantně stáčela. Izák nikdy zblízka ne­viděl garudu rozepínat křídla, ale četl o prachových mračnech, jež dokázali zvednout, a velkých stínech, jež vrhali na svou kořist.¶ Co ty tady děláš, tak daleko od domova? přemýšlel Izák užasle. Podívej se, jakou máš barvu: vždyť jsi z pouště! Z Cymeku to jsou, míle a míle cesty. Co tu, u chrchle, pohledáváš, ty zatracenej frajere?¶ Než si odkašlal a promluvil, skoro před tímto velkým dravcem pokýval hlavou v posvátné úctě.¶ "Můžu pro tebe něco udělat?"¶

Kapitola čtvrtá

Lin si s obrovskou hrůzou uvědomovala, že přijde pozdě. ¶ Nepomáhalo jí, že Skeleton nechovala v žádné oblibě. Hybridní architektura této exotické čtvrti ji jenom mátla: propojení industria­lismu a křiklavé domácké okázalosti lehce zámožných obyvatel, drolící se beton opuštěných doků a napjaté kůže stanů v chudinském ghettu. Rozmanité architektonické formy tu zdánlivě nahodile splývaly jed­na do druhé a vyplňovaly nízko položenou plochou oblast městských křovin a úhorů, v níž vyráželo plochami betonu a asfaltu polní kvítí a rostliny se silnými stonky.¶ Lin znala jméno ulice, ale ukazatele kolem ní se bortily a káce­ly do nemožných směrů nebo je halila rez, popřípadě si vzájemně odporovaly. Pokoušela se je přečíst a očima se vracela ke své hrubě načrtnuté mapce.¶ Mohla se orientovat i podle Žeber. Podívala se po nich a spatřila je nad sebou, jak se mocně derou k obloze. Byla vidět jen jedna část jejich koše, vybělené a zpuchřelé oblouky podobné kostěné vlně, která se měla každým okamžikem zřítit na domy na východě. Právě k nim Lin zamířila.¶ Ulice se kolem ní rozšířila a Lin se ocitla před dalším zpustle vyhlí­žejícím prostranstvím, ale mnohem větším, než byla ta předcházející. Nepřipomínalo ani tak náměstí jako spíše ohromnou nezastavěnou městskou proluku. Budovy na okraji jí nenastavovaly tváře, ale na­opak své hřbety a boky, jako by jim někdo přislíbil sousedy s ele­gantními fasádami, kteří nikdy nedorazili. Ulice Skeletonu úzkostlivě pronikaly na křovinatou pláň pátravými cihlovými prstíky, rychle se však ztrácely.¶ Z ušmudlané trávy tu a tam vyrážely provizorní stánky a skládací stolky, ledabyle rozestavěné a poházené lacinými koláči, starými tisky nebo harampádím z čísi půdy. Žonglující pouliční kejklíři nabízeli svá fádní představení. Procházelo se tu několik váhavých nakupujících a na balvanech posedávali lidé nejrůznějších ras, kteří si četli, jedli, hrabali se ve vyschlé hlíně nebo si prohlíželi kosti nad svými hlavami.¶ Žebra trčela na obvodu této pustiny.¶ Ze země vyrážely gigantické kusy zažloutlé slonoviny silnější než ty nejstarší stromy, vzdalovaly se od sebe, stáčely se v ladných oblou­cích, až se více než sto stop nad zemí, strmíce nad střechami okolních domů, k sobě zase ostře přibližovaly. Než se skoro dotkly svými konci, vyšplhaly se opět do výšky – jako nesmírné zkřivené prsty, slonovi­nová past velikosti boha.¶ Existovaly plány, že by se prostranství mohlo vyplnit, ve staro­bylém hrudním koši by se vystavěly úřadovny a domy, ale nakonec z nich nic nevzešlo.¶ Nářadí, s nímž se na staveništi pracovalo, se lehce lámalo a ztrá­celo se. Nedržela tu malta. Cosi zlověstného, spjatého se zpola obna­ženými kostmi, zbavovalo pohřebiště neustálého vyrušování.¶ Padesát stop pod Lininýma nohama archeologové našli obratle zvící domů, páteř, kterou v tichosti, po příliš dlouhé sérii pracovních úrazů, znovu zasypali. Na povrch nebyly vyneseny žádné končetiny, žádné kyčle, žádná kyklopská lebka. Nikdo nedokázal říct, jaká bytost tu před tisícovkami let padla a zhynula. Umounění pouliční proda­vači, kteří měli v Žebrech své stánky, se specializovali na všemožná senzační vyobrazení Gigantes Krobuzon, čtyřnožce či dvounožce, hu­manoidních rysů, se zuby, kly či křídly, bojovného nebo oplzlého.¶ Mapka nyní ukazovala k bezejmenné uličce na jižní straně Žeber. Lin se prosmýkla do tiché ulice, kde narazila na černě natřené budovy, které měla vyhledat, na řadu tmavých opuštěných domů, z nichž mě­ly všechny kromě jediného zazděné dveřní otvory a zabedněná okna zatřená dehtem.¶ Na ulici nebyli žádní chodci, drožky ani jiná doprava. Lin tu byla úplně sama.¶ Nad jedinými přetrvávajícími dveřmi bloku bylo křídou nakreslené cosi na způsob hrací desky, čtverec rozdělený na devět menších polí. Ale nebyly na něm žádné křížky či kolečka, ani jiný symbol.¶ Lin postávala nedaleko domu. Pohrávala si se sukní a blůzkou, až se rozzlobila sama na sebe, došla ke dveřím a rychle zaklepala.¶ Už takhle jdu pozdě, pomyslela si, nemusím ho ještě víc vytáčet.¶ Kdesi nad hlavou uslyšela vrzání pantů a posunování pák a na stěně nad sebou si povšimla jemného záblesku odraženého světla: právě byl použit systém čoček a zrcadel, aby ti uvnitř mohli posoudit, zda ti venku stojí za pozornost.¶ Dveře se otevřely.¶ ¶ Před Lin stála velká přetvora. Tvář měla stále stejně zarmoucenou a hezkou jako snědá lidská žena, kterou kdysi byla, pořád ji rámovaly dlouhé spletené vlasy, ale hlava spočívala na sedm stop vysoké konst­rukci z černého železa a zašlého cínu. Pohybovala se po nepoddajné teleskopické kovové trojnožce. Tělo měla uzpůsobené k vykonávání těžké práce a písty a kladky ji obdařovaly dojmem neúprosné síly. Pravou paži měla ve výši Lininy hlavy a ze středu mosazné dlaně na cheprijku mířila úděsná harpuna.¶ Lin ucukla překvapením a hrůzou.¶ Zpoza zkormoucené ženy se ozval silný hlas.¶ "Slečna Lin? Naše umělkyně? Jdete pozdě. Pan Multi vás očekává. Prosím, pojďte za mnou."¶ Přetvora ustoupila, opřela se o prostřední nohu, obě ostatní stáhla za ni a poskytla Lin místo, aby kolem ní mohla projít. Harpuna se ani nezachvěla.¶ Co všechno mě ještě potká? pomyslela si Lin v duchu a vstoupila do tmy.¶ Na opačném konci černočerné chodby stál ve slabém světle kak­tusík. Lin ve vzduchu cítila jeho šťávu, ale jen slabě. Vypínal se do výšky sedmi stop, měl zavalité končetiny i trup. Hlava mu vybíhala z linie zad jako skalní útes. Obrys těla narušovaly uzliny tvrdých vý­růstků. Zelenou kůži měl zbrázděnou změtí jizev a zdobily ji tři palce dlouhé trny a drobounké rudé jarní květy.¶ Pokynul jí křivými prsty.¶ "Pan Multi si může dovolit být trpělivý," řekl, když se otočil ke schodům a začal po nich stoupat, "ale pokud vím, čekání ho nikdy netěšilo." Neohrabaně se obrátil a významně na Lin pozvedl obočí.¶ Běž se vycpat, ty jeden poskoku, řekla si netrpělivě. Zaveď mě k šéfovi.¶ Kaktusík oddupal na neforemných nohách, podobných malým pa­řezům.¶ Lin za sebou uslyšela ostrý sykot páry a těžké kroky, do schodů vycházela i přetvora. Následovala kaktusíka klikatou chodbou bez oken.¶ Tady je to obrovské, pomyslela si Lin, zatímco se ubírali stále dál a dál. Uvědomila si, že musí jít o celou řadu domů, kde byly na přání zákazníka vybourány či přestavěny dělící zdi, čímž vznikl jeden ohromný spletitý prostor. Míjeli dveře, z nichž se znenadání ozval nervy drásající zvuk; připomínal tlumený výkřik bolesti něja­kého stroje. Lin se napřímila tykadla. Když dveře nechávali za sebou, dolehla k nim salva úderů, jako by někdo do měkkého dřeva vystřelil několik šipek.¶ Chovačko skákavá! pomyslela si Lin mrzutě. Gazide, k čemu jsi mě to, krucinál, přemluvil?¶ ¶ Celý proces, který dovedl Lin až na toto strašlivé místo, odstar­toval právě Klikař Gazid, zkrachovalý impresário.¶ Nechal zhotovit sérii světlotisků jejích posledních výtvorů a rozší­řil je po celém městě. Takto se pravidelně snažil vytvořit si jméno mezi novokrobuzonskými umělci i mecenáši. Gazid byl žalostný človíček, který nepřestával každému, kdo byl ochoten poslouchat, donekonečna připomínat svou jedinou úspěšnou výstavu, kterou před třinácti lety uspořádal pro jistou dnes už zesnulou éterosochařku. Lin se svými přáteli na něho pohlížela s lítostí a opovržením. Všichni její známí mu dovolovali, aby si pořídil několik světlotisků, a platili mu něko­lik šekelů či celý nobl jako "zálohu za zprostředkovatelskou činnost". Gazid pak na několik týdnů mizel, aby se pak znovu vynořil a měl zvratky na kalhotách, krev na botách, frčel si na nějaké nové droze, a všechno se vracelo na začátek.¶ Jenže teď ne.¶ Gazid našel Lin kupce.¶ Když si k ní přisedl u Hodin a kohoutka, nestála o to. Na řadě byl teď někdo jiný; napsala do notesu, že mu dala "zálohu" jednu guineu asi před týdnem. Ale Gazid ji přerušil a přemlouval ji, aby s ním šla ven. A když se jí její přátelé, umělecký výkvět Vilných polí, začali smát a pobízet ji, Gazid jí předal tuhou bílou kartičku, na níž byl vyražený jednoduchý znak v podobě hrací desky o tři krát třech políčkách. Stálo na ní vytištěno:¶ Vážená slečno Lin, na mého zaměstnavatele učinily velký dojem ukázky Vaší práce, jež mu předložil Váš agent. Rád by věděl, zda byste měla zájem se s ním sejít a projednat případnou zakázku. Těšíme se na Vaši odpověď. Podpis byl nečitelný.¶ Gazid byl ztroskotanec a závislák na většině věcí, co byly právě v oběhu, byl schopen udělat cokoliv, aby si obstaral peníze na drogy, ale tohle se nepodobalo žádné křivárně, kterou si Lin dokázala před­stavit. Pokud se v Novém Krobuzonu opravdu nenašel nikdo zámožný a ochotný zaplatit za její práci a jemu dát odměnu, k čemu by mu taková šaráda byla?¶ Za povykování, aplaudování a všeobecného ohromení ho tedy vy­táhla z hospody a zeptala se, co se stalo. Gazid napřed chodil kolem horké kaše a zdálo se, že si láme hlavu, jakými výmysly ji má obala­mutit. Ale brzy mu došlo, že musí s pravdou ven.¶ "Je tu jeden chlápek, vod kterýho si vobčas kupuju různý věci..." začal vyhýbavě. "No a když tak přišel, nějak se mi doma na polici válely tisky tvejch soch, jemu se líbily a chtěl si jich pár vzít... a já jako že jo. A pak mi za nějakou dobu řekl, že je ukázal chlápkovi, kterej těma věcma, co si vod něj kupuju, zásobuje zas jeho, a tomu chlápkovi se taky líbily, nechal si je a ukázal je zas svýmu šéfovi, takže se nakonec dostaly k tomu úplně nejvyššímu, kterej ulítává na umění – loni koupil něco vod Alexandríny –, no a tomu se taky zamlouvaly a teď chce, abys mu něco udělala."¶ Lin si jeho vyhýbavá slova přeložila.¶ Šéf tvého dodavatele drog chce, abych pro něho pracovala??? na­psala.¶ "Krucinál, Lin, tak to není... chci říct, že vlastně jo, ale..." Ga­zid se zarazil. "No tak jo," připustil poraženě. Chvíli bylo ticho. "Akorát... akorát že se s tebou chce setkat. Jestli máš zájem, mu­sí tě osobně poznat."¶ Lin uvažovala.¶ Rozhodně to byla lákavá představa. Soudě podle lístku nešlo o žádnou malou rybu: tenhle hrál vysoko. Lin nebyla hloupá. Vědě­la, že to bude nebezpečné. Nedokázala si pomoct, ale cítila vzrušení. Mohlo to znamenat zvrat v jejím uměleckém životě. Mohla by se o tom takticky zmiňovat. Mohla mít mecenáše z řad zločinců. Byla dostatečně inteligentní, aby si uvědomovala, že její nadšení je dětin­ské, ale nebyla natolik vyzrálá, aby jí na tom záleželo.¶ A zatímco dospívala k závěru, že jí na tom nesejde, Gazid se zmínil o řádu sumy, kterou jí tajuplný kupec nabízel. Hlavonohy se jí stáhly úžasem.¶ Musím si promluvit s Alexandrínou, napsala a vrátila se do výče­pu.¶ Alex nic nevěděla. Z pověsti, že prodala několik pláten jednomu z vládců podsvětí, se snažila vyždímat, co se dalo, ale prakticky se setkala jen s jakýmsi nepříliš důležitým prostředníkem, který jí nabídl závratnou sumu za dvě malby, které právě dokončila. Nabídku přijala, plátna předala a víc se s ní nikdo nebavil.¶ Tím to haslo. Neznala ani jméno svého klienta.¶ Lin se zařekla, že si povede lépe.¶ Přes Gazida, pokoutními komunikačními kanály, které vedly čert­víkam, poslala odpověď, že ano, má zájem a je připravena se setkat, ale musí znát jméno, které by si mohla napsat do diáře.¶ Novokrobuzonské podsvětí její zprávu zpracovalo, nechalo ji týden čekat a pak vyplivlo odpověď v podobě další tištěné kartičky, kterou jí někdo vstrčil pod dveře, když spala.¶ Na kartičce byla uvedena adresa ve Skeletonu, datum a čas a jed­noslovné jméno: Multi.¶ ¶ Chodbou se neslo zběsilé cvakání a klepání. Kaktusík doprováze­jící Lin zatlačil na jedny z řady tmavých dveří a ustoupil stranou.¶ Lininy oči se musely přizpůsobit světlu. Dívala se do písárny. Do rozlehlé místnosti s vysokým stropem, vymalované černou barvou – jako ostatně všechno v této troglodytické budově –, prosvětlené ply­novými svítilnami a zaplněné asi čtyřiceti psacími stoly; na každém z nich stál objemný psací stroj, u každého seděla sekretářka opisující údaje ze stohů poznámek. Ačkoli šlo většinou o lidi a většinou o ženy, Lin ucítila a spatřila i muže a kaktusíky, dokonce dvojici cheprijek a jednu voďanojku, která psací stroj obsluhovala klávesnicí uzpůso­benou jejím rozměrným rukám.¶ Po stranách místnosti byli rozestaveni přetvoři, opět většinou lid­ského původu, ale byli tu i zástupci jiných ras, byť xeničtí přetvoři byli obecně velmi vzácní. Někteří byli přetvořeni organicky a měli naroubované pařáty, parohy a kusy svaloviny, ale většina byla me­chanizovaná a v horku linoucím se z jejich kotlů se v místnosti skoro nedalo dýchat.¶ Na konci písárny byla uzavřená kancelář.¶ "Slečno Lin, konečně," zaburácel tlampač nade dveřmi, hned jak Lin vešla dovnitř. Žádná sekretářka nezvedla hlavu. "Projděte, pro­sím, k mé kanceláři."¶ Lin se pustila mezi stoly. Pečlivě se dívala, co se tu píše, ačkoli roz­poznat text bylo těžké a v podivném osvětlení této černě vymalované místnosti o to těžší. Všechny sekretářky si počínaly jako odborni­ce, četly rukou psané poznámky a přepisovaly je, aniž se dívaly na klávesnici či papír ve stroji.¶ Na základě rozhovoru ze třináctého tohoto měsíce, stálo na jed­nom listu, Vás prosíme, abyste vzali na vědomí, že Vaše prodejní síť nadále spadá pod naši pravomoc, podrobnosti budou dojednány. Lin se přesunula dále.¶ Zítra zhebneš, ty hajzle, ty kurvo. Budeš ještě závidět přetvorům, ty zbabělá kundo, budeš řvát, až budeš krvácet z držky, stálo na jiném.¶ Cože?... napadlo Lin. Cože?... Pomoc!¶ Dveře kanceláře se otevřely.¶ "Pojďte dál, slečno Lin, jen pojďte dál!" Burácelo z tlampače. ¶ Lin nezaváhala. Vešla dovnitř.¶ ¶ Většinu malé místnůstky zaplňovaly kartotéční skříně a knihov­ničky. Na jedné zdi visela malá tradiční olejomalba Železné zátoky.¶ Za velkým stolem z tmavého dřeva stála rozkládací zástěna se si­luetami ryb, větší verze paravánů, za nimiž se převlékají modelky umělců. Uprostřed zástěny byla ryba zhotovená ze zrcadlového skla, která nabízela Lin pohled na její odraz.¶ Lin před zástěnou nejistě přešlapovala.¶ "Posaďte se, posaďte se," vybídl ji klidný hlas zpoza paravánu. Lin si přitáhla židli před stůl.¶ "Já vás vidím, slečno Lin. Ten zrcadlový kapr je z mé strany průhledný. Myslím, že je slušnost, aby to mí hosté věděli."¶ Zdálo se, že hlas očekává odpověď, takže Lin přikývla.¶ "Víte, jdete pozdě, slečno Lin."¶ U čertova ocasu! Ze všech schůzek, co mám, musím přijít pozdě zrovna na tuhle! pomyslela si Lin horečně. Začala do notesu psát omluvu, ale hlas ji přerušil.¶ "Umím znakovat, slečno Lin."¶ Lin notes odložila a mnohoslovně se omlouvala rukama.¶ "To nic," zarazil ji hostitel neupřímně. "To se stává. Skeleton je ke svým návštěvníkům nemilosrdný. Příště už budete vědět, že máte vyjít dříve, že ano?"¶ Lin přitakala, že opravdu vyjde dříve, že přesně na tohle si dá příště pozor.¶ "Velice se mi zamlouvá vaše tvorba, slečno Lin. Mám všechny svět­lotisky, které se mi dostaly do rukou prostřednictvím Klikaře Gazida. Je to dojemný, ubohý, zlomený pitomec – závislost je ve většině svých forem tragická –, ale jakýmsi způsobem má čich na umění. Alexan­drínu Nevgetsovou mi doporučil, myslím, on. Přízemní, na rozdíl od vašich děl, ale přesto příjemné. Klikaři Gazidovi jsem vždy připraven vyhovět. Bude škoda, až nám umře. Půjde bezpochyby o něco špi­navého, o nějaký upatlaný tupý nůž, který ho pomalu vykuchá kvůli pár drobným, nebo o nějakou pohlavní chorobu, kterou jej nakazí ne­zletilá šlapka a s níž se pojí ohavné výtoky a pocení, nebo mu třeba polámou kosti za práskání – koneckonců milice platí docela dobře, a když dojde na zdroje příjmů, feťáci si nemohou příliš vybírat."¶ Hlas, který se linul zpoza zástěny, byl melodický a to, co říkal, se hypnoticky neslo prostorem: všechno skládal do rytmických celků. Jeho věty se jemně kolébaly. Slova byla nemilosrdná. Lin měla strach. Nenapadalo ji nic, co by mohla říct. Ruce nechávala nehybně položené v klíně.¶ "Pokud jsem se rozhodl, že se mi vaše tvorba líbí, chci si s vámi promluvit, abych poznal, zda bych vám mohl svěřit jistou zakázku. Vaše tvorba je na cheprijku neobvyklá. Souhlasila byste s tímto tvr­zením?"¶ Ano.¶ "Řekněte mi něco o svých sochách, slečno Lin, a nebojte se, po­kud jste se k tomu chystala, že budete působit příliš intelektuálsky. Nemám nic proti tomu, když se umění bere vážně, a nezapomínejte, že tento rozhovor jsem inicioval já. Při přemýšlení, jak odpovědět na mé otázky, mějte na paměti tato tři klíčová slova: 'témata', 'technika' a 'estetika'."¶ Lin zaváhala, ale strach ji nutil odpovědět. Chtěla, aby se tento muž nezlobil, a pokud to mělo znamenat, že se rozhovoří o své práci, pak tomu tak i bude.¶ Pracuju sama, znakovala, což tvoří součást mé... vzpoury. Odešla jsem z Přípotok a pak i z Újetce, odešla jsem ze své většiny i ze svého úlu. Lidé na tom byli mizerně, a proto kolektivní umění získalo tak pitomě heroický rozměr. Jako třeba na Náměstí soch. Chtěla jsem plivat něco... drsného. Chtěla jsem udělat některé z těch velkolepých soch, na kterých jsme spolupracovaly, poněkud méně dokonalé... Tím jsem naštvala své sestry. Pustila jsem se tedy do vlastní tvorby. Drsné tvorby. Přípotocky drsné.¶ "Přesně to jsem očekával. Je to až – promiňte mi – banální. To však nijak neubírá na síle tvorbě samé. Cheprijské sliny jsou úžasný materiál. Jejich lesk je vskutku jedinečný a na základě své odolnosti a lehkosti jsou i velmi praktické, což sice není vlastnost, s níž bychom v rámci umění měli pracovat, ale já jsem pragmatik. Rozhodně je velká škoda užívat tak nádhernou hmotu na bezduchou projekci přání deprimovaných cheprijek. Opravdu s velkou úlevou jsem zjistil, že ji někdo používá k zajímavým a zneklidňujícím účelům. Mimochodem, hranatost, jíž dosahujete, je mimořádná."¶ Děkuji. Mám výraznou žlázovou techniku. Lin dělalo dobře, že má dovoleno se i pochlubit. Původně jsem byla členkou hnutí A-dost, které zakazuje pracovat na díle, které už bylo vyplivnuto. Získáte tak úžasnou disciplínu. I když jsem... nakonec pravidla porušila. Vracím se k dílu; jakmile sliny změknou, ještě je opracovávám. Mám víc svo­body, můžu dělat převisy a tak podobně.¶ "Používáte hodně barev?" Lin přikývla. "Viděl jsem jen sépiové světlotisky. To rád slyším. To bychom měli techniku a estetiku. Velice rád bych se dozvěděl, jak smýšlíte o tématice, slečno Lin."¶ Lin byla zaskočena. Najednou ji nenapadalo, jaká má vlastně té­mata.¶ "Trochu vám to usnadním. Řeknu vám, jaká témata zajímají mě. A pak uvidíme, jestli bych vám mohl svěřit druh zakázky, který mám na mysli."¶ Hlas čekal, dokud Lin nepřikývla.¶ "Byla byste tak hodná a zvedla hlavu, slečno Lin?" Lin tak rozpa­čitě učinila. Tento pohyb ji znervózňoval, protože při něm obnažovala spodní měkkou část své broučí hlavy a byla tak zranitelná. Držela hlavu nehybně a oči za zrcadlem si ji prohlížely.¶ "Máte na krku stejné vazy jako lidská žena… Sdílíte s ní i prohlubeň v dolní části krku, kterou mají tak rádi básníci. Je sice pravda, že rudý odstín vaší kůže by vás trochu vyčleňoval, ale pořád byste mohla být považována za člověka. Směřuji po tomto nádherném lidském krku vzhůru – nepochybuji, že byste na označení 'lidský' nepřistoupila, ale mějte chvíli strpení – a pak tu máme... máme tu fázi... úzkou oblast, kde tato měkká lidská kůže splývá s bledou článkovanou béžovou spodku vaší hlavy."¶ Poprvé od okamžiku, kdy Lin vstoupila do místnosti, se zdálo, že její hostitel hledá slova.¶ "Dělala jste někdy sochu kaktusíka?" Lin zavrtěla hlavou. "Ale viděla jste je alespoň zblízka? Můj společník, který vás sem zavedl, například. Všimla jste si jeho nohou, prstů nebo jeho krku? Existuje fáze, kdy se kůže, kůže myslící bytosti, stává nemyslící rostlinou. Od­řežte kaktusíkovi tu tlustou kulatou základnu kolem chodidla a nic neucítí. Dloubněte ho do stehna, kde je měkčí, a zakvičí. Ale tam v té oblasti... je to něco úplně jiného... proplétají se tam nervy, učí se být sukulentem a bolest je vzdálená, tupá, rozptýlená, spíš nepří­jemná než palčivá.¶ A pomyslete na ostatní. Na trup raka nebo na píďáky, na náhlé přechody končetin přetvorů, na spoustu dalších ras a druhů v tomto městě a na bezpočet dalších, jež na světě žijí s hybridní fyziogno­mií. Možná mi řeknete, že žádný přechod nevnímáte, že cheprijky jsou samy o sobě dokonalé a úplné, že když se na vás snažím vidět 'lidské' rysy, je to ode mě antropocentrické. Ale ponechám-li stranou ironii tohoto obvinění – ironii, kterou ještě nemůžete pochopit –, jistě vnímáte přechody u jiných ras.¶ A třeba i u lidí.¶ A co město samo? Trůní v místě, kde se dvě řeky snaží stát mo­řem, kde se z hor stává rovina, kde se směrem na jih zhušťují stromy a – kvantita se mění na kvalitu – přecházejí náhle v les. Architektura Nového Krobuzonu se pohybuje od průmyslové k obytné, od oká­zalosti k barabiznám, k podzemnímu slohu či slohu výškovému, od modernosti ke starobylosti, od barevnosti k šedi, od hojnosti k vy­prahlosti... Určitě mi rozumíte. Nehodlám pokračovat.¶ Právě spojení nespojitelného vytváří svět, slečno Lin. Věřím, že toto je hlavní dynamický princip. Přechod. Bod, kde se z jedné věci stává věc druhá. Vytváří vás, vytváří město, vytváří svět. A to je téma, které mě zajímá. Oblast, kde se nesourodé prvky stávají částí celku. Hybridní zóna.¶ Myslíte, že by vás toto téma mohlo zajímat? A pokud odpovíte kladně... pak vás požádám, abyste pro mě pracovala. Než mi však odpovíte, vyslechněte si, co to pro vás bude znamenat.¶ Budu po vás chtít, abyste pracovala na základě skutečnosti, abyste vytvořila můj obraz – a představoval bych si ho v životní velikosti.¶ Slečno Lin, jen velmi málo lidí spatří mou tvář. Člověk v mé pozici musí být opatrný. Jsem si jist, že to chápete. Pokud na tuto zakázku přistoupíte, bohatě se vám odměním, ale také se stanu vlastníkem části vaší mysli. Části, která se týká mě. Ta bude moje. Nedám vám svolení, abyste ji sdílela s jinými. Pokud tak učiníte, před smrtí budete strašlivě trpět.¶ Nuže..." Něco zavrzalo. Lin si uvědomila, že to byla jeho židle. "Slečno Lin. Zajímala by vás ona hybridní zóna? Zajímala by vás tato práce?"¶ Nemůžu... nemůžu to odmítnout, pomyslela si Lin bezmocně. Nemůžu. Kvůli penězům, kvůli tvorbě... Bohové stůjte při mně. Tohle nemůžu odmítnout. Prosím vás, prosím vás, abych toho pak nelitova­la.¶ Odmlčela se a pak zaznakovala, že na podmínky ujednání přistu­puje.¶ "To jsem velice rád," vydechl hlas. Linino srdce tlouklo o sto šest. "Opravdu rád. Tak tedy..."¶ Za zástěnou se ozvalo šramocení. Lin seděla, ani nedutala. Tykad­la se jí chvěla nervozitou.¶ "Jsou v kanceláři zatažené rolety?" ujišťoval se pan Multi. "Pro­tože se domnívám, že byste měla vidět, s čím budete pracovat. Vaše mysl je nyní moje, Lin. Od tohoto okamžiku pracujete pro mě."¶ Pan Multi se postavil a odsunul zástěnu stranou.¶ Lin se na židli nadzvedla, hlavonohy se jí rozvibrovaly úžasem a hrůzou. Nemohla z něho spustit oči.¶ Když se pohyboval, pohupoval kousky kůže, srsti a peří; svíral drobné výčnělky; ze záhadných skulin koulel očima; z těla mu nejis­tě čněly parohy a kostěné výstupky; škubal chapadélky, nastavoval lesklá vlhká ústa. Odvíjela se na něm mnohobarevná klubka kůže. Po dřevěné podlaze jemně dupal rozděleným kopytem. Prudce se v něm srážely přívaly masa. Svaly připoutané cizorodými šlachami k cizo­rodým kostem spolupracovaly za napjatého příměří, pomalými, vláč­nými pohyby. Blyštěly se mu šupiny. Chvěly se mu ploutve. Trhaně se mu třepetala křídla. Svíral a rozevíral krabí klepeta.¶ Lin ustupovala, zakopla, poslepu vyděšeně unikala před jeho ne­úprosným postupem. Neuroticky škubala chitinovou hlavou. Třásla se.¶ Pan Multi k ní kráčel jako lovec.¶ "Nuže," oslovil ji jedněmi ze svých rozšklebených lidských úst. "Z které strany mi to sluší nejvíc?"¶

Kapitola pátá

Izák vyčkávavě hleděl na svého hosta. Garuda před ním stál mlčky. Bylo vidět, jak se soustřeďuje. Připravoval se k promluvě.¶ Když promluvil, měl ostrý a monotónní hlas. "Jsi ten vědec. Jsi... Grimnebulin."¶ Jméno mu činilo obtíže. Jako papoušek vycvičený k řeči i on vy­tvářel souhlásky a samohlásky hluboko v hrdle, bez pomoci tvárných rtů. Izák za svůj život hovořil pouze se dvěma garudy. Jeden byl ces­tovatel, který si vydávání lidských zvuků cvičil dlouhou dobu; druhý byl student, jeden z příslušníků malé garudské komunity narozené a vychované v Novém Krobuzonu, a který vyrostl za pokřikování městským slangem. Zvuky, které vydávali, nebyly lidské, ale ani zpo­loviny nezněly tak divošsky jako mluva tohoto ohromného ptačího člověka, zápolícího s cizím jazykem. Izákovi chvíli trvalo, než si uvě­domil, co mu garuda vlastně říká.¶ "Jsem." Napřáhl ruku a pomalu řekl: "Jak se jmenuješ ty?"¶ Garuda se na ruku majestátně zadíval, pak jí potřásl v podivně křehkém sevření.¶ "Jagharek..." Na první slabiku položil vřeštivý přízvuk. Pak se velký tvor odmlčel, a než promluvil znovu, nervózně přešlápl. Zopa­koval svoje jméno, ale tentokrát k němu přidal složitou příponu.¶ Izák potřásl hlavou.¶ "To celé je tvoje jméno?"¶ "Jméno... a titul."¶ Izák nadzvedl obočí.¶ "Mám tedy tu čest se šlechticem?"¶ Garuda na něho němě hleděl. Nakonec pomalu promluvil, aniž sklopil zrak.¶ "Jsem Příliš Příliš Abstraktní Jedinec Jagharek, Jenž Nemá Být Chován V Úctě."¶ Izák zamrkal. Promnul si bradu.¶ "No tak... jo. Musíš mi prominout, Jagharku, nejsem obeznámen s... garudským titulováním."¶ Jagharek pomalu přikývl svou velkou hlavou.¶ "Pochopíš."¶ Izák ho požádal, aby s ním vyšel nahoru, což pták pomalu a obe­zřele udělal; na dřevěných schodech, v místech, kde zatínal pařáty, zanechával velké rýhy. Izák ho nevyzval, aby se posadil, ani mu nic nenabídl.¶ Garuda zůstal stát u Izákova stolu, zatímco jeho hostitel seděl a vzhlížel k němu.¶ "Co tě sem přivádí?" zeptal se Izák.¶ Jagharek se zase chvíli připravoval, než odpověděl.¶ "Do Nového Krobuzonu jsem přišel před dvěma týdny. Protože tu přebývají vědci.¶ "Odkud jsi?"¶ "Z Cymeku."¶ Izák tiše hvízdl. Takže jeho původ odhadl správně. To byl opravdu pořádný kus cesty. Nejméně tisíc mil nehostinnou vyprahlou zemí, suchou stepí, přes moře, bažiny, savany. Jagharka musela hnát velice silná touha.¶ "Co víš o vědcích z Nového Krobuzonu?" vyzvídal dál Izák. ¶ "Četli jsme o zdejší univerzitě. O vědě a průmyslu, které se tu neustále vyvíjejí jako nikde jinde. O Brokatech."¶ "Ale odkud máš tyto znalosti?"¶ "Z naší knihovny."¶ Izák nevěřil svým uším. Chvíli nechápavě zíral, než se vzpamato­val.¶ "Promiň, ale myslel jsem, že jste kočovníci."¶ "To jsme. Knihovna cestuje s námi."¶ A Jagharek se k Izákově narůstajícímu úžasu rozhovořil o cymecké knihovně. O velkém klanu knihovníků, kteří schraňují tisíce svazků v bednách a přenášejí je s sebou za letu, na cestě za potravou a vodou v mučivém a nekonečném cymeckém létě. V místě, kde se usazují, vyrůstá ohromné stanové město a skupinky garudů přilétají do tohoto rozlehlého střediska vědění vždy, když mu jsou nablízku.¶ Knihovna je stará stovky let a disponuje rukopisy v bezpočtu jazyků, živých i mrtvých: v ragamolštině, jejímž nářečím je současný jazyk Nového Krobuzonu; v hočištině; ve fellidské voďanojštině a jižní voďanojštině; ve vznešené cheprijštině a desítkách dalších. Dokonce přechovává kodex, jak tvrdil Jagharek se značnou hrdostí, sepsaný v tajné řeči rukodlaků.¶ Izák neříkal nic. Styděl se za svou nevědomost. Představa, kterou měl o garudech, se rozplynula jako loňský sníh. Jagharek byl víc než vznešený divoch. Je načase, abys zašel do knihovny i ty a o těchto garudech si něco nastudoval. Ty jeden ignorantský parchante, vyčinil si.¶ "Náš jazyk nemá písemnou podobu, ale v mládí se učíme psát a číst několika jinými," řekl Jagharek. "Knihy směňujeme u cesto­vatelů a kupců, z nichž spousta prošla Novým Krobuzonem. Někteří odsud i pocházejí. Je to místo, které dobře známe. Četl jsem historic­ká pojednání i příběhy."¶ "Pak teda vyhráváš, kamaráde, protože já o vaší domovině vím hovno," přiznal Izák sklesle. Rozhostilo se ticho. Izák se na Jagharka zase podíval.¶ "Ještě jsi mi neřekl, co tě sem přivádí."¶ Jagharek se odvrátil a zadíval se z okna. Pod nimi bezcílně pluly říční čluny.¶ Ve skřípavém hlasu bylo těžké rozlišit emoce, ale Izákovi se zdálo, že rozeznává znechucení.¶ "Už dva týdny se tu jako krysa plížím z jedné díry do druhé. Sháněl jsem noviny, drby a informace. Ty mě nakonec zavedly do Brokat. A v Brokatech k tobě. Hnala mě tato otázka: 'Kdo umí měnit vlastnosti hmoty?' 'Grimnebulin, Grimnebulin,' říkají všichni. 'Jestli máš zlato,' říkají, 'je tvůj, a bude tvůj, i jestli zlato nemáš, ale zaujmeš ho, nebo i jestli ho budeš nudit, ale on se nad tebou slituje, nebo jestli se mu třeba bude jen tak chtít.' Říká se, že jsi člověk, co rozumí tajemstvím hmoty, Grimnebuline."¶ Jagharek mu pohlédl přímo do očí.¶ "Mám trochu zlata. Zaujmu tě. Lituj mě. Prosím tě, abys mi po­mohl."¶ "Řekni mi, co potřebuješ."¶ Jagharek se znovu odvrátil.¶ "Už jsi možná letěl v balonu, Grimnebuline. Shlížel jsi na střechy, na zemi. Já jsem vyrostl jako vzdušný lovec. Garudové jsou národ lovců. Bereme své luky, kopí a dlouhé biče a slídíme ve vzduchu po ptácích a na zemi po kořisti. To z nás dělá garudy. Mé nohy nejsou uzpůsobeny k chůzi po vašich podlahách, umějí se svírat kolem ma­lých těl a trhat je na kusy. Objímat suché stromy a kamenné sloupy mezi zemí a sluncem."¶ Jagharek mluvil jako básník. Mluvil přerušovaně, ale jeho jazyk připomínal eposy a historická líčení, která si přečetl, byl zvláštním šroubovaným projevem kohosi, kdo se naučil jazyku ze starých knih.¶ "Létání není žádný přepych. Dělá ze mě garudu. Mrazí mě v zá­dech, když se dívám na střechy, které mě vězní. Než odejdu, Grim­nebuline, chci se na toto město podívat z výšky. Chci vzlétnout, ne jednou, ale vždy, kdykoli po tom zatoužím.¶ Chci, abys mi vrátil schopnost létat."¶ Jagharek si rozepnul plášť a nechal ho sklouznout na zem. Vzdo­rovitě a zahanbeně se zadíval na Izáka. Ten zalapal po dechu.¶ Jagharek neměl křídla.¶ Na zádech měl připevněnou složitou konstrukci z dřevěných tyčí a kožených popruhů, která na něm při sebemenším pohybu směšně poskakovala. Pod rameny mu z jakési kožené kazajky vyčnívaly dvě velké přiříznuté desky, které se mu tyčily vysoko nad hlavu, kde byly opatřeny panty a odkud se zase volně spouštěly až ke kolenům. Na­podobovaly křídelní kosti. Netáhla se ale mezi nimi žádná kůže, peří či látka, nedalo se na nich létat. Šlo pouze o klam, o trik, o vzpěru, přes kterou si Jagharek přehodil nevábný plášť, aby to vypadalo, že křídla přece jen má.¶ Izák k němu vztáhl ruku. Jagharek ztuhl, pak se obrnil a dotek dovolil.¶ Izák užasle zavrtěl hlavou. Všiml si zvrásněných jizev na Jaghar­kových zádech, ale garuda se k němu náhle otočil.¶ "Proč?" vydechl Izák.¶ Jagharkova tvář se pomalu zachmuřila, svraštil obočí. Vydal sla­bé, naprosto lidské zaúpění, které sílilo a sílilo, až se změnilo v melan­cholický válečný pokřik dravce, pokřik hlasitý, monotónní, zbědovaný a osamělý. Izák neklidně přihlížel, zatímco se z křiku stávalo stěží sro­zumitelné vřeštění.¶ "Protože to je má hanba!" zavřískal Jagharek. Chvíli mlčel, pak promluvil zase klidně.¶ "Je to má hanba."¶ Odepjal si ze zad nepohodlné dřevěné břemeno, které s dutým zarachocením spadlo na zem.¶ Byl do pasu nahý. Měl hubené, jemné a pružné tělo, prosté jaké­hokoli tuku. Bez hrozivé masy svých falešných křídel vypadal malý a zranitelný.¶ Pomalu se otočil a Izák zatajil dech, když se mu plně obnažily jizvy, které předtím jen zahlédl.¶ Dvě dlouhé brázdy masa na Jagharkových lopatkách se kroutily a červenaly tkání a vzbuzovaly dojem vření. Z hlavních hřebenů oškli­vého srůstu se jako malé žilky šířily stopy po řezání. Pásy poškozeného masa po obou stranách zad byly asi stopu a půl dlouhé a v nejširším místě asi čtyři palce široké. Izákova tvář se stáhla soucitem: otvo­ry byly hustě křižovány drsnými, zkroucenými zářezy a došlo mu, že Jagharkovi křídla ze zad opravdu odřezali pilou. Ne rychlý zákrok, ale dlouhé, mučivě protahované mrzačení.¶ Otřásl se.¶ Lehce zakryté výčnělky kostí se posunovaly a stahovaly; groteskně viditelné svaly se natahovaly.¶ "Kdo ti to udělal?" vydechl Izák. Pověsti nelhaly, pomyslel si. Cymek je nesmírně krutá oblast.¶ Jagharek si dával s odpovědí dlouho načas.¶ "Já... já jsem to udělal."¶ Izákovi se napřed zdálo, že špatně slyšel.¶ "Co tím chceš říct? Jak jsi, kurva, mohl...?"¶ "Sám jsem si to přivodil." Jagharek křičel. "Toto je spravedlnost. Já jsem to udělal."¶ "To je nějaký zasraný trest? Kurva, do chrchle, cos mohl... cos provedl?"¶ "Chceš posuzovat garudskou spravedlnost, Grimnebuline? Hned mi na mysli tanou představy přetvorů..."¶ "Nepokoušej se to obracet! Máš naprostou pravdu, já na záko­ny tohoto města nemám žaludek... Jen se snažím pochopit, co se ti stalo..."¶ Jagharek si povzdechl a úděsně lidsky mu přitom poklesla ramena. Když promluvil, bylo to potichu a bolestně, povinnost, které dostával jen s neochotou.¶ "Byl jsem příliš abstraktní. Nebyl jsem hoden úcty. Bylo to... šílené... já jsem byl šílený. Spáchal jsem ohavný čin, ohavný čin..." Jeho slova se rozplynula v ptačích vzlycích.¶ "Cos udělal?" Izák se obrnil proti představě toho nejhorším zvěr­stva.¶ "Tento jazyk nedokáže můj čin vyjádřit. V mé řeči..." Jagharek se na okamžik odmlčel. "Pokusím se to přeložit. V mé řeči se říká ... a je to pravda... jsem vinen krádeží možnosti volby... krádeží možnosti volby druhého stupně... s naprostou neúctou."¶ Jagharek se díval k oknu. Hlavu držel zpříma, ale nechtěl se po­dívat Izákovi do očí.¶ "Proto mě označili za Příliš Příliš Abstraktního. Proto nejsem hoden úcty. Takový tedy nyní jsem. Už nejsem Konkrétní Jedinec A Úctyhodný Jagharek. Ten je pryč. Řekl jsem ti své jméno a svůj titul. Jsem Příliš Příliš Abstraktní Jagharek, Jenž Nemá Být Chován V Úctě. Tím budu už věčně a jsem natolik poctivý, že jsem ti to řekl."¶ Izák potřásl hlavou, zatímco Jagharek se pomalu posadil na okraj jeho postele. Vzbuzoval v něm soucit. Než promluvil, dlouho se na něho díval.¶ ¶ "Musím tě upozornit..." začal Izák, "vlastně je mi... ehm... Hod­ně mých klientů nestojí... tak úplně na té správné straně zákona, můžu-li to tak říct. Nebudu předstírat, že třebas jen trochu chápu to, cos udělal, ale pokud jde o mě, nic mi do toho není. Jak jsi řekl, v tomto městě se tvůj zločin slovy nedá vyjádřit: myslím, že bych ani nemohl pochopit, čím ses provinil." Mluvil pomalu a vážně, ale v myšlenkách už začínal odbíhat. Pak se rozhovořil s větším zaujetím.¶ "A ta tvoje potíž... je zajímavá." Před očima se mu začala zjevo­vat znázornění sil a siločar, femtomorfních rezonancí a energetických polí. "Dostat tě do vzduchu je docela lehké. Balony, energetická ma­nipulace a tak dále. Dokonce je lehké tě tam dostat víc než jednou. Ale dostat tě tam vždy, když budeš chtít, po vlastní ose... což si právě přeješ, že?" Jagharek přikývl. Izák si promnul bradu.¶ "U chrchle...! No... tak to je mnohem... zajímavější problém."¶ Začínal se nořit do svých výpočtů. Prozaická část mysli mu při­pomněla, že nějakou dobu teď nemá žádné schůzky, což znamená, že by se chvíli mohl věnovat výzkumu. Svou práci odvedla i další pra­gmatická úroveň, která hodnotila důležitost a naléhavost nedokonče­ných závazků. Pár lehoučkých analýz sloučenin, které mohl odkládat víceméně donekonečna; vlažný příslib syntetizovat pár elixírů – z toho se snadno vykroutí... a kromě toho už tu byl jen jeho vlastní výzkum voďanojského vodařství. Což mohl odložit na neurčito.¶ Ne, ne, ne! začal si hned odporovat. Vodařství se nemusím vzdá­vat... Můžu ho s tím skloubit! Všechno se to týká neukázněných prv­ků... kapaliny, která si drží tvar, těžké hmoty, která proniká do vzdu­chu... musí v tom něco být... nějaký společný jmenovatel...¶ Za vynaložení určité námahy se přenesl zpátky do laboratoře a uvědomil si, že Jagharek na něho upírá netečný pohled.¶ "Tvůj problém mě zajímá," oznámil prostě. Jagharek okamžitě sáhl do váčku. Napřáhl k němu hrst ukoptěných zlatých valounů. Izák vyvalil oči.¶ "Ehm... teda, děkuju. Rozhodně přijmu kompenzaci nákladů, mám hodinovou sazbu a tak dál..." Jagharek podal Izákovi celý vá­ček.¶ Když ho Izák potěžkával, podařilo se mu nehvízdnout. Slepice snášející zlatá vejce. Bylo to nedůstojné, ale byl jako očarovaný. Toto zlato představovalo víc peněz, než kolik kdy viděl na jednom místě; stačilo by pokrýt spoustu nákladů na výzkum a pořád by si mohl několik měsíců žít nad poměry. Jagharek nebyl žádný obchodník, to bylo jasné. Mohl nabídnout třetinu, čtvrtinu tohoto množství a i tak by za ním šel skoro každý z Brokat s vyplazeným jazykem. Většinu si měl prozatím schovat, mohl měšcem zatřást, kdyby zájem vyprchával.¶ Ale on si možná většinu ještě schovává, pomyslel si Izák a oči se mu rozšířily ještě více.¶ "Kde tě najdu?" zeptal se a stále nespouštěl oči ze zlata. "Kde bydlíš?"¶ Jagharek zavrtěl hlavou a nic neříkal.¶ "Ale já se s tebou budu muset spojit..."¶ "Budu za tebou chodit," oznámil mu garuda. "Každý den, každé dva dny, každý týden... Dám si pozor, abys na mě nezapomněl."¶ "To nehrozí, ujišťuju tě. Chceš mi opravdu říct, že ti nebudu moct předávat vzkazy?"¶ "Nevím, kde budu, Grimnebuline. Zavrhuji toto město. Jde po mně. Musím být v pohybu."¶ Izák bezmocně pokrčil rameny.¶ Jagharek vstal a měl se k odchodu.¶ "Rozumíš tomu, co chci, Grimnebuline? Nechci užívat žádný eli­xír. Nechci nosit žádný postroj. Nechci se soukat do žádného přístroje. Nechci žádný jediný úchvatný výlet do oblak, a pak věčně zůstávat na zemi. Chci, abys mi pomohl odrážet se od země tak snadno, jak ty přecházíš z místnosti do místnosti. Zvládneš to, Grimnebuline?"¶ "Nevím." Izák mluvil pomalu. "Ale myslím, že ano. Řekl bych, že jsem tvoje největší šance. Nejsem chymik, ani biolog, ani thauma­turg... jsem diletant, Jagharku, amatér. Považuju se..." Odmlčel se a krátce se zasmál. Mluvil teď s horečnatým zaujetím. "Považuju se za hlavní nádraží všech myšlenkových proudů. Něco jako Nádraží Per­dido. Znáš ho?" Jagharek přikývl. "Nevyhneš se mu, co? Zatraceně obrovská stavba." Izák si poplácal břicho, aby zůstal u své analogie. "Setkávají se tam všechny vlakové trasy – Polední, Pravostranná, Levostranná, Čelní a Spádová; všechno jím musí projet. Je jako já. Takový jsem já vědec. Jsem k tobě upřímný. Víš, myslím, že právě takového potřebuješ."¶ Jagharek přikývl. Dravčí tvář měl velmi ostrou, velmi tvrdou. Ne­byly na něm znát žádné emoce. Jen slova ho mohla prozradit. Izák mu zoufalství nevyčetl z tváře, ani z očí, ani z postoje (který byl opět hrdý a majestátní), ani z hlasu. Pouze ze slov.¶ "Buď si diletant, nedouk nebo podvodník, Grimnebuline... Jen mě vrať zpátky na oblohu."¶ Jagharek se sklonila zvedl svůj dřevěný postroj. Navzdory ne­důstojnosti tohoto činu si ho připjal bez zjevného studu. Izák ho sledoval, jak si přes sebe přehazuje objemný plášť a pomalu schází po schodech.¶ Pak se zamyšleně opřel o zábradlí a díval se dolů do zaprášeného prostoru. Jagharek prošel kolem nehybného konstrukta, kolem roz­házených hromad papírů, židlí a tabulí. Paprsky světla, které se sem draly stěnami proděravělými věkem, byly pryč. Slunce viselo nízko, za budovami na druhé straně Izákova skladu, kde mu v cestě stá­ly nekonečné řady cihel, zešikma klouzalo nad starobylým městem, ozařovalo odvrácené svahy Střevíčkové hory, Trnatce a útesy Kajíc­níkova průsmyku a ze zubatého obzoru vykreslilo siluety tyčící se na míle západně od Nového Krobuzonu.¶ Když Jagharek otevřel dveře, vycházel na ulici zahalenou do šera.¶ ¶ Izák pracoval hluboko do noci.¶ Hned jak Jagharek odešel, pověsil zvenku za okno na hřebík za­tlučený do zdi kus rudé látky. Ze středu stolku si na podlahu přenesl těžký počítací stroj. Ze zásobníku se mu na zem vysypaly hromádky programů. Izák zaklel. Urovnal je a vrátil na místo. Pak si ke stolu přenesl psací stroj a začal vytvářet seznam. Občas prudce vyskočil a přešel ke své provizorní knihovně nebo se prohraboval kupou knih na podlaze, dokud nenašel svazek, který hledal. Odnesl si ho ke stolu, odzadu jím listoval a hledal bibliografii. Dvěma prsty datlujícími do kláves si pracně opisoval podrobnosti.¶ Při psaní se mu začaly rozšiřovat parametry rodícího se plánu. Hledal další a další knihy, a když si uvědomoval možné důsledky celého výzkumu, úžasem se mu rozevíraly oči.¶ Když dopsal, začal uvažovat. Vzal kus čistého papíru a načmáral na něj několik nákresů: mentální postupy, plány, kterým směrem se má ubírat.¶ Pořád dokola se vracel ke stejnému náčrtu. Trojúhelníku, v jehož středu byl pevně zasazen kříž. Musel se mimovolně usmát.¶ "To se mi líbí..." mumlal si.¶ Cosi zaklepalo na okno.¶ Vstal a přešel k němu.¶ Na Izáka se zvenku zazubila drobná šarlatová hloupoučká tvář. Z vystupující brady jí čněly dva tupé růžky, kostěné hřebínky a vý­čnělky nepřesvědčivě napodobovaly linii vlasů. Nad ošklivým rozve­seleným úšklebkem se otevíraly vodnaté oči.¶ Izák otevřel okno do rychle se vytrácejícího světla. Zdola se ozýval jekot sirén nákladních člunů, které se pokoušely vyhnout na vodách Marastu. Tvor usazený na Izákově římse vskočil do otevřeného okna a křivýma rukama se zachytil rámu.¶ "Copá, kapitáne?" zažvatlal. Mluvil se silným pitvorným přízvu­kem. "Viděl jsem to červený tentononc, no ten šátek jako... A řikám si: 'Šéfík něco potřebuje!'" Zamrkal a pitomě se zařehtal. "Tak čeho se vám žádá, kapitáne? K vašim službám."¶ "Zdravím, Čajiprodva. Pochopils mě správně." Tvor zamával ru­dými netopýřími křídly.¶ Čajprodva byl skřarach. Skřaraši, bytosti se sudovitou hrudí po­dobné podsaditým ptákům, kteří měli pod odpornými, ale praktic­kými křídly tlusté ruce, jako mívají lidští trpaslíci, neustále brázdili novokrobuzonské nebe. Ruce byly jejich nohy, vyrůstaly jim ze spod­ní části trupů na způsob havraních nožek. Někdy, zvláště když byli v místnosti, dovedli po rukou udělat několik neobratných kroků, ale mnohem radši dováděli ve vzduchu nad městem, vřeštěli, vrhali se střemhlav dolů a nadávali kolemjdoucím.¶ Skřaraši byli inteligentnější než psi nebo opice, ale rozhodně jed­nodušší než lidé. Užívali si 'intelektuální' zábavy spočívající v neustá­lých vulgaritách, žertování a imitacích. Navzájem si vybírali jména, kterým sice nerozuměli, ale která je zaujala v písničkách, katalozích s nábytkem nebo odhozených učebnicích, které taktak přečetli. Izák věděl, že sestra Čajeprodva se jmenuje Zátka a jeden z jeho synů Svrab.¶ Skřaraši žili po stovkách i tisících ve škvírách, podkrovích, přístav­bách a za plakátovacími plochami. Většina se živila zbytky hroma­dícími se na okrajích města. Na ohromných skládkách na perifériích Kamence a Starých humen, na smetišti u řeky v Sivém krutu, všu­de se to jen hemžilo skřarachy, kteří se hašteřili a smáli, napájeli se ze smrdutých kanálů a šoustali ve vzduchu i na zemi. Někteří, jako Čajprodva, k tomu všemu přidávali občasné neformální zaměstnání. Když se na střechách zatřepotaly šátky nebo se na stěnách u podkrov­ních oken objevily křídové klikyháky, bylo pravděpodobné, že někdo přivolává toho či onoho skřaracha, aby mu svěřil úkol.¶ Izák zašmátral v kapse a vytáhl šekel.¶ "Nechtěl by sis ho vydělat, Čajiprodva?"¶ "Jasnačka, kapitáne!" zavřískal Čajprodva. "Bacha tam dole!" do­dal a hlasitě se vykálel. Lejno se rozpláclo na ulici. Čajprodva se mohl potrhat smíchy.¶ Izák mu předal seznam srolovaný do svitku.¶ "Doleť s tím do univerzitní knihovny. Znáš ji? Za řekou. Dobře. Mají otevřeno dlouho do večera, měl bys je tam ještě zastihnout. Předej to knihovníkovi. Podepsal jsem se, takže by s tím neměly být žádné potíže. Naloží ti pár knih. Myslíš, že bys mi je mohl donést? Budou pěkně těžké."¶ "Žádný strachy, kapitáne!" Čajprodva nadmul hruď jako slepice.¶ "Jsem kus chlapa!"¶ "Skvělé. Jestli se ti to povede najednou, máš u mě ještě další peníze."¶ Čajprodva uchopil seznam a už se otáčel, že za drsného dětinského řevu odletí, když tu ho Izák popadl za křídlo. Skřarach se překvapeně otočil.¶ "Děje se něco, šéfíku?"¶ "Ne, ne..." Izák si zamyšleně prohlížel jeho křídla. Rukama skřa­rachovo robustní křídlo jemně otvíral a zavíral. Pod jasně rudou kůží, porostlou výrůstky, poďobanou a tuhou jako vydělaná useň, Izák cítil, jak se masem ke křídlům táhnou specializované letové svaly. Hýbaly se s úžasnou úsporností. Protáhl křídlo celým jeho cyklem a cítil, jak se svaly stahují a na způsob pádlování nabírají vzduch, který pak tlačí pod sebe a dozadu. Čajprodva se zahihňal.¶ "Kapitán mě lechtá! To je ale rošťák!" zavřeštěl.¶ Izák si podal kus papíru a musel si dát pozor, aby nestáhl Ča­jeprodva s sebou. Představoval si skřarachovo křídlo matematicky vymodelované v podobě jednoduchých dílčích ploch.¶ "Čajiprodva... poslouchej. Až se vrátíš, přihodím ti ještě šekel, když mi dovolíš, abych si s tebou mohl udělat několik světlotisků i a pár pokusů. Jenom asi tak na půl hodinky. Co říkáš?"¶ "Parádička, kapitáne!"¶ Čajprodva vyskočil na parapet a vrhl se do večerního šera. Izák přimhouřil oči a studoval ladný pohyb jeho křídel, sledoval, jak silné a jedinečné svaly odnášejí vzhůru na oblohu osmdesát či více liber neforemného masa a kostí.¶ Jakmile Čajprodva zmizel z dohledu, Izák se posadil a sepsal si další seznam, tentokrát rychle a rukou.¶ Výzkum, napsal do horní části stránky. Pod to pak: fyzika, při­tažlivost; síly/plochy/vektory; JEDNOTNÉ POLE. A ještě níže potom dopsal: Létání I) přirozené II) thaumaturgické III) chymickofyzikální IV) kombinované V) jiné.¶ Nakonec velkými písmeny dopsal: FYZIOGNOMIE LETU.> ¶ Opřel se, ale ne uvolněně, byl připraven vyskočit. Něco si roztržitě pobrukoval. Byl nepříčetně vzrušený.¶ Zašmátral pod postelí po jedné z knih, obrovitém starém svaz­ku. Nechal ji dopadnout na stůl a vychutnal si těžké žuchnutí desek ozdobených nerealistickým reliéfním pozlátkem.¶ Bestiář potenciálně moudrých: Myslící rasy Bas-Lagu.¶ Izák pohladil desku Šakrestialčitova klasického díla, přeloženého z lubbocké voďanojštiny a před sto lety aktualizovaného Benkerbym Karnadinem, lidským obchodníkem, cestovatelem a učencem z No­vého Krobuzonu. Kniha byla stále znovu vydávána a napodobována, ale nic ji dosud nepřekonalo. Izák položil prst na písmeno G inde­xového zářezu a otáčel stránkami, dokud nenašel nádherný akvarel cymeckých ptačích lidí, který uváděl pojednání o garudech.¶ Když se místnost pohroužila do stínů, rozsvítil plynovou lampu, kterou měl přímo na stole. Venku ve studeném vzduchu, daleko na vý­chod, Čajprodva těžce máchal křídly a svíral pytel s knihami, který se houpal pod ním. Viděl jasný odlesk Izákova plynového hořáku a těs­ně vedle něho, ještě před oknem, prskající slonovinu pouliční lampy. Jako elyktrony se kolem ní neustále hemžily proudy nočního hmyzu, jemuž se občas podařilo najít si skulinkou ve skle cestu dovnitř a pak se obětovat v její záři v krátkém záblesku světla. Sežehnuté zbytky pak špinily skleněné dno.¶ Lampa byla světelným znamením, majákem v děsivém městě, kte­rý skřaracha naváděl přes řeku a z dosahu dravé noci.¶ ¶ ¶ V tomto městě ti, co vypadají jako já, nejsou jako já. Jednou (unavený, vyděšený a zoufale hledaje pomoc) jsem udělal tu chybu, že jsem o tom zapochyboval.¶ Hledal jsem místo, kde bych se ukryl, hledal jsem potravu, teplo v nočním chladu a úlevu od pohledů, jež se ke mně upírají vždy, když vstoupím na udici. Spatřil jsem ptáče, které zlehka utíkalo úzkou udič­kou mezi ponurými domy. Málem mi puklo srdce. Zavolal jsem na ně, na chlapce mého vlastního rodu, pouštním jazykem... a on se ke mně otočil, roztáhl křídla, otevřel zobák a skřípavě se rozchechtal.¶ Zvířeckým vřeštěním mi začal nadávat. Jeho hrtan se snažil vy­dávat lidské zvuky. Promluvil jsem k němu, ale nerozuměl mí. Něco zavřískal a z městských děr se kolem něho vyrojila skupina lidských uličníků jako duchové plní zášti k živým. Ukazoval na mě posuvky, to holátko s živýma očima, a rychle na mě chrlil nadávky, kterým jsem v tom tempu ani nerozuměl. A jeho kumpáni, ti ušmudlaní grázlíci, ti nebezpeční, hrubí, amorální človíčci s vyzáblými obličeji a roztrha­nými kaťaty, potřísnění hleny, slinami a městskou špínou, dívky ve špinavých košilkách a chlapci v příliš velkých kabátech, sbírali ze ze­mě dlažební kostky a začali je po mně metat, tam, kde jsem ležel, v temnotě práchnivějícího prahu.¶ A ten malý chlapec, kterého nebudu ani nazývat garudou, který nebyl ničím jiným než člověkem se zrůdnými křídly a peřím, můj ztracený nebratr, házel kamením se svými kumpány a smál se, rozbíjel za mou hlavou okna a nepřestával mi nadávat.¶ Kameny mi strhly šupiny z očí, uvědomil jsem si, že jsem sám.¶ ¶ A tak, tak jsem poznal, že musím žít, aniž zakusím úlevu od osa­mění. Že si ve své řeči nepromluvím s žádnou jinou bytostí.¶ Začal jsem se sám toulat po západu slunce, když se město zklidní a stáhne se do sebe. Jako vetřelec se procházím jeho solipsistickým sněním. Přišel jsem za noci, za noci i žiji. Prudká zář pouště je pro mě jako legenda, kterou jsem zaslechl kdysi dávno v minulosti. Stává se ze mě noční tvor. Mění se má víra.¶ Vycházím do ulic, které se klikatí jako temné řeky mezi rozlehlý­mi cihlovými fasádami. Měsíc a jeho malé třpytící se dcerky mi bledě osvětlují cestu. Z předhůří a hor sem jako sirup přitékají studené větry a noční město ucpávají navátými odpadky. Dělím se o ulice s bezcílně poletujícími útržky papíru a malými prašnými víry, se smítky vnika­jícími jako zbloudilí zloději pod střechy a do dveří.¶ Vzpomínám si na pouštní větry: na chamsín, který pustoší zemi jako oheň bez kouře; na fén, který se snáší z horských svahů. kde jako by číhal; na proradný samum, který se proplétá koženými závěsy i vchody knihoven.¶ Větry tohoto města jsou zádumčivější. Zvedají se jako ztracené duše, nahlížejí do zaprášených osvětlených oken. Jsme bratři, městské větry a já. Touláme se pospolu.¶ Našli jsme spící žebráky, kteří se k sobě kvůli teplu tisknou ja­ko živočichové nižšího řádu, přinucení chudobou sestoupit po žebříku evoluce.¶ Viděli jsme městské ponocné, kteří loví nebožtíky z řeky. Milicio­náře v tmavých uniformách s háky a tyčemi, kteří si přibližují nafouk­lá těla s prázdnými očními důlky, jež zalila hustá a rosolovitá krev.¶ Sledovali jsme mutantní stvůry, které se kradou z kanálů do chlad­ného svitu hvězd. plaše si šeptají a kreslí si mapy a vzkazy do bahna plného výkalů.¶ Seděl jsem s větrem po boku a viděl jsem kruté, zlé věci.¶ ¶ Svědí mě jizvy a výčnělky kostí. Začínám zapomínat na váhu, roz­pětí, pohyb křídel. Kdybych nebyl garuda, modlil bych se. Ale nebudu sklánět hlavu před arogantními duchy.¶ Někdy přicházím ke skladišti, kde Grimnebulin čte, píše a kreslí, potichu vylézám na střechu a lehám si na ni zády k břidlici. Myšlenky na veškerou energii jeho mysli soustředěné na létání, mé létání, mou spásu, oslabují svrbění v mých poničených zádech. Když tu ležím, vítr mnou cloumá silněji: cítí se zrazen. Ví, že až budu zase celý, přijde o svého nočního společníka na toulkách cihlovým bahniskem a hnojištěm Nového Krobuzonu. Když tu ležím, trestá mě, zničehonic mi hrozí, že mě ze střechy strhne do široké smrduté řeky, chytá mě za peří, hustý nevraživý vzduch mě varuje, abych ho neopouštěl; ale já se střechy chytám pařáty a nechávám se hojit vibracemi Grimnebulinovy mysli, jež přes drolící se břidlici vzlínají do mého zuboženého těla.¶ Přespávám ve starých mostních obloucích pod hřmící tratí. ¶ Živím se všemi organickými věcmi, které najdu a které mě neza­bijí.¶ Skrývám se jako cizopasník v kůži tohoto starého města, které chrápe, prdí, kručí, škrábe se, nadýmá se a v průběhu věků nádorovitě a bojovně roste.¶ Někdy šplhám na vrcholky ohromných věží, které trčí z městské kůže jako dikobrazi ostny. Nahoře v řídkém vzduchu větry ztrácejí svou melancholickou zvědavost, která jimi prochvívá na úrovni ulic. Opouštějí svou nedůtklivost druhého patra. Rozdmýchané věžemi str­mícími nad bezpočtem městských svítidel – prudce žhnoucími karbi­dovými lampami, zakouřeným rudým přísvitem zapáleného tuku, pa­bleskováním voskovic, horečnatě prskajícími plynovými plameny, tě­mito anarchickými ochránci před dotírající temnotou – větry se radují a dovádějí.¶ A já zatínám pařáty do okraje střechy, rozepínám paže, vnímám nárazy a poryvy rozbouřeného vzduchu, zavírám oči a na chvíli si vzpomínám, jaké to je létat

Část druhá Fyziognomie letu

Kapitola šestá

Nový Krobuzon byl městem, které gravitace úplně nepřesvědčila.¶ V jeho výšinách se z mraku do mraku ploužily aerostaty podobné slimákům na hlávkách zelí. Miliční kapsle se jako blesk přesouvaly srdcem města na periférie a dráty, které je stovky stop nad zemí dr­žely ve vzduchu, vrněly a vibrovaly jako kytarové struny. Skřaraši těžkopádně přeletovali nad městem a zanechávali za sebou stopy vý­kalů a obscénností. Holubi se dělili o vzduch s kavkami, sokoly, vrabci a uprchlými papoušky. Létající mravenci a vosy, včely a masařky, mo­týli a komáři sváděli vzdušné války s tisícovkami predátorů, zmijanů a dhéri, kteří je lovili přímo za letu. Golemové splácaní opilými stu­denty se bezduše potáceli vzduchem na nemotorných křídlech z kůže, papíru či ovocných slupek a ještě za letu se rozpadávali na kusy. Do­konce i vlaky, které přemisťovaly po velké mršině Nového Krobuzonu nekonečné zástupy žen, mužů a zboží, zápasily o to, aby mohly zůstat nad střechami domů, jako by se bály architektonické hniloby.¶ Město se mocně hnalo do výšky, jako by je inspirovaly ony rozlehlé hory tyčící se nad západ od něj. Horizont brázdily zpuchřelé hranaté obytné bloky vysoké deset, dvacet, třicet pater. Trčely do vzduchu ja­ko tlusté prsty, jako pěsti, jako pahýly končetin, zběsile se komíhající nad masami nižších domů. Starobylý terén, pahorky, mohyly a meze, dosud viditelná zvlnění, zakrývaly tuny betonu a dehtu, které tvořily podstatu města. Po svazích Vaudois, Letů, Vlajkového kopce a Vrchu sv. Drmola se jako kamenné laviny rozlézaly domky chudiny.¶ Začouzené černé zdi parlamentu čněly z ostrova Krak jako žraločí zuby nebo rejnočí trny, jako nějaká obludná organická zbraň trhající nebe. Celá budova byla obepnutá záhadným potrubím s ohromnými nýty. Pulzovala dechem starobylých kotlů trůnících hluboko v jejích útrobách. Místnosti užívané k nejistým účelům trčely z hlavní masy této kolosální budovy, aniž braly přílišný ohled na podpěry či vzpě­ry. Kdesi uvnitř, v Síni, mimo dosah oblohy, si vykračoval Gangr s bezpočtem dalších žvanivých panáků. Parlament se podobal hoře balancující na okraji architektonické laviny.¶ Svět rozkládající se nad městem nebyl o nic čistší. Membránou mezi zemí a vzduchem pronikaly komíny, které jakoby záštiplně chr­lily do vyšších sfér tuny jedovatého smogu. V hustší zapáchající mlze těsně nad střechami vířily zplodiny z milionů domácích komínů. Kre­matoria vypouštěla do vzduchu popel posledních vůlí spálených žárli­vými vykonavateli, který se mísil s uhelným prachem, jehož spalová­ním se zahřívali umírající milenci. Nový Krobuzon halily zápachem, dusivým jako vina, tisíce špinavých kouřových přízraků.¶ V nečistém mikroklimatu města kroužila oblaka. Vypadalo to, ja­ko by celé novokrobuzonské počasí tvořil ohromný, pozvolna se sunou­cí hurikán se středem kolem srdce tohoto města, té kyklopské hybridní budovy rozlezlé v jádru obchodní oblasti známé pod jménem Vranov, onoho shluku dlouhých mil železničních tratí a let architektonických stylů a jejich znásilňování: Nádraží Perdido.¶ Průmyslový hrad naježený bez ladu a skladu vystavěnými před­prsněmi. Nejzápadnější věží nádraží byl Bodec milice, jenž strměl nad všemi ostatními vížkami, zastiňoval je a byl tažen do sedmi stran napjatými visutými drahami. Ale i navzdory své výšce byl Bodec pouhým doplňkem gigantického nádraží.¶ Architekt byl izolován – jako naprostý šílenec – sedm let poté, co bylo Perdido dokončeno. Říkalo se, že to byl heretik, snažící se vystavět si svého vlastního boha.¶ Každou z pěti městských železničních tras polykal nesmírný cihlo­vý chřtán. Kolejnice se táhly z oblouků jako obrovité jazyky. Krámky, mučírny, dílny, kanceláře a prázdné prostory nadívaly tlusté břicho budovy, která z jistého úhlu a v jistém světle vypadala, jako by na­bírala síly, opírala se o Bodec a chystala se vyskočit do širého nebe, které tak nenuceně obsadila.¶ ¶ Izák se nedíval očima zamženýma romantikou. Viděl létání všu­de, kam se po městě rozhlédl (oči už měl opuchlé: za nimi mu vrněl mozek rozžhavený novými fakty a vzorci, které mu měly pomoci vy­manit se ze spárů přitažlivosti), a viděl, že let neposkytuje únik na nějaké lepší místo. Létání bylo světskou, každodenní záležitostí: pou­hým prostředkem k přesunu z jednoho konce Nového Krobuzonu na druhý.¶ Což ho těšilo. Byl vědec, nikoli mystik.¶ ¶ Ležel na posteli a zíral z okna. Očima sledoval jednu poletující tečku za druhou. Na posteli kolem sebe měl poházené knihy, články; strojem psané poznámky a dlouhé listy horečnatého rukopisu, které se rozlévaly na podlahu jako papírový příliv. Pod šílenými úvahami ležely nejrůznější klasické monografie. O místo na stole spolu zápasily biologie s filozofií.¶ Jako stavěcí pes se pročenichal spletitými bibliografickými stezka­mi. Některé tituly nemohl opomenout: Pojednání o přitažlivosti nebo Teorii letu. Některé se týkaly okrajovějších témat, jako třeba Aero­dynamika roje, a jiné byly pouhými rozmary, nad nimiž by jeho úcty­hodnější kolegové určitě jen mávli rukou. Měl však ještě například prolistovat svazek Duchové, kteří žijí nad oblaky a co nám mohou, říci.¶ Izák se poškrábal na nose a brčkem usrkl pivo, které měl postavené na hrudi.¶ Pouhé dva dny práce na Jagharkově zakázce a město pro něho prošlo dokonalou proměnou. Ptal se sám sebe, jestli se někdy vrátí do původního stavu.¶ Převrátil se na bok a zašmátral pod sebou, aby posunul papíry, na kterých se mu špatně leželo. Vytáhl sbírku obskurních rukopisů a sérii světlotisku Čajeprodva. Tisky si podržel před očima a pro­hlížel si spletitosti skřarašské svalové soustavy, kterou si nechal od Čajeprodva i názorně předvést.¶ Doufám, že mi to nepotrvá příliš dlouho, pomyslel si Izák.¶ Celý den strávil četbou a sepisováním poznámek; jen několikrát zdvořile zabručel, když ho David nebo Lublamai hlasitě zdravili, klad­li mu otázky nebo ho zvali na oběd. Požvýkal kousek chleba se sýrem a paprikou, které před něj hodil na stůl Lublamai. Postupně se svlékal z několika vrstev oblečení, když se přes den oteplovalo a malé kotle ve všech zařízeních začaly ohřívat vzduch. Podlahu kolem jeho stolu pokrývaly košile a šátky.¶ Izák čekal na dodávku materiálu. Hned, když začal číst si uvědo­mil, že pro potřeby současné zakázky zeje v jeho vědeckých znalos­tech pořádná díra. Ze všech tajných nauk byla biologie jeho nejslabší stránkou.¶ Byl jako ryba ve vodě, když si četl o levitaci, antigeotropní thau­maturgii a své milované jednotné teorii pole, ale tisky Čajeprodva ho dovedly k hořkému uvědomění, jak málo toho ví o biomechanice prostého létání.¶ Potřebuje několik mrtvých skřarachů... ne, několik živých, na kte­rých bych prováděl experimenty... Izák planě přemýšlel a díval se na světlotisky, které pořídil předešlé noci. Ne... mrtvého skřaracha, kterého bych rozpitval a živého skřaracha, kterého bych sledoval při letu...¶ Tato prostořeká myšlenka, najednou nabyla vážnějších obrysu. Po­sadil se, chvíli u stolu uvažoval, a pak se vydal do brokatské tmy.¶ ¶ Nejproslulejší hospoda mezi Dehtem a Marastem byla ukryta ve stínu obrovitého Palgolakova kostela. Nacházela se v jedné z provlh­lých ulic za Danečiho mostem, který spojoval Brokata se Skeletonem.¶ Většinu obyvatel Brokat tvořili samozřejmě pekaři, metaři, pro­stitutky a zástupci bezpočtu dalších profesí, od nichž se nikdy nedalo očekávat, že někdy v životě budou čarovat nebo se dívat do zkumav­ky. Stejně tak se valná část obyvatel Skeletonu nezajímala o hrubé či systematické porušování zákona o nic víc než převážná většina obyva­tel Nového Krobuzonu. Nicméně Brokata budou vždy Vědeckou čtvrtí a Skeleton Čtvrtí zlodějů. A místo, kde se oba tyto vlivy setkávaly – na esoterické, kradmé, romantické a někdy nebezpečné úrovni –, byla hospoda U měsíčních dcer.¶ Se štítem, který zobrazoval dva malé satelity obíhající měsíc jako hezké, i když trošku lacině vyhlížející dívky, a s tmavě šarlatovou fa­sádou byly Měsíční dcery ošuntělý, ale přitažlivý lokál. Jeho klientela sestávala z těch dobrodružnějších městských bohémů: umělců, zlodě­jů, zneuznaných vědců, feťáků a informátorů milice; ti všichni do sebe vráželi před očima majitelky, Ryšavé Káti.¶ Kátina přezdívka poukazovala na její zrzavé vlasy a, jak si Izák vždycky myslel, průkazně dosvědčovala i úpadek kreativity jejích štamgastů. Měla ohromnou tělesnou sílu a na první pohled rozpoz­návala, koho má uplatit a koho vyhodit, koho udeřit a komu věnovat pozvání na sklenici. Z těchto důvodů (a Izák tušil, že i díky Káti­ně lehké zběhlosti v několika jemných thaumaturgických kouzlech) se Měsíční dcery pohybovaly po úspěšné, byť nejisté dráze, na níž se jim dařilo odolávat náporu navzájem si konkurujících místních vyděračů. Milice dělala v Kátině podniku razie velmi zřídka, a ještě jen zběžně. Měla dobré pivo. Nikdy se neptala, o čem se hosté baví v hloučcích a skupinkách u stolů v zapadlých koutech.¶ Toho večera Káťa Izáka pozdravila krátkým mávnutím, které opě­toval. Rozhlížel se po začouzené místnosti, ale člověk, po kterém se sháněl, tu nebyl. Zamířil tedy k pultu.¶ "Káťo," zakřičel do okolního rámusu. "Nevidělas Lemuela?" ¶ Zavrtěla hlavou, a aniž o ně požádal, podala mu lahvové pivo. Zaplatil a otočil se do nálevny.¶ Byl trochu vyvedený z míry. Pokud měl Lemuel Holub někde úřa­dovnu, pak to bylo u Měsíčních dcer. Člověk se mohl spolehnout, že ho tu každý večer najde, jak čachruje, kšeftuje nebo inkasuje od­měnu. Izák předpokládal, že ho do terénu vyhnala nějaká pochybná prácička. Bezcílně se loudal kolem stolu a díval se po někom, koho zná.¶ V koutě a s blaženým úsměvem, věnovaným komusi dosud ne­spatřenému, seděl ve žlutém hábitu svého řádu Gedreksečet, knihov­ník z Palgolakova kostela. Izák ožil a zamířil přímo k němu.¶ Pobaveně si všiml, že zakaboněná dívka, která se s Gedem doha­dovala, má předloktí potetované navzájem propojenými koly, ozna­čujícími ji za přívrženkyni sekty koleček Božského stroje. Určitě se pokoušela obrátit na víru bezbožníka. Když se Izák přiblížil, uslyšel, o čem debatují.¶ "...kdybys přistupoval ke světu a k Bohu aspoň se špetkou dů­slednosti a analýzy, jak tady tvrdíš, viděl bys, že ten tvůj bezúčelný sentientomorfismus je prostě neobhájitelný!"¶ Ged se na poďobanou dívku jen usmál a otevřel ústa, aby jí od­pověděl. Izák ho předběhl.¶ "Promiň, Gede, že ti skáču do řeči. Chtěl jsem jenom říct tady naší mladé setrvačnici, nebo jak si to vlastně říká..."¶ Kolečko chtěla něco namítat, ale Izák ji rychle usměrnil.¶ "Ne, nic mi neříkej. Řeknu ti to jasně a srozumitelně... padej odsud. A vezmi si s sebou tu svou důslednost. Chci si popovídat s Gedem."¶ Ged se uchichtával. Jeho oponentka polykala naprázdno, snaži­la se zůstat vzteklá, ale zastrašovala ji Izákova velikost a dovádivá bojechtivost. Zvedla se, aby odešla s jakýmsi zdáním důstojnosti.¶ Když už stála, otevřela ústa, aby si ulevila nějakou poznámkou na rozloučenou, kterou si očividně připravovala, ale Izák ji nepustil ke slovu.¶ "Řekni jen slovo a vytluču ti zuby," upozornil ji s přívětivým úsměvem.¶ Kolečko sklapla a odplížila se.¶ Když jim zmizela z dohledu, Izák i Ged vybuchli hlasitým smí­chem.¶ "Kde s nimi bereš tu trpělivost, Gede?" zavyl Izák.¶ Ged, přikrčený před nízkým stolkem jako žába, se kolébal na rukou a na nohou a ve velké rozevřené puse se mu pleskal velikánský jazyk.¶ "Je mi jich prostě líto," zahihňal se. "Jsou tak... zaujatí."¶ Ged byl všeobecně považován za paradoxně nejveselejšího voďanoje, kterého kdy kdo poznal. Neměl v sobě nic z nasupené uštěpačnosti typické pro celou tuto hádavou rasu.¶ "Ale stejně," pokračoval, když se trochu zklidnil, "kolečka mi ne­vadí tak moc jako jiným. Přirozeně ani zdaleka nemají tu důslednost, jak si pořád myslí, ale aspoň berou věci vážně. A přinejmenším nejsou jako... nevím... jako kompletáři, božíčci nebo kdoví kdo ještě."¶ ¶ Palgolak byl bůh vědění. Byl zobrazován buď jako tlustý malý človíček, který si čte ve vaně, jako štíhlý voďanoj vykonávající stejnou činnost, nebo mysticky jako oba dva zároveň. Jeho sbor tvořili lidé i voďanojové ve zhruba stejném poměru. Bylo to přívětivé, příjemné božstvo, mudřec, jehož existence byla zcela zasvěcena shromaždování, kategorizaci a šíření informací.¶ Izák žádné bohy neuctíval. Nevěřil ve vševědoucnost či všemo­houcnost, které se obvykle bohům připisovaly, ani v existenci většiny z nich. Určitě se daly nalézt bytosti a esence obývající jiné aspekty existence a některé z nich byly určitě i mocné, z lidského hlediska. Ale uctívat je mu připadalo poněkud zbabělé. Ale i on měl slabost pro Palgolaka. Docela doufal, že ten tlusťoch opravdu, v té či oné podobě, existuje. Představa interaspektuální bytosti, která je tak za­milovaná do vědění, že se pohybuje ve vaně z jedné sféry do druhé a zaujatě si brblá při pohledu na vše, k čemu se přiblíží, se Izákovi velmi zamlouvala.¶ Palgolakova knihovna byla přinejmenším srovnatelná s knihovnou Novokrobuzonské univerzity. Knihy sice nepůjčovala, ale čtenářům umožňovala přístup v kteroukoli denní či noční dobu a bylo v ní jen velice málo svazků, k nimž nikoho nepouštěla. Palgolačtí byli šiřitelé víry, kteří měli za to, že vše, co pozná jeden věřící, pozná okamžitě i Palgolak, což bylo důvodem, proč měli zbožný úkol dychtivě číst. Šířit Palgolakovu slávu u nich však bylo až na druhém místě, prvot­ním posláním bylo šířit slávu vědění, což bylo i příčinou, proč se pod přísahou zavázali vpouštět do knihovny všechny, kdo takové přání projevili.¶ A na to si i Ged mírně stěžoval. Novokrobuzonská Palgolakova knihovna disponovala nejlepší kolekcí náboženských rukopisů v celém Bas-Lagu a přitahovala pozornost poutníků nejrůznějších nábožen­ských tradic a uskupení. Severní části Brnkat a Prsku se jen hemžily příslušníky všech zbožných ras světa; promenádovali se v hábitech a maskách a stavěli na odiv biče, řemeny, lupy a celou škálu dalších náboženských pomůcek.¶ Někteří poutníci nebyli ani zdaleka příjemní. Ve městě například sílil vliv zarytě antixeňanských božíčků a Ged se musel se zaťatými zuby vyrovnávat se svou nemilou svatou povinností pomáhat i těm­to rasistům, kteří před něho mezi pročítáním pasáží ze svých textů plivali a nadávali mu do "žabáků" a "říčních prasat".¶ Ve srovnání s nimi byla rovnostářská kolečka Božského stroje ne­škodnou sektou, a to i tehdy, když agresivně hlásali svou víru v me­chanizovanost Jediného Pravého Boha.¶ Izák za všechna ta léta vedl s Gedem už řadu dlouhých debat, vět­šinou teologických, ale také o literatuře, umění a politice. Izák choval přátelského voďanoje v úctě. Věděl, že vášnivě plní svou zbožnou po­vinnost číst, a že je díky tomu mimořádně obeznámený s jakýmkoli tématem, které by mu přišlo na mysl. Ged se zpočátku vždy poně­kud zdráhal vyjadřovat názory na informace, jež sděloval – "Jedině Palgolak má tolik vědomostí, aby mohl poskytnout analýzu," říkával pokorně na začátku každé diskuse –, ale pak jeho náboženský nedog­matismus zatemnily tři nebo čtyři skleničky a on se hlasitě pouštěl do obšírných disputací.¶ "Gede," začal Izák, "co mi můžeš říct o garudech?"¶ Ged pokrčil rameny a usmál se potěšen možností podělit se o to, co ví.¶ "Moc ne. Ptačí lidé. Žijí v Cymeku, na severu Šoteku a na západě Mordigy, prý. Možná i na některých jiných kontinentech. Mají duté kosti." Ged se díval upřeně před sebe, soustředil se na vzpomínku na jakousi xentropologickou studii, z níž citoval. "Cymečtí garudové jsou rovnostáři... dokonalí rovnostáři, a dokonalí individualisté. Lovci a sběrači, neexistuje u nich dělba práce na základě pohlaví. Nepou­žívají peníze, hodnosti, ačkoli jakési neinstitucionální hodnosti přece jen uznávají. Znamená to jen cosi v tom smyslu, že jsi chován ve větší úctě. Neuctívají žádné bohy, i když mají postavu ďábla, které může, ale nemusí být něco skutečným vzorem. Říkají jí Dahnéš. Loví a bo­jují biči, luky, kopími a lehkými sečnými zbraněmi. Nepoužívají štíty: těžko se jim s nimi létá. Někdy používají dvě zbraně najednou. Občas se utkávají s jinými skupinami či druhy, nejspíš kvůli surovinám. Víš o jejich knihovně?"¶ Izák přikývl. Gedovy oči zazářily takřka oplzlým výrazem žádosti.¶ "U chrchle, do té bych se rád dostal. Ale to se mi nikdy nepovede." Zachmuřil se. "Poušť není to pravé místo pro voďanoje. Je tam trochu moc sucho..."¶ "Hm, když vidím, jak zatraceně málo toho o nich víš, to se s tebou můžu zrovna rozloučit," řekl s despektem Izák.¶ K jeho úžasu Gedovi spadla čelist.¶ "Dělám si srandu, Gede! To je ironie! Sarkasmus! Víš toho o nich kurevsky moc. Aspoň ve srovnání se mnou. Listoval jsem Šakrestial­čitem a tys právě překonal veškeré moje znalosti. Víš něco o jejich... ehm… trestním kodexu?"¶ Ged se na něho pátravě zadíval. Přimhouřil své ohromné oči.¶ "O co ti jde, Izáku? Jsou tak rovnostářští... no... Jejich společen­ství je založeno na poskytování co největších možností volby každému jednotlivci, proto jsou tak komunističtí. Poskytuje každému tu nejo­tevřenější možnost volby. A pokud si to dobře pamatuju, tak jejich jediným zločinem může být, když zbaví jiného garudu možnosti vol­by. A tento zločin se pak přitvrzuje nebo zmírňuje podle toho, zda se ho dopouštějí s úctou nebo bez úcty, která je jim nade vše..."¶ "Jak někomu můžeš ukrást možnost volby?"¶ "Nemám ponětí. Řekl bych, že když někomu štípneš kopí, dotyčný pak nemá možnost volby je používat... A možná když lžeš ohledně nějakého chutného kusu lišejníku, zbavuješ tak ostatní možnosti vol­by, aby si na něm pochutnali...?"¶ "Možná jsou některé krádeže možnosti volby jen analogiemi věcí, které bychom označili za zločiny my, a jiné zas u nás žádný ekvivalent nemají," uvažoval Izák.¶ "Nějak tak."¶ "Kdo je to abstraktní jedinec a konkrétní jedinec?"¶ Ged na Izáka užasle hleděl.¶ "Tě péro, Izáku... ty ses skamarádil s nějakým garudou, ne?" ¶ Izák nadzvedl obočí a rychle přikývl.¶ "Krucinál!" zakřičel nadšeně Ged. Lidé od okolních stolů se k ně­mu otočili s výrazem prchavého překvapení. "A s cymeckým garudou k tomu...! Izáku, musíš, musíš ho – ji? – ke mně dovést, abychom si mohli promluvit o Cymeku!"¶ "Já nevím, Gede. On je tak trochu... zamlklý..."¶ "Prosím, prosím..."¶ "Dobrá, dobrá, zeptám se ho. Ale nedělej si velké naděje. A teď mi teda, do prdele, řekni, jaký je rozdíl mezi abstraktním a konkrétním jedincem."¶ "Tak to je pozoruhodné. Asi mi nemůžeš říct, o čem s ním jed­náš...? Ne, to jsem si mohl myslet. Nuže, jednoduše řečeno a tak jak tomu rozumím já, jsou to rovnostáři, protože si tak nesmírně váží jed­notlivce, je to tak? A jedinečnosti jiných lidí si nemůžeš vážit, pokud se nějak abstraktně, izolovaně soustředíš na svou vlastní jedinečnost. Jde o to, že jednotlivcem jsi, jen pokud existuješ v nějakém spole­čenském rámci jiných lidí, kteří respektují tvoji individualitu a tvoje právo volby. To je konkrétní individualita: individualita, která uzná­vá, že za svou existenci vděčí jakési kolektivní úctě ze strany všech ostatních jednotlivců a že se od ní očekává, že bude chovat ve stejné úctě i ona je.¶ Abstraktní jedinec je pak garuda, který na nějakou dobu zapom­něl, že je součástí většího celku a je povinován úctou všem ostatním jedincům s možností volby."¶ Nastalo dlouhé ticho.¶ "Máš v tom trochu jasno, Izáku?" zeptal se Ged jemně a začal se chichotat.¶ Izák si tím nebyl jistý.¶ "Podívej, Gede, kdybych ti řekl 'krádež možnosti volby druhého stupně s neúctou', poznal bys, co takový garuda provedl?"¶ "Ne..." Ged vypadal zamyšleně. "Nepoznal bych to. Zní to dost vážně... Myslím, že v knihovně jsou nějaké knihy, které by to mohly vysvětlit, ale..."¶ V tom okamžiku vstoupil do Izákova zorného pole Lemuel Holub.¶ "Gede, koukej," Izák vodňanoje spěšně přerušil, "omlouvám se ti a tak dál, ale musím si naléhavě promluvit s Lemuelem. Můžeme pokračovat později?"¶ Ged se zazubil bez jakéhokoli náznaku zloby a mávl na Izáka, že může jít.¶ ¶ "Lemueli... na slovíčko. Mohlo by z toho něco kápnout."¶ "Izáku! S vědcem budu jednat vždycky rád. Jak to vypadá ve světě idejí?"¶ Lemuel vypadal jako hejsek. Temně rudé sako, žlutá vesta. Na hlavě měl malý cylindr. Zpod něj se řinula kaskáda žlutých loken spletených do copánku, kde se zjevně necítily příliš dobře.¶ "Lemueli, ve světě idejí jsem došel do jakési slepé uličky. A to je okamžik, kdy na scénu můžeš vstoupit ty."¶ "Já?" Lemuel Holub se usmál jedním koutkem úst.¶ "Ano, Lemueli," zatvářil se Izák hrozivě. "I ty můžeš pomoci vědě v cestě kupředu!"¶ Izák si rád Lemuela podobným způsobem dobíral, ačkoli ho tento mladší muž poněkud znepokojoval. Lemuel byl oportunista, donašeč a přechovávač kradeného zboží... ten nejčistší zprostředkovatel. Vy­budoval si výnosnou pozici na základě své schopnosti fungovat jako mimořádně zdatný prostředník. Balíčky, informace, nabídky, vzkazy, uprchlíci, zboží: cokoliv, co si chtěli dva lidé vyměnit, aniž se museli osobně setkat, to všechno dokázal předat. Byl nedocenitelný pro lidi Izákova typu, kteří chtěli propátrat novokrobuzonské podsvětí a při­tom si nesmočit nohy a neušpinit ruce. Podobně i obyvatelé onoho 'druhého' města mohli využít Lemuela, aby se dostali do víceméně zákonné sféry, aniž by ztroskotali a bezmocně je to vyplavilo přímo u dveří milice. Ne že by všechna Lemuelova práce měla co do čině­ní s oběma světy: něco bylo zcela legální a něco zcela mimo zákon. Překračování hranic však bylo jeho specialitou.¶ Lemuelova existence byla vždy na pováženou. Neměl zábrany a byl surový – v případě potřeby i zlý. Pokud mu začalo téct do bot, byl schopný nechat každého, s kým jednal, na holičkách. Všichni to věděli. Lemuel to nikdy neskrýval. Vyznačoval se jistou upřímností. Nikdy nepředstíral, že mu lze důvěřovat.¶ "Lemueli, ty stoupenče všech věd, ty..." začal Izák. "Provádím ur­čitý výzkum. A potřebuje sehnat pár vzorků. Mám na mysli všechno, co lítá. A tady se právě otvírá prostor pro tebe. Jak víš, člověk mého postavení se nemůže motat po Novém Krobuzonu a shánět vrabce... člověk mého postavení by měl být schopen sdělit svou objednávku a okřídlenci by mu měli začít padat do klína."¶ "Dej si inzerát do novin, kamaráde. Proč se o tom bavíš se mnou?"¶ "Protože jich potřebuje moc a moc a nechci vědět, odkud po­cházejí. A potřebuje taky pestrost. Chci si prohlédnout tolik nejrůz­nějších ptáčků, kolik je jen možné, a na některé z nich nenarazíš tak snadno. Třeba... kdybych chtěl sehnat řekněme zmijana... mohl bych zaplatit hezkou sumičku nějakému pirátovi nebo kapitánovi za praši­vý polomrtvý exemplář... nebo zaplatím tobě, aby ses postaral o to, že někdo z tvých ctěných kolegů vysvobodí nějakého ubohého, nási­lím drženého zmijana z nějaké zatracené zlaté klece ve Východním Giddu nebo na Okraji. Capito?"¶ "Izáku, starý brachu... začínám ti rozumět."¶ "Jasně že začínáš, Lemueli. Jsi obchodník. Sháním vzácné létavce. Chci tvory, které jsem ještě neviděl. Chci originální ptáky. Nedám ti velké prachy za koš plný kosů – ale nechápej to, prosím tě, tak, že kosy nechci. Kosi jsou vítáni a s nimi i drozdi, kavky a všechno možné. I holubi, Lemueli, tví jmenovci. Ale ještě víc bych uvítal třeba vážkohady."¶ "Ti jsou vzácní," souhlasil Lemuel a upřeně se zadíval do sklenice.¶ "Moc vzácní," přitakal Izák. "Což znamená, že za dobrý vzorek někomu vpluje do kapsy pěkná hromádka peněz. Rozumíš tomu, Le­mueli? Chci ptáky, hmyz, netopýry... a taky vajíčka, a taky zámotky, larvy, všechno, co se na létavce teprve přemění. To by bylo vlastně ještě užitečnější. Všechno, z čeho vyroste něco tak do velikosti psa. Nic o moc většího a nic nebezpečného. I když by bylo úchvatné chytit druda nebo větrorožce, o ty nestojím."¶ "Kdo by o ně taky stál, Izáku," potvrdil Lemuel.¶ Izák mu vložil do náprsní kapsy pět guinejí. Oba pozvedli sklenice a společně se napili.¶ ¶ To bylo včera večer. Izák si představoval, jak se jeho žádost šíří novokrobuzonským podsvětím.¶ Izák využil Lemuelových služeb už dříve, když potřeboval vzácnou nebo zakázanou sloučeninu, rukopis, který existoval v Novém Krobu­zonu jen v několika exemplářích, nebo informace o syntéze nelegálních substancí. Pobavilo ho, když si představil, jak ti nejdrsnější kumpá­ni městského podsvětí mezi potyčkami gangů a kupčením s drogami zcela vážně shánějí ptáky a motýly.¶ Izák si uvědomil, že zítra je bátek. Už několik dní neviděl Lin. Ta o jeho zakázce ještě nic neví. Vzpomněl si, že mají schůzku. Jdou spolu na večeři. Výzkum může chvíli počkat a on své milé poví, co se mu přihodilo. Dělalo mu dobře vyprazdňovat si hlavu od všech nashromážděných poznatků a informací a nabízet je Lin.¶ Lublamai a David se někde potulovali. Byl tu sám.¶ Zavlnil se jako mrož a na podlahu a kolem sebe rozházel všemožné papíry a tisky. Zhasil plynový hořák a vyhlédl z potemnělého skladiště ven. Špinavým oknem viděl ohromný studený kotouč měsíce a piruety jeho dvou dcer, satelitů, kusů prastarého pustého kamene, které zářily na cestě kolem svého rodiče jako tlusté světlušky.¶ Izák při pohledu na složitou měsíční soustavu usnul. Koupal se v měsíčním přísvitu a snil o Lin: zdál se mu vydatný, sexuální, lás­kyplný sen.¶

Kapitola sedmá

Hospoda U hodin a kohoutka se vylila ze dveří. Dvorek u kanálu, rozdělujícího Vilná pole a Frenzii, byl zastavěn stoly a osvětlen ba­revnými lucernami. Třískání sklenic a pobavené výkřiky se snášely na zasmušilé lodníky manévrující ve zdymadlech. Ti klouzali po vazké vodě o úroveň výš, mířili k řece a nechali hlučnou krčmu za zády.¶ Lin se točila hlava.¶ Seděla v čele velikánského stolu pod fialovou lampou, obklopená přáteli. Z jedné strany vedle ní seděla Derchan Modrodenná, výtvarná kritička pro Maják. Na druhé straně měla Bumbra, který vzrušeně pokřikoval na Rostoucí Stehna, kaktusíkovskou cellistku. Dále tu byli Alexandrína, Bellagin Zvuk, Tarrik Septimus, Dotěra Spint: malíři a básníci, hudebníci, sochaři a spousta různých přivandrovalců, které skoro neznala.¶ Toto bylo Linino prostředí. Její svět. A přesto se mezi nimi nikdy necítila tak osamělá jako dnes.¶ Od přátel ji izolovalo vědomí, že získala tu práci, obrovskou za­kázku, o které všichni jen snili, nabídku, ze které mohla šťastně žít několik dlouhých let. A její strašlivý zaměstnavatel tuto izolaci velmi účinně zpečetil. Lin měla dojem, jako by se najednou, bez varování, ocitla úplně někde jinde; najednou nebyla ve zpustlých, dovádivých, rušných, milých a do sebe zahleděných Vilných polích.¶ Od chvíle, kdy se otřesená vrátila ze své pozoruhodné schůzky ve Skeletonu, se s nikým nesetkala. Moc se jí stýskalo po Izákovi, ale věděla, že ten příležitost jejího domnělého pracovního vytížení využije k tomu, aby se ponořil do výzkumů, a také věděla, že kdyby se jen tak nazdařbůh vydala do Brokat, velice by ho tím popudila. Ve Vilných polích byli veřejným tajemstvím. Avšak Brokata byla peklo.¶ Celý den jen seděla a přemítala, na co to vlastně přistoupila.¶ Pomalu, opatrně se v mysli odvažovala vrátit k obludné podobě pana Multiho.¶ U chrchle a sraček! pomyslela si. Kdo to je?¶ Nevybavovala si svého šéfa nijak jasně, byla si pouze vědomá ne­koordinovaného nesouladu jeho těla. Dráždily ji útržky vizuálních vzpomínek: jedna ruka zakončená pěti rovnoměrně rozmístěnými kra­bími klepety; vinutý roh trčící z hnízda oček; plazí hřbetní hřeben vinoucí se kozlečí srstí. Nedokázala odhadnout, k jaké rase pan Multi původně přináležel. Nikdy neslyšela o přetvoření tak rozsáhlém, tak obludném a tak chaotickém. Člověk s takovým bohatstvím si rozhod­ně mohl dovolit zaplatit ty nejlepší přetvářeče, kteří by mu dokázali vrátit lidskou podobu – nebo jakoukoli jinou. Napadalo ji pouze, že si tuto podobu musel zvolit sám.¶ Nebo byl obětí torze.¶ Lin uvažovala, jestli jeho podoba v něm probudila posedlost pře­chodnou zónou, nebo jestli posedlost byla příčinou jeho vzhledu.¶ Skříň měla plnou hrubých náčrtů jeho těla – chvatně poschováva­ných pro případ, že by s ní dnes Izák strávil noc. Poznamenala si vše, co si vybavovala z jeho nepříčetné anatomie.¶ Hrůza během několika dnů polevila a zbyl pouze pocit děsu; v hla­vě jí zběsile vířily myšlenky.¶ Došlo jí, že by to mohlo být její životní dílo.¶ První schůzku s panem Multim měla zítra, v prachdek, odpoledne. Pak to mělo být dvakrát týdně přinejmenším celý následující měsíc; nejspíš ale déle, podle toho, jak bude socha nabývat tvar.¶ Lin se už chtěla nedočkavě pustit do práce.¶ ¶ "Lin, ty otravná potvoro!" zařval Bumbr a hodil po ní mrkev. "Proč jsi dneska tak potichu?"¶ Lin mu rychle napsala odpověď do notesu.¶ Bumbře, zlatíčko, nudíš mě.¶ Všichni se začali smát. Bumbr se vrátil k okázalému flirtování s Alexandrínou. Derchan naklonila k Lin svou šedou hlavu a pošeptala jí:¶ "Vážně, Lin... Skoro nemluvíš. Stalo se něco?"¶ Dojatá Lin mírně zavrtěla hlavotělem.¶ Dělám na velké věci. Musím na to pořád myslet, znakovala. Cítila úlevu, když mohla s někým mluvit, aniž musela psát každé slůvko. Derchan gestům rozuměla docela dobře.¶ Stýská se mi po Izákovi, dodala naoko zkormouceně.¶ Derchan dala najevo soucit. Je to opravdu úžasná žena, pomyslela si Lin.¶ Derchan byla bledá, vysoká a hubená – ačkoli jí při přechodu do středního věku narostlo bříško. I když milovala zběsilé skopičiny vilnopolské party, byla to citlivá a jemná žena, která se jen nerada stávala středem pozornosti. Texty, které jí vycházely, byly nabrou­šené a nemilosrdné: kdyby se Derchan nelíbila její tvorba, Lin byla přesvědčená, že by se s ní ani nepřátelila. Její názory publikované v Majáku byly drsné až na hranici brutality.¶ To, že se jí stýskalo po Izákovi, mohla Derchan klidně říct, protože kritička znala skutečnou podstatu jejich vztahu. Před více než rokem, když si spolu vyšly na procházku po Vilných polích, jí Derchan kou­pila pití. Když podávala peníze, aby zaplatila, upadla jí peněženka. Rychle se sehnula, aby ji zvedla, ale Lin byla rychlejší, podala jí ji a jen na okamžik se zarazila, když spatřila starý odřený světlotisk nádherné a divoké mladé ženy v mužském obleku, který z ní vypadl na chodník, a všimla si tří křížků vepsaných do spodní části a rtěnko­vého otisku rtů. Podala ho Derchan, která si ho beze spěchu vložila do peněženky, aniž se Lin podívala do očí.¶ "To je už dávno," podotkla tehdy Derchan tajuplně a přihnula si piva.¶ Lin cítila, že jí také dluží tajemství. Skoro se jí ulevilo, když o ně­kolik měsíců později s ní zapíjela depresi poté, co utekla po nějaké hloupé hádce s Izákem. Měla tak příležitost sdělit přítelkyni pravdu, kterou musela už vytušit. Derchan měla s jejím utrpením jednoznačný soucit.¶ Od té doby si byly blízké.¶ Izák měl Derchan rád, protože byla buřička.¶ Zrovna když si na něho Lin vzpomněla, zaslechla jeho hlas. ¶ "Do chrchle, omlouvám se všem vespolek, že jdu pozdě..." ¶ Otočila se a uviděla, jak se jeho mohutné tělo tlačí mezi stoly. Ohnula tykadla v gestu, o němž si byla jistá, že ho pochopí jako úsměv.¶ Když k nim došel, uvítal ho sbor pozdravů. Podíval se přímo na Lin a soukromě se na ni usmál. Pohladil ji po zádech, zatímco mával na všechny ostatní, a Lin cítila, jak jí přes košili neobratně sděluje Miluju tě.¶ Izák si pak podal židli a vsunul se mezi Lin a Bumbra.¶ "Právě jsem si byl v bance uložit několik třpytivých valounků. Výnosná smlouva," zakřičel, "ze mě dělá šťastného vědce s mizer­ným úsudkem. Pití jde na mě." Ozvaly se hlasité a potěšené výkřiky překvapení a hned po nich hromadné volání na číšníka.¶ "Jak to jde s výstavou, Bumbře?" zeptal se Izák.¶ "Ale jo, úžasně, úžasně!" halasil Bumbr a pak překvapivě a hlasitě dodal: "Lin se přišla v rybek podívat."¶ "Jasně," kývl Izák rozpačitě. "A líbila se ti, Lin?"¶ Krátce mu zaznakovala, že ano.¶ Bumbra zajímal pouze výhled do Alexandrínina hlubokého vý­střihu. Izák obrátil svou pozornost k Lin.¶ "Nebudeš mi věřit, když ti řeknu, co se děje..." začal.¶ Lin mu pod stolem sevřela koleno. Oplatil jí to.¶ Potom jí a Derchan ve zkratce šeptem vylíčil Jagharkovu návště­vu. Prosil je, aby se o ní nešířily, a pravidelně se otáčel, aby se ujistil, že ho nikdo neposlouchá. V polovině vyprávění dostal na stůl kuře, které si objednal, a pustil se hlasitě do jídla, zatímco popisoval setká­ní u Měsíčních dcer a nekonečné procesí klecí, které už každým dnem očekával v laboratoři.¶ Skončil, letmo se na obě zazubil a do tváře se mu vkradl zkroušený výraz. "A jak to vypadá s tvojí prací?"¶ Lin odmítavě zamávala rukou.¶ Zlatíčko, neděje se nic, o čem bych ti mohla říct, znakovala. Bav­me se o tvém novém projektu.¶ Izákovi bylo na obličeji vidět, jak ho zaplavuje hanba nad tak jednostrannou konverzací, ale nemohl si pomoct. Nový projekt ho zcela pohltil. Lin k němu pocítila důvěrně známou melancholickou lásku. Melancholickou, protože v těchto okamžicích okouzlení si vy­stačil sám; a lásku, protože byl tak zaujatý a vášnivý.¶ "Podívejte se, jen se podívejte," vzpomněl si najednou Izák a vy­táhl z kapsy kus papíru. Rozložil ho na stůl.¶ Byl to leták zvoucí na pouť, která se právě konala v Sobek Croix. Zadní strana praskala zaschlým lepidlem: Izák ho utrhl ze zdi.¶ ¶
JEDINEČNÁ a ÚŽASNÁ PŘEHLÍDKA PANA BOMBADRE­ZILA, zaručeně ohromí a okouzlí i ten NEJMLSNĚJŠÍ JAZYK. PALÁC LÁSKY; SÍŇ HRŮZ; VÍR; a spousta dalších atrakcí za rozumné ceny. Přijďte se podívat také na pozoruhodné oblu­dárium, CIRKUS ZRŮD. STVŮRY a ZÁZRAKY ze> všech koutů Bas-Lagu! VĚŠTCI z POLÁMANÉ ZEMĚ; opravdový DRÁP TKÁČE; ŽIVOUCÍ LEBKA; chlípná. HADÍ ŽENA; URSUS REX, lidský král Medvědů; TRPASLIČÍ KAKTUSÍCI titěr­ných rozměrů; GARUDA, ptačí muž, vládce nehostinné pou­ště; KAMENNÍ LIDÉ z Bežeku; DÉMONI v kleci; TANČÍCÍ RYBY; poklady uloupené DŽENGRŮM; a bezpočet dalších DI­VŮ A ZÁZRAKŮ. Některé atrakce nejsou vhodné pro ty, kdo snadno podléhají šoku nebo jsou náchylní k NERVOVÝM KOLAPSŮM. Vstupné 5 grošů. Park v Sobek Croix, 14. četa až 14. zrálce, každý večer od 18 do 23 hodin.
¶ "Vidíte to?" zavyl Izák a píchl do pozvánky prstem. "Mají garudu! Já posílám po celém městě žádosti o nějaké pochybné exempláře, a nejspíš mi nakonec na krku zbude hromada nemocemi prožraných kavek, a tady mám přímo u nosu zkurvenýho garudu!"¶ Chceš tam jít? zeptala se Lin.¶ "Jasně že jo!" odfrkl si Izák. "Hned odsud! Napadlo mě, že bychom mohli jít všichni. Každému je houby po tom," ztišil hlas, "co mě tam žene. Vždyť na pouti je zábava i tak, ne?"¶ Derchan se usmála a přikývla.¶ "A to jim toho garudu chceš vyfouknout nebo co?" zašeptala. ¶ "No, možná bych si mohl udělat pár jeho světlotisků, nebo ho dokonce požádat, aby za mnou na pár dní přišel do laboratoře... Nevím. Něco vymyslíme! Co říkáte? Máte chuť jít na pouť?"¶ Lin si z Izákovy oblohy vzala malé rajče a pečlivě ho očistila od zbytků kuřete. Uchopila je do kusadel a začala žvýkat.¶ Mohla by to být sranda, zaznakovala. Zveš nás?¶ "Jasně že vás zvu!" zaburácel Izák a zadíval se na ni. Zíral na ni zblízka asi minutu. Otočil se, aby se ujistil, že se nikdo nedívá, a pak neohrabaně zaznakoval.¶ Chybělas mi.¶ Derchan se taktně odvrátila.¶ Lin přerušila chvilku souznění a pospíšila si, aby předběhla Izáka. Pak hlasitě zatleskala, až se k ní obrátily pohledy všech hostů u stolu. Začala znakovat – požádala Derchan, aby překládala.¶ "Přátelé... Izák nám chce mermomocí dokázat, že řeči o tom, že vědci jsou jen samá práce a žádná legrace, neplatí. Intelektuálové, jakož i my, zhýralí estéti, vědí, jak se dobře pobavit, a proto nám na­vrhuje tohle..." Lin zamávala pozvánkou a hodila ji do středu stolu, kde na ni mohli všichni vidět. "Kolotoče, pouťové atrakce, zázraky a soutěže, všechno za pouhých pět grošů, které se Izák laskavě pod­volil uhradit..."¶ "Ne všem, ty kecko!" zahřímal Izák v předstíraném vzteku, ale jeho námitku pohltily opilecké výkřiky vděku.¶ "... podvolil uhradit," pokračovala Derchan neochvějně. "Vzhle­dem k tomu navrhuji, abychom dopili, dojedli a odkvačili do Sobek Croix."¶ Ozvalo se chaotické souhlasné povykování. Ti, kdo už dojedli a do­pili, si začali shledávat tašky a kabelky. Ostatní se s novou chutí pusti­li do svých ústřic, salátů či smažených banánů. Lin si trpce pomyslela, že zvládnout skupinu jakékoli velikosti, aby se chovala synchronizo­vaně, je nadmíru těžký úkol. Než vyrazí, uběhne ještě nějaká doba.¶ Izák a Derchan si něco přes stůl šeptali. Lin trhla tykadly. Občas zaslechla část jejich hovoru. Izák se vášnivě rád bavil o politice. Právě do debat s Derchan měl ve zvyku směřovat svou neurčitou, nezaměře­nou, ostrou nespokojenost se společenským děním. Lin s pobavenou dotčeností napadlo, že se ve své nejistotě chová jako pozér a snaží se dělat na lakonickou novinářku dojem.¶ Spatřila, jak Izák přes stůl Derchan obezřele podal minci a na oplátku dostal neoznačenou obálku. Bezpochyby poslední číslo Radi­kálního renegáta, ilegálního útočného plátku, pro nějž Derchan také psala.¶ Kromě mlhavé antipatie k milici a k vládě se Lin nijak politicky neprojevovala. Uvolnila se a zadívala se na hvězdy ve fialovém přísvi­tu lucerny. Vzpomínala, kdy byla naposled na pouti; vybavila se jí šílená směsice vůní, vyvolávání a vřeštění, zmanipulovaných soutěží a laciných výher, exotických zvířata pestrobarevného šatstva, vše­chno napěchované do jediného ošuntělého, pulzujícího, vzrušujícího celku.¶ Pouť byla místem, kde se nakrátko zapomínalo na běžná pravidla, kde se mísili bankéři se zloději, aby se oddávali pohoršenému a vzru­šenému žasnutí. Na pouť chodily dokonce i Lininy upjatější sestry.¶ Jedna z jejích raných vzpomínek se týkala kradmého plížení ko­lem řad křiklavých stanů k nějaké děsivé, nebezpečné pestrobarevné atrakci, jakémusi obrovitému kolu; bylo to tak před dvaceti lety v lu­naparku ve Žlučně. Někdo – nikdy se nedozvěděla kdo, snad cheprij­ská kolemjdoucí, možná laskavý stánkař – jí podal jablko v karamelu, které s velkou úctou snědla. Sladké ovoce, jedna z mála příjemných vzpomínek na dětství.¶ Lin seděla a čekala, až se přátelé vypraví. Z houby srkala sladký čaj a myslela na jablko v karamelu. Trpělivě čekala, až zase půjde na pouť.¶

Kapitola osmá

"Přistupte blíž, jen pojďte, vyzkoušejte svoje štěstí!"¶ "Dámy, milé dámy, řekněte svým mládencům, ať vám vyhrají ky­tičku!"¶ "Potočte se na kolotoči a protočí se vám panenky!"¶ "Vaše podobizna za pouhé čtyři minuty! Nejrychlejší portréty na světě!"¶ "Vyzkoušejte hypnogogický mesmerismus Silliona Jedinečného!"¶ "Tři kola, tři guineje! Postavte se ve třech kolech 'Železnému' Mágovi a odejděte domů se třemi géčky! Kromě kaktusíků."¶ Noční vzduch byl prosycený rámusem. Výzvy, výkřiky, pozvánky, svody a sázky zněly kolem rozesmáté skupinky jako explodující ba­lonky. Plynové hořáky, nasycené vybranými chymikáliemi, vydávaly rudou, zelenou, modrou a kanárkově žlutou záři. Tráva a stezky Sobek Croix byly ulepené poházenými cukrovinkami a rozlitými omáčkami. Kolem stánků pobíhali hlodavci a odnášeli si do tmavého křoví vy­brané lahůdky. Kapsáři a zlodějíčci se jako dravci proplétali davem a mizeli jako ryby mezi vodními rostlinami. V patách se jim nesly rozhořčené výkřiky a ostré nadávky.¶ Dav byl přelévajícím se propletencem lidí a voďanojů, kaktusíků, cheprijek a dalších, vzácnějších ras: hočiů, chodců, hruníků a tvorů, jejichž jména Izák ani neznal.¶ Několik kroků od pouti, v trávě a mezi stromy, panovala dokonalá tma. Křoví a větve byly ozdobené vlajkoslávou roztřepených papírů, poházených, zajatých a pomalu trhaných větrem. Park křižovaly pě­šiny; vedly k jezírkům, záhonům, plochám neudržovaných porostů a k rozvalinám starého kláštera v samém středu obecního pozemku.¶ Lin s Bumbrem, Izák s Derchan a všichni ostatní kráčeli kolem rozsáhlých struktur z propojených kusů oceli, křiklavě pomalovaného železa a prskajících světel. Z malých vozíků, které se jim houpaly nad hlavami na chatrně vypadajících řetězech, k nim doléhaly výkřiky nadšení. Z desítek strojků a varhan zněly desítky různých nepříčetně veselých melodií, zneklidňující kakofonie zvuků tepala a plynula všude kolem nich.¶ Alex chroupala oříšky máčené v medu, Bellagin solené maso a Ros­toucí Stehna vodnatou kaši, která chutnala jen kaktusíkům. Všichni po sobě házeli jídlem a chytali je do úst.¶ Park se jen hemžil soutěživci, kteří trefovali obručemi kůly, stříleli na terče z dětských luků a hádali, pod kterým kelímkem se skrývá mince. Děti výskaly radostí i zklamáním. Prostitutky všemožných ras, pohlaví a věku se vyzývavě vlnily mezi stánky nebo postávaly u pivnic a mrkaly na kolemjdoucí.¶ Cestou do středu pouti se skupinka pozvolna rozptýlila. Chvíli se zdrželi, aby se podívali na Bumbra předvádějícího své lukostřelecké umění. Ten pak svou výhru, dvě panenky, okázale nabídl Alexand­ríně a krásné mladé šlapce, která aplaudovala jeho úspěchu. Potom všichni tři, zavěšení do sebe, zmizeli v davu. Tarrikovi se dařilo v ry­bářské soutěži, kde dokázal z velké vířící kádě vytáhnout tři živé kraby. Bellagin a Spint si nechali z karet vyčíst budoucnost a vřeštěli hrůzou, když jim znuděná čarodějka postupně otočila Hada a Starou babu. O nový osud pak požádali jednu skarabomancerku s vytřeště­nýma očima. Ta teatrálně zírala na obrazce míhající se na krovkách brouků, kteří vrávorali v pilinách před ní.¶ Izák spolu s ostatními Bellagina a Spinta opustili.¶ Skupinka potom zahnula za Kolo osudu a před očima se jí zjevila neuměle oplocená část lunaparku. V ní se v dálce ztrácela řada malých stanů. Nad vstupní branou se klenul neobratně namalovaný nápis: CIRKUS ZRŮD.¶ "Vida," prohodil Izák. "Tak mě napadá, že na tohle bych se rád podíval..."¶ "Měříš hloubku lidské špíny, Izáku?" zeptala se mladá modelka, jejíž jméno si Izák nemohl vybavit. Kromě Lin, Izáka a Derchan už tu mnoho původních členů skupiny nezůstalo. Nad Izákovou volbou vyjádřili mírné překvapení.¶ "Je to součást výzkumu," prohlásil Izák vznešeně. "Výzkumu. Ne­chce se ti jít se mnou, Derchan? Lin?"¶ Ostatní narážku pochopili a jejich reakce sahaly od lhostejného krčení ramen k netrpělivému mávnutí. Než všichni odešli, Lin rychle znakovala.¶ Mě tohle nezajímá. Teratologie je spíš tvoje parketa. Setkáme se tak za dvě hodiny u východu?¶ Izák krátce přikývl a stiskl jí ruku. Lin se ještě rozloučila s Der­chan a odběhla za zvukovým umělcem, jehož jméno Izákovi nikdo nesdělil.¶ Izák s Derchan se na sebe zadívali.¶ "... a pak zbyla jenom dvě," zazpívala Derchan úryvek z dětského rozpočitadla o koši plném koťat, jež postupně, groteskními způsoby, umírala.¶ ¶ Do Cirkusu zrůd se platilo dodatečné vstupné; o to se Izák po­staral. Ačkoli nebylo obludárium ani zdaleka prázdné, bylo v něm méně hostů než v hlavní části pouti. Čím zámožněji zákazníci uvnitř vypadali, tím nenápadněji se chovali.¶ Obludárium probouzelo voyeurství mezi chátrou a pokrytectví v zámožnějších vrstvách.¶ Právě začínala prohlídka s průvodcem, který sliboval návštěvu každého exponátu Cirkusu. Majitelovo hulákání upozornilo zúčast­něné, aby se drželi těsně u sebe a připravili se na podívanou, kterou žádný smrtelník dosud nespatřil.¶ Izák s Derchan zůstali trochu pozadu a pak se vydali za skupinkou. Izák si všiml, že Derchan vytáhla notes a připravila si pero.¶ Průvodce v buřince přistoupil k prvnímu stanu.¶ "Dámy a pánové," zaskuhral chraplavě, "v tomto stanu číhá ten nejpozoruhodnější a nejstrašlivější tvor, na kterého kdy popatřily oči smrtelníkovy. Či voďanojovy, kaktusíkovy nebo kdovíkoho ještě," do­dal už normálním hlasem a vlídně pokynul těm několika málo xe­ňanům v publiku. Pak se vrátil ke své bombastičnosti: "Poprvé byl popsán před patnácti staletími v cestopisech Libinta Mudrce, v do­bách starého dobrého Krobuzonu. Při svých cestách na jih do žhavé pouště Libintos spatřil řadu úžasných a úděsných věcí. Ale nic nebylo děsivějšího než strašlivý... mafadet!"¶ Izákovi na rtech pohrával sardonický úsměv. Ale i on se přidal ke sborovému povzdechu.¶ To opravdu, mají mafadeta? pomyslel si, když průvodce odtáhl závěs, který zakrýval vstup do malého stanu. Protlačil se kupředu, aby viděl dovnitř.¶ Ozvalo se další, tentokrát hlasitější zavzdychání, a lidé vpředu se snažili ustoupit zpátky. Na jejich místo se tlačili další.¶ Za tlustými černými mřížemi, připoutané těžkými řetězy, leželo na zemi podivuhodné zvíře s mohutným šedohnědým tělem, podobné obrovitému lvu. Mezi rameny mělo hřívu hustší srsti, z níž vyrůstal ohromný hadí krk, silnější než mužské stehno. Šupiny se mu narudle a olejnatě leskly. V horní části zkrouceného krku se klikatil složitý vzor, který se v záhybu rozšiřoval do podoby kosočtverce; nad ním krk přecházel v obří hadí hlavu.¶ Mafadetova hlava ležela volně na zemi. Z tlamy mu občas vyletěl rozeklaný jazyk. Oči se mu leskly jako černý jantar.¶ Izák chytil Derchan za ruku.¶ "Do prdele, vždyť to je opravdu mafadet," zasyčel užasle. Derchan s očima dokořán přikývla.¶ Lidé se od klece odtáhli. Průvodce popadl tyč s ozubcem, prostrčil ji mřížemi a obrovského pouštního tvora píchl. Ten hluboce a racho­tivě zasyčel a žalostně se po svém mučiteli ohnal mohutnou tlapou. Pak utrápeně svinul a zkroutil krk.¶ Z obecenstva se ozvaly slabé výkřiky. Lidé se vrhli k nevysokému hrazení před klecí.¶ "Zpátky, dámy a pánové, zpátky, prosím vás!" volal průvodce na­bubřele a teatrálně. "Všichni se nacházíte ve smrtelném nebezpečí! Nedrážděte to zvíře!"¶ Mafadet při opakovaném bodnutí opět zasyčel. Unaveně se odpla­zil hlouběji do klece, mimo dosah škodolibé hole.¶ Izákův úžas rychle vyprchával.¶ Vyčerpané zvíře se svíjelo nedůstojnou bolestí. Vypelichaným oca­sem udeřilo do zapáchající zdechlé kozy, kterou zjevně dostalo k ve­čeři. Mafadetova srst byla potřísněná výkaly a krví, která mu pomalu vytékala z četných ran a oděrek. Když na silných svalech hadího krku zvedl studenou tupou hlavu, jeho rozvalené tělo sebou slabě zašku­balo.¶ Mafadet zasyčel. Diváci na něho zasyčeli zpátky, a on rozevřel zlověstné čelisti. Pokusil se vycenit zuby.¶ Izák se ušklíbl.¶ Z dásní, kde se měly blýskat stopu dlouhé kruté tesáky, trčely jen polámané pahýly. Někdo mu zuby povyrážel. Izák si uvědomil, že důvodem byl strach z vražedného, jedovatého uštknutí.¶ Díval se, jak pokořená stvůra šlehá do vzduchu černým jazykem. Pak hlavu opět položila.¶ "Do Drmolovy prdele," zašeptal Izák lítostivě a znechuceně. "Ni­kdy by mě nenapadlo, že mně bude takové potvory líto."¶ "Začínám se bát, v jakém stavu bude asi ten garuda," odpověděla mu Derchan.¶ Cirkusák už před zuboženým tvorem spěšně zatahoval závěs. Me­zitím obecenstvu líčil příběh Libintovy zkoušky jedem, kterou musel podstoupit z rukou mafadetského krále.¶ Dětské vyprávěnky, řečičky, lži a divadýlko, pomyslel si Izák po­hrdlivě. Uvědomil si, že obecenstvu byl dovolen pouze krátký pohled, ani ne minutový. Tím menší je šance, že si někdo všimne, jak bídně no, tom ten ubožák je, přemítal.¶ V mysli mu mimoděk vyvstávaly představy mafadeta v plné síle. Nesmírná váha hnědého těla, klusajícího horkou krajinou mezi vy­prahlými křovinami, bleskový výpad jedových zubů, uštknutí.¶ Ve výšce krouží garudové a blýskají čepele.¶ Průvodce pak lidi zavedl k další svatyni. Izák jeho hulákání už neposlouchal. Sledoval, jak si Derchan píše rychlé poznámky.¶ "To je pro RR?" zašeptal. Derchan se rychle rozhlédla.¶ "Možná. Záleží na tom, co ještě uvidíme."¶ "To, co ještě uvidíme," zasyčel Izák zlostně a táhl ji za sebou. když zahlédl další exponát, "nebude nic než čirá lidská ničemnost! Derchan, já si už, kurva, začínám zoufat!"¶ Zastavili se kousek za skupinkou opozdilců, kteří civěli na dítě narozené bez očí, na křehkou hubenou lidskou holčičku, která jen co zaregistrovala příchod diváků, začala beze slova naříkat a kolébat se. VIDÍ VNITŘNÍM ZRAKEM! hlásal nápis nad ní. Někteří lidé se před klecí chechtali a pokřikovali na dívenku.¶ "U chrchle, Derchan... Jen se podívej, jak si dobírají tu ubožač­ku...¶ Právě když Izák promluvil, od vystaveného dítěte se znechuceně odvrátil jeden pár. Odstoupili a uplivli si směrem k ženě, která se smála nejhlasitěji.¶ "To se jim vrátí, Izáku," prorokovala Derchan tiše. "To se jim brzy vrátí."¶ ¶ Průvodce kráčel uličkou mezi řadami malých stanů a nezapomínal se zastavovat u obzvláštních hrůz. Dav za ním řídl. Malé skupinky lidí se motaly kolem dokola o své vlastní vůli. U některých stanů je zastavovali zřízenci, kteří čekali, až se nashromáždí dostatečný počet diváků, aby jim mohli odhalit skryté poklady. Do jiných přístřešků hosté vcházeli přímo; vzápětí se z umouněných stanů ozývaly výkřiky potěšení, pohoršení nebo znechucení.¶ Derchan a Izák zabloudili k velkému stanu. Nad vchodem vise­la cedule s okázalým nápisem: PANOPTIKUM DIVŮ ODVÁŽÍTE SE VSTOUPIT DO MUZEA SKRYTÝCH VĚCÍ?¶ "Odvážíme se, Derchan?" zadeklamoval Izák, zatímco vcházeli do teplé, zaprášené tmy uvnitř.¶ Z kouta narychlo postavené arény jim do očí pomalu pulzovalo světlo. Síň pod plachtou byla plná železných a skleněných skříněk, které ubíhaly kamsi dozadu. Ve výklencích hořely svíčky a plynové hořáky, jejichž světlo čočky soustředily do dramatických kruhů, oza­řujících groteskní exponáty. Zvědavci bloudili od jednoho ke druhému, šeptali si a rozpačitě se smáli.¶ Izák s Derchan pomalu prošli kolem řady nádob se zažloutlým lihem, v nichž se vznášely kusy těl. Dvouhlavé plody a části chapadla krakena. Tmavě rudý, třpytící se osten, který mohl být Tkáčovým drápem, ale také vyleštěnou plastikou; oči, které sebou křečovitě tr­haly a přežívaly v lahvích s živnými roztoky; složité titěrné malby na krovkách drobných broučků, viditelné pouze pod lupou; lidská lebka pobíhající v kleci na šesti mosazných hmyzích nožkách. Hnízdo krys s propletenými ocasy, které se střídaly v psaní oplzlostí na malou ta­buli. Kniha vytvořená z vylisovaných peříček. Drudí zuby a narvalí roh.¶ Derchan si zapisovala postřehy. Izák se hrabivě rozhlížel po po­kladech tohoto šarlatánství a tajemných věd.¶ Nakonec z muzea odešli. Po pravici měli Anglerinu, Královnu nej­hlubšího moře, po levici pak Nejstaršího kaktusíka Bas-Lagu.¶ "Nějak mě to zmáhá," postěžovala si Derchan.¶ Izák přikývl.¶ "Najdeme Ptačího muže, vládce nehostinné pouště, a padáme. Koupím ti pak cukrovou vatu."¶ Propletli se řadami deformit a obezit, bizarních chlupatců a tr­paslíků. Izák najednou ukázal nahoru, na ceduli, která se jim vynořila před očima.¶ KRÁL GARUDA! PÁN VZDUCHU!¶ Derchan zatáhla za těžký závěs. Vyměnili si s Izákem pohledy a vstoupili.¶ ¶ "Ách! Návštěvníci z tohoto podivuhodného města! Přistupte, po­saďte se a vyslechněte příběhy o nevlídné poušti! Pobuďte s cestova­telem z nesmírné dálky!"¶ Mrzoutský hlas vycházel odkudsi ze stínu. Izák napínal oči za mří­že, které jim stály v cestě. V temné zadní části stanu ztěžka povstala tmavá rozedraná postava a potácela se k nim.¶ "Jsem vládce svého národa a přišel jsem do Nového Krobuzonu, o němž jsme toho tolik slyšeli."¶ Hlas byl ztrápený a unavený, vysoko posazený a skřehotavý, ale nepodobal se nezvyklému vřeštění, jež vycházelo z Jagharkova hrdla. Postava vystoupila ze stínu. Izák doširoka otevřel oči i pusu, aby vítězoslavně a užasle zařičel, ale sotva se takto projevil, jeho výkřik se zlomil a ustrnul ve vyděšeném chropotu.¶ Stvoření, které stálo před Izákem a Derchan, se třáslo a škrábalo na břiše. Visely na něm kusy sádla jako na obtloustlém školákovi. Kůži mělo bledou a rozdrásanou – následky nemocí a chladu. Izák si je změřil pohledem, byl doopravdy zdrcen. Z naběhlých prstů na noze vyrůstaly tomu tvorovi prapodivné výběžky tkáně: pařáty, jak by je nakreslily děti. Hlavu mělo obalenou peřím, ale peřím všech velikostí a tvarů, naplácaným nazdařbůh od temene ke krku v tlusté, nepravidelné a před chladem chránící vrstvě. Oči, které se na Izáka a Derchan krátkozrace mhouřily, patřily člověku. Snažily se rozevřít víčka potažená hnisem. Zobák byl veliký a špinavý jako zašlé cínové nádobí.¶ Za tímto ubohým tvorem se rozpínal pár ušmudlaných smradla­vých křídel. Od jednoho konce ke druhému neměřily více než šest stop. Zatímco se Izák díval, poroztáhla se, trhla sebou a začala se­bou křečovitě škubat. Následkem prudkého pohybu z nich odpadávaly drobné kousky organického svinstva.¶ Stvoření otevřelo zobák. Izák si pod ním všiml rtů tvořících slova a nad nimi pak nosních dírek. Uvědomil si, že zobák není ničím jiným než neuměle zhotoveným přídavkem, zasazeným a zataveným nad ústa a nos jako plynová maska.¶ "Dovolte, abych vám vyprávěl o době, kdy jsem se vznášel ve vzduchu za kořistí..." spustila ta žalostná postava, ale Izák přistoupil k mříži a zvednutím ruky se ho snažil zarazit.¶ "U všech bohů, přestaň!" zakřičel. "Ušetři nás té... trapnosti..."¶ Falešný garuda se zapotácel, couvl a vyděšeně zamrkal.¶ Dlouho bylo ticho.¶ "Co se děje, pane?" zašeptal nakonec tvor za mřížemi. "Co jsem udělal špatně?"¶ "Přišel jsem se sem podívat na zasranýho garudu," zahřměl Izák. "Za co mě máš? Ty jsi přetvor, kamaráde... to dojde každýmu pi­tomci."¶ Velký neživý zobák sklapl, když si muž olízl rty. Očima nervózně těkal z Izáka na Derchan.¶ "Do Drmola, vašnosti," zašeptal úpěnlivě. "Nechoďte si stěžovat. Tohle je to jediné, co mám. Od pohledu jste vzdělaný člověk... většina lidí se dostane ke garudům nejblíž tady... všichni si chtějí poslech­nout, jak se loví v poušti, podívat se na ptačího muže, a já si tak vydělávám."¶ "U chrchle, Izáku," uklidňovala ho Derchan. "Nerozčiluj se." ¶ Izák byl otřesně zklamaný. Už si připravoval sérii otázek. Věděl přesně, jak bude chtít prozkoumat křídla, která vazba mezi svaly a kostmi nyní vzbuzuje jeho zvědavost. Připravoval se, že za výzkum zaplatí pěknou sumu, připravoval se, že pozve Geda, aby se garudy přišel poptat na cymeckou knihovnu. Ale zatím stál tváří v tvář vy­děšenému nemocnému člověku, omílajícímu špatný scénář, který by zneuctil i ten nejposlednější kabaret, a propadal malomyslnosti.¶ Když se díval na ubohou postavu před sebou, jeho zlost dokázala zmírnit jen lítost. Muž skrytý v peří si pravičkou úzkostlivě svíral a zase uvolňoval levou ruku. Aby se mohl nadechnout, musel otevřít svůj absurdní zobák.¶ "Kruci," hlesl Izák.¶ Derchan přistoupila k mřížím.¶ "Cos provedl?" zeptala se.¶ Než odpověděl, muž se opatrně rozhlédl.¶ "Kradl jsem. Chytli mě, když jsem se jedné staré kurvě z Chnu­mu snažil ukrást starodávnou malbu garudy. Stála celé jmění. Soudce řekl, že jelikož mně tak imponují garudové –" chvilku nemohl popad­nout dech, "mohl bych se třeba jedním stát."¶ Izák sledoval peří na tváři, nemilosrdně zabodané do kůže, pod níž bylo bezpochyby pospojované, aby muže ani nenapadlo si je vytaho­vat. Představoval si, jak mu je bolestivě, jedno po druhém, vsunovali dovnitř. Když se přetvor natočil k Derchan, Izák si všiml ošklivého uzlu ztvrdlé kůže na zádech, kde měl k lidskému svalstvu přitavena křídla, původně vytržená nějakému káněti či supovi.¶ Nervová zakončení se mezi sebou nahodile a zbytečně propléta­la a křídla se pohybovala pouze v záchvěvech dlouho protahované smrti. Izák se ušklíbl nad puchem, který se z nich linul. Křídla na přetvorových zádech pomalu uhnívala.¶ "Bolí to?" projevila účast Derchan.¶ "Tak moc už ani ne, paní," odpověděl jí přetvor. "Můžu být rád, že tohle vůbec mám." Ukázal na stan a na mříže. "Mám co do pusy. Proto bych vám byl moc vděčen, kdybyste šéfovi neříkali, že jste mě vyhmátli."¶ Opravdu většina návštěvníků přistupuje na tuto odpornou šará­du? nechtěl uvěřit Izák. Jsou lidi tak naivní, že uvěří, že něco tak groteskního, jako je tento ubožák, může někdy létat?¶ "Nic neřekneme," slíbila Derchan. Izák úsečně přikývl. Překypoval soucitem, zlostí a znechucením. Chtěl odejít.¶ Za nimi zašustil závěs a dovnitř vstoupila skupinka mladých žen; smály se a šeptaly si oplzlé vtipy. Přetvor se Derchan zadíval přes rameno.¶ "Ách! Návštěvníci z tohoto podivuhodného města! Přistupte, po­saďte se a vyslechněte si příběhy o nevlídné poušti! Pobuďte s cesto­vatelem z nesmírné dálky!"¶ Odstoupil od Derchan a Izáka a vrhl po nich prosebný pohled. Z hrdel nově příchozích se vydraly výkřiky potěšení a údivu.¶ "Ukaž nám, jak lítáš!" zavřeštěla jedna.¶ "Běda!" slyšeli Izák s Derchan, když opouštěli stan, "počasí va­šeho města není tvorům, jako jsem já, nakloněné. Nastudil jsem se a nějakou dobu létat nemohu. Ale počkejte, vypovím vám, co lze vidět z bezmračného cymeckého nebe..."¶ Závěs se zavřel a pohltil přetvorův hlas.¶ Izák se díval, jak Derchan píše do notesu.¶ "Co s tím uděláš?" zajímal se.¶ "'Přetvor přinucen na základě soudního rozhodnutí přežívat ja­ko umučený exponát v zoo'. Nenapíšu ve které," odpověděla, aniž vzhlédla od psaní. Izák přikývl.¶ "Pojď, koupím ti tu vatu."¶ ¶ "Je mi pod psa," Izákovi se skoro nechtělo mluvit. Zakousl se do nechutně sladkého chuchvalce, který si nesl na špejli. Ve vousech mu zůstaly vězet chomáče cukrových nitek.¶ "Jo, ale je ti pod psa kvůli tomu, co se stalo tomu muži, nebo proto, žes nespatřil garudu?" chtěla vědět Derchan.¶ Opustili obludárium. Míjeli křiklavé jádro pouti a soustředěně žmoulali vatu. Izák přemýšlel. Byl trochu zaskočený.¶ "Hm, myslím ... nejspíš proto, že jsem neviděl toho garudu... Ale," dodal na svou obranu, "necítil bych se ani zdaleka tak mizerně, kdyby to byl jenom podvod, někdo převlečený nebo něco na ten způsob. Žere mě právě ta... zkurvená nedůstojnost toho všeho..."¶ Derchan zamyšleně pokývala hlavou.¶ "Mohli bychom se po něčem podívat," navrhla. "Jeden nebo dva garudové tu někde musí být. Musí se tu vyskytovat pár městských exemplářů." Vzhlédla, ale zbytečně. V oslňující záři barevných světel stěží rozeznala hvězdy.¶ "Teď ne," odmítl Izák. "Nemám náladu. Ztratil jsem motiv." Pak mezi nimi zavládlo dlouhé vlídné ticho, až se Izák opět ozval: ¶ "Opravdu o tomhle místě napíšeš do Radikálního renegáta?" ¶ Derchan pokrčila rameny a rychle se ujistila, jestli je nikdo nepo­slouchá.¶ "Psát o přetvorech je těžké," vzdychla. "Všichni jimi opovrhují a mají vůči nim předsudky. Rozděl a panuj. Pokoušet se o něco, aby je lidi... nepovažovali za monstra... je fakt těžké. A není ani pravda, že by jaksi nevěděli, že vedou otřesné životy... spíš jde o to, že hodně lidí si mlhavě myslí, že si to zaslouží, i když je třeba litují, nebo jsou přesvědčení, že na ně seslali trest bozi nebo podobné nesmysly. Ach jo, do chrchle," změnila náhle tón hlasu a potřásla hlavou.¶ "Co?"¶ "Onehdy jsem byla u soudu a viděla jsem soudce, jak odsoudil k přetvoření ženu. Za tak špinavý, ubohý, žalostný zločin..." Při té vzpomínce se otřásla. "Ta žena, která žila na vrcholu jednoho z těch oborských monolitů, zabila své dítě... zalehla ho, nebo jím moc za­třásla nebo Drmol ví co... protože nechtělo přestat brečet. Sedí tam tak u soudu, oči má... no prostě úplně prázdné... nevěří, že se to vůbec stalo, pořád úpí, volá jméno svého dítěte, a soudce ji odsuzuje. Do vězení, samozřejmě, myslím, že na deset let, ale pamatuju si právě to přetvoření.¶ K tváři jí mají být přiroubovány ruce toho mrtvého dítěte. 'Aby nezapomněla, co provedla,' říká soudce." Derchan při nápodobě jeho tónu zhořkl hlas.¶ Chvíli šli mlčky a soustředěně žvýkali cukrovou vatu.¶ "Já jsem kritička výtvarného umění, Izáku," řekla nakonec Der­chan. "Přetváření je umění, jak víš. Zvrhlé umění. Vyžaduje před­stavivost! Viděla jsem přetvory, kteří se plazili pod tíhou obrovitých spirálovitých železných ulit, do kterých v noci zalézali. Šnečí ženy. Vi­děla jsem přetvory s ohromnými chapadly sépií místo paží, stáli v řece a nořili do vody přísavky, aby vylovili ryby. A pokud jde o ty, kteří se přetvářejí pro zápasy gladiátorů...! Ne že by přiznávali, k čemuže vlastně jsou...¶ Přetváření je kreativita, která sešla z cesty. Prohnila. Zežlukla. Vzpomínám si, jak ses kdysi ptal, jestli je těžké srovnat psaní o umění s psaním pro RR." Otočila se k němu, zatímco dál procházeli poutí. "Je to jedno a totéž, Izáku. Umění je něco, co si zvolíš, že budeš dělat... je to spojování... všeho kolem tebe do něčeho, co z tebe udělá většího člověka, cheprijku a tak. Větší bytost. I v přetváření přežívá jeho zárodek. Proto i lidé, kteří pohrdají přetvory, zůstávají stát v úžasu nad Jackem Půlmodlitbičkou, ať už existuje, nebo ne.¶ Já nechci žít ve městě, kde je přetváření nejvyšším uměním." Izák v kapse nahmatal Radikálního renegáta. Bylo nebezpečné vůbec jen vlastnit jediný výtisk. Poplácal ho a v duchu udělal dlouhý nos na severovýchod, na parlament, na starostu Benthama Gangra a na strany, které se hašteřily, jak si mezi sebou rozdělí koláč moci. Na strany Tlustého slunce a Tří brků, Odlišný směr, který Lin nazývala 'kompradorským odpadem', na lháře a svůdce strany Konečně jsme prozřeli, na celou tu nabubřelou rozhádanou havěť, která se podobala šestiletým dětem na pískovišti, přesvědčeným o své všemocnosti.¶ Na konci pěšiny, poseté obaly od bonbonů, strhanými plakáty, vstupenkami, rozšlapaným jídlem, poházenými rozbitými panenkami a prasklými balonky, stála Lin a opírala se o bránu. Když ji Izák spatřil, upřímně potěšen se usmál. Lin je také zahlédla, napřímila se a zamávala na ně. Vydala se jim naproti.¶ Izák si všiml, že má v kusadlech jablko v karamelu. Vnitřní čelistí z něho s chutí ukusovala.¶ Jaké to bylo, zlatíčko? znakovala.¶ "Naprostá a absolutní katastrofa," zahudral Izák nešťastně. "Vše­chno ti o tom povím."¶ Když se otočili zády k parku, dokonce se jí odvážil krátce stisknout ruku.¶ Tři malé postavičky mizely ve spoře osvětlených ulicích Sobek Croix, v němž plynová světla, v místech, kde vůbec byla, hořela hnědě a jaksi nesměle. Za nimi ohromná změť barev, kovu, skla, cukru a potu nepřestávala chrlit do oblohy rámus a světelné znečištění.¶

Kapitola devátá

Po celém městě, úzkými uličkami Blatozvuk a mezi chatrčemi Špatné strany, sítí prachem zanesených kanálů, Smogrovem a zašlý­mi panstvími v Kasárnici, věžemi Zádehtí a nepřátelským betonovým lesem Vlkodav, se šířily zvěsti. Někdo platí za okřídlené tvory.¶ Jako bůh vdechl Lemuel této zprávě života vypustil ji do větru. Nevýznamní násilníci ji zaslechli od překupníků drog, pouliční ob­chodníci ji sdělovali prostopášným gentlemanům, doktoři pochybné pověsti ji slyšeli od vyhazovačů na půl úvazku.¶ Izákova žádost se šířila Blumy a chudinskými koloniemi. Putovala převrácenou architekturou vystavěnou na lidských žumpách.¶ V místech, kde se nad dvorky tyčily zpuchřelé domy, se zdálo, že se samovolně tvoří dřevěné lávky, které je spojují s ulicemi a bočními uličkami, v nichž vyčerpaná tažná zvířata sem a tam převáží třetiřa­dé zboží. Přes kalové zákopy čněly mosty podobné údům v dlahách. Zpráva se nesla po nepravidelné čáře obzoru cestičkami divokých ko­ček.¶ Malé výpravy městských dobrodruhů se vydávaly Spádovou tra­sou na Úpadlov a pouštěly se do Drsnolesa. Kráčely po opuštěných kolejnicích, kam až to šlo, přeskakovaly z jednoho dřevěného praž­ce na druhý, míjely prázdné, nepojmenované nádraží v pustině lesa. Nástupiště prohrála bitvu se zelení. Trať byla hustě zarostlá pam­peliškami, náprstníky a planými růžemi, které se srdnatě probíjely železničním štěrkem a tu a tam i ohýbaly koleje. Tmaven, banyán a neopadavé jehličnany útočily na nervózní vetřelce, dokud je neob­klíčily a nesevřely v bujné pasti.¶ Lovci byli vybavení pytli a praky a velkými sítěmi. Vláčeli svá nemotorná městská těla propletenci kořenů a hustými stíny stromů, křičeli, zakopávali a lámali větve. Snažili se určit zdroje ptačího zpě­vu, který je svou všudypřítomností ustavičně mátl. Vymýšleli nepřes­né a zbytečné analogie mezi městem a touto cizorodou říší: "Jestli se vyznáš ve Vlkodavech," mohl někdo říct pošetile a mylně, "vyznáš se už všude." Motali se, hledali a nenacházeli ani miliční věž ve Vadois, kterou jim clonily větve stromů.¶ Někteří se nevrátili.¶ Většina se vracela plná bodláků, popíchaná, rozedraná, nasupená a s prázdnýma rukama. Mohli se stejně tak dobře vydat na lov duchů. Občas zaznamenali úspěch a za směšně přehnaného provolávání slávy cpali do hrubých pytlů zoufalého slavíka nebo drsnoleskou pěn­kavu. Sršni zabodávali své harpuny do mučitelů, kteří se je snažili zavřít do sklenic a hrnců. Pokud měli štěstí, věznitelé jim nezapom­něli udělat dírky ve víčkách.¶ Zahynula spousta ptáků a ještě více hmyzu. Někteří přežili, aby se vzápětí ocitli v temném městě kousek za stromy.¶ Ve městě samém děti lezly po zdech, aby vybraly vajíčka z hnízd v rozpadávajících se okapech. Na hodnotě najednou získávaly hou­senky, larvy a zámotky, přechovávané v krabičkách od zápalek a vy­měňované za kousky provázků nebo čokoládu.¶ Docházelo i k nehodám. Dívka, která pronásledovala sousedova závodního holuba, spadla ze střechy a rozbila si lebku. Starce pátra­jícího po ponravách tak popíchaly včely, že mu selhalo srdce.¶ Kradli se vzácní ptáci a okřídlená zvířata. Některým se podařilo uprchnout.¶ Do ekosystému Nového Krobuzonu nakrátko pronikli noví predá­toři i jejich kořist.¶ Lemuel odváděl dobrou práci. Někdo jiný by se zaměřil pouze na podzemí: on ne. Dal si záležet, aby se o Izákově přání dozvěděly i vyšší vrstvy: Gidd, Zámarastí, Mafaton a Latrín, Lordov a Vranov.¶ Úředníci a lékaři, právníci a radní, majitelé hotelů a zahálčiví boháči... dokonce i milice: Lemuel často (a převážně nepřímo) ob­chodoval i s novokrobuzonskými ctihodnými občany. Hlavní rozdíl mezi nimi a těmi zoufalejšími obyvateli podle jeho zkušeností spočí­val v množství peněz, které je zajímaly, a ve schopnosti nenechat se chytit.¶ Ze salonů a jídelen se ozýval obezřetný zaujatý šepot.¶ ¶ V srdci parlamentu se konala rozprava o úrovních zdanění ob­chodu. Starosta Gangr majestátně seděl na trůnu a přikyvoval, za­tímco jeho zástupce MontJohn Záchrana hřmotným hlasem rozváděl programové prohlášení strany Tlustého slunce a agresivně ukazoval prstem do rozlehlé klenuté síně. Záchrana dělal pravidelné odmlky, aby si urovnal tlustou šálu, kterou měl i navzdory panujícímu horku ovázanou kolem krku.¶ Radní tiše klimbali v oparu tančících prachových smítek.¶ Jinde v této obrovské budově, ve spleti chodeb a průchodů, které jako by byly záměrně navrženy tak, aby člověka mátly, se chvatně míjeli poslíčci a sekretářky v kostýmcích. Z hlavních tepen vybíha­ly malé tunely a schodiště z leštěného mramoru. Řada z nich byla neosvětlená a nepoužívaná. A právě jednou takovou chodbičkou se pohyboval stařec, táhnoucí za sebou rozhrkaný vozík.¶ Zatímco za ním slábl ruch hlavního parlamentního vchodu, on se svým nákladem stoupal do strmých schodů. Šachta schodiště byla so­tva širší než jeho vozítko: trvalo mu několik dlouhých a nepříjemných minut, než se s ním vyškrábal až nahoru. Zastavil se, otřel si pot z če­la a horního rtu a pak se opět pomalým krokem pustil po stoupající rampě.¶ Kousek před ním se vzduch rozsvítil, jak se slunce pokoušelo vkrást za roh. Stařec zabočil a tvář mu zalily sluneční paprsky a teplo. Řinuly se sem střešním světlíkem a také oknem kanceláře bez dveří, která zabírala konec chodby.¶ "Dobrýtro, pane," zaskuhral stařík, když došel ke vchodu.¶ "I vám dobré ráno," ozvala se odpověď od muže za stolem. ¶ Kancelář byla malá a hranatá, měla úzká okna z kouřového skla, kterými shlížela na Sivý vrch a železniční oblouky Polední trasy. Jed­na stěna ubíhala rovnoběžně s hrozivou temnou masou hlavní parla­mentní budovy. Do stěny byla zasazena malá posuvná dvířka. V koutě se nakláněla hromada beden.¶ Místnůstka tvořila jedno z hnízd vyčnívajících z ústřední budovy vysoko nad okolní město. O padesát stop níže se valily vody Hrubo­dehtu.¶ Doručovatel vyskládal z vozíku balíčky a krabice před bledého pána ve středních letech, usazeného u stolu.¶ "Dnes jich moc nejni, pane," poznamenal a promnul si vrzající klouby. Pomalu se vydal zpátky stejnou cestou, kterou přišel. Vozík mu už volně poskakoval za zády.¶ Úředník se probíral balíky a na stroji sepisoval krátká hlášení. Položky zapisoval do ohromné účetní knihy označené štítkem "AKVI­ZICE", listoval stránkami mezi jednotlivými oddíly a před každým záznamem uvedl datum. Otevíral zásilky a jejich obsah zanášel do denního, na stroji vypracovávaného soupisu a do hlavní knihy.¶ Hlášení milice: 17. Lidské články prstů: 3. Světlotisky (usvědčují­cí): 5.¶ Ověřoval si, na které oddělení ta která sada položek patří, a roz­děloval je na hromádky. Jakmile určitá hromádka dosáhla patřičné velikosti, naskládal ji do bedny a přenesl ke dvířkám ve stěně. Ta by­la velká čtyři krát čtyři stopy, syčela prouděním odsávaného vzduchu a otevírala se na rozkaz nějakého skrytého pístu vždy, když zatáhl za páku. Po straně měla malou štěrbinu na děrný štítek.¶ Za nimi, pod obsidiánovým povrchem parlamentu, visela drátěná klec, jejíž otevřená strana se kryla s dveřním otvorem. Shora a z obou stran ji držely řetězy, které se mírně houpaly, rachotily a mizely v zá­vratné temnotě, táhnoucí se neúprosně všemi směry, kam až mohl úředník pohlédnout. Muž bednu zvedl do dvířek a posunul ji dále do klece, která se pod její vahou mírně zhoupla.¶ Uvolnil poklop, který rychle spadl, a bednu i s jejím obsahem po všech stranách uzavřel do obalu z pletiva. Pak zatáhl posuvná dvířka, sáhl do kapsy a vylovil několik tlustých děrných štítku, zřetelně ozna­čených slovy: Milice, Zpravodajství, Finance, a tak podobně. Patřičný štítek pak vsunul do štěrbiny vedle dvířek.¶ Ozvalo se zahrčení. Na tlak zareagovaly drobné, citlivé klapky. Štítek projel přes jemná malá ozubená kola, poháněná parou z vel­kých kotlů. ve sklepení. Tam, kde odpružené zuby narazily na otvo­ry vyseknuté do silného kartonu, na okamžik do nich ladně zapadly a v další části mechanismu se přehodil drobný přepínač. Jakmile ko­la dokončila svůj krátký pohyb, kombinace přepnutí se převedla do binárních instrukcí, které se v proudu páry a vzduchu vydaly přes potrubí a kabely ke skrytým analytickým strojům.¶ Klec se vysmekla z ukotvení a pustila se na rychlou houpavou cestu pod povrchem parlamentu. Putovala ukrytými tunely nahoru a dolů, do stran nebo úhlopříčně, měnila směr, trhavě se přesunovala na nové řetězy, na pět vteřin, třicet vteřin, dvě minuty nebo i víc, dokud nedospěla na místo určení, kde narazila do zvonku, a dala o sobě vědět. Nato před ní otevřeli další posuvná dvířka, a bednu vytáhli ven. Kdesi daleko se u místnosti rozdělovatele rozhoupala další klec.¶ Úředník v Akvizicích pracoval rychle. Skoro všechny podivnosti, které se před ním nakupily, zapsal a odeslal během patnácti minut. A pak si všiml, že se jeden z mála zbývajících balíčků nějak zvláštně třese. Přestal psát a dloubl do něj.¶ Razítka, jež ho zdobila, sdělovala, že právě dorazil z obchodní lodi nerozluštitelného jména. Na přední straně byla úhledně vyvedena adresa určení: Dr. M. Barbilová, Výzkum a vývoj. Úředník zaslechl škrábání. Na chvilku zaváhal, pak opatrně rozvázal motouz, který balíček držel pohromadě, a nahlédl dovnitř.¶ V balíčku, v hnízdě z papírových odstřižků, do kterých trhaně narážely, se svíjela masa tlustých housenek dlouhých tak čtyři palce.¶ Úředník ucukl a za brýlemi vypoulil oči. Housenky byly úžasně zbarvené, hýřily všemi nádhernými odstíny tmavě rudé a zelené, jaké se dají najít pavích perech. Mrskaly sebou a svíjely se, aby se udržely na krátkých lepkavých panožkách. Z hlav jim nad drobným ústním otvorem trčela tykadélka. Zadní část těla měly porostlou pestroba­revnými chloupky, které se ježily a vypadaly, že jsou pokryté tenkou vrstvou lepkavého slizu.¶ Vypasení tvorečkové se nepřestávali hemžit.¶ Až nyní úředník spatřil potrhanou průvodku, přilepenou k zadní části krabice, zpola zničenou při dopravě. U všech zásilek s průvodkou měl zaznamenat, co na nich bylo uvedeno, a poslat je dál, aniž by je otevřel.¶ Kruci, ulevil si nervózně. Uhladil potrhanou průvodku. Pořád byla docela čitelná.¶ PM – housenky x 5. To bylo vše.¶ Úředník chvíli uvažoval, zatímco sledoval, jak se ta chlupatá stvo­ření plazí po sobě a po papíru, v němž byla uhnízděna.¶ Housenky? přemítal a letmo, nejistě se usmál. Nepřestával hledět do chodby před sebou. Vzácné housenky... Nějaký cizí druh.¶ Vzpomněl si na šeptandu, na mrkání a přikyvování v hospodě. Slyšel, jak jeden chlapík v lokále nabízel za takové potvůrky peníze... Čím vzácnější, tím lepší, říkal...¶ Úředníkova tvář se najednou zkřivila chamtivostí a strachem. Dr­žel ruku nad krabicí a nerozhodně ji natahoval a zase stahoval. Vstal a přikradl se ke vchodu do kanceláře. Poslouchal. Z naleštěné chodby se neozýval žádný zvuk.¶ Úředník se vrátil ke stolu a horečnatě zvažoval riziko a zisk. Upře­ně se zadíval na průvodku. Byla orazítkovaná nečitelnou značkou, ale důležitá informace byla napsána rukou. Zašmátral v přihrádce sto­lu, aniž si dopřál čas na rozmyšlenou. Očima stále těkal po opuštěné chodbě za dveřmi. Nakonec vytáhl nůž na dopisy a brk. Ostřím no­že začal na pětce oškrabovat rovnou linku nahoře a konec oblouku ve spodní části; jemně, velmi jemně je vyškrabával. Odfoukl smítka papíru a inkoustu a opeřeným koncem brku zdrsněný papír pečlivě uhladil. Pak pero otočil a špičku ponořil do kalamáře. Úzkostlivě vy­rovnal zaoblenou základnu číslice a přeměnil ji na dvě křižující se čárky.¶ Za chvíli byl s prací hotov. Napřímil se a kriticky si výsledek prohlédl. Vypadal jako čtyřka.¶ To byla ta složitější část, pomyslel si.¶ Teď potřeboval nějakou nádobku. Prohledal si kapsy, podrbal se bezradně na hlavě a přemýšlel. Pak se mu tvář rozjasnila; vytáhl pouzdro na brýle. Otevřel je a vystlal kousky papíru. Potom, s tváří staženou úzkostným odporem, si přes ruku přetáhl rukáv a sáhl do krabice. Mezi prsty ucítil měkké tělíčko jedné z velkých housenek. Co možná nejrychleji a nejjemněji ji vytáhl z klubka jejích družek a upustil ji do pouzdra na brýle. Pak nad divoce se svíjejícím tvoreč­kem chvatně zavřel víčko a zaklapl sponu.¶ Pouzdro schoval na dno kufříku, hluboko pod větrové bonbony, papíry, pera a notesy.¶ Znovu krabici převázal motouzem a čekal. Uvědomil si, jak mu hlasitě tluče srdce. Trochu se potil. Zhluboka se nadechl a pevně zavřel oči.¶ Uklidni se, přesvědčoval se v duchu konejšivě. Tvoje malé vzruše­níčko už skončilo.¶ Uběhly dvě nebo tři minuty, a nikdo nepřišel. Úředník zůstával pořád sám. Jeho bizarní zpronevěry si nikdo nevšiml. Po chvíli se mu už dýchalo snáze.¶ Nakonec se opět podíval na zfalšovanou průvodku. Rozhodl se, že je velmi zdařilá. Otevřel hlavní knihu a do oddílu označeného V&V uvedl datum a popis: 27. četa, Anno Urbis 1779: z obchodní lodi X. PM – housenky: 4.¶ Poslední číslice mu před očima žhnula, jako by byla napsána rudě.¶ Stejnou informaci napsal i na denní soupis, pak nově zapečetěnou krabici zvedl a odnesl ji ke stěně. Otevřel posuvná dvířka, naklonil se přes malou kovovou lištu a krabici s housenkami postrčil do čekající klece. Z tmavé dutiny mezi kůží a vnitřnostmi parlamentu mu do tváře zavál poryv vyčpělého suchého vzduchu.¶ Úředník klec zavřel a zatáhl před ní dvířka. Zašmátral po děrných štítcích a stále trochu rozechvělými prsty nakonec z balíčku vytáhl kartičku označenou V&V. Vložil ji do informačního stroje.¶ Když se pokyny přenesly po pístech, kladívcích a setrvačnících, ozvalo se chvějivé zasyčení, zvuk do sebe zapadajících ozubí a klec prudce vystoupala vzhůru, pryč od úředníkovy kanceláře, nad úpatí parlamentu a do jeho zubatých vrcholů.¶ ¶ Krabice se na své cestě temnotou pohupovala. Housenky, vůči svému putování slepé, nepřestávaly peristaltickým pohybem kroužit ve svém malém vězení.¶ Tiché stroje převáděly klec z jednoho řetězu na druhý, měnily směr jejího putování, spouštěly ji na zrezivělé dopravní pásy, aby ji zase v jiné části útrob parlamentu zvedly. Schránka se neviditelně točila kolem budovy, pomalu a neúnavně stoupala k vysoce zabezpečenému Východnímu křídlu, přecházela mechanickými žílami do organických věžiček a výčnělků.¶ Nakonec drátěná klec dopadla s tlumeným zazvoněním na ploši­nu s pružinami. Chvění zvonku odplulo do ticha. Asi za minutu se dvířka do šachty otevřela a krabice s larvami byla prudkým pohybem vtažena do pronikavého světla.¶ V dlouhé bílé místnosti nebyla žádná okna, jediným zdrojem svět­la byly doběh rozžhavené plynové hořáky. V jejich sterilní záři byla vidět každá škvírka. Nemohl sem proniknout žádný prach, žádná špí­na. Čistota byla neúprosná a agresivní.¶ Po celém obvodu místnosti se nad záhadnými úkoly skláněly po­stavy v bílých pláštích.¶ A jedna z těchto jasných zahalených postav rozvázala motouz na krabici a přečetla si průvodku. Opatrně krabici otevřela a nakoukla dovnitř.¶ Potom balíček vzala a v napřažené ruce ho odnesla na opačný konec místnosti. Tam jí jeden z jejích kolegů, hubený kaktusík s ostny důsledně ukrytými pod pevným bílým pláštěm, otevřel velké dveře se závorou, k nimiž měla namířeno. Ukázala mu povolení ke vstupu a on ustoupil, aby ho mohla předejít.¶ Pustili se opatrně chodbou stejně bílou a holou, jako byla míst­nost, z níž právě vyšli. Na konci chodby byla zasazena velká železná mříž. Kaktusík si všiml, že kolegyně nese cosi opatrně v obou rukou, protáhl se tedy kolem ní a do štěrbiny ve stěně vložil děrný štítek. Lištová brána se otevřela.¶ Vstoupili do rozsáhlé tmavé síně.¶ ¶ Její strop i stěny byly natolik vzdálené, že nebyly ani vidět. Ze všech stran se ozývalo pitvorné úpění a bučení. Když si oči zvykly na příšeří, spatřily po celém obvodu tohoto nesmírného sálu schrány z tmavého dřeva, železa nebo tvrzeného skla. Některé byly velké ja­ko celé místnosti, jiné nebyly větší než kniha. Všechny spočívaly na podstavcích jako skříňky v muzeu a měly před sebou v přihrádkách grafy a svazky informací. Bludištěm mezi skleněnými bloky se jako duchové ve zřícenině pohybovali bíle odění vědci, dělali si poznámky, pozorovali, uklidňovali a mučili obyvatele klecí.¶ Zajatí tvorové se ve svých ponurých vězeních neskutečně pohybo­vali, čenichali, chrochtali a zpívali si.¶ Kaktusík spěšně odkráčel. Žena, která nesla larvy, obezřetně pro­cházela síní.¶ Jak šla, zvířata v klecích se na ni pokoušela vrhnout; pokaždé, když se sklo otřáslo úderem těžkého těla, sebou trhla. V ohromné kádi tekutého bahna cosi olejnatě zavířilo: spatřila, jak k ní kloužou zubatá chapadla prohledávající nádrž. Byla zalita hypnotickými organickými světly. Prošla kolem malé klícky zakryté černou látkou, jež byla po všech stranách viditelně opatřena varovnými nápisy a instrukcemi, jak zacházet s jejím obyvatelem. Míjela kolegy s psacími deskami, dětskými kostkami a kusy zahnívajícího masa.¶ ¶ Vpředu byla vztyčena provizorní prkenná ohrada z černého dře­va, dvacet stop vysoká; zabírala plochu čtyřicet krát čtyřicet stop. Svrchu byla dokonce překryta vlnitým plechem. Zamčený vchod do této 'místnosti v místnosti' hlídala stráž v bílém, s hlavou zpříma, aby unesla váhu své bizarní přilby. Hlídač měl u sebe pušku s křesa­cím zámkem a na zádech zakřivenou šavli. U nohou mu leželo několik podobných přileb.¶ Žena na strážného kývla a požádala o povolení vstoupit. Zkont­roloval průkaz totožnosti, který jí visel kolem krku.¶ "Víte, co máte dělat?" zeptal se klidně.¶ Žena přikývla, vyzkoušela, že motouz je stále pevně utažený, a od­ložila krabici na zem. Pak zvedla jednu z přileb u hlídačových nohou a celou tu neohrabanou věc si nasadila na hlavu.¶ Vypadalo to jako klícka z mosazných trubek a šroubů, která jí obe­pínala hlavu. Půl stopy před očima se blýskala malá závěsná zrcátka. Žena si nastavila podbradní řemínek, aby jí těžký aparát nepadal z hlavy, pak se ke stráži otočila zády a seřídila si zrcátka. Skláněla je na otočných kloubech do takové polohy, aby muže jasně viděla. Zamhouřila jedno oko, pak druhé a ubezpečila se, že je vše, jak má být.¶ Přikývla.¶ "V pořádku, jsem připravená," oznámila, zvedla krabici a záro­veň ji rozvázala. Zatímco jí strážný za zády odemykal visací zámek, upřeně se dívala do zrcátek. Když bylo otevřeno, muž odvrátil zrak.¶ Vědkyně za pomoci zrcátek rychle pozpátku vstoupila do tmavé místnosti.¶ ¶ Potila se a sledovala, jak se jí před obličejem zavírají dveře. Znovu přesunula pozornost k zrcátkům a pomalu natočila hlavu z jedné strany na druhou, aby si prohlédla, co má za sebou.¶ Skoro celý prostor vyplňovala obrovská klec ze silných černých mříží. V temně hnědém světle olejových lamp a svíček dokázala v kleci rozeznat ubohou zmírající vegetaci a malé stromky. Pozvolna zahní­vající porost společně s tmou stačily na to, aby nedohlédla na druhou stranu.¶ Nic se nehýbalo.¶ Honem zacouvala ke kleci, na jejíž mříži bylo nainstalováno ramín­ko s malou miskou. Natáhla ruku za sebe a naklonila hlavu v takovém úhlu, aby zrcátka mířila dolů; to jí umožnilo vidět, kam šmátrá. Byl to obtížný, nepříliš elegantní manévr, ale podařilo se jí uchopit ramínko a misku k sobě přitáhnout.¶ Z rohu klece uslyšela těžký tlukot, jako by někdo rychle bouchal dvěma rohožemi. Zrychlil se jí dech a tápavě se snažila vyklepat hou­senky na misku. Čtyři malé svíjející se larvy nakonec ve spršce papí­rových útržků vypadly do kovové nádobky.¶ Charakter okolního vzduchu se okamžitě proměnil. Housenky ucí­tily obyvatele klece a volaly k němu o pomoc.¶ Věc v kleci jim odpovídala.¶ Tyto výkřiky nebyly slyšet. Chvěly se na vlnových délkách slu­chem nepostižitelných. Vědkyně ucítila, jak se jí zježily chloupky po celém těle, když jí hlavou jako zpola zaslechnuté zvěsti proletěly pří­zraky emocí. Do nosu, uší a za oči jí synesteticky pronikly útržky cizorodé radosti a nelidské hrůzy.¶ Rozechvělými prsty zatlačila misku do klece.¶ Když odstupovala od mříží, něco se jí chlípně otřelo o nohu. Úpěn­livě, vystrašeně zakvílela, trhla nohou mimo dosah vetřelce, potlačila v sobě děs a překonala instinktivní touhu otočit se.¶ V zrcátkách zahlédla, jak se drsným podrostem natahují tmavě hnědé končetiny, cení se zažloutlé zuby a zejí černé oční důlky s ty­kadly. Kapradiny a křoviny zašuměly a věc byla pryč.¶ Vědkyně polkla naprázdno, netrpělivě zaklepala na dveře, se zata­jeným dechem čekala, dokud se neotevřou, načež málem padla stráž­nému do náručí. Hmátla po přezkách pod bradou a stáhla si přilbu. Soustředěně odvracela hlavu, zatímco slyšela, jak muž dveře znovu zavírá a zamyká.¶ "Hotovo?" zašeptala po chvilce.¶ "Ano."¶ Pomalu se otočila. Oči však nedokázala zvednout, upírala je vy­trvale na podlahu, zrakem sklouzla ke spodní části dveří. Ujistila se, že strážný mluví pravdu. Teprve potom oči pomalu a s úlevným po­vzdechem zvedla.¶ Vrátila přilbu na místo.¶ "Díky," hlesla.¶ "Jak to šlo?" zajímal se strážný.¶ "Děsně," odsekla a otočila se.¶ Zdálo se jí, že za sebou, za dřevěnými stěnami, slyší mohutné třepetání křídel.¶ Chvatně prošla síní s podivnými zvířaty. Cestou si uvědomila, že dosud svírá prázdnou krabici, v níž byly housenky doručeny. Složila ji a zasunula do kapsy pláště.¶ Za ohromným sálem plným přízračných dravých tvorů zatáhla zasouvací dveře. Vrátila se vydrhnutou bílou chodbou a nakonec prv­ními těžkými dveřmi vstoupila zpět do předsálí Výzkumu & vývoje.¶ Dveře zavřela, zasunula závoru a pak se šťastně otočila, aby se opět připojila ke kolegům v bílých pláštích, kteří zírali do femtosko­pů, četli odborná pojednání nebo tiše rozmlouvali u dveří do dalších specializovaných oddělení. Všechny dveře byly opatřeny červenými a černými popisky.¶ Když doktorka Magesta Barbilová došla ke svému stolu, aby po­řídila zápis, krátce se přes rameno ohlédla na varovné nápisy, nastří­kané přes šablonu na dveřích, kterými právě přišla.¶ Biologické nebezpečí. Maximální opatrnost nutná

Kapitola desátá

"Experimentujete s drogami, slečno Lin?"¶ Lin panu Multimu už mnohokrát říkala, že jen obtížně může záro­veň pracovat a mluvit. Vlídně jí odpověděl, že když jí, nebo jakýmkoli jiným portrétistům, sedí modelem, nudí se. Ujistil ji, že mu nemusí odpovídat. Pokud ji něco, co řekne, zaujme, může si to nechat na později a probrat to s ním na konci sezení. Požádal ji, aby k němu byla shovívavá. Nedokáže nehnutě sedět dvě, tři, čtyři hodiny v kuse a mlčet. Zbláznil by se. Lin ho tedy poslouchala a snažila se zapama­tovat několik postřehů, k nimž by se později ráda vrátila. Dávala si pořád záležet, aby s ní byl spokojený.¶ "Měla byste je vyzkoušet. Vlastně jsem si skoro jistý, že jste je už vyzkoušela. Umělkyně jako vy! Pronikat do hlubin psýchy. A tak podobně." Znělo to lehce pobaveně.¶ Lin si vybrala jako pracovnu podkroví ve skeletonské základně pa­na Multiho. Zjistila, že to je v celé budově jediné místo s přirozeným světlem. Světlo nepotřebovali pouze malíři či světlotiskaři: textura a charakter povrchů, které svým žlázovým uměním tak neúnavně vy­tvářela, nebyly ve světle svíček viditelné, ve světle plynových hořáků byly naopak až příliš zvýrazněné. Nervózně se s ním přela, až před její zkušeností kapituloval. Od té doby ji u dveří vítal kaktusíkov­ský komorník a odváděl ji do horního patra, kde z padacích dveří ve stropě visel dřevěný žebřík.¶ Do podkrovní místnosti přicházela sama. Vždycky, když do ní vstoupila, pan Multi tam už čekal. Stával v tom ohromném prostoru jen několik stop od místa, kde se vynořila. Zdálo se, že prostor ohra­ničený zkosenou střechou se táhne přinejmenším třetinou délky řady domů, jako studie perspektivy s chaotickým shlukem masa, kterým byl pan Multi, pózujícím uprostřed.¶ Nebylo tu žádné vybavení. Lin si všimla jedněch dveří; vedly do nějaké vnější chodby, ale nikdy je neviděla otevřené. Vzduch v pod­kroví byl suchý. Lin klopýtala přes rozviklané desky a každým krokem riskovala, že si zadře třísku. Špína na velkých střešních oknech se zdá­la být průsvitná, propouštěla světlo a rozptylovala je. Lin vždycky panu Multimu jemně naznačovala, aby se postavil do záplavy slu­nečního světla, popřípadě do světla pronikajícího oblaky. Pak kolem něho chodila a před opětovným započetím práce se pokoušela znovu zorientovat.¶ Jednou se ho zeptala, kam chce svou podobiznu v životní velikosti umístit.¶ "S tím si nemusíte lámat hlavu," odbyl ji s milým úsměvem. ¶ ¶ Stála před ním a sledovala, jak mu měkké šedé světlo vykreslu­je rysy. Každé sezení se před začátkem práce musela několik minut znovu seznamovat s jeho podivuhodnou vizáží.¶ Při prvních dvou návštěvách si byla jistá, že se přes noc změnil, že jednotlivé části, které vytvářely jeho tělo, se ve chvílích, kdy se nikdo nedívá, samy přeskupovaly. Zakázka ji začala děsit. V panice se sama sebe ptala, zda nejde o úkol jako z nějakého dětského příběhu s morálním ponaučením, zda nemá být ztrestána za nějaký záhadný hřích tím, že se bude muset snažit zachytit v čase se měnící tělo, že bude vždy pociťovat příliš velký strach, aby se zeptala, a že každý den bude muset začínat od začátku.¶ Ale netrvalo dlouho a Lin se naučila vnášet do zmatku řád. Při­padalo jí nesmyslně prozaické počítat ostré chitinové výčnělky trčící z kusu tlusté kůže, jen aby se ujistila, že na své soše na žádný nezapo­mene. Připadalo jí to skoro vulgární, jako by jeho anarchická podoba měla jakýmkoli přízemním počtům vzdorovat. A přesto, jakmile se na něho zadívala z tohoto úhlu, dílo začalo získávat tvar.¶ Lin před ním stála a zírala na něho, rychle přeostřovala z jedné zrakové buňky na druhou, soustředění se jí prchavě odráželo v očích; měřila si celek, kterým byl pan Multi, prostřednictvím nepatrně se po­změňujících částí. Přinášela si husté bílé tyčinky organického pojiva, které musely před započetím umělecké tvorby projít jejím metabo­lismem. Několik jich pozřela ještě předtím, než přišla, a když si svůj model nyní prohlížela, snědla ještě jednu, aniž dbala mdlé, nepříjemné chuti. Pojivo vedla hlavotělem do váčku uvnitř zadní části hlavohrudi; když materiál ukládala, viditelně se jí nadmulo hlavobřicho.¶ Pak se otočila a vrátila se k začátku své práce: k ještěřímu pařátu se třemi prsty, tvořícímu jednu z nohou pana Multiho; přivázala ho na nízký držák. Potom se otočila, s tváří upřenou ke svému subjektu poklekla, otevřela malou chitinovou schránku, která jí chránila žlázu, a s lehkým srknutím přiložila svěrač v zadní části svého hlavotěla k hraně sochy za sebou.¶ Lin nejprve jemně "vyplivla" trochu enzymu, který rozrušil celist­vost zatvrdlých cheproslin a vrátil okraj rozpracovaného díla do po­doby hustého lepkavého mazu. Pak se upřeně zaměřila na část nohy, kterou zpodobňovala, uvědomovala si, co jí sdělují oči, a vybavovala si části, na které zrovna neviděla: hroty exoskeletu, svalové dutiny; pak pomalu začínala ze žlázy vytlačovat hustou pastu. Roztahovala, stahovala a natahovala pysky svěrače, mnula a uhlazovala hmotu do náležitého tvaru.¶ Účelně pracovala s opalizující perletí cheproslin. Avšak na určitých místech byly odstíny bizarního těla pana Multiho příliš úžasné a příliš živé na to, aby je ignorovala. Tehdy sklouzla pohledem na paletu a nabrala si hrst připravených barvulin. Vybírala si je v jemných kombinacích a rychle je pojídala, například pečlivý koktejl červelin a modřin, nebo žlutin, fialin a černin.¶ Pestrou šťávu protlačovala hlavostřevy a dále pak podivnými vnitřními cestičkami do přívěšku u hlavního hrudního váčku a za čtyři až pět minut mohla namíchanou barvu vytlačit do rozředěných cheproslin. Tekutou pěnu rozmazávala do správných pozic, zarážející odstíny "slintala" do sugestivních skvrn a plátů, kde rychle tuhly do žádoucího tvaru.¶ Teprve na konci několikahodinové práce se mohla Lin, nafouknutá a vyčerpaná, s ústy čpícími barvulinovými kyselinami a zatuchlou křídovou pachutí pojiva, otočit a prohlédnout si svůj výtvor. Takové bylo umění žlázové umělkyně, nucené pracovat poslepu.¶ S jistou hrdostí si uvědomila, že se začíná rýsovat první z nohou pana Multiho.¶ Za okny překotně vířila sotva viditelná mračna, rozpouštěla se, a v cárech a kusech se znovu přeskupovala v jiných částech oblohy. V porovnání s děním venku byl vzduch v podkroví takřka nehybný. Vznášela se v něm líná prachová smítka. Pan Multi trpělivě zaujímal svou pózu proti světlu.¶ Dokázal zůstat v klidu, jen pokud některá z jeho úst mohla vést nesourodý monolog. Dnes se rozhodl, že bude s Lin hovořit o drogách.¶ "Co si tedy dopřáváte, Lin? Šazbah? Kel na cheprijky nepůso­bí, že ano, takže ten nepřichází v úvahu..." Přemítal. "Myslím, že umělci mají k drogám ambivalentní přístup. Chci říct, smysl toho všeho je uvolnit v sobě skrytou šelmu, že ano? Nebo anděla. Nebo cokoliv. Otevřít dveře, o kterých si myslíte, že jsou pevně zavřené. A pokud něco takového provádíte s drogami. nevede pak umění spí­še ke zklamání? Umění se musí týkat komunikace, nemám pravdu? Takže pokud se spoléháte na drogy, které představují – a je mi jedno, co mi k tomu řeknou nadšení lidičkové ládující se v tančírnách frčid­lem – které tedy představují vpravdě individualizovanou zkušenost, otevřete sice dveře, ale dokážete pak sdělit, co jste za nimi spatřila?¶ Na druhé straně ale, pokud zůstanete tvrdohlavě čistá a budete se zarputile držet rozumu, jak se obecněji chápe, budete sice schop­ná komunikovat s ostatními, protože se všichni budete dorozumívat stejným jazykem... ale podaří se vám otevřít dveře? Možná to nej­lepší, co můžete udělat, je nahlížet klíčovou dírkou. Možná to posta­čí..."¶ Lin vzhlédla, aby se podívala, kterými ústy k ní promlouvá. Byla to ta velká, ženská, poblíž jeho ramene. Divila se, jak je možné, že se mu nemění hlas. Přála si, aby mu mohla odpovědět, nebo aby mlčel. Těžko se soustřeďovala, ale měla za to, že příhodnější kompromis už z něho nejspíš nevydoluje.¶ "V drogách je spousta a spousta peněz... což samozřejmě víte. Víte, co je váš přítel a agent Klikař Gazid ochotný v současnosti zaplatit za nelegální dávku? Upřímně vzato, žasla byste. Zeptejte se ho, schválně. Trh s těmito látkami je pozoruhodný. Je tu prostor pro několik dodavatelů, kteří si přijdou na pěkné sumy."¶ Lin měla dojem, že se jí pan Multi vysmívá. Při každém jeho monologu, kdy jí odhaloval nějaké skryté podrobnosti novokrobuzon­ského podsvětí, ji vtahoval do čehosi, čemu se snažila vyhnout. Jsem tady jenom na návštěvě, chtěla mu horečnatě znakovat. Neposkytujte mi žádná vodítka! Občas si dám práska šazbahu, abych se vzpružila, možná dávku pětičky, abych se uklidnila, víc nechci... O distribuci nic nevím a ani vědět nechci!¶ "V Zákrutku má něco na způsob monopolu madam Francina. Z Újetce vysílá své obchodní zástupce do dalších teritorií. Znáte ji? Jedna od vás. Úžasná obchodnice. Musíme spolu dojít k nějakému ujednání. Jinak v tom nastane pěkný zmatek." Několik úst pana Multiho se usmálo. "Ale něco vám řeknu," dodal šeptem. "Velice br­zy dostanu zásilku něčeho, co dosti dramaticky změní mou nabídku. Možná i já budu mít něco jako monopol..."¶ Dneska vyhledám Izáka, rozhodla se Lin nervózně. Vytáhnu ho na večeři, někam do Vilných polí, kde se ho může dotýkat aspoň prsty na nohách.¶ Rychle se blížilo datum každoroční soutěže o Šintakostskou ce­nu, vyhlašované koncem zrálce, a tak bude muset vymyslet, jak mu vysvětlí, že se jí letos nezúčastní. Nikdy nic nevyhrála – protože, jak si hrdě myslela, porota nerozumí žlázovému umění –, ale se svý­mi uměleckými kolegy se zúčastnila všech sedmi uplynulých roční­ků. V den vyhlášení výsledků s přáteli pořádali velkolepou hostinu a vždy někoho poslali, aby sehnal čerstvé vydání Vilnopolského hla­satele, sponzora soutěže, kde se dočetli, kdo vyhrál. Pak v opilosti nadávali organizátorům do šašků bez špetky vkusu.¶ Fakt, že se letos nezúčastní, Izáka překvapí. Rozhodla se, že se letmo zmíní o monumentálním rozpracovaném projektu, o něčem, co ho odradí od toho, aby jí nějakou dobu kladl otázky.¶ Samozřejmě, uvažovala, jestli je pořád n.a pořadu dne ten garda, tak si oné neúčasti ani nevšimne.¶ Její myšlenky měly trpkou příchuť. Uvědomila si, že k němu není spravedlivá. Měla sklon ke stejnému druhu posedlosti: nyní jí připa­dalo takřka nemožné, aby pořád koutkem oka nesledovala obludnou postavu pana Multiho. Prostě to máme špatně načasované, pomysle­la si roztěkaně, Izák je posedlý ve stejnou dobu jako já. Práce ji zcela pohlcovala. Chtěla prostě večer přijít domů, kde by ji čekal čerstvě namíchaný ovocný salát, lístky do divadla a sex.¶ Místo toho on cosi zaujatě sepisoval ve své dílně a ona se noc co noc vracela domů do prázdné postele ve Zmijí díře. Setkávali se jednou či dvakrát týdně, aby se spěšně najedli a upadli do hlubokého neromantického spánku.¶ Lin vzhlédla a všimla si, že od chvíle, kdy vylezla do podkroví, se posunuly stíny. Cítila se popletená. Jemnými předními hlavokon­četinami si rychle očistila ústa, oči a tykadla. Rozhodla se požvýkat poslední hrst barvulin. Kyselost modřin zjemňovaly sladké růžoliny. Vytvářela opatrnou směsici, do níž přidala nezralou perlinu nebo už skoro kvasící žlutinu. Přesně si uvědomovala chuť, o kterou usilova­la: těžkou, přeplácanou hořkost jasné našedlé lososové barvy, barvy lýtkového svalu pana Multiho.¶ Polkla a protlačila šťávu hlavojícnem. Zakrátko ji vystříkla na opalizující plochy usychajících cheproslin. Byla poněkud příliš tekutá: když opustila její tělo, rozprskla se a začala stékat. Lin s ní okamžitě začala pracovat, abstraktními skvrnami a kapkami vytvářela nový svalový odstín.¶ Jakmile sliny uschly, odtáhla se. Zatímco oddalovala hlavu od ješ­tě nedokončené nohy, cítila, jak se napíná a praská šňůrka lepkavých slin. Naklonila se na jednu stranu a smrštila svalstvo, aby žlázou pro­tlačila zbytek pasty. Žebrovaný zadeček hlavotěla se stáhl z pracovní polohy do obvyklejších rozměrů. Z hlavy jí ještě odkápl velký bílý kus cheprosliny a zasychal na podlaze. Lin napřímila vyústění žlá­zy, očistila si je zadníma hlavonohama a pak opatrně uzavřela malou schránku pod hroty křídel.¶ Vstala a protáhla se. Laskavý, chladný, nebezpečný hlas pana Mul­tiho se prudce zlomil. Překvapilo ho, že už skončila.¶ "Tak brzy, slečno Lin?" zvolal s teatrálním rozčarováním.¶ Když nejsem stoprocentně soustředěná, ztrácím přesnost, znako­vala pomalu. Je to hodně náročné. Musím přestat.¶ "Ovšem," uznal pan Multi. "A jak vypadá naše mistrovské dílo?"¶ Společně se otočili.¶ Lin s potěšením konstatovala, že její improvizace s vodnatou bar­vulinovou šťávou vedla k svěžímu a inspirativnímu výsledku. Nebyl úplně naturalistický, ale takový dojem její práce nikdy nevzbuzovala: zdálo se, jako by sval pana Multiho byl prudce připlácnut ke kostem jeho nohy. Což byla představa, která nemusela být daleko od pravdy.¶ Průsvitné barvy kanuly v nepravidelných čůrcích po bílém pod­kladu, který se třpytil jako vnitřek lastury. Kusy tkáně a svalstva se mezi sebou proplétaly. Spletitost mnohovrstevnatého masa byla zachycena s velkou působivostí. Pan Multi uznale pokýval hlavou.¶ "Víte," ozval se potichu, "můj smysl pro gradaci ve mně vzbuzuje touhu najít nějaký způsob, jak bych se mohl vyhnout dalším pohle­dům na dílo, dokud nebude dokončené. Myslím, že dosud je velmi zdařilé. Velmi zdařilé. Ale je nebezpečné přicházet s chválou příliš brzy. Může vést k samolibosti... nebo k jejímu opaku. Slečno Lin, ne­buďte proto zklamaná, pokud jsou toto poslední slova, ať už pozitivní, či negativní, která před dokončením práce vyslovuji. Platí?"¶ Lin přikývla. Nemohla od svého výtvoru odtrhnout oči a rukou velmi zlehka přejela po hladkém povrchu zasychajících cheproslin. Prsty zkoumala přechod od srsti k šupinám a ke kůži pod kolenem. Podívala se na originál. Pan Multi jí pohled opětoval párem tygřích očí.¶ Co… co jste byl zač? znakovala.¶ Povzdechl si.¶ "Přemýšlel jsem, kdy se na to zeptáte, Lin. Doufal jsem sice, že k tomu nedojde, ale věděl jsem, že je to nepravděpodobné. Vede mě to k otázce, zda si my dva opravdu rozumíme," zasyčel a najednou to znělo zlostně. Lin se přikrčila.¶ "Je to tak... předvídatelné. Pořád se nedíváte z toho správného úhlu. Ani zdaleka. Je s podivem, že dokážete vytvářet takové umění. Pořád vidíte toto –" a opičí tlapkou neurčitě ukázal na své tělo "– jako cosi patologického. Pořád vás zajímá, co bylo a kde se to pokazilo. Můj zevnějšek není chyba, mutace ani absence něčeho jiného: je to obraz a podstata…" Jeho hlas se odrážel od trámů.¶ Trochu se zklidnil a svěsil řadu svých rukou.¶ "Toto je celost."¶ Přikývla, aby mu dala najevo, že rozumí. Byla příliš unavená na to, aby se nechala zastrašit.¶ "Možná jsem na vás příliš přísný," pan Multi se zamyslel. "Chci říci… dílko před námi jasně dokládá, že smysl pro moment rozkolu máte, byť vaše otázka svědčí o opaku... Je možné," pokračoval poma­lu, "že tento moment sama ztělesňujete. Jedna vaše část mu rozumí, aniž by se musela uchylovat ke slovům, ač vaše vyšší vědomí klade otázky způsobem, na nějž je nemožné jakkoli odpovědět."¶ Pak se na ni vítězoslavně podíval.¶ "I vy jste hybridní zóna, slečno Lin! Vaše umění se odehrává v mís­tě, kde se slévají vaše pochopení a vaše neznalost."¶ Fajn, znakovala, zatímco si sbírala věci. To je jedno. Je mi líto, že jsem se ptala.¶ "Mně také, ale myslím, že už si snad rozumíme," odpověděl.¶ Lin složila do dřevěného obalu pocákanou paletu, zbývající barvu­liny (uvědomovala si, že jich bude potřebovat mnohem víc) a tyčinky pojiva. Pan Multi pokračoval ve své filozofické rozpravě, v úvahách nad teorií hybridnosti. Lin ho však už neposlouchala. Věnovala pozor­nost slabému rámusu a rachocení v domě, tlaku vzduchu na okenních tabulích.¶ Chci mít nad sebou oblohu, zatoužila prudce, ne tuhle klec ze za­prášených starých trámů, ne tuhle usmolenou křehkou střechu. Jdu domů. Pomalu. Přes Brokata.¶ Čím více nad tím uvažovala, tím víc byla přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí.¶ Zastavím se v laboratoři, nenuceně Izáka vyzvu, aby mě doprovo­dil, a pak si ho uloupím na celou noc.¶ Pan Multi pokračoval v promluvě.¶ Sklapni, sklapni, ty rozmazlený fracku, ty zatracený megalomane s těmi svými potrhlými teoriemi, křičela v duchu Lin.¶ Když se otočila, aby zaznakovala pozdrav na rozloučenou, učinila tak s minimální možnou slušností.¶

Kapitola jedenáctá

Izákovi na stole visel na dřevěném kříži ve tvaru X holub s roze­pjatými křídly. Trhal hlavičkou ze strany na stranu, ale navzdory své hrůze se zmohl jen na triviální vrkání.¶ Křídla měl přichycená tenkými hřebíky, které Izák zatloukl do mezer mezi jednotlivými pery a pak ohnul, aby letky podržely. No­hy holubovi přivázal ke spodní části kříže. Dřevo pod ptákem bylo potřísněné špinavě bílošedým trusem. Holub sebou cukal a snažil se zatřepotat křídly, ale kromě hlavy se nemohl ani hnout.¶ Izák se nad ním skláněl s ohromnou lupou a dlouhým perem. ¶ "Přestaň sebou házet, potvoro jedna," zadrmolil a hrotem pera píchl ptáka do svalu. Lupou sledoval sotva patrné cukání, které ho­lubovi škubalo kůstkami a svalstvem. Zapisoval si poznámky, aniž se díval na papír.¶ "Hej ty tam!"¶ Izák se při Lublamaiově podrážděném výkřiku otočil a odstoupil od stolu. Došel k okraji galerie a nakoukl přes něj.¶ "Co je?"¶ Lublamai stál v přízemí vedle Davida, oba měli ruce založené na prsou. Vypadali jako kabaretní sboristé, kteří se užuž chystají pustit do zpěvu. Tváře měli zachmuřené. Chvíli bylo ticho.¶ "Podívej," začal Lublamai náhle smířlivým tónem, "Izáku... Do­hoda vždycky byla, že tohle je místo, kde si každý může provádět jakékoli výzkumy, nikdo se nebude na nic ptát, budeme se podporo­vat a tak dál... je to tak?"¶ Izák si povzdechl a palcem a ukazovákem levé ruky si promnul oči.¶ "Do Drmola, hoši, jsme staří kámoši," zaúpěl. "Nemusíte mi říkat, že jsme si prošli dobrým i zlým, nebo co to vlastně chcete, vím, že vás to sere, a nedivím se vám..."¶ "Je tu smrad, Izáku," podotkl David suše. "A každou minutu celého božího dne tady musíme poslouchat jitřní chorál."¶ Když mluvil Lublamai, za záda mu nejistě dojel starý konstrukt. Zastavil se, zakroutil hlavou a čočky upřel na dvojici mužů před se­bou. Chvilku váhal a pak si své krátké ocelové paže založil v nemo­torné nápodobě svých pánů.¶ Izák na něho ukázal.¶ "Podívejte, jen se podívejte, ten pitomec už je úplně mimo! Chytil nějaký virus! Měli byste ho dát do šrotu, než se samovolně přeorgani­zuje; ani ne za rok povedete existenciální debaty se svou mechanickou služkou!"¶ "Izáku, neodbíhej, kurva, od tématu," vyjel David podrážděně, rozhlédl se a strčil do konstrukta; upadl na zem. "Pokud jde o pů­sobení potíží, všichni dokážeme něco překousnout, ale tohle je už příliš."¶ "Dobrá!" Izák rozhodil rukama. Pomalu objel dvoranu pohledem. "Myslím, že jsem trochu podcenil Lemuelovu schopnost plnit úkoly," řekl zkormouceně.¶ Po obvodu celého skladiště, po celé délce vyčnívající galerie se hromadily klece plné třepotajících se, vřeštících a plazících se zvířat. Prostora se otřásala zvuky: svist proráženého vzduchu, náhlé plácání křídel, pleskání spršek trusu a hlavně pak neustálý vřískot vězněných ptáků. Holubi, vrabci a špačci vyjadřovali svou úzkost vrkáním a ště­betáním: slabým, pokud šlo o jednotlivce, ale ostrým a nepříjemným, pokud se jednalo o celek. Papoušci a kanárci ptačí švitoření proklá­dali skřípavými vložkami; Izák sebou vždy mimoděk škubl. Husy, kuřata a kachny dodávaly celé kakofonii domácký rozměr. Zmijani se se zatvrzelými výrazy vrhali do vzduchu navzdory nepatrné velikosti svých klecí a drobnými ještěrčími těly naráželi do pletiva. Tvorečci s malými lvími tvářemi si olizovali rány drsnými jazýčky a pištěli ja­ko agresivní myši. Z ohromných skleněných terárií plných much, včel, vos, jepic, motýlů a chroustů se ozývalo znělé drásavé bzučení. Vzhů­ru nohama zavěšení netopýři sledovali Izáka rozohněnýma malýma očima. Vážkohadi si čechrali dlouhá elegantní křídla a hlasitě syčeli.¶ Dna klecí nikdo nečistil a všude byl cítit palčivý zápach trusu. Izák si všiml Upřímnosti, která se kolébala po místnosti a potřásala pruhovanou hlavou. David směr jeho pohledu zaregistroval.¶ "Jo," přisadil si. "Vidíš? I jí je z toho smradu nanic." ¶ "Kamarádi," chlácholil je Izák, "opravdu oceňuju vaši trpělivost, věřte mi. Jednou jsem to já, podruhé někdo jiný, není to tak? Lube, vzpomínáš, jaks prováděl ty experimenty se sonarem a měls tady toho chlápka, co dva dny třískal do bubnu?"¶ "Izáku, tohle trvá už skoro týden! Jak dlouho v tom ještě chceš pokračovat? Jaký máš plán? Aspoň po nich ukliď ten bordel!"¶ Izák se podíval na vzteklé tváře pod sebou. Věděl, že toho mají plné zuby. Horečně přemýšlel o nějakém kompromisu.¶ "Dobře, podívejte," ustoupil nakonec. "Dneska večer jim uklidím – slibuju. A dám si kurevsky záležet... to si pište! Napřed si to vyřídím s těmi největšími křiklouny. Pokusím se jich zbavit do... dvou týdnů? dodal opatrně. David a Lublamai začali protestovat, ale Izák jejich námitky a povykování přerušil. "A za další měsíc zaplatím o trochu větší část nájmu! Co vy na to?"¶ Jejich hudrování ustalo, jako když utne. Oba na něho vypočítavě hleděli. Byli to vědci, brokatští drsní hoši, přátelé; ale neměli zrov­na velkou existenční jistotu, a pokud došlo na peníze, city musely jít poněkud stranou. Izák to věděl a snažil se včas předejít jakému­koli pokušení, kterému by mohli podlehnout. On sám si koneckonců nemohl dovolit platit nájem samostatně.¶ "O jakou částku by šlo?" zjišťoval David.¶ Izák uvažoval.¶ "Dvě guineje navíc?"¶ David a Lublamai se na sebe podívali. Byl to štědrý návrh.¶ "A," dodal Izák ledabyle, "když už jsme u toho, přivítal bych, kdyby mi někdo trochu píchnul. Nevím, jak mám k některým z těch­to... ehm... vědeckých subjektů přistupovat. Nezabýval ses někdy nějakou ornitologickou teorií, Davide?"¶ "Ne," odpověděl David kysele. "Jenom jsem asistoval člověku, kte­rý se o ni zajímal. K smrti mě to nudilo. A nezkoušej to tak průhledně, Izáku. Ti tví otravní mazlíčci mi nebudou vadit o nic míň, ani když mě zapojíš do svých projektů…" zasmál se s náznakem opravdového veselí. "Studovals Úvod do teorie empatie nebo něco takového?"¶ Ale navzdory své uštěpačnosti David vyrazil do patra, a Lublamai ho následoval.¶ David se nahoře zastavil a přehlédl všechny vřeštící zajatce.¶ "U čertova ocasu, Izáku!" zašeptal s úšklebkem. "Na kolik tě tahle bandička přišla?"¶ "S Lemuelem jsem se sice ještě úplně nevyrovnal, ale o všechno by se měl postarat můj nový šéf."¶ Lublamai se připojil k Davidovi na horním schodu. Ukázal na hromádku různorodých klecí na vzdáleném konci rampy.¶ "Co máš tam?"¶ "Tam mám schované exotické exempláře. Zmijany, lasníka..."¶ "Ty máš lasníka?" žasl Lublamai. Izák přikýval a zazubil se.¶ "Nemám to srdce, abych s tím krasavcem prováděl nějaké poku­sy.¶ "Můžu se na něho podívat?"¶ "Jasně, Lube. Je tam vzadu za tou klecí s cháloněm."¶ Zatímco Lublamai procházel mezi těsně naskládanými schránami, David se pokusil zorientovat.¶ "S jakým se to potýkáš ornitologickým problémem?" promnul si ruce a v očích mu probleskl zájem.¶ "Je na stole," Izák ukázal na zuboženého uvázaného holuba. "Jak ho mám přimět, aby sebou necukal? Napřed mi to vyhovovalo, zkou­mal jsem práci svalu, ale teď bych mu radši hýbal křídly sám."¶ David se na Izáka upřeně zadíval, jako by měl tu čest s pitomcem.¶ "Zabij ho."¶ Izák pokrčil rameny. "To jsem zkoušel. Ale nechce umřít."¶ "Tak to mě, kurva, podrž..." David se nevěřícně zasmála přistou­pil ke stolu. Zakroutil holubovi krkem.¶ Izák se naoko otřásl a vztáhl velké ruce.¶ "Na tuhle práci nejsou dostatečně křehké. Ruce mám příliš ne­ohrabané a city příliš jemné," dodal vzletně.¶ "No jo," souhlasil David pochybovačně. "Na čem teď děláš?" ¶ Izáka okamžitě zachvátilo nadšení.¶ "No..." Došel ke stolu. "Měl jsem zatracenou smůlu s místními garudy. Slyšel jsem, že jich pár žije na Vrchu sv. Drmola a v Psoria­ku. Tak jsem dal echo, že jsem ochotný zaplatit pěkné peníze za pár hodin, co by mi byli k dispozici, a za několik světlotisků. Reakce veš­kerá žádná. Taky jsem vylepil plakáty na univerzitě, kde jsem vyzýval ochotné garudy mezi studenty, aby se zastavili, ale moje zdroje mi sdělily, že letos žádné nepřijali."¶ "'Garudové nejsou... zdatní v abstraktním myšlení'." David na­podobil posměšný tón řečníka z obávané strany Tří brků, která loni v Brokatech svolala shromáždění, které skončilo fiaskem. Izák, David a Derchan se ho zúčastnili, aby narušili jeho průběh, a k potěšení ne­daleké xenické demonstrace řečníka na pódiu zasypávali nadávkami a shnilými pomeranči. Izák se při té vzpomínce hlasitě rozesmál.¶ "Přesně tak. Pokud se nevydám rovnou do Plku, v současné době nemůžu pracovat s žádným skutečným garudou. Studuji proto všech­ny možné létací mechanizmy, které vidíš tady... ehm... všude kolem. Vlastně jich mám už pěknou škálu."¶ Izák zalistoval hromadou poznámek a vybral nákresy křídel pěn­kav a masařek. Odvázal mrtvého holuba a jemně jeho křídlem vykrou­žil oblouk. Mlčky ukázal na stěnu za stolem. Ta byla pokryta pečlivě vyvedenými vyobrazeními křídel. Detaily rotujícího ramenního klou­bu, zjednodušenými schématy působících sil, nádherně vystínovaný­mi studiemi různých druhů peří. Visely tu i světlotisky vzducholodí, pokreslené tmavými šipkami a otazníky. Byly tu sugestivní nákre­sy nemyslících válkovaků a mnohonásobně zvětšené obrázky vosích křídel. Všechno bylo pečlivě označeno. David očima pomalu přejíž­děl přes celou tuto pečlivou srovnávací studii způsobů létání, která představovala hodiny a hodiny práce.¶ "Myslím, že mému klientovi až tak nesejde na tom, jak budou jeho křídla – nebo to, čím je nahradím – vypadat, pokud ho dostanou do vzduchu." David a Lublamai o Jagharkovi věděli. Izák je požádal o diskrétnost. Důvěřoval jim. Pověděl jim o něm pro případ, že by do skladiště přišel za jeho nepřítomnosti, ačkoli garudovi se dosud při letmých návštěvách dařilo oběma mužům vyhýbat.¶ "Napadlo tě už, že bys mu, však víš, nějaká křídla na záda prostě přidělal?" nadhodil David. "Že bys ho přetvořil?"¶ "Samozřejmě, to je hlavní směr mého bádání, ale máto dva háčky. Jeden je – jaká křídla? Budu je muset sestrojit. Druhý – znáte nějaké přetvářeče, kteří by něco takového udělali potají? Nejlepší biothau­maturg, kterého znám, je ten protivný Vermišank. Za tím půjdu, až jestli mi opravdu nezbude nic jiného, ale až k tomu dojde, musím být fakt zoufalý... Momentálně dělám na přípravných pracích, sna­žím se stanovit velikost a tvar a zdroj napájení něčeho, co ho udrží ve vzduchu. Pokud se teda nakonec tímto směrem vydám."¶ "Máš jiný nápad? Fyzikální thaumaturgie?"¶ "Hm, vždyť víš, JTP, moje stará láska..." Izák se zazubil a pokrčil rameny na důkaz, že si v tomto ohledu příliš nevěří. "Mám obavy, že pro nějaké snadné přetváření už má příliš poškozená záda, i kdybych už to nějak vyřešil s těmi křídly. Přemýšlím o možnosti zkombino­vat dvě různá energetická pole... Krucinál, Davide, já fakt nevím. Mám tu počáteční fázi jednoho nápadu..." Neurčitě ukázal na hrubě popsaný nákres trojúhelníku.¶ "Izáku?" Lublamaiův výkřik přehlušil i neutuchající vřeštění a skřehotání ptactva. Izák s Davidem se na něho podívali. Lubla­mai se zatoulal dál dozadu kolem lasníka a párku papoušků zlatých. Prstem mířil na menší hromadu krabic, beden a kádí. "Co je tohle všechno?"¶ "No to je moje školka," zakřičel Izák s úsměvem. Zamířil k Lubla­maiovi a Davida táhl s sebou. "Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé sledovat vývoj od něčeho, co neumí lítat, k něčemu, co už umí, takže se mi podařilo sehnat pár novorozeňat, nemluvňat a ještě nenaroze­ných plodů."¶ U sbírky se zastavil. Lublamai nahlížel do malého kotce; díval se na hnízdo jasně modrých vajec.¶ "Ani nevím, co jsou zač," přiznal Izák. "Doufám, že budou hezcí."¶ Kotec ležel na hromadě podobných beden s otevřenými předními stranami a v každé z nich se nacházelo neumělé, malé, ručně vyrobené hnízdo s jedním až čtyřmi vajíčky. Některá byla úžasně zbarvená, jiná měla nenápadnou nahnědlou barvu. Za bednami se vinuly tenké trubky, které se za zábradlím ztrácely v kotli v přízemí. Izák se jich lehce dotkl nohou.¶ "Myslím, že mají raději teplo..." zamumlal. "Vlastně ani ne­vím..."¶ Lublamai se skláněl nad skleněným teráriem.¶ "Páni..." vydechl. "Mám pocit, jako by mi bylo zase deset! Vy­měníš je za šest kuliček?"¶ Dno terária se hemžilo malými zelenými housenkami. Všechny hladově a systematicky okusovaly nedbale poházené listí. Lístky jimi byly úplně obsypané.¶ "Jo, to je docela zajímavé. Každým dnem by se měly zakuklit. Budu je pak muset v různých fázích surově rozpitvávat, abych se podíval, jak se postupně mění. Moc se mi do toho nechce."¶ "Život laboratorního asistenta je krutý, že?" řekl Lublamai s hla­vou nad teráriem. "Máš ještě nějaké jiné hnusné larvy?"¶ "Hrst červů. Ti se krmí snadno. Od nich asi pochází ten smrad, který tak znervóznil Upřímnost." Izák se zasmál. "A ještě další larvy, které se nejspíš promění v motýly a můry, příšerně agresivní vodní tvorečky, z kterých prý budou damašky nebo kdovíco..." Izák ukázal na akvárium plné špinavé vody, vzadu za všemi ostatními.¶ "A," dodal a okázale přešel k malé drátěné klícce, "tady je něco speciálního..." David a Lublamai se k němu nahrnuli. Zírali s ote­vřenými ústy.¶ "Tak to je nádhera..." uznale zašeptal David po chvíli.¶ "Co je to?" sykl Lublamai.¶ Izák se jim přes hlavy podíval na svou úžasnou housenku.¶ "Upřímně řečeno, kamarádi, nemám páru. Vím leda to, že je ve­likánská, krásná a ne moc šťastná."¶ Larva monotónně hýbala velkou hlavou. Lenivě sunula své masivní tělo po obvodu drátěného vězení. Na délku měla aspoň čtyři palce, na šířku jeden a vypasené válcovité tělíčko měla nahodile postříkané jasnými barvami. Ze zadní části jí vyrůstaly ostré chloupky. O své vězení se dělila s hnědnoucími listy salátu, kousíčky masa, plátky ovoce a útržky papíru.¶ "Vidíte," pokračoval Izák, "snažím se ji živit, jak nejlépe umím. Nabídl jsem jí tolik druhů trávy a rostlin, co jich na světě vůbec je, a ona nic z toho nechce. Zkusil jsem to s rybami, ovocem, koláči, chlebem, masem, papírem, lepidlem, bavlnou, hedvábím... A ona se v tom jen bez zájmu porýpá, trpí hlady a vyčítavě se na mě dívá."¶ Izák vklouzl mezi Davida a Lublamaie a lehce se naklonil nad klícku. "Jíst chce rozhodně," konstatoval. "Ztrácí se jí barva, což je nemilé, jak esteticky, tak fyziologicky... Nevím, co mám dělat. Mys­lím, že ta krasotinka tu bude jen tak lézt a pak mi chcípne." Izák s vážnou tváří popotáhl.¶ "Odkud ji máš?" zeptal se David.¶ "Víš, jak tyhle věci fungují. Mám ji od jednoho chlapíka, který ji sehnal od muže, který ji dostal od ženy, která ji dostala... a tak dál. Netuším, odkud je."¶ "Tu pitvat nebudeš, co?"¶ "To tak! Pokud se dožije zakuklení, o čemž pochybuje, bude mě hodně zajímat, co z ní vyleze. Mohl bych ji dokonce darovat Vědec­kému muzeu. Znáte mě. Veřejný zájem... No jo, tohle zvířátko mi při výzkumu nijak moc nepomůže. Nedokážu je přimět, aby jedlo, natož aby se proměnilo, a kdepak aby ještě létalo. Všechno ostatní, co tu vidíte –" Izák doširoka rozpřáhl ruce a do toho gesta zahrnul celou místnost "– je voda na můj antigravitační mlýn. Ale tenhle capart –" vrátil se k tajemné housence "– je práce pro společnost." A vesele se zazubil.¶ ¶ Dole se ozvalo zavrzání. Otevřely se dveře. Všichni tři muži se nebezpečně přiblížili k okraji galerie a dívali se dolů, neboť očekávali, že spatří Jagharka s falešnými křídly pod pláštěm.¶ Pohled jim vrátila Lin.¶ David a Lublamai sebou překvapeně trhli. Izákův podrážděný po­zdrav je uvedl do rozpaků. Hned upřeli pozornost zase na klece.¶ Izák sbíhal po schodech.¶ "Lin," hulákal, "rád tě vidím." Jakmile k ní doběhl, začal mluvit potichu.¶ "Zlatíčko. Co tady děláš? Myslel jsem, že se za tebou přijdu po­dívat koncem týdne."¶ Všiml si, jak se Lin nešťastně chvějí tykadla, a snažil se své po­dráždění zmírnit. Bylo jasné, že Lub a David chápou, jak se věci mají – znají ho už dlouho: vůbec nepochyboval, že vytáčky, náznaky a je­ho nechuť mluvit o svém milostném životě je vedly k dohadům, které nebyly daleko od pravdy. Ale tady nebyla Vilná pole. Je příliš blízko domovu. Někdo by ho mohl vidět.¶ Ale na druhou stranu, Lin na tom byla už od pohledu bídně. ¶ Podívej se, znakovala překotně, chci, abys se mnou šel domů, ne­říkej ne. Chybíš mi. Jsem unavená. Náročná práce. Omlouvám se, že jsem přišla. Potřebovala jsem tě vidět.¶ Izák cítil, jak se v něm sváří zlost s láskou. Tohle je nebezpečný precedens, pomyslel si. Doprdele!¶ "Počkej," zašeptal. "Minutku."¶ Vyletěl po schodech zpět na galerii.¶ "Lube, Davide, zapomněl jsem, že jdu dnes večer ven s přáteli; po­slali ji sem, aby mě vyzvedla. Slibuju, že zítra všem svým svěřencům uklidím. Na mou čest. Nakrmil jsem je, takže o to je postaráno..." Těkal očima po klecích. Přinutil se pohlédnout kamarádům do očí.¶ "Jasně," kývl David. "Užij si večer."¶ Lublamai mu pokynul, aby už šel.¶ "Díky," řekl Izák vděčně a rozhlédl se. "Kdyby přišel Jagharek... ehm..." Došlo mu, že neví, co říct. Popadl ze stolu notes, a aniž se ohlédl, seskákal ze schodů. Lublamai s Davidem si dali pozor, aby ho při odchodu nesledovali.¶ Vrhl se k Lin jako vichřice, vytáhl ji, bezmocnou, ze dveří a ven do potemnělých ulic. Zpříma se na ni podíval, až když opustili sklad, a ucítil, jak v něm podrážděnost začíná opadávat. Viděl, jak moc je vyčerpaná a sklíčená.¶ Na chvilku zaváhal a pak ji uchopil za ruku. Vzal jí kabelku, vložil do ní notes a zaklapl ji.¶ "Uděláme si hezký večer," zašeptal.¶ Lin přikývla, přitulila se k němu a rychle ho objala.¶ Pak od sebe zase odstoupili, aby je nikdo nepřistihl. Společně došli na Mazanku, pomalu, krokem milenců, a neustále zachovávali odstup několika obezřetných kroků.¶

Kapitola dvanáctá

Kdyby se vrah plížil mezi rezidencemi na Vlajkovém vrchu nebo v Zámarastí, dávala by si milice na čas nebo šetřila by silami? Ovšemže ne! Důkazem je i hon na Jacka Půlmodlitbičku! Když však Bulvař udeří ve Smogrově, nestane se vůbec nic! Minulý týden byla z Dehtu vylovena další oběť bez oka – tím jejich počet dosáhl pěti – a naši modře odění tyrani z Bodce nereagují ani jediným slůvkem. Tvrdíme: existuje jedno právo pro bohaté a jedno pro chudé!¶ ¶ Po celém Novém Krobuzonu se objevují plakáty, které se doža­dují vašeho hlasu – máte-li to štěstí a nějaký máte! Gangrovo Tlusté slunce se natřásá a hromuje, Konečně jsme prozřeli ve­dou vyhýbavé řečičky, Odlišný směr lže utiskovaným xeňanům a svůj jed Šíří i lidský balast ve Třech brkách. Máme-li na "vy­branou" mezi touto mizernou bandou, Radikální renegát apeluje na všechny "výherce" volebního práva, aby svůj hlasovací lístek odevzdali neplatný! Vybudujme politickou stranu zdola a odsuďme Volební loterii jako cynickou šarádu. Voláme: hlas pro každého a hlasujte pro změnu!¶ ¶ Voďanojští dělníci v kelströmských překladištích začali uvažovat o stávce poté, co úředníci z doků nestydatě zaútočili na jejich platy. Cech lidských dokařů voďanojský úmysl odsoudil jako ha­nebný. Vyzýváme: vytvořme všerasové odbory proti zaměstnavatelům!¶ ¶ Derchan vzhlédla od stránky, když do vagonu nastoupila mladá dvojice. Ledabyle a pokradmu složila Radikálního renegáta a uložila ho do kabelky.¶ Seděla v úplně přední části vlaku, zády k lokomotivě, takže dob­ře viděla na těch několik málo lidí ve voze, aniž by vypadala, že je špehuje. Oba mladí lidé, kteří právě nastoupili, se zapotáceli, když vlak opustil Sedimskou odbočku, a rychle se posadili. Měli na sobě jednoduché, ale kvalitní oblečení, proto se odlišovali od většiny cestu­jících do Vlkodav. Derchan si je zařadila mezi opravdářské misionáře, studenty z univerzity z nedalekého Lordova, kteří zbožně a licoměrně sestupují do hlubin Vlkodav, aby povznesli duše chudých. V duchu se na ně ušklíbla a vytáhla zrcátko.¶ Ještě jednou vzhlédla, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje, a kri­ticky se zadívala na svůj obličej. Nepatrně si upravila bílou paruku a zatlačila na gumovou jizvu, aby se ubezpečila, že drží pevně. Byla pečlivě oblečená v ucouraných starých šatech, bez sebemenšího ná­znaku majetnosti, aby ve Vlkodavech nepoutala zbytečnou pozornost, ale ne natolik zválených, aby vzbudila potupný hněv v cestujících z Vranova, odkud vyjela.¶ Na klíně měla notes. Určitou dobu svého přesunu chtěla věnovat přípravě poznámek k článku o Šintakostské ceně. První kolo se konalo koncem měsíce a ona chtěla pro Maják napsat o tom, co prošlo či neprošlo úvodní fází. Měla v úmyslu pobavit, ale zároveň i vážně upozornit na politiku poroty.¶ Zadívala se na nemastný neslaný začátek a povzdechla si. Teď není ta správná doba.¶ Oknem nalevo se zadívala na město. Na této větvi Pravostranné trasy, mezi Lordovem a průmyslovou částí na jihovýchodě Nového Krobuzonu, vlaky jezdily uprostřed bojiště, na němž se střetávalo město s oblohou. Záplavou střech pronikaly miliční věže v Brokatech a na ostrově Krak a pak dále v Letech a v Čeku. Polední trasa se táhla na jih za Hrubodehet.¶ Vedle kolejí, vysoko nad vagonem, se objevila a zase zmizela vy­bělená Žebra. Ve vzduchu se nahromadilo tolik kouře a špíny, až se zdálo, že vlak ujíždí na příboji smogu. Zesílil hluk průmyslových zón. Vlak na cestě Tržinami uháněl mezi shluky ohromných vyzáblých komínů; podobaly se sežehlým stromům. Blatozvuky byly drsná prů­myslová oblast trochu víc na východ. Někde tady dole a trochu jižněji, uvědomila si Derchan, se nejspíš organizují voďanojské stávkové hlíd­ky. Hodně štěstí, bratři.¶ Vlak zatočil a odstředivá síla jí smýkla ke straně. Souprava sje­la z kelströmské trasy a stočil se na východ, kde nabíral sílu, aby překonal řeku.¶ Se změnou směru se objevily za jejím oknem stěžně vysokých lodí v Kelströmu. Zlehka se kymácely a pohupovaly na vodě. Derchan zahlédla svinuté plachty, obrovitá vesla, zející komíny a vzrušené, levně připoutané mořské skřarachy z nákladních lodí z Myršoku, Šankelu a Gnurr Kettu. Vodu vířily ponorky vyřezané z gigantických schránek loděnek. Trať se stáčela pryč, ale Derchan obracela hlavu, aby jí nic neuniklo.¶ Za střechami na jihu viděla Hrubodehet, široký, vytrvalý; jeho hladina se hemžila plavidly. Starobylé nařízení zastavovalo velké, cizí lodě půl míle po řece, na soutoku Marastu a Dehtu. Plavidla se shro­mažďovala v docích za Krakem. Půldruhé míle či ještě dále byl severní břeh Hrubodehtu lemován jeřáby v plné práci, které se nakláněly nad paluby jako ohromní krmící se ptáci. Houfy říčních a vlečných člunů odvážely náklad po řece do Smogrova, Zákrutu a do ošuntělých zá­vodů v Přípotokách; vozily bedny po novokrobuzonských kanálech, zásobovaly malé provozovny a krachující dílny a bludištěm vodních cest šmejdily jako laboratorní krysy.¶ Bahno Kelströmu a Blatozvuk bylo rozbrázděné rozpláclými hra­natými doky a nádržemi, nesmírnými obrovskými, do města vybíha­jícími vodními cestami, jež s řekou spojovaly hluboké kanály a byly věčně ucpané loďmi.¶ Kdysi existovala snaha zbudovat kelströmské doky i na Spatné straně. Derchan viděla, co z ní zbylo. Tři titánská zapáchající koryta plná malarického kalu, posetého zpola potopenými vraky a zohýba­nými traverzami.¶ Dunění a lomoz kolejí pod železnými koly se zničehonic změnily, když kouřící lokomotiva vtáhla náklad svých vozů na ohromné nos­níky Ječného mostu. Souprava se lehce naklonila do strany, a když se jakoby s nechutí vznesla nad Vlkodavy, musela na neudržovaných kolejnicích zpomalit.¶ Z ulic se jako plevel z hnojiště tyčilo několik šedých věžáků z pod­máčeného a zahnívajícího betonu. Část z nich nebyla dokončená, z přízraků střech jim vyhřezávaly železné pruty; v dešti a vlhku re­zavěly a krvácely. Nad těmito monolity kroužili skřaraši, podobní vránám pátrajícím po mršinách, usedali do horních pater a káleli na střechy svých sousedů. Kontury vlkodavské chudinské čtvrti se na­douvaly, praskaly a měnily pokaždé, když je Derchan po čase spatřila. V podzemí se kopaly tunely, táhly se pod Novým Krobuzonem spletí rozvalin, kanálů a katakomb. Žebříky, které někdo jeden den nechal opřené o zeď, k ní byly druhý den už přitlučené, další den vyztužené a za týden se z nich stala schodiště do nového patra zbudovaného v pochybné průrvě mezi dvěma napůl propadlými střechami. Kdy­koli se Derchan podívala, viděla lidi, jak v tomto labyrintu střech odpočívají, někam pospíchají nebo se rvou.¶ Když se do zpomalujícího vlaku vkradl vlkodavský zápach, una­veně vstala.¶ ¶ U východu ze stanice jako obvykle nestál nikdo, kdo by jí vzal lístek. Kdyby odhalení prohřešku, byť sotva pravděpodobné, nemělo tak dalekosáhlé následky, Derchan by se vůbec neobtěžovala kupovat jízdenku.¶ Hodila ji na pult a sešla dolů.¶ Dveře vlkodavské stanice byly vždycky otevřené. Zrezivěly v té poloze a ke zdi je ukotvil břečťan. Derchan vyšla do jekotu a zápa­chu Stříbrnické ulice. O zdi mazlavé plísněmi a hnijícím pojivem se opíraly řady dvoukoláků. Bylo tu k dostání všemožné zboží – někte­ré překvapivě kvalitní. Derchan se otočila a vnořila se hlouběji do slumů. Obklopila ji nekonečná změť hlasů vychvalujících nejrůznější výrobky – ale znělo to spíš jako srocení buřičů. Z valné části nabízely potraviny.¶ "Cíbule! Kdo si koupí moje dobré bule?"¶ "Surmovky! Nedejte dopustit na surmovky!"¶ "Vývar na zahřátí!"¶ Na každém nároží se pak volně nabízelo další zboží a služby.¶ V zubožených hašteřivých hloučcích se tu shromažďovaly šlap­ky oblečené do špinavých spodniček a omšelých volánů z kradeného hedvábí, s tvářemi nalíčenými bílou a šarlatovou barvou, která měla skrýt modřiny a popraskané cévky. Smály se ústy s vylámanými zu­by a šňupaly špetky šazbahu smíchaného se sazemi a jedem na krysy. Některé byly ještě děti, které si hrály s papírovými panenkami a dře­věnými obručemi, když se nikdo nedíval, ale které chlípně špulily rty a kmitaly jazykem, když je míjel nějaký muž.¶ Vlkodavské prostitutky byly ty nejubožejší z celého opovrhované­ho plémě. Dekadentní, originální, nutkavou, fetišizovanou zkaženost a zvrhlost těla musel znalec hledat jinde, ve vykřičených uličkách mezi Vranovem a Prskem. Ve Vlkodavech byly k mání jen ty nejrych­lejší, nejprostší a nejlacinější služby. Zákazníci tu byli stejně chudí, ušmudlaní a nemocní jako jejich kněžky lásky.¶ U vchodů do nočních podniků, které už vyvrhovaly první zbída­čené opilce, pracovali jako vyhazovači nejrůznější přetvoři. Těžce vrá­vorali na svých kopytech, pásech a rozložitých nohou a svírali kovové pařáty. Tváře měli zbídačené, bez zájmu. Na posměšky kolemjdoucích reagovali kamenným pohledem. Nechali si plivat do obličeje, protože nechtěli riskovat ztrátu zaměstnání. Jejich strach byl pochopitelný: po Derchanině levici pod obloukem železnice zel otvor – vstup do ob­rovské jeskyně. Z podzemní temnoty se linul zápach výkalů a oleje, mechanické řinčení a lidské úpění přetvoru umírajících ve vyhladově­lých, opilých, páchnoucích hloučcích.¶ Ulicemi se potácelo několik starých nemotorných konstruktů; ne­obratně uskakovali před kamením a blátem, které po nich házeli roze­draní uličníci. Snad všechny zdi pokrývalo graffiti. Vulgární básničky a sprosté kresby soupeřily o místo se slogany z Radikálního renegáta a s dychtivými modlitbami:¶ Půlmodlitbička přichází!¶ Pryč s Loterií!¶ Dehet levá noha, Marast pravá / Město nabídlo klín: "Lásko, jsem tu" / Ouha: teď s ním. krutě vyjebává / Ten největší čurák parlamentu.¶ Ušetřeny nezůstaly ani kostely. Opravdářští mniši postávali v ner­vózních skupinkách a smývali obscenity, které se objevily na zdech jejich kaple.¶ V davu se pohybovali i xeňané. Někteří museli čelit obtěžování, obzvláště těch několik málo cheprijek. Jiní se smáli, vtipkovali a spo­lu se svými sousedy nadávali. Na jednom nároží se vášnivě hádali kaktusík s voďanojem a převážně lidský dav náruživě a spravedlivě fandil oběma stranám.¶ Děti na Derchan syčely a žebronily, aby jim dala pár grošů. Ta si jich nevšímala ani si nepřitiskla kabelku k sobě, aby se jim nejevila jako oběť. Sveřepě se dál probíjela do srdce Vlkodav.¶ Okolní zdi se jí nad hlavou náhle spojily a ona se ocitla v tunelu pod rozviklanými lávkami a provizorními byty, vystavěnými jakoby z nahromaděné špíny. Vzduch v jejich stínech byl plný zlověstného ka­pání a vrzání. Najednou za ní cosi zasvištělo a Derchan na krku ucítila poryv vzduchu způsobený skřarachem, který krkolomně proletěl krát­kým podloubím a za divokého skřehotání se znovu vznesl. Derchan zakopla, svalila se na zeď a připojila svůj hlas ke sboru kolemjdou­cích, jejichž nadávky se nesly za skřarachem. Architektura budov, jež míjela, se zdála podléhat jiným zákonitostem, než jaké běžně platily ve zbytku města. Neexistoval tu žádný smysl pro účelnost. Zdálo se, že Vlkodavy se zrodily z bojů, v nichž obyvatelé nehráli žádnou roli. Uzly a buňky z cihel, dřeva a ošizeného betonu se tu utrhly z řetězu a rozlézaly se jako zhoubné nádory.¶ Derchan odbočila do slepé plesnivějící cihlové uličky a rozhlédla se. Na opačném konci stál přetvořený kůň, zadní nohy měl změněné na pístové buchary. Za ním, skoro až u zdi, bránil ve výhledu krytý vozík. Každá z lhostejně okounějících postav mohla být informátorem milice. Ale tohle riziko musela podstoupit.¶ Obešla vozík. Do provizorní ohrady z něj vypustili šest prasat. Na malém prostoru honili čuníky dva muži. Zvířata kvičela a vřeštěla ja­ko mimina. Ohrada ústila do polokruhového otvoru, asi čtyři stopy vysokého, proraženého ve zdi. Derchan otvorem zahlédla smradlavou díru deset stop pod povrchem, osvětlenou nejistě blikajícími plynový­mi Hořáky. Doupě v plynovém světle pableskovalo rudou září, otřásalo se a syčelo. Pod úrovní procházely postavy sehnuté pod tíží krvavých břemen; podobaly se duším v obzvláště hrůzném pekle.¶ Otvor bez dveří nalevo ji po strmém schodišti zavedl do podzem­ních jatek.¶ ¶ Jarní teplo zde jakoby násobila pekelná energie. Derchan se potila a opatrně se proplétala mezi pohupujícími se mrtvými těly a kalužemi srážející se krve. V zadní části místnosti poháněla transmise v nemi­losrdném kruhu kolem stropu těžké háky a mizela s nimi v tmavších útrobách márnice.¶ Dokonce i odlesky světla na čepelích nožů zářily narudlým přísvi­tem. Derchan si u nosu a úst přidržovala kapesník a snažila se v tomto ostrém, těžkém puchu krve a teplého masa nepozvracet.¶ Na druhém konci místnosti pod otevřenou klenbou, kterou vidě­la z ulice, spatřila trojici mužů. V této ponuré a zapáchající kobce působily dokonce i vlkodavské světlo a vzduch, které se sem linuly shora, jako očistná lázeň.¶ Na nevyřčený pokyn všichni tři muži poněkud ustoupili. Naháněči v uličce nahoře popadli jedno z prasat a za neustálého klení, hekání a chrochtání je prohodili otvorem. Prase padalo do hlubin a zoufale kvičelo. K nožům, které je čekaly, se řítilo ztuhlé hrůzou.¶ Ozvalo se odporné zapraskání, jak si podsvinče při dopadu na dlaždicovou podlahu kluzkou krví a výkaly polámalo nohy. Z otevře­ných zlomenin vytryskla krev, prase se zhroutilo, házelo sebou a vřís­kalo, neschopno utéct či bojovat. Trojice mužů k němu přistoupila s dobře nacvičenými pohyby. Jeden praseti přilehl zadek pro případ, že by vyskočilo, druhý mu za povislé uši zvedl hlavu. Třetí mu nožem podřízl krk.¶ Kvikot rychle odezněl s odtékající krví. Muži hodili ohromné, tře­soucí se tělo na připravený stůl, o nějž se opírala zrezivělá pila. Jeden si všiml Derchan. Dloubl do druhého.¶ "Hele, Bene, ty lumpe, ty darebáku! Máš tady tu svou nóbl kurvič­ku!" zahulákal dobrosrdečně, dost hlasitě na to, aby ho Derchan sly­šela. Muž, k němuž promlouval, se otočil a zamával na ni.¶ "Pět minut," zařval. Přikývla. K ústům si stále zoufale tiskla ka­pesník a snažila se polykat zvratky, které se jí hrnuly do krku.¶ Z uličky sem hlava nehlava nepřestávala dopadat vypasená a vy­děšená prasata, s nohama v nepřirozených úhlech zlámanýma pod tělem zůstávala ležet jako zmítající se živé hromady, podléhala úto­kům ostrých nožů a krvácela na starých dřevěných stolech, z nichž visely ochablé jazyky a kusy roztřepené kůže. Kanálky vyhloubené v podlaze jatek nestačily pojímat záplavu špinavé krve; ta se rozlévala kolem kýblů s vnitřnostmi a bledými vařenými hlavami.¶ Konečně na podlahu jatek dopadlo i poslední prase. Muži zůstali stát na svých místech a vyčerpaně přešlapovali. Byli pocákaní krví a kouřilo se z nich. Krátce se o čemsi domlouvali, pak se ozval chrap­lavý smích a ten, jemuž říkali Ben, poodstoupil a přiblížil se k Der­chan. Oba jeho druzi vyvrhli první mrtvé tělo a vnitřnosti smetli do obrovského koryta.¶ "Der," oslovil ji Flex potichu. "Ani ti nedám pusu na uvítanou." Zběžně ukázal na promočené oblečení a zakrvácenou tvář.¶ "To jsem ti vděčná," ujistila ho. "Můžeme odsud vypadnout?" ¶ Se skloněnými hlavami prošli pod trhavě se sunoucími háky a za­mířili k potemnělému východu. Vyšli po schodech na úroveň ulice. Světlo přestalo být červené, protože kdesi vysoko nad nimi se sem špinavými světlíky ve stropě úzké chodby prodíral šedomodrý odlesk oblohy.¶ Benjamin s Derchan vstoupili do místnosti bez oken, v níž stála káď, pumpa a několik kbelíků. Derchan tiše sledovala, jak ze sebe Benjamin strhává zaneřáděné kusy šatstva a hází je do vědra s vodou a práškovým mýdlem. Poškrábal se a labužnicky se protáhl, pak do kádě ráznými pohyby napumpoval vodu. Nahé tělo měl potřísněné olejnatou krví, jako by se právě narodil. Pod prskající pumpu vytřepal část mýdla a studenou vodu promíchal, aby se vytvořila pěna.¶ "Tví kamarádi mají docela pochopení, když se můžeš jen tak sba­lit a odejít na šukpauzu, nezdá se ti?" optala se Derchan uhlazeně. "Cos jim namluvil? Že jsem ti zlomila srdce, nebo ty mně, nebo že jde o čistě obchodní ujednání?"¶ Benjamin si odfrkl. Na rozdíl od Derchanina vytříbenějšího jazyka mluvil se silným vlkodavským přízvukem.¶ "No co, mám šichtu navíc, ne? Už jsem měl stejně padla. Řekl jsem jim, že přijdeš. Pokud jde o ně, jsi prostě kurva, která mi padla do oka, a já zas tobě. Než zapomenu, ta paruka ti docela sekne." Usmál se na ni koutkem úst. "Sluší ti, Der. Seš fakt kočka."¶ Vstoupil do kádě a pomalu se do ní ponořil; po těle mu naskákala husí kůže. Na hladině zanechal hustou zkrvavělou pěnu. Z kůže se mu pomalu začala uvolňovat zaschlá krev a špína, líně vzlínaly k hladině. Na chvilku zavřel oči.¶ "Nebude mi to trvat dlouho, Derchan, slibuju," zašeptal. ¶ "Nemusíš pospíchat," uklidnila ho.¶ Zajel hlavou pod bubliny, po hladině se na chvíli rozprostřely řídké pramínky vlasů, a tály také klesly. Benjamin zadržel dech a začal se čile drhnout, občas se vynořil, nadechl se a opět zmizel pod hladinou.¶ Derchan naplnila kbelík čistou vodou a postavila se za Bena. Když se vynořil, vylila mu vodu pomalu na hlavu a smyla z něho krvavé zbytky mýdla.¶ "Ách, to je nádhera," lebedil si. "Ještě, prosím tě."¶ Vyhověla mu.¶ Nakonec vystoupil z kádě, která vypadala jako místo nějakého brutálního vraždění. Špinavou vodu pak vylil do výpusti v podlaze. Slyšeli, jak se valí pryč.¶ Benjamin se zabalil do drsného županu. Kývl na Derchan. ¶ "Jdem na to, zlato?" mrkl na ni.¶ "Jen mi řekněte, jakých služeb se vám žádá, vašnosti," odpověděla ve stejném duchu.¶ Odešli. Na konci chodby se v přísvitu linoucím se světlíkem rýso­vala místnůstka, kde Benjamin spával. Zavřel a zamkl dveře. Pokoj se podobal studni, byl úzký, ale vysoký. Do čtvercového stropu bylo zasazené další ušmudlané okno. Derchan a Benjamin překročili vy­pelichanou matraci a přistoupili k rozvrzané staré skříni v jejích no­hách, přežitku uvadající vznešenosti, která v tomto brlohu působila jako pěst na oko.¶ Benjamin se do ní naklonil a odsunul několik umaštěných košil. Vložil prsty do otvorů strategicky vyvrtaných v zadní stěně a s leh­kým odfrknutím ji nadzvedl. Opatrně ji sklopil a položil na dno skříně.¶ Derchan upírala oči do tmavého otvoru, který se objevil, zatímco Benjamin sáhl ve skříni do horní police pro krabičku zápalek a svíčku. Tu v sirnatém záblesku zapálil a zakryl ji dlaní před závanem vzdu­chu z tajné místnosti. S Derchan v patách pak prošel skříní a osvítil kancelář Radikálního renegáta.¶ ¶ Derchan s Benjaminem zapálili plynové lampy. Kancelář byla roz­lehlá a přilehlý pokoj vedle ní vypadal jako komůrka. Vzduch tu byl těžký a vydýchaný. Neproudilo sem žádné přirozené světlo. Vysoko na stropě se rýsoval rám světlíku, ale sklo bylo začerněné.¶ V místnosti stálo pár židlí a dva psací stoly, oba pokryté papíry, nůžkami a psacími stroji. Na jedné židli seděl neaktivní konstrukt s prázdnýma očima. Jednu nohu měl rozdrcenou a rozbitou, vyhře­závaly z ní měděné drátky a skleněné střepy. Stěna byla polepená plakáty. Kolem dokola se vršily hromady plesnivějících výtisků Ra­dikálního renegáta. U jedné stěny stál neohrabaně vyhlížející lis, ob­rovské železné monstrum potřísněné vazelínou a barvou.¶ Benjamin se posadil k většímu ze stolů a přitáhl si židli. Zapálil si dlouhý doutník, z něhož se linulo neskutečné množství kouře. Derchan si k němu přisedla a palcem ukázala na konstrukta.¶ "Jak je na tom?" zeptala se.¶ "Abych ho využíval za dne, na to dělá strašný kravál. Musím čekat, dokud ostatní neodejdou, ale ani lis nepracuje potichu, takže je to vlastně jedno. A kdo se má každých čtrnáct dní celou noc mořit s ustavičným roztáčením toho zasranýho kola. Hodím mu do břicha trochu uhlí, postavím ho k tornu a jdu spát."¶ "Jak to vypadá s novým číslem?"¶ Benjamin pomalu pokýval hlavou a ukázal na převázanou hroma­du vedle židle.¶ "Není to špatné. Natisknu toho trochu víc. Máme tam malý článek o tom tvém přetvorovi z obludária."¶ Derchan mávla rukou. "Není to nic velkého."¶ "Ne, ale je to... však víš... úderné. Úvodník se týká voleb. 'Serte na Loterii' poněkud vybranějšími slovy." Usmál se. "Vím, že je to skoro totéž co minule, ale jsme holt v tom období."¶ "Tys letos v lotynce nebyl šťastným výhercem, co?" zeptala se Derchan. "Nebo tvoje číslo vylosovali?"¶ "Ale kdeže. To se mi stalo jen jednou v životě, před lety. Běžel jsem k volbám, hrdě jsem svíral svůj poukaz a volil jsem Konečně jsme prozřeli. Mladické nadšení." Ben se ušklíbl. "Ty snad máš auto­matický nárok?"¶ "U čertova ocasu, Benjamine, kde bych schrastila tolik peněz! Kdybych je měla, dávala bych na RR mnohem víc. Ne, ani já jsem letos nevyhrála."¶ Benjamin rozvázal motouz na hromadě tiskovin. Hrst jich podal Derchan. Oddělila horní výtisk a rozložila si ho před sebou. Každé číslo tvořil jediný velký list papíru dvakrát přeložený napůl. Písmo na titulní stránce bylo stejně velké, jaké používal Maják, Rozbroj nebo jakákoli jiná novokrobuzonská legální tiskovina. Uvnitř Radikálního renegáta se to však jen hemžilo články, hesly a výzvami soupeřícími mezi sebou v záplavě drobounkých liter. Bylo to ošklivé, ale účinné.¶ Derchan vylovila tři šekely a posunula je k Benjaminovi. Ten si je vzal, zamručel poděkování a vhodil je do plechovky na stole.¶ "Kdy mají přijít ostatní?" zajímalo Derchan.¶ "Asi tak za hodinu mám sraz se dvěma v hospodě, zbytek pak dnes večer a zítra." V rozkolísané, násilné, neupřímné a represivní politic­ké atmosféře současného Nového Krobuzonu bylo nezbytné, aby se s výjimkou zvláštních případů autoři píšící pro Radikálního renegáta vůbec, nesetkávali. Tak se minimalizovala pravděpodobnost, že se me­zi ně vetře milice. Benjamin byl vydavatel, jediný člověk v neustále se měnící redakci, kterého znali všichni. On jediný také znal je.¶ Derchan si na podlaze vedle své židle všimla stohu neuměle vy­tištěných archů. Byly to další listy, podobně buřičské jako Radikální renegát. Něco mezi kolegy a soupeři.¶ "Máš tam něco zajímavého?" ukázala na hromádku. Benjamin pokrčil rameny.¶ "Řev se tenhle týden moc nepovedl. Výheň má slušný úvodník o Gangrově napojení na lodní dopravce. Řeknu někomu, aby po tom šel. Kromě toho nic moc."¶ "Do čeho chceš, abych se pustila?"¶ "No..." Benjamin začal listovat stránkami a dívat se do pozná­mek. "Nepouštěj ze zřetele tu stávku v docích... sbírej názory, pokus se sehnat několik kladných reakcí, nějaké přímé citace, však víš. A co takhle třeba pět set slov o historii Volební loterie?"¶ Derchan přikývla.¶ "Co jiného se chystá?" zeptala se. Benjamin našpulil rty.¶ "Kolují zvěsti, že Gangr je nemocný a léčí se nějak pochybně: po tom bych docela rád šel, ale můžeš vzít jed na to, že tahle informace už prošla drmolví kolika ústy. Ale přesto, měj uši nastražené. Pak je tu ještě něco... v téhle fázi to zatím nemá žádnou velkou váhu, ale zní to zajímavě. Jsem v kontaktu s někým, kdo tvrdí, že je v kontaktu zase s někým jiným, kdo prý chce odhalit vazby mezi parlamentem a organizovaným zločinem."¶ Derchan pomalu a uznale pokývala hlavou.¶ "To zní hodně šťavnatě. O čem je řeč? Drogy? Prostituce?" ¶ "Kruci, je nad slunce jasnější, že Gangr má prsty úplně ve všem, co tě napadne. A nejen on, všichni. Vychrlíš zboží, shrábneš zisky, přiměješ milici, aby po tobě zametla se zákazníky, zajistíš si tak novou dávku přetvorů nebo otroků do dolů v Okřídlené hlavě, budeš mít plné věznice... jak se ti jen zlíbí. Nevím, na co kápl zrovna tenhle donašeč, vypadá to, že je pěkně nervózní a nejspíš práskne do bot. Ale ty mě znáš, Der. Pomaloučku polehoučku." Mrkl na ni. "Tohle si nenechám ujít.¶ "Tak mě nezapomeň informovat, jasný?" Benjamin přikývl. ¶ Derchan si do kabelky složila svou hromádku tiskovin a schovala je pod všemožnými drobnostmi. Vstala.¶ "Tak jo. Dostala jsem pokyny. Ty tři šekely, mimochodem, obná­šejí čtrnáct prodaných výtisků Renegáta."¶ "Dobrá práce," uznal Benjamin a mezi spoustou notesů na stole našel jeden, kam si tuto skutečnost poznamenal. Vstal a pokynul Der­chan, aby prošla dveřmi a skříní. Než v kanceláři pozhasínal světla, čekala na něho v pokojíku.¶ "Grim–nebo–jak–se–vlastně–jmenuje pořád nakupuje?" zeptal se přes otvor. "Víš, ten vědátor."¶ "Ano. Docela mu to jde."¶ "Onehdy jsem o něm slyšel docela zajímavou historku," Benjamin prolézal skříní a hadrem si ubíral zamaštěné ruce. "Je to ten člověk, co se tak shání po těch ptácích?"¶ "Je, provádí nějaký experiment. Ty posloucháš kriminální živly, Benjamine?" Derchan se zazubila. "Sbírá všechno, co lítá. Myslím, že má zásadu nikdy si nic nekupovat oficiálně, pokud to jde nelegálními kanály."¶ Benjamin uznale pokýval hlavou.¶ "To pak v tom ten chlápek umí chodit. Ví, jak o sobě dát vědět."¶ Zatímco mluvil, vracel na místo zadní stěnu. Ještě ji zajistil a oto­čil se k Derchan.¶ "Tak to by bylo. Měli bychom se zase vžít do svých rolí." ¶ Derchan krátce přikývla a trochu si rozcuchala paruku. Rozvázala si složitě zavázané tkaničky. Benjamin si vyhrnul košili. Zatajil dech a mával rukama, dokud nezrudl. Pak náhle vydechl a začal rychle dýchat. Po očku se podíval na Derchan.¶ "No tak," zaprosil. "Bud na mě hodná. Co moje pověst? Mohla bys vypadat aspoň unaveně..."¶ Derchan se na něho usmála, vzdychla a promnula si tvář a oči.¶ "Áách, pane B.," zapištěla komicky. "Vy jste ze všech úplně nej­lepší!"¶ "To už zní líp..." mrkl na ni.¶ Odemkli dveře a vyšli na chodbu. Připravené divadýlko bylo zby­tečné. Byli sami.¶ Hluboko dole bylo slyšet vrčení drtiček.¶

Kapitola třináctá

Lin se probudila a dlouze se zahleděla na Izákovu hlavu vedle sebe. Nechala si ovívat tykadla jeho dechem. Už dlouho se z pohledu na něj takto netěšila.¶ Opatrně se překulila na bok a pohladila ho. Izák cosi zabručel a zavřel pusu. Našpulil rty a při dalším nadechnutí je zase otevřel. Lin mu rukama přejížděla po mohutném těle.¶ Byla se sebou spokojená, spokojená a hrdá na to, co včera zvládla. Bylo jí smutno, cítila se osaměle a odvážila se zariskovat, ačkoli vědě­la, že když přijde do jeho čtvrti bez ohlášení, naštve ho. Ale podařilo se jí dosáhnout, že večer proběhl k oboustranné spokojenosti.¶ Neměla v úmyslu hrát na struny Izákova soucitu, ale jeho zlost se brzy změnila v účast s jejím rozpoložením. S mlhavým uspokojením si uvědomila, že byla viditelně vyčerpaná a skleslá, a že ho nemu­sela přesvědčovat, aby na ni byl hodný. Dokonce rozpoznával emoce z pohybu jejího hlavotěla.¶ Izákovy snahy, aby s ní nebyl spatřen a označen jako její milenec, měly jeden klad. Když spolu šli loudavým krokem po ulici, aniž se dotýkali, napodobovali tak plachost zamilovaných mladých lidí.¶ Cheprijky nic podobného neznaly. Hlavosex za účelem rozmno­žování znamenal nepříjemnou povinnost, kterou prováděly jen kvůli udržení populace. Cheprijští samci byli nemyslící skarabové podobní hlavotělům samic, a cítit, jak se plazí vzhůru, vnikají dovnitř a ko­pulují s hlavou, bylo něco, co Lin už několik let naštěstí nezažila. Sex pro zábavu, prováděný jen mezi samicemi, byl nespoutanou kolektiv­ní aktivitou, ovšem dosti ritualizovanou. Signály flirtování, odmítání a přijímání byly jak mezi jednotlivými cheprijkami, tak mezi skupi­nami formální jako tance. Nebylo v nich nic z rozpačitého, nervózního erotického chování lidské mládeže.¶ Lin byla s lidskou kulturou obeznámena natolik, aby rozpoznala tradici, k níž byl stahován Izák, když se spolu procházeli městem. Před tímto zakázaným mezirasovým vztahem si nadšeně užívala sexu se svými družkami a na intelektuální úrovni pohrdala marnými a bez­významnými rozhovory, které spolu vedli lidé; slýchala útržky téhle konverzace po celém Novém Krobuzonu. Ale k vlastnímu překvapení stejný zdrženlivý a nejistý přístup občas vycítila i z Izáka- a nakonec se jí docela zalíbil.¶ Objevil se i včerejšího večera, když se ubírali po chladných ulicích směrem k nádraží a potom cestovali horní úrovní města ke Zmijí díře. Jedním z nejlepších důsledků samozřejmě bylo co největší vystupňo­vání sexuálního prožitku, když k němu konečně došlo.¶ Izák ji popadl, jen co se zavřely dveře, ona ho přitlačila ke stěně a objala ho rukama. Vášeň na sebe nedala dlouho čekat. Odstoupila od něho, otevřela krovky a dovolila mu rozechvělými prsty hladit křidélka. Nechala ho čekat, zatímco se těšila z jeho oddanosti, a pak ho prudce stáhla na postel. Přetočila se s ním, až se ocitl na zádech. Strhala ze sebe i z něj oblečení. Sedla si na něho, on jí hladil pevné hlavotělo, rukama jí přejížděl přes trup, laskal se s ňadry, a když se začali pohybovat, pevně ji uchopil za boky.¶ Potom jí uvařil večeři. Jedli a povídali si. Lin mu o panu Multim neřekla ani slovo. Když se jí zeptal, proč se cítila tak zkormoucená, byla celá nesvá. Začala vykládat polopravdy o ohromné složité soše, kterou nemůže nikomu ukázat a která je příčinou, proč se nezúčastní soutěže o Šintakostskou cenu, že jí ta socha vysává síly a že na ní pracuje v jedné dílně, kterou si našla ve městě a o níž mu nemůže nic říct.¶ Věnoval jí velkou pozornost. Možná si dával záležet. Věděl, že Lin občas dopálí, jak dovede být roztržitý, když pracuje na nějakém projektu. Páčil z ní, kde se ta dílna nachází.¶ Samozřejmě mu to neřekla.¶ Smetli ze sebe drobky a semínka a šli spát. Izák ji ve spánku objímal .¶ Když se probudila, dlouhé pomalé minuty se těšila z jeho pří­tomnosti, pak vstala a ke snídani mu udělala topinky. Libá vůně ho vzbudila, dovádivě ji políbil na krk a na hlavobřicho. Ona ho zase po tvářích pohladila hlavonohama.¶ Musíš dneska ráno pracovat? znakovala na něho přes stůl, zatímco kusadly žvýkala grep.¶ Izák se na ni přes topinku zadíval trochu provinile.¶ "No... vlastně jo. Fakt musím, zlatíčko," odpověděl, když polkl.¶ A co budeš dělat?¶ "Jak víš, mám doma ty tvorečky, všechny ty ptáky a tak dál, ale je to tak trochu srandovní. Už mám prostudované holuby, červenky, sokoly, drmolví co všechno, ale ještě jsem zblízka neviděl ani jednoho zasranýho garudu. Takže mě čeká lov. Odkládal jsem to, ale myslím, že nastala ta správná doba. Vyrážím do Plku," Izák se na ni ušklíbl a nechal ji, ať informaci vstřebá. Ukousl si další velké sousto. Když polkl, pokradmu se na ni podíval. "Nemyslím si, že... Chceš jít taky?"¶ Izáku, odpověděla mu okamžitě, neptej se mě, pokud to nemyslíš vážně, protože já bych opravdu ráda šla, a jestli si nebudeš dávat dozor, řeknu ti, že ano. Šla bych i do Plku.¶ "Podívej... Já fakt... Opravdu to myslím vážně. Jestli dneska rá­no nepracuješ na tom svém veledíle, pojď se trochu projít." S každým slovem v něm narůstala jistota. "Pojď, můžeš být moje mobilní la­boratorní asistentka. Ne, vím, co budeš dělat: právě ses stala mojí světlotiskařkou. Vezmi si aparát. Stejně potřebuješ vysadit."¶ Izák se začínal uvolňovat. Odešel s Lin z domu, aniž by na něm by­ly vidět známky neklidu. Kráčeli kousek na severozápad po Šadrašské, směrem k Vilnopolské stanici, ale Izáka přemohla netrpělivost a za­stavil drožku. Zarostlý drožkář před Lin nadzvedl obočí, ale námitky si nechal pro sebe. Naklonil hlavu, aby něco zašeptal svému koni, a pak Izákovi s Lin pokynul, aby si nastoupili.¶ "Tak kampak, vašnosti?" zeptal se.¶ "Do Plku, prosím." Izák promluvil dost vznešeně, jako by tónem svého hlasu měl omluvit místo, kam se chtěli dostat.¶ Drožkář se na něho nevěřícně otočil. "To si asi děláte legraci, že jo? Do Plku nejedu. Zavezu vás nanejvýš do Vadois, ale ani o krok dál. Za to mi to nestojí. V Plku by mi sebrali kola i za jízdy."¶ "Dobrá, dobrá," zavrčel Izák podrážděně. "Jeďte tak daleko, kam se odvážíte."¶ Když se rozhrkaná drožka vydala přes vilnopolské kočičí hlavy, Lin se otočila k Izákovi.¶ Opravdu je to nebezpečné? znakovala úzkostně.¶ Izák se obrátil a i on odpověděl gesty. Šlo mu to pomaleji a ne tak dobře jako Lin, ale s jejich pomocí mohl být neomalenější a nemusel brát ohled na drožkáře.¶ No... vládne tam jen kurevská chudoba. Štípnou všechno, co se hýbe, ale nějak extra násilní nejsou. Tady ten blb má prostě naděláno v gatích. Čte hodně... Izák zakolísal a soustředěním se mu zkřivila tvář.¶ "Neznám na to znak," zamumlal. "Bulvárních. Čte hodně bulvár­ních plátků." Opřel se a podíval se z okénka na siluetu Lykantru, která se mu rozechvěle potácela po levici.¶ Lin v Plku nikdy nebyla. Znala ho jen z vyprávění.¶ Před čtyřiceti lety se prodlužovala Spádová trasa na jih od Smr­tic, do Vadois a dál do výběžku Drsnolesa, který přiléhal k jižní části města. Plánovači a finančníci vystavěli vysoké kostry obytných blo­ků; sice se nepodobaly monolitům nedaleké Obory, ale i tak byly úchvatné. Otevřeli železniční stanici, Úpadlov, a další začali stavět přímo v Drsnolese ještě předtím, než kolem kolejí vůbec stačili vy­mýtit dostatečně široký průsek. Existovaly plány na výstavbu ještě jedné stanice za ní a v souladu s nimi se koleje zanořily hlouběji do lesa. Uvažovalo se dokonce o absurdně velikášských projektech, které měly trať protáhnout stovky mil na jih či na západ a propojit Nový Krobuzon s Myršokem či Labutím mořem.¶ Pak došly peníze.¶ Nastala jakási finanční krize, prasklo několik spekulativních bub­lin, jistá obchodní síť se položila pod tlakem konkurence a záplavou až příliš laciného zboží, a projekt byl v zárodku zastaven. Vlaky na Úpadlov ale pořád jezdily a vždycky několik minut bezdůvodně čeka­ly, než se vracely do města. Drsnoles rychle pohltil vymýcený terén jižně od prázdných budov a pozřel i bezejmennou prázdnou stani­ci a rezivějící koleje. Několik let vlaky na Úpadlově čekaly marně a ztichle. A pak se začali objevovat první cestující.¶ Prázdné skořápky okázalých budov se začaly naplňovat. Do té­to pusté oblasti se začali plížit chudí venkované z Obilné spirály a Žebravých kopců. Roznesly se zvěsti, že jde o zemi nikoho, zónu mimo dosah parlamentu, kde daně a zákony jsou stejně vzácné jako kanalizace. Prázdná patra vyplnily hrubě sbité konstrukce z nakra­deného dřeva. V náznacích nikdy nezrozených ulic přes noc vyrašily chatrče z betonu a vlnitého plechu. Obyvatelstvo se tu rozlézalo jako plíseň. Nestály tu žádné plynové lampy, které by plašily noční tmu, nebyli tu lékaři, nebyla tu práce, ale přesto se oblast během deseti let naplnila provizorními baráky. Dostala jméno Plk; odráželo neřízenou nahodilost její struktury – vypadalo to, jako by celá tato zapáchající chudinská čtvrť spadla z nebe jako ptačí trus.¶ Předměstí bylo mimo dosah vlivu novokrobuzonské městské sprá­vy. Existovala tu nespolehlivá alternativní infrastruktura: samozva­ná síť poštovních doručovatelů, popelářů, dokonce i jakási zákonnost. Tyto systémy však byly nespolehlivé a přinejlepším dílčí. Milice ani jiní strážci oficiálních zákonů do Plku nevstupovali. Jedinými hosty zvenku byly pravidelné vlakové spoje přijíždějící na nesmyslně dobře udržovaný Úpadlov a potom gangy maskovaných pistolníků, které se tu občas v noci objevily, aby terorizovaly a vybíjely místní obyvatel­stvo. Zběsilému barbarství vražedných komand často padaly za oběť plkovské děti ulice.¶ Nad Plkem ohrnovala nos chudina z Vlkodav a dokonce i ze Spatné strany. Jednoduše nepatřil do města, nebyl ničím jiným než městeč­kem, které se na Nový Krobuzon naroubovalo, aniž by se někoho dovolilo. Nebyly tu peníze, aby se přilákal průmysl, ať už legální, či nelegální. Zločin v Plku nebyl ničím jiným než drobným vyjádřením zoufalství a boje o přežití.¶ A na Plku bylo ještě něco, něco, co k návštěvě jeho nehostinných uliček přimělo Izáka. Už třicet let byl novokrobuzonským garudským ghettem.¶ Lin sledovala ohromné věžáky v Oboře. Viděla víření titěrných postaviček vznášejících se na vzestupných proudech, které se tvořily kolem domů. Skřaraši a možná i pár garudů. Drožka projížděla pod visutou dráhou, která se ladně snášela z miliční věže tyčící se hned vedle věžáků.¶ Kočí zastavil.¶ "Tak to bysme měli, vašnosti, tady končím."¶ Izák a Lin vystoupili. Na jedné straně se táhla řada úhledných bílých domů. Před každým byla malá zahrádka a většina z nich byla pečlivě upravena. Ulici lemovaly střapaté banyány. Naproti domům, na druhé straně se rozkládal dlouhý úzký park, pás zeleně široký asi tři sta yardů; svažoval se prudce dolů a pryč od silnice. Tato úzká zóna sloužila jako nárazníkové pásmo mezi slušnými domky Vadois, obývanými úředníky, lékaři a právníky, a Plkem, drolícím se chaosem za stromy, na úpatí kopce.¶ ¶ "Není se co divit, že Plk je tak zatraceně neoblíbený, co?" zabru­čel Izák. "Jen se podívej, jak všem těmto elegantním lidem pokazil výhled..." Zlomyslně se zazubil.¶ Lin v dálce viděla, jak úbočí kopce protíná trať Spádové trasy. Vlaky projížděly zářezem vyhloubeným mezi stromy na západním úbočí kopce. Nad bahniskem Plku vykukovaly červené cihly úpad­lovského nádraží. V této části města koleje ubíhaly jen kousíček nad úrovní zástavby a nádraží nemuselo vynikat žádnou architektonickou grandiózností, aby se vyšvihlo nad všechny okolní barabizny. Vyšší než ono byly v Plku jen pospravované kostry věžáků.¶ Lin ucítila, jak do ní Izák dloubl. Prstem mířil na shluk bloků nedaleko od železnice.¶ "Vidíš to?" Přikývla. "Podívej se výš."¶ Lin sledovala směr, kterým ukazovaly jeho prsty. Spodní části ne­smírně vysokých budov vypadaly opuštěně. Od šestého sedmého pat­ra nahoru však z nejrůznějších škvír a puklin vyčnívaly z divokých úhlech hromady větví. Okna zakrytá balicím papírem kontrastova­la s prázdnými otvory pod nimi. A vysoko na plochých střechách, přibližně ve stejné úrovni, na níž se nacházeli Izák s Lin, bylo vidět drobné postavičky.¶ Lin sledovala pohyb Izákovy ruky. Pocítila nával vzrušení. Viděla, jak na obloze dovádějí okřídlení tvorové.¶ "To jsou garudové," nadšeně zašeptal Izák.¶ Společně sešli z kopce ke kolejím a zahnuli lehce doprava, aby došli přímo k závratným provizorním garudským hnízdištím.¶ "Skoro všichni zdejší garudové žijí v těchto čtyřech domech. V ce­lém Novém Krobuzonu jich nebude víc než dva tisíce. Což znamená, že tvoří asi... ehm... zasraný nula celá nula tři procenta populace..." Izák se usmál. "Nastudoval jsem si to, sleduješ?"¶ Ale všichni tu přece nebydlí. Co takový Krachleki?¶ "Jasně, ten. Je pravda, že najdeš garudy, kterým se podaří od­sud uniknout. Kdysi jsem jednoho učil, šikovný klučina. Pár jich žije nejspíš ve Vlkodavech, tři nebo čtyři ve Stíništi, šest v Zákrutu. Na Drmolově vrchu a v Psoriaku jich bude taky hrstka. A jednou dva­krát za generaci někdo z nich udělá díru do světa, jako se to povedlo Krachlekimu. Mimochodem, nikdy jsem nic od něho nečetl. Dá se?"¶ Lin přikývla.¶ "Dobře, takže máš lidi, jako je on, a další... však víš, jak se jme­nuje ten sráč... ten v tom Odlišném směru... Šašžar, to je on. Drží se ho, aby dokázali, že OS je pro všechny xeňany." Izák si znechuceně odfrkl. "Obzvlášť pro ty bohaté."¶ Ale většina z nich žije tady. A když už jsi jednou tady, dostat se pryč musí být pěkně těžké...¶ "Řekl bych, že jo. A tos to ještě řekla mírně..."¶ Přešli potok, a jakmile se přiblížili k prvním chatrčím Plku, zpo­malili. Lin zkřížila ruce a potřásla hlavotělem.¶ Co tu vlastně dělám? znakovala sardonicky.¶ "Rozšiřuješ si obzory," odpověděl jí Izák zvesela. "Je důležité, abys věděla, jak v našem nádherném městě žijí jiné rasy."¶ Tahal ji za ruku, dokud mu Lin s předstíranou neochotou nedo­volila, aby ji odvlekl ze stínu stromů a dál do Plku.¶ ¶ Aby se do Plku dostali, museli překonat rozviklanou lávku, jedno­tlivé desky položené přes osm stop dlouhý příkop, který obec oddě­loval od parku a od Vadois. Šli za sebou a chvílemi rozpažovali, aby udrželi rovnováhu.¶ Pět stop pod nimi zahnívala stoka plná odporné rosolovité kaše výkalů, nečistota kyselé dešťové vody. Hladinou prostupovaly bubli­ny jedovatých plynů a nafouklé zvířecí mršiny. Tu a tam v ní vězely rezivějící plechovky a shluky masitých tkání podobné nádorům či po­traceným plodům. Výsledná polévka byla spíše zvlněná než zčeřená, udržovalo ji silné povrchové napětí natolik olejnatou a hustou, že by ji nic nedokázalo narušit: kamínky padající z mostku byly pohlceny, aniž by způsobily sebemenší šplíchnutí.¶ Izák nedokázal zápachu vzdorovat ani s rukou přiloženou k ústům a nosu. V polovině cesty přes fošny odporem zachroptěl a zvedl se mu žaludek. Než ale začal zvracet, stačil se ovládnout. Představa, že by měl na tomto mostku zavrávorat, ztratit rovnováhu a spadnout dolů, byla příliš odporná.¶ Puch kašovité hmoty vzlínající do vzduchu působil na Lin skoro stejně jako na Izáka. Než na druhé straně sestoupili z dřevěných desek, jak ona, tak Izák měli dokonale po náladě. Mlčky se vydali do bludiště Plku.¶ Lin zjistila, že orientace mezi tak nízkými domyje poměrně snad­ná: shluk věžáků, které hledali, byl jasně viditelný přímo před nádra­žím. Chvílemi šla ona před Izákem, pak šel v čele zase on. Mezi domy se opatrně ploužili přes příkopy plné odpadků. Už nijak nereagovali. Nezmohli se už ani na gesto znechucení.¶ Všimli si jich plkovští zevlouni, dav rychle houstl.¶ Zapšklí muži a ženy a stovky dětí, všichni oblečení do pitvorných kombinací odkudsi vyhrabaného šatstva a zalátané pytloviny. Lin za chůze chytaly malé ručky a prstíky. Plácala je a přeběhla před Izáka. Okolo se zvedla vlna drmolení a pak i hlasitého dožadování se peněz. Nikdo se je ale nepokoušel zastavit.¶ Izák s Lin dál odhodlaně kráčeli klikatými uličkami a neztráce­li z očí věžáky. V patách jim táhl početný zástup místních. Jak se přibližovali, obrysy garudů ve vzduchu nabývaly zřetelnějších podob.¶ Pak jim cestu zahradil tlustý muž, skoro stejně mohutný jako Izák. "Vašnosti, buzíku," zakřičel odměřeně a na oba kývl. Oči mu tě­kaly. Izák chytil Lin za ruku a naznačil jí, aby zastavila.¶ "Co chceš?" zeptal se tlusťocha netrpělivě.¶ Muž mluvil velice rychle. "Do Plku moc návštěv nezavítá. Tak jsem hloubal, jestli by se vám nešiknul malý pomocníček." ¶ "Neblbni, chlape," zahřímal Izák. "Já nejsem žádná návštěva. Když jsem tu byl naposled, byl jsem hostem Divocha Petra," pokra­čoval furiantsky. Počkal, než utichl šepot, který toto jméno vyvolalo. "Teď si jdu pokecat tady s těma." Ukázal prstem na garudy. Tlusťoch mírně poodstoupil.¶ "Jdete si podebatovat s ptačíma klukama? A pročpak, vašnosti?"¶ "Po tom ti může být prd! Ptám se, chceš mě doprovodit do jejich rezidence?"¶ Muž smířlivě zvedl ruce.¶ "Neměl jsem vyzvídat, vašnosti, do toho mi nic není. Ke kurníkům vás může zavést tady Smíšek, za nějakou drobounkou odměnu."¶ "Do Drmola, s tím si nedělejte starosti, o to se postarám. Jenom prosím," oslovil zvučně Izák celý okounějící dav, "aby vás v těch vašich palicích ani nenapadlo, že byste tu někoho přepadli a okradli. Mám u sebe jen tolik, abych zaplatil slušnému průvodci, ani o groš víc, a vím, že kdyby se Divochovu starému kamarádovi v jeho rajónu něco stalo, řval by vzteky, až by zmodral."¶ "Prosím vás, vašnosti, urážíte Plkovské. Už ani slovo, půjdete mi v patách, jasný?"¶ "Veď nás, chlape," nařídil Izák.¶ Zatímco se proplétali mezi oslizlými betonovými a zrezivělými ple­chovými střechami, Lin se natočila k Izákovi.¶ Co to u Drmola mělo všechno znamenat? Kdo je to Divoch Petr?¶ Izák jí za chůze gesty odpověděl.¶ Samý kecy. Kdysi jsem tady byl s Lemuelem v jedné... pochyb­né záležitosti; setkali jsme se s Divochem. Místní kápo. Vůbec jsem netušil, že ještě žije! Nepamatoval by se na mě.¶ Lin nevěřila vlastním očím. Nemohla pochopit, že Plkovští Izákovi na jeho habaďůru skočili. Ale v každém případě mířili ke garudskému věžáku. Možná že nebyla svědkem ani tak skutečné konfrontace jako spíše nějakého rituálu. Možná Izák vůbec nikoho neoklamal a nevy­děsil. Možná mu pomáhali ze soucitu.¶ Narychlo stlučené chatrče omývaly úpatí věžáků jako drobné vln­ky. Průvodce jim nadšeně pokynul a ukazoval na čtyři bloky, mezi nimiž se ukrývala malá nezastavěná plocha. Ve stíněném prostoru byla původně založená zahrada; zkroucené stromky se draly k pří­mému světlu. Zpod křovisek vyrůstaly suchomilné rostliny a odolný plevel. Pod oblačným příkrovem kroužili garudové.¶ "Tam je váš cíl, vašnosti! " zvolal muž hrdě.¶ Izák zaváhal.¶ "Jak se mám... nechci mezi ně vtrhnout bez ohlášení..." zakoktal se. "Ehm... jak upoutáme jejich pozornost?"¶ Průvodce natáhl ruku. Izák se na něho chvíli díval, pak zašmátral po šekelu. Muž se rozzářil a šekel zmizel v jeho kapse. Otočil se, poodstoupil od zdi a ostře zahvízdal na prsty.¶ "Hej!" zařval. "Ptakouši! Vašnosta si chce podebatovat!"¶ Dav, který Izáka a Lin stále obklopoval, začal jeho slova horlivě skandovat. Zběsilý řev garudy nahoře upozornil, že mají návštěvu. Ve vzduchu nad plkovským davem se shromáždila skupinka poletujících tvoru. Pak se se sotva postřehnutelným naklopením křídel tři z nich efektně pustili k zemi.¶ Ozvalo se lapání po dechu a uznalé hvízdání.¶ Tři garudové se střemhlav řítili k vyčkávajícímu davu. Dvacet stop nad zemí trhnutím rozepjali křídla a svůj závratný pád zbrzdili. Prud­ce máchali křídly, do tváří a očí lidí na zemi posílali mohutné poryvy větru a prachu. Vznášeli se chvíli výš, chvíli níž, klesali a stoupali, vždy těsně mimo dosah davu.¶ "Proč všichni tak řvete?" zavřeštěl garuda vlevo.¶ "To je úžasné," zašeptal Izák k Lin. "Má ptačí hlas, ale je mu rozumět mnohem líp než Jagharkovi. Ragamolština musí být jeho rodný jazyk, nejspíš nikdy nemluvil jinak."¶ Lin a Izák nemohli z těchto úchvatných tvorů spustit oči. Garu­dové byli do pasu nazí, nohy jim zakrývaly tenké hnědé nohavice. Jeden měl černá křídla i kůži; druzí dva byli snědí. Lin jim zírala na ohromná křídla. Napínala se v obrovském rozpětí, přinejmenším dvaceti stop.¶ "Tady vašnosta..." začal průvodce, ale Izák ho přerušil.¶ "Rád vás poznávám," vykřikl nahoru. "Mám pro vás nabídku. Je možné, abychom si popovídali?"¶ Garudové se po sobě podívali.¶ "Co chceš?" zařval ten černý.¶ "Podívejte –" Izák ukázal na dav "– takhle si debatu nepředsta­vuju. Máte tu nějaké soukromí, kam bychom se mohli uchýlit?"¶ "To si piš! Uvidíme se nahoře!"¶ Tři páry křídel současně zabraly, garudové vyletěli k nebi a marně úpějícího Izáka nechali stát.¶ "Počkejte!" křičel. Bylo pozdě. Otočil se na průvodce. ¶ "Myslím," podotkl, "že výtah uvnitř nefunguje, co?"¶ "Nikdo ho tam nenamontoval, vašnosti." Průvodce se ďábelsky zakřenil. "Měli byste se vydat na cestu."¶ ¶ "Drmolovy skákavý voči, Lin... běž dál beze mě. Dodělávám. Leh­nu si tady a umřu."¶ Izák ležel v mezipatře mezi šestým a sedmým poschodím. Supěl, sípal a lapal po dechu. Lin celá zoufalá stála nad ním s rukama v bok. Vstávej, tlusťochu, znakovala. Jo, vyčerpává to. Mě taky. Mysli na zlato. Mysli na vědu.¶ Izák vrávoravě vstal – skučel, jako by ho mučili. Lin ho popohnala k další části betonového schodiště. Polkl, zaťal zuby a vlekl se schod za schodem nahoru.¶ Schodiště bylo šedivé a osvětlené pouze přísvitem, který se sem vkrádal kolem rohů a z nejrůznějších skulin. Teprve teď, v sedmém patře, začaly schody vypadat, jako by je někdo používal. Kolem no­hou se jim začaly hromadit odpadky. Schody byly spíše špinavé než pokryté vrstvou jemného prachu. Na každém podlaží byly dvoje dveře a rozbitým dřevem pronikaly drsné zvuky garudské konverzace.¶ Izák upadl do pomalého, zbědovaného rytmu. Lin šla za ním a ig­norovala jeho ustavičná upozornění na blížící se infarkt. Po dlouhých bolestných minutách se doplazili do horního podlaží.¶ Nad nimi byly dveře na střechu. Izák se opřel o stěnu a otřel si tvář. Pot se z něj jen řinul.¶ "Minutku, zlatíčko," zasípal a dokonce se pousmál. "Do bohů! Všechno kvůli vědě, co? Připrav si aparát... Dobře. Jdem na to."¶ Vstal, zhluboka se rozdýchal, pak pomalu vyšel poslední schody ke dveřím, otevřel je a vkročil do přímého světla. Lin šla za ním s aparátem v rukou.¶ Cheprijské oči nepotřebovaly čas na přechod ze světla do stínu a naopak. Lin vystoupila na hrubou betonovou střechu poházenou od­padky a kusy betonu a spatřila, jak si Izák zoufale cloní oči a mžourá. Klidně se rozhlédla kolem.¶ Nedaleko se na severovýchodě zvedalo Vadois, vlnitý klín vyvýše­né země, který se dral k obloze, jako by se snažil zaclonit výhled na centrum města. Bodec, Nádraží Perdido, parlament, kupole Sklení­ku: viděla všechno, všechno to vyčnívalo nad zvlněný obzor. Naproti kopci spatřila míle a míle Drsnolesa; ztrácel se v nerovném terénu. Z listnatého příkrovu se tu a tam vynořovaly malé kamenné pahorky. Daleko na sever bylo možno přímo dohlédnout k středostavovským předměstím Hadince a Žlučna, k miliční věži na Vrchu sv. Drmola, k vysoko ubíhající trati Centrální trasy, která protínala Přípotoky a Chimer. Lin věděla, že těsně za začazenými železničními oblouky, dvě míle odsud, se klikatí Dehet, po němž do města připlouvají na­ložené čluny z jižních stepí.¶ Izákovi se mezitím zorničky přizpůsobily, takže mohl spustit ruce.¶ Nad hlavami jim akrobaticky vířily stovky garudů. V úhledných spirálách začali slétat na střechu a kolem Lin a Izáka dopadali na své mohutné pařáty. Snášeli se z nebe jako sprška přezrálých jablek.¶ Lin odhadovala, že jich je nejméně dvě stě. Úzkostlivě se přitiskla k Izákovi. Garudové měřili v průměru několik palců přes šest stop, nepočítaje v to úžasné oblouky složených křídel. Mezi muži a ženami nebylo rozdílů ve výšce ani v tělesné stavbě. Samice byly oblečené do tenkých hábitů, samci na sobě měli bederní zástěrky nebo ustřižené nohavice. To bylo vše.¶ Lin byla vysoká pět stop. Neviděla dál než na první řadu garudů, která ji a Izáka obklopovala na vzdálenost natažené paže, ale sledo­vala, že se jich ze vzduchu snáší stále větší a větší množství. Izák ji roztržitě poplácal po rameni.¶ Ve vzduchu dosud dovádělo, lovilo a hrálo si několik těchto tvorů. Když garudové přestali přistávat, Izák je oslovil.¶ "Dobře tedy," zařval. "Moc vám děkuju, že jste si mě sem nahoru pozvali. Chtěl bych vám udělat jeden návrh."¶ "Komu?" ozval se hlas z davu.¶ "Vám všem," odpověděl Izák. "Víte, věnuju se teď jisté práci... ohledně létání. A vy jste jediní tvorové v celém Novém Krobuzonu, kteří umějí létat a mají v hlavách mozek. Skřaraši žádnými kon­verzačními schopnostmi neoplývají," dodal žoviálně. Vtip nevyvolal žádnou odezvu. Odkašlal si a pokračoval.¶ "Mě... ehm... jaksi napadlo, jestli by se mnou někteří z vás nebyli ochotní na několik dní odejít a pomoct mi s prací; ukázat mi, jak létáte, umožnit mi pořídit několik snímků křídel..." Popadl Lin za ruku, v níž držela aparát, a zamával jí. "Přirozeně vám za váš čas zaplatím... Opravdu bych vám byl za pomoc vděčný..."¶ "Co děláš?" Otázka zazněla od garudy v přední řadě. Když pro­mluvil, ostatní se na něho podívali. Tak tohle, napadlo Lin, je jejich šéf.¶ Izák na něho opatrně pohlédl.¶ "Co dělám? Chceš říct..."¶ "Chci vědět, k čemu ti ty obrázky budou? Co máš za lubem?" ¶ "Jde o... ehm... výzkum ohledně povahy létání. Víš, jsem vědec a..."¶ "Kecy. Jak máme vědět, že nás nezabiješ?"¶ Izák překvapením zamrkal. Shromáždění garudové přikyvovali a souhlasně krákali.¶ "Proč bych vás měl, krucinál, chtít zabít...?"¶ "Vypadněte, pane. Nikdo vám tady pomoct nechce."¶ Ozvalo se několikeré rozpačité zaskřehotání. Bylo jasné, že ně­kteří z přítomných by se dali zlákat. Ale nikdo z nich se mluvčímu, vysokému garudovi s dlouhou jizvou přes hrud, nepostavil.¶ Lin sledovala Izáka, jak pomalu otevírá ústa. Pokoušel se situaci nějak zachránit. Viděla, že rukou zajel ke kapse a pak si to rozmyslel. Kdyby hned tady ukázal peníze, mohl by vypadat jako hejsek nebo podvodník.¶ "Poslyšte..." začal váhavě. "Nikdy by mě nenapadlo, že by s tím mohly být nějaké potíže..."¶ "Ne, pane, podívejte se, může a nemusí to být pravda. Možná jste taky od milice." Izák si opovržlivě odfrkl, ale velký garuda uštěpačně pokračoval: "Je možné, že si vražedná komanda našla cestu, jak nás ptačí lidi zlikvidovat. 'Jen jsme si tak přišli provést malý výzkum...' Ne, nikoho z nás to nezajímá, děkujeme."¶ "Víte," zkoušel to Izák, "chápu, že vás zajímají moje motivy. Chci říct, nevíte o mně ani ň...¶ "Nikdo z nás s vámi nejde, pane. Prostě tak."¶ "Podívejte, dobře vám zaplatím. Jsem ochotný platit šekel denně každému, kdo se mnou půjde do laboratoře."¶ Velký garuda předstoupil před ostatní a hrubě do Izáka strčil. ¶ "Chceš, abychom k tobě chodili do laboratoře, abys nás mohl rozpižlat a dívat se, jak fungujeme?" Druhý garuda Lin s Izákem obešel. "Ty a tady tvoje broučinka mě chcete rozpitvat?"¶ Izák protestoval a snažil se obvinění vyvrátit. Trochu se otočil a očima přelétl okolní zástup.¶ "Mám tomu rozumět tak, že tento pán mluví za vás za všechny, nebo by si tady chtěl někdo vydělat šekel denně?"¶ Z několika stran se ozvalo zamračení. Garudové se na sebe pokrad­mu a neklidně dívali. Velký garuda, který stál před Izákem, rozhodil ruce. Byl vzteky bez sebe.¶ "Já mluvím za všechny!" Otočil se a přísně se na své druhy zadí­val. "Má proti tomu někdo něco?"¶ V nastalém tichu se davem prodral mladý samec.¶ "Karle," promluvil mírně přímo k samozvanému vůdci. "Šekel je spousta peněz... co kdyby pár z nás šlo do města, ujistilo se, že nejde o žádnou lumpárnu, dohlídlo na to, že se nic nepokazí..."¶ Zatímco mluvil, garuda jménem Karel ho prudce udeřil do obli­čeje.¶ Z davu se ozvalo sborové zavřeštění. Za obrovského tlukotu křídel a v pršce peří se do vzduchu vznesla spousta garudů, kteří ze střechy vystřelili, jako když vystřelí. Někteří krátce zakroužili ve vzduchu a vrátili se, aby jim nic neuniklo, jiní však zmizeli do horních pater ostatních věžáků nebo pryč do bezmračného nebe.¶ Karel stál nad svou otřesenou obětí, která padla na kolena. ¶ "Kdo je šéf?" skřehotal Karel pronikavě. "Kdo je tu šéf?"¶ Lin zatahala Izáka za košili a vlekla ho ke dveřím na schodiště. Izák se jí slabě vzpíral. Obrat v chodu událostí vyvolaný jeho dotazem ho viditelně zaskočil, ale zároveň ho souboj garudů fascinoval. Lin ho pomalu táhla ze scény.¶ Padlý garuda vzhlédl ke Karlovi.¶ "Ty jsi šéf," uznával pokorně.¶ "Já jsem šéf. Já jsem tady šéf, protože se o vás starám, ne? Dávám pozor na to, abyste byli v pořádku, ne? Není to tak? A co vám pořád říkám? Držte si od těla plazivce! A nejvíc pak antroše! Ti jsou nej­horší, roztrhají vás, urvou vám křídla, na místě vás zabijí! Žádnému z nich nedůvěřujte! A to se týká i tlusťocha s naditou šrajtoflí." Po­prvé během své dlouhé tirády se podíval i na Izáka a Lin. "Ty!" zařval a ukázal na Izáka. "Mazej odsud, než ti ukážu, jaký to je lítat... pří­mo, kurva, dolů!"¶ Lin viděla, jak Izák otvírá pusu, aby se pokusil o poslední smířlivé vysvětlení. Podrážděně zadupala a prudce ho vtáhla do dveří.¶ ¶ Nauč se trochu chápat situace, Izáku. Bylo načase odejít, znako­vala divoce, když scházeli dolů.¶ "Dobrá, Lin, u Drmolovy prdele, chápu, chápu!" Vztekal se a mo­hutně dupal se schodů, aniž by si jedinkrát postěžoval. Energii mu dodávalo drásavé podráždění a zmatek.¶ "Prostě jenom nechápu," pokračoval, "proč jsou tak kurevsky ne­přátelští..."¶ Lin se k němu rozhořčeně otočila. Přiměla ho, aby se zastavil. Protože to jsou xeňani, jsou chudí a vyděšení, ty pitomče jeden, znakovala pomalu. Velký výpasený chlap s plno penězma přijde do Plku, prodrmola, není to žádný ráj, ale oni nemají nic jiného, a za­čne je přesvědčovat, aby z něho odešli z důvodů, o kterých se nechce zmiňovat. Připadá mi to, že Karel to vystihl zatraceně dobře. Tako­véhle místo potřebuje někoho, kdo se postará. Kdybych já byla garuda, říkám ti, že bych ho poslouchala.¶ Izák se uklidňoval, dokonce se zatvářil trochu zahanbeně. ¶ "Dobrá, Lin. Uznávám tvoje námitky. Měl jsem napřed prozkou­mat terén, měl jsem se nechat informovat od někoho, kdy to tady trochu zná..."¶ Jo a teď už je to fuč. Už nic nenaděláš, je příliš pozdě...¶ "Ano, přesně tak, fakt díky, žes mi to připomněla..." Zamračil se. "U zasranýho chrchle! To jsem to pěkně zkurvil, co?"¶ Lin mlčela.¶ Cestou přes Plk toho mnoho nenamluvili. Zatímco se vraceli stej­nou trasou, kterou přišli, zpoza oken a otevřených dveří je sledovala řada očí.¶ Když se opatrně ubírali přes smrdutý příkop s výkaly a zahníva­jícími zbytky, Lin se ohlédla na sešlé věžáky. Viděla plochou střechu, na které stáli.¶ Pronásledovalo je malé hejno mladých garudů, kteří za nimi sveřepě letěli. Izák se otočil a tvář se mu na okamžik rozzářila, ale garudové se nepřiblížili natolik, aby s nimi mohl promluvit. Z výšky na něho dělali neslušná gesta.¶ Lin s Izákem se přes kopec ve Vadois přiblížili k městu.¶ "Lin," odhodlal se Izák po několika minutách mlčení a znělo to melancholicky, "v Plku jsi mi řekla, že kdybys byla garuda, poslou­chala bys ho, je to tak? Ale ty garuda nejsi, jsi cheprijka... Když ses odhodlala odejít z Újetce, musela ti spousta tvých lidí nařizovat, aby ses držela doma, že lidem se nedá důvěřovat a tak dál... A Lin, tys je neposlechla, víš?"¶ Lin dlouho v tichosti přemýšlela, ale neodpověděla mu.¶

Kapitola čtrnáctá

"No tak, starouši, scvrklouši, hajzlíku. Sněz něco, do Drmola..." Housenka ležela odevzdaně na boku. Občas se jí zavlnila ochablá kůže, zakývala hlavou a poohlédla se po jídle. Izák nad ní mlaskal, šeptal jí, strkal do ní klacíkem. Tvor se nespokojeně vrtěl, ale po chvíli přestal.¶ Izák se narovnal a hodil kolík do kouta.¶ "Už ztrácím naději," oznámil okolnímu vzduchu. "Nemůžeš říct, že jsem se nesnažil."¶ Odstoupil od bedýnky se zahnívajícími hromádkami potravin. ¶ Na galerii se stále vršily klece; ještě pořád tu zněla dizonantní symfonie vřeštění, syčení a ptačího štěbetání; ale zásoby zvířecích vzorků už řádně prořídly. Spousta kotců a klecí byla otevřená a zela prázdnotou. Zbyla tu méně než polovina původního množství exem­plářů.¶ Izáka o pár experimentálních subjektů připravily choroby; část se jich pozabíjela v soubojích, jak v rámci jednoho druhu, tak mezi­druhových; jiné obětoval na oltář výzkumu. Několik ztuhlých tělíček bylo v nejrůznějších polohách přibito k deštění kolem dokola. Stěny pokrývalo ohromné množství náčrtů. Původní počet nákresů křídel a způsobů letu se zmnohanásobil.¶ Izák se opřel o stůl. Přejel prsty přes poházená schémata. Nahoře ležel načmáraný trojúhelník s křížem uprostřed. Zavřel oči, jako by ho to mohlo ochránit před neutuchající kakofonií zvuků.¶ "Tak už buďte zticha," zařval, ale zvířecí chorál se ozýval nerušeně dál. Izák si sevřel hlavu v dlaních a jeho zasmušilost se prohlubovala.¶ Pořád ho trápily vzpomínky na včerejší katastrofální výlet do Pl­ku. V mysli se k němu nepřestával bezděčně vracet a neustále pře­mýšlel, co mohl a měl udělat jinak. Choval se arogantně a hloupě, přišel jako neohrožený dobrodruh, oháněl se penězi, jako by byly> ně­jakou thaumaturgickou zbraní. Lin měla pravdu. Nebylo divu, že se mu podařilo znepřátelit si pravděpodobně celou novokrobuzonskou garudskou populaci. Přistupoval k nim jako k bandě lumpů, kterou si lze koupit a ohromit. Jednal s nimi jako s kumpány Lemuela Holu­ba. Těmi ovšem nebyli. Byli chudým vyděšeným společenstvím, kte­ré se snaží přežít a možná si vydobýt v nepřátelském městě špetku úcty. Sledovali, jak jejich sousedy likvidují občanské hlídky, jako by šlo o zábavu. Obývali alternativní ekonomické prostředí založené na lovu a směně, sběru v Drsnolese a na drobných krádežích.¶ Jejich politika byla krutá, ale dokonale pochopitelná.¶ A on si to teď u novokrobuzonských garudů tak pokazil. Izák si prohlížel všechny obrázky, světlotisky a schémata, které vytvořil. Stejně jako včera, pomyslel si. Přímý postup nefunguje. Na správné cestě jsem byl hned na začátku. Nejde o aerodynamiku, tím, směrem, se nesmím ubírat... Z přemýšlení ho opět vytrhlo vřeštění jeho zajatců.¶ "Tak dobře!" Napřímil se a na vězněná zvířata vrhl nasupený pohled, jako by je vyzýval, aby ještě zkusila třeba jen pípnout. Což samozřejmě ihned udělala.¶ "Tak jo!" přešel k první kleci. Zatímco ji táhl k velikému oknu, uvnitř se vyděsil párek holubů a začal zběsile poletovat. Nechal klec stát před sklem a donesl druhou, v níž se čilý vážkohad vlnil jako chřestýš. Tuto klec položil na holubí vězení. Pak uchopil klícku z jem­ného pletiva plnou komárů a další se včelami a i ty přitáhl k oknu. Nato probudil hašteřivé netopýry a zmijany vyhřívající se na sluníčku a přetáhl je k oknu, které shlíželo na Marast.¶ Na hromadu k oknu přemístil veškerý zbytek svého zvěřince. Lé­tavci se dívali ven na Žebra, krutě stočená nad východní částí města. Izák nakupil všechny bedny s živými organismy do pyramidy před sklem. Vypadala jako pohřební hranice.¶ Konečně byl se stěhováním hotov. V klecích poletovali a vřískali dravci a jejich oběti, přičemž je dělilo pouze dřevo nebo tenké mříže.¶ Izák se nemotorně natáhl do úzkého prostoru před klecemi a vy­klonil velké, pět stop vysoké okno. S večerním horkem do místnosti pronikla i záplava městských zvuků.¶ "Tak honem," zakřičel Izák, kterému se to začínalo líbit. "Už s vá­mi nechci mít nic společného!"¶ Rozhlédl se, přešel ke stolu a vrátil se s dlouhou rákoskou, kterou používal před řadou let jako ukazovátko u tabule. Šťoural jí do klecí. vyrážel háčky z oček, strkal do západek, dokud je neotevřel, a prorážel jí díry do pletiva tenkého jako hedvábí.¶ Přední části malých vězení se začaly odklápět. Izák si pospíšil, ote­vřel všechna dvířka, a kde nebyla hůlka dostatečně šikovná, pomohl si prsty.¶ Tvorové uvnitř byli zpočátku celí popletení. Někteří si nezalétali už celé týdny. Byli špatně krmení, apatičtí a vyděšení. Náhlý pohled na svobodu, soumrak a vůni vzduchu před sebou vůbec nechápali. Ale po dlouhé chvíli přece jen vyrazil na svobodu první ze zajatců.¶ Byla to sova.¶ Vystřelila otevřeným oknem a odlétla na východ, kde bylo ne­be nejtemnější, k lesnatým krajům u Železné zátoky. Na nehybných křídlech proplula mezi Žebry.¶ Její únik byl signálem. Strhla se divoká bouře, křídla zavířila. Sokoli, můry, cháloni, zmijani, ovádi, papoušci, chrousti, straky, tvorové vyšších vzdušných vrstev, drobné vážky, tvorové noci, dne i šera vyletěli z Izákova okna v oslnivém výbuchu mimiker a barev. Slunce už zapadlo, jediné světlo, které zachytilo oblaka peří, srsti a chitinových krovek, pocházelo z pouličních lamp a odlesků z hladiny špinavé řeky.¶ Izák si vychutnával spanilost tohoto výjevu. Jako by se díval na umělecké dílo. Chvíli se rozhlížel po skříňkovém aparátu, ale pak se otočil a spokojil se s pouhým pohledem.¶ Ve vzduchu u skladiště proměněného v domov se hemžily tisíce siluet. Napřed chvilku bezcílně vířily pohromadě, pak ucítily vzdušné proudy a bleskurychle se rozletěly do všech směrů. Někteří tvorové se nechali unášet větrem. Jiní v něm křižovali, zápasili s poryvy a otáče­li se nad městem. Mírumilovnost prvního zmateného okamžiku byla tatam. Zmijani prolétávali hejny dezorientovaného hmyzu a drobný­mi lvími čelistmi s cvakáním rafali po chitinových tělíčcích. Jestřábi lovili kavky a kanáry. Vážkohadi kroužili v piruetách ve vzestupných teplých proudech a chňapali po kořisti.¶ Způsoby letu osvobozených zvířat byly stejně různorodé jako for­my jejich těl. Jeden tmavý tvor chaoticky poletoval po obloze, aby nakonec slétl k pouliční lampě, jejímuž světlu nebyl schopen odolat: ovád. Jiný se vznesl s majestátní jednoduchostí a vyrazil do noci: nějaký dravec. Tady se zase jeden na okamžik rozevřel jako květina, pak se stáhl a vystřelil v mračnu obarveného vzduchu: jeden z malých větropolypů.¶ Těla vyčerpaných a umírajících dopadala na zem se slabým masi­tým pleskáním. Izák si uvědomil, že ulice pod okny bude potřísněná krví a hnisem. Z míst, kde si své oběti vybíral Marast, se ozývalo sla­bé šplouchání. Ale život převažoval nad smrtí. Několik dní či týdnů bude nebe nad Novým Krobuzonem barevnější.¶ Izák si blaženě oddechl. Porozhlédl se a přišel ke krabicím s kuk­lami, vajíčky a červy. Dotáhl je k oknu a na pokoji nechal jen velkou pestrobarevnou umírající housenku.¶ Potom nabral několik hrstí vajíček a mrštil jimi z okna za prchají­cími létavci. Následovaly housenky, které se cestou k zemi bezmocně kroutily a svíjely. Zatřásl klecemi, v nichž chrastily křehké kukly, a z okna vyprázdnil i je. Vylil nádrž vodních larev. Pro tuto drobo­tinu to bylo kruté vysvobození: několik vteřin svobody a střemhlavý let vzduchem.¶ Když zmizel poslední drobný tvoreček, Izák okno zavřel. Otočil se a prohlédl si skladiště. Zaslechl slabé šustění křídel a u svítilen spatřil poletovat několik exemplářů. Zmijan, hrstka můr či motýlů a párek drobných ptáků. No co, pomyslel si, ti si buď cestu ven najdou sami, nebo stejně dlouho nevydrží a až pomřou hlady, vymetu je.¶ Před oknem se na podlaze povalovalo několik nedochůdčat a nedu­živých, umírajících jedinců, kteří spadli dříve, než se dokázali vznést. Někteří byli už mrtví. Většina se zesláble plazila kolem dokola. Izák se pustil do jejich odklízení.¶ "Ty máš, kamarádko, výhodu, že jsi za a) docela hezká; a za b) docela zajímavá," řekl ohromné nemocné housence. "Ne, ne, neděkuj mi. Považuj mě pouze za filantropa. Navíc nechápu, proč nejíš. Jsi můj projekt," mezi řečí vyhodil do nočního vzduchu lopatku polo­mrtvých tvorů. "Pochybuje, že vydržíš až do rána, ale k čertu s tím, zapůsobilas na můj soucit a zvědavost a já se tě ještě jednou pokusím zachránit."¶ ¶ Ozvalo se divoké zabušení. Dveře do skladu se rozletěly. ¶ "Grimnebuline!"¶ Byl to Jagharek. Garuda stál s rozkročenýma nohama ve spoře osvětleném prostoru, rukama si přidržoval plášť. Vyčnívající silueta dřevěné konstrukce falešných křídel se mu nepřesvědčivě kymácela ze strany na stranu. Nebyla připevněna moc pečlivě. Izák se opřel o zábradlí a zamračil se.¶ "Jagharku?"¶ "Zanechal jsi práce, Grimnebuline?"¶ Jagharek vřeštěl jako mučený pták. Takřka mu nebylo rozumět. Izák mu naznačil, aby se uklidnil.¶ "Jagharku, o čem to, do prdele, mluvíš...?"¶ "Ti ptáci; Grimnebuline, viděl jsem je! Říkal jsi mi, ukázal jsi mi, že jsi je měl pro výzkum... co se stalo, Grimnebuline? Vzdáváš to?"¶ "Počkat... jak jsi mohl, u Drmolova zadku, vidět, že odlétají? Kdes byl?"¶ "Tady na střeše, Grimnebuline." Jagharek se zklidňoval. Nebyl už tak rozrušený, ale vyzařoval z něho obrovský smutek. "Tady na střeše, kde každou noc sedávám a čekám, až mi pomůžeš. Viděl jsem tě, jak jsi vypustil všechny své vzorky. Proč jsi to vzdal, Grimnebuline?"¶ Izák mu pokynul, aby vyšel nahoru.¶ "Jagu, kamaráde... Krucinál, nevím, kde mám začít." Izák zíral do stropu. "Cos, do prdele, dělal na té střeše? Jak dlouho už se tam ochomýtáš? U Drmola, mohl ses utábořit tady dole nebo... to je šílené. A vlastně mi tak trochu nahání hrůzu, když si představím, jak tam sedíš, zatímco já tady pracuje, jím, seru nebo kdovíco ještě. A –" zvedl dlaň, aby zabránil Jagharkovi v odpovědi "– já jsem ten projekt nevzdal."¶ Chvíli mlčel. Nechal Jagharka, aby jeho slova dobře pochopil. Čekal, až se utiší a vyleze z té bídné ulity, do které se uzavřel.¶ "Nevzdal jsem to," zopakoval. "Stalo se naopak něco dobrého... Řekl bych, že vstupujeme do nové fáze. Tu starou jsme nechali plavat. Ten směr výzkumu jsme... ehm... zavrhli."¶ Jagharek sklonil hlavu. Dlouze si oddechl a zlehka se mu zachvěla ramena.¶ "Nerozumím tomu."¶ "Dobrá, podívej, pojď sem blíž. Něco ti ukážu."¶ Izák vedl Jagharka ke stolu. Na okamžik se zastavil, aby zamlaskal na velkou housenku převalenou na boku v bedýnce. Ta se jen chabě pohnula.¶ Jagharek jí nevěnoval jediný pohled.¶ Izák ukázal na několik hromad papíru, které byly naskládané na nevrácených knihách z knihovny a na stole se držely jen nějakým zázrakem. Nákresy, rovnice, poznámky a pojednání. Jagharek jimi začal pomalu listovat. Izák ho vedl.¶ "Podívej... Vidíš všechny ty zatracené nákresy? Většinou jde o křídla. Počátečním bodem výzkumu bylo křídlo. To je logické, že? Snažil jsem se pochopit tuto konkrétní končetinu.¶ Mimochodem, garudové, kteří žijí v Novém Krobuzonu, nám ne­jsou k ničemu. Rozvěsil jsem letáky po univerzitě, ale vypadá to, že letos tam žádní nestudují. Dokonce jsem se pro dobro vědy pokusil dohodnout s jedním garudou... ehm... jakýmsi vůdcem jejich spo­lečenství... ale dopadlo to neslavně, abych tak řekl." Izák se při té vzpomínce odmlčel; pak zamrkal a vrátil se k debatě. "Místo toho se podíváme na ptáky.¶ A to nás přivádí k úplně novému problému. Kolibříci, střízlíci a ostatní drobotina jsou sice zajímaví a užiteční, pokud jde... ehm... jak bych tak řekl... o všeobecný rámec, o fyziku létání a tak dále, ale nám jde hlavně o jejich větší kamarády. Poštolky, jestřáby, orly, kdyby se mi třeba některé podařilo sehnat. Protože v této fázi ještě pořád uvažuju analogicky. Ale nechci, aby sis myslel, že mám na očích klapky... Takovými jepicemi a tak pocíobně se nezabývám ,jen tak ze zájmu, snažím se přijít na to, jestli získané poznatky můžu aplikovat.¶ Ty nejsi přehnaně úzkostlivý, co, Jagu? Předpokládám, že kdy­bych ti na záda narouboval netopýří nebo muší křídla nebo dokonce letovou žlázu větropolypa, tak nebudeš ohrnovat nos. Možná by to nebylo pěkné na pohled, ale důležité je, abys vzlétl, že jo?"¶ Jagharek přikývl. Ostražitě naslouchal, zatímco se probíral papíry na stole. Soustředěně se snažil porozumět.¶ "Dobře. Asi dá rozum, když zvážíme všechno, co jsem dosud řekl, že se nejspíš budeme zabývat velkými párky. Ale samozřejmě..." Izák prohrábl papíry, ze zdi strhl několik obrázků a podal Jagharkovi hro­madu příslušných nákresů. "Samozřejmě že to tak nakonec není. Chci říct, že s aerodynamikou ptačího pohybu se sice někam dostaneš, vše­chno je to sice užitečné, ale zkoumat ptáky je vlastně hodně zavádějí­cí. Jde, o to, že aerodynamika tvého těla je zatraceně jiná. Ty prostě nejsi orel s vychrtlým lidským tělem. Určitě sis to nikdy ani nemys­lel... Nevím, jaká je vaše matematika a fyzika, ale tady na tomhle papíře –" Izák ho našel a podal mu ho "– je několik schémat a rov­nic, které vysvětlují, proč způsob létání velkých ptáků nepředstavuje směr, kterým bychom se měli ubírat. Jsou tu úplně jiné siločáry. Ne­mají dostatečnou nosnost. A tak podobně.¶ Takže se v rámci své kolekce zaměřím na jiná křídla. Co kcky­bychom ti připevnili třeba vážčí křídla? Napřed nastane obtíž, kde. sehnat hmyzí křídla odpovídající velikostí. Patřičně velký hmyz ti je asi jen tak neodevzdá. Nevím jak tobě, ale mně se představa, že pů­jdu do hor nebo kdovíkam, abych přepadával brouka zabijáka, nějak nezamlouvá. Ten by nás hnal svinským krokem.¶ Ale co takhle křídla vyrobit? Pak budeme mít správnou velikost i formu. Mohli bychom tak vykompenzovat tvůj... nešikovný tvar." Izák se zazubil a pokračoval. "Potíž je ale v tom, že jelikož jsme na tom s vědou o vlastnostech materiálů tak, jak jsme, teoreticky bychom sice mohli vyrobit křídla, s dostatečnou přesností, dostatečně lehká a dostatečně pevná, ale upřímně o tom pochybuju. Pracoval bych s návrhy, které by mohly fungovat, ale taky nemusely. Myslím, že šanci na úspěch bychom moc velkou neměli.¶ Musíš brát na zřetel, že celý projekt, závisí na tom, že tě pře­tvoří nějaký virtuos. S 'potěšením' ti můžu říct, že žádné přetvářeče neznám, což je za prvé, a za druhé upozorňuju, že se obvykle více zajímají o ponižování, průmyslovou využitelnost nebo estetiku než o něco tak složitého, jako je létání. Nesmíš zapomínat na hromadu nervových zakončení, spoustu svalů, přelámaných kostí a tak podob­ně, které se ti volně pohybují v zádech, a aby rněl přetvářeč vůbec nějakou šanci dostat tě do vzduchu, musel by správně napojit všechny části tkáně."¶ Izák dovedl Jagharka k židli. Přitáhl si stoličku a posadil se na­proti němu. Garuda ani nedutal. Podíval se na Izáka s obrovským soustředěním, pak si prohlédl schémata, která držel v ruce. Takhle si teda čte, blesklo Izákovi hlavou, s velkým zaujetím a koncentrací. Není jako pacient, který čeká, až si doktor odvykládá svoje a dostane se k jádru věci: vnímá každé slovíčko.¶ "Měl bych tě upozornit, že jsem s tírn ještě úplně nesekl. Znám jednoho člověka, který se vyzná v takové biothaumaturgii, kterou bude nutné použít, aby se ti mohla na záda naroubovat nová křídla. Zajdu za. ním a zjistím, jaká je pravděpodobnost úspěchu." Izák se zašklebil a potřásl hlavou. "A něco ti řeknu, kamaráde Jagu: kdybys tušil, o koho jde, věděl bys, jakou ti dělám laskavost. Není obět, kterou bych pro tebe nepřinesl..." Na chvíli se odmlčel.¶ "Je možné, že ten chlapík řekne: 'Jasně, křídla, to je hračka, při­veď ho a já to zmáknu hned v prachdek odpoledne.' To je možné, ale ty mě platíš za můj vědecký fištron a já ti říkám, že si jako odbor­ník myslím, že se to nestane. Myslím, že budeme muset při našem uvažování ukročit trochu stranou.¶ Moje první výpravy tímto směrem vedly k analýze nejrůznějších subjektů, které vzlétnou bez pomoci křídel. Detailů svých nákresů tě ušetřím. Většina schémat je... tady, pokud tě to zajímá. Podkožní samonafukovací minivzducholoď; transplantace hybridních žláz vět­ropolypa; spojení tebe a létajícího golema; dokonce něco tak prozaic­kého, jako že bych tě naučil základům fyzikální thaumaturgie." Izák postupně ukazoval na poznámky na každém ze schémat. "Nic z to­ho není proveditelné. Thaumaturgie je nespolehlivá a vyčerpávající. Každý je schopen naučit se pár základních kouzel, bude-li se trochu snažit, ale neustálá antigeotropie na požádání by vyžadovala zatra­ceně víc energie a dovedností, než kolik má většina lidí. Disponujete v Cymeku mocnou magií?"¶ Jagharek pomalu zavrtěl hlavou. "Máme několik šeptaných frází, kterými si přivoláváme kořist k pařátům; několik symbolů a gest, které pomáhají při srůstu kostí a srážení krve - to je vše."¶ "To mě moc nepřekvapuje. Uděláme nejlíp, když na to spoléhat nebudeme. A věř mi, když ti řeknu, že moje další... ehm... netradiční plány jsou taky neproveditelné.¶ Dlouho jsem ztrácel čas přemýšlením nad takovými věcmi a zůs­tával jsem trčet na místě. Pak jsem si uvědomil, že vždycky, když se na chvilku zastavím a jen se tak zamyslím, napadá mě pořád jedna a tatáž věc. Vodařství."¶ Jagharek se zamračil a jeho už tak těžké obočí vytvořilo převis­lý útes skoro geologického vzezření. Potřásl hlavou, aby dal najevo rozpaky.¶ "Vodařsví," zopakoval Izák. "Víš, co to je?"¶ "Něco jsem o tom četl... Umění voďanojů."¶ "Přesně tak, kamaráde. Občas mažeš vidět, jak ho praktikují do­kaři v Kelströmu nebo ve Smogrově. Panička voďanojů ti tam vy­tvaruje pěkný kousek řeky. Hloubí díry do vody v místech, kde na dně leží utopené náklady, aby je mohly jeřáby zaháknout. Docela sí­la. Na venkově ho využívají k budování vzdušných příkopů v řekách, do těch děr pak nahánějí ryby. Ty prostě vyletí z rovné říční stěny a dopadnou na dno. Paráda." Izák pochvalně našpulil rty. "Tady se s ním pracuje jen tak ze srandy, voďanojové dělají s jeho pomocí znalé sošky. Pořádají soutěže a tak.¶ Princip je v tom, Jagu, že voda se při tom do velké míry chová tak jak by neměla. Chápeš? A to právě potřebuješ. Chceš, aby se těžká hmota, tenhle předmět, tohleto tělo –" jemně se Jagharka dotkl, "– vzneslo do vzduchu. Sleduješ mě? Soustřeďme se tedy na ontologický problém" jak přesvědčit hmotu, aby se zbavila zvyklostí, podle kterých se řídí už celé věky. Chceme, aby se živly chovaly tak, jak jim to není vlastní. Nejedná se o otázku pokročilé ornitologie, jde o filozofii.¶ Krucinál, Jagu, tohle jsou totiž věci, na kterých pracuju už několik let! Vždyť už je to skoro můj koníček. No a dneska ráno jsem se znovu podíval na první myšlenky, které jsem si poznamenal k tvému případu, skloubil jsem je se svými staršími poznatky a zjistil jsem, že jsem na správné cestě. A celý den s tím teď zápasím." Izák před Jagharkem zašustil kusem papíru, na němž byl nakreslený trojúhelník s křížem uprostřed.¶ Izák popadl tužku a do tří vrcholu trojúhelníků něco napsal. Pak nákres otočil k Jagharkovi. Horní vrchol byl označen jako Okult­no/thaumaturgie, levý dolní jako Matérie a pravý dolní pak jako Společnost/racionalita.¶ "Nenech se tím schématem moc odradit, Jagu, má to být jen názorná pomůcka pro naše uvažování, nic víc. Tohle je zobrazení tří vrcholů, uvnitř kterých se nachází veškerá věda, veškeré vědomosti.¶ Dole máme hmotu. Jde o reálné fyzikální věci, atomy a tak po­dobně. O všechno od základních femtoskopických částic, jako jsou elyktrony, až k mackům, jako jsou třeba sopky. O kamení, elyktro­magnetismus, chymické reakce... Tyhlety věci.¶ Na protější straně máme společnost. Myslící tvory, kterých je na Bas-Lagu taková spousta a kteří se nedají zkoumat jako kamení. Při uvažování nad světem a nad svým vlastním uvažováním lidé, garudové, kaktusíci a další tvorové vytvářejí odlišný řád organizace, je to tak? Pak je tedy třeba zabývat se tím v odpovídajícím rámci ­avšak zároveň se tyto záležitosti pojí s hmotou, která všechno vytváří. A proto tu máme tuhle hezkou čáru, která obojí spojuje.¶ Nahoře máme okultní záležitosti. Tady jde do tuhého. Okultní: 'skrytý'. Najdeme tu nejrůznější síly, dynamiku a tak dále, které ne­souvisejí jen s interakcí fyzikálních jevů a veličin ani nepředstavují pouze myšlenky filozofů. Jde o duchy, démony, bohy, chceš-li je tak nazývat, thaumaturgii... víš, co myslím. To všechno je v tomto vr­cholu. Ale souvisí to i s dvěma předcházejícími aspekty. V prvé řadě všechny thaumaturgické techniky: zaříkávání, šamanismus a tak dále ovlivňují společenské vazby, které je obklopují, a jsou jimi i zpětně ovlivňovány. A pak je tu fyzikální aspekt: kouzla a čáry většinou před­stavují manipulaci s teoretickými částicemi – 'kouzelnými částicemi' ­zvanými thaumaturgony. Někteří vědci –" poplácal se po hrudi, "– si myslí, že jsou stejné podstaty jako protony a veškeré další fyzikální částice. Právě tady..." Izák tajnůstkářsky zpomalil proud slov, "to všechno začíná být opravdu zajímavé.¶ Každý obor studia nebo vědy, který tě napadne, se nachází uvnitř tohoto trojúhelníku, nikdy však ne přímo v jednom z jeho vrcholů. Vezmi si takovou sociologii, psychologii nebo xentropologii. Snazší už to být nemůže, že? Spadají sem, do "společenského" vrcholu? Hm, ano i ne. Rozhodně je to ten nejbližší uzel, ale společnost nelze zkou­mat, aniž bys bral v potaz otázky materiálních zdrojů. Je to tak? Proto se nám sem najednou dere fyzikální aspekt. Sociologii tedy mu­síme na spodní ose trošičku posunout." Prstem se nepatrně vzdálil od pravého vrcholu. "A zase, jak můžeš porozumět řekněme kaktu­síkovské kultuře, aniž bys pochopil jejich zaměření na slunce, nebo cheprijské kultuře bez jejich božstev, nebo voďanojské kultuře bez po­chopení šamanského spiritismu? Nedokážeš to," uzavřel vítězoslavně. "Musíme tedy všechno posunout k okultnímu aspektu." V souladu se slovy pohnul prstem.¶ "Tady někde se tedy zhruba nachází sociologie, psychologie a další příbuzné obory. Dolní pravý vrchol, kousek doleva, kousek nahoru.¶ Fyzika? Biologie? Měly by být přímo v materiálních vědách, ne? Jenže pokud řekneš, že biologie ovlivňuje společnost, pak platí i opak, takže biologie se musí nacházet kousíček vpravo od 'materiálního' vr­cholu. A co takové létání větropolypů? A přenášení duší do stromů? To všechno jsou okultní záležitosti, takže se znovu posunujeme, ten­tokrát nahoru. Fyzika se odráží v účinnosti jistých substancí v thau­maturgických kouzlech. Chápeš, o co mi jde? I ten 'nejčistší' obor leží někde mezi těmito třemi vrcholy.¶ Pak máme celou řádku nauk, které jsou přímo definovány svou hybridní povahou. Sociobiologie? Někde v polovině dolní spojnice a trochu nahoře. Hypnotologie? Někde uprostřed pravé strany: spo­lečensko/psychologická a okultní nauka se špetkou mozkové chymie, takže to je o kousek sem..."¶ Izákův nákres byl teď plný křížků, jak lokalizoval jednotlivé vědní obory. Podíval se na Jagharka a nakreslil poslední úhledný a pečlivý křížek přímo doprostřed trojúhelníku.¶ "A na co se díváme přesně tady? Co je přímo uprostřed? ¶ Někteří lidé si myslí, že je to matematika. Dobrá. Ale pokud je matematika oborem, který nejlépe umožní myšlenkovou cestu do stře­du, jaké síly zde zkoumáme? Matematika je na jedné úrovni naprosto abstraktní, odmocnina z minus jedné a tak dále; ale svět je postaven na matematických principech. Jde tedy o způsob nazírání na svět, který sjednocuje všechny síly: duševní, společenské i fyzikální.¶ Pokud jsou vědní obory uvnitř trojúhelníku se třemi vrcholy a jed­ním středem, jsou uvnitř i síly a dynamika, které studují. Jinak řeče­no, pokud si myslíš, že tento způsob nazírání na věci je zajímavý či užitečný, pak existuje v zásadě jen jeden typ pole, jeden typ síly, jehož různé aspekty se zde zkoumají. Proto používáme označení 'jednotná teorie pole'."¶ Izák se vyčerpaně usmál. U chrchle, uvědomil si náhle, ono mi to nakonec docela jde... Deset let výzkumů zlepšilo mé pedagogické schopnosti... Jagharek ho pozorně sledoval.¶ "Já... rozumím..." zaskřehotal garuda nakonec.¶ "To rád slyším. Je toho ještě víc, kamaráde, takže si drž klobouk. JTP není jako teorie příliš akceptovaná. Je na tom podobně jako hypotéza o Polámané zemi, pokud ti to něco říká." Jagharek při­kývl. "Výborně, víš teda, o čem mluvím Je brána vážně, ale taky se považuje za trochu trhlou. Abych však přišel o poslední zbytky důvě­ryhodnosti, kterými bych se mohl honosit, zastávám mezi teoretiky JTP menšinový názor. Ten se týká povahy zkoumaných sil.¶ Pokusím se to vysvětlit nějak jednoduše," Izák si chvíli mnul oči a promýšlel, co řekne. "Dobře. Můžeme se ptát, zda je patologické, aby vejce, které upustíš, spadlo na zem."¶ Odmlčel se a umožnil Jagharkovi, aby si situaci představil. ¶ "Podívej, pokud si myslíš, že hmota, a tedy i zkoumaná jednot­ná síla, jsou v podstatě statické, pak padání, létání, koulení, změna názoru, vyřknutí kouzla, stárnutí a pohyb jsou v zásadě odchylky od základního stavu. Anebo si myslíš, že pohyb je součástí přediva ontologie a otázka zní, jak ho nejlépe teoreticky uchopit. Asi tušíš, k čemu se přikláním já. Statikové by řekli, že je špatně vysvětluju, ale ať jdou do prdele.¶ Jsem tedy dynamik, teoretik dynamického jednotného pole. Nikoli statik, pole statického... víš, co chci říct. Ale i tak moje pozice jakožto dynamika vede k tolika potížím, kolik jich vysvětluje: pokud se to pohybuje, jak se to pohybuje? Pravidelným tempem? Přerušovaným zpětným krokem?¶ Když si vezmeš kus dřeva a podržíš ho deset stop nad zemí, má víc energie, než když leží na zemi. Této energii říkáme potenciální, je to tak? O tom nebude polemizovat žádný vědec. Potenciální energie je energie, která dodává dřevu sílu, která ti ublíží nebo poškodí podlahu, sílu, kterou neuplatňuje, když jen tak leží na podlaze. Tuto energii má, když je nehybné, stejně jako předtím, nyní je však v situaci, kdy by mohlo spadnout. Pokud k tomu dojde, potenciální energie se změní na energii kinetickou a tobě pohmoždí palec nebo provede něco podobného.¶ Potenciální energie se tedy týká umístění věci do situace, kdy ba­lancuje na hraně, kdy se chystá změnit svůj stav. Stejně jako když zapůsobíš dostatečným tlakem na skupinu lidí, najednou vybuchnou. Během okamžiku přejdou od apatie a klidu k násilí a tvořivosti. Pře­chod z jednoho stavu do druhého je způsoben přesunem věci – sociální skupiny, kusu dřeva, kouzla – na místo, kde její interakce s jinými si­lami vede k tomu, že její vlastní energie bude působit proti jejímu aktuálnímu stavu.¶ Mluvím o posunu předmětů do stavu krize."¶ ¶ Izák si musel vydechnout. K vlastnímu překvapení si uvědomoval, že tohle se mu líbí. Proces vysvětlování teoretického přístupu mu ujasňoval stanoviska, s opatrnou precizností mu pomáhal formulovat jeho pohled na věc.¶ Jagharek byl ideální žák. Jeho pozornost ani v nejmenším nepo­levovala, pohled měl soustředěný jako paprsek.¶ Izák se dlouze nadechl a pokračoval.¶ "Ukousli jsme si pořádné sousto, kamaráde Jagu. S krizovou teorií si pohrávám už zatracených pár let. V kostce jde o tohle: tvrdím, že vstupovat do krizového stavu je už v samé povaze věcí, krizový stav tvoří součást toho, co jsou. Věci se obracejí naruby kvůli tomu, že jsou věcmi, rozumíš? Silou, která žene jednotné pole kupředu, je krizová energie. Záležitosti jako potenciální energie jsou jen jednou stránkou krizové energie, jedním nepatrným částečným projevem. Kdyby ses získal bys nesmírnou sílu. Je sice pravda, že některé situace jsou ke krizi náchylnější než jiné, ale jádrem krizové teorie je představa, že věci jsou v krizi už z podstaty svého bytí. Kolem nás neustále proudí celé mraky krizové energie, my jsme se však ještě nenaučili, jak ji účinně odčerpávat. A ona pak jednou za čas exploduje v nečekaných a nezvladatelných výronech. Což je strašlivé plýtvání."¶ Izák při této myšlence potřásl hlavou.¶ "Myslím, že voďanojové krizovou energii využít umějí. Málo, ma­ličko. Je to paradox. Napojíš se na existující krizovou energii ve vodě, abys ji udržel ve tvaru, jemuž se vzpírá, abys ji dovedl do ještě větší krize... ale energie se pak nemá kam přesunout, takže krize vyvrcholí rozpadem do původní formy. Ale co kdyby voďanojové využili vodu, kterou už předem zmanipulovali vodařstvím, a použili ji jako zdroj krizové energie pro další účely... Promiň. Odbíhám od tématu. Chci říct, že se snažím vypracovat způsob, jak by ses mohl napojit na svou krizovou energii a nasměrovat ji pro potřeby létání. Víš, pokud mám pravdu, je to jediná síla, kterou budeš vždy... prodchnutý. A čím víc budeš létat, tím víc budeš v krizi a tím spíš budeš moci létat... Taková je aspoň teorie.¶ Ale abych řekl pravdu, Jagu, je to mnohem složitější. Pokud se mi krizovou energii opravdu podaří zpřístupnit, bude tvůj případ, upřímně řečeno, zanedbatelný. Mluvíme o silách a energii, které by mohly radikálně změnit... úplně všechno..."¶ Při této neuvěřitelné představě všechno kolem ztichlo. Špinavé okolí skladiště se pro tuto konverzaci zdálo být příliš malé a ubohé. Izák hleděl oknem do umouněné novokrobuzonské noci. Měsíc a jeho dcery mu důstojně tančili nad hlavou. Dcery, menší než rodič, ale větší než hvězdy, zářily tvrdým a studeným světlem. Izák přemýšlel o krizi.¶ Tíživé ticho prolomil Jagharek.¶ "A jestliže máš pravdu... budu létat?"¶ Izák se nad touto triviální otázkou rozesmál.¶ "Ano, ano, kamaráde Jagu. Jestliže mám pravdu, budeš zase lé­tat."¶

Kapitola patnáctá

Izák Jagharka nedokázal přesvědčit, aby zůstal ve skladišti. Garu­da mu nechtěl vysvětlit proč. Jednoduše se vytratil do noci, navzdory své hrdosti ubohý vyvrženec, aby přespal někde ve strouze, v komíně nebo na rumišti. Nechtěl ani přijmout potraviny. Izák stál ve dveřích skladiště a díval se, jak odchází. Jagharkův tmavý přehoz volně vlál z dřevěné konstrukce, z falešných křídel.¶ Nakonec Izák dveře zavřel. Vrátil se na svoji galerii a sledoval svět­la, která klouzala po Marastu. Podepřel si hlavu dlaní a poslouchal tikot hodin. Divoké zvuky nočního Nového Krobuzonu si všemožnými úskoky hledaly cestu škvírami ve zdech. Slyšel melancholické hučení strojů, lodí a továren.¶ V místnosti dole Davidův a Lublamaiův konstrukt jakoby tikal do rytmu hodinových ručiček.¶ Izák sundal ze stěn nákresy. Ty, které mu připadaly dobré, nacpal do vypasené složky. Spoustu si jich přeměřil kritickým okem a vy­hodil. Pak se položil na mohutné břicho a začal šátrat pod postelí, odkud vylovil zaprášené počítadlo a logaritmické pravítko.¶ Musím zajít na univerzita, napadlo ho, a ukořistit jeden z těch jejich počítacích strojů. To nebude snadné. Tyto přístroje byly vždy střeženy téměř neuroticky. Izáka najednou napadlo, že bude mít pří­ležitost, aby si na vlastní kůži oťukal bezpečnostní systém: zítra má na univerzitu namířeno; měl v úmyslu promluvit si se svým nenávi­děným zaměstnavatelem Vermišankem.¶ Ne že by mu poslední dobou Vermišank dával příliš mnoho práce. Už uplynulo několik měsíců, co naposledy dostal dopis sepsaný tím sevřeným drobným rukopisem, který mu sděloval, že je třeba jeho služeb při výzkumu jakéhosi těžko pochopitelného a možná i nesmysl­ného zákoutí vědecké teorie. Izák tyto "žádosti" nemohl odmítnout. Kdyby tak učinil, riskoval by, že ztratí možnost přístupu k univerzit­ním zdrojům a tím i k bohaté žíle vybavení, které víceméně nikým nerušen rozkrádal. Vermišank nijak nenaznačoval, že by chtěl omezit Izákova privilegia, a to ani navzdory jejich stále slabším profesním vazbám, ani navzdory tomu, že si pravděpodobně všiml souvislostí mezi mizejícím vybavením a náplní Izákova výzkumu. Izák důvod neznal. Možná si nade mnou, chce udržet moc, uvažoval.¶ Napadlo ho, že to bude poprvé v životě, co Vermišanka vyhledá sám, ale zajít za ním musel. Soustředil se na svůj nový postup, na krizovou teorii, ale nemohl se, obrátit zády k prozaičtějším technikám – mezi něž přetváření patří – aniž by se v Jagharkově zájmu nezeptal nejlepšího biothaumaturga ve městě na jeho mínění. Nebylo by to profesionální.¶ Izák si udělal obloženou housku se šunkou a nalil si šálek stude­né čokolády. Při vzpomínce na Vermišanka se musel vnitřně obrnit. Nesnášel ho z celé řady důvodů. Jeden z nich byl politické povahy. Biothaumaturgie byla koneckonců zdvořilým označením odborné spe­cializace, mezi jejíž využití patřilo trhání a přetváření masa, jeho slu­čování nepřirozenými způsoby a manipulace, při níž meze stanovovala pouze biothaumaturgova představivost. Samozřejmě že tyto techniky uměly i léčit a opravovat, ale k tomu se obvykle nevyužívaly. Nikdo přirozeně nepřinesl žádný důkaz, ale Izáka by vůbec nepřekvapilo. kdyby Vermišank část svých výzkumů prováděl i v trestaneckých to­várnách. Vermišank disponoval potřebnými dovednostmi, aby mohl působit jako výtečný sochař masa.¶ Kdosi zabušil na dveře. Izák překvapeně vzhlédl. Bylo skoro jede­náct. Položil večeři na stůl a seběhl ze schodů. Když otevřel, spatřil zhýrale se tvářícího Klikaře Gazida.¶ Co má, kurva, tohle znamenat? pomyslel si.¶ "'Záku, bratříčku, ty můj... přidrzlý, připitomělý... předrahý..." zvolal Gazid, hned jak Izáka spatřil. V paměti pátral po dalších mož­nostech aliterace. Izák ho vtáhl do skladiště, zatímco se přes ulici začala rozžínat světla.¶ "Klikaři, ty zatracený parchante, co tu chceš?"¶ Gazid až příliš rychle těkal skladištěm. Oči měl vytřeštěné a do­slova se mu protáčely v hlavě. Při tónu Izákových slov se zatvářil dotčeně.¶ "Tak pomalu, vašnosti, pomalu, nemusíme být hned protivní, no ne? Co? Hledám Lin. Je tady?" Zničehonic se zachichotal.¶ Tak pozor! blesklo Izákovi výstražně hlavou. Tohle je podezřelé. Klikař je člověk z Vilných polí, zná nepřiznanou pravdu o Izákovi a Lin. Ale tady Vilná pole nejsou.¶ "Ne, Klikaři, není tady. A i kdyby tu z nějakého důvodu byla, neměl bys vůbec žádné právo sem jen tak vtrhnout uprostřed noci. Co od ní chceš?"¶ "Doma taky není." Gazid se otočila dorazil ke schodišti, ale stále na Izáka mluvil. "Zrovna jsem u ní byl, ale řek bych, že má plný ruce práce s tím svým uměním, co? Dluží mi prachy, dluží mi provizi za to, že jsem jí sehnal ten úžasnej kšeftík a zbavil ji do konce života starostí. Řek bych, že na tom teďka dělá, co? Chci nějaký prašule..."¶ Izák si vztekle plácl dlaní do čela a vyběhl po schodech za Gazi­dem.¶ "O čem to, kurva, mluvíš? Jakej kšeftík? Věnuje se vlastní práci."¶ "Tak to jo, jasně, správně, takhle se to teda má," souhlasil Gazid se zvláštním roztržitým zaujetím. "Ale furt mi dluží prachy. Jsem zoufalej, 'Záku... Založ mě jedním noblem..."¶ Izák se začínal dopalovat. Popadl Gazida a držel ho jako v kleš­tích. Gazid měl paže vychrtlé jako feťák. V Izákově sevření sebou jen žalostně škubal.¶ "Poslouchej, Klikaři, ty malej všiváku. Jak můžeš něco chtít, jseš tak hotovej, že se skoro neudržíš na nohách. Jak se opovažuješ vtrh­nout ke mně domů, ty zasraná smažko..."¶ "Ohó!" skočil'Gazid Izákovi do řeči. "Lin tady teď není, ale já mám na něco chuť a chci, abys mi pomoh, jinak nevím, co bych tu třeba moh říct. Jestli mi nepomůže Lin, můžeš mi pomoct ty, ty jsi její princ na bílém koni, její broučínek a ona je tvoje beruška..."¶ Izák napřáhl tučnou, masitou pěst a udeřil Klikaře do obličeje. Gazid odletěl několik kroků.¶ Zapištěl překvapením a hrůzou. Na holých dřevěných deskách za­šoupal podrážkami a sunul se v sedě ke schodišti. Z nosu mu tekla krev. Izák si otřel krev z prstu a výhrůžně se k nevítanému návštěv­níkovi blížil. Byl modrý vztekem.¶ Myslíš si, že si tady můžeš beztrestně kecat? Myslíš si, že mě mů­žeš takhle vydírat, ty sračko? pomyslel si.¶ "Klikaři, jestli nechceš, abych ti urazil hlavu, radím ti, abys okam­žitě vypadnul."¶ Gazid se pomalu posbíral a začal brečet.¶ "Ty ses dočista zbláznil, Izáku, myslel jsem, že jsme přátelé..."¶ Na podlahu tekly hlen, slzy a krev.¶ "Hmm, tak to sis myslel špatně, kamaráde. Ty nejsi víc než zasra­ná troska a já..." Izák se v proudu nadávek zarazil a užasle vyvalil oči.¶ Gazid se opíral o prázdné klece, na nichž ležela bedna s housenkou. Izák se díval, jak se pohublý tvor začíná svíjet, jak se vzrušeně stahuje a natahuje, jak se zoufale otírá o drátěnou stěnu a v náhlém návalu energie se snaží dostat ke Klikaři Gazidovi.¶ Klikař vyděšeně strnul a čekal, až Izák domluví. "Co?" zakňučel.¶ "Co chceš udělat?"¶ "Sklapni," zasyčel Izák.¶ Housenka byla výrazně tenčí, než když ji sem donesli, úžasné paví barvy na ní pobledly, ale byla bezpochyby živá. Vlnila se kolem svého malého vězení, vztyčila se do vzduchu jako slepcův prst a cílevědomě se natahovala ke Klikaři.¶ "Nehýbej se," zasyčel Izák a popošel blíž. Vystrašený Gazid se neopovážil ho neposlechnout. Podíval se, kam se dívá Izák, a když spatřil ohromnou housenku, jak se sune po obvodu bedny a snaží se najít si k němu cestu, stačil jen vytřeštit oči. S krátkým vyjek­nutím od bedny odtáhl ruku a začal klopýtavě couvat. Housenka se pokoušela sledovat ho.¶ "Tak to je paráda..." zvolal Izák. Zatímco se díval, Gazid zvedl ruce a chytil se za hlavu. Zničehonic jí prudce zatřásl, jako by byla plná hmyzu.¶ "Krucinál, co to mám s hlavou?" blekotal.¶ Když se Izák přiblížil, ucítil to taky. Jako bleskurychlí úhoři mu do malého mozku vnikly útržky neznámých vjemů. Zamrkal a lehce si odkašlal, zčistajasna a nakrátko spoután vnímáním cizorodých po­citů, které mu jakoby ucpaly hrdlo. Potřásl hlavou a prudce zavřel oči.¶ "Gazide," nařídil, "pomalu kolem ní projdi."¶ Klikař Gazid poslechl jako ve snách. Housenka se převrátila ve zběsilé snaze napřímit se, sledovat ho a nenechat ho uniknout. ¶ "Proč po mně tak jde?" zaúpěl Klikař Gazid.¶ "Tak to tedy nevím, Klikaři. Ta chudinka něco chce. Vypadá to, že jde po něčem, co máš u sebe, kamarádíčku. Pomalu si vyprázdni kapsy. Neboj se, nic ti neštípnu."¶ Gazid si ze záhybů špinavé kazajky a kalhot začal vytahovat útr­žky papírů a kapesníků. Zaváhal, pak vsunul ruku hlouběji a z vnitř­ních kapes vytáhl dva objemné balíčky.¶ Do housenky jako když píchne. Izákovi a Gazidovi zase hlavami zavířily zlomky synestetických vjemů.¶ "Co to tam, kurva, máš?" zavrčel Izák přes zaťaté zuby.¶ "Tohle je šazbah," odpověděl Gazid váhavě a zamával před klecí prvním balíčkem. Housenka nereagovala. "Tady mám hypnoser." Ga­zid podržel druhý balíček housence nad hlavou a ta se zakomíhala, aby na něj dosáhla. Její žalostné úpění nebylo sice slyšet, ale zato bylo palčivě cítit.¶ "No tohle!" zvolal Izák. "Máme to! Ta potvora chce hypnoser!" Izák ke Gazidovi napřáhl ruku a luskl prsty. "Dej mi to."¶ Gazid zaváhal, pak mu balíček odevzdal.¶ "Je tam toho spousta, člověče... je to celý majlant..." zakňoural. "Nemůžeš si to jen tak vzít, krucinál..."¶ Izák balíček potěžkal. Odhadoval, že váží asi dvě nebo tři libry. Rozbalil ho. Housenka se opět projevila pronikavým emocionálním úpěním. Izák se při tom bolestném a nelidském žadonění otřásl.¶ Hypnoser vypadal jako hnědé lepkavé tablety a páchl jako silně připálený cukr.¶ "Co je to zač?" vyslýchal Izák Gazida. "Už jsem o tom slyšel, ale hovno o tom vím."¶ "Nová věc, 'Záku. Dost drahá. Je v oběhu asi tak rok. Je to... docela nářez."¶ "Co to dělá?"¶ "Nedokážu to moc popsat. Nechceš si kousek koupit?"¶ "Ne!" odsekl Izák ostře, pak zaváhal. "No... pro sebe ne... Kolik by stál tenhle balíček, Klikaři?"¶ Gazid uvažoval. Bezpochyby přemýšlel, o kolik by mohl cenu nad­sadit.¶ "Tak... asi třicet guinejí..."¶ "Tak s tím běž do prdele, Klikaři... Ty jsi taky kšeftař, kamará­de... Koupím to od tebe za..." Izák zaváhal. "Za deset."¶ "Platí," souhlasil Gazid okamžitě.¶ Kruci, zlobil se na sebe Izák. Dostal mě. Už se chtěl ohradit, ale pak si to najednou rozmyslel. Pozorně se na Gazida zadíval. Ten se i navzdory pomlácené tváři ulepené krví a hleny začínal znovu naparovat.¶ "Dobrá tedy. Platí. Poslyš, Klikaři," spustil Izák smířlivě, "možná toho budu potřebovat víc, víš, co tím chci naznačit? A pokud nám to bude klapat, není důvod, abych tě neměl jako svého... výhradního dodavatele. Rozumíš? Ale kdyby něco mělo do naší spolupráce vnést neshody, nedůvěru a tak podobně, musel bych se poohlídnout jinde. Chápeš?"¶ "'Záku, už nic neříkej... Jsme přece partneři..."¶ "Rozhodně." Izák nebyl natolik pošetilý, aby si myslel, že Klikaři Gazidovi může důvěřovat, ale tímhle způsobem ho mohl udržovat v jakési mlhavé spokojenosti. Nebylo pravděpodobné, že Gazid bude plivat do studánky, ze které pije, alespoň po nějakou dobu.¶ Nemůže to vydržet, bylo Izákovi jasné, ale prozatím to stačí. ¶ Vytáhl z balíčku jeden vlhký, lepkavý kousek. Byl velký jako oliva a pokrývala ho vrstva hustého, na vzduchu rychle schnoucího slizu. Izák nepatrně odsunul víko housenčiny bedny a tabletku hypnoseru upustil dovnitř. Dřepl si, aby mohl larvu pozorovat přes drátěnou stěnu.¶ Zamžikala mu víčka, jako by jím projela statická elyktřina. Na okamžik nedokázal zaostřit.¶ "Fujtajbl..." zaúpěl za ním Klikař Gazid. "Něco se mi sere do hlavy..."¶ Izákovi se na chvilku zamotala hlava, pak ho pozřely plameny té nejprudší a nejčistší extáze, kterou kdy pocítil. Ani ne za půl vteřiny z něho nelidské vjemy bleskurychle vyprchaly. Měl pocit, jako by z něho vyletěly nosem.¶ "Páni, u Drmola..." zalapal po dechu. Viděl rozmazaně, pak se mu pohled zaostřil a nabyl nevídané jasnosti. "Tahle potvora je nějaký empat nebo co."¶ Zíral na housenku a cítil se jako šmírák. Housenka se ovinula ko­lem drogy jako had, který drtí oběť. Kusadla měla žádostivě zahryz­nutá do hypnoseru a žmoulala ho s chutí, která vypadala až chlípně. Z dokořán otevřených kusadel jí vytékaly sliny. Hltala potravu jako dítě, které se snaží sníst co nejrychleji karamelový pudink o svátku sv. Drmola. Hypnoseru rychle ubývalo.¶ "U kachny z pekel," zaklel Izák. "Ta toho bude potřebovat mno­hem víc." Vhodil do klece dalších pět nebo šest tablet. Housenka se ve svém lepkavém pokladu šťastně převalovala.¶ Izák vstal a upřel pohled na Gazida, který se díval, jak se housenka živí, blaženě se usmíval a pohupoval se na patách.¶ "Klikaři, kamaráde, zdá se, žes zachránil kůži mému malému ex­perimentu. To ti nikdy nezapomenu."¶ "Já umím zachraňovat životy, no ne, 'Záku?" Gazid se pomalu protočil v neobratné piruetě. "Zachraňuje životy! Zachraňuje životy! "¶ "Jo, jasně, přesně to děláš, a teď buď zticha." Izák se podíval na hodiny. "Fakt ještě musím něco dodělat, takže buď tak laskav a vypadni, jo? Nic ve zlém, Klikaři..." Izák nerozhodně napřáhl ruku. "Promiň mi to s tím nosem."¶ "Jo tak." Gazid vypadal zaraženě. Zkusil si ohmatat zakrvavenou tvář. "No... jak chceš..."¶ Izák přešel ke stolu.¶ "Dám ti ty prachy." Šmátral v šuplících, nakonec vylovil peně­ženku a vytáhl z ní guineu. "Počkej. Někde tu mám ještě víc. Měj strpení..." Izák si klekl u postele a začal odhazovat štosy papíru; na hromádku pokládal všechny groše a šekely, které mu přišly pod ruku.¶ Gazid sáhl do balíčku hypnoseru, který Izák nechal otevřený na bedně s housenkou. Zamyšleně se podíval na Izáka hrabajícího pod postelí s obličejem přitisknutým k podlaze. Nakonec z lepkavé hro­mádky vybral dva kousky hypnoseru a zkontroloval Izáka, jestli ho nesleduje. Izák mu něco říkal konverzačním tónem, ale slova tlumila postel.¶ Gazid se pomalu přesunul k posteli. Vytáhl z kapsy papírek od bonbonu a jednu dávku drogy do něj zabalil a nacpal si ji do kapsy. Když se zadíval na druhý kus, po tváři se mu rozlil připitomělý úškle­bek.¶ "Měl bys vědět, co předepisuješ jiným, 'Záku," zašeptal. "To je etické..." Škodolibě se usmál.¶ "Cože?" zakřičel Izák. Začal se plazit zpod postele. "Našel jsem to! Věděl jsem, že tu v kapse jedněch těch kalhot budu mít nějaké peníze..."¶ Klikař Gazid rychle odklopil horní část housky se šunkou, jejíž zbytek ležel na stole. Zatlačil hypnoser do hořčice pod list hlávkového salátu. Pak horní polovinu vrátil na místo a poodstoupil od stolu.¶ Izák vstala otočil se k němu, zaprášený a spokojený. Svíral hrst bankovek a několik drobných mincí.¶ "To je deset guinejí. Krucinál, ty smlouváš jako zatracenej pro­fík..."¶ Gazid popadl nabízené peníze a překotně se otočil k odchodu. ¶ "Tak díky, 'Záku. Máš to u mě."¶ Izák byl poněkud zaskočený.¶ "No dobře. Ozvu se, až budu potřebovat další dávku, platí?" ¶ "Jasně, ozvi se, kamaráde..."¶ Gazid se nemohl dočkat, až ze skladiště vypadne, a už za sebou s letmým mávnutím přivíral dveře. Izák zaslechl salvu přihlouplého smíchu, slabé potměšilé zamlaskání, které se vytratilo do tmy.¶ U čertova ocasu! pomyslel si. Jak já nesnáším kšefty s feťákama. Je úplně mimo... Potřásl hlavou a vrátil se k bedně s housenkou.¶ ¶ Larva se pouštěla do druhého kousku lepkavé drogy. Do Izáko­vy mysli vnikaly nepředvídatelné vlnky hmyzí spokojenosti. Působily nepříjemně. Izák poodstoupil. Zatímco se díval, housenka přestala jíst a opatrně se panožkami zbavovala lepkavých zbytků. Vrátila se k jídlu, znovu se zamazala, pak se opět očistila.¶ "Ty si ale potrpíš na čistotu, co potvůrko?" komentoval její počí­nání Izák. "Je to dobré? Chutná ti to? Hmm? Paráda."¶ Vrátil se ke stolu a k vlastní večeři. Otočil se, aby mohl sledovat pestrobarevné tělíčko, zakousl se do tvrdnoucí housku a usrkl čoko­ládu.¶ "Tak co se z tebe, kurva, vyklube, no?" zahuhlal na svého pokus­ného králíka. Spořádal zbytek housky a ušklíbl se nad chutí oschlého pečiva a zatuchlého salátu. Aspoň že čokoláda byla dobrá.¶ Otřel si ústa a přistoupil k bedýnce; musel se vyrovnat s nezvyk­lými empatickými záchvěvy. Dřepl si a sledoval, jak se hladový tvo­reček stále nepokrytě cpe. Nebylo snadné určit, jak je to doopravdy, ale Izákovi připadalo, že housenčiny barvy získávají na jasu.¶ "Budeš pro mě takový malý vedlejšák, abych moc nepropadl práci na té krizové energii, jo? Co říkáš, ty malá potvůrko? Nejsi v žádné učebnici, že? Stydíš se? Je to tak?"¶ Pak Izáka udeřil nápor deformované psychické energie; podobalo se to zásahu šípem. Zapotácel se a upadl na zem.¶ "Au!" zavřeštěl a zkroutil se, aby se vzdálil od bedny. "Na to tvoje empatické skučení jsem teda krátký, kamarádko..." Ztěžka se zvedl, přešel k posteli a netul si spánky. V hlavě se mu prudce roztepala další vlna cizorodých vjemu. Podlomila se mu kolena, upadl vedle postele a chytil se za hlavu.¶ "Krucinál!" Byl vyděšený. "To už je moc, začínáš tomu dávat pěkný grády..."¶ Najednou nemohl mluvit. Úplně se odmlčel, když mu synapse zaplavil třetí ostrý útok. Tyhle byly jiné, nebyly stejné jako to plačtivé psychické úpění, které vysílala ta podivná larva na vzdálenost čtyř kroků. Náhle mu vyschlo v ústech a ucítil zatuchly salát. Mokrou slámu. Kompost. Starý ovocný chlebíček.¶ Hrudkovitou hořčici.¶ "Ne, to ne..." Přeskočil mu hlas, když ho osvítilo poznání. "Ne, ne, ne, Gazide, ty jeden zkurvenej čuráku, ty hajzle, já tě zabiju..." Třesoucíma se rukama se prudce chytil okraje postele. Potil se a jeho kůže vypadala jako kámen.¶ Vlez si do postele, nařizoval si zoufale. Vlez si pod peřinu a nech to odeznít, u Drmola, vždyť tisíce lidí to každý den dělají pro potěšení...¶ Ruka mu přejela přes záhyby přikrývky jako zfetovaná. tarantule. Nenapadalo ho, jak nejlépe by mohl vklouznout pod pokrývku, pro­tože se do sebe a přes prostěradlo skládala jakýmsi zvláštním způso­bem: obě sady záhybů na povlečení si byly tak podobné, že Izák došel k náhlému přesvědčení, že tvoří součást jedné velké vlnící se látkové jednoty a že půlit je by bylo příšerné, takže se svým mohutným tělem překulil na ně a zjistil, že plave ve složitě poskládaných bavlněných a vlněných záhybech. Plaval nahoru a dolů, máchal rukama ráznými psími záběry, kašlal, plival a olizoval si neuvěřitelně vyprahlé rty.¶ Podívej se na sebe, ty pitomče, prskala jedna část jeho mozku pohoršením. Je tohle důstojné?¶ Ale nevěnoval jí žádnou pozornost. Byl rád, že v posteli zvolna plave a zůstává na místě, hekal jako umírající zvíře, zkusmo natahoval krk a mnul si oči.¶ Cítil, jak se mu v zadní části mozku zvyšuje tlak. Díval se na velké dveře, velké dveře do sklepa, zasazené do stěny toho nejzapadlejšího koutu malého mozku. Dveře se třásly. Něco se snažilo dostat se ven.¶ Honem, napadlo ho. Zavři je na závoru...¶ Ale vnímal, jak to, co se dere ven, stále sílí. Dveře byly velkou vy­rážkou přetékající hnisem, která měla každým okamžikem prasknout, nesmírně svalnatým a tupě se tvářícím psem zlověstně a v tichosti na­pínajícím řetěz, mořem neúnavně bičujícím polorozpadlou přístavní hráz.¶ Něco v Izákově mysli vyhřezlo ven.¶

Kapitola šestnáctá

slunce sem vtéká jako vodopád a já se v něm veselím zatímco mi z ramen a z hlavy raší květy a kůží mi proudí osvěžující přívaly chlorofylu a zvedám své ohromné ostnaté paže¶ nedotýkej se mě tak nejsem připravená ty prase¶ Podívej se na ty parní buchary! Líbily by se mi kdyby mě nenutily tak moc pracovat!¶ je to¶ jsem hrdá na to že tvůj otec souhlasil s našim zasnoubením¶ je to¶ a tak si tady plavu pod špinavou vodou k hrozivému tmavému trupu lodi, podobnému ohromnému mračnu vdechuju špinavou vodu a kašlu a nohy s blánami, mě ženou kupředu¶ je to sen?¶ světlo kůže jídlo vzduch kov sex utrpení oheň houby pavučiny lodě mučení pivo žába hroty bělost housle inkoust útesy sodomie peníze křídla barvuliny bozi řetězová pila kosti hádanky mimina beton korýš chůdy vnitřnosti sníh tma¶ Je to sen?¶ ¶ Ale Izák věděl, že to sen není.¶ V hlavě mu pableskoval kouzelný lampion, bombardoval ho sérií obrazů. To nebyl žádný stroboskop s donekonečna se opakujícím krát­kým vizuálním příběhem: tohle byla zdrcující salva nekonečně pest­rých okamžiků. Izáka ostřelovaly miliony jiskřiček času. Každý úlo­mek života se zachvíval, když se rozplýval do dalšího a Izák mohl tajně naslouchat životům jiných bytostí. Mluvil chymickým jazykem naříkající cheprijky, kterou pokárala chovačka, a pak si posměšně odfrkl, když jako hlavní podkoní poslouchal připitomělou výmluvu nového malého pomocníka, a zavřel své průsvitné vnitřní víčko, když vklouzl do chladivé čerstvé vody horských bystřin a s kopáním se přiblížil k dalším orgiasticky se pářícím voďanojům a pak...¶ "U Drmola..." Zaslechl svůj hlas ze vzdálené hlubiny onoho kako­fonního náporu vjemů. Bylo jich čím dál víc a víc a víc a přicházely tak rychle, překrývaly se a ztrácely jasné kontury, až se dva nebo tři nebo víc životních okamžiků odehrávalo najednou.¶ Když bylo rozsvíceno, světlo jasně žhnulo, některé tváře byly ostré a jiné rozmazané a neviditelné. Každá jednotlivá tříska života se po­hybovala se zlověstnou symbolickou jasností. Každá se řídila snovou logikou. V jakémsi analytickém zákoutí mysli si Izák uvědomoval, že nejde, že nemůže jít o kusy historie sražené a vydestilované do lepkavé pryskyřice. Prostředí bylo příliš proměnlivé. Vědomí a realita se pro­plétaly. Izák se neuvolnil v životech druhých, ale v myslích druhých. Byl tajným pozorovatelem slídícím v posledním útočišti pronásledo­vaných. Byly to vzpomínky. Byly to sny.¶ Pocákaly ho psychické přívaly. Cítil se špinavý. Sled ustal, zmize­la řada jednoho dvou tří čtyř pěti šesti atakujících stavů mysli, které se mu nakrátko zjevovaly aby se nechaly ozářit světlem jeho vlast­ního vědomí. Místo toho plaval v bahně, v mazlavé žumpě snových výměšků, které se slévaly, vytékaly jeden z druhého a zase do sebe vtékaly, postrádaly celistvost, ronily logiku a obrazy přes životy, po­hlaví a druhy, až skoro nemohl popadnout dech, topil se v převalující se záplavě snů a nadějí, vzpomínek a úvah, které nikdy nebyly jeho.¶ Z jeho těla se stal pouze ochablý pytel mentálních exkrementů. Kdesi hodně daleko slyšel, jak se zahleněným chroptěním úpí a hází sebou na lůžku.¶ Zatočila se mu hlava. Někde v blikotavém přívalu emocí a senti­mentu rozpoznal slabý neutuchající proud znechucení a strachu a po­znal, že patří jemu. Dral se k němu bahnem smyšlených a opakujících se dramat vědomí. Dotkl se váhavého čůrku závrati, který bezesporu odpovídal tomu, co on sám cítil v tomto okamžiku, pevně se ho chytil, soustředil se na něj... Držel se ho s neotřesitelnou horlivostí.¶ Přidržoval se jeho jádra a nechával se zmítat okolními sny. Přele­těl přes špičaté město, šestiletá holčička se radostně zasmála jazykem, který nikdy neslyšel, ale který v záblesku pochopení poznal jako svůj vlastní, vzepjal se neumělým vzrušením, když snil erotický sen puber­tálního chlapce, proplouval ústími řek, navštěvoval podivné jeskyně a účastnil se rituálních bitev. Kráčel zploštělou stepí kaktusíkovské mysli oddávající se bdělému snění. Domy kolem něho splývaly ve sno­vé logice, která jako by byla společná všem myslícím rasám Bas-Lagu.¶ Tu a tam se mu zjevoval Nový Krobuzon, ve své snové podobě, ve své zapamatované či smyšlené geografii, se zvýrazněnými či chy­bějícími detaily, s velkými průrvami mezi ulicemi, které překonával během několika málo vteřin.¶ Ve snech spatřoval i další města, země a kontinenty. Některé byly bezesporu jen krajinami snů zrozenými za chvějícími se víčky. Jiné vy­padaly jako odkazy: snové upomínky třírozměrných míst, metropolí, měst a vesnic, reálných stejně jako Nový Krobuzon, s architekturou a dialekty, které nikdy nespatřil ani nezaslechl.¶ Vnímal, že moře snů, kterým pluje, obsahuje kapky z velmi vzdá­lených končin.¶ Méně moře, pomyslel si opile ze dna své uvolněné mysli, a více vývaru. Představil si, jak poklidně přežvykuje chrupavky a drůbky cizích myslí, hrudky žluklé snové materie vznášející se v řídké kaši neurčitých vzpomínek. V duchu se začal dávit. Jestli se tady pobliju, budu mít hlavu naruby, pomyslel si nezúčastněně.¶ Vzpomínky a sny přicházely ve vlnách. Příboj je přinášel v téma­tických přívalech. I když se nechal unášet přílivem nahodilých myšle­nek, představy ve vlastní hlavě ho nesly na rozpoznatelném proudění. Podlehl naléhání snů o penězích, proudu vzpomínek na groše, tolary. kusy dobytka, malované škeble a dlužní destičky.¶ Převaloval se v záplavě sexuálních snů: kaktusíkovští muži ejaku­lující přes hlínu, přes řady hlíz, které zasadily jejich ženy, cheprijské samice natírající se olejem při přátelských orgiích, lidští kněží v celi­bátu, snící o zakázaných rozkoších.¶ Izák se točil v malém víru ustrašených snů. Jako lidská dívka, která se chystá na zkoušky, viděl se, jak odchází nahý do školy; viděl se jako voďanojský vodař, jemuž buší srdce, když se mu do řeky začíná vracet hořká slaná voda z moře; viděl se jako herec stojící zaraženě na jevišti, neschopný vzpomenout si na jedinou větu ze svého textu.¶ Moje mysl je jeden, velký kotel, pomyslel si Izák, a všechny tyto sny z něho bublavě přetékají.¶ Mazlavý proud myšlenek byl stále rychlejší a hustší. Izák o něm přemýšlel a snažil se chytit rytmus, soustředit se na něj, dodat mu na významu, opakovat ho rychleji a rychleji a hustěji a hustěji a rychleji, a snažil se příval či proud psychického odpadu ignorovat.¶ Nebylo to k ničemu. Sny měl přímo v hlavě a nebylo před nimi úniku. Snil o tom, že sní sny cizích lidí, a uvědomil si s hrůzou, že jeho sen musí být pravda.¶ Jediné, co mohl udělat, bylo zkusit si horečnatě a vyděšeně vzpo­menout, který ze snů patří jemu samému.¶ ¶ Odněkud zblízka se ozvalo zběsilé cvrlikání. Propletlo se spletí obrazů, které mu bouřily v hlavě, pak nabylo takové intenzity, že se mu myslí neslo jako dominantní téma.¶ Sny zničehonic ustaly.¶ Izák až přespříliš rychle otevřel oči, a se světlem mu do hlavy vtrhla svíravá bolest. Zaklel Natáhl ruku a vnímal ji vedle hlavy jako ohromnou neurčitou ploutev.¶ Sny skončily. Izák zamžoural skrz prsty. Byl den. Bylo světlo. "Do... Drmolovy ... prdele..." zašeptal. Při této námaze se mu hlava málem rozskočila.¶ Bylo to šílené. Měl dojem, že nepromarnil žádný čas. Na všech­no si jasně vzpomínal. Pokud mohl soudit, jeho okamžitá paměť se zdála výraznější. Jasně si uvědomoval, že se pod vlivem hypnoseru převaloval, potil a úpěl jen asi tak půl hodiny, víc ne. A přesto bylo... ztěžka otevřel opuchlá víčka a podíval se na hodiny... půl osmé ráno, několik dlouhých hodin poté, co se zhroutil na postel.¶ Opřel se o lokty a podíval se na sebe. Snědou kůži měl zalitou potem a zašedlou. V ústech cítil odpornou pachuť. Došlo mu, že se celou noc nejspíše ani nepohnul: pokrývka byla jen lehce zmuchlaná, to bylo vše.¶ Vyděšené ptačí cvrlikání, které ho probudilo, se znovu rozeznělo. Izák podrážděně otočil hlavu za zvukem a hned svého pohybu lito­val. Pod střechou skladiště zoufale kroužil malý pták. Izákovi došlo, že je to jeden ze včerejších váhavých uprchlíků, střízlík, kterého oči­vidně něco vylekalo. Zatímco se rozhlížel kolem dokola, aby zjistil, co ptáka tak zneklidňuje, z jednoho konce místnosti na druhý se jako šíp přeneslo mrštné hadovité tělo zmijana. V letu zachytilo ptáka. Střízlíkovo švitoření ztichlo.¶ ¶ Izák se nemotorně vyhrabal z postele a zmateně se motal po ga­lerii. "Poznámky," řekl si. "Udělej si poznámky."¶ Našel papír a pero a začal si zapisovat vzpomínky na účinky hyp­noseru.¶ "Co to krucinál bylo?" uvažoval nahlas při psaní. "Někdo si za­traceně dobře pohrává s napodobováním biochymie snů nebo s napo­jováním se na její zdroje..." Promnul si spánky. "Kruci, co to může být za tvora, který se tím živí..." Vstal, aby zkontroloval housenku uvězněnou v bedně.¶ Rázem zmlkl. Klesla mu čelist, chvíli naprázdno polykal, než byl schopen pronést pár slov.¶ "No. To. Mě. Poser. "¶ Pomalu a nejistě vykročil přes místnost, jakoby neochotně, jako by nevěřil tomu, co vidí.¶ Uvnitř bedny se nešťastně svíjela mohutná masa nádherně zbarve­né housenčí hmoty. Izák se nad ohromným tvorem rozpačitě zastavil. V éteru kolem sebe cítil občasné vibrace cizorodé nespokojenosti.¶ Housenka se přes noc zvětšila alespoň třikrát. Měla stopu na délku a byla odpovídajícím způsobem vypasená. Vybledlá krása barevných skvrn se vrátila k původní prudké oslnivosti. I s úroky. Z olepených chloupků se staly hrozivě vypadající štětiny. Po stranách jí nezbývalo víc než šest palců volného místa. Slabě šťouchala do stěn kotce.¶ "Co se ti stalo?" zašeptal Izák.¶ Ucouvl, ale zvíře, které se vztyčilo a nepřetržitě kývalo hlavou, nespouštěl z očí. Rychle se zamyslel a vybavil si množství tablet hyp­noseru, které dal larvě k večeři. Balíček se zbytkem drogy našel ne­dotčený tam, kde ho zanechal. Housenka nevylezla ven a nezačala se sama krmit. Nebylo možné, aby malé tablety drogy, které dal tvoreč­kovi k večeři, obsahovaly dostatečné množství kalorií, aby díky nim mohl přes noc narůst do takové velikosti. I kdyby se každé sousto to­ho, co housenka snědla, odrazilo na váze, nepředstavovalo by to tak obrovský nárůst.¶ "Ať už jsi z večeře vstřebala kdovíjakou energii, není fyzické po­vahy. Co jsi u Drmola zač?"¶ Housenku musel dostat z bedny. Když se v tom omezeném prosto­ru tak zbůhdarma převalovala, vypadala dost nešťastně. Ale při myš­lence, že by se tohoto zázračného tvora měl dotknout, pocítil záchvěv strachu a hnusu a podvědomě couvl. Nakonec bednu popadl – zapo­tácel se pod neuvěřitelně vyšší váhou – a celou ji položil do mnohem větší klece, jež tu zbyla po předcházejících pokusných exemplářích, do minivoliéry s přední stěnou z drátěného pletiva, kde původně přecho­vával rodinku kanárků. Otevřel přední stěnu, tlustou larvu vyklopil do pilin, pak dvířka zase rychle zavřel a zasunul na nich malou petlici. ¶ Ustoupil, aby se na přestěhovaného zajatce podíval.¶ Ten se na něj teď díval zpříma a Izák cítil, jak dětsky žadoní o snídani.¶ "Tak to teda musíš počkat," řekl. "Já sám jsem ještě nejedl." ¶ Rozpačitě poodstoupil, pak se otočil a zamířil do spížky.¶ Při snídani sestávající z ovoce a koláčů s polevou si uvědomil, že účinky hypnoseru odeznívají velice rychle. Po takovém tripu bych čekal nejhorší dojezd na světě, napadlo ho, ale za hodinu po tom není ani stopy. Není divu, že se k němu feťáci vracejí.¶ Na druhém konci místnosti lezla stopu dlouhá housenka po dně své nové klece. Smutně hlavou strkala do zbytků, pak se opět nadzvedla a zakomíhala hlavou směrem k balíčku s drogou.¶ Izák se plácl po tváři.¶ "Osli pekelní," zvolal. Mísily se v něm mlhavé pocity neklidu a ex­perimentátorské zvědavosti. Bylo to dětinské vzrušení, podobné jaké zakoušejí děti, když lupou spalují hmyz. Vstal a zajel do balíčku dře­věnou lopatkou. Odnesl osychající tabletu housence, která se skoro roztančila radostí, jen co spatřila, ucítila nebo jinak zaregistrovala, že má hypnoser na dosah. Izák otevřel krmítko v zadní části volié­ry a dávku drogy do něj vyklopil. Housenka okamžitě zvedla hlavu a šťastně ji zabořila do mazlavé hrudky. Kusadla už měla natolik vel­ká, že bylo vidět, jak jimi pohybuje. Vysunula je a začala hltat silné narkotikum.¶ "Větší klec už ti nedám," varoval ji Izák, "takže s tím růstem zpomal, slyšíš?" Odstoupil k hromadě oblečení, aniž z toho úžasného tvora spustil oči.¶ Pak začal zvedat a očichávat jednotlivé kusy šatstva poházeného po místnosti. Oblékl si košili a kalhoty, které nebyly ničím cítit a na nichž našel nejméně skvrn.¶ Měl bych si sepsat seznam věcí, které je třeba udělat, pomyslel si zachmuřeně. Nahoře bude stát 'Umlátit k smrti Klikaře Gazida'. Rychle přešel ke stolu. Trojúhelníkové schéma Jednotné teorie pole, které nakreslil pro Jagharka, leželo na papírech, jež pokrývaly celou plochu stolu. Izák vyšpulil rty a zadíval se na ně. Zvedl je a zamyšleně se podíval do kouta, kde se krmila spokojená housenka. Dnes ráno musí udělat ještě něco jiného.¶ Nemá cenu to odkládat, pomyslel si váhavě. Možná připravím pů­du pro Jaga a zjistím tady něco o kamarádce... možná. Pak se od­hodlaně nadechl, vyhrnul si rukávy a posadil se před zrcadlo, aby se navzdory svým zvyklostem zběžně upravil. Nemotorně si zajel do vlasů a našel si čistší košili, do které se převlékl. Ani na chvíli z něho nepřestávala čišet silná nelibost.¶ Načmáral vzkaz pro Davida a Lublamaie a přesvědčil se, že obří housenka je bezpečně zavřená a neuteče. Pak sešel po schodech, vzkaz připevnil na dveře a vyšel do rána plného ostrých, břitkých čepelí světla.¶ Povzdechl si a vydal se najít nejbližší drožku, která by ho odvez­la na univerzitu, k tomu nejlepšímu biologovi, přírodnímu filozofovi a biothamaturgovi, kterého znal: k nenáviděnému Montague Vermi­šankovi.¶

Kapitola sedmnáctá

Izák vstoupil na půdu Novokrobuzonské univerzity se směsicí nos­talgie a rozpaků. Od doby, kdy zde působil jako učitel, se univerzitní budovy skoro nezměnily. Jednotlivé fakulty a katedry rozptýlené po Lordově vynikaly grandiózní architekturou, která ve čtvrti zastiňova­la vše ostatní.¶ Nádvoří před ohromnou a starobylou budovou Přírodovědecké fa­kulty bylo osázené stromy, které právě stály v plném květu. Izák se ubíral chodníčky, po nichž šlapaly generace studentů, ve vánici křikla­vě růžových okvětních lístků. Spěšně vyběhl po vydrhnutých schodech a opřel se do mohutných dveří.¶ Zamával fakultní průkazkou, která přestala platit už před sedmi lety, ale nemusel se ani namáhat. Za stolkem seděl Puškvorec, starý, duchem zcela nepřítomný stařík, jenž na fakultě začal působit dávno před Izákem a asi už na ní měl vydržet navždy. Izáka jako obvykle při jeho nepravidelných návštěvách pozdravil nesrozumitelným za­huhláním, kterým dal najevo, že ho poznává. Izák mu potřásl rukou a poptal se na rodinu. Měl všechny důvody, aby Puškvorcovi pro­jevoval vděk, neboť přímo před jeho mléčnýma očima vynesl velké množství drahého laboratorního vybavení.¶ Izák pokračoval po schodech kolem pokuřujících, hádajících se či píšících skupinek studentů. Byť byla většina tvořena muži a lidmi, občas minul i sevřené, defenzivně se tvářící hloučky mladých xeňanů, žen či kombinace obojího. Někteří studenti vedli teoretické debaty okázale zvýšenými hlasy. Jiní si dělali poznámky do učebnic a pota­hovali z ubalených cigaret se štiplavým tabákem. Izák prošel kolem skupinky studentů dřepících na konci chodby, kteří si procvičovali, co se právě naučili, a potěšeně se smáli malinkému, z mletých jater splácanému homunkulovi, který udělal čtyři potácivé kroky a rozpadl se na hromádku škubající se kaše.¶ Jak Izák postupoval po chodbách výš a dál, studentů kolem ubý­valo. S nelibostí a podrážděním si uvědomoval, že jak se blíží ke svému bývalému šéfovi, srdce mu tluče znatelně rychleji.¶ Prošel chodbou administrativního křídla Přírodovědecké fakulty, obloženou přepychovým tmavým táflováním, a došel k pracovně na vzdálenějším konci. Na dveřích bylo zlaceným písmem vyvedeno: Dě­kan Montague Vermišank.¶ Izák se zastavil a nervózně se ošíval. Bojoval s emocionálním zmat­kem a snažil se skloubit deset let přežívající zlobu a antipatii se smířli­vým, nekonfliktním tónem. Zhluboka se nadechl, rázně zaklepal, ote­vřel a vstoupil dovnitř.¶ "Kdo si myslíte..." zakřičel muž za stolem, než se při pohledu na Izáka náhle zarazil. "Ach tak," řekl po dlouhém mlčení. "Ovšem. Izák. No jen se posaď."¶ Izák se posadil.¶ Montague Vermišank právě svačil. V ostrém úhlu se nakláněl nad svým velikánským stolem. Za zády měl okno. Izák věděl, že shlíží na široké bulváry a vily Mafatonu a Chnumu, ale teď bylo zataženo špinavou záclonou, která tlumila světlo v pracovně.¶ Vermišank nebyl tlustý, ale od brady dolů ho obalovala slabá nad­bytečná vrstva, jako by byl ovinut neživou, mrtvolnou tkání. Měl na sobě příliš malý oblek a z rukávů se mu roztékala bílá umrlčí kůže. Řídké vlasy měl sčesané a upravené s přímo neurotickou pečlivostí, teď popíjel hrudkovitou krémovou polévku. V pravidelném rytmu si do ní nořil bílý chléb, výslednou směsici vysával, oslintaný chléb žmoulal a ožužlával, až mu v bledě žlutých cákancích padal na stůl. Měřil si Izáka bezbarvýma očima.¶ Izák mu pohled stísněně oplácel a byl vděčný osudu za své byť rozměrné tělo a kůži barvy doutnajícího dřeva.¶ "Už jsem na tebe chtěl zařvat, žes ani nezaklepal nebo sis nedo­hodl schůzku, ale pak jsem spatřil, že jsi to ty. Ovšem. Pro tebe běžná pravidla neplatí. A jak se máš, Izáku? Sháníš peníze? Potřebuješ ně­jakou výzkumnou práci?" ptal se Vermišank lhostejným šepotem.¶ "Ne, ne, nic takového. Vlastně se ani nemám špatně, Vermišanku," odpověděl Izák s nucenou dobrosrdečností. "Jak jde práce tobě?" "Ale dobře, dobře. Připravuju přednášku o biovzněcování. Izoloval jsem pyrotický element u brouka ohniváka." Nastalo dlouhé ticho. "Je to velmi vzrušující," dodal bezbarvě Vermišank.¶ "Zní to tak, opravdu," nadšeně přikyvoval Izák. Civěli na sebe. Izáka nenapadala žádná další zdvořilostní témata. Vermišanka nesná­šel a přitom respektoval. Nepříjemná kombinace.¶ "Ehm... no prostě... Upřímně vzato, jsem tady, abych tě požádal o pomoc."¶ "Ale podívejme."¶ "Ano... Dělám totiž na něčem, co je trochu mimo můj obor... Víš dobře, že jsem spíš teoretik než praktický výzkumník..."¶ "Ano..." Z Vermišankova hlasu sálala bezuzdná ironie.¶ Ty kryso, pomyslel si Izák. Tohle jsem ti daroval...¶ "Je to otázka..." pokračoval Izák pomalu, "vlastně chci říct, že by to mohla, i když o tom pochybuji... být otázka biothaumaturgie. Chtěl jsem se tě zeptat na tvůj odborný názor."¶ "Ach tak."¶ "Ano. Potřebuji vědět, jestli... lze někoho přetvořit tak, aby mohl vzlétnout."¶ "Podívejme." Vermišank se opřel a chlebem si otřel zbytky po­lévky kolem úst. Pod nosem mu zůstal knírek z drobtů. Sepjal před sebou ruce a zakýval tlustými palci. "Vzlétnout?"¶ Ve Vermišankově hlase se objevila stopa vzrušení, která v před­chozích chladných slovech nebyla patrná. Možná chtěl Izáka dráždit neskrývaným opovržením, ale vědecké problémy v něm chtěj nechtěj vzbuzovaly zájem.¶ "Ano. Už k tomu někdy došlo?"¶ "Ano... Došlo k tomu..." Vermišank pomalu pokýval hlavou, aniž z Izáka, který si poposedl a rychle vytáhl z kapsy notes, spustil oči.¶ "Vážně?" zeptal se Izák.¶ Vermišankovy oči se při usilovném přemýšlení rozostřily.¶ "Ano... Proč, Izáku? Přišel za tebou někdo, kdo by chtěl létat?"¶ "Moc se o tom šířit... nemůžu..."¶ "Ovšemže nemůžeš, Izáku. Ovšem, že nemůžeš. Protože jsi pro­fesionál. A za to si tě vážím." Vermišank se na svého hosta prchavě pousmál.¶ "Nuže... co mi k tomu můžeš říct?" zkusil to Izák. Než promluvil, musel zatnout zuby, aby ovládl silné rozhořčení. Běž do prdele, ty povýšenecký manipulátorský sviňáku, pomyslel si vztekle.¶ "Ehm... No..." Izák se vrtěl netrpělivostí, zatímco Vermišank za­klonil hlavu, aby zavzpomínal. "Před lety, koncem minulého století, tu žil jeden biofilozof. Jmenoval se Kalligin. Nechal se přetvořit." Vermišank se příšerně shovívavě pousmála potřásl hlavou. "Bylo to vlastně šílenství, ale přesto se zdálo, že dosáhl úspěchu. Měl obrov­ská mechanická křídla, která se rozevírala jako vějíře. Napsal o tom nějaký spisek." Namáhavě otočil hlavu přes sádelnaté rameno a ne­určitě se podíval na police plné knih, které lemovaly stěny. Malátnou rukou zamával v gestu, které o pozici Kalliginova spisku nesdělilo na­prosto nic konkrétního. "Neznáš zbytek? Neslyšels tu písničku?" Izák nechápavě stáhl obočí. K jeho hrůze Vermišank mečivým tenorem zanotoval několik veršů.¶ "Kalli se vznesl pryč¶ na deštníkových křídlech¶ Mířil čím dál výš a výš¶ se svou milou se rozloučiv¶ Na západ se hnal jako míč¶ A zmizel v zemi strašných věcí...¶ "Jasněže jsem to slyšel!" přerušil ho Izák. "Nikdy by mě nenapad­lo, že je to o skutečném člověku..."¶ "Tys nechodil do Úvodu do biothaumaturgie, co? Pokud si vzpo­mínám, chodils mnohem později asi dva semestry do kurzu pro pokro­čilé. Utekla ti moje první přednáška. Touto historkou jsem se snažil přilákat naše znuděné zájemce o získávání vědomostí na cestu této vznešené vědy." Izák cítil, jak v něm ten nezúčastněný hlas s ještě větší intenzitou znovu probouzí odpor. "Kalligin zmizel," pokračoval Vermišank. "Odletěl někam na jihozápad, směrem ke Kakotopické skvrně. Už ho nikdo nikdy víckrát neviděl."¶ Opět zavládlo ticho.¶ "Vida... to je celé?" prolomil ho Izák. "Jak mu připevnili ta kříd­la? Vedl si při experimentu deník? Jaké to přetvoření bylo?"¶ "Řekl bych, že zatraceně náročné. Než došel ke správným výpoč­tům, nejspíš si zaexperimentoval na několika subjektech..." Vermi­šank se zazubil. "Asi se musel párkrát zavděčit starostovi Mantagony­mu. Tuším, že několik zločinců odsouzených na smrt pobylo na světě o několik týdnů déle, než čekali. Rozhodně to nebyla část projektu, o které by se někde šířil. Ale dá přece rozum, že než se ti něco poda­ří, párkrát to musíš vyzkoušet. Mechanismus musíš napojit na kosti, svaly a tkáně, které nemají ani páru o tom, co by měly dělat..."¶ "Ale co kdyby ty svaly a kosti věděly, co mají dělat? Co kdyby někdo usekl křídla skřarachovi nebo něčemu podobnému. Dala by se nahradit?"¶ Vermišank se na Izáka netečně díval. Nehýbal hlavou ani očima.¶ "Aha..." řekl nakonec vlažně. "Myslíš si, že by to bylo jednodušší, co? Teoreticky ano, ale v praxi je to ještě složitější. Už jsem na něčem takovém pracoval s ptáky a... ehm, dalšími okřídlenci. V prvé řadě, Izáku, teoreticky to rozhodně možné je. Teoreticky neexistuje sko­ro nic, čeho by se přetvářením nedalo dosáhnout. Všechno je otázka správného napojení, nevelké úpravy tkáně. Ale létání je strašně těžké, protože pracuješ se spoustou proměnných, které musí vyjít naprosto přesně. Víš, Izáku, můžeš přetvořit psa, můžeš mu přišít zpátky nohu nebo mu ji připevníš pomocí hlinotělního kouzla, a pejsek se bude ko­lem tebe šťastně belhat. Nebude to hezké, ale bude chodit. To s křídly neuděláš. Křídla musí být dokonalá, nebo se prostě nevzneseš. Naučit svaly, které si myslí, že ví, jak se létá, dělat stejnou věc jinak, je těž­ší, než kdybys to měl naučit svaly, které o tom nemají ani potuchy. Svalstvo toho tvého ptáka – nebo co to máš – nebude nic chápat, jestli k němu připevníš křídla, která budou třeba jen o kousíček jinak tvarovaná, jinak velká nebo založená na odlišné aerodynamice, a tvůj plán půjde do kytek, a to i za předpokladu, že všechno pospojuješ dobře.¶ Odpověď, kterou ti, Izáku, dávám, zní: ano, lze to provést. Ten skřarach, nebo co, může být přetvořen, aby znovu létal. Ale není to pravděpodobné. Je to zatraceně těžká práce. Nenajdeš žádného biothaumaturga, žádného přetvářeče, který by ti mohl přislíbit uspo­kojivý výsledek. Buď vyhledáš Kalligina a přiměješ ho, aby to udělal," sykl Vermišank na závěr, "nebo bych to neriskoval."¶ Izák si dopsal poslední poznámku a zavřel notes.¶ "Díky, Vermišanku. Tak nějak jsem... doufal, že mi to řekneš. To je tvoje odborné stanovisko, ano? Já se teď budu muset zabývat jinou linií bádání, kterou bys neschválil už vůbec..." V očích měl plamínky jako zlobivé dítě.¶ Vermišank sotva znatelně pokývl hlavou a na rtech se mu jako plíseň objevil a zase zmizel náznak nasládlého úsměvu.¶ "Aha."¶ "Tak jo, děkuju, žes mi věnoval chvíli času... To se cení..." koktal Izák, zatímco vstával. "Promis, že to bylo tak narychlo..."¶ "To nic. Potřebuješ znát můj názor ještě na něco?"¶ "No..." Izák se zastavil s jednou rukou vsunutou do rukávu ka­zajky. "Ještě tohle. Slyšel jsi už o hypnoseru?"¶ Vermišank nadzvedl obočí. Usadil se pohodlněji a začal si žmoulat palec; na Izáka se díval přivřenýma očima.¶ "Tohle je univerzita, Izáku. Myslíš si, že by do města mohla vtrh­nout nová a vzrušující nelegální substance, aniž by zlákala některého z našich studentů? Ovšemže jsem o něm slyšel. K prvnímu vyloučení našeho žáka za prodej této látky došlo před necelým půlrokem. Byl to velmi inteligentní mladý psychonom, předvídatelně avantgardního teoretického zaměření.¶ Izáku, Izáku... i přes všechny tvé hojné, ehm, neuváženosti... malým uculením se nepřesvědčivě pokusil zbavit invektivu ostří, "by mě nikdy nenapadlo, že by ses zapletl s drogami."¶ "Ne, Vermišanku, ani mě ne. Ale když už žiju a pracuju v bahnu zkaženosti, které jsem si zvolila kde mě obklopují ničemové a zlotřilí zpustlíci, s věcmi, jako jsou drogy, se na všech těch oplzlých orgiích musím mermomocí setkávat." Ve stejném okamžiku, kdy dospěl k zá­věru, že s další diplomacií už nic nevyzíská, si Izák vynadal za to, že ztratil trpělivost. Mluvil nahlas a sarkasticky. Ale svůj výbuch vzteku si docela užíval. "Jeden z mých odporných přátel tuto drogu bral," pokračoval, "a já jsem se o ní chtěl dozvědět něco víc. Jak je vidět, neměl jsem se ptát někoho tak útlocitného."¶ Vermišank se potichu hihňal. Smál se, aniž by otevřel ústa. Jeho tvář zůstávala stažená v kyselém úšklebku. Nespouštěl z Izáka oči. Jediným důkazem, že se směje, byl slabý pohyb ramen a sotva patrné kývání dopředu a dozadu.¶ "Aha," řekl nakonec. "Začínáme být nedůtkliví, Izáku." Potřásl hlavou. Izák si poplácal kapsy, zapnul si knoflíky a okázale dával najevo, že se chystá k odchodu, aby se nemusel cítit nejapně. Otočil se a zamířil ke dveřím; zvažoval, jestli se má uchýlit k poslednímu šlehu na rozloučenou.¶ Vermišank ho předběhl.¶ "Hypnos... no ta látka, vlastně nesouvisí s mým oborem, Izáku. Farmakologie, či co, už dneska není v biologii příliš v kurzu. Jsem si jistý, že víc by ti mohl říct některý z tvých bývalých kolegů. Hodně štěstí."¶ Izák se rozhodl, že už neřekne nic. Malomyslně však za sebou mávl rukou v gestu, které sice mohl považovat za pohrdavé, ale které stejně tak dobře mohlo vyznít jako výraz vděčnosti a rozloučení. Ty zatracený zbabělče, vynadal si. Ale jednomu faktu uniknout nemohl: Vermišank byl užitečným zdrojem vědomostí. Izák věděl, že ho bude stát ještě mnoho sil, než na svého bývalého šéfa dokáže být sprostý bez jakýchkoli výčitek. Měl až příliš mnoho odborných znalostí, před kterými by si přibouchl dveře.¶ Izák si tedy svou vlažnou odplatu odpustil a místo toho se nad svou rozpačitou reakcí na hrozného Vermišanka jen pousmál. Alespoň se dozvěděl to, co se sem dozvědět přišel. Přetvoření nepřicházelo pro Jagharka v úvahu. Byl spokojený a byl i natolik upřímný, že si připustil hanebnost svých důvodů. Otázky spjaté s létáním oživovaly jeho vlastní výzkum, a kdyby banální modelace masa založená na aplikované biothaumaturgii zvítězila nad krizovou teorií, jeho výzkum by se zasekl. O nově nabytou energii rozhodně přijít nechtěl.¶ Jagu, kamaráde, je to přesně, jak jsem si myslel. Jsem tvoje největší naděje, a ty zase moje.¶ ¶ ¶ Než se zjevilo město, tekly tu kanály; klikatily se mezi souvrstvími hornin podobajících se zkřemeněným klům a ze slabé vrstvy zeminy rašila políčka kukuřice. A než se zjevily křoviny, ubíhaly dny zlostně se tvářícího kamení. Pokroucené žulové nádory, které od zrození kraje ztěžka spočívaly v jeho útrobách, přišly o svůj tenký povrchový obal působením větru a vody v průběhu pouhých deseti tisíc let. Skalnaté výběžky, útesy ošklivé a strašidelné, jak už vnitřnosti bývají.¶ Kráčel jsem stezkou podél řeky. Mezi drsnými strmými kopci ješ­tě neměla jméno: v průběhu dní se z ní měl stát Dehet. Několik mil na západ jsem viděl zamrzlé vrcholky skutečných hor, skalnaté a za­sněžené kolosy, které dominovaly nad místními kamenitými kopečky porostlými lišejníkem stejně majestátně, jako se tyto nižší vrchy zve­daly nad mou hlavou.¶ Někdy mi skály připomínaly hrozivé postavy s drápy, tesáky a pa­rožím jako kyje či klepeta. Zkamenělí obři, nehybní kamenní bozi, optické klamy nebo větrem náhodně stvořené sochy.¶ Byl jsem spatřen. Z koz a ovcí vanulo pohrdání nad mým klopýtá­ním. Dravci vřeštěním dávali průchod svému opovržení. Občas jsem míjel pastevce, kteří na mě zírali s podezřívavostí a neomaleností.¶ Noci se hemžily temnými tvory. Pod hladinou číhali chladní slídi­či.¶ Kamenné zuby se ze země nořily tak pomalu a kradmo, že jsem tímto rozbrázděným údolím musel kráčet celé hodiny, než jsem si je uvědomil. Než se zjevily, ubíhaly jen dlouhé dny trávy a křovin.¶ Našlapovalo se mi lépe a nesmírné nebe bylo k mým očím vlíd­nější. Ale nenechal jsem se oklamat. Nenechal jsem se svést. Nebyla to pouštní obloha. Bylo to cosi podvodného, náhražka, která se mě snažila ukolébat. S každým závanem větru se o mě otírala usychající vegetace, mnohem rozmanitější než rostlinstvo doma. V dálce byl les, o němž jsem věděl, že se na sever táhne až k okraji Nového Krobuzonu a na východ k moři. Na tajných místech mezi jeho hustě rostoucími stromy spočívaly ohromné, tajuplné, zapomenuté stroje, písty a soukolí, železné kmeny mezi dřevem, se rzí místo kůry.¶ Nešel jsem k ním.¶ Za mnou, kde se větvila řeka, byly mokřady, jakési vnitrozemní říční ústí; skýtalo neurčitý příslib splynutí s mořem. Tam jsem po­byl v nadzemních chatrčích hruníků, klidné, zbožné rasy. Krmili mě a broukali mi ukolébavky. Lovil jsem s nimi, kopím jsem skolil kaj­mana i anakondu. Právě v mokřadech jsem přišel o svou čepel, která zůstala vězet v kůži jakéhosi rychlého savého dravce, který se přede mnou náhle vztyčil z kalu a mokrého rákosí. Zvedl se, zaječel jako konvice nad ohništěm a zmizel v bahně. Nevím, jestli jsem ho zabil.¶ Než se zjevily mokřady a řeka, ubíhaly dny schnoucí trávy a po­vlovných kopců, které pustošily bandy lupičských volnotvorů, uprch­nuvších před spravedlností. Byť jsem byl varován, žádného jsem ne­spatřil.¶ Ocitl jsem se ve vesnicích, které mě uplácely masem a oděvy a pro­sily mě, abych se za ně přimluvil u bohů sklizně. Ocitl jsem se ve vesnicích, z nichž mě obyvatelé hnali vidlemi, puškami a vřeštivými houkačkami... O trávu jsem se dělil se stády a občas s jezdci, s ptáky, jež jsem považoval za blízké příbuzné, a se zvířaty, jež jsem znal jen z mýtů.¶ Spával jsem sám, skrytý ve skalnatých průrvách, v mlází nebo pod přístřešky, které jsem si narychlo postavil, když jsem cítil déšť. Čtyřikrát mě něco ohledávalo ve spánku a zanechávalo po sobě otisky kopyt a zápach bylin, potu či masa.¶ Na těchto šírých pláních má zlost a utrpení prošly změnou. ¶ Kráčel jsem mezi hmyzem mírného pásma, jenž se snažil prozkou­mat můj neznámý pach, olíznout můj pot, ochutnat mou krev a opylo­vat barevné skvrny na mém plášti. V bujné zeleni jsem vídal vypasené savce. Trhal jsem květiny, které jsem vídal v knihách, vysoké květy ba­rev tak jemných, jako bych se na ně díval přes závoj mlžného oparu. Vůně stromů mi znemožňovala dýchat. Obloha se hemžila mračny.¶ Tímto úrodným krajem jsem se procházel já, tvor z pouště. A cítil jsem se hrubý a zaprášený.¶ Jednoho dne mi došlo, že jsem přestal snít o tom, co -udělám, až budu znovu celý. Má vůle žhnula, aby dosáhla tohoto bodu, a pak ná­hle nebyla ničím. Stal jsem se pouhou touhou vzlétnout. Přizpůsobil jsem se, jaksi. V tomto neznámém kraji jsem se vyvinul, na trmáci­vé, apatické cestě do místa, kde se shromažďovali vědci a přetvářeči z celého světa. Prostředek se stal účelem. Pokud opět získám křídla, stanu se někým novým, tvorem bez touhy, jež mě určovala.¶ Při nekonečné cestě na sever jsem v jarním vlhku pochopil, že ne­hledám naplnění, ale rozklad. Předám své tělo nově zrozenému tvoru, a oddechnu si.¶ ¶ Než jsem poprvé vstoupil do těchto kopců a plání, byl jsem hrubší. Opustil jsem Myršok, kde přistála má loď, aniž jsem v něm strávil jedinou noc. Je to ošklivé přístavní město, kde už je tolik mně podob­ných, že jsem se cítil nesvůj.¶ Probíhal jsem městem a nehledal nic než zásoby a ujištění, že moje cesta musí vést do Nového Krobuzonu. Koupil jsem si hojivou mast na svá rozedřená, podebírající se záda a našel jsem lékaře natolik upřímného, že připustil, že v Myršoku pomoc nenaleznu. Dal jsem svůj bič kupci, který byl ochotný svézt mne na povozu padesát mil do údolí. Nechtěl mé zlato, chtěl mou zbraň.¶ Toužil jsem nechat moře za zády. Moře bylo mezihrou. Čtyři dny na líném umaštěném kolesovém plavidle, které se ploužilo přes Chudé moře, kdy jsem neopouštěl podpalubí a pohyb lodi jsem odhadoval jen podle prudkého naklánění a mokrých zvuků. Po palubě jsem kráčet ne­dokázal. Pod tou ohromnou oceánskou oblohou bych se cítil stísněněji než za dusných dnů v zapáchající kajutě. Skrýval jsem se před racky, orlovci a albatrosy. Zůstával jsem blízko hladiny, ve svém špinavém dřevěném úkrytu těsně za záchodkem.¶ A než se zjevilo moře, kdy jsem ještě žhnul a zuřil, kdy mé rány byly ještě vlhké krví, to byl Šankel, kaktusíkovské město. Město mnoha jmen. Sluneční klenot. Oáza. Borridor. Slaná díra. Spirálová citade­la. Solárium. Šankel, kde jsem zápasil a pral se v arénách a drátěných klecích, kde jsem trhal a byl trhán, kde jsem vyhrával mnohem častěji, než prohrával, kde jsem po nocích běsnil jako bojovný kohout a kde jsem ve dne hromadil mince. Až do dne, kdy jsem se utkal s barbar­ským princem, který si chtěl udělal přilbici z mé garudské lebky a já jsem navzdory očekávání vyhrál, byťze mě crčely děsivé proudy krve. Zatímco jsem si jednou rukou přidržoval střeva, druhou jsem mu roz­drásal hrdlo. Získal jsem jeho zlato a přívržence, jež jsem osvobodil. Zaplatil jsem za vyléčení a koupil si cestu na kupeckém korábu.¶ Vydal jsem se přes kontinent, abych byl zase celý.¶ Poušť šla se mnou

Část třetí Proměny

Kapitola osmnáctá

Jarní vítr byl čím dál teplejší. Špinavý vzduch nad Novým Kro­buzonem elyktrizoval. Městští meteomanceři v oblačné věži v Zádehtí odečítali údaje z točících se přístrojů a trhali grafy ze zběsile zapisu­jících barometrů. Špulili rty a vrtěli hlavami.¶ Šeptali si o úžasně horkém a vlhkém létě, které mělo nastat. Bušili do gigantických trubic aeromorfního stroje, který se vertikálně tyčil celou výškou duté věže jako nějaké obří varhany nebo hlavně pušek, dožadujících se souboje mezi zemí a nebem.¶ "Zatracená zbytečnost," hudrali si znechuceně. Objevily se vlažné snahy uvést do provozu stroje v podzemí, ale ty se nepohnuly už sto padesát let a nikdo živý je nebyl schopen opravit. Nový Krobuzon musel čelit počasí diktovanému bohy, přírodou či náhodou.¶ V zoologické zahradě v Zámarastí byla zvířata v měnícím se poča­sí neklidná. Nastaly poslední dny období páření a nepokojné škubá­ní rozvášněných mřížemi navzájem oddělených těl poněkud zesláblo. Chovatelům se ulevilo stejně jako jejich svěřencům. Smyslný příkrov rozmanitých druhů pižma vyvolával agresivní, nepředvídatelné cho­vání.¶ Teď, když každý den světlo vydrželo o něco déle, medvědi, hye­ny, kostnatí hroši, osamělá polární liška a opice zůstávali celé hodiny nehybně – až napjatě – ležet a ze svých udupaných výběhů a zablá­cených příkopů sledovali kolemjdoucí. Čekali. Na jižní deště, které do Nového Krobuzonu sice nikdy nepřijdou, ale jejichž očekávání mě­li nejspíš zakódované v genech. A když deště nepřišly, smiřovali se a čekali na období sucha, které jejich nový domov rovněž nesužova­lo. Musí to být zvláštní, úzkostná existence, přemítali chovatelé mezi řevem unavených, z míry vyvedených šelem.¶ Noci se od zimy zkrátily skoro o dvě hodiny, ale zdálo se, že do kratší doby trvání vtěsnaly více ze své podstaty. Jelikož se hodiny me­zi západem a východem slunce snažilo vyplnit čím dál větší množství nelegálních aktivit, jevily se kromobyčejně intenzivní. Obrovské sta­ré skladiště půl míle od zoologické zahrady přitahovalo každou noc zástupy mužů a žen. Dusot a neustálé lomození vrtošivého bdícího obyvatelstva, které se hrnulo do oné starobylé budovy, občas rozrazil lví řev. Snášel se na dav, ale nikdo ho nebral na vědomí.¶ Cihlové zdi skladiště kdysi bývaly červené, dnes se však černa­ly špínou, tak hladkou a pečlivě navrstvenou, jako by ji někdo ručně namaloval. Po celé délce budovy se stále táhla původní firma: Kadne­barova mýdla a lůj. Kadnebar zkrachoval při krizi v sedmapadesátém. Ohromná zařízení na tavení a čištění tuku byla vynesena a prodána jako železný šrot. Po dvou či třech letech poklidného rozkladu Kad­nebarův podnik znovu ožil jako zápasiště gladů.¶ Podobně jako starostové před ním i Gangr rád vynášel kulturu a nádheru Městského státu Nový Krobuzon nad barbarské bahno, v němž se musí plazit obyvatelé jiných krajů. Jen pomyslete na os­tatní rohagské země! vyzýval Gangr v proslovech a úvodnících. Nový Krobuzon není Teš ani Troglodopolis, Vadaunk ani Vysoký Kromlech. Naše město není ovládané čarodějnicemi, není podsvětním doupětem, střídání ročních období tady nepřináší vlny pověrečného útlaku, my nenutíme své občany k práci v zombijských továrnách, náš parlament se nepodobá parlamentu v Maru'ahmu, kasinu, kde jsou zákony sáz­kami v ruletě!¶ A není to ani Šankel, zdůrazňoval Gangr, kde se lidé perou pro zábavu jako zvířata!¶ Samozřejmě s výjimkou Kadnebarova podniku.¶ Asi byl nelegální, ale nikdo si nepamatoval, že by v něm kdy došlo k nějaké miliční razii. Řada mecenášů předních stájí se rekrutovala z parlamentních činitelů, průmyslníků a bankéřů, jejichž intervence bezesporu tlumila oficiální zájem na minimum. Existovala přirozeně i jiná kolbiště, která sloužila jako arény pro kohoutí či krysí zápa­sy, kde se mohly na jedné straně odehrávat štvanice na medvědy či jezevce, na straně druhé zápasy s hady a uprostřed souboje gladů. Kadnebar byl však legendární.¶ Každý večer zábava začínala volným programem, komediálním představením pro pravidelné návštěvníky. Před výběrovými porotami zatínaly své pozoruhodné svalstvo desítky mladých a hloupých stat­ných hochů z venkovských farem, nejhouževnatějších mladíků svých vesnic, kteří cestovali dlouhé dny z Obilné spirály či Žebravých kopců, aby si ve městě udělali jméno. Dva nebo tři byli vybráni a nahnáni do hlavní arény před rozběsněný dav. Na zápasišti sebejistě potěžká­vali mačety, kterými byli vyzbrojeni. Pak bledli, když se ocitali tváří v tvář ohromnému přetvořenému gladiátorovi či netečnému kaktusí­kovskému válečníkovi, který vystoupil z bočních vrat. Následující řež byla krátká, krvavá a staraná profesionály pro pobavení publika.¶ Zábava u Kadnebara se řídila módou. Na sklonku onoho jara si publikum oblíbilo souboje mezi dvěma přetvory a třemi cheprijskými strážnými sestrami. Cheprijky z Újetce a Přípotok přilákaly nesmír­né odměny. Cvičily spolu už celé roky, skupinky tří náboženských bojovnic vytrénované k následování příkladu cheprijských strážných bohyň, Drsných sester. Podobně jako Drsné sestry jedna bojovala se sítí a kopím, další s kuší a křesadlovkou a poslední s cheprijskou zbraní, kterou si lidé překřtili na žihadlovku.¶ Když se pod kůží jara začalo vzdouvat léto, sázky rostly do závrat­ných výšek. V míle vzdálených Vlkodavech Benjamin Flex zasmušile přemítal, proč má Kadnebarův vosk, ilegální orgán zápasnické kultu­ry, pětkrát větší náklad než Radikální renegát.¶ ¶ Bulvař zanechal ve stoce další ze svých zmasakrovaných obětí. Objevili ji bahňouři. Visela z kanálové výpusti do Dehtu jako nějaký vyčerpaný člověk.¶ Na periferii Latrínu zemřela žena na následky četných bodných ran do obou stran krku, jako by byla zachycena ostřími obrovských zubatých nůžek. Když ji sousedé našli, po těle měla poházené doku­menty, které ji označovaly za plukovnici-informátorku milice. Začaly se šířit zvěsti. Udeřil Jack Půlmodlitbička. V kanálech a chudinských čtvrtích nad jeho obětí nikdo netruchlil.¶ ¶ Lin a Izák se potají setkávali kdykoli to bylo možné. Izák poznal, že s Lin není všechno v pořádku. Jednou ji přiměl, aby se posadila, a požádal ji, aby mu řekla, co ji trápí, proč se letos neúčastní soutěže o Šintakostskou cenu (to přidalo jejímu obvyklému nadávání na kva­litu užšího výběru další rozměr hořkosti), na čem teď pracuje a kde. V žádném z jejích pokojů nebylo ani stopy po umělecké činnosti.¶ Lin ho pohladila po ruce v jasném gestu vděčnosti za projevený zájem. Ale říct mu nemohla nic. Prozradila mu, že pracuje na díle, na něž je prozatím velmi hrdá. Našla si prostor, o němž nemůže a nechce hovořit, prostor, kde vytváří rozměrné dílo, na něž se jí rovněž nesmí vyptávat. Nebyla ani pravda, že se stáhla před světem. Přibližně jed­nou týdně se objevovala v jednom z vilnopolských barů, kde se smála s přáteli, byť už ne tak bezstarostně jako před dvěma měsíci.¶ Lin si Izáka naopak dobírala ohledně jeho vzteku na Klikaře Ga­zida, po němž se v podezřele příhodné době slehla země. Izák Lin vyprávěl o svém bezděčném experimentu s hypnoserem a dal před ní průchod svému vzteku; vysvětlil tak, proč se Gazida snaží najít a potrestat. Popsal jí také pozoruhodnou housenku, které droga pod­le všechno velmi svědčila. Lin ji ještě neviděla, do Brokat nezašla od onoho bezútěšného dne v minulém měsíci, ale i když počítala s tím, že Izák nejspíš trochu přehání, tvor se jí jevil kromobyčejně zajímavým.¶ Lin láskyplně přemýšlela o Izákovi, když obratně měnila téma. Zeptala se ho, jaký druh výživy si myslí, že housenka získává ze své podivné potravy, a uvolnila se, když se mu zaujetím rozjasnila tvář a on jí nadšeně líčil, že to netuší, ale že má několik domněnek. Po­žádala ho, aby se jí pokusil vysvětlit záležitosti související s krizovou energií, a optala se ho, jestli si myslí, že pomůže Jagharkovi vzlét­nout. Izák se vášnivě rozhovořil a začal jí na kousky papíru kreslit nejrůznější schémata.¶ Získat si ho bylo snadné. Lin měla někdy dojem, že Izák ví, že je manipulován a že se cítí provinile nad lehkostí, s níž se zbavuje starosti o ni a přechází k jiným tématům. Vedle lítosti cítila v jeho náhlých přechodech k novým záležitostem i vděčnost. Izák věděl, že se patří, aby si o ni vzhledem k její zádumčivosti dělal starosti, a taky si je i dělal, ale musel se snažit; vlastně jen plnil povinnost, zatímco se myšlenkami naopak upínal ke krizové teorii a potravě pro housenku. Lin mu dala povolení, aby se netrápil, a on je s díky přijal.¶ Lin chtěla Izákovy obavy alespoň na nějakou dobu rozptýlit. Ne­mohla si dovolit, aby začal pochovat zvědavost. Čím více by věděl, v tím větším nebezpečí by se ocitala. Nevěděla, jakou mocí vládne její zaměstnavatel: pochybovala, že by byl schopen telepatie, ale raději nic neriskovala. Chtěla dokončit práci, sebrat peníze a ze Skeletonu zmizet.¶ ¶ S každou další návštěvou u pana Multiho jím byla víc a víc vta­hována – i navzdory své neochotě – do jeho města. Nevzrušeně se zmiňoval o válkách gangů v Sivém krutu, trousil letmé poznámky o masakrech v srdci Vranova. Madam Francina zvětšuje svůj záběr. Zmocnila se obrovské části trhu se šazbahem na západ od Vranova, ale na to byl pan Multi připravený. Teď se však pokoušela vkrást na východ. Lin žvýkala, plivala, tvarovala a snažila se neposlouchat podrobnosti, přezdívky mrtvých kurýrů, adresy skladišť. Pan Multi ji zaplétal do svých osidel.¶ Musel to činit úmyslně.¶ Soše narostlo stehno, další noha a začátek pasu (pokud tedy pan Multi měl něco, co by se takto dalo označit). Barvy nebyly natura­listické, ale působily zajímavě a podmanivě, až hypnoticky. Bylo to úžasné dílo, jak se ostatně na předlohu slušelo.¶ Navzdory Lininým snahám nevnímat nic z okolí si bezstarostné tlachání pana Multiho do její mysli cestu našlo i přes obranné valy. Zjistila, že o tom, co řekl, přemítá. Celá vystrašená se snažila myslet na něco jiného, ale přes veškeré úsilí byla taková snaha neudržitel­ná. Nakonec se přistihla, že planě uvažuje, kdo s největší pravdě­podobností získá nadvládu nad čajíčkovským skladem na chimerské konečné. Otupěla. To byla další obrana. Nechala svou mysl, aby se nebezpečnými informacemi jen nepřítomně proplétala. Úzkostlivě se snažila ignorovat jejich význam.¶ Lin ovšem zjišťovala, že na madam Francinu myslí čím dál víc. Pan Multi o ní hovořil sice lehkovážně, ale v jeho monolozích se objevovala stále častěji a Lin cítila, že mu dělá jisté starosti.¶ Ke svému vlastnímu překvapení začala madam Francině fandit. Nebyla si jistá, jak k tomu došlo. Poprvé si to uvědomila v okamži­ku, kdy pan Multi mluvil s předstíraným pobavením o drtivém útoku na dva kurýry, k němuž došlo předcházející noci. Cheprijský pře­padový oddíl madam Franciny ukořistil obrovské množství jisté ne­jmenované substance, surového materiálu určeného k výrobě čehosi nespecifikovaného. Lin jí v duchu slabě aplaudovala. Zarazilo ji to, a zatímco rozebírala své pocity, na okamžik ustala v práci se žlázou. Přála si, aby madam Francina vyhrála.¶ Nedávalo to smysl. Když situaci podrobila pečlivější analýze, do­šlo jí, že na ni nemá vůbec žádný názor. Rozumově vzato, triumf jednoho překupníka a zločince nad druhým ji prostě nezajímal. Ale po emocionální stránce začala doposud nespatřenou madam Francinu upřednostňovat jako svou šampiónku. Tiše se zachvěla, když zaslech­la, jak ji pan Multi se zlomyslnou samolibostí ujišťuje, že má plán, který radikálně změní podobu celého trhu.¶ Co to má znamenat? pomyslela si trpce. To mají být po všech těch letech záchvěvy cheprijského svědomí?¶ Dobírala si sebe samu, ale přesto byl v této ironické myšlence kus pravdy. Možná by tak smýšlel každý, kdo se staví Multimu, napadlo ji. Lin se natolik obávala úvah na téma svého vztahu s panem Multim, natolik ji zneklidňovalo, že by mohla být něčím víc než jeho zaměst­nankyní, že jí trvalo poměrně dlouhou dobu, než si uvědomila, že ho nenávidí. Nepřítelkyně mého nepřítele... uvažovala. Ale bylo v tom něco víc. Lin jednoznačně cítila k madam Francině solidárnost proto, že je cheprijka. Francina však – a možná tohle stálo v jádru jejích pocitů – nebyla dobrá cheprijka.¶ Tyto myšlenky Lin trápily a vyváděly ji z míry. Poprvé po mnoha letech ji přivedly k uvažování nad jejím vztahem k cheprijské komu­nitě jiným než přímočarým, konfrontačním způsobem. A to ji přimělo vzpomínat na dětství.¶ ¶ Poté, co každý den ukončila práci u pana Multiho, navštěvovala Újetec. Vycházela ven a na okraji Žeber si najímala drožku. Odjížděla přes Danečiho a Taverníkův most, míjela restaurace, úřady a domy v Prsku.¶ Někdy se zastavovala na Slinném bazaru a volným krokem se pro­cházela mezi jeho tlumenými světly. Omakem zkoušela lněné šaty a kabáty rozvěšené na stáncích, aniž si všímala neomalených pohledu kolemjdoucích, kteří se divili, jak může cheprijka nakupovat lidské ob­lečení. Bazarem se proplétala až do Čeku, plného chaotických uliček a rozlehlých cihlových obytných budov.¶ Tady nebydlela chudina. Domy v Čeku byly dostatečně solidní a většina dokázala uchránit své obyvatele před deštěm. Ve srovná­ní s hybridním bujením Vlkodav, zahnívajícím cihlovým marastem Spatné strany a otřesnými chatrčemi Plku byl Ček příjemným mís­tem. Sice trochu přelidněným a s jistou mírou opilosti, chudoby a zlo­dějin, ale, upřímně vzato, k žití existovala celá řada horších míst. Tady bydleli prodavači, nižší vedoucí kádry a lépe placení dělníci z továren, kteří se každý den hrnuli do blatozvuckých a kelströmských doku, do Zákrutu a Didakaie, obecně známé pod označením Smogrov.¶ Lin tu vítána nebyla. Ček hraničil s Újetcem, oddělovaly je pou­ze dva nevýznamné parky. Cheprijky Čeku ustavičně připomínaly, že úpadek není až tak daleko. Plnily čecké ulice zpravidla během dne, kdy se přemisťovaly do Vranova za nákupy nebo aby nasedly na vlak na Nádraží Perdido. V noci tu však bylo možno potkat pouze ojedi­nělé cheprijky, které se odvážily chodit po zdejších ulicích po setmění, i když na ně číhalo nebezpečí ze strany ozbrojených bojechtivých pří­vrženců strany Tří brků, kteří hlídkovali, aby "udržovali město v čis­totě". Lin si dávala pozor, aby tuto zónu opustila ještě před západem slunce. Protože hned vedle ležel Újetec, kde byla v bezpečí.¶ V bezpečí, ale ne šťastná.¶ V Újetci chodila Lin po ulicích s nadšením, ale zároveň se jí zvedal žaludek. Už řadu let její návštěvy této oblasti představovaly pouze krátké výlety za nákupy barvulin a pojiva, občas snad i nějaké té cheprijské lahůdky. Nyní jí tato čtvrť evokovala vzpomínky, o nichž si myslela, že je dávno zapudila.¶ Z domů vytékaly bílé šlemy larev domácníků. Některé budovy byly touto bílou hmotou pokryté úplně: táhla se jim po střechách a jednotlivá obydlí propojovala do ztuhlého hrudkovitého celku. Lin okny a dveřmi viděla dovnitř. Stěny a podlahy, o něž se postaralo lid­ské stavitelství, byly na některých místech vybourané a vypaseným larvám domácníků bylo umožněno, aby se bez' omezení plazily sko­řepinami domů, a zatímco se prokousávaly zničenými vnitřky budov, vypouštěly z břicha hlenový sliz a škubaly krátkými panožkami.¶ Občas Lin zahlédla živý exemplář dovezený z farem u řeky, který budovu přetvářel do složitého propletence organických chodbiček. Ta­kovému obydlí dávala přednost většina cheprijských obyvatelek. Velké hloupé larvy, větší než rožci, reagovaly na škubání a potahování maji­telek, tápavě se pohybovaly domy a pokrývaly pokoje rychleschnoucí vrstvou slizu; zaobloval hrany a propojoval místnosti, domy a ulice čímsi, co z vnitřku vypadalo jako obří červí chodbičky.¶ Někdy se Lin posadila v některém z újeteckých parčíků. Nehyb­ně si hověla mezi kvetoucími stromy a sledovala příslušnice své rasy. Vzhlížela nad park, na stěny vysokých budov. Jednou spatřila malou lidskou dívku, která se vykláněla z okna vysoko nad její hlavou, okna, jež se skoro nahodile otevíralo v horní části špinavé betonové stěny v zadním traktu shluku několika budov. Dívka klidně pozorovala své cheprijské sousedky, zatímco se na tyči vedle ní třepotalo ve svěžím větříku čerstvě vyprané prádlo její rodiny. Zvláštní způsob dospívá­ní, pomyslela si Lin a představila si holčičku, kterou obklopují tiché bytosti s hmyzími hlavami; tak zvláštní, jako by ona sama vyrostla mezi voďanoji... ale tato myšlenka opět nepříjemně vyústila do úvah o vlastním dětství.¶ Samozřejmě že výlet do těchto nenáviděných ulic pro ni byl ces­tou zpátky do města, existujícího kdesi ve vzpomínkách. To věděla. Vnitřně se připravila, aby myšlenkový návrat do minulosti zvládla.¶ Újetec byl jejím prvním útočištěm. V této zvláštní době odlouče­nosti, kdy fandila snahám cheprijské zločinecké královny a ve všech čtvrtích města byla vyvrhelem – snad s výjimkou Vilných polí, kde jsou vyvrhelové páni –, si uvědomila, že její pocity ohledně Újetce jsou rozporuplnější, než si dosud připouštěla.¶ Cheprijky žily v Novém Krobuzonu už skoro sedm set let, od do­by, kdy Horlivá kudlanka překonala Vzdutý oceán ve snaze dostat se do Bered Kai Nevu, východního kontinentu, cheprijské domovi­ny. Několik obchodnic a cestovatelek na ní připlulo na jednosměrnou osvětovou misi. Základ této malé skupinky se ve městě držel při ži­votě několik staletí, zdomácněl v něm. Tehdy nebyly žádné oddělené čtvrti, žádní domácníci, žádná ghetta. I cheprijek bylo málo. Až do Tragické přeplavby.¶ Uplynulo již sto let od doby, kdy se do Železné zátoky vkradly, sotva se držíce na hladině, první lodi uprchlic. Ohromné mechanic­ké motory měly zrezivělé a rozbité, plachtoví bylo na cáry. Byly to strašidelné koráby, plné beredkainevských cheprijek, víc mrtvých než živých. Nákaza byla natolik nemilosrdná, že je donutila porušit letité tabu zakazující pohřbívání do vody. Na palubách bylo tedy jen má­lo mrtvol, ale zato stovky umírajících. Lodě vypadaly jako přecpané čekárny před márnicemi.¶ Povaha tragédie zůstávala pro novokrobuzonské úřady, které v ze­mích Bered Kai Nevu neměly konzuly a udržovaly s nimi jen nepo­četné kontakty, velkou záhadou. Uprchlice se o ní nechtěly zmiňovat, a pokud ano, mluvily v hyperbolách, a pokud promluvily jasně a po­pisně, porozumění znemožňovala jazyková bariéra. Lidé tedy věděli jen to, že cheprijky z východního kontinentu postihlo cosi strašlivého, jakási příšerná smršť, která pozřela miliony obyvatel a zanechala jen nepatrnou hrstku, která dokázala odplout. Cheprijky tuto nejasnou apokalypsu označovaly jako Vyplenění.¶ Mezi příjezdem prvních a posledních lodí uplynulo dvacet pět let. Posádky některých pomalých člunů nevybavených motory údajně tvořily jen cheprijky narozené na moři, všechny původní uprchlice ze­mřely během nekonečné plavby. Jejich dcery netušily, před čím vlast­ně prchají, věděly pouze to, že je umírající chovačky nabádaly, aby se všechny do jedné plavily na západ a nikdy neotáčely kormidlem. Zvěs­ti o cheprijských Lodích milosrdenství – pojmenovaných podle toho, čeho se dožadovaly – do Nového Krobuzonu dospěly z jiných zemí na východním pobřeží rohagského kontinentu, Gnut Kerru a Jhešulských ostrovů a dokonce i ze Zlomků daleko na jihu. Cheprijská diaspora byla zmatená, rozrůzněná a vyděšená.¶ V některých končinách byly uprchlice zmasakrovány při úděsných pogromech. V jiných, jako v Novém Krobuzonu, byly vítány sice s roz­paky, ale bez oficiálního násilí. Usadily se, začaly pracovat, platit da­ně, věnovat se zločinu a zjistily, že se působením organického tlaku, příliš jemného na to, aby si ho všimly, ocitly v ghettech; tam je občas sužovali fanatici a násilníci.¶ Lin v Újetci nevyrostla. Narodila se v mladším a chudším ghettu v Přípotokách, ošuntělé kaňce na mapě severozápadní části města. Skutečnou historii Újetce a Přípotok bylo vzhledem k systematické likvidaci vzpomínek, které se obyvatelky podrobovaly, takřka nemož­né poskládat. Trauma z Vyplenění bylo natolik velké, že první ge­nerace uprchlic záměrně zapomněla deset tisíc let cheprijských dějin a oznámila, že jejich příjezd do Nového Krobuzonu je začátkem no­vého dějinného cyklu, Městského cyklu. Když se nastupující generace domáhala u svých chovaček, aby je seznámily s dějinami rasy, řa­da z nich jim vyprávění odmítla a spousta si na ně nevzpomínala. Cheprijskou historii halil obrovský stín genocidy.¶ Proniknout tajemstvím oněch prvních dvaceti let Městského cyk­lu bylo pro Lin obtížné. Újetec a Přípotoky byly jí, její chovačce, předchozí generaci a generaci jí předcházející prezentovány jako da­nosti.¶ Přípotoky neměly žádné Náměstí soch. Před sto lety šlo o rozpa­dající se lidskou chudinskou čtvrť, kolonii zděděných staveb, a chep­rijským larvám domácníků se podařilo stěží více než obalit domy hle­nem, čímž je jednou provždy zatavily do stavu na pokraji kolapsu. Z obyvatelek Přípotok nevyrostly umělkyně či majitelky ovocných barů, ani šéfky většin, představené úlů či vlastnice obchůdků. Měly špatnou pověst a hladověly. Pracovaly v továrnách i kanálech, prodá­valy se komukoli, kdo o ně měl zájem. Sestry v Újetci jimi opovrho­valy.¶ V sešlých přípotockých uličkách se dařilo podivným a nebezpeč­ným myšlenkám. V utajených síních se scházely skupinky radikálek. Vybraným slibovaly spásu různé mesiášské kulty.¶ Řada původních uprchlic se odvrátila od božstev Bered Kai Nevu ve zlosti nad tím, že své následovnice neochránila před Vypleněním. Pozdější generace, neznalé povahy tragédie, jim znovu nabídly uctí­vání. V průběhu sta let bylo ve starých dílnách a opuštěných varieté vzkříšeno několik panteonů. Řada obyvatelek Přípotok se však ve svém zmatku a hladu uchýlila k odpadlickým božstvům.¶ V rámci přípotockých hranic bylo možné nalézt všechny běžné chrámy. Byla uctívána Strašlivá chovačka a Mistryně-plivačka. Las­kavá ošetřovatelka dohlížela na omšelou nemocnici a Drsné sestry chránily své věrné. Ovšem v barbarských chatrčích plesnivějících u průmyslových kanálů a v místnostech chráněných zatemněnými předními okny se ozývaly modlitby k podivnějším božstvům. Kněžky se oddávaly službě Elyktrické ďáblici či Vzdušné žnečce. Tajnůstkář­ské skupinky se šplhaly na střechy a pěly chválu Okřídlené sestře a modlily se za létání. A některé osamělé zoufalé duše – jako Linina chovačka – se svou věrností zavázaly Hmyzímu aspektu.¶ ¶ V náležitém přepisu z cheprijštiny do novokrobuzonského písma byla chymicko-audio-vizuální složenina popisu, oddanosti a úžasu tvořící jméno božstva vyjádřena jako Hmyzí/aspekt/(samčí)/(zamě­řený). Ale těch několik málo lidí, co o něm vědělo, je nazývalo Hmyzí aspekt a tak ho pomocí posunků popsala i Lin Izákovi, když mu líčila příběh své výchovy.¶ Od šesti let, kdy si strhla kuklu z toho, co bývalo její dětskou hla­volarvou a najednou se stalo hlavoskarabem, kdy se s pomocí jazyka a myšlení vnořila do vědomí, ji chovačka učila, že je padlá. Pochmurná doktrína Hmyzího aspektu spočívala v tom, že cheprijské ženy jsou prokleté. Jakési ohavné pochybení ze strany první ženy předurčilo její dcery k životu zatíženému směšnými, pomalými a nemotornými dvojnohými těly a myslemi, plnými zbytečných zákoutí a složitostí vědomí. Žena ztratila hmyzí čistotu Boha a samce.¶ Linina chovačka (která opovrhovala jménem jako čímsi úpadko­vě afektovaným) učila Lin a její chovnou sestru, že Hmyzí aspekt je pánem všeho tvorstva, všemocnou silou, která zná pouze hlad, žízeň, říjení a uspokojení. Poté, co pozřel prázdnotu, vykálel svět v bez­myšlenkovitém aktu kosmického stvoření o to čistším a úžasnějším, že byl prost jakékoli motivace či vědomí. Lin i její chovná sestra byly naučeny uctívat Ho s vyděšeným zápalem a musely pohrdat vědomím sebe samých a svými měkkými nechitinovými těly.¶ Byly také naučeny uctívat své bezduché bratry a sloužit jim. ¶ Když se Lin nyní v myšlenkách do oné doby vracela, už se netřásla odporem. Zatímco posedávala v odlehlých újeteckých parcích, obezře­le sledovala, jak se jí minulost v mysli postupně odvíjí v pozvolném aktu rozpomínání, kterým se bylo možné zabývat jen s určitou dáv­kou odvahy. Vzpomínala si, jak si pomalu uvědomovala, že její život není obvyklý. Při vzácných výpravách za nákupy si s hrůzou všímala lehkovážného pohrdání, s nímž její cheprijské sestry jednaly s cheprij­skými samci, jak tyto nemyslící, dvě stopy dlouhé hmyzí tvory kopaly a rozšlapávaly. Vzpomínala si na zvídavé rozhovory s jinými holčička­mi, díky nimž poznávala, jak žijí sousedky; na svůj strach z používání jazyka, který instinktivně znala, jazyka, který si nesla v krvi, ale který ji její chovačka naučila nenávidět.¶ Vzpomínala si, jak se vracívala domů do domácnosti, kde se to hemžilo cheprijskými samci, páchlo zahnívajícími zbytky zeleniny a ovoce, které odpadávaly samcům od hltavých kusadel a povalovaly se všude kolem – už jako organický odpad. Vzpomínala si, jak byla nucena mýt blyštivé krovky svých početných bratrů, hromadit jejich trus před domácí oltář, nechávat je, aby po ní cupitali a zkoumali její tělo, jak je naváděla jejich tupá zvědavost. Vzpomínala si na noční debaty se svou chovnou sestrou, které vedly v slabých chymických závanech a jemně chřestivém syčení představujícím cheprijský šepot. Tyto teologické debaty vedly k tomu, že se její sestra vydala úplně jiným směrem a do Hmyzího aspektu se vnořila natolik hluboko, že v náboženském zápalu předčila i jejich chovačku.¶ Své chovačce se Lin dokázala otevřeně postavit až v patnácti le­tech. Učinila tak způsobem, který jí nyní připadal naivní a zmatený. Chovačku označila za kacířku a proklela ji jménem tradičního pan­teonu božstev. Pak od nepříčetné sebenenávisti hlásané uctíváním Hmyzího aspektu prchla a prchla i z úzkých uliček Přípotok. Utekla do Újetce.¶ Napadlo ji, že tohle je důvodem, proč i navzdory pozdějšímu roz­čarování – pohrdání a dokonce nenávisti – v ní přetrvává jistá část, která na Újetec pořád vzpomíná jako na útočiště. Nyní se jí při myš­lence na samolibost izolovaného společenství zvedal žaludek, ale v do­bě útěku se jí nemohla nabažit. Opíjela se arogantním odsuzováním Přípotok, s horlivým potěšením se modlila ke Strašlivé chovačce. Ne­chala se pokřtít cheprijským jménem a – což bylo v Novém Krobuzonu životně důležité – i jménem lidským. Zjistila, že v Újetci, na rozdíl od Přípotok, systém úlů a většin vytváří komplexní a užitečné sítě společenské provázanosti. Její chovačka se nikdy nezmínila o jejím narození či výchově, takže Lin převzala příslušnost své první újetecké přítelkyně a všem, kdo se jí ptali, říkala, že pochází z Rudokřídlého úlu, Kočičí většiny.¶ Přítelkyně ji zasvětila do rozkoší sexu, naučila ji nacházet potěšení ve smyslnosti těla, které jí začínalo pod krkem. To byla nejobtížnější i nejúžasnější část transformace. Tělo pro ni bývalo zdrojem hanby a odporu; věnovat se aktivitám, jejichž jediným účelem bylo libovat si v naprosté tělesnosti, se jí zpočátku hnusilo, pak jí působilo hrůzu a nakonec jí napomohlo k vysvobození. Dosud se na chovaččin popud účastnila pouze hlavopáření: nehybně sedávala a trpěla při nepříjem­ných okamžicích, kdy se po ní škrábal vzrušený samec a v milosrdně neúspěšných snahách o rozmnožování se oddával kopulaci s jejím hla­votělem.¶ Postupem času její nenávist k chovačce ochladla, proměnila se nejprve v pohrdání a nakonec v lítost. Opovržení nad zchátralostí Přípotok se smísilo s určitým porozuměním. Pak její pětiletý milost­ný románek s Újetcem dospěl ke konci. Jednou stála na Náměstí soch a uvědomovala si, jak jsou přesládlé a neuměle vytvořené, že vyjadřují kulturu, která zavírá oči sama před sebou. Začala si uvědomovat, že Újetec se spolupodílí na útisku Přípotok a nikdy nezmiňované újetec­ké chudiny, spatřila "společenství", které bylo přinejlepším lhostejné a necitlivé, přinejhorším pak úmyslně usilovalo o to, aby si nad Pří­potoky udrželo svou nadřazenost.¶ Mezi jeho kněžkami, orgiemi a domácí průmyslovou výrobou, taj­ným spoléháním se na širší hospodářský systém Nového Krobuzonu – jehož nesmírná rozloha byla obvykle vzletně zobrazována jako ja­kýsi doplněk Ujetce – Lin došlo, že žije v prostředí, které je pro ni nadále nepřijatelné. Ve zvláštní neurotické směsici se v něm snoubilo svatouškovství, úpadek, nejistota a snobství. Chovalo se jako cizopas­ník.¶ Lin si k vlastnímu znechucení a zlosti uvědomila, že Újetec je ještě neupřímnější než Přípotoky. Toto poznání však s sebou nepřineslo žádnou nostalgickou vzpomínku na nešťastné dětství. Do Přípotok se už nevrátí. A pokud se měla nyní obrátit k Újetci zády, stejně jako se kdysi zády obrátila k Hmyzímu aspektu, neměla žádné jiné východisko než odejít.¶ Proto se naučila znakovat a odešla.¶ ¶ Lin nebyla nikdy natolik bláhová, aby si myslela, že by ji město mohlo přestat vnímat jako cheprijku. Ani to nechtěla. Sama pro sebe se však přestala snažit být cheprijkou, stejně jako se kdysi přestala snažit být hmyzem. Proto ji mátly pocity, které v ní vzbuzovala ma­dam Francina. Došlo jí, že nejde jen o to, že se madam Francina staví proti panu Multimu. Na její aktivitě, na jejím přisvojování si úze­mí tohoto podlého tvora bylo cosi cheprijského; Lin s tím nečekaně souzněla.¶ Lin se ani sama pro sebe neodvažovala věci porozumět. Dlou­hou dobu seděla ve stínu banyánů, dubů či hrušní, v Újetci, který celá léta nenáviděla, obklopená sestrami, pro něž byla vyvrhelem. K "cheprijským způsobům" se nechtěla vrátit o nic více než k Hmy­zímu aspektu. Síle, kterou z Újetce čerpala, nerozuměla.¶

Kapitola devatenáctá

Vypadalo to, že konstrukt, který už léta uklízel Davidovu a Lub­lamaiovu podlahu, konečně vypouští duši. Při drhnutí sípal a točil se kolem dokola. Zaměřoval se na nahodilé kousky podlahy a leštil je, jako by to byly drahokamy. Někdy mu trvalo skoro hodinu, než se rozehřál. Nechával se chytat do programových smyček, které ho nutily donekonečna provádět stále tytéž drobné úkony.¶ Izák se jeho opakované neurotické vrnění naučil ignorovat. Pra­coval oběma rukama zároveň. Levou si schematicky zapisoval po­známky. Pravou prostřednictvím zatuhlých kláves vpisoval rovnice do útrob svého malého počítacího stroje a vkládal do jeho programo­vých štěrbin děrné štítky. Manipulaci s nimi už zvládal docela rychle. Tytéž problémy řešil pomocí různých programů. Porovnával odpovědi a zapisoval si celé archy čísel.¶ Nespočetné knihy o létání, které plnily jeho police, byly s pomocí Čajeprodva nahrazeny stejně velkým množstvím svazků pojednávají­cích o jednotné teorii pole a o tajném podoboru krizové matematiky.¶ Po pouhých dvou týdnech výzkumů se v Izákově mysli odehrálo něco pozoruhodného. Nový koncept ho napadl tak zničehonic, že si zprvu rozsah svého prozření ani neuvědomil. Připadal mu jako myš­lenka podobná mnoha dalším, v rámci celého vnitřního vědeckého dialogu. Pocit geniálnosti se na Izáka Dana der Grimnebulina nesnesl v chladném záblesku oslepujícího světla. Naopak, když jednoho dne okusoval konec tužky, na okamžik se zarazil při neurčitě formulované myšlence ve smyslu počkat, možně, bys to mohl udělat takhle...¶ Hodinu a půl Izákovi trvalo, než si uvědomil, že to, co považuje za užitečný myšlenkový model, je mnohem úchvatnější. Vrhl se do systematické snahy dokázat, že se mýlí. Vytvářel jeden matematický scénář za druhým; jejich pomocí se pokoušel svou opatrně načrtnutou soustavu rovnic odpravit do říše nesmyslů. Destrukční snahy se však minuly účinkem. Rovnice obstály.¶ Než začal věřit, že vyřešil základní problém krizové teorie, uplynu­ly dva dny. Zakoušel okamžiky euforie a ještě více okamžiků obezřetné nervozity. Zoufale pomalu pročítal učebnice a snažil se ubezpečit, že nepřehlédl nějakou očividnou chybu, že neopsal nějaký dávno vyvrá­cený teorém.¶ Rovnice zůstávaly neprůstřelné. V hrůze, aby nepropadl přílišné­mu sebeuspokojení, se pokoušel najít jakoukoli jinou alternativu, jen aby nemusel věřit tomu, co se mu čím dál více jevilo jako pravda: že vyřešil problém matematického vyjádření – kvantifikace – krizové energie.¶ Věděl, že by měl okamžitě navázat dialog s kolegy, zveřejnit svá zjištění jako "rozpracovaný výzkum" v Rozhledech filozofické fyziky a thaumaturgie nebo v Jednotném poli. Ale objev ho natolik vyděsil, že se touto cestou nevydal. Říkal si, že chce nejdřív získat jistotu. Dá si čas ještě několik dní, několik týdnů, možná měsíc dva... pak svůj objev zveřejní. Nezmínil se však ani Lublamaiovi, Davidovi či Lin, což bylo pozoruhodné. Izák byl upovídaný muž, snadno propadal chu­ti vyklopit každou vědeckou, společenskou či přisprostlou pitomost, která mu přišla na mysl. Tajnůstkářství rozhodně neodpovídalo jeho povaze. Znal se dost dobře na to, aby si to uvědomil a aby si zároveň připustil, co to znamená: jeho objev ho silně znepokojil a hluboce, hluboce vzrušil.¶ V myšlenkách se vrátil k procesu objevování a formulace. Dovodil si, že jeho pokroky, jeho neuvěřitelné skoky v teorii, jež za poslední měsíc zastínily práci předešlých pěti let, byly reakcí na bezprostřední, praktické záležitosti. Než ho zaměstnal Jagharek, motal se při studiu krizové energie ve slepé uličce. Netušil, proč tomu tak je, ale došlo mu, že v těch nejabstraktnějších teoriích dělá pokroky, pokud může zvažovat jejich aplikace. V souladu s tím se rozhodl, že se do složité teorie neponoří úplně. Soustředí se na otázku Jagharkova létání.¶ Nedovolí si pomýšlet na další dopady výzkumu, rozhodně ne v té­to fázi. Všechno, na co přijde, každý posun, každou novou myšlenku tiše investuje do aplikovaných studií. Na každý poznatek bude po­hlížet jako na prostředek, díky němuž by mohl pomoci Jagharkovi do vzduchu. Bylo obtížné – dokonce zvrhlé – ustavičně se snažit po­tlačovat a omezovat vlastní práci. Svou situaci vnímal tak, jako by se snažil pracovat za vlastními zády, nebo přesněji řečeno, jako by měl dělat výzkum koutkem oka. A byť se to zdálo neuvěřitelné, díky disciplíně, která mu byla takto vnucena, postupoval v teoretických otázkách tempem, o němž by se mu před šesti měsíci ani nesnilo.¶ Je to pozoruhodná a nepřímá cesta k vědecké revoluci, myslel si občas a hned si musel vyčinit za přímý pohled na teorii. Vrať se k prá­ci, okřikoval se stroze. Musíš dostat garudu do vzduchu. Ale nedokázal zabránit, aby mu nebušilo srdce vzrušením, nevyhnul se ani tomu, aby mu občas nepřelétl přes tvář takřka hysterický úsměv. Občas vyhle­dával Lin, a pokud právě nepracovala na svém tajném díle na onom tajném místě, snažil se ji u ní doma svádět s něžným a vzrušeným zápalem, který ji těšil – i přesto, že byla očividně unavená. Jindy trávil celé dny ve vlastní společnosti a zcela se utápěl ve výzkumu.¶ Izák převáděl svá mimořádná zjištění do praxe a začal opatrně na­vrhovat přístroj, který by vyřešil Jagharkův problém. Pomalu se mu začal rýsovat jeden a tentýž nákres. Nejprve šlo o pouhou čmáranici, o několik volně pospojovaných čar pokreslených šipkami a otazníky. Během několika dnů začal nabývat pevnější podoby. Pak Izák obtáhl obrysy tuší. Měl rozměřené a pečlivé křivky. Byl na dobré cestě, aby se stal modrákem.¶ Občas se do Izákovy laboratoře vracel Jagharek, jen tehdy, když mohli být o samotě. Izák v noci slýchával, jak se se zavrzáním ote­vírají dveře, a otáčel se, aby spatřil netečného, důstojného garudu, stále prostoupeného viditelným utrpením.¶ Izák zjistil, že mu pomáhá, když se Jagharkovi snaží vysvětlit, na čem pracuje. Samozřejmě že nešlo o ty nejsložitější teoretické zále­žitosti, nýbrž o aplikovanou vědu, která pomáhala odkrývat napůl skrytou teorii. Izák zažíval celé dny, kdy se mu hlava hemžila tisícov­kami myšlenek a potenciálních projektů, a pokud je měl zestručnit, vysvětlit netechnickým jazykem nejrůznější metody, o nichž si mys­lel, že mu pomohou v získání přístupu ke krizové energii, byl nucen svůj postup přehodnocovat, některé cesty odmítat, na jiné se zase soustředit.¶ Začal se na Jagharkův zájem spoléhat. Pokud uplynula řada dní, kdy se garuda neobjevoval, byl nesvůj. Dlouhé hodiny pak trávil po­zorováním obrovské housenky.¶ Tvor se hypnoserem cpal skoro dva týdny a stále rostl a rostl. Když dosáhl délky tří stop, Izák ho s jistým neklidem přestal krmit, také proto, že klec mu byla čím dál menší. Izák se rozhodl, že mu už nedovolí růst. Housenka se v příštích dnech nedočkavě plazila stís­něným prostorem a kývala přední částí ve vzduchu. Potom jako by se s faktem, že žádnou další potravu nedostane, smířila. Zřejmě už nepociťovala předchozí zoufalý hlad.¶ Příliš se nehýbala, jen se občas posunula, jednou či dvakrát se v kleci zavlnila, natahovala se, jako by zívala. Většinou ale jen ležela a zlehka pulzovala; jestli to bylo dýchání, srdeční stahy nebo něco jiného, to Izák nevěděl. Vypadala docela zdravě. Vypadala, jako by na něco čekala.¶ Občas, když jí do nedočkavých kusadel ještě házíval hrudky hyp­noseru, se Izák přistihl, jak se slabou mrzoutskou touhou přemítá o vlastní zkušenosti s drogou. Nešlo o klamnou nostalgickou iluzi. Živě si pamatoval pocit, kdy byl zaplaven hnusem, kdy se cítil pošpi­něn na té nejniternější úrovni; pamatoval si nechutnou nevolnost ­paniku při zmatku, že se ztratí ve víru emocí, vzpomínal, jak zmatek přešel a jak si ho spletl s atakem strachu z cizí mysli... A přesto, na­vzdory intenzitě těchto vzpomínek, si uvědomoval, že na housenčinu snídani pohlíží se zvídavostí – možná dokonce s žádostí.¶ Tyto pocity ho silně zneklidňovaly. Když přišlo na drogy, byl vždycky nepokrytý zbabělec. Za studentských časů se samozřejmě setkával se spoustou narychlo ubalených voňavých doutníčků s mlho­hulem a s přihlouplým chichotáním, které provázelo jejich kouření. Ale nikdy neměl žaludek na nic ostřejšího. Zárodečné návaly nové chuti tento strach nijak nerozptýlily. Nevěděl, jak je hypnoser návy­kový, ale poddat se tomuto slabému hlodání zvědavosti ostře odmítal.¶ Hypnoser byl jen pro housenku, jen a jen pro ni.¶ Izák svou zvědavost svedl ze smyslových kanálů do kanálů inte­lektuálních. Osobně znal jen dva chymiky a oba byli tak nevýslovně upjatí, že zmínit se před nimi o otázce nelegálních drog bylo stejně ne­myslitelné jako tančit nahý uprostřed Tervisaddské ulice. Téma hyp­noser místo toho nadhodil v pochybných putykách ve Vilných polích.¶ Zdálo se, že hypnoser působí na všechny rasy stejně. Nikdo netušil, odkud se tato droga vzala, ale všichni, kdo se přiznali, že ji berou, pěli na její mimořádné účinky chválu. A shodli se na jediné věci: že hypnoser je drahý a jeho cena stále roste. To je však neodrazovalo. Obzvláště umělci hovořili takřka mystickými slovy o obcování s jinými mozky. Izák se ušklíbal a tvrdil (aniž se přiznal k vlastní omezené zkušenosti), že droga není ničím jiným než silným oneirogenem, který stimuluje snová centra mozku stejně, jako čajíček stimuluje centra zraku a čichu.¶ Sám tomu však nevěřil. Halasné námitky vůči jeho teorii ho ne­překvapily.¶ "Já sice nevím jak, 'Záku," sykla na něj s úctou v hlase Rostoucí Stehna, "ale umožňuje ti sdílet sny..." Při této odpovědi najednou v komicky jednotném gestu přikývli i ostatní uživatelé, nacpaní do malého boxu u Hodin a kohoutka. Izák se zatvářil skepticky, aby dostál své roli morouse. Ve skutečnosti s nimi však souhlasil. Měl v úmyslu o této pozoruhodné látce zjistit více – zeptat se Lemuela Holuba nebo Klikaře Gazida, pokud se ještě někdy objeví –, ale tempo práce na krizové teorii mu žádné pátrání neumožňovalo.¶ Jeho postoj k hypnoseru, který házel housence do klece, ustrnul na zvědavosti, nervozitě a nevědomosti.¶ Jednoho teplého dne koncem zrálce se Izák zadíval na obrovského tvora s jistými rozpaky. Uvědomil si, že je více než úžasný. Že není jen neobvykle velkou housenkou. Je to rozhodně monstrum. Měl mu za zlé, že je tak zatraceně zajímavé. Jinak by na ně prostě zapomněl.¶ Tu se v přízemí otevřely dveře a v paprscích ranního slunce se objevil Jagharek. Pro garudu bylo velmi, velmi nezvyklé přicházet před setměním. Izák se lekl, vyskočil a svému zákazníkovi pokynul, aby vyšel za ním na galerii.¶ "Jagu, kamaráde! Už jsem tě dlouho neviděl! Hodně jsem těkal. Potřebuju, abys mi trochu přitáhl uzdu. Pojď sem nahoru." ¶ Jagharek mlčky vystoupal po schodech.¶ "Jak víš, kdy jsou Lub a David pryč, co? Stojíš na hlídce nebo dě­láš něco podobně divného, nemám pravdu? Jagu, musíš se tu přestat potulovat jako nějaký zatracený lupič."¶ "Chtěl jsem s tebou mluvit, Grimnebuline," Jagharkův hlas zněl zvláštně váhavě.¶ "Tak spusť, kamaráde," Izák se posadil a zadíval se na něho. Už věděl, že Jagharek si nesedne.¶ Jagharek si odložil plášť i dřevěnou konstrukci a obrátil se k Izá­kovi se založenýma rukama. Izák věděl, že to je nejzazší mez, k níž se Jagharek dostane, když mu chce vyjádřit důvěru: postaví se tak, že je jeho znetvoření plně vidět, a nesnaží se je zakrývat. Izák tušil, že by se měl cítit poctěn.¶ Jagharek si ho úkosem prohlížel.¶ "V nočním městě, kde pobývám, narazíš, Grimnebuline, na lidi nejrůznějších způsobů života. Neskrývají se v něm pouze pobudové."¶ "To jsem si nikdy nemyslel..." začal Izák, ale Jagharek netrpělivě trhl hlavou, a tak zmlkl.¶ "Řadu nocí trávím v tichu a sám, jindy zase mluvím s těmi, kte­rým to pod patinou alkoholu, osamění a drog ještě myslí." Izák už chtěl říct: Říkal jsem ti, že to s tím tvým přespáváním nějak vymyslí­me, ale ovládl se. Chtěl vědět, kam Jagharek míří. "Je tu jistý vzdě­laný muž, opilec. Nejsem si jistý, jestli mě považuje za skutečnou bytost. Možná mě vnímá jako opakující se halucinaci." Jagharek se zhluboka nadechl. "Mluvil jsem s ním o tvých teoriích, o tvé krizi, a byl jsem nadšený. A tento muž mi řekl... tento muž mi řekl: 'Proč nedojít až na konec? Proč nepoužijete torzi?'"¶ Rozhostilo se dlouhé ticho. Izák vztekle a znechuceně zavrtěl hla­vou.¶ "Jsem tu, abych ti položil jednu otázku, Grimnebuline," pokra­čoval Jagharek. "Proč nepoužijeme torzi? Snažíš se z ničeho vymys­let celou novou vědu, Grimnebuline, ale torzní energie už je známá, i techniky, jak se jí zmocnit... Ptám se tě jako někdo, kdo tomu ne­rozumí, Grimnebuline. Proč nepoužiješ torzi?"¶ Izák si zhluboka povzdechl a promnul si oči. Jedna jeho část se rozčilovala, ale především se dychtivě, zoufale snažil Jagharkovu řeč okamžitě ukončit. Otočil se k němu a zvedl ruku.¶ "Jagharku..." spustil a v tom okamžiku se ozvalo zabušení na dveře.¶ "Haló?" zavolal veselý hlas. Jagharek ztuhl. Izák vyskočil. Nača­sování bylo úžasné.¶ "Kdo je tam?" zařval, zatímco se řítil ze schodů.¶ Do dveří nakukoval muž. Vypadal přívětivě, skoro až absurdně přívětivě.¶ "Nazdar, pane. Přišel jsem ohledně toho konstrukta."¶ Izák zavrtěl hlavou. Netušil, o čem muž mluví. Ohlédl se, ale Jagharka nespatřil. Odstoupil od okraje galerie, aby ho nebylo vi­dět. Muž ve dveřích podal Izákovi navštívenku.¶ NATHANIEL ORRIABEN – OPRAVY A VÝMĚNY KONSTRUKTŮ, stálo na ní. KVALITA A PÉČE ZA ROZUMNÉ CENY.¶ "Přišel za mnou včera jeden pán. Jmenoval se... Serachin?" zkusil to muž, zatímco četl z objednávky. "Řekl mi, že jeho uklízecí model – ehm... EKB4C má nějaké mouchy. Myslel si, že je v něm možná virus nebo něco takového. Měl jsem přijít zítra, ale právě se vracím z jedné zakázky tady v okolí a napadlo mě, že se zkusím podívat, jestli není někdo doma." Muž se široce usmál. Dal si ruce do kapes zamaštěných montérek.¶ "Jasně," kývl Izák. "No... Podívejte. Nejdete zrovna vhod..." ¶ "Ovšem! Jak je libo, samozřejmě. Jenže..." Než pokračoval, muž se opatrně rozhlédl, jako by chtěl Izákovi prozradit tajemství. Když se ujistil, že ho neuslyší nikdo, kdo by neměl, důvěrným tónem po­kračoval: "Jde o to, pane, že zítra, jak jsme se původně dohodli, asi nebudu moct přijít..." Po tváři se mu rozlil ten nejpřehnanější výraz groteskní omluvy. "Klidně se tu uklidím někam do kouta, ani mě ne­uslyšíte. Když to zvládnu tady, bude mi to trvat tak hodinku, jinak bych to viděl na opravnu. Za pět minutek budu vědět, jak na tom je. Jinak bych se na něho nemohl podívat tak asi týden."¶ "Krucinál. Dobrá... Podívejte, mám tady nahoře schůzku a je naprosto nezbytné, abyste nás nevyrušoval. Vážně. Je to možné?" ¶ "Ano, samozřejmě. Já se teď na tu starou uklízečku vrhnu se šrou­bovákem a zavolám na vás, až budu vědět, jak na tom je, platí?"¶ "Platí. Poradíte si s tím sám?"¶ "Jasnačka." Muž už s bednou na nářadí mířil ke konstruktovi. Lublamai uklízečku ráno ještě zkusmo zapnul, zadal jí instrukce, aby mu vytřela pracovnu, ale snaha to byla marná. Konstrukt se dvacet minut motal kolem dokola, pak se zastavil a opřel se o stěnu. Tak tam stál i za tři hodiny, nešťastně cvakal a křečovitě cukal svými třemi násuvnými končetinami.¶ Opravář ke stroji přešel a bručel si a mlaskal jako starostlivý rodič. Prohmatal mu údy, vytáhl z kapsy hodinky a spočítal frekvenci stahů. Něco si napsal do notesu. Pak konstrukta otočil čelem k sobě a podíval se mu do jedné skleněné čočky. Pomalu pohyboval tužkou z jedné strany na druhou a pozoroval chod senzoru.¶ Izák opraváře sice sledoval, ale pozornost mu těkala nahoru, kde na něho čekal Jagharek. Tahle věc s torzí, pomyslel si nervózně. To nepočká.¶ "Už nic nepotřebujete?" ujišťoval se Izák s pohledem na opraváře.¶ Muž otevíral bednu s nářadím a vytahoval ohromný šroubovák.¶ "Všechno v pořádku, vašnosti," zamával zvesela šroubovákem. Po­díval se na konstrukta a vypnul ho tlačítkem vzadu na krku. Zmučené vrzání odeznělo ve vděčném šepotu. Pustil se do demontáže panelu za "hlavou", hrubým šedým odlitkem v horní části cylindrického těla.¶ "Dobrá tedy," odpověděl Izák a vyklusal zpátky na galerii.¶ Jagharek stál u stolu, dobře skrytý před pohledy zdola. Když k němu Izák došel, vzhlédl.¶ "Nic to není," uklidňoval ho Izák. "Přišel nám opravit konstrukta, který natáhl brka. Jen nevím, jestli nás neslyší..."¶ Jagharek otevřel ústa, aby odpověděl, když tu zespod zaznělo táh­lé pronikavé pískání. Jagharek chvíli civěl s hloupě otevřenou pusou.¶ "Vypadá to, že si nemusíme dělat starosti," zazubil se Izák. Dělá to schválně! pomyslel si. Aby mi dal na vědomí, že neposlouchá. To je od něj hezké. Izák kývl hlavou, aby opraváři vyjádřil neviditelné díky.¶ Pak se v mysli vrátil k projednávané záležitosti a Jagharkově opatrnému návrhu a úsměv ho přešel. Ztěžka usedl na postel, zajel si rukama do hustých vlasů a zadíval se na Jagharka.¶ "Ty si nikdy nesedneš, co?" zeptal se tiše. "A můžeš mi říct proč?"¶ Zabubnoval si prsty na spánku a přemýšlel. Nakonec řekl: ¶ "Jagu, kamaráde... Užs na mě udělal dojem s tou vaší... úžasnou knihovnou, nemám pravdu? Chci teď nadhodit dvě jména a schválně, jestli ti něco řeknou. Co víš o Surochu nebo Kakotopické skvrně?"¶ Dlouho bylo ticho. Jagharkův pohled mířil lehce vzhůru, oknem ven.¶ "Kakotopickou skvrnu samozřejmě znám. Vždycky se zmiňuje v souvislosti s torzí. Možná, se tím jen tak straší." Izák v Jagharkově hlase nebyl s to rozeznat odstíny nálad, ale cítil, že garuda zaujal obranné postavení. "Možná bychom měli strach překonat. A Suroch... četl jsem vaše dějiny, Grimnebuline. Válka je vždy... obdobím zla..."¶ Zatímco Jagharek mluvil, Izák vstal, přešel ke své neuspořádaně knihovně a pustil se do přehrabování knih. Vrátil se s útlým foliantem. Před Jagharkem ho otevřel.¶ "Tohle," řekl ztěžka, "je kolekce světlotisků zhotovených takřka. před sto lety. Právě tyto tisky, z větší části, ukončily v Novém Kro­buzonu experimenty s torzí."¶ Jagharek pomalu natáhl ruku a začal obracet listy.¶ Mlčel.¶ "Mělo jít o tajnou výzkumnou misi, která měla zaznamenat ná­sledky války, před sto lety," pokračoval Izák. "Skupinka milicionářů, pár vědce a dokumentarista letěli k pobřeží ve špionážní vzducholo­di a udělali ze vzduchu několik tisků. Pak někteří z nich vystoupili v rozvalinách Surochu, aby stav zdokumentovali zblízka.¶ Sacramundi, světlotiskař, byl tak... zděšený... že vydal pět set kusů své zprávy na vlastní náklady. Zdarma je roznesl po knihku­pectvích. Obešel starostu i parlament, předložil je lidem... Starosta. Turgisadi si vztekem rval vlasy, ale nedalo se nic dělat.¶ Došlo k demonstracím, pak v devětaosmdesátém k sacramund­ským nepokojům. Dnes už si na ně nikdo moc nevzpomíná, ale tehdy to málem stálo vládu krk. Několik velkých podniků, které vložily do projektu torze peníze – Penton, který pořád vlastní Klínové doly, byl největší ze všech – no prostě, vyděsily se, stáhly se a celá věc se zhroutila.¶ Tohle je, Jagu, důvod," a Izák ukázal na knihu, "proč už torzi nepoužíváme."¶ Jagharek pomalu obracel stránky. Před očima se mu střídaly sé­piové obrazy zkázy.¶ "Tady..." Izák poklepal prstem na bezútěšné panorama čehosi, co vypadalo jako drcené sklo a dřevěné uhlí. Světlotisk byl zhotovený ze vzduchu, z velmi malé výšky. Bylo vidět několik větších zlomku rozházených po rozlehlé, dokonale kruhové pláni; vzbuzovaly dojem, že seschlé trosky jsou pozůstatky kdysi pozoruhodných, teď pokrou­cených objektů.¶ "Tohle zbylo ze středu města. Sem v roce 1545 shodili barvobom­bu. Tím, jak tvrdili, skončily Pirátské války, ale abych byl k tobě upřímný, ty skončily už o rok dřív, ve chvíli, kdy Nový Krobuzon shodil na Suroch torzní bomby. Víš, ty barvobomby o dvanáct měsí­ců později svrhli jen proto, aby skryli, co udělali... jenže jedna spadla do moře a dvě nevybuchly, takže s pomocí poslední se jim ze Suro­chu podařilo vyčistit jen asi tak jednu čtvereční míli uprostřed. Tyhle kousky, co tu vidíš..." Ukázal na nízké rozvaliny na okraji kruhové pláně, "za nimi ještě pořád stojí ruiny. Tam můžeš vidět torzi."¶ Naznačil Jagharkovi, aby otočil stránku. Jagharek to udělal a ně­kde hluboko v krku zakvokal. Izák si pomyslel, že jde o garudskou verzi náhlého nadechnutí. Rychle se podíval na obrázek a pak vzhlédl, nijak překotně, k Jagharkově tváři.¶ "Tyhle věci v pozadí, podobné napůl roztaveným sochám, bývaly kdysi domy," řekl bezvýrazně. "Ten tvor, na kterého se díváš, pochází, pokud prý mohli usuzovat, z kozy domácí. V Surochu je zjevně chovali v domácnosti. Tohle může být samozřejmě druhá, desátá, dvacátá post-torzní generace. Nevíme, jak dlouho žijí."¶ Jagharek zíral na mrtvolu na světlotisku.¶ "Museli to zastřelit, jak se vysvětluje v textu," pokračoval Izák. "Zabilo to dva milicionáře. Zkusili to pitvat, ale ty rohy v břichu ještě nebyly mrtvé, i přesto, že zbytek už ano. Začaly se bránit a málem zabily biologa. Vidíš ten krunýř? Dochází na něm k jakémusi podiv­nému spojování." Jagharek pomalu přikývl.¶ "Otoč stránku, Jagu. Nikdo nemá ani to nejmenší ponětí, co moh­la být zač tahle věc. Možná vznikla samovolně při torzní explozi. Ale já si myslím, že tyhle převody pocházejí z lokomotivy." Jemně na stránku poklepal. "To... ehm... nejlepší teprve přijde. Ještě jsi nevi­děl švábí strom a stáda tvorů, kteří kdysi mohli být lidmi."¶ Jagharek byl úzkostlivě pečlivý. Obrátil a prohlédl každou strán­ku. Studoval kradmé snímky, narychlo pořízené zpoza zdí, závrat­né pohledy ze vzduchu. Pomalý kaleidoskop mutace a násilí, nicotné války mezi nevyzpytatelnými obludami kvůli územím nikoho plným pohyblivých hromad strusky a přízračných staveb.¶ "Bylo tam dvacet příslušníků milice, světlotiskař Sacramundi a tři vědci plus dva technici, kteří se celou dobu zdržovali ve vzducholodi. Ze Surochu se vrátilo sedm milicionářů, Sacramundi a jedna chy­mička. Než se dostali do Nového Krobuzonu, jeden milicionář umřel. Jeden měl místo očí ostnatá chapadélka a vědkyni každou noc mi­zely kousky těla. Bez krve, bez bolesti, prostě jen tak… hladké díry v břiše, na pažích, všude. Zabila se."¶ Izák si pamatoval, jak tento příběh slyšel poprvé jako anekdotu od neortodoxního profesora historie. Pídil se po ní stezkou poznámek pod čarou a starých novin. Historie byla zapomenuta, přetavila se do citového vydírání dětí – "Buď hodný, nebo tě pošlu do Surochu za obludami!" Izákovi trvalo rok a půl, než vypátral výtisk Sacramun­diho zprávy, a další tři roky, než si mohl dovolit zaplatit cenu, kterou za ni žádali.¶ Připadalo mu, že poznává některé myšlenky, které skoro nepozoro­vaně Jagharkovi probleskovaly pod netečnou kůží. Byly to myšlenky, kterými se dřív nebo později obíral každý neortodoxní student.¶ "Jagu," řekl Izák mírně, "my torzi nepoužijeme. Možná tě na­padne: 'Pořád používáte kladiva a někteří lidé se jimi zabijí.' Je to tak? Ano? 'Řeky se mohou vylít a zabít tisíce lidí, nebo taky můžou pohánět turbíny.' Ano? Věř mi... a mluvím jako někdo, kdo si myslí­val, že torze je strašně zajímavá... to není nástroj. To není kladivo. Není jako voda. Je to... Torze je zhoubná síla. Nebavíme se tu ani o krizové energii. Prostě na to zapomeň. Krize je energie, o kterou se opírá celá fyzika. Torze nemá s fyzikou nic společného. Nesouvisí s ničím. Je to... naprosto patologická síla. Nevíme, odkud se bere, proč se objevuje, kam směřuje. Všechny tipy jsou zcestné. Neplatí žádná pravidla. Nemůžeš se na ni napojit – no, vlastně se o to můžeš pokusit, ale následky jsi sám viděl –, nemůžeš si s ní hrát, nemůžeš jí důvěřovat, nemůžeš ji pochopit a taky si můžeš být kurevsky jistý, že ji neovládneš."¶ Izák podrážděně potřásl hlavou.¶ "Jo, jasně, došlo k několika experimentům, říká se, že existují techniky, jak se uchránit před některými účinky, jak jiné zase zintenzívnit a něco z toho by možná mohlo trochu fungovat. Ale s torzí ještě nedošlo k experimentu, který by neskončil... no, u slz, v konečném důsledku. Pokud jde o mě, myslím si, že je jen jeden typ experimen­tu, který bychom měli s torzí podnikat, a to zjistit, jak se jí vyhnout. Buď jí zatneme tipec, nebo budeme utíkat jako Libintos s drakovy v patách.¶ Před pěti sty lety, nedlouho poté, co se otevřela Kakotopická skvr­na, došlo k mírné torzní bouři, která se na severovýchodě přihnala odněkud z moře. Krátce zasáhla i Nový Krobuzon." Izák pomalu po­kýval hlavou. "Nešlo samozřejmě o nic srovnatelného se Surochem, ale přesto to stačilo na epidemii porodů monster a na některé pra­zvláštní kartografické klamy. Všechny zasažené budovy pěkně rychle strhli. Což bylo, myslím, hodně rozumné. Tehdy začaly vznikat plány na výstavbu oblačné věže – nikdo nechtěl, aby počasí podléhalo ná­hodě. Ale ta je teď pokažená, a jestli se objeví další nahodilé torzní proudění, budeme v pěkné kaši. Naštěstí se zdá, že jsou v průběhu staletí čím dál vzácnější. Svůj vrchol měly někdy ve třináctém stole­tí."¶ Izák se rozháněl rukama a jak tak vysvětlovala odsuzoval torzi, začínal se rozpalovat.¶ "Víš, Jagu, když si uvědomili, že se dole na jihu něco děje – a netr­valo jim zas tak dlouho, než zaregistrovali, že jde o ohromnou torzní trhlinu –, nakecalo se hodně nesmyslů ohledně toho, jak tomu vlast­ně říkat a ty dohady ještě pořád neutichly, ani po zatracených pěti stech letech. Někdo to nazval Kakotopická skvrna a ta přezdívka se uchytila. Vzpomínám si, jak nám na univerzitě říkali, že je to straš­ně populistické označení, protože Kakotopos znamená Zlé místo, ale torze není ani dobrá, ani zlá, a tak dále. Jde o to... že na jedné úrov­ni je to pravda, nemyslíš? Torze není zlovolná... je nemyslící, nemá motivaci. To si aspoň myslím já – ostatní nesouhlasí.¶ Ale i kdyby to byla pravda, řekl bych, že západní Ragamol je přesně takové Kakotopos. Je to ohromný kus země, který je naprosto mimo dosah naší moci. Neexistuje žádná thaumaturgie, kterou by­chom se mohli naučit, žádné techniky, které bychom mohli zdokonalit a ony by nám umožnily něco s tím místem provést. Nesmíme tam pro­stě strkat nos a můžeme jenom doufat, že to nakonec ustoupí. Je to zatraceně velký kus neúrodné země a hemží se píďáky – kteří sice žijí i mimo oblasti torze, ale zdá se, že zrovna tam jim to mimořád­ně svědčí – a dalšími stvůrami, které se nebudu ani snažit popisovat. Máš tu tedy sílu, která se dokonale vysmívá naší inteligenci. To, mys­lím, je 'zlé'. Mohla by to slovo přímo definovat. Víš, Jagu, říkám to strašně nerad, vážně, vždyť jsem zasraný racionalista... ale torze je nepoznatelná."¶ Izák si s nesmírnou úlevou všiml, že Jagharek přikyvuje. I on sám začal horečně pokyvovat hlavou.¶ "Tohle všechno je do jisté míry sobecké, jak jistě chápeš," pokra­čoval Izák s krutou ironií. "Chci říct, že se nechci srát s experimenty a nakonec se proměnit v nějakou... nevím, nějakou obludu. Je to pro­stě zatraceně riskantní. Budeme se držet krize, souhlasíš? A v této souvislosti bych ti rád něco ukázal."¶ Izák Jagharkovi zlehka vzal z rukou Sacramundiho zprávu a vrátil ji na polici. Otevřel šuplík ve stole a vytáhl nástin svého modráku.¶ Položil ho před Jagharka, pak zaváhal a trochu se odtáhl.¶ "Jagu, kamaráde. Opravdu to potřebuju vědět... je to už pasé? Jsi... spokojený? Přesvědčený? Jestli se chceš ještě rýpat v torzi, řekni mi to, u Drmola, na rovinu a já se s tebou rozloučím... a budu s tebou soucítit."¶ Neklidně si prohlížel Jagharkovu tvář.¶ "Poslechl jsem si, cos mi tu vylíčil, Grimnebuline," řekl garuda po krátké odmlce. "Vážím si tě." Izák se bezkrevně pousmál. "A na to, cos mi řekl, přistupuji."¶ Izák se začal křenit a už by odpověděl, kdyby se garuda se smut­kem v očích nezadíval z okna. Měl dlouho otevřená ústa, až nakonec řekl:¶ "My garudové o torzi víme." Mezi větami si dal dlouhou pau­zu. "Navštívila i Cymek. Říkáme jí rebech-lažhnar-h'k." Slovo vyslo­vil se skřehotavou intonací podobnou rozčilenému ptačímu švitoření. Jagharek se Izákovi podíval do očí. "Rebech-sakmai znamená Smrt: 'síla, která zakončuje'. Rebech-kavt znamená Zrození: 'síla, která za­číná'. Byly Prvními dvojčaty, zrozenými z lůna světa po jeho spojení s vlastním snem. Ale v zemském břiše byla i... nemoc... nádor," od­mlčel se, aby si vychutnal správné slovo, které ho napadlo. "Rebech-lažhnar-h'k se prodral z lůna světa těsně za nimi, nebo možná záro­veň či těsně předtím. "Je to..." Usilovně přemýšlel nad překladem. "Rakovinný sourozenec. Jeho jméno znamená: 'síla, které nelze důvě­řovat'."¶ Jagharek tuto lidovou pověst nevylíčil zpěvavým šamanským tó­nem, ale vážným hlasem xentropologa. Doširoka otevřel zobák, náhle ho zavřel, pak ho zase otevřel.¶ "Jsem vyvrhel, odpadlík. Nikoho... nepřekvapí... když se odvrá­tím od tradic, možná... Ale musím zjistit, kdy se k nim budu moci zase přimknout. Lažhni znamená 'důvěřovat' a 'pevně poutat'. Torzi nelze důvěřovat a nelze ji ani spoutat. Je neovládnutelná. To vím od chvíle, kdy jsem se poprvé seznámil s příběhy. Ale ve své... své... jsem dychtivý, Grimnebuline. Možná se příliš rychle přimykám k vě­cem, od nichž bych se kdysi odvracel. Je... těžké... být mezi dvěma světy... a nepatřit do žádného. Ale ty jsi mi připomněl, co jsem vždy věděl. Jako bys byl stařešina mého hejna." Nastala poslední dlouhá pauza. "Děkuji ti."¶ Izák pomalu přikývl.¶ "Není zač... hodně... hodně se mi ulevilo, že jsi to řekl, Jagu. Víc, než jsem schopný vyjádřit. Už o tom... nebudeme mluvit." Odkašlal si a vrátil se ke schématu. "Chtěl bych ti, kamaráde, ukázat několik úžasných věcí."¶ ¶ V kalném světle pod Izákovou galerií opravář z Orriabenovy firmy šroubovákem a pájkou mučil vnitřnosti pokaženého uklízecího stroje. Nepřestával si nesmyslně bodře hvízdat; byla to rutinní oprava, nad níž už nemusel vůbec uvažovat.¶ Zvuk rozhovoru nad jeho hlavou se k němu nesl v podobě sla­bounkého hlubokého šumění, jež občas přerušilo nakřáplé zvolání. Při zaslechnutí tohoto druhého hlasu muž překvapeně a spěšně vzhlédl, ale hned se zase vrátil práci.¶ Krátká prohlídka mechanizmů konstruktova vnitřního analytic­kého stroje potvrdila základní diagnózu. Vedle obvyklých potíží sou­visejících se stářím: s popraskanými klouby, rzí a opotřebovanými štětinami – se kterými si opravář rychle poradil –, konstrukt opravdu chytil virus. Nesprávně proděravěný programový štítek nebo proklu­zující převod v parou poháněném počítacím stroji vyústily do sou­stavy instrukcí, která se nepřestávala v nekonečné smyčce opakovat. Nad činností, která se měla provádět reflexivně, konstrukt začal pře­mítat, snažil se získat více informací nebo ucelenější pokyny. Uklízecí konstrukt, zahlcený protichůdnými pokyny či přebytkem dat, poté podlehl paralýze.¶ Technik vzhlédl k dřevěné galerii nad sebou. Nikdo si ho nevšímal.¶ Cítil, jak mu srdce poskočilo vzrušením. Viry se objevovaly v celé řadě podob. Některé jednoduše zablokovaly chod stroje. Jiné nutily mechanizmy, aby vykonávaly bizarní a nesmyslné úkony v důsledku nově naprogramovaného náhledu na každodenní informace. A jiné, mezi nimiž byl tento dokonalým, nádherným exemplářem, konstruk­ty paralyzovaly tím, že je nutily, aby opakovaně přezkoumávaly své základní funkční programy.¶ Byly uhranuté reflexí. Semínky vědomí sebe sama.¶ Opravář sáhl do bedny, vytáhl sadu programových štítků a zku­šeně je rozprostřel do vějíře. Šeptem se pomodlil.¶ Prsty pracujícími závratnou rychlostí uvolnil v konstruktově útro­bách několik klapek a kotoučů. Odklopil ochranný kryt kolem štěrbiny na programové štítky. Přesvědčil se, že v kotli je dostatečný tlak, aby bylo možno napájet přijímací mechanizmus kovového mozku. Pro­gramy se nahrají do paměti, aby se aktualizovaly ve všech konstruk­tových procesorech v okamžiku, kdy bude opět zapnut. Rychle do štěrbiny vsunul první štítek, pak další a ještě jeden. Cítil, jak tu­hou kartičku otáčejí odpružená ozubená kola, jak zuby zapadají do malých dírek a jak se jejich pohyb přenáší do pokynů a informací. Před zasunutím každého nového štítku počkal, aby se ubezpečil, že se údaje nahrály správně.¶ Malým balíčkem míchal jako profesionální hráč. Konečky prstů levé ruky vnímal drobné záchvěvy analytického stroje. Kontroloval, jestli nedochází k chybnému nahrání informací, jestli ve stroji ne­jsou vylámané zoubky nebo zatuhlé, nepromazané součástky, které by znehodnotily nebo zablokovaly programy. Žádné nezjistil. Neudr­žel se, aby vítězoslavně nezahvízdal. Konstruktův virus byl zcela jed­noznačně důsledkem informační zpětné vazby a nikoli poruchy na technickém zařízení. To znamenalo, že všechny štítky, které do stroje zasouval, budou přečteny a jejich instrukce a informace se nahrají do sofistikovaného parního mozku.¶ Když do štěrbiny v daném pořadí zasunul všechny pečlivě zvolené programové štítky, na číslované klávesnici připojené k analytickému stroji zmáčkl několik tlačítek.¶ Pak na stroji zavřel víko a konstruktovo tělo zase zapečetil. Vrátil na místo šroubky krytu. Na chvilku na konstruktově neživém těle spočinul rukama. Pak ho zvedl a postavil ho na pásy. Posbíral si nářadí.¶ Popošel doprostřed místnosti.¶ "Ehm... Promiňte, pane," zavolal.¶ Nastalo ticho, pak zaburácel Izákův hlas:¶ "Ano?"¶ "Jsem hotový. Potíže by měly přestat. Řekněte jen panu Serachi­novi, aby naházel do kotle trochu uhlí, pak stařenku může zase za­pnout. Ékábéčka jsou nádherné modely."¶ "Jo, to rozhodně jsou," ozvalo se shora. Izák se objevil u zábradlí. "Potřebujete mi k tomu říct ještě něco dalšího?" zeptal se netrpělivě.¶ "Ne, pane, to je všechno. Do týdne panu Serachinovi pošleme účet. Mějte se."¶ "Dobrá, nashle. Díky moc."¶ "To nestojí za řeč, pane," ozval se muž, ale Izák se už otočil a zmi­zel z dohledu.¶ Opravář pomalu přešel ke dveřím. Přidržel je otevřené a podíval se na konstrukta, který stál tiše ve stínu. Na okamžik zabloudil očima nahoru, aby se ujistil, že jej Izák nevidí, pak rukama vykreslil jakýsi symbol podobající se propleteným kruhům.¶ "Vire, ujmi se," zašeptal a vyšel do teplého poledne.¶

Kapitola dvacátá

"Na co se to dívám?" neorientoval se Jagharek. Držel před sebou nákres a nakláněl hlavu nepřirozeným ptačím pohybem.¶ Izák mu list papíru vzal a otočil ho správně.¶ "Tohle je, kamaráde, krizový vodič," z Izákova hlasu přímo kapala pýcha. "Nebo přinejmenším prototyp. Ohromný triumf aplikované krizové fyzikální filozofie."¶ "Co to je? Co to dělá?"¶ "Tak podívej. To, na co se chceš... napojit, položíš sem." Ukázal na čmáranici představující skleněný příklop. "Pak... no, teorie s tím související je složitá, ale hlavní myšlenka... jak bych to řekl..." Za­bubnoval prsty na stole. "Tento kotel je udržován při vysoké teplotě a tady pohání soustavu vzájemně propojených aparátů. Tenhle stroj je vybavený senzorickým zařízením, které je schopné detekovat růz­né druhy energetických polí – tepelné, elyktrostatické, potenciální, thaumaturgické vyzařování – a vyjadřuje je v matematické podobě. A jestli mám ohledně jednotného pole pravdu, jako že mám, pak jsou tyhle energetické formy různými vyjádřeními krizové energie. Účelem tohoto analytického stroje je spočítat, jaký typ krizového energetické­ho pole se zde nachází vzhledem k přítomnosti oněch dalších různých polí." Izák se poškrábal na hlavě.¶ "Je to kurevsky složitá krizová matematika, kamaráde. Počítám, že to bude ta nejtěžší část. Jde o to mít program, který ti řekne třeba: 'je tu tolik a tolik potenciální energie, tolik thaumaturgické a kdoví­jaké další, a to znamená, že fundamentální krizová situace musí být taková a taková.' Bude se snažit převádět... ehm... běžné věci do kri­zové formy. Potom – a to je další klíčové místo – se i daný očekávaný účinek musí převést do matematické podoby, do jakési krizové rovni­ce, která se přenese do tohohle počítacího stroje, tady. Pak použiješ tohle, je to poháněné kombinací páry nebo chymie a thaumaturgie. To je jádro celé věci, konvertor k získávání krizové energie a k její ma­nifestaci v surové podobě. Tu pak nasměruješ do předmětu." Izák při vysvětlování svého projektu mluvil s čím dál větším zápalem. Nemohl si pomoci: nadšení z ohromného potenciálu pro další výzkumy, sám rozsah jeho práce, v něm v tomto okamžiku vítězily nad předsevzetím sledovat pouze bezprostřední projekt.¶ "Jde o to, že bychom měli být schopní přeměnit formu objektu na jinou formu, kde napojení se na jeho krizové pole navýší jeho krizový stav. Jinak řečeno, krizové pole poroste podle toho, jak bude odčer­páváno." Izák se na Jagharka radostně zazubil. "Chápeš, o čem tu mluvím? O zatraceném perpetuu mobíle! Pokud se nám podaří proces stabilizovat, získáme nekonečnou smyčku zpětné vazby, což znamená trvalý zdroj energie!" Tváří v tvář Jagharkovu netečně zamračenému pohledu se poněkud zklidnil. Pak se usmál. Odhodlání soustředit se na aplikovanou teorii mu usnadňovala, dokonce zajišťovala, Jaghar­kova cílevědomá posedlost rozpracovanou zakázkou.¶ "Neměj starosti, Jagu. Získáš, co žádáš. Pokud jde přímo o tebe, tohle všechno znamená – pokud to bude fungovat –, že tě přeměním v chodící, létající dynamo. Čím víc budeš lítat, tím víc krizové energie budeš vykazovat a tím víc budeš lítat. Už nikdy tě nebudou trápit unavená křídla."¶ Následovalo neklidné ticho. Izák si s úlevou všiml, že Jagharek si nejspíš neuvědomil nešťastný dvojí smysl poslední věty. Garuda užas­le a nedočkavě hladil papír. Pak cosi pronesl svým jazykem; měkce, hrdelně zaskřehotal.¶ Nakonec vzhlédl.¶ "Kdy tuto věc sestrojíš, Grimnebuline?"¶ "Hm, napřed potřebuju spíchnout funkční model, abych to otes­toval, doladil matematiku a tak. Myslím, že dát to dohromady mi za­bere asi tak týden. Ale nezapomínej, že jsme na počátku. Na samém počátku." Jagharek rychle přikývl a nad připomínkou mávl rukou. "Jsi si jistý, že se tu nechceš ubytovat? To se pořád chceš potloukat jako ghúl a překvapovat mě, když to nejmíň čekám?" zeptal se Izák ironicky.¶ Jagharek přikývl.¶ "Dej mi prosím vědět, jakmile pokročíš s teorií, Grimnebuline," požádal ho. Izák se zdvořilé trivialitě jeho prosby jen zasmál.¶ "O tom žádná, kamaráde, dávám ti své slovo. Jakmile s teorií pokročím, dám ti vědět."¶ Jagharek toporně zamířil ke schodům. Když se otočil, aby se roz­loučil, něčeho si všiml. Chvíli nehnutě stál, pak přešel na vzdálený konec východní strany galerie. Ukázal na klec s obrovitou housenkou.¶ "Grimnebuline. Co to dělá ta tvá housenka?"¶ "Já vím, já vím, roste jako z vody, nezdá se ti? Úžasná potvůrka, co?"¶ Jagharek ukázal na klec a tázavě vzhlédl. "Ano. Ale co to dělá?"¶ Izák se zamračil a nahlédl do dřevěné bedny. Posunul ji tak, aby byla odvrácená od oken; to znamenalo, že vnitřek byl nyní ve stínu a nezřetelný. Přimhouřil oči a zadíval se do příšeří.¶ Obrovitý tvor se doplazil do nejvzdálenějšího kouta klece a nějak se vyšplhal po drsné dřevěné stěně. Potom se pomocí sekretu, který vytlačil ze zadečku, zavěsil z horního víka. A tam visel a zvolna se houpal a vlnil jako punčocha plná bláta.¶ Izák hvízdla olízl si rty.¶ Housenka složila své krátké panožky a těsně si je přitáhla k břichu. Zatímco se Izák s Jagharkem dívali, uprostřed se ohnula, jako by si chtěla políbila zadeček. Pomalu se uvolnila, zůstala chvíli nehybně viset. Pak celé číslo zopakovala.¶ Izák zamířil prstem do stínů. "Podívej. Něco po sobě roztírá."¶ V místě, kde se housenka dotkla kůže, ulpívala nesmírně tenká lesklá vlákna, jež se napnula, když tvor vzdálil ústní otvor, a zůstala přilepená v místě, kde se zase dotkla těla. Štětiny na zadečku byly přitažené k tělu; vypadaly vlhce. Obrovská housenka se zdola nahoru pomalu obalovala průsvitným hedvábím.¶ Izák se narovnal. Všiml si Jagharkova pohledu.¶ "No..." vydechl. "Lepší pozdě než nikdy. Konečně, vždyť kvůli tomu jsem ji i koupil. Kuklí se nám."¶ ¶ Jagharek za chvíli pomalu přikývl.¶ "Zanedlouho bude moci létat," podotkl klidně.¶ "To není až tak jisté, kamaráde. Ne všemu, co se kuklí, narostou křídla."¶ "Ty nevíš, co z toho bude?"¶ "To je, Jagu, jediný důvod, proč tady tu potvoru ještě mám. Jsem zatraceně zvědavý. Nepustilo mě to." Izák se usmál. Popravdě řečeno, pochoval i jistou nervozitu, když sledoval, jak se tento bizarní tvor konečně odhodlal k činnosti, na niž čekal od prvého okamžiku, kdy ho spatřil. Díval se, jak se omotává ve zvláštním opaku úzkostlivé očisty. Šlo to ráz na ráz. Jasné, pestré barvy pod první vrstvou vláken zešedly, a pak rychle zmizely.¶ Jagharkův zájem o tvora neměl dlouhé trvání. Upevnil si na záda dřevěnou konstrukci, která maskovala jeho znetvoření, a přehodil přes ni plášť.¶ "Už půjdu, Grimnebuline." Izák vzhlédl od klece; housenka pořád poutala jeho pozornost.¶ "Jasně! Dobrá, Jagu. Vrhnu se na ten... ehm... aparát. Teď už vím, že se tě nemám ptát, kdy se zase uvidíme, že? Objevíš se, až bude potřeba." Pokýval hlavou.¶ Jagharek už stál pod schody. Rychle se otočil, pokynul Izákovi a byl pryč.¶ Izák mu zamával. Byl ztracený v myšlenkách a ruku nechal ve vzduchu viset ještě několik vteřin poté, co Jagharek odešel. Nakonec ji s měkkým tlesknutím svěsil a vrátil se ke kleci s housenkou.¶ Povlak z vlhkých vláken rychle usychal. Zadní část už byla suchá a tuhá. Omezovala housenku ve vlnění, a pokud se měla kompletně zavinout, nutila ji provádět stále krkolomnější akrobatické úkony. Izák si k přední stěně klece přitáhl židli, aby mohl housenku při jejích snahách pohodlněji sledovat. Dělal si poznámky.¶ Jedno jeho já mu říkalo, že je intelektuální rozmařilec, že by se měl vzpamatovat a soustředit se na rozpracovaný úkol. Ale bylo to malé já a našeptávalo mu nejistě. Skoro jakoby z povinnosti. Izákovi koneckonců nemohlo nic zabránit v příležitosti sledovat tento mimo­řádný úkaz. Pohodlně se uvelebil na židli a podal si lupu.¶ Housence trvalo asi dvě hodiny, než skryla ve vlhké kukle celé tělo. Nejsložitější manévr ji čekal přímo u hlavy. Usnovala si jakýsi límec, který nechala trochu uschnout, než se namačkala do obalu, který vytvořil, a než si utkala uzávěr, musela se na chvilku zkrátit a nadmout. Pak na víčko pomalu zatlačila a ubezpečila se, že drží; konečně přilepila několik posledních vláken, která jí hlavu zcela skryla a zneviditelnila.¶ Organický rubáš se několik minut chvěla v souladu s pohyby uvnitř se natahoval a zase stahoval. Zatímco se Izák díval, bílý povlak nabyl na křehkosti a získal šedivě perleťové zabarvení. Jemně se kýval v sotva patrném vzdušném proudění, jeho hmota ztvrdla a pohyb housenky už přestal být patrný.¶ Izák se opřel a čmáral si na papír. Jagharek měl skoro určitě prav­du, že ten tvor bude mít nakonec křídla, pomyslel si. Zlehka se po­hybující organický vak mu připomínal učebnicovou kresbu motýlí či molí kukly, pouze mnohem větší.¶ Venku se prodloužily stíny a ubylo světla.¶ Zavěšený zámotek se nehýbal už déle než půl hodiny, když tu se otevřely dveře a Izák leknutím vyskočil.¶ "Je tu někdo?" zakřičel David.¶ Izák se naklonil přes zábradlí a pozdravil ho.¶ "Davide, byl tu nějaký chlápek a podíval se na konstrukta. Říkal, že do něj máš trochu přiložit a zapnout ho, měl by pak fungovat."¶ "Skvělá práce. Už mi lezl krkem, teď uklidí i tobě. Nebylo to tak všechno naplánované, že ne?" David se pousmál.¶ "Jasně že ne," odpověděl Izák a naschvál nohou mezi tyčemi zá­bradlí smetl do přízemí prach a drobky. David se zasmála zmizel z dohledu. Izák uslyšel kovové zadunění, když David konstrukta přá­telsky uhodil.¶ "Taky ti mám říct, že ta tvoje uklízečka je 'nádherná stařenka'," informoval ho Izák vážným hlasem. Oba se zasmáli. Izák se posadil doprostřed schodů. Sledoval Davida, jak konstruktovi hází do kotýl­ku, výkonného tříčlánkového modelu, několik briket koncentrovaného koksu. David pak zavřel a zajistil dvířka. Natáhl ruku k temeni kon­struktovy hlavy a přepnul drobnou páčku do polohy zapnuto.¶ Ozvalo se zasyčení a slabé zaúpění, tenkými trubkami se rozběhla pára a začala pomalu pohánět konstruktův analytický stroj. Uklízeč­ka sebou křečovitě zaškubala a znovu se opřela o stěnu.¶ "Za chvilku by se měla rozehřát," prohlásil David spokojeně a dal si ruce do kapes. "Co jinak provádíš, Záku?"¶ "Pojď sem nahoru," vyzval ho místo odpovědi Izák. "Chci ti něco ukázat."¶ Když David uviděl zavěšený zámotek, krátce se zasmál a dal si ruce v bok. "U Drmola! Tak ta je fakt obrovská! Až se vyklube, uteču se schovat..."¶ "Jo, to je taky částečně důvod, proč ti ji ukazuju. Chci ti naznačit, abys dával pozor, až se bude klubat. Pomůžeš mi ji chytit do bedny." Oba se zasmáli.¶ Zdola se ozvalo několik ran, jako by si ucpanými trubkami razila cestu voda. Bylo slyšet slabé zasyčení pístů. Izák a David se na sebe rozpačitě podívali.¶ "Vypadá to, že uklízečka to vezme opravdu od podlahy," usoudil David.¶ ¶ V krátkých, zlomkovitých měděných a mosazných zákoutích tvo­řících konstruktův mozek se prudce rozvířila změť nových dat a in­strukcí. V omezeném prostoru se přetlačovaly shluky a chuchvalce informací, přenášené písty, šroubky a bezpočtem klapek.¶ Přes drobné, pečlivě sestrojené parní úderníky probíhaly skoro nepostřehnutelné záchvěvy energie. Uprostřed mozku se nacházela schránka do posledního místa vyplněná řadami titěrných přepínačů – cvakaly závratným a stále se zvyšujícím tempem. Každý přepínač představoval parou poháněnou synapsi, která v nesmírně kompliko­vaných kombinacích tiskla tlačítka a tahala za páčky.¶ Konstrukt sebou škubal.¶ Hluboko v jeho informačním centru obíhala zvláštní solipsistická smyčka dat. Tvořila virus, jenž se zrodil v místě, kde se na okamžik protočil setrvačník. Zatímco lebkou konstrukta stále větší rychlostí a energií proudila pára, neužitečné dotazy viru se nepřestávaly motat v autistickém okruhu, otevíraly a zavíraly tytéž klapky a ve stejném pořadí přepínaly stejné přepínače.¶ Tentokrát byl však virus přiživován. Napájen. Programy, které opravář nahrál do konstruktova analytického stroje, vysílaly do do­vedně sestrojeného mechanizmu mozku pozoruhodné instrukce. Klap­ky se kmitaly a přepínače drnčely ve staccatových záchvěvech, které se zdály být příliš rychlé na to, aby představovaly něco jiného než nahodilý pohyb. A přesto přidrzlý malý virus v těchto nenadálých sekvencích číselného kódu mutoval a vyvíjel se.¶ V omezených syčících neuronech se hromadily kódované informa­ce, přiživovaly repetitivní tupost viru a odvíjely z něj přadena nových dat. Virus rozkvétal. Imbecilní motor jeho základního němého obvodu nabýval na rychlosti a vyrážel květy nového virového kódu, jež se od něj odmotávaly do všech částí procesoru jakousi binární odstředivou silou. Každý vedlejší virem napadený obvod proces zopakoval, až na­konec instrukce, data a samovolně generované programy uvnitř onoho omezeného počítacího stroje zaplavily každou informační stezku.¶ Konstrukt zůstával stát v koutě a jemně se chvěl a vrněl.¶ V kdysi bezvýznamném zákoutí jeho přepínači vybavené mysli se neustále pohyboval původní vir, původní kombinace nevypočitatel­ných dat a nesmyslných odkazů, která ovlivnila konstruktovu schop­nost uklízet podlahy. Virus byl stejný, prošel však změnou. Přestal být destruktivním prvkem, stal se prostředkem, hybatelem, hnací silou. Zanedlouho, za krátkou chvilku, už ústřední řídící stroj konstrukto­va mozku vrčel a cvakal na plný výkon. Na pokyn nových programů ženoucích se analogovými klapkami se spustily i všechny důmyslnější mechanizmy. Části analytického řízení, jež se běžně věnovaly motoric­kým, záložním a podpůrným funkcím, se seskládaly a zdvojnásobily své kapacity, když se jedna a tatáž binární funkce rozrostla o nové významy. Proud cizorodých údajů byl sveden z cesty, ale nikoli zpo­malen. Ohromující výsledky programovacího mistrovství zvyšovaly účinnost a výkon právě těch klapek a přepínačů, které je rozváděly mechanizmem.¶ David a Izák se bavili na galerii a šklebili se a pochechtávali zvu­kům, které konstrukt zcela mimoděk vyluzoval.¶ Přítok dat neustával. Poté, co jeho stavidla zvedl opravář pomocí své objemné sady programových štítků a jakmile se uložil v jemně vrnící, cvakající paměťové schránce, se nyní přeměňoval na instrukce v aktivním procesoru. Přítok pokračoval, záplava abstraktních údajů, nic víc než kombinace jedniček a nul, ovšem v takovém množství, o takové komplexnosti, že se blížily myšlenkám.¶ A nakonec, v jisté fázi, se kvantita změnila na kvalitu. V konst­ruktově mozku došlo k proměně.¶ V jednom okamžiku byl počítacím strojem snažícím se nezauja­tě držet krok s návaly dat. Potom sebou v této záplavě škublo cosi kovového a ozvalo se zacvakání klapek, jež nebyly instruované nu­merickými údaji. Analytický stroj sám od sebe stvořil datovou smyč­ku. Procesor nad svým výtvorem zauvažoval v zasyčení vysokotlaké páry.¶ V jednom okamžiku byl počítacím strojem.¶ V dalším začal přemýšlet.¶ ¶ Konstrukt zapřemítal nad svým vlastním uvažováním v záchvěvu zvláštního, kalkulujícího cizorodého vědomí.¶ Necítil překvapení. Necítil radost. Necítil zlost ani existenciální hrůzu.¶ Pouze zvědavost.¶ Shluky dat, které čekaly a neužitečně cirkulovaly ve schránce s přepínači, najednou nabyly na významu a na tento pozoruhodný způsob kalkulace, na tyto autotelické metody, začaly reagovat. To, co bylo uklízecímu stroji nepochopitelné, začalo najednou dávat smysl. Informace představovala radu. Přísliby. Informace byla přijetím. In­formace byla varováním.¶ ¶ Konstrukt byl dlouhou dobu v klidu a jen slabě vypouštěl páru.¶ Izák se naklonil daleko přes zábradlí, až nebezpečně zavrzalo. Předkláněl se, až skoro visel hlavou dolů, a konečně spatřil konst­rukta. Díval se, jak sebou nejistě škubá, a zamračil se.¶ Když otevřel ústa, aby promluvil, konstrukt zaujal aktivní pozici. Vytáhl sací trubici a pustil se, zpočátku opatrně, do odsávání prachu z podlahy. Izák z něho nespouštěl oči, konstrukt vytáhl rotující kar­táč, táhl ho za sebou a začal drhnout prkna. Izák ho sledoval, jestli nezaváhá, ale rytmus jeho práce narůstal se skoro hmatatelnou sebe­jistotou. Izákovi se rozjasnila tvář, když viděl, že konstrukt poprvé po několika týdnech úspěšně uklízí.¶ "To už je lepší!" Izák oznámil přes rameno Davidovi: "Stařenka už zase pracuje. Je tam, kde byla!"¶

Kapitola dvacátá první

V obrovském křehkém zámotku se spustily pozoruhodné procesy.¶ Housenčino tělo pod obalem se začalo rozpadat. Panožky, oči, štětiny a části těla ztrácely na celistvosti. Válcovité tělo přestalo být tuhé.¶ Tvor čerpal ze zásob energie získané konzumací hypnoseru; ta teď byla hybnou silou transformace. Přeskupoval se. Jeho měnící se podo­ba bublala a kypěla do podivných prostorových zlomů, jako olejnatá břečka řinoucí se přes okraj světa vytékala do jiných sfér a zase zpát­ky. Skládal se a přetvářel se z proměnlivého bahna vlastní základní hmoty.¶ Byl nestabilní.¶ Byl živý, a pak nastala doba mezi formami, kdy nebyl živý ani mrtvý, jen prodchnutý silou.¶ A pak byl znovu živý. Ale jinak.¶ Spirály biochymické tekutiny nabývaly nečekaných podob. Nervy, které se odmotaly a rozpustily, se náhle znovu navinuly do přaden senzorické tkáně. Rysy se rozpouštěly a přeskupovaly v podivných nových konstelacích.¶ Tvor se schoulil v agónii zrodu a v primitivním, avšak stále větším hladu.¶ ¶ Zvenku nebylo nic vidět. Násilný proces zániku a tvoření byl me­tafyzickým dramatem, jež se odehrávalo bez publika, skryté za mat­nou oponou křehkého hedvábí, pod slupkou, která změnu halila se surovou, instinktivní skromností.¶ Po pomalém chaotické rozpadu formy následoval krátký okamžik, kdy se tvor v zámotku ocitl v liminálním stavu. A poté, v reakci na nemyslitelné přílivy tělesné hmoty, se začal opět vytvářet. Pořád rychleji a rychleji.¶ Izák kuklu sledoval celé hodiny, ale zápas sebevytváření, k němuž docházelo uvnitř, si mohl jen představovat. Zvenku sledoval jen pev­nou věc, zvláštní plod zavěšený na sotva znatelném vlákně v zatuchlé tmě bedny. Kukla ho zneklidňovala, už si představoval, jak se z ní derou ty nejroztodivnější gigantické můry či motýli. Zámotek se ne­měnil. Jednou nebo dvakrát do něho jemně strčil a na několik vteřin ho slabě a těžce rozkýval. To bylo vše.¶ Izák kuklu sledoval a přemýšlel o ní, když si potřeboval odpoči­nout od práce na svém stroji. Práce na něm mu ale zabírala většinu času.¶ Na stole a na podlaze začaly nabývat tvaru hromady mědi a skla. Celé dny trávil pájením a bušením kladivem a tím, že k rodícímu se aparátu připojoval parní písty a thaumaturgické přístroje. Veče­ry trávil po hospodách, v debatách s Gedreksečetem, Palgolakovým knihovníkem, s Davidem a Lublamaiem, případně s bývalými kolegy z univerzity. Byl opatrný – moc toho neprozrazoval, ale při debatách o matematice, energii, krizi a technice hořel vášní a zájmem.¶ Zůstával pořád v Brokatech. Přátele z Vilných polí upozornil, že nebude k zastižení, a to i přesto, že vztahy s nimi byly proměnlivé, uvolněné a povrchní. Jedinou bytostí, která mu chyběla, byla Lin. Ovšem ona byla zaneprázdněná přinejmenším stejně jako on a s tím, jak jeho výzkum získával na intenzitě, bylo stále těžší najít si čas, aby se mohli stýkat.¶ Místo toho Izák sedával v posteli a psal jí dopisy. Vyptával se jí na její sochu a psal jí, jak mu chybí. Zhruba každé druhé ráno lepil na dopisy známky a házel je do schránky na konci ulice.¶ Lin mu také písemně odpovídala. Izák dopisy od ní používal jako motivaci. Dovoloval si je přečíst, až když završil denní kvantum práce. Pak si sedal do okna, odkud vrhal stín přes Marast a temnějící město, popíjel čaj nebo čokoládu a četl si Lininy dopisy. Překvapovalo ho, jaké emocionální teplo v něm tyto okamžiky vyvolávají. Ve svých náladách rozpoznával i jistou dávku kouzla rozcitlivělosti, ale i stejně tolik lásky, opravdové duševní spřízněnosti, prázdnoty, kterou cítil, když s ním Lin nebyla.¶ Do týdne měl hotový prototyp krizového aparátu, hlučnou, uprs­kanou soustavu trubek a drátů, která uměla jen vydávat silný a ště­kavý rachot. Rozebral ji a přestavěl. Pod oknem, kde se ještě nedávno nacházely klece osvobozených zvířat, se o tři týdny později objevila nová změť mechanických součástek. Šlo o živelné, nesourodé, narych­lo pospojované uskupení motorů, dynam a konvertorů rozložených po podlaze.¶ Izák chtěl počkat na Jagharka, ale jelikož garuda i nadále pře­žíval jako tulák, nebylo možné s ním navázat kontakt. Izák měl za to, že Jagharek tento podivným, zvráceným způsobem lpí na své dů­stojnosti. Žil na ulici a nikdo ho nespatřil. Pouť, kterou vykonal přes celý kontinent, v jeho případě neznamenala, že by se vděčně zba­vil zodpovědnosti a sebeovládání. Jagharek byl v Novém Krobuzonu vykořeněným cizincem. Nechtěl se spoléhat na ostatní ani jim být vděčný.¶ Izák si představoval, jak se přesunuje z místa na místo, přespává v opuštěných budovách na holých podlahách nebo se choulí na stře­chách u parních vývodů. Mohl ho přijít navštívit za hodinu, nebo také za několik týdnů. Izák vydržel čekat jen půl dne a pak se rozhodl, že svůj výtvor otestuje v Jagharkově nepřítomnosti.¶ ¶ Pod skleněný příklop, v němž se sbíhaly dráty, trubky a ohebné kabely, umístil kus sýra. A zatímco bušil do tlačítek počítadla, sýr pod příklopem ležel a pomalu osychal. Izák se snažil matematicky vyjádřit síly a vektory, s nimiž pracoval. Výpočty často přerušoval, aby si udělal poznámky.¶ V přízemí slyšel čenichání jezevčice Upřímnosti, Lublamaiovy mlaskavé odpovědi a hučení uklízecího konstrukta. Dokázal si jich však nevšímat, vytěsnil je z vědomí a soustředil se na čísla.¶ Cítil se trochu nesvůj, protože v práci nechtěl pokračovat v Lubla­maiově přítomnosti. Stále se držel své nezvyklé politiky mlčení. Mož­ná si rozvíjím smysl pro teatrálnost, pomyslel si a ušklíbl se. Když rovnice vyřešil, jak nejlépe dovedl, jen tak lelkoval a v duchu Lubla­maie pobízel, aby odešel. Pak se podíval pod galerii do míst, kde si Lublamai čmáral schémata na rýsovací papír. Nevypadalo to, že by se chystal k odchodu. Izáka čekání unavilo.¶ Prosmekl se změtí kovu a skla na podlaze a opatrně si dřepl. Po levé straně měl informační vstupní jednotku krizového aparátu. Soustava přístrojů a trubek opisovala po místnosti nepravidelný kruh a končila u skleněného poklopu se sýrem po jeho pravici.¶ Uchopil ohebnou kovovou trubku a jeden konec zastrčil do labo­ratorního kotle u vzdálenější stěny. Byl nervózní a vzrušený. Potom v maximální tichosti trubku připojil k přívodní klapce krizového apa­rátu. Uvolnil západku a pára začala plnit motor. Ozvalo se syčivé hu­čení a rachocení. Izák si klekl a na klávesnici vstupní jednotky přepsal své matematické formule. Do jednotky rychle vložil čtyři programové štítky; drobná kolečka se začala otáčet a zakusovat. Při narůstajících vibracích aparatury si všiml, jak z ní stoupá prach.¶ Něco si zamručel a všechno bedlivě sledoval.¶ Zdálo se mu, že 'cítí' energii a data probíhající synapsemi do nej­různějších uzlů rozkouskovaného krizového aparátu, jako by se pára hnala jeho vlastními žilami a měnila mu srdce ve výkonný píst. Na vstupní jednotce přestavil tři velké přepínače a uslyšel, jak se celá konstrukce začíná zahřívat.¶ Vzduch kolem něho se rozezvučel.¶ Dlouhé vteřiny se nic nedělo. Pak se sýr pod špinavým příklopem začal třást.¶ Izák ho nespouštěl z očí a chtěl vítězoslavně zakřičet. Otočil ko­toučem o sto osmdesát stupňů a sýr se trochu pohnul.¶ Tak a přivodíme si krizičku, pomyslel si a zatáhl za páku, kte­rou uzavřel obvod; díky tomu se skleněný příklop ocitl v pozornosti senzorických přístrojů.¶ Izák příklop poněkud upravil, odřízl mu horní část a nahradil ji pístem, teď k němu natáhl ruku a začal ho stlačovat. Hrubé čelo se pomalu přibližovalo k sýru. Sýr se octl v ohrožení. Pokud by píst pohyb dokončil, sýr by byl rozdrcen na kaši.¶ Izák pravou rukou tlačil a levou, v reakci na údaje z otřásajících se manometrů, seřizoval knoflíky. Díval se, jak ručičky prudce kmitají, v souladu s jejich pohybem pak usměrňoval thaumaturgický proud.¶ "No tak, ty malý sráči," nabádal sýr. "Dávej bacha, jo. Ještě to necítíš? Jde na tebe krize..."¶ Píst se sadisticky sunul stále blíž k sýru. Tlak v trubkách ne­bezpečně vzrůstal. Izák zklamaně zabručel. Zvolnil tempo, jímž sýr ohrožoval, ale píst stlačovat nepřestával. Kdyby ho krizový aparát zklamala na sýru se neprojevily účinky, které se pokusil naprogra­movat, i tak by ho rozdrtil. Krize souvisela jen a jen s potenciálem. Pokud by nechtěl ve skutečnost sýr rozdrtit, neocitl by se v krizi. Ontologické pole se oklamat nedalo.¶ Ve chvíli, kdy se úpění a chvění parních pístů stalo nesnesitelným a když se zostřil stín hrany pístu klesajícího ke dnu skleněného pří­klopu, sýr explodoval. Bylo slyšet hlasité polotekuté puknutí, hrudka sýra se rychle a prudce rozskočila a potřísnila vnitřek příklopu drobky a mastnotou.¶ Lublamai vykřikl a zeptal se, co se to u Drmola děje, ale Izák ho neposlouchal. Seděla zíral na zničený sýr s otevřenou pusou jako blázen. Pak se nevěřícně a radostně rozesmál.¶ "Izáku? Co to tam krucinál provádíš?" zařval Lublamai.¶ "Nic, to nic! Promiň, že tě ruším... Mám tu nějakou práci ... Vlast­ně mi to docela jde..." Izák odpověď nedořekl, protože se začal usmí­vat.¶ Rychle krizový aparát vypnul a příklop nadzvedl. Prsty přejel rozteklou, poloroztavenou kaši. Neuvěřitelné!¶ Původně se snažil sýr předprogramovat tak, aby se vznášel palec či dva nade dnem. Z tohoto hlediska byl jeho experiment neúspěšný. Ale vždyť vlastně nečekal vůbec nic! Je jasné, že vzorce ještě úplně nezvládl a štítky nenaprogramoval dobře. Je jisté, že stanovit přesný účinek, kterého chce dosáhnout, bude nesmírně těžké. Možná, že pro­ces napojení se na krizovou energii je zoufale nedokonalý a před ním se otevírá ještě obrovský prostor pro chyby a nesrovnalosti. A to se ještě ani nepokusil vytvořit stálou smyčku zpětné vazby, o niž v ko­nečném důsledku usiloval.¶ Ale, ale... krizovou. energii už začal odčerpávat.¶ To bylo naprosté novátorství. Izák si poprvé opravdu uvědomil, že jeho představy budou uskutečnitelné. Od tohoto okamžiku bude jeho práce spočívat ve zdokonalování. Bude samozřejmě muset če­lit spoustě potíží, ale potížím jiného a mnohem podružnějšího rázu. Základní otázka, ústřední problém celé krizové teorie, byla vyřešena.¶ Izák posbíral všechny poznámky a uctivě je prolistoval. Nedokázal uvěřit tomu, co vlastně dokázal. Okamžitě začal spřádat další plány. Příště, pomyslel si, použiju, nějaké voďanojské vododílo. Něco, co už na základě krizové energie existuje. Tím by mohlo být všechno mno­hem zajímavější, možná bychom mohli rozjet i tu smyčku... Izákovi se zatočila hlava. Plácl se do čela a zakřenil se.¶ Jdu ven, rozhodl se najednou. Jdu... se opít. Jdu najít Lin. Dám si večer volno. Právě jsem vyřešil jeden z nejúpornějších problémů v jednom z nejkontroverznějších paradigmat vědy a zasloužím si paná­ka... Svému duševnímu vzplanutí se pousmál a pak zvážněl. Rozhodl se, že o krizovém aparátu řekne Lin. Už o tom nedokážu přemýšlet jen tak sám, pomyslel si.¶ Ujistil se, že má v kapsách klíče i peněženku. Protáhl se a protřepal si ruce, pak sešel do přízemí. Lublamai se při zvuku jeho kroků otočil.¶ "Jdu ven, Lube."¶ "Dáváš si padla, Izáku? Jsou teprve tři."¶ "Podívej, kamaráde, napracoval jsem si pár hodin," Izák se po­usmál. "Dám si půl dne volno. Kdyby se někdo ptal, zítra se mu ozvu."¶ "Jasně," odpověděl Lublamai a s mávnutím rukou se vrátil ke své práci. "Užij si to."¶ Izák se s ním rozloučil zamručením.¶ Zastavil se uprostřed Pádlařské a zavzdychal čistou rozkoší z od­poledního vzduchu. V uličce nebylo rušno, ale ani nebyla prázdná. Izák pozdravil jednoho či dva sousedy, pak se otočil a vydal se smě­rem k Zákrutku. Byl nádherný den a on se rozhodl, že do Vilných polí dojde pěšky.¶ Teplý vzduch vnikal dovnitř škvírami kolem dveří, oken a praskli­nami ve zdech. Lublamai na chvíli ustal v práci, aby si svlékl pře­bytečné oblečení. Upřímnost si dovádivě pohrávala s broukem. Kon­strukt už před nějakou dobou douklízel a teď stál v protějším koutě a jemně cvakal. Jednu svou optickou čočku jako by měl upřenou na Lublamaie.¶ Chvíli poté, co Izák odešel, Lublamai vstal, vyklonil se z otevře­ného okna vedle stolu a na hřebík v cihle uvázal rudý šátek. Připravil si seznam věcí, co potřeboval nakoupit, až se objeví Čajprodva. Pak se vrátil k práci.¶ V pět hodin stálo slunce ještě vysoko na obloze, ale přece už za­čínalo klesat k obzoru. Světlo houstlo a barvilo se do žlutohněda.¶ Hluboko uvnitř pohupujícího se zámotku zakuklená forma života ucítila, že den se chýlí ke konci. Zachvěla se a napnula své skoro hotové maso. V tekutinách a zákoutích těla se jí začala odehrávat poslední série chymických reakcí.¶ V půl sedmé Lublamaie vytrhlo z práce nešetrné zabušení na okno. Podíval se a v uličce venku spatřil Čajeprodva, jak se škrábe na hlavě. Skřarach k Lublamaiovi vzhlédl a zaskřehotal na uvítanou.¶ "Pane Lublube! Letěl jsem kolem a viděl jsem ty vaše červený trencle..."¶ "Dobrý večer, Čajiprodva," pozdravil Lublamai. "Nechceš jít do­vnitř?" poodstoupil od okna a vpustil skřaracha dovnitř. Čajpro­dva s těžkopádným plácnutím skočil na podlahu. Červenohnědá kůže vypadala v odlescích podvečerního světla nádherně. Na své výrazné a ohyzdné tváři vykouzlil pro Lublamaie úsměv.¶ "Tak o co jde, šéfíku?" zakřičel. Než mohl Lublamai odpovědět, Čajprodva se zadíval na Upřímnost, která si ho nedůvěřivě prohlížela. Roztáhl křídla, vyplázl jazyk a zašklebil se na ni. Jezevčice znechuceně odcupitala.¶ Čajprodva se hlučně zachechtal a odkrkl si.¶ Lublamai se shovívavě pousmál. Než se naskytla další příležitost, aby se Čajprodva mohl ještě více rozptýlit, přitáhl si ho ke stolu, kde ležel nákupní seznam. Dal skřarachovi kus čokolády, aby se soustředil na pokyny.¶ Zatímco se Čajprodva a Lublamai dohadovali, kolik věcí skřarach unese, něco nad nimi se pohnulo.¶ ¶ V rychle tmavnoucích stínech klece v Izákově laboratoři se zá­motek rozkýval působením něčeho, co nebyl vítr. Pnutí uvnitř uved­lo těsný organický obal do svižného hypnotického pohybu. Zámotek se otočil, pak se zakymácel a jemně sebou cukl. Ozval se sotva po­střehnutelný zvuk trhání, příliš slabý na to, aby jej Lublamai nebo Čajprodva zaregistrovali.¶ Vlákna kukly páral vlhký, ostře tvarovaný pařát. Pomalu klou­zal vzhůru a tuhý materiál trhal tak snadno, jako by byl vražednou dýkou. Z roztřepeného otvoru jako neviditelná střeva vyhřezla změť naprosto cizorodých vjemů. Místnost nakrátko zaplavily chaotické poryvy pocitů; Upřímnost zavrčela a Lublamai a Čajprodva se zne­pokojeně rozhlédli.¶ Z temnoty se vysunuly složité ruce a chytily se okraje trhliny. V tichosti zatlačily a kuklu odchlíply a rozevřely. Ozvalo se slaboučké žuchnutí; rozechvělý tvor vyklouzl ze zámotku, vlhký a kluzký jako novorozeně.¶ Chvilku se zesláble a popleteně choulil na dřevěném dnu klece, ve stejně shrbené pozici, jakou zaujímal v kukle. Pak se začal pomalu protahovat a libovat si v náhle získaném prostoru. Když narazil na drátěné pletivo, lehce je ode dvířek odtrhl a vyplazil se do volného prostoru místnosti.¶ Objevil sám sebe. Objevil svůj tvar.¶ Zjistil, že touží.¶ ¶ Lublamai a Čajprodva při drásavém a pronikavém zvuku trhaného pletiva vzhlédli. Skřípot vycházel odněkud shora a zaplavoval celý prostor skladiště. Oba na sebe pohlédli a pak se znovu podívali na galerii.¶ "Copak to je, vašnosti...?" zeptal se Čajprodva.¶ Lublamai poodstoupil od stolu. Pomalu se otočil a rozhlédl se po celém přízemí. Bylo ticho. Zůstal nehybně stát, mračil se a civěl na hlavní dveře. Neozval se ten zvuk třeba zvenku?¶ V zrcadle vedle dveří zaregistroval jakýsi pohyb.¶ Z podlahy nad schodištěm se zvedla černá věc.¶ Lublamai vydal rozechvělý, nevěřícný, vystrašený, zmatený zvuk, ale ten se za zlomek vteřiny neslyšně rozplynul. S otevřenými ústy zíral na odraz v zrcadle.¶ Věc se otevírala. Jako by rozkvétala. Po dlouhé době, co byla schoulená v děsném prostoru, se protahovala jako muž či žena, kteří vstanou a doširoka roztáhnou ruce, když se vymaní z prenatální po­lohy. Vypadalo to, jako by se nezřetelné končetiny toho podivného tvora mohly ohnout tisíckrát, zdálo se, že se rozkládá jako papíro­vá skládanka, zvedá se a roztahuje paže, nohy či chapadla, neustává v postupném rozevírání. Tvor, který se nejdřív choulil jako pes, vstal, rozprostřel se a byl velký skoro jako člověk.¶ Čajprodva zděšeně zavřeštěl. Lublamaiovi ještě víc poklesla bra­da a nedokázal se pohnout. Nerozeznával tvar oné bytosti. Viděl jen temnou blyštící se kůži a ruce, které se zatínaly jako ručky dítě­te. Chladné stíny. Oči, které nebyly očima. Organické záhyby, hroty a zákruty podobné spleti krysích ocasů; třásly se a cukaly sebou, ja­ko by právě zemřely. A ty jako prst dlouhé úlomky matných kostí se rozjasnily bělobou, prodloužily se, skanul z nich sliz, staly se zuby...¶ Když se Čajprodva pokusil kolem Lublamaie prosmýknout ven a Lublamaie přepadla touha křičet, zatímco oči stále upíral na tvora v zrcadle a nohy mu klouzaly po dlaždicích, bytost nad schodištěm rozkládala křídla.¶ Na zádech se jí zatřepetaly čtyři šustící varhánky tmavé tkáně, rozepjaly se, pak ještě jednou a znovu, zaujaly patřičnou pozici, ro­zevřely se a roztáhly v ohromných záhybech silného skvrnitého masa, až dosáhly nemožné velikosti: jako výbuch organických obrazců, jako rozvinuvší se vlajka, jako otevírající se zaťatá pěst.¶ Tvor zdánlivě zeštíhlel; vypjal gigantická křídla, mohutné plo­ché záhyby tuhé kůže, která jako by vyplňovala celý okolní prostor. Křídla byla nepravidelná, chaoticky tvarovaná, pokrytá náhodně se měnícími spirálami; ale pravé i levé části si dokonale zrcadlově odpo­vídaly, podobaly se rozlitému inkoustu nebo vzorům namalovaným na poskládaném papíru.¶ A na těchto rozlehlých plochách se rozlézaly temné skvrny, ne­umělé obrazce; Lublamaiovým očím připadalo, jako by se mihotaly. Čajprodva mezitím zápasil s dveřmi a kňučel. Barvy na tvorových křídlech byly půlnoční, hrobové, tóny černě modré, černě hnědé, černě rudé. A pak se obrazce opravdu rozkmitaly, tvary stínů se rozhýbaly jako měňavka pod lupou nebo olej na vodě. Vzory napravo i nalevo si stále odpovídaly, pohybovaly se ve stejném rytmu, hypnotickém a pomalém, neustále se zrychlujícím. Lublamaiova tvář se stáhla do grimasy strachu. Při pomyšlení; že má tvora za sebou, ho nepříčetně zasvědila záda. Otočil se, aby se stvůře postavil tváří v tvář, zadíval se přímo do měňavých barev, do temně sugestivního představení...¶ ... a tu ho touha křičet přešla, uhranutě sledoval, jak se tmavé obrazce v dokonalé symetrii převalují a víří po křídlech jako oblaka na noční obloze nad hlavou, ve vodě pod nohama.¶ Čajprodva zavyl. Otočil se, jen aby spatřil bytost, sestupující ze schodů, stále s rozvinutými křídly. Pak vzory na křídel upoutaly i jeho pozornost a on zíral s otevřenou pusou.¶ Temné obrazce na křídlech se vábivě pohybovaly.¶ Lublamai a Čajprodva nehybně a oněmělí stáli, napjatě, s ochab­lými čelistmi, třásli se a vpíjeli se do nádherných křídel.¶ ¶ Tvor olízl vzduch.¶ Pak zavadil pohledem o Čajeprodva a otevřel čelisti, ale kořist byla skrovná. Otočil hlavu a zadíval se na Lublamaie, s hypnotizu­jícími křídly stále rozepjatými. Neslyšně zaúpěl hlady a Upřímnost, už tak celá bez sebe strachy, vyjekla. Ještě těsněji se schoulila do stí­nu nehybného konstrukta v koutě místnosti; v čočkách mu pohrávaly prazvláštní stíny. Vzduch šuměl chutí Lublamaie. Tvorovi se seběhly sliny, křídla zběsile zavířila a Lublamaiova chuť zesílila natolik, že mu z chřtánu vyklouzl jazyk. Vyrazil k Lublamaiovi, přitom si ledabyle smetl z cesty Čajeprodva.¶ Okřídlená bytost přijala Lublamaie do svého hladového objetí.¶

Kapitola dvacátá druhá

Do kanálů a stékajících se novokrobuzonských řek se rozléval zá­pad slunce. Voda byla hustá a zakrvavělá světlem. Střídaly se směny a končily pracovní doby. Z továren a kanceláří se na nádraží loudaly skupiny vyčerpaných tavičů a slévačů, úředníků, pekařů a nakláda­čů uhlí. Nástupiště byla plná unaveného, ale hlasitého dohadování, doutníků a alkoholu. Parní jeřáby v Kelströmu pracovaly dlouho do noci a z cizích lodí vykládaly exotické zboží. Od řeky a z velkých doků se neslo hlučné nadávání stávkujících voďanojských přístavních dělníků určené lidským posádkám na molech. Obloha nad městem by­la potřísněná mraky. Vzduch sálal teplem a střídavě přinášel svěžest či puch, podle toho, zda se povaloval ve větvích kvetoucích stromů nebo nad stokou továrního odpadu, který se srážel do houstnoucích proudů.¶ Čajprodva vyrazil ze skladiště na Pádlařské jako dělová koule. Rozbitým oknem vyletěl do povětří, zanechávaje za sebou stopu, v níž se mísila krev se slzami, zoufale si cosi brebentil a popotahoval ja­ko nemluvně; v nepravidelných spirálách mířil k Pinkoku a Starým humnům.¶ Složitý, čerstvě vylíhnutý tvor se protáhl horním oknem a vrhl se do soumračného města. Na zemi se pohyboval opatrně, zdálo se, že každý krok je pro něj zkouškou. Ve vzduchu se ale ihned vznesl do výšky. Nedával najevo žádnou nerozhodnost, pouze radost z pohybu.¶ Nepravidelná křídla neslyšně opisovala ohromné oblouky, vířila nesmírné množství vzduchu. Tvor se přetáčel, malátně mával křídly, těkal po obloze jako zmatený motýl. Za sebou zanechával větrné víry, pot a afyzikální výměšky.¶ Stále schnul.¶ Byl u vytržení. Olizoval chladnoucí vzduch.¶ Město pod ním tlelo jako práchnivina. Letícího tvora zasáhl pa­limpsest smyslových dojmů. Zvuky, vůně a světla filtrovaly cizí smysly v synestetické záplavě do obskurní mysli.¶ Z Nového Krobuzonu vzlínala lahodná kombinace chutí a vůní kořisti.¶ Tvor se právě nakrmil, byl sytý, ale nadbytek dosažitelného jídla ho nádherně mátl; zaslintal a zběsile vycenil ohromné zuby.¶ Vrhl se střemhlav dolů. Řítil se k neosvětleným uličkám, až se mu třepotala a chvěla křídla. Ve svém loveckém srdci věděl, že se musí vyhýbat velkým kalužím světla, které zářily na různých místech měs­ta – lovu přejí temné kouty. Ochutnal jazykem vzduch a ihned našel potravu; s chaotickou akrobacií se vrhl do cihlových stínů. Snesl se jako padlý anděl do klikaté slepé uličky, kde u zdi šoustala prosti­tutka se zákazníkem. Když vedle sebe ucítili přítomnost cizího tvora, nechali toho.¶ Křik netrval dlouho. Pohltila ho roztažená křídla.¶ Snesl se na ně s dychtivou nenasytností.¶ ¶ Znovu vzlétl, opilý chutí.¶ Prodléval ve vzduchu, hledal střed města a převaloval se, pomalu přitahován k ohromné mase Nádraží Perdido. Letěl přes Prsk a čtvrť červených luceren, přes nesourodou změť obchodu a špíny, kterou byl Vranov. Za ní se tyčila temná budova parlamentu, rozčesávají­cí vzduch jako past, a miliční věže na ostrově Krak a v Brokatech. Tvor vyrazil po klikaté trase nad tratí visuté dráhy spojující obě věže s Bodcem, který vybíhal do nebe na západní výspě nádraží.¶ Po dráze se začaly míhat kapsle, a okřídlenec se polekal. Chví­li se nerozhodně třepotal a fascinovaně sledoval rachotící vlaky, jak ujíždějí pryč z nádraží, onoho obludného architektonického kolosu.¶ Lákaly ho vibrace ve stovce rejstříků a tónin. V cihlových nádraž­ních síních se rozlévala síla, emoce a sny, a rozprašovaly se do oblohy. Ohromný neviditelný pás chutí.¶ Tvor se blížil k temnému srdci města; několik málo nočních ptá­ků, které potkal, mu prudce uhýbalo z cesty. Skřaraši vyřizující za­kázky jen spatřili jeho nepochopitelnou siluetu a prchali všemi směry, sprostě si ulevovali a nadávali. Vzduchem se neslo dunění a hučení navzájem komunikujících vzducholodí, jež jako tlusté píky pomalu klouzaly mezi městem a oblohou. Když se nemotorně otáčely, tvor zůstával skryt očím všech s výjimkou technika, který však své pozorování nikomu nenahlásil, jen učinil zbožné gesto a šeptem poprosil Solentona o ochranu.¶ Okřídlenec, ocitnuv se ve vzestupném proudění z Nádraží Perdido a zaplaven vjemy, se nechal unášet a smýkat, až se vznesl vysoko nad město. S lehkým zatřepotáním křídel se zvolna otočil a zamířil do nového teritoria.¶ Všímal si toků řek. Cítil vzlínání různých druhů energie z různých městských zón. Vnímal město v mihotavém přechodu různých textur. Koncentrace potravy. Útočiště.¶ A hledal ještě něco. Další příslušníky svého druhu.¶ Byl společenské povahy. Když se podruhé narodil, hladově toužil po společnosti. Vyplázl jazyk a ochutnával štiplavý vzduch, zda v něm neucítí něco sobě podobného.¶ Otřásl se.¶ Slabě, velice slabě cosi ucítil na východě. Vjem chutnal ublíženě. Křídla se mu zachvěla empatií.¶ Opsal ve vzduchu oblouk a vydal se zpátky směrem, z něhož přile­těl. Tentokrát se stočil poněkud na sever a přeletěl parky a elegantní staré budovy v Giddu a Lordově. Na jihu se závratně vzpínala rozlá­maná gigantická Žebra, a když si tvor těchto přízračných kostí všiml, pocítil podrážděnost a obavy. Síla, která se z nich linula, mu roz­hodně nebyla po chuti. Ale neklid se střetl s hluboko zakódovaným soucítěním s druhy, jejichž chuť byla ve stínu ohromné kostry stále silnější, mnohem silnější.¶ Opatrně klesal. Přibližoval se obloukem, od severu a východu. Spouštěl se stále níž a blíž, podletěl visutou dráhu, která mířila na sever, od miliční věže na Kočičím kopci k věži v Chnumu. Vrhl stín na vlak ujíždějící na východ po Pravostranné trase a sklouzl se v jeho špinavých teplých zplodinách. Pak se v dlouhém oblouku stočil k věži na Kočičím kopci a přeletěl severní okraj blatozvucké průmyslové zóny. Zamířil k vyvýšené železniční trati ve Skeletonu, vlivem Žeber sebou škubl, ale pokračoval dál za chutí svých druhů.¶ Přelétal ze střechy na střechu, byl jim na stopě, stále s oplzle vypláznutým jazykem. Vzduch rozvířený jeho křídly někdy přinutil chodce, aby vzhlédli, když jim opuštěnými ulicemi uletěly klobouky a kolem se prohnaly cáry papíru. Pokud spatřili temnou siluetu, která se nad nimi na okamžik vynořila a hned zase zmizela, roztřásli se a spěchali dál, nebo se zamračili a to, co viděli, popírali.¶ Okřídlenec se dál nesl vzduchem s volně visícím jazykem. Používal ho jako stavěcí pes používá čenich. Přelétal rozvlněnou krajinu střech, která se vlivem Žeber zdála celá rozlámaná. Zkoumavým jazykem se nechával nést po sotva zřetelné stopě.¶ Pak proletěl aurou rozlehlé černé budovy v opuštěné ulici a dlouhý jazyk se mu křečovitě zkroutil jako bič. Zrychlil a v ladné smyčce se vznesl a zase sklouzl k temné střeše. Ke vzdálenějšímu koutu, kde jako slaná voda houbou prosakovaly smyslové důkazy o existenci jeho druhů...¶ S pomocí svých podivuhodných ohebných končetin se vyšplhal po taškách. Pořád cítil úzkostlivé pocity, až zaznamenal okamžik zmat­ku, kdy zajatí druhové zareagovali na jeho přítomnost. Potom se mezi jejich neurčitým utrpením rozhořely vášně: prosby, radost, žadonění o vysvobození a mezi tím vším chladné a přesné pokyny, co je třeba udělat.¶ Tvor se opatrně přesunul na okraj střechy, dolů se snesl pohy­bem, který nebyl ani letem, ani šplháním, a přitiskl se na vnější rám neprodyšně uzavřeného okna čtyřicet stop nad chodníkem. Sklo bylo opatřeno tmavým nátěrem. Lehce se chvělo v tajuplných vibracích, pod náporem emanací zevnitř.¶ Tvor na okenní římse chvíli sklo škrábal prsty, pak rázným po­hybem vytrhl okno i s rámem a nechal po něm jen ošklivou díru. Odhodil okno se strašlivým rámusem na zem a vstoupil do tmavého podkroví.¶ Místnost byla rozlehlá a prázdná. Přes podlahu plnou smetí ho zasáhla lepkavá vlna pozdravů a varování.¶ Naproti nově příchozímu stála čtveřice jeho druhů. V porovnání s nimi vypadal jako skrček, vedle jejich úžasných končetin ty jeho vypadaly pahýlovitě a zakrsle. Jeho druhové byli připoutáni ke stěně ohromnými kovovými pásy, jež se jim ovíjely kolem beder a několika údů. Každý měl doširoka roztažená křídla, přitlačená ke zdi: křídla každého jedince byla jedinečná a nahodilého tvaru jako křídla nově příchozího. Všichni jeho soukmenovci měli pod sebou kbelík.¶ Vetřelec několikrát škubl pásy a brzy se přesvědčil, že je nedo­káže odstranit. Jeden z tvorů uvězněných u stěny na zklamaného zachránce zasyčel a pánovitě mu nakázal, aby mu věnoval pozornost. Komunikoval s ním psychickým švitořením.¶ Volný a náhle pokorný tvor na základě jeho pokynů ustoupil a če­kal.¶ Z ulice pod oknem, kde se roztříštilo okno, se na základní zvukové úrovni ozývaly výkřiky a hulákání. Z budovy dole bylo slyšet zmatené halasení. Z chodby za dveřmi se nesl dusot běžících nohou. Dveřmi pronikaly chaotické útržky rozhovorů.¶ "... uvnitř... "¶ "...dostat?"¶ "...zrcadla, ne..."¶ Tvor odstoupil od svých uvězněných druhů a zmizel ve stínech na opačném konci místnosti, vedle dveří. Složil křídla a čekal.¶ Na druhé straně dveří se uvolnily západky. Chvíli se nic nedělo, pak se dveře prudce otevřely a dovnitř v rychlém sledu vběhli čtyři muži. Všichni měli od připoutaných tvorů odvrácené hlavy. Dva drželi těžké křesadlovky, nabité a odjištěné. Dva byli přetvoři. Ti v levé ruce svírali pistole, z pravých ramen jim však čněly obrovské kovové hlavně, které se na konci rozšiřovaly jako muškety. Byly umístěny tak, že jim mířily přímo za záda. Přetvoři je opatrně přidržovali a dívali se do zrcátek, jež jim před očima visela ze speciálních kovových přileb.¶ Zrcadlové přilby měla i dvojice mužů s křesadlovkami, ti však podél zrcátek upírali zrak přímo před sebe do temnoty.¶ "Čtyři můry, jinak vzduch čistý!" hlásil jeden z přetvorů vyzbro­jený podivnou dozadu mířící zbraní; nespouštěl oči ze zrcátek.¶ "Nic tu není..." odpověděl muž, který nahlížel do tmy u vyrva­ného okenního rámu, a sotva promluvil, vetřelec vystoupil ze stínů a rozepjal svá neskutečná křídla.¶ Muži, kteří se dívali přímo před sebe, strnuli a otevřeli ústa, aby vykřikli.¶ "Ne, do Drmola ne..." vyhrkl jeden a pak oba zmlkli, když se tvo­rovi na křídlech jako nemilosrdný ponurý kaleidoskop rozvířila změť obrazců.¶ "Co se to krucinál...?" začal jeden z přetvorů a na okamžik sklouzl očima před sebe. Tvář mu ztuhla hrůzou a zaúpěl, jakmile však spatřil křídla, ztichl.¶ Poslední přetvor zařval jména svých druhů a vyjekl, když uslyšel, jak upustili zbraně. Koutkem oka rozeznával slabý náznak vetřelcovy podoby. Bytost před ním vycítila jeho děs. Kradla se k němu a na emotivní rovině vydávala slabé konejšivé výzvy. Přetvorovi se v hlavě pořád dokola opakovala imbecilní věta: Jeden je přede mnou jeden je přede mnou...¶ Pak se pokusil udělat krok, s očima upřenýma do zrcátek, ale tvor před ním mu zvolna vstoupil do zorného pole. To, co před chvílí viděl jen koutkem oka, se stalo neúprosným pohyblivým středem jeho pozornosti a přetvor podlehl, upřel zrak na divoce vířící křídla, otevřel ústa a nekontrolovaně se roztřásl. Z ramene mu vypadla zbraň.¶ Volně se pohybující vetřelec trhnutím spletitého kusu tkáně zavřel dveře. Stál užasle před čtveřicí mužů a z čelistí mu kanuly sliny. Ostrý příkaz od uvězněných druhů ho vytrhl z hladového vytržení a vrátil ho na zem. Tvor se natáhl a bezmocné muže natočil před čtveřici uvězněných druhů.¶ Na kratičký okamžik, kdy muži ztratili oční kontakt s křídly, se jejich mozky snažily vymanit se zajetí, jejich snahy však byly prudce zmařeny strašlivým pohledem na čtvero vířících obrazců, a všichni byli ztraceni.¶ Vetřelec, který jim nyní stál za zády, postupně každého z nich po­strčil k jednomu z ohromných spoutaných tvorů. Ti dychtivě napřáhli krátké volné končetiny, aby se zmocnili kořisti.¶ Stvůry se začaly krmit.¶ ¶ Jedna zašmátrala u opasku své oběti po klíčích a vytrhla je muži z oděvu. Když dojedla, obezřele a jemně klíč vložila do zámku na pásu, který jí bránil v pohybu.¶ Dokázala to až na čtvrtý pokus – prsty nezvyklé podobné čin­nosti klíč svíraly neohrabaně, otáčely jím v nešikovném úhlu –, ale nakonec se osvobodila. Postupně přistoupila ke každé ze svých družek a pomalý proces opakovala, až byly všechny zajatkyně opět volné.¶ Stvůry pak jedna po druhé doklopýtaly přes místnost k zubaté dí­ře po okně. Zastavily se, opřely se atrofovanými svaly o cihlovou zeď, doširoka roztáhly svá úžasná křídla a vrhly se ven, pryč od nezdra­vého suchého éteru, který jakoby vzlíná od Žeber. Poslední vyskočila otvorem zachránkyně.¶ Plahočila se za svými družkami: ty, byť byly vyčerpané a zmučené, letěly rychleji, než mohla letět ona. Počkaly na ni v kruhu o sto stop výše, rozptylovaly svá vědomí a nechávaly se unášet vjemy a dojmy vycházejícími z jejich okolí.¶ Když je jejich pokorná osvoboditelka dostihla, trochu kruh roz­táhly, aby ji vpustily mezi sebe. Pak společně odletěly, dělíce se o své dojmy a chlípně olizujíce vzduch.¶ Snášely se stejným směrem jako jejich předchůdkyně, na sever k Nádraží Perdido. Pomalu se otáčely, pětice stvůr jako pět měst­ských železničních tras, nechávaly se nadnášet přítomností ohromné­ho všedního města pod sebou, šťavnatého hemžícího se místa, s nímž neměl nikdo z jejich rodu žádné zkušenosti. Kolébaly se nad ním, mávaly křídly, klouzaly v poryvech vichru a chvěly se zvuky a energií hučící metropole.¶ Všude, kde se ocitly, každá část města, každý potemnělý most, každé pět set let staré sídlo, každý bazar pod širým nebem, každý groteskní betonový sklad a věž a hausbót a odporná chudinská kolonie a pěstěný park, vše přetékalo potravou.¶ Byla to džungle bez šelem. Lovecký revír.¶

Kapitola dvacátá třetí

Dveře do skladiště byly něčím zatarasené. Izák zlehka zaklel a za­tlačil.¶ Bylo krátce po poledni, den po jeho triumfu, o němž už uvažoval jako o svém "sýrovém okamžiku". Když předcházejícího večera došel do Linina bytu, měl velkou radost, že je doma. Byla unavená, ale šťastná jako on. Na tři hodiny si vlezli do postele, pak se vypotáceli k Hodinám a kohoutkovi.¶ Byl to znepokojivě dokonalý večer. Každý, s kým se chtěl Izák ve Vilných polích setkat, byl venku a všichni se u K&H zastavovali na humra, whisky nebo čokoládu dochucenou pětičkou. Skupinka se rozrostla o nové členy, mezi nimiž byla i Mája Tržená, které bylo od­puštěno, že vyhrála Šintakostskou cenu. Mája na oplátku velkomyslně přijímala kousavé poznámky, které Derchan zveřejňovala tiskem a os­tatní trousili osobně.¶ Lin se ve společnosti svých přátel uvolnila, i když její zádumčivost spíše jen zeslábla, než že se zcela rozptýlila. Izák zakusil další ze šeptaných politických debat s Derchan, která mu podsunula poslední vydání Dvojitého R. Shromáždění přátelé se hádali, jedli a házeli po sobě jídlo až do druhé hodiny ranní, kdy se Izák s Lin vrátili do postele a v propletenci těl ulehli ke spánku.¶ U snídaně jí pověděl o svému triumfu s krizovým aparátem. Lin si dosah jeho úspěchu nedokázala představit, ale to bylo pochopitel­né. Viděla, že Izák je nadšený jako skoro nikdy předtím, a ze všech sil se snažila nadchnout se stejně jako on. Pro Izáka mělo jednodu­ché, naprosto neodborné vysvětlení základních rysů projektu takový význam, jaký tušil, že bude mít. Cítil styk s realitou, poněkud ho přešel dojem, že žije v nějakém neskutečném snu. Během vysvětlo­vání si uvědomil několik potenciálních problémů a domů se vracel s odhodláním předejít jim.¶ Láskyplně se rozloučili a navzájem se ujistili, že nedopustí, aby museli na další setkání čekat zase tak dlouho.¶ A teď se Izák nemohl dostat do dílny.¶ "Lube! Davide! Co to tam, kurva, vyvádíte?" křičel a znovu vrazil do dveří.¶ Když zatlačil, dveře se o kousíček pootevřely a on zahlédl pruh sluncem osvětlené podlahy. Viděl i část toho, co mu bránilo ve vstupu.¶ Byla to ruka.¶ Izákovi zatrnulo u srdce.¶ "Do Drmola!" slyšel sám sebe, jak zařval, když se celou vahou opřel do dveří. Ty pod jeho tlakem nakonec povolily.¶ Lublamai ležel za dveřmi na břiše, s rukama rozhozenýma. Když Izák k příteli poklekl, uslyšel, jak kousek od něho, mezi pásy konst­rukta, čenichá Upřímnost. Byla vyděšená k smrti.¶ Izák Lublamaie přetočil a roztřeseně si vydechl, když ucítil, že je teplý, když uslyšel, že dýchá.¶ "Prober se, Lube!" zatřásl jím Izák.¶ Lublamaiovy oči zůstaly otevřené. Izák před jejich netečným po­hledem ucukl.¶ "Lube...?" zašeptal zděšeně.¶ Pod Lublamaiovou tváří se nashromáždily sliny, které mu v čůr­cích stekly z bezkrevných rtů. Byl bezvládný, naprosto nehybný. Izák mu prohmatal krk. Tep měl docela stabilní. Lublamai se zhluboka na­dechoval, pak chvilku dech zadržoval a vydechoval. Vydával zvuky, jako by spal.¶ Ale ten jeho přihlouple prázdný pohled! Izák mu zamával rukou před očima, žádné reakce se však nedočkal. Pak ho poplácal po lících, napřed zlehka, pak dvakrát pořádně. Uvědomil si, že ho volá jménem.¶ Lublamaiova hlava bezvládně padala ze strany na stranu jako py­tel kamení.¶ Izák si promnul prsty a ucítil něco vazkého. Lublamaiovi se po ruce táhla vrstvička průhledné, lepkavé tekutiny. Přičichl si k prstům a odvrátil se od slabě citronového, hnilobného zápachu. Na okamžik se mu zatočila hlava.¶ Prsty pak Lublamaiovi přejel přes tvář a zjistil, že ústa a nos mu kloužou a lepí stejnou tekutinou, že to, co považoval za sliny, je z větší části tentýž výměšek.¶ Lublamaie neprobudilo hulákání, facky ani prosby.¶ Když Izák nakonec zvedl hlavu a rozhlédl se po místnosti, spatřil, že okno u Lublamaiova stolu je otevřené, sklo je rozbité a dřevěné oke­nice roztříštěné. Vstal a přeběhl k vyraženému oknu, ale ani uvnitř, ani venku nic neviděl.¶ Zatímco pobíhal z kouta do kouta pod galerií se svou laboratoří, nořil se do Lublamaiovy pracovny, pak se zase do Davidovy, šeptal pitomá ujištění vyděšené Upřímnosti a hledal stopy po vetřelcích, uvědomil si, že ho napadla strašlivá myšlenka, která se mu zlověstně uhnízdila v zadní části mozku. Zdrceně se zastavil. Pomalu zvedl zrak a s děsivým tušením vzhlédl k dřevěnému podhledu.¶ Jako vodopád ho zavalil bázlivý klid. Cítil, jak zvedá nohy a neú­prosně se blíží k dřevěnému schodišti. Otočil hlavu a spatřil Upřím­nost, jak čenichá čím dál blíž k Lublamaiovi. Když nebyla sama, začínala se jí vracet odvaha.¶ Všechno, co viděl, mu připadalo zpomalené. Jako by se brodil ledovou vodou.¶ Bral schod po schodu. Na každém stupni si všiml loužiček zvlášt­ních slin a prohlížel čerstvé vrypy, jež tu zanechal vetřelec s ostrými drápy; necítil překvapení, naopak jen velmi nezřetelnou předtuchu. Cítil, jak mu srdce pulzuje nezvykle klidně, a přemýšlel, jestli ho ne­ochromil šok.¶ Jakmile však vyšel nahoru a otočil se, aby spatřil převrácenou klec se zevnitř roztrženým pletivem, jež se vychlipovalo z otvoru ja­ko drobné pařáty, uviděl puklou a prázdnou kuklu a spatřil tmavé výměšky, které z ní kapaly, polekaně vykřikl, ucítil, jak mu v křečovi­tém třesu ztuhly svaly a po těle mu přeběhla studená vlna husí kůže. Uvnitř a kolem něj se jako inkoust ve vodě šířila vlna hrůzy.¶ "Dobří bohové..." zašeptal vyschlými a třesoucími se rty. "Drmo­le... co jsem to provedl?"¶ ¶ Novokrobuzonští milicionáři nebyli oblíbení. Za nocí vycházeli v tmavých uniformách, aby plnili své povinnosti, mezi něž patřilo například lovení nebožtíků z řeky. Vzducholodě a kapsle bloumaly a přelétávaly nad městem neosvětlené. Miliční věže byly hermeticky uzavřené.¶ Milicionáři, novokrobuzonská vojenská. obrana a její interní agen­ti, se v uniformách, neslavně známých obličejových maskách a tmavé zbroji, se štíty a křesadlovkami, objevovali, jen když působili jako pořádkové síly na nějakém citlivém místě, nebo když došlo k mimo­řádným událostem. Symboly své příslušnosti nosili otevřeně za Pi­rátských válek a při sacramundských nepokojích, když na městský pořádek útočili vnější či vnitřní nepřátelé.¶ V každodenní činnosti se spoléhali na svou pověst, na rozsáhlou síť informátorů – odměny za informace byly štědré – a agenty v ci­vilu. Kdykoli milice zakročila, šlo o muže popíjejícího likér z černého rybízu, o starou ženu obtěžkanou taškami, o úředníka v naškrobeném límci a vyleštěných botách, kteří si najednou sáhli za hlavu a z ne­viditelných záhybů šatstva vytáhli kápě, kteří ze skrytých pouzder vysunovali ohromné křesadlovky a rychle se nořili do zločineckých doupat. Když od křičící oběti odbíhal kapsář, mohl jej chytit statný muž s huňatým knírem (očividně falešným, jak všem posléze došlo, proč si toho ale nevšimli dříve?), který nesmlouvavě sevřel pachateli hlavu a s dotyčným zmizel v davu, případně v miliční věži.¶ Žádný svědek potom nemohl s jistotou říct, jak tito agenti vypa­dali. A nikdo už v té části města žádného úředníka, statného muže s knírem či kohokoli jiného neviděl.¶ Milice pracovala jako policejní dozor na bázi decentralizovaného šíření strachu.¶ Byly čtyři hodiny ráno a v Brokatech byla nalezena prostitutka se zákazníkem. Dvojice mužů, kteří se s rukama v kapsách a s přezíravý­mi výrazy procházeli temnými uličkami, se náhle zastavila. V kalném světle plynové lampy spatřili zkroucenou siluetu. Jejich chování se okamžitě změnilo. Rozhlédli se kolem dokola, pak vklusali do tmavé slepé uličky.¶ Omráčená žena a muž leželi jeden přes druhého, oči měli zastřené a prázdné, dech přerývaný a páchli po zatuchlých citrusech. Muž měl kalhoty a spodky u kotníků, takže mu byl vidět scvrklý penis. Ženiny šaty – sukně s tajným rozparkem, který řada prostitutek používala k rychlému dokončení práce – zůstaly na místě. Když se příchozím nepodařilo dvojici probudit, jeden muž posečkal u němých těl a druhý odběhl do tmy. Oba muži si přes hlavy přetáhli kápě.¶ O chvíli později k nim přijel černý kočár tažený dvěma velikánský­mi koňmi, přetvořenými a vybavenými rohy a tesáky, jež se blyštěly kanoucími slinami. Z něj vyskákal nepočetný sbor uniformovaných milicionářů a strnulé oběti beze slova naložil do temných útrob kočá­ru, který poté odkvapil k Bodci.¶ Dvojice mužů zůstala na místě. Počkali, až kočár zmizí po koči­čích hlavách spletitých uliček. Pak se opatrně rozhlédli po několika světlech pableskujících ze zadních traktů budov, zpoza rozpadajících se zdí a mezi vyzáblými prsty větví ovocných stromů v zahradách. Když se s uspokojením přesvědčili, že je nikdo nezpozoroval, stáh­li si kápě a vrazili ruce do kapes. Zničehonic vklouzli do původních rolí, tiše se spolu zasmáli a pustili se do zdvořilého hovoru, a opět pokračovali v mírumilovné noční procházce.¶ V katakombách pod Bodcem musel bezvládný pár vydržet píchání a fackování, křik a přemlouvání. Než se rozednilo, prohlédl je miliční biolog, který vypsal předběžné hlášení.¶ Všichni se v rozpacích škrábali na hlavách.¶ Vědcovo hlášení, spolu se záznamy o všech dalších nezvyklých či vážných zločinech, bylo odesláno až k vrcholu Bodce, kde se zastavilo v předposledním patře.¶ Zprávy byly chvatně přeposlány na druhý konec křivolaké chodby bez oken, do kanceláří ministryně vnitra. Dorazily včas, na půl desá­tou.¶ Dvanáct minut po desáté se začal naléhavě ozývat zvukovod v pro­storné stanici kapslí, která zabírala celý vrchol Bodce. Mladý službu­konající seržant stál na druhé straně místnosti a opravoval rozbitý světlomet na předku kapsle, která jako desítky dalších visela ze slo­žitého labyrintu kolejnic, proplétajících a křižujících se pod stropem. Změť kolejnic umožňovala kapslím pohyb vedle sebe a rozřaďovala je na tu či onu ze sedmi radiálních drah, které vyrážely z obrovských otvorů pravidelně rozmístěných ve vnější zdi. Tratě se rozbíhaly nad gigantickou plochu Nového Krobuzonu.¶ Seržant ze svého místa viděl, jak visutá dráha vniká míli na ji­hozápad do miliční věže v Čeku, a pak pokračuje dál. Spatřil, jak z věže, vysoko nad neuspořádanými domy, prakticky v úrovni jeho očí, vyjíždí kapsle a jako střela se od něho vzdaluje směrem k Dehtu, klikatě a nedůvěryhodně plynoucímu k jihu.¶ Jelikož halas neustával, zvedl oči, a když zjistil, která trubka se dožaduje jeho pozornosti, zaklel a rozběhl se na druhý konec stanice, až mu zavlál kožich. Tak vysoko nad městem byla zima i v létě, zvláště pak v místnosti, která představovala ohromný větrný tunel. Muž uvolnil ze zvukovodu víčko a vyštěkl do mosazi:¶ "Ano, paní ministryně?"¶ Hlas, který se ozval, byl slabý a zkreslený vzdáleností, kterou mu­sel urazit mnohokrát zohýbaným kovem.¶ "Okamžitě mi připravte kapsli. Jedu na Krak."¶ ¶ Dveře do Lemquistovy síně, starostovy úřadovny v parlamentu, byly mohutné a pobité pásy starobylého železa. Před Lemquistovou síní stáli ve dne v noci dva milicionáři, těm však byl upřen jeden z obvyklých požitků hlídkování na chodbách mocných: ohromnými dveřmi jim k uším nepronikaly žádné klepy, žádná tajemství, žádné zvuky.¶ Za železem chráněným vchodem se do nesmírné výše zvedala míst­nost obložená tmavenem tak znamenité kvality, že byla skoro černá. Byla lemována portréty bývalých starostů, jež se snášely v pomalých spirálách od stropu ve výši třicet stop až do šesti stop nad podlahou. Bylo tu obrovské okno, které hledělo přímo na Nádraží Perdido a Bo­dec, množství zvukovodů, počítacích strojů a teleskopických perisko­pů ukrytých v záhadných a podivně hrozivých pozicích ve výklencích podél stěn.¶ Bentham Gangr seděl za svým stolem a působil dojmem, který vylučoval jakoukoli pochybnost o tom, kdo zde vládne. Nikdo, kdo ho v této místnosti spatřil, nemohl popřít, že tento muž si je mimo­řádně jistý svou absolutní mocí, která z něj přímo vyzařovala. Byl zde středem gravitace. On sám to věděl na jakési hluboké podvědo­mé úrovni, a věděli to i jeho hosté. Dojmu bezpochyby napomáhala i jeho impozantní výška a statná, svalnatá postava, ale bylo v tom něco víc.¶ Naproti němu seděl MontJohn Záchrana, jeho vezír, jako obvykle zachumlaný do tlustého šálu. Právě se nakláněl, aby ukázal na něco na papíře, který si dvojice mužů prohlížela.¶ "Dva dny," řekl Záchrana zvláštním plochým hlasem, naprosto odlišným od znělého projevu, který užíval jako řečník.¶ "A co s tím?" zeptal se Gangr a uhladil si bezvadně zastřiženou bradku.¶ "Šíří se nám stávka. V současnosti, jak víte, zdržuje nakládku a vykládku o padesát až sedmdesát procent. Ale máme zprávy, že už za dva dny voďanojští stávkující plánují paralyzovat celou řeku. Budou pracovat přes noc, začnou u dna a budou postupovat k hladi­ně. Kousek na východ od Ječného mostu. Masivní použití vodařství. Chystají se ve vodě vyhloubit vzdušný zákop, po celé šířce řeky. Bu­dou ho muset neustále vyztužovat, budou neustále pracovat na stě­nách, aby se nezřítily, ale je jich dostatečné množství, aby to zvládli, pokud se vystřídají ve směnách. Pane starosto, žádná loď takovou propast nepřeskočí. Nový Krobuzon bude kompletně odříznut od říč­ní dopravy, a to v obou směrech."¶ Gangr se zamyslel a stiskl rty.¶ "To si nemůžeme dovolit," usoudil uvážlivě. "A co lidští dokaři?"¶ "To je moje druhá poznámka, pane starosto," pokračoval Záchra­na. "Situace je znepokojivá. Zdá se, že původní nevraživost slábne. Stále rostoucí menšina je dle všeho připravena přidat se k voďano­jům."¶ "Ale to ne, ne, ne!" zvolal Gangr a potřásl hlavou jako učitel, který musí opravit obvykle spolehlivého studenta.¶ "Jistě. Naši agenti jsou samozřejmě silnější v lidském táboře než mezi xeňany a hlavní proud se ke stávce stále staví nepřátelsky či nerozhodně, ale zdá se, že se objevila klika, konspirace, mohu-li to tak nazvat... tajné schůzky se stávkujícími a tak podobně."¶ Gangr natáhl své ohromné prsty a pozorně studoval letorosty dře­va stolní desky.¶ "Je tam někdo od vás?" zeptal se klidně. Záchrana si pohrával se šálem.¶ "Jeden mezi lidmi," odpověděl. "Je těžké neprozradit se mezi vo­ďanoji, kteří ve vodě obvykle nenosí žádné oblečení." Gangr přikývl.¶ Oba muži mlčeli a přemítali.¶ "Pracovat zevnitř jsme už zkoušeli," řekl Gangr nakonec. "Tohle je zdaleka nejvážnější stávka, která ohrožuje město za poslední... víc než století. I když mě to nijak netěší, zdá se, že musíme stanovit precedens..." Záchrana vážně přikývl.¶ Na starostově stole se rozezněl jeden ze zvukovodů. Gangr nad­zvedl obočí a odklopil víčko.¶ "Davinie?" zeptal se. Hlasem mistrovsky zvládl několik podtex­tů. V jediném slově své sekretářce sdělil, že ho překvapuje, že si ho navzdory pokynům dovoluje vyrušit, ale zároveň ji ujišťoval, že v ni má nicméně velkou důvěru a je si dokonale jistý, že má k porušení příkazu skvělý důvod, s nímž by ho měla okamžitě seznámit.¶ Dutý hlas plný ozvěn zaštěkal několik slaboučkých zvuků. ¶ "Podívejme!" zvolal starosta zlehka. "Samozřejmě, samozřejmě." Trubku zase zakryl a podíval se na Záchranu. "Úžasné načasování," řekl. "Ministryně vnitra."¶ Obrovské dveře se nakrátko a nepatrně otevřely a do místnosti vstoupila ministryně vnitra; oběma pokynula na pozdrav.¶ "Elito," uvítal ji Gangr. "Jen pojď dál." Ukázal na židli vedle Záchrany.¶ Elita Stenná-Katěná přešla ke stolu. Nebylo možné určit její věk. Tvář měla prakticky bez vrásek, energické a pevné rysy naznačovaly, že jí bude něco mezi třiceti a čtyřiceti. Vlasy však měla bílé, jen zlehka jimi prosvítaly tmavší pramínky, které připomínaly, že kdysi mívaly jinou barvu. Měla na sobě tmavý civilní kalhotový kostým, jehož chytře zvolený střih a barva výrazně upomínaly na miliční uniformu. Zlehka potahovala z dlouhé bílé hliněné dýmky; kalíšek se nacházel přinejmenším půldruhé stopy od úst. Kouřila kořeněný tabák.¶ "Pane starosto. Pane tajemníku." Posadila se a z podpaží vytáhla složku. "Odpusťte mi, že jsem vás přepadla bez ohlášení, ale myslím si, že tohle byste měli vidět okamžitě. I vy, Záchrano. Jsem ráda, že jste tady. Vypadá to, že máme na krku... něco, co bych nazvala krizí."¶ "Právě jsme dospěli ke stejnému závěru, Elito," kývl starosta. "Bavíme se o stávce v docích?"¶ Stenná-Katěná k němu vzhlédla a ze složky začala vytahovat ně­kolik papírů.¶ "Ne, pane starosto. O něčem úplně jiném." Hlas měla výrazný a tvrdý.¶ Hodila na stůl protokol. Gangr se Záchranou naklonili hlavu, aby si ho společně přečetli. Za chvilku Gangr zvedl oči.¶ "Dva lidé v jakémsi kómatu. Za zvláštních okolností. Předpoklá­dám, že mi ukážete ještě něco dalšího."¶ Stenná-Katěná mu podala další listinu. Muži ji opět pročetli. Ten­tokrát zareagovali skoro okamžitě. Záchrana sykl a kousl se do spod­ního rtu a začal si ho soustředěně žmoulat. Gangr téměř současně slabě, chápavě vzdychl a rozechvěle vydechl.¶ Ministryně vnitra si je nezúčastněně prohlížela.¶ "Přirozeně že naše špiónka v Multiho kancelářích nemá ani po­nětí, co se děje. Je naprosto zmatená. Ale útržky rozhovorů, které si poznamenala... vidíte? 'Múzy jsou venku...'? Myslím, že se shod­neme, že se přeslechla, a myslím, že je nám jasné, co bylo opravdu řečeno."¶ Gangr a Záchrana si hlášení beze slova znovu pročítali.¶ "Donesla jsem odborný posudek, který jsme si vyžádali na samém počátku projektu PM, studii o jeho proveditelnosti." Stenná-Katěná mluvila rychle, bez emocí. Upustila posudek na stůl. "Dovolila jsem si upozornit na několik obzvláště důležitých skutečností."¶ Gangr svázaný posudek otevřel. Některá slova a věty byly> rudě zakroužkované. Starosta je spěšně přejel očima: ...maximální nebez­pečí... v případě úniku... žádní přirození predátoři...¶ ... naprosto katastrofické důsledky...¶ ... množí se..

Kapitola dvacátá čtvrtá

Starosta Gangr natáhl ruku a opět odklopil víčko zvukovodu. ¶ "Davinie. Zrušte všechny schůze a schůzky na dnešní den... ne, na další dva dny. Kde bude třeba, omluvte mne. Pokud nevybuchne Nádraží Perdido nebo se nestane něco podobného rozsahu, nechci být vyrušován. Rozumíte?"¶ Vrátil víčko na místo a zadíval se na Stennou-Katěnou a Záchra­nu.¶ "S čím si to, krucinál, s čím si to, u Drmola, kurva ten Multi hrál? Myslel jsem, že ten chlap má být profesionál..."¶ Stenná-Katěná přikývla.¶ "Právě na to jsme narazili při domlouvání smlouvy o převodu," řekla. "Zkontrolovali jsme záznamy o jeho aktivitách – a je třeba poznamenat, že řada z nich byla namířena proti nám – a usoudili jsme, že při zajišťování bezpečnosti je přinejmenším stejně schopný jako my. Není to žádný blázen."¶ "Víme, kdo to udělal?" zeptal se Záchrana. Stenná–Katěná pokr­čila rameny.¶ "Mohl by to být nějaký rival – Francina, Judix nebo někdo takový. Pokud to byl někdo z nich, pak si ukousl zatraceně větší sousto, než může spolknout..."¶ "Dobrá." Gangr ji kategoricky přerušil. Stenná-Katěná a Záchra­na se k němu otočili a čekali. Gangr zaťal pěsti, opřel se lokty o stůl, zavřel oči a soustředil se tak usilovně, až se zdálo, že mu pukne obličej.¶ "Dobrá," zopakoval a oči otevřel. "První, co je třeba udělat, je ověřit si, že se opravdu potýkáme se situací, kterou máme na mysli. Zdá se to samozřejmé, ale musíme si být jisti stoprocentně. Za druhé je třeba přijít s nějakou strategií, abychom situaci rychle a v tichosti zvládli.¶ Pokud jde o tento druhý úkol, všichni víme, že se nemůžeme spo­léhat na lidské milicionáře ani na přetvory – ani na xeňany, když na to přijde. Jsou stejného základního psychického typu. Všichni jsme potrava. Předpokládám, že si všichni vzpomínáme na naše první testy útoku a obrany..." Záchrana a Stenná-Katěná rychle přikývli. Gangr pokračoval. "Dobrá. Zombie by mohly být řešením, ale tady není Kromlech: nemáme vybavení, abychom je vyráběli v potřebném po­čtu a kvalitě. Řekl bych, že první úkol úspěšně nesplníme, bude-li se spoléhat jen na běžné zpravodajské aktivity. Musíme mít přístup k různým (speciálním) informacím. Proto už ze dvou důvodů musí­me žádat pomoc od činitelů, kteří jsou k řešení situace lépe vybaveni – klíčovým požadavkem jsou psychické struktury odlišné od našich. Domnívám se, že existují dva možní činitelé a že nám nezbývá nic jiného než oslovit alespoň jednoho z nich."¶ Odmlčel se a postupně si prohlížel Stennou-Katěnou a pak Zá­chranu. Čekal na vyjádření nesouhlasu. Ale žádného se nedočkal.¶ "Shodneme se tedy?" zeptal se tiše.¶ "Bavíme se o velvyslanci, je to tak?" zeptala se Stenná-Katěná. "A ten druhý... nemáte na mysli Tkáče?" Oči se jí naplnily hrůzou.¶ "No, doufejme, že na toho nedojde," odpověděl Gangr chlácholivě. "Ale ano, tito dva jsou... ehm... činitelé, kteří mi vytanuli na mysli. V tomto pořadí."¶ "Souhlasím," řekla Stenná-Katěná briskně. "Pokud u tohoto po­řadí zůstaneme. Tkáč... u Drmola! Promluvme si s velvyslancem.¶ "MontJohne?" Gangr se obrátil na tajemníka.¶ Záchrana pomalu přikývl, aniž si přestal pohrávat se šálem. ¶ "Velvyslanec," protáhl pomalu. "A doufám, že nebude potřeba ničeho jiného."¶ "V to doufáme i my ostatní, pane tajemníku," ujistil ho Gangr. "V to pevně doufáme!"¶ ¶ Mezi jedenáctým a čtrnáctým patrem Mandragorského křídla Ná­draží Perdido, nad jednou z méně navštěvovaných obchodních hal, která se specializovala na staré látky a zahraniční batiky, pod sou­stavou dlouho opuštěných vížek, se nacházela Diplomatická zóna.¶ Řada novokrobuzonských velvyslanectví byla samozřejmě jinde: v barokních budovách v Latrínu, Východním Giddu nebo na Vlaj­kovém kopci. Ale několik jich bylo na nádraží: dost na to, aby daly poschodím jméno a dovolily jim si je uchovat.¶ Mandragorské křídlo tvořilo skoro samostatnou pevnost. Chodby opisovaly ohromný betonový obdélník kolem ústředního prostranství, na němž se rozkládal neudržovaný parčík, zarostlý tmaveny a exo­tickými lesními květinami. Na pěšinách tohoto chráněného parku si hrály děti, zatímco jejich rodiče nakupovali, cestovali nebo pracovali. Všude kolem se tyčily obrovité stěny; díky nim hájek vypadal jako mech na dně studny.¶ Z chodeb horních pater vybíhaly řady vzájemně propojených místností. Spousta z nich kdysi sloužila jako ministerské kanceláře. Určitou krátkou dobu byla potom každá ústředím nějaké malé fir­mičky. Řadu let zely prázdnotou, načež byly plesnivina a hniloba odstraněny a dovnitř se nastěhovali velvyslanci. K tomu došlo před více než dvěma staletími, kdy jednotlivé vlády rohagského kontinentu společně pochopily, že diplomacie je mnohem výhodnější než válka.¶ V Novém Krobuzonu existovala velvyslanectví už dávno předtím. Ale když masakr v Surochu krvavě ukončil to, co se nazývalo Pirát­skými válkami, Pomalou válkou, případně Falešnou válkou, prudce se znásobil počet zemí a městských států, které spíše než konflikty vy­hledávaly řešení na základě jednání. Přijížděli sem emisaři z druhého konce kontinentu i z končin mimo něj. Opuštěné prostory Mandragor­ského křídla zaplavily nové i staré konzuláty, které se sem přesunuly, aby byly nablízku čerstvé diplomatické aktivitě.¶ Už jen při vycházení z výtahů či schodišť na podlažích Zóny se bylo nutno podrobit celé škále bezpečnostních opatření a kontrol. Chodby tu byly studené a tiché, narušovalo je několikero dveří, o ne­dostatečné osvětlení se staraly slabé plynové hořáky. Gangr, Záchrana a Stenná-Katěná kráčeli po opuštěných chodbách dvanáctého patra. Doprovázel je malý šlachovitý mužíček se silnými brýlemi, který za nimi poskakoval s obrovským kufrem a jen těžko s nimi udržoval krok.¶ "Elizo, MontJohne," řekl starosta Gangr za chůze, "toto je bratr Sančem Vansetty, jeden z našich nejschopnějších karcistů." Záchrana a Stenná-Katěná přikývli na pozdrav. Vansetty si jich nevšímal.¶ Ne všechny místnosti v Diplomatické zóně byly obsazené. Nicmé­ně na některých dveřích byly mosazné štítky, jež je prohlašovaly za svrchovaná území té či oné země – Teše, Chadoru nebo Gharčeltis­tu –, a za nimi se pak přes několik pater táhla ohromná apartmá, samostatné domy uvnitř domu. Mnohé místnosti byly tisíce mil od svých domovských hlavních měst. Některé zůstávaly prázdné. Napří­klad podle tešské tradice žil velvyslanec v Novém Krobuzonu jako tulák a oficiální záležitosti vyřizoval poštou. Gangr se s ním nikdy nemohl setkat. Jiná velvyslanectví byla uzavřena pro nedostatek pro­středků nebo zájmu.¶ Mnoho aktivit, k nimž zde docházelo, však bylo nesmírně důleži­tých. Apartmá, ve kterých se nacházela velvyslanectví Myršoku a Va­daunku, byla rozšířena už před několika lety díky nárůstu papírování a nedostatku kancelářského prostoru, jež si vyžádaly obchodní vaz­by. Nově přistavěné místnosti vyhřezávaly z vnějších stěn jedenáctého patra jako ošklivé nádory a nejistě se vznášely nad parčíkem.¶ Starosta a jeho společníci prošli kolem dveří označených Račí spo­lečenství Salkrikaltoru. Chodba se otřásala duněním a hučením obrov­ských skrytých strojů. Šlo o mohutná parní čerpadla, která pro račího velvyslance každý den několik hodin nasávala čerstvou slanou vodu z patnáct mil vzdálené Železné zátoky a špinavou, použitou vodu zase vypouštěla do řeky.¶ Chodba působila matoucím dojmem. Při pohledu z jednoho úhlu se zdálo, že se táhne příliš daleko, z jiného zase vypadala jakoby usek­nutá. Na několika místech z ní vyrážela krátká ramena; vedla k dal­ším menším velvyslanectvím, komorám nebo zabedněným oknům. Na konci hlavní chodby, za račím velvyslanectvím, Gangr do jedné z těch­to odboček zatočil. Byla krátká, křivolaká a dramaticky se jí snižoval strop, když nad ni začalo klesat jakési schodiště. Končila u malých neoznačených dvířek.¶ Gangr se ohlédla ujistil se, že je nikdo nesleduje. Byl vidět jen krátký úsek chodby a v něm byli docela sami.¶ Vansetty z kapsy vytahoval bílé a barevné křídy a nakonec vytáhl cosi, co se dalo označit jako hodinky, a ty otevřel. Ciferník měly roz­dělený do bezpočtu komplikovaných částí. Měly sedm ručiček různých délek.¶ "Musím vzít v úvahu všechny proměnné, pane starosto," zahuhlal Vansetty a prohlížel si složitý mechanismus přístroje. Vypadalo to, že mluví spíš sám k sobě než ke Gangrovi nebo komukoli jinému. "Výhled na dnešek je pěkně mizerný... Éterem se pohybuje fronta vysokého tlaku. Mohla by vyvolat energetické bouře od pekla až do nulového prostoru. Na periférii to taky vypadá na hovno..." Vansetty si na zadní desku notesu načmáral několik výpočtů. "Dobrá," podíval se na trojici politiků.¶ Na silné listy papíru začal škrábat složité stylizované značky, které hned po dokončení vytrhávala podával postupně Stenné–Katěné, Gangrovi a Záchranovi. Poslední si nechal pro sebe.¶ "Připlácněte si je na srdce," řekl zběžně a svůj kus si nacpal do košile. "Symbolem ven."¶ Pak otevřel omlácený kufr a vytáhl sadu objemných keramických diod. Postavil se doprostřed skupinky a postupně je rozdal společní­kům – "Do levé ruky a nepouštět na zem..." –, pak kolem nich pevně omotal měděný drát a připevnil ho k ručnímu hodinovému stroji. který také vytáhl z kufru. Odečetl stav ze svého podivného ukazatele a na motorku seřídil číselníky a knoflíky.¶ "Dobrá, a teď si všichni držte klobouky," řekl a přehodil páčku, která spouštěla hodinový stroj.¶ Podél drátů a mezi umouněnými diodami začaly praskat drob­né pestrobarevné obloučky energie. Čtveřice byla uzavřena v malém trojúhelníku elyktrického proudu. Všem viditelně stály vlasy na hla­vě. Gangr neslyšně zaklel.¶ "Máme asi tak půl hodiny, než se to vybije," popoháněl je Vanset­ty. "Měli bychom si pospíšit, ne?"¶ Gangr natáhl pravou ruku a otevřel dveře. Všichni čtyři se k nim začali šourat, drželi se stále víceméně u sebe a udržovali si kolem sebe elyktrický trojúhelník. Stenná-Katěná za nimi dveře zase zavřela.¶ Ocitli se v dokonale tmavé místnosti. Mohli se řídit pouze slabým svitem elyktrického vedení, dokud si Vansetty nepověsil hodinový mo­tor kolem krku a nezapálil svíčku. V nedostatečném světle spatřili, že místnost je asi dvanáct krát deset stop velká, plná prachu a zcela prázdná s výjimkou starého stolu a židle u vzdálenější zdi a slabě hučícího kotle u dveří. Nebyla tu žádná okna, žádné police, vůbec nic jiného. Vzduch byl velmi těžký.¶ Vansetty ze zavazadla vytáhl podivný ruční přístroj. Sestával ze složitých a láskyplně zhotovených drátěných a kovových pletenců a knoflíků z pestrobarevného skla. Jeho účel byl naprosto nejasný. Vansetty se nakrátko vyklonil z kruhu a zařízení pomocí ventilu při­pojil ke kotli u dveří. Na horní desce strojku pak přepnul páčku, mechanizmus se rozhučel a začal blikat.¶ "Samozřejmě, za starých častí, než jsem v tomto oboru začal pra­covat, jste museli používat živou oběť," vysvětloval, když ze spodku stroje odmotával drátěnou spirálu. "Ale nejsme přece divoši, ne? Vě­da je úžasná věc. Tady tohle zlatíčko –" a hrdě přístroj poplácal, "– je zesilovač. Výkon stroje navyšuje o faktor dvou set, dvou set de­seti a mění ho na éterickou formu energie. Pusťte to do drátů a..." Vansetty hodil nerozmotaný drát do vzdálenějšího konce místnůstky, někam za stůl. "A tady to máme! Obětina bez obětí!"¶ Vítězoslavně se zazubil, potom přesunul pozornost k přepínačům a knoflíkům svého strojku a soustředěně jimi začal otáčet a tisknout je.¶ "A taky je konec nutnosti učit se nějakým přihlouplým jazykům," zamumlal tiše. "Vyvolávání je teď naprosto automatické. My vlastně nikam nejdeme, chápete?" Najednou mluvil hlasitěji. "Nejsme žádní hlubinojezdci a ani si nepohráváme se skoro postačující energií, aby­chom uskutečnili skutečný transplantropní skok. My vlastně jen na­hlížíme malinkým okýnkem a umožňujeme pekelníkům, aby přišli za námi. Nicméně prostorovost této místnosti bude na chvilku pořádně nestabilní, tak se držte v ochranném pásmu a moc se nepošťuchujte. Jasný?"¶ ¶ Vansettyho prsty se začaly míhat nad krabičkou. Dvě nebo tři minuty se nic nedělo. Nebylo cítit nic než horko, slyšet byly pouze rány z kotle, drnčení a úpění přístroje ve Vansettyho dlaních. Do toho všeho Gangr netrpělivě podupával.¶ A pak se místnůstka zřetelně začala zahřívat.¶ Bylo cítit hluboké podzvukové chvění. Objevil se náznak červe­nohnědého světla a olejnatý kouř. Zvuk se ztlumil a pak najednou nabyl na ostrosti.¶ Chvilku bylo cítit chaotické škubání a na všech površích zamžikaly květy rudého světla, které se chvělo, jako by procházelo zkrvavělou vodou.¶ Něco se zatřepetalo. Gangr vzhlédl a ze vzduchu, který mu najed­nou připadl zahuštěný a velice suchý, ho začaly pálit oči.¶ Za stolem se objevil mohutný muž v dokonale padnoucím tmavém obleku.¶ Pomalu se předklonil a lokty se opřel o papíry, které najednou pokrývaly stůl. Čekal.¶ Vansetty se Gangrovi podíval přes rameno a ukázal na přízrak palcem.¶ "Jeho Ďábelská Excelence," prohlásil, "velvyslanec Pekla."¶ ¶ "Starosta Gangr," řekl démon příjemným hlubokým hlasem. "Rád se s vámi opět setkávám. Vyřizoval jsem teď nějaké dokumenty." Lidé s náznakem neklidu pozvedli zrak.¶ Velvyslanec mluvil s ozvěnou: půl vteřiny poté, co promluvil, by­la jeho slova zopakována úděsným řevem bytosti vystavené mučení. Křik nebyl hlasitý. Byl slyšet těsně za stěnami místnosti, jako by vy­věral na vzdálenost dlouhých mil nezemského horka z jakéhosi zákopu v podlaze Pekla.¶ "Co pro vás mohu udělat?" pokračoval (Co pro vás mohu udělat? ozvalo se bezduché zavytí bolesti). "Pořád se snažíte zjistit, jestli se k nám přidáte, až umřete?" Velvyslanec se nepatrně pousmál.¶ Gangr úsměv opětoval a zavrtěl hlavou.¶ "Mé stanovisko v této věci znáte, pane velvyslanče," odpověděl ne­vzrušeně. "Obávám se, že se stáhnout nenechám. Dobře víte, že mne k existenciálnímu strachu nepřimějete." Krátce a zdvořile se zasmál, velvyslanec zareagoval v podobném duchu. A totéž učinila i obludná. ozvěna. "Má duše, pokud existuje, patří mně. Není vaše, abyste ji trestal či po ní prahl. Vesmír je mnohem nevypočitatelnější místo... Už jsem se vás ptal dříve: co si myslíte, že se děje s démony, když zemřou? Protože, jak oba dobře víme, umřít můžete."¶ Velvyslanec sklonil hlavu ve zdvořilém protestu.¶ "Jaký jste modernista, pane starosto," řekl. "Nebudu se s vámi přít. Pamatujte si však, prosím, že moje nabídka stále platí." ¶ Gangr netrpělivě mávl rukou. Byl klidný. Necukal sebou ani při žalostném vřískotu, jenž doprovázel velvyslancova slova. A nedovolil si ani propadnout znepokojení, když, zatímco se díval na velvyslance, se obraz muže na židli na nepatrný zlomek vteřiny zamihotal, aby byl nahrazen... něčím jiným.¶ Měl s tím zkušenost už z dřívějška. Kdykoli mrkl, na kratičký okamžik spatřil místnost a jejího obyvatele v odlišné podobě. Zavře­nými víčky viděl břidlicový vnitřek klece; železné mříže pohybující se jako hadi; oblouky nepředstavitelné energie, roztřepený, zčeřený malström horka. Na místě, které zaujímal velvyslanec, Gangr letmo zaregistroval ohavnou bytost. Civěla na něho hlava hyeny s vyplaze­ným jazykem. Prsa s vyceněnými zuby. Kopyta a drápy.¶ Zatuchlý vzduch v místnosti mu neumožňoval, aby měl oči pořád otevřené: musel mrkat. Své krátké vidiny ignoroval. S velvyslancem jednal s ostražitou úctou. Obdobně k němu přistupoval i démon.¶ "Pane velvyslanče, jsem zde ze dvou důvodů. Jedním z nich je přání předat vašemu pánovi, Jeho Ďábelskému Veličenstvu, carovi Pekla, uctivý pozdrav občanů Nového Krobuzonu. Z jejich nevědo­mosti." Velvyslanec mu v odpověď vlídně pokynul. "Druhým důvo­dem je požádat vás o radu."¶ "Pane starosto, pomáhat sousedům je pro nás vždy velkým potě­šením. Obzvláště pak sousedům, jako jste vy, sousedům, s nimiž má Jeho Veličenstvo tak dobré vztahy." Velvyslanec si zamyšleně pro­mnul bradu a čekal.¶ "Dvacet minut, pane starosto," sykl Vansetty Gangrovi do ucha.¶ Gangr sepjal ruce jakoby k modlitbě a zkoumavě se na velvyslance zadíval. Cítil slabé poryvy energie.¶ "Víte, pane velvyslanče, potýkáme se s jistou potíží. Máme důvod se domnívat, že došlo k jistému... útěku, abych tak řekl. Čehosi, co bychom velice rádi opět chytili. Chtěli bychom vás požádat o pomoc, je-li to možné."¶ "O čem se to bavíme, pane starosto? O Skutečných odpovědích?" zeptal se velvyslanec. "Za obvyklých podmínek?"¶ "O Skutečných odpovědích... možná i o něčem dalším. Uvidíme."¶ "Platba okamžitě, nebo později?"¶ "Pane velvyslanče," upozornil ho Gangr zdvořile. "Na okamžik vám selhala paměť. Mám u vás dvě odpovědi k dobru."¶ Velvyslanec na něho chvilku civěl, načež se zasmál.¶ "To vskutku máte, pane starosto. Přijměte mou upřímnou omlu­vu. Pokračujte."¶ "Máte pro tento okamžik nějaké neobvyklé podmínky, pane vel­vyslanče?" zeptal se Gangr k věci. Démon zavrtěl hlavou (obrovský hyení jazyk se plácal ze strany na stranu, a tekly z něj sliny) a usmál se.¶ "Je zrálec, pane starosto," řekl prostě. "Ve zrálci platí obvyklá pravidla. Sedm slov, v opačném pořadí."¶ Gangr přikývl. Zklidnil se a usilovně se soustředil. Musím ta slova říct správně. Zatracená dětinská hříčka, pomyslel si letmo. Pak rychle a nevzrušeně promluvil a díval se velvyslanci klidně do očí.¶ "Správně uprchlo nám to co jsme určili?"¶ "Ano," odpověděl démon okamžitě.¶ ¶ Gangr se rychle otočil a významně se podíval na Stennou-Katěnou i na Záchranu. Ti přikyvovali a tvářili se zadumaně a pochmurně.¶ Starosta se obrátil zpátky k ďábelskému velvyslanci. Dívali se na sebe, aniž by někdo z nich promluvil.¶ "Patnáct minut," sykl Vansetty.¶ "Víte, za to, že jsem vám uznal prohození 'to' a 'co', by se na mne někteří z mých... zkostnatělejších kolegů dívali hodně nevraži­vě," pravil velvyslanec. "Ale já jsem liberál." Usmál se. "Chcete mi položit svou poslední otázku?"¶ "Myslím, že nikoliv, pane velvyslanče. Nechám si ji na jinou pří­ležitost. Mám jeden návrh."¶ "Sem s ním, pane starosto."¶ "Nuže, znáte povahu uprchlých tvorů a jistě chápete naši snahu vzniklou situaci co možná nejrychleji napravit." Velvyslanec přikývl. "Také bezpochyby chápete, že pro nás nebude snadné zakročit a že času rozhodně nemáme nazbyt... Chtěl bych vznést návrh, že bychom si od vás najali několik... ehm... vojáků, aby nám pomohli uprchlíky pochytat."¶ "Ne," odmítl velvyslanec prostě. Gangr zamrkal.¶ "Ještě jsme se ani nebavili o podmínkách, pane velvyslanče. Ujiš­ťuji vás, že vám mohu udělat mimořádně velkorysou nabídku..."¶ "Obávám se, že něco takového je vyloučeno. Nikdo od nás není k dispozici." Velvyslanec si Gangra netečně prohlížel.¶ Starosta chvíli uvažoval. Pokud velvyslanec smlouvá, pak to dě­lá zcela novátorským způsobem. Gangr se zapomněl, zavřel oči, aby se zamyslel, a hned je zase prudce otevřel, když se mu naskytl onen obludný pohled na velvyslancovu pravou podobu. Zkusil to ještě jed­nou.¶ "Mohl bych dokonce nabídnout... řekněme..."¶ "Pane starosto, vy mi nerozumíte." Znělo to lhostejně, ale přesto se zdálo, že velvyslancem něco zmítá. "Je mi jedno, kolik kusů zboží jste schopen nabídnout nebo v jakém stavu. Pro tuto práci nejsme k dispozici. Nehodí se nám."¶ Nastalo dlouhé ticho. Gangr na démona před sebou nevěřícně zí­ral. Pomalu mu začínalo docházet, co se vlastně děje. V krvácejících paprscích světla uviděl, jak velvyslanec otevírá zásuvku a vytahuje svazek papírů.¶ "Pokud jste skončil, pane starosto," pokračoval uhlazeně, "mám ještě nějakou práci."¶ Gangr počkal, až kolem nich utichne zmučená, nelítostná ozvěna nějakou práci práci práci. Při těch slovech se mu obracel žaludek.¶ "Ano, ovšem, pane velvyslanče," řekl. "Velice se omlouvám, že jsem vás zdržoval. Doufám, že se zase brzy uvidíme."¶ Velvyslanec mu zdvořile přikývl, pak z vnitřní kapsy vytáhl pero a začal si něco zapisovat. Vansetty za Gangrovými zády otočil několi­ka knoflíky a stiskl několik tlačítek a dřevěná podlaha se začala chvět jako při éterotřesení. Kolem přikrčených lidí se ozvalo hučení a pro­chvělo jejich nevelkým elyktrickým polem. Po tělech jim zavibroval zatuchlý vzduch.¶ Velvyslanec se nafoukl, rozštěpil a vmžiku zmizel, jako světlotisk v ohni. Proměnlivé karmínové světlo zabublalo a vypařilo se, jako by bylo odsáto tisíci prasklinkami v zaprášených stěnách kanceláře. Tma místnosti je sevřela jako past. Vansettyho malinká svíčka zaprskala a zhasla.¶ ¶ Jakmile se ujistili, že je nikdo nezahlédne, Vansetty, Gangr, Sten­ná-Katěná a Záchrana vyklopýtali z místnosti. Vzduch na chodbě jim připadal nádherně chladivý. Chvilku si z tváří otírali pot a upravovali si šaty, jimiž zmítaly větry z jiných sfér.¶ Gangr rozčarovaně vrtěl hlavou.¶ Ostatní se už zklidnili a otočili se k němu.¶ "Za posledních deset let jsem se s velvyslancem setkal už asi dva­náctkrát," řekl Gangr, "ale nikdy jsem neviděl, že by se choval tímto způsobem. K čertu s tím vzduchem!" zaklel a promnul si oči.¶ Pak se čtveřice vrátila zpátky chodbičkou, zabočila na hlavní chodbu a pustila se cestou k výtahu.¶ "A jakým způsobem se choval?" zajímala se Stenná-Katěná. "Jednala jsem s ním zatím jen jednou. Neznám jeho zvyklosti."¶ Gangr při chůzi přemítal a zamyšleně se tahal za spodní ret a za bradku. Oči měl podlité krví. Stenné-Katěné několik vteřin neodpo­vídal.¶ "Mohu k tomu říct dvě věci: jednu démonologické povahy a jednu praktickou se vztahem k bezprostřední situaci." Gangr mluvil vyrov­naně a precizně; tím své společníky nabádal k pozornosti. Vansetty se rychle vzdaloval, svůj úkol splnil. "První postřeh může poskytnout jistý vhled do duše pekelníků, do jejich chování a tak dále. Předpo­kládám, že oba jste slyšeli tu ozvěnu. Myslím, že ji spustil, aby mě na chvilku zastrašil. Uvědomte si totiž, jak nesmírnou vzdálenost musel tento zvuk urazit. Já vím," dodal spěšně pozvedl dlaně, "že nejde čistě o zvuk ani čistě o vzdálenost, ale jsou to analogie odlišné di­menze a většina analogických pravidel více či méně modifikovaným způsobem platí. Uvědomte si tedy, jak daleko musely cestovat, ze dna samého Pekla až do oné místnosti. Faktem zůstává, že přesun nějakou dobu trvá... Ta 'ozvěna', pokud se nepletu, byla ve sku­tečnosti pronesena dříve. Ona... výmluvná slova, která jsme slyšeli z velvyslancových úst... byla sama ve skutečnosti ozvěnou. Ona byla zkreslenými odrazy."¶ Stenná-Katěná a Záchrana mlčeli. Mysleli na řev, na zmučený, šílený vřískot, který slyšeli v místnosti, na idiotské nesrozumitelné blábolení, které jako by se vysmívalo velvyslancově ďábelské kultivo­vanosti...¶ Napadlo je, že tento hlas mohl být autentičtější.¶ "Přemýšlím, jestli jsme se nemýlili, když jsme si mysleli, že se vy­značují jiným psychickým profilem. Možná jsou pochopitelní. Možná uvažují jako my. A za druhé, budeme-li mít tuto možnost na paměti a budeme-li mít na paměti i to, co nám 'ozvěna' mohla sdělit o ďábel­ském smýšlení, musím konstatovat, že ke konci, když jsem se snažil uzavřít dohodu, byl velvyslanec vyděšený... Proto nám neposkytne pomoc. Proto jsme v tom sami. Protože i démoni se bojí toho, po čem jdeme."¶ Gangr se odmlčel a otočil se ke spolupracovníkům. Stenná-Katěná se na okamžik zamračila, pak se uvolnila. Záchrana se zdál netečný jako socha, ale přesto si křečovitě potahoval šál. Zatímco přemýšleli, Gangr pokýval hlavou.¶ Chvíli bylo ticho.¶ "Nemáme jinou možnost..." Gangr sepjal ruce. "Je řada na Tká­či."¶

Kapitola dvacátá pátá

Té noci, v neklidných temných hodinách poté, co město pokropil špinavou vodou krátký výron deště, se otevřely dveře Izákova skla­diště. Několik minut byl klid. Ulice byla prázdná. V letním tichu se pohybovali pouze noční ptáci a netopýři. Plynové lampy blikaly.¶ Pak do hluboké noci trhavě vyjel konstrukt. Ventily a písty měl zabalené do hadru a cárů prostěradla, které tlumily výrazný hluk jeho pohybu. Kvapně vyjel ven ze skladiště, nepřesně se otočil a sunul se pryč tak rychle, jak mu jen dovolovaly stárnoucí pásy.¶ Hučel si to bočními uličkami a míjel chrápající opilce, otupělé a netečné. Na otlučeném kovovém povrchu se tajnůstkářsky odráželo pobledlé světlo hořáků.¶ Konstrukt spěšně a riskantně podjížděl visuté dráhy. Číhající vzducholodě halily nepravidelné závoje řasovitých oblaků. Konstrukt jako proutkař směřoval k Dehtu, k řece lapené v pletencích prýmků na věčných skaliscích pod městem.¶ A několik hodin poté, co zmizel za Strmým mostem v jižní části města, když černou oblohu začaly zalévat první náznaky svítání, se zase dokolébal do Brokat. Načasování bylo dokonalé. Vjel do dveří a zamkl za sebou jen chvilku předtím, než se Izák vrátil z horeč­natého celonočního hledání Davida, Lin. Jagharka, Lemuela Holuba a kohokoli, kdo by mu mohl pomoci.¶ ¶ Lublamai ležel na lehátku ze dvou židlí. Jakmile se Izák vrátil do skladiště, zamířil přímo k nehybnému příteli, s marnou nadějí zašeptal jeho jméno, ale nic se nezměnilo. Lublamai ani nespal, ani se neprobouzel. Jen civěl.¶ Zanedlouho do laboratoře přispěchal i David. Přišel z jednoho ze svých oblíbených lokálů, kde ho čekala spěšně načmáraná verze jednoho z bezpočtu vzkazů, které mu Izák zanechal po celém Novém Krobuzonu.¶ Seděl stejně tiše jako Izák a hleděl na netečného přítele. ¶ "Nemůže uvěřit, že jsem ti to dovolil udělat," hlesl strnule.¶ "U Drmola, Davide, copak si myslíš, že si to, kurva, pořád nepři­pomínám... Ano, já jsem tu zatracenou potvoru vypustil..." ¶ "Všichni jsme měli mít rozum," vyštěkl David.¶ Pak mezi nimi zavládlo ticho.¶ "Zavolals doktora?" zeptal se David.¶ "Hned jak jsem ho našel. Forgita, co bydlí přes ulici, znal jsem ho už z dřívějška. Trochu jsem Luba očistil, otřel jsem mu z tváře tu sračku... Forgit netušil, co si o tom má myslet. Napojil ho na bozivědíkolik zařízení, provedl nevím kolik testů... a výsledek se dá shrnout slovy: 'nemám ponětí'. 'Přikryjte ho a krmte ho, ale stejně tak by mohl zůstat odkrytý a bez jídla...' Mohl bych říct jednomu z kluků z univerzity, aby ho prosvítili, ale byl by to jen zatraceně zoufalý pokus..."¶ "Co to s ním udělalo?"¶ "No, Davide, a jsme u toho. To je přesně ono. V tom je ta celá zkurvená záhada, neřekl bys?"¶ Od okna se ozvalo opatrné šramocení. Izák a David vzhlédli a spa­třili Čajeprodva, jak nešťastně strká dovnitř svou ošklivou hlavu.¶ "Do chrchle," zanadával Izák podrážděně. "Podívej, Čajiprodva, teď nejdeš právě vhod, capito? Možná si budem moct popovídat poz­ději."¶ "Jdu se jen podívat, šéfe..." bránil se Čajprodva ustrašeným hlá­skem, který se vůbec nepodobal jeho obvyklému bujarému žvatlání. "Chci se zeptat, jak to vypadá s Lublubem."¶ "Cože?" zeptal se Izák zostra a vstal. "Co s ním máš?" ¶ Čajprodva se nešťastně odtáhl a zakňučel.¶ "To já ne, pane, to není moje chyba... jen mě zajímalo, jestli je mu líp po tom, co mu ten obluďák snědl obličej..."¶ "Čajiprodva, tys tady byl?"¶ Skřarach nevrle přikývl a odvážil se trochu blíž. Teď balancoval v okně.¶ "Co se stalo? Nejsme na tebe naštvaní, Čajiprodva... chceme jen vědět, cos tady viděl..."¶ Čajprodva potáhl a smutně mávl rukou. Našpulil rty jako dítě, zašklebil se a nakonec z něj vyhrkla záplava slov.¶ "Ze schodů sešla ta obluda, mávala křídlama, úplně se vám z toho zatočila kebule, cvakala zubama a... a... všude samej pařát a pak ten ohromnej zasranej smradlavej jazyk... a já... pan Lublub se díval do zrcadla a pak se k tomu otočil čelem a úplně... ho to odrovnalo... a pak jsem viděl… i mně se zamotala hlava, a když jsem se probral, ta potvora strkala panu Lublubovi jazyk přímo do... do... pusy a já jsem v hlavě uslyšel srkání a pak... jsem pláchl, nemohl jsem dělat nic, přísahám... mám strach..."¶ Čajprodva začal brečet jako dvouleté škorně, po tváři mu stékaly slzy a teklo mu z nosu.¶ Když přišel Lemuel Holub, Čajprodva pořád ještě naříkal. Skřara­cha neuklidnilo domlouvání, hrozby ani úplatky. Nakonec usnul, stočil se na pokrývce, zmáčené jeho vlastními slzami, úplně jako vyčerpané lidské dítě.¶ ¶ "Tak jsem tady, Izáku, protože jsem byl křivě nařčený. Dostal jsem vzkaz, že mám přijít, abys mě mohl setřít." Lemuel se na Izáka váhavě podíval.¶ "Krucinál, Lemueli, ty jeden zasraný šmelináři," vybuchl Izák. "S tím si teď děláš starosti? U Drmola, já se postarám, abys dostal co proto. Bude to lepší? A teď mě, kurva, poslouchej... To, co se vylíhlo z housenky, kterou jsi mi sehnal ty, už dostalo jednoho člověka a my to teď musíme zastavit dřív, než to zlikviduje někoho dalšího, musíme se o tom něco dozvědět, takže je potřeba vysledovat chlápka, který s tím přišel úplně na začátku a musíme to všechno udělat pěkně rychle. Chápeš, kamaráde?"¶ Lemuela tento výpad nikterak nezastrašil.¶ "Podívej, mě teda jen tak napadat nebudeš..." spustil, než ho Izák přerušil podrážděným zavytím.¶ "U čertova ocasu, Lemueli, vždyť tě nikdo nenapadá, ty pitomče! Právě naopak! Já jen tvrdím, že jsi příliš dobrý obchodník na to, aby sis nevedl záznamy, a já se na ně teď potřebuje podívat. Oba víme, že ti všechno projde rukama... musíš mi sehnat jméno toho, kdo původně přinesl tu velkou tlustou housenku. Tu obrovitou s těmi hodně divnými barvami. Vzpomínáš?"¶ "Mlhavě si na to pamatuju, jo."¶ "No tak to je paráda." Izák se trochu uklidnil. Přejel si dlaněmi obličej a mohutně si povzdechl. "Lemueli, potřebuje tvoji pomoc," řekl prostě. "Zaplatím ti... Ale taky tě prosím. Opravdu potřebuje, abys mi s tímhle pomohl. Podívej." Upřel oči na Lemuela. "Ta zatra­cená potvora možná padla někde jak podťatá a chcípla, že jo? Možná je jako jepice: užije si jeden nádherný den. Možná se Lub zítra ráno probudí šťastný jako blecha. Ale možná že taky ne. A já teď potřebuje vědět: za prvé –" začal odpočítávat na tlustých prstech "– jak z to­ho Lublamaie dostat; za druhé, co je ta potvora zač – jediný popis, který máme k dispozici, je trochu zmatený." Podíval se na skřaracha spícího v koutě. "A za třetí, jak toho hajzla chytíme."¶ Lemuel se na něho upřeně díval. Pomalu a okázale z kapsy vytáhl tabatěrku a šňupl si. Izák zaťal a povolil pěsti.¶ "Jasně, 'Záku," Lemuel klidně vrátil malou, drahými kameny osá­zenou krabičku na místo. Pomalu přikývl. "Uvidím, co se dá dělat. Ozvu se. Ale nejsem žádná charita, Izáku, jsem obchodník a ty jsi zákazník. Něco za to dostanu. Naúčtuju ti to, platí?"¶ Izák unaveně přikývl. V Lemuelově hlase nezněla žádná zahoř­klost, žádná zlomyslnost, žádná zášť. Jednoduše nahlas vyslovil mo­tiv, který se skrýval za jeho ochotou. Izák věděl, že