SCHISMATRIX TODAY

Sociální sítě, komunikační technologie a uživateli vytvářený obsah

Již od nepaměti se lidé snaží tvořit a komunikovat. Technické prostředky a sociální kontexty a limity pro textovou i audiovizuální sebe-prezentaci se neustále vyvíjí. Co začalo jako převypravování příběhů, ústně šířené tradice a nástěnné malby, pokračovalo záznamy písemnými, a poté dosáhlo stadia digitalizace. Každý vývojový krok měl své specifické vlastnosti, a odezvu od všech vrstev společnosti. 

* Počátky

Daleko před vynálezem knihtisku se mnohým potulným bardům jejich kritika místních poměrů stala osudnou. Gramotnost samotná, a s ní spojená informovanost a schopnost komunikace a vedení dlouhodobých záznamů, nebývala běžná. Knihy vznikaly v jednotkových množstvích, i jen výroba kopie vyžadovala manuální přepsání a mnoho času otroků, mnichů, či jiných lidských. Kniha mohla mít i cenu menšího statku. Komunikace byla omezena v čase i prostoru, fyzické přesuny datových nosičů, ať už knih, svitků, nebo lidí, byly na současné poměry pomalé a nepříliš operativní. Přesto již staří Římané měli své noviny, vládní zpravodajský bulletin Acta Diurna.

První známou tištěnou knihou byla Diamantová Sútra, z Číny. Tamní jazyk, s neprakticky vysokým množstvím symbolů, představoval technické omezení. I přesto byly z ručně vyřezávaných desek vytištěny statisíce knih, s tématy od filozofie po matematiku. Dopad na evropskou civilizaci byl však jen nepřímý.

* Tiskařský lis

V oblasti Evropy nastal průlom roku 1436, kdy Gutenberg vynalezl tiskařský lis. Na rozdíl od Číny, evropské jazyky, i se svým nechutným množstvím diakritických znamének, používají jen velmi omezenou sadu symbolů. Tyto litery se daly vyrábět ve velkém odléváním z kovu, a jako ze stavebnice se z nich skládala slova. Množství práce pro přípravu stránky se tak významně zmenšilo a produktivita vzrostla z mnoha hodin na stránku na mnoho stran za hodinu. Zvýšená dostupnost písemností zvýšila i užitečnost gramotnosti, umění číst se začalo významněji šířit mezi populací, latinu z knih postupně vytlačily jazyky regionální. Byly položeny základy copyrightu, vzrostla důležitost autorství textů. Rostoucí gramotnost spolu se zvětšujícím se počtem tiskáren a poklesem efektivní kontroly vládců nad nimi umožnila snažší šíření protirežimních informací, např. "95 tezí" Martina Luthera, kritizujících tehdejší katolickou církev a zpochybňujících autoritu samotného papeže. Prudký růst popularity protestantismu a vznik Protestantské Reformace spustil rozsáhlé změny v politické rovnováze. K ručně psaným listinám se jako zdroj zpráv přidaly první tištěné noviny, první skutečně efektivní prostředek k oslovení velkého množství lidí najednou - za jejich vlastní peníze.

Množství rozličných brožur a pamfletů se stalo neodmyslitelnou součástí všemožných vzpour a revolucí; Francouzská revoluce budiž příkladem. Další dobrý příklad je americký boj za nezávislost. Svobodný tisk byl ještě za doby kolonií jedním z pilířů amerického pocitu nezávislosti. Zpravodajství z bostonského masakru roku 1770 bylo i přes (nebo spíše pro) svou nepřesnost a přibarvenost jedním z důležitých podpůrných faktorů americké Revoluce. Za války s Anglií se pak noviny staly druhým bitevním polem, kde se obě strany konfliktu vzájemně ostřelovaly pravdou i propagandou. I Benjamin Franklin, vyučený tiskař a jeden z Otců Zakladatelů, provozoval vlastní tiskárnu a vydával "The Pennsylvania Gazette". Thomas Paine, další z amerických revolucionářů, vydal pamflet "Common Sense", dle některých historiků nejpopulárnější text v historii americké revoluce, v němž obhajoval myšlenku nezávislosti na Anglii; jako mnoho dalších byl i tento text publikován anonymně. Podepsat se pod protirežimní materiál nebyl dobrý nápad ani tehdy. 

* Moc žurnalismu

Relativně nízká produktivita a vysoká cena zařízení však stále představovala omezení. Situace trvala ještě dlouho, pouze s občasnými menšími technickými vylepšeními. Významnou změnou byl až vynález parního stroje a automatického tiskařského lisu, řádově zvyšující produktivitu práce; následný vzrůst výroby a propad jednotkové ceny pak učinil noviny četbou vskutku lidovou. Na živné půdě levných časopisů vznikl koncem 19. století nový druh investigativních žurnalistů, "muckrakers"; odvedli mnoho dobré práce v oboru odkrývání otřesného zacházení s dělníky, monopolistických praktik, a korupce. Příkladem budiž Ida Tarbell a její práce o chování Standard Oil Company, nebo Upton Sinclair a jeho dílo "Džungle" - svědectví o praktikách chicagských producentů masných výrobků. 

Sinclair strávil sedm týdnů jako dělník na jatkách v Chicagu. Poté, co na základě svých pozorování napsal knihu, Sinclair nemohl najít ochotného nakladatele; všichni oslovení požadovali, aby z knihy vynechal nejkrvavější části. Sinclair odmítl, a knihu vydal sám; byla úspěšná a během dvou měsíců mu vydělala víc peněz, než jeho práce za celých předchozích pět let. Masozpracovatelský průmysl reagoval nemilosrdnou kampaní proti Sinclairovi a jeho knize; nazývali Sinclaira lhářem, napadali jej i jeho knihu, kontaktovali knihovny aby knihu nekupovali a redaktory aby nepsali recenze. Sinclair později pokračoval sérii dalších knih, popisujících burziány (Penězoměnci, The Money Changers), uhlobarony (Král Uhlí, King Coal), organizované náboženství (Zisky z náboženství, The Profits of Religion), ropný průmysl (ROPA!, OIL!), a sérii knih popisujících zákulisí válek - jak chudí zabíjejí jeden druhého zatímco bohatství bohatých roste. Téma průmyslníků tyjících z utrpení války bylo navštíveno i vysloužilým generálmajorem Smedley Darlingtonem Butterem v jeho krátkém ale kousavém díle "War is a Racket" (Válka je zločinný podnik), plném konkrétních případů většinou z První světové války.

"Džungle" přiměla prezidenta Roosevelta přezkoumat Sinclairova tvrzení; podmínky nalezené v podnicích byly popsány jako odpudivé. Zpráva nebyla publikována kvůli obavám o osud západních producentů masa a jejich exportů do Evropy.

Roku 1900 Ida Tarbell začala svou první a jedinou investigativní práci - průzkum praktik Williama A. Rockefellera a jeho Standard Oil Company. Rockefeller, zářný příklad bezohledné monopoly vytvářející moci volného trhu, se spojil s železnicemi, a převzal kontrolu nad většinou ropovodů. Kontroly nad přepravou ropy a produktů využil k nátlaku na konkurenty aby mu své rafinérie prodali - a k odstranění těch, kteří neprodali. Roku 1904 Standard Oil kontroloval 91% produkce a 85% koncových prodejů. Ten samý rok Tarbell shrnula sérii svých článků v dvousvazkové knize "The History of the Standard Oil Company". Kniha, později označená za jednu z nejdůležitějších v historii žurnalismu, rozdmychala silné negativní nálady vůči Standard Oil. Firma rozdala pět miliónů výtisků článku vychvalujícího výhody monopolů a Rockefeller se pokusil vylepšit si image veřejným darováním mnoha peněz na charitu, ale to už nepomohlo. Roku 1906 americký Kongres vydal zákon zakazující Rockefellerovo propojení se železnicemi. Byl vytvořen Úřad pro korporace (Bureau of Corporation), a roku 1911 byl Standard Oil rozbit na 38 menších firem. 

Dalším příkladem je uhlí. Colorado Fuel & Iron Company, vlastněná kým jiným než rodinou Rockefellerů, udržovala nízké náklady na těžbu za cenu bezpečnosti dělníků. Vlastníci dolů agresivně bránili sdružování dělníků do odborů; dokonce úmyslně najímali čerstvé imigranty z různých zemí, kteří neuměli dost anglicky na to, aby se dokázali vzájemně dobře domluvit. Dělníci byli ubytováni ve firemních městech a placeni firemními "penězi", platnými pouze ve firemních obchodech. Zuřivý kapitalismus udržoval investice klesající a ceny stoupající, životní podmínky se zhoršovaly. V září 1913 odbory vyhlásily stávku. Stávkující dělníci byli okamžitě vystěhováni z firemních měst a vznikla stanová městečka. Detektivní agentura Baldwin-Felts byla najata k rozbití stávky. Do situace se vložila i Coloradská státní milice. Násilí rostlo. Státu došly peníze a předal kontrolu nad milicemi firmě. 20. dubna 1914 došlo k přestřelce v táboře v Ludlow a stany byly zapáleny. Několik horníků bylo zastřeleno. Dvě ženy a jedenáct dětí, skrývající se v jámě pod jedním z hořících stanů, se udusilo. Naštvaní odboráři v celém Coloradu se vyzbrojili a zahájili desetidenní partyzánskou válku. Doly byly napadány, stráže vyháněny nebo postříleny, budovy zapáleny. Situaci uklidnila až federální milice, která odzbrojila obě strany. Ivy Lee, public relations expert najatý Johnem D. Rockefellerem poté, co jeho spoluúčast na Ludlowském masakru začala vyplouvat na světlo, začal vydávat celonárodně distribuované noviny nazvané "Facts Concerning The Struggle in Colorado for Industrial Freedom" (Fakta o zápasu o průmyslovou svobodu v Coloradu). Věstníky vypadaly jako nestranné informace, ale byly naplněny úmyslnými nepřestnostmi - mzdy odborových předáků byly uvedeny přehnaně vysoké, rozhovory s redaktory coloradských novin - všechny vybrané byly vlastněny uhelnými společnostmi - ukázaly stávkující v negativním světle, "Matka" Jones, 82 let stará organizátorka odborů, byla popsána jako prostitutka a bordelmamá. Nechybělo ani falešné očité svědectví Heleny Grenfell, "viceprezidentky pro zákon a pořádek v Coloradu", která, přestože na místě vůbec nebyla, vypověděla, že bitvu začali stávkující dělníci a že požár stanové kolonie byl zapříčiněn převrženými kamny. Podobné "pravdy" se používají i dnes.

I o několik generací později je dynastie Rockefellerů stále aktivní ve světě velkých financí a vysoké politiky.

Moc novin stavět se za zájmy obyčejných lidí vedla k přirozené protireakci: vzniku průmyslu vztahů s veřejností, public relations, používajícího to samé médium k šíření vládní a korporační verze pravdy. Základy položil Edward Bernays ve svých knihách "Crystallizing Public Opinion" (Krystalizace veřejného mínění), "Propaganda", a "The Engineering of Consent" (Řízená tvorba souhlasu), a Ivy Lee svou průkopnickou činností na poli tiskových zpráv. Mnoho profesionálů začlo své kariéry během První světové války, prací v Komisi pro veřejnou informovanost (Committee on Public Information), kde jejich úkolem bylo šířit vládní proválečnou propagandu a manévrovat veřejným míněním ve prospěch amerického zapojení do války. Použité obrazy zahrnovaly například německé vojáky napichující děti na bajonety; porovnejme s pohádkou o iráckých vojácích vyhazujících předčasně narozené děti z inkubátorů, vymyšlenou public relations agenturou Hill & Knowlton, a doručenou falešnou kuwajtskou zdravotní sestrou (později odhalenou jako dceru kuwajtského velvyslance) 10. října 1990 komisi Kongresu. Šest kongresmanů se později vyjádřilo, že toto vystoupení bylo důvodem, proč hlasovali pro válku; Operace Pouštní Bouře byla schválena poměrem hlasů 52-47. Slovy Bernayse, "esencí demokratické společnosti je řízená tvorba souhlasu".

Noviny, i když jich bylo mnoho a různých, byly stále centralizovaným prostředkem komunikace. Pouze novináři a redaktoři promlouvali k veřejnosti; občasný dopis redakci byl výjimkou a i ta výjimka musela projít filtrem zaměstnanců redakce. Komunikace byla silně asymetrická, scénář jeden-k-mnoha.

Začátkem dvacátého stoleté se v různých institutcích začaly objevovat malé kopírky zvané mimeografy; v polovině století již byly docela běžné. Nyní bylo praktické tisknout i malá množství textu. Objevily se undergroundové pamflety; výše zmíněný Common Sense může být považován za jeden z raných příkladů. Následoval amatérský tisk, zahrnující vše od politických letáků po vědeckofantastické časopisy.

* Elektronická komunikace

S příchodem elektronek nastoupily elektrické přístroje. K novinám se přidala další média; nejdřív rádio, pak televize. Metody novinářské práce a interakce s publikem se přizpůsobily zvuku a později zvuku s obrazem; public relations a reklama následovaly. Základní princip - specializované týmy kontrolující produkci a filtrující šíření informací - zůstal nezměněn. Šíření pravdy, "pravdy", i lží bylo stále systémem jeden-k-mnoha.

Paralelně k tomuto vývoji se objevil telegraf a poté telefon. Nejprve jako jednotlivé pevné stanice, telegrafy na vybraných poštách, poté jako místní a později kontinentální telefonní sítě. Na rozdíl od novin, centralizované komunikace jeden-k-mnoha, telefon byl jeden-k-jednomu - trochu podobný dopisům, ale pouze hlas a okamžitý přenos. Kdokoliv s příslušným vybavením mohl mluvit s kterýmkoliv dalším majitelem telefonu, za příslušný poplatek. A objevily se první případy odposlechů telefonů, zločinci i policií. Hlasová komunikace byla později doplněna primitivní digitální modulací pro přenos černobílých obrázků, systém známý jako fax. S příchodem mainframů, sálových počítačů s mnoha terminály se objevily i modemy, přístroje pro přenos digitálních dat přes telefonní linky.

Operátoři mainframů využili existující telefonní linky. Počítače byly brzy propojeny do sítí; každou noc si stroje vzájemně telefonovaly a vyměňovaly si soubory. První systémy elektronické pošty, pomalé a nespolehlivé, byly zavedeny v síti UUCPNET. Adresování mailů muselo být provedeno explicitně, včetně cesty kterou se mají poslat mezi jednotlivými počítači, a doručení často trvalo i týden.

Mezitím závod ve zbrojení dopravil na oběžnou dráhu Země pípající kuličku. Z následné Sputnikové krize se zrodila ARPA, armádní výzkumná instituce kde byly položeny základy pro TCP/IP a decentralizované sítě nyní známé jako Internet. Na rozdíl od telefonního systému, kde komunikace vyžadovala nejdřív sestavit okruh mezi volajícím a volaným, počítačové sítě používají individuálně dopravované pakety - malé bloky dat s nalepenou hlavičkou obsahující adresu odesílatele a příjemce, které jsou dopravovány Sítí individuálně. Výsledkem je robustnější systém, kde vyřazení části spojení a uzlů naruší komunikaci zbytku sítě mnohem méně. Vznikla komunikační síť dostatečně odolnou na to, aby alespoň částečně přežila atomovou výměnu mezi papaláši v USA a papaláši v Sovětském Svazu.

Punkové a kontrakulturní hnutí sedmdesátých let, mainstreamovými médii přirozeně marginalizované, využilo existující technologie tiskařských lisů a mimeografů. Podomácku publikované časopisy se rychle rozšířily a pod názvem "ziny" (zines) se staly neoddělitelnou součástí kultury. Distribuce byla v naprosté většině případů čistě fyzická - rozdávání na koncertech a ostatních sociálních setkáních, prodávání v krámcích, rozesílání poštou. Mnoho nešťastných vydavatelů se octlo na seznamu zájmových osob FBI, neboť i když to vypadá, že nějaká země toleruje disent, cokoliv, co nějak vyčuhuje, bude pod dohledem.

Vývoj počítačů samotných pokračoval. Mainframy se stávaly běžnými, brzy mnoho firem a prakticky všechny univerzity měly alespoň jeden nebo dva. Jak se počítače propojovaly do sítí, vznikaly kolem nich sociální struktury; mailinglisty profesionální a později i osobní, diskusní skupiny na USENETu, talk - textová komunikace v reálném čase. První spam, v říjnu 1994, poslaný neslavně proslulou právní firmou Canter & Siegel do více než 6000 skupin USENETu; množství tím vyvolaných stížností, zaslaných jejich providerovi, zahltilo jejich servery natolik, že byly na dva dny vyřazeny. Moderované mailinglisty a diskusní skupiny, kde administrátoři filtrovali příspěvky před jejich distribucí a dohlíželi na kvalitu. A hry. První multiuživatelské hry se objevily koncem sedmdesátých let na mainframech PDP-10 a brzy si vyžádaly oběti - jejich návyková povaha a množství času, které si vyžádaly, stálo nejednoho studenta slibnou kariéru. První nezasíťované systémy vyžadovaly pro přístup buďto napevno připojený terminál, nebo připojení přes telefonní linku modemem (v USA jsou místní hovory z pevných linek obvykle zdarma, jen dálkové hovory byly placené, což vedlo k místním fenoménům hackerské a phreakerské kultury - např. wardialing nebo blueboxing - obtížně pochopitelné pro nezasvěcené Evropany). TCP/IP později umožnilo dálkovou komunikaci přes pouze místní spojení.

* Instant messaging, IM

Možnost komunikace v reálném čase mezi propojenými počítači znamenala i možnost komunikace v reálném čase mezi jejich operátory. V sedmdesátých letech byl implementován talk, první předchůdce instant messaging, mezi mainframe počítači PDP-11, a poté reimplementován i na dalších platformách. Použitý program zobrazoval příchozí a odchozí komunikaci okamžitě jak byla psána, znak po znaku, na obrazovce rozdělené horizontálně na dvě poloviny. Později se objevil ytalk, s možností textové konverzace - chatu - více než dvou lidí.

Během věku BBS byl chat s operátorem, nebo v případě BBS s více telefonními linkami, ostatními uživateli, poměrně běžná funkce.

Quantum Link, online služba pro uživatele počítačů Commodore 64 a Commodore 128, mezi pozdními osmdesátými a ranými devadesátými lety nabízela chat mezi uživateli. Quantum Computer Service, poskytovatel služby Quantum Link, se později přeměnil na America Online, známou spíš jako AOL.

Klienti pro grafické uživatelské rozhraní, typ dnes běžný, se objevili brzy poté. Roku 1996 byla firmou Mirabilis uvolněna první verze ICQ. O rok později přišla AOL s AOL Instant Messengerem, AIM. Následovali Microsoft a Yahoo a mnoho menších hráčů. Roku 2000 se objevil Jabber, IM klient s otevřeým, plně dokumentovaným protokolem XMPP. Roku 2003 přišel Skype, program pro internetovou telefonii s integrovanou možností IM chatu.

Možnosti jednotlivých klientů jsou různé. Přenos souborů mezi uživateli je běžný. Některé programy umožňují přenos hlasu, jiné mají i webkameru pro přenos videa.

Jako vše ostatní, i IM začalo být využíváno pro spam. A netrvalo dlouho, a spam byl doplněn používáním červů. Červ typicky nakazí počítač, obvykle zranitelností v browseru. Pak pošle link na stránku s útočným kódem - často napadený server třetí strany - všem kontaktům v uživatelově seznamu; z pohledu příjemce to vypadá, jako by zpráva byla poslaná samotným uživatelem. Příjemci kliknou na poslaný odkaz, a jsou sami napadeni. Pak se cyklus opakuje.

* Zábava, hry a virtuální světy

Multiuživatelské hry nejsou nic nového. Roku 1978 byl vytvořen první MUD, Multi-User Dungeon, pro mainframe PDP-10. Následovaly další verze, některé implementované i na komerčních sítích jako např. GEnie, Prestel, nebo Micronet. Objevily se odvozeniny jako MUSH (Multi-User Shared Hallucination) nebo MOO (Mud, Object Oriented), lišící se ve vnitřní architektuře virtuálního světa. V pozdních 80. letech byla popularita her typu MUD zesílena nástupem osobních počítačů s modemy, schopnými připojení k mainframům. Díky spotřebovanému času, který nebyl použit na studium, byly MUDy nazvány též Multi-Undergraduate Destroyers, Ničitelé mnoha studentů. Mnoho lidí intenzivně hrálo v několika světech současně, v každém z nich mající postavu s jinou osobností; virtuální svět je docela dobrý únik z momentálně nepohodlné reality. Roku 1995 klinická psycholožka Sherry Turkle publikovala knihu "Life on the screen: identity in the age of Internet" (Život na obrazovce: identita ve věku Internetu), zabývající se touto problematikou a obecně problematikou vztahu člověk-stroj.

Virtuální světy MUD a MUSH jsou často založeny na světech z fantasy románů; Amber Rogera Zelaznyho a Pern Anne McCaffreyové jsou ty nejběžnější, ale vyskytují se i spoluprácí vytvořené úplně originální světy. Jádro uživatelů tvoří štáb systému, starající se o údržbu a dění ve světě jako svého druhu místní vláda. Ve většině případů si tato sluřba vybírá svou daň, a vznikají sebedestruktivní sociální zpětné vazby, kdy je štáb přetížen, unaví se, postupně "vyhoří", osobní zaujetí je nahrazeno lpěním na pravidlech, hráči se štábu odcizí, a poté si jeden po druhém sbalí svých pět bajtů a odejdou na jiný systém. Původní systém se pak buď reformuje s novým štábem, nebo zanikne.

Roku 1990 byla založena LambdaMOO, online komunita podobná virtuálnímu světu MUD, jako výzkumný projekt pro pozorování psychologie virtuálních komunit. Nějakou dobu šlo o jeden z nejpopulárnějších virtuálních sociálních systémů. Bylo o ní napsáno několik knih, a přestože její popularita s nástupem plně grafických alternativ značně poklesla, pořád jde o živý, existující systém.

S nárůstem výkonu počítačů přestaly být hry omezeny jenom na text. Objevily se první grafické světy; roku 1994 Palace, 2D MUD, jehož některé servery pracují dodnes. Neverwinter Nights roku 1991 byla první grafická masivně multiuživatelská online roleplaying hra (MMORPG). Roku 1997 Ultima Online zpopularizovala žánr. Lineage roku 1998, primárně v Asii. Rou 1999 EverQuest a Acheron Call dále podpořili popularitu MMORPG na Západě. Následovaly Final Fantasy XI roku 2002, Eve Online roku 2003, City of Heroes roku 2004, Everquest II a World of Warcraft téhož roku, s ještě lepší grafikou. A mnoho dalších. Virtuální světy často fungují jako platforma pro formování virtuálních komunit, podobně jako jejich textoví předchúdci. World of Warcraft je dobrým příkladem.

Součástí mnohých MMORPG je komplexní ekonomie. Často následuje i ekonomie mimo rámec hry samotné. Ne každý je ochotný trávit svůj vzácný čas repetitivními činnostmi jako vyděláváním virtuálních peněz nebo trénováním dovedností; je jednodušší je koupit za reálné peníze. Mnoho lidí se specializuje na produkci zlata nebo tvorbu postav, a virtuální objekty a vytrénované postavy jsou prodávány na online aukcích. World of Warcraft, největší MMORPG s asi 11,5 milióny platících uživatelů, je základ pro čínský průmysl produkce herního zlata. Nejdražší zaznamenaný prodej hotové postavy byl v září 2007, za 5000 liber.

S virtuální ekonomikou přichází virtuální zločin. Počátkem roku 2008, poté co přišel o asi 4000 dolarů v objektech a penězích ve hře Final Fantasy XI, kontaktoval hráč minnesotskou policii, která se odmítla angažovat. Koncem roku 2007 byl zatčen sedmnáctiletý holandský teenager a pět patnáctiletých bylo vyslechnuto policií v souvislosti s krádeží virtuálního nábytku v ceně asi 4000 euro z Habbo Hotels, s použitím falešného Habbo serveru k získání hesel ostatních uživatelů. Roku 2005 shangaiský hráč Qiu Chengwei bodnutím nožem zabil Zhu Caoyuana, který prodal kouzelný meč jež mu Chengwei zapůjčil, poté, co se policie odmítla v případu angažovat; Čína, na rozdíl od např. Jižní Koreje, nemá legislativu vztahující se k virtuálnímu majetku.

Roku 2007 si americká žena podala inzerát, nabízející výměnu 5000 zlatých z hry World of Warcraft, cenu epického létajícího zvířete, za jednu noc s ní. Blogy a noviny se zaplnily diskusemi. Dotyčná dostala co chtěla, a kritiky umlčela spokojeným prohlášením, že má svou létající potvoru a navíc měla dobrý sex, což je víc, než v co většina z nich může doufat.

World of Warcraft měl i případ epidemie. V rámci hry existovala choroba, šířící se mezi postavami jejich vzájemnou blízkostí. Choroba se ale rozšířila z oblasti pro kterou byla určena, infikovala celá města, a zdecimovala slabší postavy. Úprava software krátce na to chorobu omezila jen do vyhrazené oblasti. Díky podobnosti chování hráčů (a postav) s chováním lidí během reálných epidemií uvažují vědci o použití MMORPG jako modelových systémů.

Jako vše co nabízí nějakou formu úniku, World of Warcraft může být velmi návykový. Existuje mnoho případů ztracených studií, kariér, i rozpadlých rodin díky přílišnému množství času stráveného ve virtuálním světě. Jako obvykle je to sváděno na hry samotné, a nikoho nenapadne zeptat se, zda restrukturalizace reálného světa, aby nebyl natolik ubíjející, by nebyla lepší řešení.

Objem obchodu ve světě World of Warcraft dokonce přilákal pozornost některých politiků. Občas se objeví návrh zdanit zisky v hrách, zatím pokaždé zamítnutý jako nepraktický. Hrozba však stále existuje.

Hry nejsou jediná platforma pro vznik virtuálních komunit. Stejně jako LambdaMOO byla něco jako MUD bez hry (i když měla RPG sekci), byly vytvořeny i systémy podobně paralelní k MMORPG. V červnu 2003 firma Linden Labs uvolnila první veřejnou verzi Second Life, rozsáhlého virtuálního světa. Jeho popularita rychle rostla; v září 2008 měl 15 miliónů registrovaných uživatelů, i když významně aktivních je jen zlomek. Má rozličné aplikace, od výuky přes virtuální meetingy až po reklamu. Několik korporací zde má zastoupení, a několik zemí - zatím Maledivy, Švédsko, Estonsko, Kolumbie, Srbsko, Makedonie, Filipíny a Albánie - zde udržují virtuální ambasády. Robustní virtuální ekonomika, spolu s možností výměny Linden Dolarů, tamní virtuální měny, za reálné peníze, umožňuje podnikání ve virtuálním světě. Což opět láká pozornost parazitů známých jako politici, jejichž životním cílem je zřejmě danit a regulovat vše co se hýbe, a každou zábavu zkazit byrokracií. Výsledkem je, že Second World drasticky omezil hazardní hry a mnoho dalších aktivit. A, jako v každém systému, kde spolu lidé mohou komunikovat, i Second World měl své sexuální skandály.

Hry se nemusejí odehrávat jen online. Alternated reality games, hry v alternativní realitě, používají Internet, telefony, a jiná elektronická média jako součást hry a pro koordinaci, ale většina jejich děje se odehrává ve fyzické realitě. Hráči jsou intenzivně zapojeni do děje, který se jim postupně odhaluje jak individuálně i společně řeší výzvy a hádanky a koordinují své aktivity v realitě i online. Hry často slouží jako reklama nějakého zboží, ale mohou být postaveny i kolem vážného tématu nebo být soběstačné; hráči pak mohou za možnost hrát platit. The Beast (Bestie) z roku 2001 propagovala film A.I. a jejím základem bylo vyhledávání a řešení hádanek na webu. I Love Bees (Mám rád včely) z roku 2004 sloužila jako reklama na hru Halo; hráči byli vysíláni odpovídat na hovory do telefonních budek (jejichž geografické koordináty a časy hovorů dostali k dispozici na "hacknutém" serveru včelaře), tvořit dílka pro web, a rekrutovat další hráče. Why So Serious (Proč tak vážně) roku 2007-2008 propagovala film The Dark Knight (Temný rytíř). The Black Cloud (Černý mrak) je zaměřen na americké středoškoláky a zabývá se kvalitou vzduchu v budovách. Traces of Hope (Stopy naděje), provozovaná britským Červeným křížem, se zabývá civilisty chycenými v konfliktech. The World Without Oil (Svět bez ropy) byl zaměřen na simulaci náhlého globálního nedostatku ropy.

* Počítačoví červi

Roku 1988 první velká infekce, Morrisův Červ, položila síť na kolena. Neškodně vypadající špatný odhad v algoritmu změnil intelektuální hračku v masový denial-of-service útok a způsobil vznik CERT/CC, koordinačního centra pro záležitosti Internetové bezpečnosti. Od té doby se situace jenom zhoršila; nedostačující zabezpečení produktů Microsoftu, a jeho tendence silou protlačovat monokulturu svých produktů, si zde vybrala svou daň. Svět je nyní plný miliónů zombies, počítačů nakažených červem propojujícím je do některé z globálních sítí zvaných botnety. Jejich provozovatelé mají k dispozici desítky tisíc až milióny počítačů, které se dají použít k šíření červa, posílání spamu, napadání internetového bankovnictví uživatelů, špionáž, nebo vyřazování protivníků zahlcením jejich počítačů nezvladatelným množstvím žádostí o připojení - tzv. distributed denial of service, DDoS.

* Růst Sítě

Vedle velkých mainframe počítačů se začaly objevovat i počítače domácí, a postupně se zabydlely v domácnostech. V 80. letech bylo sice domácí připojení k Internetu velmi neobvyklé, ale prakticky každá domácnost s počítačem měla vlastní telefonní linku. A telefonní linka znamená možnost použít modem. Objevily se modemy s rychlostí 110, 300, 1200, a později ohromujících 2400 bitů za sekundu. Film War Games pak získal modemům mainstreamovou popularitu.

* Svobodný software

V září 1983 Richard Matthew Stallman, známý též jako rms, znepokojený čím dál tím komerčnější a uzavřenější povahou operačních systémů a software obecně, spustil GNU Project, zamšřený na tvorbu svobodného, unix-připomínajícího operačního systému. V říjnu 1985 ustanovil Free Software Foundation. Výsledkem GNU Projektu byla široká paleta vývojových nástrojů a systémových utilit, které tvoří základ současných svobodných - a povětšinou i zdarma dostupných - operačních systémů.

* Věk BBS

Mainframy nejsou jediné počítače schopné funkce jako dialup servery. I malé počítače dokážou zvládat jedno, nebo třeba i tři, spojení; stačí přidat modem co odpovídá na zavolání, vhodný software, zapnout, a čekat. Bulletin Board Systémy, známé jako BBS nebo bíbíesky, si rychle získaly popularitu; provozování BBS bylo jednoduchou metodou jak se zapojit do komunity podobně společností odcizených druhů, obvykle teenagerů. Schopnost BBS ukládat data, a dokonce možnost pohovořit s operátorem zvaným sysop, podpořila jejich popularitu. Materiály, často volně nedostupné, byly k dispozici jako textové soubory - politické pamflety, příběhy, technické informace o telefonních ústřednách, dokonce i rozličné druhy software "legálního" i "pirátského", vzdáleny jediný telefonní hovor. Kolem BBS se formovaly komunity uživatelů - často inteligentní ztracené existence zamítnuté mainstreamovou společností a příliš mladé na oficielní přístup k mainframům. Napsat zajímavý soubor, nebo třeba i jen uploadovat hodnotné soubory nalezené jinde, bylo cestou k získání sociálního postavení v takovéto komunitě.

Objevili se hackeři, používající modemy pro přístup k mainframům a následné udělení si přístupových práv. Málokteří byli destruktivní; naprostá většina si jen užívala vzrušení ze schopnosti přimět vzdálený stroj aby poslouchal jejich příkazy, a někdy přístupu k zajmavým dokumentům - často jinak nedostupným technickým manuálům. Jiný populární způsob získávání přístupu k manuálům bylo prohledávání odpadkových kontejnerů v blízkosti sídel větších firem a telekomunikačních společností; technika známá jako dumpster-diving.

Komunikace je nutnost, ať už s počítači nebo bez nich. In-band signalizace amerických telefonních ústředen umožnila přimět je k propojení dálkového hovoru písknutím určitých tónů, a stále jej považovat za místní hovor zdarma. Skupiny phone phreakerů se sdružovaly kolem ad-hoc konferenčních hovorů a trávily noci povídáním si napříč kontinentem, sdílením znalostí a zkušeností. BBS, díky možnostem jejich využití pro sdílení souborů, získaly důležitost jako online knihovny zakázaných technických znalostí - přístupnějších veřejnosti než internetové anonymní FTP. Temnější strana je využívala taktéž, např. pro obchod s čísly kreditních karet.

Kultura zinů se spojila s kulturou BBS. Hackeři a phreakeři získali své vlastní publikace. Ta nejlépe známá je Phrack, složenina ze slov "phreak" a "hack".

* Cajti útočí

BBS působily víceméně volně až do roku 1989, kdy americká Secret Service dostala autorizaci k vyšetřování podvodů s přístupovými zařízeními, což zahrnovalo i triky s ústřednami a dálkovými hovory. Interní dokument Bell South o službě E911, vylepšeném systému tísňových volání, byl ukořistěn z jejich mainframu a publikován v zinu Phrack. Spolu s dalšími událostmi to vyvolalo Operaci Sundevil, jeden z největších policejních nájezdů na BBS systémy v historii, výborně popsaný v knize Bruce Sterlinga "The Hacker Crackdown". Bylo zabaveno 42 počítačů, 25 BBS, a 23000 disket. Později se ukázalo, že zmíněný supertajný dokument byl k dispozici veřejně, poštou, na objednávku od samotné Bell South. Autority se naparovaly svým úspěchem, a Mitch Kapor, zakladatel Lotus Development Corporation, založil mezinárodní Electronic Frontier Foundation, EFF, která je od té doby stále v činnosti. Její role je chránit svobodu slova, vzdělávat veřejnost o záležitostech které mají příliš nízkou publicitu (např. barevné tiskárny kódující své sériové číslo do tištěných stránek), bránit oběti zvůle autorit jako např. Steve Jackson Games, na které policie udělala razii kvůli publikaci knihy o hraní her, John Lech Johansen jež si razii a soud vysloužil publikací kódu pro přehrávání DVD, nebo Dmitry Sklyarov, uvězněný během své návštěvy USA kvůli porušení zákona DMCA svou prezentací o DRM v souborech Adobe PDF, a ochraňovat práva výzkumníků a programátorů, jako např. Edward Felten a Daniel Bernsten, publikovat reverzním inženýrstvím zjištěné algoritmy a kryptografický kód. Máloco dokáže vlády nakrknout tolik, jako když jim jejich poddaní odmítají umožnit šmírovat ve svých informacích; kryptografie je tedy považována za nebezpečnou.

* UUCP potkává BBS

BBS chtějí komunikovat, i přes nedostatek vlastního připojení k Internetu. Předprogramované pozdní noční telefonní hovory mezi počítači, verze UUCP pro chudé, byly přirozenou volbou. Roku 1984 se zrodil Fidonet. Hierarchická struktura umožnila jednoduchou organizaci v zónách a regionech, s regionálními koordinátory zodpovědnými za údržbu struktury jejich části sítě. Týdně updatované nodelisty, seznamy všech uzlů, byly k dispozici na každém uzlu. Některé uzly měly rozhraní pro email, a některé Fidonet konference byly propojeny na USENET. Fidonet byl jedna z nejpopulárnějších komunikačních sítí své doby a v některých částech světa je stále v provozu, např. v zemích bývalého Sovětského Svazu. Mnoho IT veteránů s láskou vzpomíná na svou činnost ve Fidu.

* WWW, IRC

Mezitím akademici v CERNu navrhli nové protokoly pro jednodušší komunikaci přes Internet. HTTP, protokol pro přenos hypertextu, spolu s HTML, jazykem pro zápis hypertextu, začal být používán vědci a později i širší veřejností. Bodem zvratu byl nástup Mosaic, prvního prakticky používaného web browseru. Erwise, jeho předchůdce z Helsinki University of Technology, nedosáhl širokého využití; zdrojový kód psaný a komentovaný ve finštině byl překážkou pro ostatní vývojáře.

Během té samé doby se objevily další technologie. Víceuživatelská textová komunikace se objevila prakticky všude, kde bylo více uživatelů na jednom systému, ať už se jednalo o velký mainframe nebo o skromnou BBS. Roku 1998 Jarko Oikarinen předělal chat běžící na OuluBox, BBS v Oulu ve Finsku. Na základě inspirace Bitnet Relay, starým systémem z roku 1985, se zrodilo IRC. IRC sítě umožňují komunikaci v reálném čase mezi velkými skupinami lidí. Používají dělení na kanály podle tématu, a propojují jednotlivé servery do vlastní sítě, což eliminuje nutnost mít uživatele připojené k jedinému serveru. Nejen že komunikace je v reálném čase, ale díky decentralizaci je i bezpečnější, neboť vysledování uživatele často vyžaduje kooperaci více uzlů. IRC také umožňuje přímou komunikaci mezi uživateli a výměnu souborů s použitím protokolu DCC nebo jeho šifrované varianty SDCC.

* Mobil mění pravidla

Během 90. let přislo na scénu GSM. Staré těžkopádné mobilní telefony byly nahrazeny novými, postupně méně a méně těžkopádnými. Ke klasické hlasové komunikaci přibyla možnost posílat a příjímat krátké textové zprávy známé jako SMS. Po poměrně pomalém rozjezdu se průmysl SMS, poháněný více než 90% ziskem díky nemravně vysokým cenám zpráv v porovnání se skutečnými náklady, významně rozrostl. Sociální dopady byly také významné. Schopnost levné okamžité a relativně neobtěžující komunikace (SMS počká na odpověď lépe než hovor, a také se dá rozeslat na více čísel najednou) umožnila bezprecedentní úroveň koordinace mezi lidmi, často proti vůli jejich vládců. Rychlá samovolná organizace umožnila vznik "smart mobs"; prvními příklady byly "thumb tribes" (palcové kmeny) z Tokia a Helsinek, skupinky teenagerů propojených přes své mobily, sdílející informace o umístění rave parties nebo o výskytu celebrit ve volné přírodě. Roku 2001 samovolně organizovaný protest proti zkorumpovanému Josephu Estradovi zasáhl Filipíny; obrovské davy, poháněné vztekem občanů a katalyzované SMSkami, brzy na to stály politika jeho koryto. Roku 2004 ve Španělsku SMSky šířily zprávy o vládním pokusu vyhrát volby lhaním a svedením výbuchů v Madridských vlacích na Baskické separatisty; díky tomu vyhrála opozice. Mnoho demonstrací a protestů bylo také koordinováno SMSkami, od místa a času samotné události až po informace o okamžité pozici a pohybech policie. Během SARS krize roku 2003 byly SMSky hlavním komunikačním nástrojem skrz mlčení oficielních médií; zpráva "v Guangzhou je smrtící chřipka" byla poslána v únoru 2003 a každý následující den rozeslána dalším asi čtyřiceti miliónům. Čínské autority byly nakonec donuceny informovat World Health Organization. Také zavedly cenzurní a filtrovací systém pro čínské SMS. SMS jsou používané i ostatními subjekty; Falun Gong, zakázané spirituální hnutí, je používá k šíření zpravodajství i přes zákazy oficielnách médií a blokaci z většiny čínského Internetu.

* Linux

Roku 1991 nastal další významný krok. Linus Torvalds, tehdy ještě bezvýznamný student University of Helsinki, za pomoci nástrojů z GNU Projektu, začal s vývojem kernelu Linuxu, MINIXem inspirovaného unixového operačního systému. Malý projekt během let přerostl v nezadržitelnou lavinu, které se nyní bojí i samotný Microsoft.

* Další policejní razie

Kde je vznikající struktura lidí s komunikačními prostředky, tam je i mocichtivá vláda pokoušející se sledovat a narušovat. Pod záminkou vyšetřování softwarového pirátství byl v noci na 11. května 1994 v Milánu zabaven uzel Fidonet. Z něj byl získán nodelist - pro někoho veřejně dostupný seznam ostatních uzlů, pro jiného evidence zločinného spolčení - a razie pokračovaly na ostatní uzly. Policie vpadávala do domů, na rozespalé obyvatele mířily samopaly, jejich počítače a záznamová média byly zabavovány. Celkem bylo zkonfiskováno 159 počítačů, 110,000 disket, 60 čteček CDROM, 400 CDROM, a 800 pásků, a to včetně osobních vlastnictví a soukromé elektronické korespondence. Ukázalo se, že podíl uzlů zapojených do distribuce warez - neziskově ale ilegálně šířeného software - byl zanedbatelný. Ovšem mnoho italských operátorů Fidonetu ukončilo činnost z obav před dalšími raziemi. Peacelink, nezisková síť s centrálním uzlem v Tarantu, zaměřená na boj proti mafii a fašismu, zřídila zpravodajské centrum obranného výboru a 23. května publikovala aktualizované zpravodajství o raziích. 3. června, v souladu s italskou tradicí zacházení s odpůrci, policie zabavila hardware a data Tarantského uzlu a Peacelink byl paralyzován. Říká se, že razie byly alespoň částečně motivované touhou Berlusconiho mediálního impéria získat území v elektronickém pohraničí, vyhnat z něj nezávislé hlasy, a nahradit je komercí.

K útokům na online "anarchisty" došlo i ve Skotsku a dalších zemích. Některé materiály Spunk Press, skotského anarchistického vydavatelského kolektivu, byly uloženy na BBS Terminal Boredom. Sunday Times, britský plátek, otiskl článek plný nepřesností - že textové soubory byly nakaženy viry, že texty podněcovaly k násilným protestům a nelegálním aktivitám, a tvrzením, že konference roku 1994 o anarchistické politice a online aktivismu byla součástí "teroristické online koalice". To bylo daleko před rokem 2001, ještě před terrornoidním 21. stoletím. Scotland Yard se pokusil obvinit operátora BBS z protistátní agitace, ve vůbec prvním takovém případu v Británii který zahrnoval online komunikaci. 

V únoru 1995 italská policie provedla razie v domovech lidí okolo sociálního centra Clinamen, provozujícího BBS BITS Against The Empire. Počítače, disky, knihy i osobní deníky byly zabaveny. Mnoho podobných událostí se od té doby odehrálo na obou stranách Atlantiku.

* Internet se rozšiřuje

Postupné přijímání TCP/IP komerční sférou vedlo k jeho rozšíření i pro veřejnost. Komerční poskytovatelé Internetu se objevili po boku BBS uzlů jako alternativní veřejně přístupné komunikační uzly. Výhody v porovnání s terminálovými BBS vedly k rychlému úpadku popularity BBS; dnes jich zbývá jen relativně málo, a mnoho z nich je přístupných též - nebo pouze - přes TCP/IP.

Lidé ale chtějí komunikovat nejen mezi sebou, nebo v rámci skupiny, ale oslovovat velké množství ostatních. Mailinglisty a USENET jsou dobré pro některé účely ale nepoužitelné pro jiné. Během počátku 90. let se objevily první webhostingy zdarma, zamořené reklamními bannery které službu financovaly. Nabídky obvykle zahrnovaly pár megabyte prostoru a limitované množství přenesených dat. Servery jako Geocities, Tripod.com, nebo Angelfire si rychle získaly popularitu jako jednoduchý způsob zajištění přítomnosti na webu.

* Nástup vyhledávačů

Hromada informací je k ničemu, když se v ní nedá rychle najít ta zrovna potřebná. Stránky s manuálně udržovanými seznamy odkazů byly náchylné na odkazovou hnilobu, a nové stránky, na seznamy ještě nepřidané, se hledaly špatně. Centralizované seznamy webserverů brzy nestíhaly udržovat krok. Roku 1990 byl vyvinut Archie, služba vyhledávající v seznamech veřejně přstupných souborů FTP serverů. Gopher databáze byly indexovány službami Veronica a Jughead. Roku 1993 student MIT napsal prvního robota rekurzivně prolézajícího web a měřícího jeho velikost. Brzy následovalo množství fulltextových vyhledávačů, indexujících stránky a umožňujících hledání dle klíčových slov; Altavista, WebCrawler, Lycos, Magellan a Inktomi mohou ještě dnes znít povědomě veteránům časného Webu. Webový spam, stránky přeplněné irelevantními populárními klíčovými slovy, se objevil brzy poté. Kolem roku 2000 přišel na scénu Google s průlomovým přístupem: stránky byly indexovány nejen podle klíčových slov, ale i podle množství odkazů z jiných stránek - algoritmus zvaný PageRank. Vylepšené výsledky hledání brzy katapultovaly Google do jeho současné pozice. Weboví spammeři a SEO optimalizátoři se od té doby pokoušejí PageRank ošvindlovat.

* IRC se zabezpečuje

Další vývoj přichází z - odkud jinud než z Finska. Mezi roky 1996 a 1999 Pekka Riikonen položil základy SILC, šifrované a bezpečnější alternativy k IRC. První implementace byla uvolněna roku 2000. Implementace krátkých textových zpráv přes SILC klienty na mobilních telefonech by mohla poskytnout veřejnosti možnost vyhnout se bez boje nejen odposlechům, ale i působnosti zákonů o uchovávání telekomunikačních údajů, ukládajících operátorům povinnost uchovávat data o každé poslané textové zprávě.

* Hudba potkává Internet

Text není jediné komunikační médium vhodné pro digitální přenos. Objevily se rozličné kompresní/dekompresní algoritmy - kodeky - pro zvuk, pro různé aplikace. Ten, který přinesl nejvíce změn, MPEG-1 layer 3, lépe známý jako MP3, spatřil světlo světa roku 1994. Ostatní kodeky, řešící některé problémy MP3 a vnášející své vlastní, následovaly - WMA, AAC, Ogg/Vorbis, nebo bezeztrátový FLAC. Schopnost zkomprimovat neprakticky velké digitální audio soubory do pohodlnější velikosti bez značné ztráty kvality (audiofilové prominou) nebo v případě FLAC úplně beze ztrát udělala z digitální hudby masový fenomén. 

Jelikož lidé se rádi podělí, přirozeně se objevily systémy pro sdílení hudby. Ten, který navždy změnil pravidla hry, se jmenoval Napster. Krátký ráj s hudbou pro všechny byl vystřídán smrští právníků, kteří zničili původní síť Napsteru a mnohé jeho nástupce, čímž stvořili sítě nové, decentralizovanější, pro hudbu i ostatní soubory, bez centrálních struktur jejichž odstranění by ochromilo celou síť. Vestavěný chat v některých klientech umožnil vznik komunit uživatelů; mnoho dlouhodobých přátelství začalo jako rozhovor o exotické skladbě.

Bez centralizovaných struktur, na které by se dalo zaútočit, nezbylo právníkům než se zaměřit na jednotlivce, a za cenu vedlejších škod se pokusit udržet nějakou formu dynamické rovnováhy. Objevily se první přenosné digitální přehrávače, malé přístroje s flash pamětí nebo malým pevným diskem a schopností přehrávat MP3 a/nebo jiné formáty; již nebylo nutné být u počítače, stačilo mít krabičku velikosti walkmanu. Hudební průmysl se pokusil přehradit řeku změn právníky, při jejich neslavném soudním sporu o legalitu existence přehrávače Rio PMP300, a selhal. 

Byly vyvinuty systémy DRM, Digital Restriction Management (digitální správa omezení), nechvalně známé metody digitálních omezení kopírování. Jejich pokusy o uvedení na trh byly vcelku neúspěšné; jeden z nejlépe známých debaklů je aféra se Sony rootkitem. Roku 2005 firma Sony BMG vydala množství hudebních CD, s mizerně napsaným skrytým softwarem. Když bylo CD přečteno v počítači s Windows, software se nainstaloval podobným způsobem jako zlotřilý trojský kůň, a skryl se před očima uživatele neohrabaným a nebezpečným způsobem, dokonce umožňujícím ostatním potenciálně nepřátelským programům, aby učinily totéž. Nastalo peklo. Firma stáhla zmíněná CD z trhu, a vydala program na odstranění rootkitu, který byl opět mizerně napsaný a situaci ještě zhoršil. Soudní spory a dlouhodobá ztráta důvěry zákazníků již však zastaveny být nemohly. 

Levné přenosné flash disky zjednodušily sdílení hudby bez použití Internetu. Předpokládáme-li běžné 128k MP3, a tedy asi desetinásobnou kompresi, na jeden 4GB flashdisk v ceně 10 dolarů se dá uložit ekvivalent více než 60 CD. Sejít se a vzájemně doplnit své sbírky hudby o chybějící kousky není pro přátele problém. Zejména na vysokoškolských kolejích se jedná o běžný jev.

V současnosti je zde trend omezit použití právníků a DRM a zaměřit se spíše na jednoduchost použití, přidané služby, a méně přemrštěné ceny - únava z nevyhratelné války občas dělá zázraky.

Pirátství ale není omezeno jen na teenagery a studenty. Na podzim roku 2000 se v novinách objevily případy "babiček odpadlíků", stařenek přes Internet ilegálně sdílejících oscannované vzory pro vyšívání.

Hudební "pirátství" dokonce ani není nový fenomén. V červnu 1897 vytiskl deník New York Times krátký článek, v němž si American Music Publisher Association stěžuje na zlé Kanaďany, kteří se odvážili prodávat a poštou zasílat partitury skladeb za 2-5 centů za kopii, zatímco oficielní legální originály měly prodejní cenu 20-40 centů.

* Podcasting

Zvuk se spojil s blogy. Od roku 2000 existují RSS zdroje, umožňující automatické stahování nových souborů pro MP3 přehrávače. To umožnilo lidem provozovat vlastní "offline rádia", vysílat nikoliv v reálném čase ale prostřednictvím nahraných souborů, a nechat posluchače poslouchat v době, kterou si vyberou sami. Od roku 2004 je toto známé jako podcasting.

* Internetová telefonie

Digitální sítě mohou přenášet zvuk i v reálném čase - technologie známá jako VoIP, Voice over IP (hlas přes IP), nebo internetová telefonie. Technické požadavky jsou náročnější než v případě přenosu souborů, ale vše bylo řešitelné. Roku 1991 John Walker, spoluzakladatel firmy Autodesk, napsal jeden z prvních programů pro internetovou telefonii, NetFone. V letech 1994-1995 přidal GSM kodek, který umožnil přenos srozumitelné řeči i přes pomalé linky (namísto toho aby si uživatel musel vybrat mezi nízkou rychlostí přenosu a použitelnou srozumitelností). Program také umožnil šifrování komunikace, a byl přejmenován na Speak Freely. Komerční software byl též vyvíjen.

Roku 1995 Phil Zimmermann, známý svým šifrovacím programem PGP a s jeho vývozem spojenými problémy, které mu nadělala americká vláda, zveřejnil PGPfone, VoIP program určený pro šifrovanou telefonii. Díky nedostatečnému rozšíření dostatečně rychlých připojení k Internetu šlo však jen o okrajový produkt.

Roku 1996 začal vývoj H.323, standardu pro VoIP. Ten samý rok americkým telekomunikačním operátorům došlo, že nastává čas změny a že jejich víceméně bezpracné zisky jsou ohroženy, a pokusili se - neúspěšně - přimět Kongres aby internetovou telefonii zakázal. O tři roky později byl vyvinut druhý standard pro VoIP, SIP.

Objevilo se několik levných poskytovatelů mezinárodních hovorů, využívajících Internet namísto předražených dálkových okruhů. Původní operátoři, jejichž penízky se octly v ohrožení, jen bezmocně volali o pomoc. V Čechách, kde Český Telekom, asi díky nečistým zákulisním machinacím, měl zákonem zaručený monopol na mezinárodní hovory ještě mnoho let po revoluci z roku 1989, byly tyto služby zakázané. Lidé ale beztrestně používali softwarová řešení, zejména Speak Freely - neboť respektovat vládou prodaný monopol na komunikace se dá považovat za nemorální.

V některých zemích, obvykle tam, kde je telefonní operátor vlastněný vládou nebo je dostatečně dominantní na trhu i v lobování, bývá VoIP ilegální nebo těžce zdaněno. Příkladem budiž Panama, Guyana, Ethiopie, a Spojené Arabské Emiráty.

Roku 2003 autoři Kazaa, úspěšné peer-to-peer sítě pro sdílení souborů, založili firmu Skype Limited. Její hlavní produkt, Skype, je navržený jako decentralizovaný P2P program, umožňující hovory zdarma mezi uživateli připojenými k Internetu, pronájem čísla pro příchozí hovory za pevnou cenu (SkypeIn), a nepříliš drahá odchozí volání do mnoha zemí (SkypeOut). Software také umožňuje instant messaging a videotelefonii. Software v mnoha zemích vyvolal odpor telekomunikačních operátorů - přirozeně, neboť aby zůstali konkurenceschopnými, museli by významně snížit ceny. A to už je levnější koupit si zákon.

V případě, že firewally na obou stranách neumožňují přímé propojení, hovory přes Skype jsou vedeny přes ostatní účastníky sítě; internetoví provideři to nevidí rádi, neboť je to stojí přenosovou kapacitu. Tu samou kapacitu, kterou prodali uživatelům, aby jí použili. Hovory jsou též šifrovány, aby takto zúčastnění prostředníci nemohli odposlouchávat. Ke zklamání různých Státních Bezpečností, které by moc rády samy odposlouchávaly. Zdrojový kód Skype ale není přístupný, takže bezpečnostní audit je prakticky nemožný, a pro operace s vysokým stupněm rizika je tedy lepší použít něco jiného, s ověřitelnou důvěryhodností - třeba modifikovaný Speak Freely nebo možná streamovaný zvuk přes DTLS, jednoho z šifrou zabezpečených protokolů.

Odposlouchávat šifrovanou komunikaci je možné, ať už jde o Skype hovor nebo spojení chráněné SSL nebo HTTPS - pokud je cílový počítač nakažen. Policejní složky několika zemí takové metody používají - cílový počítač se nakazí trojským koněm, který pak odposlouchává ještě nezašifrovaná odchozí a už dešifrovaná příchozí data, podobně jako zločinci získávající takto čísla kreditních karet a hesel pro elektronické bankovnictví. Roku 2001 se v médiích objevily zprávy o FBI používající Magic Lantern, software odposlouchávající klávesnici a získávající hesla k zašifrovaným souborům.

Během roku 2004 došlo k víceméně masovému rozšíření VoIP, následkem předchozího rozšíření rychlých a dostupných internetových připojení. S dostatkem přenosového pásma, neustále online, se přenos hlasu přes Síť stal praktickým i v rámci "poslední míle", segmentu telefonní sítě mezi ústřednou a uživatelem.

Kolem roku 2005 se objevil Gizmo Project, později přejmenovaný na Gizmo5. Funguje podobně jako Skype, ale používá otevřené standardy a je kompatibilní s ostatními systémy založenými na SIP.

Roku 2006 byl ve Spojených Arabských Emirátech zablokován přístup k webu Skype. Omán též zabraňuje svým občanům přístup na skype.com.

Roku 2006 ve Spojených Státech vstoupil v platnost zákon CALEA, nutící telekomunikační operátory k umožnění odposlechů v jejich infrastruktuře. Skype, který není tradiční operátor, zatím nemusel uposlechnout - i když hovory přes SkypeIn a SkypeOut jsou pořád zranitelné v segmentu, kde procházejí klasickou telefonní sítí. Není ale jisté, zda nedošlo k nějakým zákulisním dohodám; Cryptogate, aféra kdy Crypto AG prodávala kompromitovaná šifrovací zařízení, budiž příkladem toho, co se stává. Zákony podobné CALEA jsou ve světě docela běžné.

Ten samý rok Phil Zimmermann uvolnil první verzi Zfone. ZFone funguje jako de-facto proxy pro VoIP komunikaci založenou na protokolech SIP a RTP, s použitím protokolu ZRTP pro bezpečnou výměnu šifrovacích klíčů.

Roku 2008 byl Internet potěšen únikem dokumentu bavorské policie, pojednávajícím o trojskému koni podobnému zařízení pro odposlech Skype a SSL komunikace.

Později téhož roku ukázala analýza, že TOM-Skype, čínská verze Skype, posílá kopie některých chatů a šifrovací klíče pro hovory na vládní monitorovací servery.

Eurojust, agentura pro evropskou spolupráci v justici, v současnosti (2009) pracuje na společném rámci pro odposlech Skype a dalších VoIP služeb.

Říká se, že NSA, Národní Bezpečnostní Agentura Spojených Států, nabízí velké množství peněz za řešení pro odposlech Skype. Není jisté, zda skutečně nejsou schopni sami poslouchat, nebo jestli už mohou a jenom chtějí, aby si lidé mysleli, že nemohou, nebo jestli mohou, nemohou to přiznat, a chtějí mít vhodnou legendu pro případ, že by museli přiznat, že mohou.

* Blogosféra

Koncepty terminálových BBS, mailinglistů a USENETu se spojily s webem založeným na HTML. Zrodily se online deníčky s i bez diskusí s čtenáři, nejprve jako manuálně editované stránky, později používající k tomu účelu navržený software. Web logy, od roku 1999 známé jako blogy, brzy získaly mainstreamovou popularitu. Objevily se služby zdarma hostující blogy (přesněji za umístění reklam). Roku 1999 byl spuštěn LiveJournal jako studentský hobby projekt, jehož účelem bylo udržet kontakt mezi jeho tvůrcem a jeho přáteli. Následovaly Blogger.com, TypePad, WordPress.com, a další, zaměřené na různé demografické skupiny. LiveJournal je v současnosti jedním z největších systémů pro blogy a sociální sítě.

Popularita blogů nezadržitelně rostla. Jelikož některé jsou lepší než jiné, a těch opravdu dobrých je velmi málo, jejich popularita odpovídá distribuci bezškálových sítí; několik systémů s milióny čtenářů (Daily Kos, BoingBoing, Slashdot...) a milióny osobních blogů s několika, pokud vůbec nějakými, čtenáři.

Množství čtenářů a snadnost, s kterou je možné odkazovat na zdroje informací, činí z populárních blogů významného nového hráče na poli zpravodajství a politiky. Public relations agentury si toho všimly poměrně brzy, a objevily se poctivé i astroturfující (simulující spontánní veřejnost - grassroots - ale řízené komerčně, pojmenované podle populární značky umělého trávníku) blogy. Neúspěšná kampaň Johna Kerryho i úspěšná kampaň Baracka Obamy významně spoléhaly na blogy a obecně na online komunikaci. Falešné blogy - flogy - začly být využívány k propagaci záležitostí prospěšných megakorporacím. PR firma Edelman vytvořila několik webů obhajujících supermarketového giganta Wal-Mart. Roku 2006 firma Sony přišla se zoufalým pokusem o marketing herních konzolí PSP rádobyamatérským videem na flogu alliwantforchristmasisapsp.com ("vsechnocochcikvanocumjepsp.com"). Předstírání toho, že jsou svým vlastním šťastným zákazníkem, navíc tak nešikovně, že se nechali chytit, jim moc popularity nevyneslo - ne že by jim jí moc zbylo, po předchozím debaklu s rootkitem. Na jaře roku 2007 Hunter College v New Yorku nabídla kurz stealth marketingu, sponzorovaného International Anti-Counterfeit Corporation, mezinárodní korporací proti padělkům. Účastnící kurzu vytvořili Heidi Cee, padělanou online osobu s vlastním blogem. Prvních pár příspěvků bylo osobní povahy, určených k vytvoření vazby mezi virtuální osobou a jejími čtenáři. Následoval srdcervoucí článeček o ztrátě vzácné kabelky značky Coach Corporation, nabízející odměnu za její vrácení, a poté velmi emocionální rozčílení nad tím, že vrácená kabelka byla padělek. Tato "událost" nastartovala Heidinu osobní misi proti padělkům - včetně organizace schůzky na univerzitním kampusu, ze které se padělaná Heidi všas omluvila díky menšímu infarktu jejího padělaného strýčka. Většina členů fakulty o zapojení IACF neměla tušení. I jiné univerzity byly vystaveny podobným kampaním. Dalo by se říct, že image známých značek oděvů a oděvních doplňků, vybudovaný drahými reklamami, je sám o sobě padělek - nic co by mělo nějakou vnitřní hodnotu - a že uspokojování takové padělané žádostivosti padělkem je vlastně docela logické.

* Sociální sítě

Brzy poté, co blogy získaly popularitu, získaly i funkce pro sociální sítě. Online komunity se zformovaly kolem každého komunikačního média - ať už šlo o konferenční hovor na útředně "vypůjčené" bandou phreakerů, nebo komunita profesionálů na vysoké úrovni na univerzitním mailinglistu. Objevily se první pokusy o vyhledání starých přátel; classmates.com byl jedním z prvních pokusů o znovunavázání kontaktů s bývalými spolužáky. Později byly přidány a automatizovány další funkce. Byly uvedeny různé metody pro vznik a vývoj komunit; včetně odkazů na přátele, členství v diskusních skupinách, sdílení obrázků a videí, a samozřejmě hry pro jednoho i více hráčů. První taková online síť byl Friendster, založený roku 2002. Jak už to bývá, ostatní rychle následovaly: MySpace, Facebook, LinkedIn, IRC-Galleria, Bebo..., různé systémy s různými cílovými skupinami a stylem, ale všechny plnící ten samý úkol: udržovat, nalézat, a znovuobjevovat sociální vztahy.

V současnosti existuje množství systémů sociálních sítí; některé jsou populární jen v některých zemích (Bebo většinou v zemích Commonwealthu, IRC-Galleria ve Finsku a mezi finsky mluvícími uživateli, Desimartini v Indii...), jiné jsou orientované víc na blogování (LiveJournal), další primárně na sdílení fotografií (Flickr, Panoramio, IRC-Galleria). MySpace se zaměřuje většinou na teenagery a různé kapely; uživatelé mohou upravovat styly svých stránek, což ve spojení s jejich nezkušeností s designem obvykle vede k vizuálním příšernostem. Facebook je více orientovaný na profesionály, má jemnější možnosti odstupňování přístupových práv - takže se dá nastavit, že vaši spolužáci mohou vidět fotky z vašeho pivního večírku, ale vaše matka ne. LinkedIn, spuštěný roku 2003, se orientuje na business, na vytváření a udržování vazeb mezi profesionály; uživatelé mohou navazovat kontakty s kontakty jejich kontaktů a nechat se představit prostředníkem, komu obě strany důvěřují, a který může poskytnout často klíčovou počáteční vzájemnou důvěru.

* Svět wiki

Lidé chtějí sdílet nejen sociální vazby, ale i znalosti. V lednu 2001 byla spuštěna veřejně editovatelná encyklopedie, Wikipedie. Od té doby vyrostla z několika tisíc článků na více než dva milióny, s tématy od pokemonů přes celebrity až po hluboké matematické koncepty a exotické chemikálie. Přinesla též mnoho kontroverzí, hádek, novinových článků a odvozených projektů. Čím dál tím víc slouží jako primární zdroj informací i tam, kde by neměla - v lednu 2009 někdo jako žertík přidal jméno "Wilhelm" k již tak dost dlouhému seznamu jmen Karl-Theodora Maria Nikolause Johanna Jakoba Philippa Franze Josepha Sylvestera Freiherra von und zu Guttenberga, který se měl brzy stát německým ministrem ekonomie. Německá média promptně nová data použila; novináři, tlačeni termíny, neměli čas ani chuť informaci ověřovat. Druhý den byla tato úmyslná chyba přetištěna v mnoha novinách. Ve wikipedii samotné byla promptně nalezena a opravena - a poté nastala chvíle, kdy lidé nesprávné jméno vraceli zpět, včetně odkazů na novinové články sloužící jako důkaz "správnosti" informace. V žargonu zpravodajských služeb je toto známé jako blowback.

Popularita a užitečnost Wikipedie a wiki systémů obecně je dost silná i na to, aby měnila zaběhlý život zpravodajských služeb. Roku 2006 byla vytvořena Intellipedie, sloužící jako interní nástroj CIA pro sdílení informací. Navzdory notorické nechuti CIA ke změnám narostla do začátku roku 2009 na více než 900,000 stran, z toho skoro 440,000 na úrovni Přísně tajné, a 100,000 uživatelů.

Wiki také mohou sloužit jako protilátka na rozličné public relations jedy. V březnu 2003 Sheldon Rampton, research director Centra pro média a demokracii, uvedl do veřejného provozu Sourcewatch, wiki sloužící jako "adresář PR firem, think tanků, průmyslem placených organizací, a expertů nakloněných velkým firmám, pracujícím na ovlivňování veřejného mínění a politiky ve prospěch korporací, vlád, a zájmových skupin". Sourcewatch vyžaduje odkazy na zdroje informací, a zaměstnává placeného editora, dohlížejícího na správnost článků.

* Nové novinky, staré novinky

Lidé chtějí také sdílet zprávy a diskutovat o nich. Roku 1997 byly položeny základy Slashdotu, zpravodajského serveru věnujícímu se technologiím. Jelikož mnoho uživatelů produkuje mnoho komentářů, a jelikož 90% čehokoliv je šunt, bylo nutno vyvinout systém, který by oddělil užitečnější komentáře. Takže náhodně vybraní uživatelé dostávají dočasná práva na moderování, kdy přidávají plus a mínus body jednotlivým komentářům. Pro vylepšení procesu mohou uživatelé dobrovolně meta-moderovat, kontrolovat správnost takovýchto hodnocení, což v důsledku ovlivňuje pravděpodobnost toho, že moderátoři budou znovu vybráni. Příliš mnoho nevhodných hodnocení, a pravděpodobnost, že daný uživatel dostane moderovací práva znovu, se sníží. Naopak, dobří moderátoři dostanou více šancí. Vysoká popularita Slashdotu také znamená, že odkazy odtamtud budou velmi navštěvované. Natolik, že takové stránky jsou často dočasně vyřazeny díky přetížení serveru nebo jeho připojení. Vyřazení nebo významné zpomalení serveru díky náhlému nárůstu zájmu čtenářů je známo pod názvem "slashdotting", nebo "Slashdot efekt".

Během pozdních devadesátých let již měl Web mnoho stránek i uživatelů. Záložky v browserech, do té doby ukládané na individuálních počítačích, skrývaly nevyužitý potenciál. První weby pro sdílení záložek - Backflip, Clickmarks, Hotlinks a další - se objevily během dot-com boomu, ale neměly jak vydělávat peníze, takže rychle zanikly. Roku 2003 se del.icio.us nastěhoval na uvolněné místo a umožnil uživatelům sdílet záložky, přidávat tagy - klíčová slova přiřazující založeným stránkám významy a hodnotit je pozitivně nebo negativně, zvyšovat nebo snižovat jejich význam pro ostatní čtenáře - tzv. sociální bookmarking, sociální záložkování. O dva roky později službu koupilo Yahoo; následná změna uživatelského rozhraní nebyla přijata pozitivně a mnoho z uživatelů odešlo na jiné servery. Služba měla i své následovníky, pro sdílení záložek, nebo, jako StumbleUpon, pro vzájemné doporučování tematicky podobných stránek. Následovalo sociální zpravodajství. Digg, Fark, Drudge Report, reddit a Newswine jsou příklady uživatelsky tagovaných, komentovaných a hodnocených zpravodajství. Wikinews aplikují princip wiki na zprávy samotné. Stejně jako se Slashdotem, odkaz z dostatečně populárního serveru může položit jiný server; známé jako Digg efekt, farkování, nebo drudgování, podle toho, který systém to způsobil.

* Kolaborativní tagování

Sdílení tagů není jen pro zprávy. Amazon.com, online prodejce knih, a Netflix, online půjčovna DVD, jsou dva příklady využití statistické analýzy choutek uživatelů. Sledují se podobnosti a souvislosti v zájmech a rozhodnutích uživatelů. Každý zákazník má svou historii zakoupených a prohlížených věcí, charakterizující jejich zájmy, která je použitá k vytváření dalších nabídek - knih, filmů, hudby - které by mohly zákazníka zajímat. Korelace mezi nákupy je použita k nabízení dalších možných nákupů. Stejný princip je použitý v mnoha online službách; např. Last.fm, založený roku 2002, analyzuje hudbu, kterou uživatelé poslouchají, a pak jim nabízí jinou hudbu, která by jim mohla vyhovovat.

* Sdílení fotografií

S masovým rozšířením digitálních fotoaparátů a telefonů s kamerami vznikla potřeba sdílet fotografie online. Roku 1995 vznikl Webshot, jedna z prvních online služeb pro publikování fotografií. Server Fotki následoval roku 1998. Roku 2000 uživatelé IRC - nepřekvapivě ve Finsku - dostali server IRC-Galleria; v současnosti pouze menšina jeho členů používá IRC. Roku 2003 následoval Photobucket, který byl zakoupen firmou Fox Interactive Media roku 2007. Počátkem roku 2004 byl založen Flickr a o rok později prodán Yahoo. Roku 2005 byl ve Španělsku založen Panoramio a o rok později zakoupen firmou Google.

Fotografické weby se liší nabízenými možnostmi a množstvím diskového prostoru. Tagování fotek klíčovými slovy je nyní normální. Některé umožňují i geotagování - označování fotografií jejich geografickými souřadnicemi. Panoramio je přímo propojen s Google Maps a Google Earth, fotografie jsou zobrazovány jako ikony přímo v mapách. Flickr je dostupný z Google Maps přes KML feed. Některé fotoaparáty už mají vestavěný nebo připojitelný GPS přijímač a umožňují automatické geotagování fotografií, vkládáním souřadnic do jejich EXIF záznamu - který jsou některé fotoweby schopné automaticky zpracovat. Vyfoťte něco, uploadujte to na web, a pokud si přejete (nebo uděláte chybu), fotka se automaticky objeví na Google Maps jako ikona pro všechny ostatní.

* Veřejná geografie

Koncept sdílení geotagovaných fotografií není omezen jen na fotografie. Objevily se služby, umožňující uživatelům sdílet souřadnice a popisy objektů a lokalit. Jedním z takových systémů je Wikimapia. Umožňuje kreslit a popisovat obdélníky a mnohoúhelníky na Google Maps. Placeopedia, GoogleGlobe, a Geonames jsou podobné služby. Wikipedia umožňuje přiřazovat geotagy k článkům; tyto jsou pak exportovány do KML vrstev, zobrazitelných např. z Google Maps. Další podobný projekt je OpenStreetMap, uživatelské mapování měst; mapy jsou rychle udržované a zdarma k použití, v kontrastu s obvyklými placenými alternativami.

Široká dostupnost masivního množství geografických dat je další ze změn paradigmatu. Obrovské množství satelitních a leteckých snímků se dostalo do rukou každého civilisty - něco kdysi omezeného na hrstku pečlivě prověřených specialistů na IMINT, špionážní snímky. Přirozeně se to některým autoritám nelíbí; Indie možná řve nejhlasitěji, ale Thajsko a Jižní Korea také brečely kvůli viditelnosti svých vojenských základen na Google Earth. Nejcitlivější objekty - nebo ty kvůli kterým si někdo stěžoval dostatečně hlasitě - jsou už rozmazané, ale to moc nezabírá. Dobrým příkladem je White Plains, město na okraji New York City. Jejich notoricky paranoidní radní nechali rozmazat několik objektů, a Ben Hider, fotograf na volné noze, byl počátkem roku 2006 zadržen policií na několik hodin za pokus vyfotografovat vlajky před budovou tamního soudu. Jenomže takové rozmazávání neplní jinou roli než přifouknutí ega místních papalášů a přilákání pozornosti k daným strukturám - vlakové nádraží, kancelářská budova Westchester One, budova soudu, dálniční most, a všechny ostatní cenzurované oblasti jsou viditelné necenzurovaně na jiných zdrojích, například Yahoo Maps a Microsoft Virtual Earth. Vysoce kvalitní geotagované pozemní fotografie jsou k dispozici na Flickru a Panoramio a nejspíš i z mnoha dalších zdrojů, hledání podle klíčových slov najde ještě mnoho dalších negeotagovaných fotek oblasti. Google Street View též poskytuje dobrý výhled na objekty, které jsou na jeho mapách z ptačí perspektivy rozmazané. A jelikož Indie plánuje použít své vlastní špionážní satelity na vytvoření konkurenta Google Earth, šance na efektivní cenzuru leteckých snímků se dále snižují. Vypadá to, že dokonce i ješitní měštští radní se budou muset naučit žít ve světě s volným přístupem k leteckým snímkům.

Kolaborativní mapování je nejen pro mapy a budovy. NYC Surveillance Camera Project je sbírka umístění 2397 bezpečnostních kamer v ulicích Manhattanu. Podobné projekty existují pro Minneapolis a mnohá další města. Takové mapy zlepšují přehled občanů o místech a rozsahu v jakém jsou monitorováni, a umožňuje alespoň trochu zpětného pohledu na ty, kteří se dívají.

Existují též komunitně spravované mapy policejních kamer a radarů. Některé umožňují jejich export do souboru, který se pak dá nahrát do autonavigace, pokud tato takové soubory podporuje. Policie, již dlouho bojující prohranou bitvu s detektory radarů, není potěšena. Propojení detektorů radarů s navigačními systémy a obousměrné připojení na Internet pak dále umožní automatickou aktualizaci sdílených databází bez dotyku lidské ruky - paprsek radaru olízne detektor, tento ohlásí zaznamenaný signál na server, a všichni ostatní řidiči okamžitě vědí, kde mají "čepičky" "mikrovlnku". Taková spolupráce je ale již po desetiletí běžná mezi řidiči kamiónů, sdílejícími informace o policejních kontrolách a dalších nebezpečích za pomoci CB radiostanic.

* Dvě strany práskačství

Jednoduchost sdílení informací umožňuje i snadné upozorňování autorit na všechny možné jevy. V únoru 2009 Thajsko uvedlo do provozu website protecttheking.net (ochranujtekrale.net), vybízející obyvatele k hlášení ostatních lidí co vystupují proti králi a jeho rodině. Účel webu je zřejmě potlačení jakékoliv diskuse o monarchii dříve, než si daná otázka získá popularitu. FBI provozuje podobnou internetovou linku na tipy o "terorismu a ostatních zločinech". BSA má práskačskou linku pro nespokojené zaměstnance, aby mohli udat své ex-šéfy za nelicencovaný software. Londýn je zamořen plakáty, informujícími o telefonní lince pro udávání podezřelých z terorismu; použité obrázky vypadají jako z filmu Brazil. Válka s Terorismem se stala satirou na sebe sama, a její vedlejší škody zahrnují mimo jiné Viktora Fredericka, 63 letého jazzového muzikanta z Walesu, jehož dům na základě anonymního udání přepadlo policejní komando s automatickými zbraněmi, z jeho studia zabavilo videokazetu "související s Pákistánem" (s nahrávkou Muhammada Aliho) a podezřelou čirou tekutinu z lednice (tradiční západoindický nápoj) a zachránilo sousedy před hrozbou jazzu hromadného ničení. Co jiného se dá očekávat v zemi, kde roku 1999 policie zabila Harryho Stanleye, nesoucího nohu od stolu v plastové tašce, na základě anonymního hlášení o člověku mluvícím s irským přízvukem a nesoucím zabalenou pušku.

Ale práskačství funguje na obě strany. Roku 2004 byl Sean Bucci prásknut a chycen za prodávání marihuany. Promptně uvedl do provozu website whoisarat.com (kdojekrysa.com), s možností publikovat data o policejních informátorech; nejprve zdarma, později s placeným přístupem. Za účelem pomoct právníkům žalovaných stran jsou k dispozici identity lidí, co převlékli kabát, změnili strany, a napráskali své přátele za slib nižších trestů.

* Vliv blogů

Některé blogy získávají značnou popularitu a mohou mít i významný vliv na dění ve světě. Během posledních dvou amerických voleb, Daily Kos a ostatní blogy Demokratů, spolu - nebo spíš proti - Free Republic a ostatním blogům Republikánů sloužily jako centra pro diskuse a koordinaci kampaní, protestů, a kontraprotestů. Dixie Chicks, americká country music skupina, označili Free Republic jako centrum podpory bojkotů jejich CD a koncertů jako reakci na výrok jejich hlavní zpěvačky, jež se roku 2003 na turné v Londýně vyjádřila, že se stydí za to, že tehdejší americký prezident je také z Texasu - odkud pochází i ona. Free Republic, založený roku 2006, získal důležitost roku 1997 během Clintonovy prezidentské kampaně organizací protestů a dopisových kampaní. Free Republic také organizuje "freeps" - např. pokusy ovlivnit online hlasování tím, že svým členům oznámí, kde se hlasuje - a tito pak masově manifestačně odvolí v souladu se stranickou linií, nebo protesty proti událostem jako třeba protiválečné demonstrace.

Roku 2003 byl z ložnice patnáctiletého studenta spuštěn imageboard 4chan, fórum určené primárně ke sdílení a komentování obrázků. Web, původně zamýšlený pro diskuse o japonských komiksech a televizních show, si brzy získal velkou popularitu primárně díky své sekci /b/, téměř nemoderované sadě diskusí, kde se uživatelé navzájem snaží "šokovat, pobavit, a vymámit z ostatních porno". 4chan, na rozdíl od skoro všech ostatních systémů, nemá registraci uživatelů; tito mohou přispívat pod jakýmkoliv jménem si přejí, bez přihlašování a trvalé identity. Tento web se stal startovním bodem mnoha internetových fenoménů; označení "Anonymous" pro skupiny lidí operující se společným cílem a pouze slabou vzájemnou koordinací (v současnosti zahrnující více serverů než jen 4chan), LOLcats - obrázky roztomilých kočiček s veselými hláškami ve zpotvořené angličtine, které si později získaly svůj vlastní vysoce populární dedikovaný server, rickrolling - uvádění odkazů v diskusích, které namísto na slibovaný relevantní materiál končí na videoklipu Ricka Ashleyho "Never Gonna Give You Up" (varianta staršího triku o několik let dříve populárního na Slashdotu, kde podobné odkazy vedly na goatse.cx - website s jedinou, mírně šokující fotografií, na kterou od tehdy existuje mnoho variant a referencí), nebo Chocolate Rain. Student z Minneapolis napsal píseň, nahrál video, a dal ho na YouTube. Někdo umístil odkaz na 4chan /b/, se žádostí o masové zvolení videa jako populárního. Operace byla natolik úspěšná, že Tay Zonday, autor videa, byl katapultován mezi mediální hvězdy, a od té doby se mnohokrát objevil v americké televizi. Některé z operací Anonymous bývají destruktivnější. Roku 1996 kolektivně napadli Habbo Hotels, online komunitu teenagerů, jako roj černochů, kteří zablokovali vchod do tamního bazénu pod záminkou, že ve vodě je AIDS, a když je odtamtud vykopli, stěžovali si na rasismus. Další významný útok, plánovaný na podobném webu 7chan, nastal v březnu 2008, kdy na diskusní fórum Epilepsy Foundation of America byly umístěny blikající animace, s úmyslem vyvolat u jednotlivců citlivých na světlo a geometrické vzory epileptický záchvat.

Blogy mohou také věnovat pozornost specifickým problematikám, nebo sloužit jako koordinační bod pro aktivisty. Například killercoke.org dokumentuje vraždy vůdců a organizátorů SINALTRAINAL, kolumbijské odborové organizace, v souvislosti s jejich aktivitami ve stáčírnách pracujících pro firmu Coca-Cola.

* Instantní celebrity - stačí přidat YouTube

Dostatečně vysoká popularita videí na YouTube může z amatérů udělat hvězdy. Existují příklady kapel i jednotlivců, kterým jejich YouTube popularita získala kontrakt s velkou nahrávací společností. Chocolate Rain je možná dobrý příklad.

V prosinci 2008 byla publikována výzva pro hudebníky, aby zahráli zadanou klasickou skladbu a nahráli výsledek na YouTube. V březnu 2009 bylo vybráno 80 nejlepších, většinou amatérů, kteří se v dubnu sjeli do New York City, kde společně koncertovali v Carnegie Hall. Zrodil se YouTube Symphony Orchestra, první orchestr vzniklý online spoluprácí.

Jiná média mohou plnit stejnou roli. Los Pikadientes de Caborca, mexická kapela, na domácím počítači nahráli skladbu, a za pomocí paměťových karet a telefonních vyzvánění ji rozšířili mezi své známé. Skladba se stala natolik populární, že ji začaly hrát i místní rádia, a YouTube se zaplnila videi nahranými na telefony, kde lidé na tuto skladbu tančí. Bez podpory jakékoliv nahrávací společnosti si skladba získala příznivce na obou stranách americko-mexické hranice; bylo prodáno přes 150,000 vyzváněcích tónů. První album kapely bylo roku 2008 nominováno na Grammy, a na jaře 2009 byla skladba stále v latinskoamerickém žebřícku nejčastěji hraných.

I před dobou webů pro sdílení fotek a videa bylo možno získat si slávu, někdy i neúmyslně. V listopadu 2002 použil Ghyslain Raza, čtrnáctiletý student střední školy v Quebecu, školní kameru a nahrál se na video, mávajíc nástrojem na sbírání golfových míčků jako laserovým mečem ze Star Wars. Pásku zapomněl v zařízení. Ostatní studenti ji našli, video transkódovali do formátu WMV, a poslali jej přátelům emailem; video se též ocitlo na mnoha webech a na P2P síti Kazaa. Objevila se i vylepšená verze, s hudbou ze Star Wars a příslušnými zvukovými efekty, stala se nejpopulárnějším internetovým videem roku 2003, za následující čtyři roky si získala asi 900 miliónů shlédnutí, a dle některých zdrojů je označována jako nejlepší virální video - záznam vzájemně si posílaný uživateli - všech dob. Chlapcovi rodiče odstartovali taktický soudní spor proti rodičům ostatních zúčastněných studentů o odškodnění ve výši 250,000 kanadských dolarů, a později dosáhli mimosoudního vyrovnání. Případ měl vysokou publicitu v klasických médiích, a odkazují na něj scény v mnoha televizních shows a kreslených filmech z té doby.

* Internet jako zesilovač protestů

V lednu 2008 ze spárů Scientologie uniklo a na Internetu se nenávratně usídlilo komické video s rozhovorem s Tomem Cruisem, kde tento s manickým zápalem hovoří o své lásce ke Scientologii a vypráví o jejích přednostech pro oběti autonehod a závislé na drogách. Nejprve bylo nahráno na YouTube, odkud se rozšířilo na jiné servery. O dva dny později Scientologická "církev" odpálila balistické právníkogramy; YouTube zbaběle couvla a video odstranila, mnohé jiné servery jej ponechaly dostupné. Ale jen málo věcí dokáže nakrknout Internet víc, než právníkogram od brutální samozvané autority přestrojené za náboženství. Zprávy putovaly od člověka k člověku, z 711chan na 4chan a další weby, z IRC kanálu na IRC kanál, z Facebooku na Facebook... a najednou tu byl dav. Naštvaný dav. Ze skupiny Anonymous se zrodil Project Chanology. V únoru 2008, méně než tři týdny po dopadu zmíněného právníkogramu, měla skupina za projektem odhadem asi 9000 lidí. Mezi 18. a 25. lednem byl webserver Scientologie podroben úspěšnému distribuovanému DoS útoku. Telefonní linky byly zablokovány množstvím hovorů, faxové linky byly zahlceny černými faxy - odfaxovanými nekonečnými smyčkami černého papíru, jejichž účelem je vypotřebovat zásobu papíru a toneru oběti. Video "Message to Scientology" (Zpráva pro Scientologii) bylo umístěno na YouTube jako zpráva o vyhlášení války. Digg byl ovlivněn tak, aby se anti-scientologické články objevily jako prioritní novinky. Byla vypuštěna Google bomba, kdy se vyhledávač ovlivní tak, aby prvním výsledkem na nějaké klíčové slovo nebo frázi objeví určitá specifická stránka (např. životopis George W. Bushe na frázi "miserable failure" během kampaně roku 2004), v tomto případě scientology.org jako výsledek vyhledávání fráze "dangerous cult". Bylo vypuštěno další video, komentující odezvu médií a připomínající záhadné úmrtí Lisy McPherson během pobytu v zařízení Scientologie; YouTube později toto video odstranila pod záminkou rozporu s podmínkami použití služby. 28. ledna bylo vypuštěno video svolávající protesty na 10. února. 2. února protestovalo 150 lidé před budovou Scientologie v Orlandu na Floridě, menší demonstrace se odehrávaly v ostatních městech. 10. února více než 7000 lidí demonstrovalo v alespoň stovce měst po celém světě; tisíce obrázků poté zaplavily Flickr. Protestující měli masky Guye Fawkese jako referenci na skorodokumentární film "V jako Vendetta". Mnohé další protesty, velké i malé, pokračovaly během celého roku 2008, často připomínající kolemjdoucím různé kontroverzní záležitosti okolo Scientologie. Odpověď Scientologie zahrnovala trestní oznámení, obvinění z šíření nenávisti, a útočná videa s vlastní propagandou. Anonymous mají v úmyslu s protesty pokračovat i nadále. V současnosti jejich kampaň zahrnuje pokusy ovlivnit americký Kongres, aby přezkoumal a eventuelně odstranil daňové úlevy zmíněné "církve" - což by byl bolestivý úder pro organizaci s intenzivním zájmem na vyssávání peněz svých členů. Dokonce i celosvětový chamtivý kult zjevně bude muset dvakrát přemýšlet, než se rozhodne naštvat Internet.

Scientologie je častým terčem zábavy. Roku 2005, poté co jim Tom Cruise způsobil velkou publicitu, se objevil web ScienTOMogy, jeho činnost parodující. Kobrigram - právníkogram poslaný Helenou Kobrin, právní zástupkyní kultu - selhal. Majitel webu neustoupil, a publicita, kterou mu výhružky získaly, zvýšila popularitu jeho stránek o několik řádů.

V březnu 2009 papež během své návštěvy Afriky řekl, že rozdávání kondomů by tamní problém s AIDS jen zhoršilo. Výrok rozčílil všechny kromě nejzatvrzelejších katolíků - protestovali vědci, lékaři, nevládní organizace, dokonce i někteří politici v zemích, kde je to nestálo moc hlasů. Prestižní lékařský časopis Lancet požádal papeže o stažení výroku. I řadoví občané dostali zlost. Na Facebooku se objevilo množství diskusních skupin na toto téma, a vznikl nápad. Podle italských organizátorů přes 60,000 lidí slíbilo poslat na adresu Vatikánu výše zmíněné ochranné prostředky.

* Policie reaguje

Trvalo to několik let než policie zaznamenala samovolně se organizující povahu Internetu. Roku 2009 Virginia Fusion Center, organizace sbírající a analyzující různé druhy hrozeb, publikovala výroční zprávu o vyhodnocení hrozby terorismu. Distribuce zprávy byla omezena na policejní složky, zpravodajské služby, organizace Ministerstva Obrany - a únik na Internet. Jelikož byl ve zprávě zmíněn Slashdot, zpráva se promptně objevila na jeho hlavní straně a okamžitě získala širokou publicitu.

Na straně 45, v kapitole o anarchistických extrémistech, se zpráva zmiňuje o kolektivu Anonymous: "volné sdružení obyvatelů Internetu, Anonymous, sestává převážně z uživatelů několika internetových stránek jako 4chan, 711chan, 420chan, Something Awful, Fark, Encyclopedia Dramatica, Slashdot, IRC kanálů, a YouTube. Ostatní sociální sítě jsou též využívány pro mobilizaci fyzických protestních akcí. Anonymous nemá vůdce a závisí na kolektivní moci jednotlivců chovajících se způsobem ve prospěch celého hnutí." Byly též uvedeny čtyři nejznámější příklady incidentů: invaze do Habbo Hotels, příklad internetové domobrany, útok na fórum epileptiků, a Project Chanology. Zpráva zmiňuje názory vyjadřované příznivci skupiny, jejich potenciál pro cyzické protestní akce, a zvláště inovativní použití elektronicky zprostředkovaných protestů a mobilizace.

Na straně 123 jsou zmíněny MP3 přehrávače jako metoda pro skrytý přenos souborů s malou šancí na odhalení. (Bah. Jakékoliv zařízení s profilem USB Mass Storage se dá použít pro snadný přenos souborů. I když je zařízení zmrzačeno návrhem tak, aby bylo schopné zpracovávat jen MP3 soubory, je pořád možné k souboru přilepit hlavičku, která z něj udělá něco co vypadá dost jako MP3 na to aby se zařízení uspokojilo, a která se na straně příjemce opět odstraní. Příkladem je Wrapster, nástroj pro sdílení jakýchkoliv souborů přes původní Napster, navržený pouze pro MP3.) Též je zmíněn podcasting, jako možná komunikační metoda pro teroristické skupiny. Následující stránka obsahuje nepravdivé tvrzení, že "australská vláda nedávno podcasting zakázala". Pro sdílení informací strana 120 zmiňuje blogy, weby sociálních sítí, YouTube, IslamTube, Google Video, MySpace, a Twitter, společně s mobilními telefony. Twitter je též zmíněn jako nástroj koordinace a kontradozoru (countersurveillance) během Republican National Convention, předvolebního shromáždění Republikánů.

Zpráva též identifikuje hacktivismus jako formu terorismu, a dokumentuje řadu incidentů, kdy byly pozorovány osoby fotografující něco zajímavého; často elektrárnu nebo rafinérii. Ale - kdo by odolal pořízení fotky takové krásné průmyslové architektury?

Fusion centers jsou velká a drahá centra pro prevenci terorizmu a koordinaci odezvy na incidenty. Získávají informace ze státních i soukromých zdrojů. Ale ukazuje se, že hrozba terorismu je příliš nízká - nedostatečná pro ospravedlnění výstavby dalších takových center. Jejich role se tedy plíživě modifikuje, aby zahrnovala i konvenční nezákonné aktivity, s čímž je spojený další růst rizika pro soukromí civilistů.

* Mikroblogování

Blogy umožňují publikovat články víceméně jakékoliv délky skoro v reálném čase, ale přece jenom jim chybí okamžitost odezvy. Někdy je délka zprávy méně důležitá, než její okamžité doručení, jak dokazuje popularita SMS. Mikroblogování, spojení krátkých textových zpráv s publikováním blogů, přichází na scénu roku 2006; jeho hlavním reprezentantem je Twitter. Krátké zprávy do délky 140 znaků mohou být zaslány na "blog" z mobilního telefonu nebo z webu, což umožňuje rychlé zpravodajství o měnících se situacích - od toho co bylo k snídani přes momentální vývoj demonstrace nebo organizace nějaké události až po zpravodajství z probíhajícího teroristického útoku v Bombaji roku 2008 - a což vede k předvídatelným nářkům Autorit, že zlí lidé mohou tyto prostředky využít ke špatným účelům a že je třeba zavést další omezení. Jedním z nových příkladů užitečnosti mikroblogů je výpadek Register.com počátkem dubna 2009, kdy distribuovaný DoS útok vyřadil z provozu servery hostující doménová jména a způsobil tím celosvětový výpadek tisíců serverů - se skoro žádnou oficielní publicitou. Stovky stížností a odpovědí byly ale k dispozici na Twitter.com, stačilo vyhledat klíčové slovo, což nebohým sysadminům dalo alespoň trochu vědět, co se vůbec děje. Register.com poskytl nějaké odpovědi později, když se situace trochu změnila, a GoDaddy, konkurent na poli doménových registrací a hostingu DNS, využil příležitosti k twitterovému marketingu.

* Sdílení a tvorba videa

Nejnovější médium na scéně je video. Stejně jako tomu bylo s hudbou, základním požadavkem byla dostupnost dostatečně rychlých počítačů a internetového připojení. Objevila se široká paleta video kodeků; H.261, MPEG-1, MPEG-2, H.263, H.264/MPEG-4, kodeky rodiny Sorenson, WMV, Ogg Theora, RealVideo, a množství dalších, lišících se schopnostmi, kvalitou, použitím, a licencemi; jiný kodek se hodí na videokonference, jiný na streaming videosouboru; co je optimální pro BluRay disk s vysokým rozlišením se už méně hodí pro mobilní telefon s malým displejem, slabým procesorem, a relativně pomalým připojením. Videa přístupná na Webu byly obvykle ve formátu RealVideo nebo Windows Media, což na různých operačních systémech a browserech působilo různé potíže. S nasazením kodeků H.264 a Sorenson ztratily předchozí formáty mnoho na významu; FLV flash video využívající H.264 se stává současným de facto standardem. Další varianta H.264, známá jako DivX, se stala populární pro kopie DVD disků a digitalizovaných videonahrávek; malá velikost souboru, typicky 650-700 megabytů pro celovečerní film, ve spojitosti s rychlými internetovými přípojkami, přinesla filmům stejný osud, který formát MP3 přinesl hudbě. Stejně jako hudební průmysl, i průmysl filmový se zuby nehty snaží zastavit změnu, ale už byl donucen ke značným ústupkům - časová prodleva mezi uveřejněním filmu v různých zemích se scvrkla z mnoha měsíců na několik týdnů, prodleva mezi distribučními režimy biograf-DVD-televize spadla z roků na měsíce. Otravné a často nepřeskočitelné varování o ilegalitě kopírování a potupné reklamy před filmy přirovnávající vytvoření nové kopie k odejmutí užívacích práv jinému subjektu, spolu se soudními spory a zastrašováním a donucováním internetových providerů k cenzuře přístupu jejich uživatelů k Internetu jsou některé z méně šťastných aspektů.

Filmový průmysl je ohrožen nejen sdílením "pirátských" filmů. Dostupnost výkonných počítačů a cenově dostupných kvalitních kamer umožňuje produkovat zábavná či hodnotná díla za nepatrný zlomek ceny vysokorozpočtových megafilmů. The Blair Witch Project, nízkorozpočtový hororový film natočený konvenční metodou, je příklad z roku 1999; rozpočet filmu byl 22,000 dolarů, celkový zisk ve světě přes 248 miliónů dolarů. Roku 2005 byl uveřejněn film Star Wreck: In the Pirkinning. S celkovým rozpočtem méně než 13,500 euro, za pomocí běžných počítačů pro tvorbu vizuálních efektů a za extenzivního využití barevného klíčování, kdy herci byli natáčeni před modrým pozadím a vlastní scéna byla přidána digitálně, byl vytvořen prvotřídní vědeckofantastický film, parodie kombinující elementy seriálů Star Trek a Babylon 5, který se během několika týdnů stal pravděpodobně nejznámějším finským filmem. Tentýž produkční tým nyní připravuje film Iron Sky. Skupina fanoušků, s rozpočtem 3000 liber, inspirovaná dodatkem na konci Pána Prstenů, natočila třičtvrtěhodinový film "Hunt for Gollum" (Hon na Gluma), srovnatelný s mnohem dražšími projekty. Hollywood, tak často kňučící, že bez nich by nebylo filmů, se stává postradatelným.

Herci jsou postradatelní také. Kvalitní rendering v reálném čase, provedený pomocí vizualizačních jader z počítačových her, umožňuje tvorbu filmů s použitím herní grafiky; tento žánr je známý jako machinima. Použité médium vyžaduje určité kompromisy, které jsou však pro výslednou zábavnost filmu překvapivě nepodstatné. Jeden z nejlepších machinima filmů je Red vs Blue, série krátkých komediálních epizod z občanské války dvou skupin vojáků, která si získala nečekanou popularitu a narostla z plánovaných šesti až osmi epizod na více než sto. Byla vytvořena za pomocí hry Halo a později Halo 2 a Halo 3, s použitím čtveřice konzolí XBox v ceně asi 600 dolarů. Bloodspell, celovečerní fantasy film, byl vyprodukován roku 2006 s použitím hry Neverwinter Nights.

Koncem roku 2005 Alex Chan, bez jakékoliv předchozí zkušenosti s filmovou tvorbou, vytvořil politický machinima film "The French Democracy" (Francouzská demokracie), pojednávajících o občanských nepokojích z října a listopadu téhož roku, s použitím hry simulující podnikání "The Movies". Práce na filmu zabrala čtyři dny.

Stejný osud čeká i distributory filmů pro kina. Klasické filmové projektory jsou nahrazovány projektory digitálními, místo těžkých cívek filmů se - často přes Internet - přenášejí datové soubory. Vítaným vedlejším efektem je eliminace významu hranic států; mnohokrát se stalo, že nějaký pitomý celník zdržel balík s filmem, a než se jej podařilo přes celnici dostat, bylo po festivalu. Incident, který dobře ilustruje idiocii celníků, je zabavení a později zničení klavíru Krystiana Zimermana při jeho cestě na koncert v USA, neboť se americkým celníkům něco nelíbilo na pachu lepidla použitého v nástroji.

Digitální distribuce umožňuje nové obchodní modely. Pokud si dostatečné množství lidí koupí lístek, může se dohodnout s biografem na promítnutí filmu dle jejich přání. Biograf pak film opatří od producenta stažením přes Internet.

Levný diskový prostor, rychlé linky, a poptávka uživatelů po možnostech sdílení jejich videí stejně jednoduše jako jejich fotografií vedla k nevyhnutelnému vzniku služeb pro sdílení videí. První izolované pokusy, s technologickými omezeními na straně klienta i serveru a s chybějící standardizací, se objevily už koncem 90. let. Roku 2001 byl založen portál OneWorldTV, umožňujícím nezávislým novinářům, aktivistům, nevládním organizacím, a autorům dokumentárních filmů sdílet jejich tvorbu s diváky. Následovaly další, pro zábavu i pro zisk, ale až roku 2005 tři technici z firmy PayPal, znechuceni problémy s posíláním videa přátelům emailem i klasickým umístěním souboru na web, zaimprovizovali online službu nyní známou jako YouTube. Zhruba v tu samou dobu se objevil roj ostatních; Google Video, Metacafe, RuTube v Rusku, LiveLeak pro občanské novináře a politická videa, větší server Vimeo zaměřený na vlastní uměleckou tvorbu, nebo Tudou v Číně. YouTube byl později zakoupen firmou Google a asimilován do jejího impéria. Říká se, že Twitter čeká podobný osud.

Služby pro sdílení videa obvykle zakazují sdílení sexuálně explicitního obsahu. Ale lidské touhy jsou lidské touhy; netrvalo tedy dlouho, a objevily se služby specificky zaměřené na zaplnění této mezery na trhu. PornoTube, RedTube, XPorn, YouPorn, a nespočetné množství imitátorů zaplavilo Internet lechtivým obsahem - často kopiemi filmů z jiných zdrojů, ale domácí porno obvykle představuje většinu nabídky. Jelikož tyto služby - nebo alespoň jejich uživateli vytvářená část obsahu - bývají zdarma, profesionální producenti porna nejsou příliš nadšení. Veřejnosti je to jedno, i bez nich je tu dost amatérů ochotných se předvádět i zadarmo. Nebo, přesněji, za okamžitou popularitu; pár tisíc shlédnutí a dobré hodnocení od diváků může docela dobře zvednout sebevědomí. Nakonec, Internet je tu na porno!

Někdy na takových webech skončí i domácí nahrávky, které nejsou určené pro veřejnou konzumaci. Některé jsou ukradeny a publikovány, jiné jsou publikovány jako pomsta ex-příteli nebo ex-přítelkyni. Občas takový osud potká i celebritu. Roku 2006 se na PornoTube objevil devatenáctisekundový klip něčeho co vypadalo jako Britney Spears a Kevin Federline, k velké potěše bulvárních médií.

Podobně jako s MP3 i možnost produkovat video s nízkým ale přijatelným rozlišením a pužitelnými velikostmi souborů a rychlostmi stahování vedla k novým druhům publikování. Stejně jako audio kodeky umožnily podcasting, video kodeky byly rozhodujícím faktorem pro umožnění video blogů, známých též jako vlogy. Vlogování výrazně usnadnila možnost YouTube a dalších služeb vkládat jejich videa do stránek umístěných jinde.

Remixování videa je činnost zábavná. Film Downfall (Der Undergang), o posledních dnech Hitlera, obsahuje scénu vztekajícího se Vůdce v podzemním bunkru. Scéna byla, obvykle s použitím titulků, modifikována do mnoha verzí - Hitler vyhozen z XBox Live, Hitler přišel o peníze při investici do realit, Hitler vyhozen z hry World of Warcraft, Hitler vyhozen z Wikipedie, Hitlerovi ukradli auto, Hitler byl podveden na eBay, Hitlerův fotbalový tým prohrál Superpohár, Hitlerův notebook má problémy s Windows Vista, Hitler jako McCain prohrávající volby roku 2008, Hitler jako Brian Cowen, hlava irské vlády, prohrávající referendum o Lisabonské Smlouvě, Hitler zjišťuje, že jsou o něm vtipy na YouTube, Hitler komentuje přepisy titulků ve videoklipech, množství dalších variant titulkovaných hebrejsky, a zlatý hřeb, Hitler nemůže najít místo k parkování v Tel Avivu. Posledně zmíněný klip, satirizující nedostatky v městském plánování Tel Avivu, nahněval organizaci sdružující přeživší Holokaust, která zažádala o stažení klipu - soudě podle ohlasů v diskusích pod příslušnými novinovými články v rozporu s vůlí vídeméně všech ostatních, včetně velkého množství Židů samotných; parkování v Tel Avivu je zřejmě velmi obtížné. Constantin Film Production, distributor originálního filmu, také není potěšen, a též se pokusil o odstranění některých klipů.

Jiným známým příkladem je T.R.O.O.P.S., Star Wars varianta na show C.O.P.S. Deset minut čisté zábavy. Na YouTube je mnoho kopií. Nedávno ale velká část z nich ztratila zvukovou stopu; namísto ní je pod videem zpráva, že tato byla odstraněna na žádost Warner Music Group, bezduché to korporace. Komentáře pod takto zničenými videi jsou, nepřekvapivě, drtivě negativní vůči WMG. Někteří uživatelé uploadují videa znovu, čímž pokračuje hra na kočku a myš, nebo používají jiné servery, méně známé a tedy méně v hledáčků korporačních právníků.

YouTube ale není jen pro humor a politiku. Mnohé univerzity poskytují nahrávky přednášek se širokým rozsahem témat, od technologie po humanitní obory. Jsou zde videa experimentů domácích i z oficielních laboratoří. Větší, samostatný projekt, který nezahrnuje jen videa ale hlavně scripta, je známý jako OpenCourseWare, OCW; původně vznikl na Masachusettském Institutu Technologie, později se přidaly i další univerzity.

* Nechť je každé hrdlo Hluboké Hrdlo

V lednu 2007 byl uveřejněn další projekt inspirovaný Wikipedií - Wikileaks. Se svojí decentralizovanou infrastrukturou, využívající PGP, Tor a Freenet, se vzájemně mirrorovanými servery po celém světě, a s posláním publikovat citlivé dokumenty všech druhů - vládní, armádní, náboženské, i firemní - se brzy stal bolestivě nepříjemným pro mnoho vládnoucích skupin. Desetitisíce uniklých dokumentů jsou nyní dostupné= na Wikileaks; z několika z nich byly docela vysokoprofilové aféry. Roku 2008 si na Wikileaks našla cestu série dokumentů o kontroverzních operacích švýcarské banky Julius Bayer, nebo přesněji její pobočky na Kajmanských ostrovech. Co jiného než soudní žaloba mohlo následovat. Právníci dosáhli vyřazení domény wikileaks.org na chvíli z provozu - server i s dokumenty zůstal dostupný přes své ostatní domény registrované v různých zemích, jediným efektem bylo zvýšení množství jeho zrcadel po světě, jak se aktivisté preventivně připravovali na další kolo zastrašování právníky a soudci. V březnu ten samý soudce zrušil své předběžné rozhodnutí, na základě problémů s Prvním Dodatkem americké Ústavy, a doména byla opět zprovozněna. V listopadu 2007 následoval únik standardních operačních procedur pro Camp Delta, provozní manuál vězení v Guantanámo Bay, včetně pokynů pro zabránění kontaktu reprezentantů Červeného Kříže s některými vězni - v přímém rozporu s oficielními tvrzeními americké armády. O měsíc později se objevila novější verze téhož dokumentu. Scientologická "církev" si vyskakovala v dubnu 2008, kdy jejich právní kancelář Moxon & Kobrin poslala Wikileaks "kobrigram" pokoušející se zastrašit je a donutit je ke stažení dokumentů o podfuku zvaném Operating Thetan. Odpovědí Wikileaks bylo uveřejnění tisíců stran dalších "tajných" dokumentů. Obsah emailové schránky Sarah Palin, neslavné volební partnerky rádobyprezidenta McCaina, se též objevil na Wikileaks; původní zdroj ale učinil množství školáckých chyb jinde a později byl na jejich základě vypátrán FBI. Následovaly uniklé dokumenty OSN, včetně šedesáti "striktně tajných", spolu s dokumenty o Barclays Bank, které uveřejnil The Guardian a které byly staženy z jeho webu po zásahu bankovních právníků. S trochou štěstí se na Wikileaks časem objeví i obsah dříve zmíněné Intellipedie.

Wikileaks plní další důležitou roli. S rozšiřováním cenzury Internetu, té "dobrovolné" i té vládami nařízené, se úniky seznamů zakázaných stránek stávají vcelku nevyhnutelnými. Ukazuje se, že vcelku nemastná dieta odkazů na dětskou pornografii je vždy přikořeněna legálním pornem, odkazy politické povahy, a obyčejnými irelevantními chybami. Vlády a organizace zařizující cenzuru obvykle reagují rozzuřeně, jako 24. března 2009, kdy v reakci na únik australského blocklistu německá policie přepadla domov a kancelář vlastníka domény wikileaks.de, pod záminkou obvinění z šíření dětské pornografie - přičemž na Wikileaks není jediný takový obrázek, pouze seznamy zakázaných adres. Blocklist z Thajska, původně prosazený pod záminkou boje s dětskou pornografií, unikl v prosinci 2008, Ukázalo se, že obsahuje mnoho adres materiálů kritických k tamní královské rodině. Ve Finsku je případ webu lapsiporno.info (dětské porno.info), serveru vyhrazeného pro kritiku tamního systému internetové cenzury. Zcela nepřekvapivě se sám ocitl na seznamu blokovaných stránek; není divu, web kritizuje rozsah a zaměření jejich seznamu - podle finské odnože Electronic Frontiers Foundation obsahoval i odkazy třeba na továrnu na housle, a kladl nepohodlné otázky ohledně vládního záměru použít existující cenzurní infrastrukturu k blokování přístupu na další třídy stránek, konkrétně kasína. Je také otázkou, jak demokratický je přístup závislý na tajných seznamech proti kterým de facto není odvolání (lapsiporno.info je na seznamu stále, přestože neobsahuje žádný ilegální obsah). Jakmile je jednou zaveden, takový tajný blocklist má tendenci odfiltrovávat své odpůrce a rozšiřovat svou působnost od Ošklivých Věcí proti jejichž odstranění neprotestuje víceméně nikdo přes věci o něco méně ošklivé jako třeba hazard až po materiály politické povahy, jako například nesouhlas s chováním místní královské rodiny. Utajenost blocklistů, proti které není odvolání, je v přímém protikladu k základům samotné demokracie; stát s povinnou cenzurou s tajným seznamem zakázaných položek nemůže být považován za demokratický.

9. dubna 2009 německá doménová registrační autorita odpojila doménu wikileaks.de. Okamžitě se objevily spekulace o zásahu německé policie a konfiskaci domény. Později se ukázalo, že přibližní časová shoda s policejním zásahem byla náhodná a skutečnou příčinou byla tři měsíce stará chyba v papírování.

Další projekt zaměřený na publikování potlačovaných informací je Cryptome.org, website provozovaný Johnem Youngem. Server publikuje fotografie vojáků padlých v Iráku, mapy různých objektů, a velké množství různých dokumentů primárně zaměřených na kryptografii, dohled nad lidmi, a svobodu slova.

* Cenzura Internetu

YouTube se často stává obětí cenzury. Mnoho zemí má nějakou svatou myšlenku nebo osobu, na kterou se nesmí sahat. Ale svatý jednoho je klaun druhého, a nejlepší hamburgry jsou z posvátných krav, takže zde je trvalý zdroj potenciálního napětí. Pak je zde ta otravná záležitost s copyrightem, který se pořád plete do přirozeného mezilidského sdílení informací. Weby pro sdílení videa jsou uprostřed mezi znesvářenými stranami těchto konfliktů a YouTube, nejznámější z nich, je přirozeně i nejprominentnější obětí. Thajsko má zvyk každou chvíli blokovat YouTube, obvykle když se tam objeví něco nepříliš lichotivého vůči králi, nebo video obviňující místního politika z pokusu zmanipulovat královskou linii a sám se stát králem. Čína dělá to samé, třeba kvůli videu s čínskými policisty mlátícími Tibeťany. Turecko blokuje YouTube obvykle když Řekové, jejich tradiční rivalové, urazí Atatürka, místní nedotknutelnou historickou ikonu. Indonésie blokovala YouTube a několik dalších serverů kvůli kontroverznímu protiislámskému filmu Fitna. Arménie zavedla blokování po zpochybněných volbách roku 2008, kdy se zde objevily videa policie brutálně bijících protivládní demonstranty. Brazílie zablokovala YouTube kvůli nemravnému videu s tamní modelkou a MTV hvězdičkou. Bangladéš se pokusila potlačit YouTube kvůli videu uniklému ze schůzky armádních oficírů s ministerským předsedou, na kterého zuřili kvůli zacházení se vzbouřenými pohraničními strážemi. Irán, Pákistán a Spojené Arabské Emiráty mají tendenci blokovat YouTube ohledně obsahu považovaného za nemorální; v případě Pákistánu se zjevně jednalo o kouřovou clonu pro zablokování videa pojednávajícího o zkreslování voleb vládnoucí stranou. Blokování obvykle trvá několik dní až pár týdnů, ale v některých případech může být permanentní. I mnoho soukromých organizací blokuje YouTube, z různých důvodů; rozptylování pracovníků, náročnost na přenosové pásmo, nebo prevence kyberšikany.

Udávané důvody pro cenzuru mohou být úplně jiné než realita - nejen na Internetu, a ne vždy úmyslně. Roku 1977 přestaly knihovny a centra pro mládež v Helsinkách nakupovat velmi populární komiksy s kačerem Donaldem. Důvodem byl nedostatek peněz. Markku Holopainen, politik stojící za tímto rozhodnutím, samozřejmě prohrál následující volby. Podobný incident se stal o několik let dříve v městečku Kemi. Zahraniční tisk promptně prozkoumal situaci, atraktivně ji přehnal, a uvedl jako důvody že Donald nenosí kalhoty a má aférku s neprovdanou kachnou. Zprávy byly zpětně přejaty finským bulvárním tiskem, kterýžto se neobtěžoval informace ověřit, než je přetiskl.

Pokusit se něco odstranit z Internetu je riskantní. Mnoho uživatelů si cení svobody publikování a přístupu k informacím, a na jakoukoliv známku omezení reagují nepřátelsky. Zprávy o zákazu nějakého zdroje informací se blogosférou šíří rychle, napříč hranicemi a jurisdikcemi, a lidé zakázanou věc divoce kopírují a rozšiřují - což dosahuje výsledku přesně opačného, než byl zamýšlen. Jeden z nejklasičtějších případů se točil okolo veřejně přístupné kolekce 12,000 fotografií kalifornského pobřeží, pořízené s úmyslem dokumentovat jeho erozi. Jeden z obrázků obsahoval dům Barbary Streisand. Streisand zažalovala fotografa i website Pictopia.com kde byly obrázky přístupné, což dotyčné fotografii získalo popularitu a tolik kopií, že se o tom fotografovi nikdy ani nesnilo. Od tehdy se jev, kdy něco získá popularitu poté, co k tomu přiláká pozornost pokus to odstranit, nazývá Streisand Effect. Další známé případy zahrnují DeCSS, algoritmus pro dekódování DVD aby mohly být přehrávány na platformách, které DVD Copy Control Association neschválila; videa zpochybňující autoritu thajského krále; sex video brazilské modelky; informace odstraněné z webu Craiga Murraye poté, co jej zastrašili právníci najatí ruským miliardářem; různé pokusy Scientologické "Církve" odstranit informace, co ukazují její pravou chamtivou podstatu; kontroverzně vypadající obal na desku Virgin Killer, díky kterému Internet Watch Foundation nechala v Británii přístup na celou Wikipedii vést přes cenzurní proxy, čímž efektivně vyřadila možnost editace Wikipedie bez přihlášení a vytvořila další příklad vedlejších škod cenzury Internetu; celý server Wikileaks; nebo pokus o odstranění klíče pro HD-DVD AACS, 128bitové číslo pro dešifrování HD-DVD disků aby se daly přehrávat, normálně skryté v licencovaných přehrávačích, aby si průmysl udržel kontrolu nad tím, kdo smí přehrát HD-DVD disk. Kdy jim to konečně dojde...

* Kamery proti obuškům

Vstupní bariéra pro zveřejnění videí padla takřka k nule. V současnosti může každý dát na Internet video své kočky, své svatby, nebo čehokoliv jiného. Spolu s všudypřítomnými videokamerami a kamerami v telefonech se jedná o významnou změnu rovnováhy sil. Na Nový Rok 2009 byl Oscar Grant ve stanici vlaku BART v Oaklandu zastřelen do zad policistou - když ležel tváří dolů na zemi, poté co byl dotyčným policistou znehybněn, zatímco se ostatní cestující dívali. Někteří použili své mobilní telefony a situaci nahráli na video. Policie nejdřív tvrdila, že záznam z bezpečnostních kamer ve stanici není k dispozici, poté upřesnila, že k dispozici je, ale z úhlu, ze kterého není jednoznačně vidět, co se dělo. Některá videa z mobilů skončila na YouTube - za značného zájmu veřejnosti; jedno z nich bylo po nějakou dobu stahováno více než tisíckrát za hodinu. Veřejnost, mající plné zuby policistů, kterým násilné chování často prochází, zorganizovala několik protestních pochodů; pár z nich se zvrhlo v menší násilnosti.

Patrick Pogan, policista z New York City, také dostal ochutnat moc online videa. 27. července 2008, během jízdy Critical Mass - demonstrace cyklistů, úmyslně popadl jednoho z cyklistů a shodil jej z kola, a poté tvrdil, že se na něj cyklista pokoušel najet. Cyklista byl promptně zatčen, zadržován 26 hodin, a, protože policisté nikdy nelžou, obžalován z napadení, výtržnictví, a odporu při zatýkání. Díky jednomu ničemníkovi s kamerou v davu, který incident nahrál, a YouTube, kde záznam skončil, byl cyklista zbaven obvinění a Pogan byl vykopnut od policie a nyní je sám obžalován.

V srpnu 2007 dorazil Robert Dziekanski, polský stavební dělník, na letiště ve Vancouveru. Strávil tam deset hodin bez jakékoliv pomoci, poté co zmeškal setkání se svou matkou díky několika prodlevám při příletu letadla a papírování na celnici; pak začal projevovat známky rozrušení. Přivolaná policie namísto konstruktivního vyřešení situace použila pro komunikaci napříč jazykovou bariérou taser. Po dodávce elektrošoků z nesmrtící zbraně Polák zemřel. Incident byl natočen Paulem Pritchardem, dalším cestujícím co byl náhodou přítomen. Paul poslušně odevzdal kameru i se záznamem policistům, kteří slbili, že mu ji vrátí do 48 hodin. Vrátili - bez karty se záznamem, zato s argumentem, že záznam nemůže být zveřejněn, neboť by ohrozil integritu vyšetřování. Pritchard dal věc k soudu, a za měsíc měl kartu i se záznamem zpět a záznam odvysílala televize. Policisté byli vyšetřováni, a poté prohlášeni za nevinné; zatímco jejich činnost přispěla k Dziekanskiho smrti, síla kterou použili byla soudem považována za rozumnou. Incident ale přidal další otazník do mračna pochybností okolo bezpečnosti taserů - nesmrtících elektrošokových zbraní, od roku 2008 povolených i pro Českou policii.

Zaznamenávání chování autorit je též známý jako inverzní dohled, podskupina "sousveillance". Sousveillance, slovo vytvořené Stevem Mannem pro záznam svého vlastního okolí s použitím ručního nebo na těle připevněného zařízení, je přirozená reakce na dostupnost vhodných záznamových zařízení a neustálý dohled provozovaný různými autoritami. Jeden z prvních významných příkladů je incident s Rodney Kingem. Řadový občan s videokamerou roku 1991 z okna svého domu natočil gang losangeleských policistů, brutálně bijících černocha během rutinní dopravní kontroly. Příslušníci byli souzeni, ale shledáni nevinnými. Části záznamu, odvysílané roku 1992 několika televizními stanicemi, spolu se zprávou, že policisté vyvázli bez trestu, způsobily občanské nepokoje v Los Angeles; jejich výsledkem bylo 53 mrtvých, 7000 požárů, přes milión dolarů škod, a několik menších nepokojů v ostatních městech. Policisté byli poté souzeni znovu; dva byli shledáni nevinnými, další dva odsouzeni na 30 měsíců odnětí svobody. Dalším výsledkem byl vznik mnoha organizací copwatch, skupin občanů dohlížejících na činnost jejich místní policie.

Jiný, novější incident je z roku 2007 z demonstrace v Montebellu. Hlavoun z Quebecké policie tvrdil, že mezi demonstranty nebyli přítomni policisté. Video natočené účastníkem jej usvšdčilo ze lži. Změnil tedy výrok, nyní tvrdil, že infiltrátoři jsou jen mírumilovní pozorovatelé - navzdory tomu, že to samé video ukazovalo agenty provokatéry v maskách, policejních botách, a s kameny v rukou.

Roku 2009, během summitu G20 v Londýně, Ian Tomlinson, trafikant vracející se domů z práce, zemřel při průchodu oblastí protestu. Média označila za příčinu smrti infarkt, ukázala fotografie policistů a lékařů pokoušejících se zachránit Tomlinsonův život, a oznámila, že demonstranti na policisty pokoušející se Tomlinsona resuscitovat házeli předměty. Následujícího dne několik svědků poskytlo novinám The Guardian alternativní verzi, později potvrzenou Nezávislou komisí pro stížnosti na policii (Independent Police Complaints Commission). O pár dní později The Guardian získal a uveřejnil video natočené jedním z demonstrantů, ukazující policistu, který zezadu napadl pomalu jdoucího Tomlinsona, udeřil jej do zadní části nohou obuškem, a pak jej násilím srazil na zem. Za přihlížení policie protestující pomohli otřesenému muži zpět na nohy. O několik minut později zkolaboval a zemřel. Zprávy o protestujících zasypávajících policii "palbou střel" se také ukázaly jako nepravdivé. Záznam, snadno dostupný online, rozlítil občany; Metropolitní Policie, již dlouho ztrácející důvěru, musela vysvětlit další případ. O pár dní později se navíc ukázalo, že první pitva byla zvoraná a že Tomlinson zemřel na vnitřní krvácení. Soudě podle případu Juana de Menezese, brazilského elektrikáře zabitého londýnskou policií v metru v červenci 2005 poté, co byl mylně identifikován jako sebevražedný terorista, můžeme se připravit na mnoho dalších policejních lží a dezinformací. Policie se dokonce musela omluvit profesionálním novinářům, které donutila opustit klíčové oblasti protestů. Stejně jim to nepomohlo; policie už dávno nemá kamery jen na své straně. Bezpečnostní kamera může "nefungovat" jako v případě de Menezese; video natočené kolemjdoucím, v desítkách kopií na Internetu, se neutralizuje mnohem hůř. Policie je nyní donucena ochutnávat svou vlastní medicínu. Chutná hořce.

V červenci 2005 česká policie agresivně rozehnala CzechTek, free tekno festival. Do operace bylo nasazeno přes tisíc těžkooděných policistů, slzný plyn, vodní děla, a dost bití na to, aby i Lars Ulrich, bubeník Metallicy, zezelenal závistí. Paroubek, tehdejší ministerský předseda, se stal neslavným svou hlasitou podporou policejního útoku, a svým tvrzením, že cíle policejní represe nebyly "tančící děti, ale nebezpeční lidé". Fotografie a videa pořízené televizními štáby i samotnými účastníky zaplavily Internet a způsobily dlouhodobou nevoli vůči Paroubkovi, tehdejšímu ministru vnitra Bublanovi, a jejich gangu robokopů. Nic moc dalšího se ale nestalo, oba jsou stále ve vysoké politice - nic překvapujícího, neboť čeští politici jsou známí jako takřka neodstranitelní. Policie později odmítla poskytnout lékařům, ošetřujícím jednu z obětí zásahu s chemickými popáleninami, informace o složení směsi v slzotvorných granátech, tvrdíc, že se jedná o utajenou skutečnost. Ale i krátký pohled na Internet odhalí, že jejich pečlivě střežené tajemství je ortho-chlorbenzyliden malonnitril, lépe známý jako CS, a používaný v téměř veškeré současné policejní slzotvorné munici.

* Policie proti kamerám

Autority, vědomy si moci kterou lidem dávají jejich kamery, špatně snášejí, když se jejich poddaní hlásí o svá práva. Mnoho fotografů na obou stranách Atlantiku bylo obtěžováno, obvykle pod nyní tak módní záminkou boje proti terorismu, za zjevný zločin projevení zájmu o budovu, most, setkání lidí, nebo průmyslový objekt - a honěno ochrankou, vyslýcháno policií, donuceno vymazat své fotografie, nebo dokonce jejich vybavení bylo na nějaký čas zabaveno. Zatímco situace v USA není růžová, Velká Británie je možná nejhorší ze všech takzvaných demokratických států. Pod rouškou protiteroristické hysterie policie vyhrožuje fotografům zatčením, nebo ještě hůř, jako v případě Stephena Clarka, nešťastníka nařčeného na podzim roku 2008 z fotografování krytů kanalizace v Manchesteru. Policie jej zatkla kvůli podezření z přípravy teroristického činu, držela jej ve vazbě dva dny, ve snaze být děsivější než sami teroristi prohledala jeho dům, telefon a počítač, a nenašla nic. V prosinci 2008 newyorská policie zatkla fotografa za focení vlaků - pro fotosoutěž Amtraku, tamní vlakové společnosti; NYPD má něco jako tradici v obtěžování fotografů a v lhaní o jejich právech. Přes Atlantik, v Británii, podle blogu War on Photography, bylo již přes 80,000 lidí vyslýcháno podle zákona Prevention of Terrorism Act kvůli fotografování, nejčastěji vlaků. Navzdory všudypřítomným sledovacím kamerám policisté reagují zvlášť alergicky když jsou sami fotografováni - není divu, bereme-li v úvahu, jak často jsou fotografie nebo videa použity jako důkazy zneužívání jejich pravomoci nebo dokonce přímo trestné činnosti. Maurice Harrington, newyorský policista, desetkrát udeřil občana kovovým obuškem a pak jej obvinil z napadení; protože, jak sami víme, policista nikdy nelže, kdoví jak by to s obviněným dopadlo kdyby incident nenatočil náhodný kolemjdoucí. Harrington je nyní sám vyšetřován. Dva newyorští policisté z oddělení narkotik zatkli muže za to, že jim během tajné operace prodal drogy; video z bezpečnostní kamery ale později prokázalo, že nebyli v žádném kontaktu s dotyčným ani s třemi dalšími podezřelými. Mnoho podobných incidentů se objevuje po celém světě, jako houby po vlahém jarním dešti, a policisté jsou naštvaní- V Británii je protizákonné fotografovat "členy ozbrojených složek, členy zpravodajských služeb, a policisty", pod hrozbou deseti let vězení - pod záminkou hádejte čeho? Války s terorismem.

Nepříjemnosti se stávají i těm, co dohlížejí na policisty. Jeff Pataky, operátor blogu Bad Phoenix Cops (Špatní policisté z Phoenixu), byl za svou kritiku odměněn policisty z Phoenixu v Arizoně. Gang uniformovaných banditů vpadl do jeho bytu, zkonfiskoval všechny počítače, záznamová média a dokumenty týkající se jeho soudního sporu s policií. Blog samotný je umístěn na blogspot.com, službě třetí strany, mimo okamžitý dosah arizonských uniformovaných hrdinů veřejného pořádku, a je stále v činnosti; nelichotivé informace, často od samotných znechucených poctivých policistů, jsou stále publikovány. Policie také udělala razii na Davida Barnese, jednoho z policistů, podezíraného z toho, že je Patakyho informátor; prý se připravují další razie na ostatní podezřelé informátory. Modrý kód mlčení, nepsaná sada pravidel podle kterých je oznámení pochybení jiného policisty považováno za zradu, je policejní verzí mafiánského zákona mlčení, omertá.

Občas se oběťmi paranoie stávají turisté. Klaus Matzka, 69 letý kameraman v důchodu, a jeho patnáctiletý syn, turisté z Rakouska, byli v dubnu 2009 přistiženi v Londýně, jak se dopouštějí podezřelého chování fotografováním architekturálně zajímavé stanice Vauxhall. Policisté si zapsali jejich jména a adresy, a donutili je vymazat z jejich fotoaparátů všechny fotografie týkající se dopravní infrastruktury. Mnohé další turisty potkal stejný osud. Matzka je rozhodnut se do Londýna nikdy nevrátit. Vzhledem k tomu, kolik pěkných míst ve světě je, je to asi dobrá rada i pro ostatní turisty.

Zákaz fotografování je odsouzený k neúspěchu. Smazané soubory, pokud nejsou později přepsány, mohou být na paměťových kartách obnoveny. Fotoaparáty v mobilních telefonech začínají mít použitelnou kvalitu, a s trochou cviku je možné fotografovat a tvářit se přitom jako že telefonujeme. Kamery skryté v taškách, jen s otvorem pro čočku, jsou běžnou metodou používanou novináři v represivních režimech, třeba v Barmě; a co funguje v Barmě, bude fungovat i v Londýně. Policie si vybrala válku, co nedokáže vyhrát.

Proti vůli majitele oblasti mohou být natočeny i celé filmové scény. Produkční tým filmu Andělé a démoni (Angels and Demons), dějově předcházejícímu Danu Brownově "Da Vinci Code", se setkali s předvídatelným nedostatkem spolupráce Brownovými romány naštvané katolické církve; filmaři nedostali povoilení natáčet ve Vatikánu. To je nezastavilo. Převlečeni za turisty získali mnoho hodin videozáznamů a přes čtvrt miliónu fotografií ve vysokém rozlišení, a požadované ulice a kostely udělali jako počítačový model.

* Internetové hlídky

Zneužívání autority není jediným předmětem zájmu veřejnosti. Roku 2005 pes mladé ženy zanechal aromatický dárek na podlaze vagónu metra v Seoulu. Žádosti cestujících o úklid nebyly vyslyšeny; majitelka psa dokonce nabídnutý papírový kapesník použila k utření zadku psa, přičemž exkrement samotný ostentativně ignorovala. To bylo moc i na notoricky zdvořilé Korejce. Z kapes ven šly mobilní telefony, fotografie byly pořízeny a umístěny na Internet. Během několika dnů si incident získal mimořádnou pozornost, žena byla identifikována, její jméno a další osobní informace byly jako trest zveřejněny, byla donucena opustit univerzitu a nyní je celosvětově známá jako Dáma psího lejna (Dog Shit Girl). Následovaly další příklady, často zahrnující ukradené elektronické zařízení, které bylo stále bezdrátově připojeno k serveru - zloděj typicky pořídil nějaké své fotografie a zařízení je bez jeho vědomí automaticky nahrálo na web pro sdílení fotek, kam měla oběť stále přístup. Hranice mezi spravedlivým vigilantismem a lynčujícím davem ale zůstává nebezpečně tenká.

* Politici přicházejí na scénu

Bylo by nelogické, aby se na takovém potenciálu nesvezli politici. Tradičně tito parazité využili jakékoliv dostupné médium, aby se pokusili prodat své ideologie důvěřivým voličům. Veřejné debaty, noviny a letáky, rádio, televize, statické webové stránky, MySpace a Facebook, online video, Twitter - nic nezůstalo nepovšimnuto. Kandidát lépe připravený na práci s novým médiem má mnohem lepší šance; klasickým příkladem je debata Nixona a Kennedyho z roku 1960, kterou Nixon prohrál zejména kvůli podřadnému vzhledu. V amerických volbách posledních let začali kandiáti a jejich stoupenci využívat YouTube k publikaci videoklipů podporující jejich stranu a napadající protivníky. Demokraté zde získali počáteční vedení, jako pokus kompenzovat lepší financování Republikánů, které jim spolu s mediální hegemonií Ruperta Murdocha umožnilo dominovat tradičním placeným reklamám v televizi a vysoce sledovaným Fox News. Do rvačky jsou nyní zapojeni všichni, ať už v sebepropagaci nebo útokům na oponenty, ať už videa fanoušků, videa nenávistná nebo zesm졚ňující. Nepříejmné momenty kandidátů jsou nyní online navždy, a public relations taktiky se lépe odhalují. Když Rudy Giuliani přerušil schůzku s National Rifle Association aby odpověděl na telefonní hovor své ženy, vypadal jako milující manžel - dokud někdo nevyštrachal tři měsíce starší záznam přesně téže scény v jiném prostředí. Z milujícího manžela se rázem vyklubal chladný manipulátor.

I v české politice se YouTube začíná používat jako útočná zbraň. Po prohraném hlasování vlády o ztrátě důvěry se objevilo patetické video od dotehdy vládnouci strany ODS, emocionálně připomínající bolestivé historické okamžiky a srovnávající nedůvěřující hlasy od několika členů Koalice se zradou, namísto toho, aby byl z problému obviněn Bursík, jehož pokus o řízení Strany Zelených silou, Katuško, silou se mu vymstil a v klíčovém momentu ho stál několik drahocenných hlasů. Zdeněk Schwarz, náčelník pražské záchranné služby a kandidát ODS do Senátu, potkal svůj osud v říjnu 2008. Třináct let staré video opustilo archívy pražshých hasičů a pohodlně se usadilo na YouTube. Schwarz byl ukázán jako řadový záchranář, tvrdohlavě odmítající žádosti hasičů aby slezl do díry a stabilizoval pacienta, a ukazujícího docela nízký zájem o svou práci - v kontrastu s jeho předvolebním sloganem "umím pomoci". Zhruba během týdne video získalo přes 50,000 shlédnutí, bylo zobrazeno na mnoha blozích, a zmínky se objevily i na serverech některých novin; některé z nich, jmenovitě idnes.cz a blesk.cz, odkazy brzy stáhly, což vedlo ke spekulacím blogosféry o vlivu politiků na média. Navzdory zamoření města billboardy s usmívající se tvářičkou a oranžovou záchranářskou uniformou vyhrál Schwarz o zoufale malý počet hlasů, a incident nijak nevylepšil jeho reputaci mezi kolegy senátory; prakticky všichni to video viděli také.

* Válkotainment

Populárním žánrem v psychologické válce jsou extrémistická videa. Nejběžnější varianty jsou poprava stětím, mučednická videa, instrukce, a dokumentace úspěchu. Občas je nějaký nešťastný kontraktor přepaden v horách Afghánistánu nebo poušti Iráku, chvíli držen v zajetí, poté popraven. Video je pak rozšířeno jako vzpruha pro ostatní radikální Islamisty. Mučednická videa jsou veřejná prohlášení o úmyslu ukončit vlastní život vyhozením sebe a několika kolemstojících do vzduchu, sloužící jako vzpomínka a obhajoba jejich činu, a závazek, který už nelze vzít zpět. Instruktážní videa jsou podobná těm civilním, ale namísto výuky štrikování nebo opravy odpadu učí jak vyrobit bombu. Dokumentace úspěchu jsou obvykle připravovány natáčením scény útoku z bezpečné vzdálenosti, poté uveřejněny jako pobídka pro ostatní skupiny. Pak jsou zde ještě kazatelé, Wahabistická verze televangelistů, šířící memy jejich agresivní verze víry. Autority přirozeně přijímají protiopatření, podmínky poskytování služeb mnoha video webů podobné záznamy zakazují, a jejich tvůrci a šiřitelé jsou často trestně stíháni. V mnoha případech i pouhá přítomnost takového videa v počítači či mobilu stačí k tomu, aby se z náhodně kontrolovaného občana - a potenciálně i lidí, s kterými udržoval kontakty - stal důležitý podezřelý.

Roku 2003 začla válka v Iráku a rychle degenerovala na konflikt čtvrté generace proti vysoce decentralizovanému nepříteli. Jednoduchost sdílení informací umožnila povstalcům kombinovat zdroje a znalosti a drasticky zkrátit vývojový cyklus pro improvizované zbraně. Techniky používané Irskými Republikány byly adaptovány pro podmínky Blízkého Východu a nové byly vyvinuty. Metoda objevená jednou skupinou byla rychle rozšířena i do ostatních skupin. Mocná americká armáda byla donucena rychle reagovat na neustále se objevující nové hrozby.

Natáčet a publikovat videa zabíjení výbuchem je perfektně legální, pokud jste vládní síla. V prosinci 2008 izraelská armáda, IDF, uveřejnila množství videozáznamů z kontroverzní operace Lité Olovo (Cast Lead), série útoků na údajně teroristické cíle v Gaze. Objevila se hlasitá proizraelská komunita, nahrávající videa na rozličné weby, a přidávající komentáře, nahrazující vizuální nejednoznačnost záznamů. Palestinci neměli mnoho šancí odpovědět - přístup většiny médií do oblasti byl zablokován, ale mnoho materiálů dokumentujících rozsah destrukce a utrpení se stejně dostal ven - spolu s množstvím nenávistných videí vyprodukovaných v jiných regionech, a příznivců Palestinců označujících videa IDF jako nevhodná; Google, vlastník YouTube, pak některá z nich stáhl, alespoň dočasně. Nezvykle vyvážená povaha internetového mediálnáho pokrytí operace opět dokazuje, že ve věku Internetu a fotoaparátů v mobilech už není a nebude možné plně kontrolovat toky informací.

Zrnitá, neostrá videa, často z termokamer, zaznamenávající útoky IDF typicky umožňují několik interpretací a pochopení spotřebitele závisí na komentáři doplněném IDF. Příkladem budiž bombardování nákladního auta, do něhož byly nakládány kovové válce. Izrael tvrdil, že se jednalo o rakety. Ahmad Sanur, vlastník vybombardovaného auta, nabídl jinou verzi - válce byly kyslíkové bomby pro sváření v jejich dílně. Video je stále k dispozici na LiveLeak, jedné z alternativ k YouTube. Záznam z termokamery v letadle je v nízkém rozlišení a zrnitý, ale dost dobrý na to, aby se dal provést určitý stupeň analýzy obrazu. Podle verze IDF jsou černé válce nakládané do auta rakety Grad, varianty starých dobrých Kaťuší. Ale při porovnání tloušťky a délky objektů se známou velikostí lidí a auta, válce vypadají jako o dost tlustší a kratší než 122mm v průměru a přes 2.5 metru dlouhé rakety Grad, a připomínají spíše svařovací bomby.

* Zábava, hry a podvrhy

Zdaleka ne vše co je online je pravda. Roku 2004 Benjamin Vanderford vytvořil slavné video se setnutím hlavy. S použitím falešné krve natočil svou popravu v Iráku - aniž opustil San Francisco. Video, dokud bylo ještě považováno za pravé, získalo širokou popularitu v amerických mainstreamových médiích i na islamistických webech, a posloužilo jako úspěšný experiment v oblbnutelnosti oficielních i neoficielních médií.

Podobný krásný mediální hack, jehož účelem bylo trknout lidi aby začali přemýšlet o povaze mediální reality, nastal v červnu 2007. Členové umělecké skupiny Ztohoven získali přístup ke kabeláži kamery snímající panorama krajiny v Krkonoších, a nahradili signál, přenášený v reálném čase do ranního vysílání, verzí vylepšenou o atomový výbuch z amerického testu z 50. let v Nevadské poušti, pravděpodobně získaný ze záznamů na Archive.org. Vysloužili si mnoho potlesku, nějakou tu suchou nemastnou kritiku, a žalobu státního zástupce za šíření poplašné zprávy - kterýžto soud později vyhráli. Video je samozřejmě k dispozici na YouTube.

Další mediální podvrh, i když bez významného použití Internetu, byla reklamní kampaň na Český sen. Dvojice studentů FAMU, znepokojených nárůstem bezuzdného konzumerismu a stupněm vlivu reklamy, se vydala za businessmany a objednala reklamní kampaň oznamující otevření velkého nového hypermarketu na okraji Prahy dne 31. května 2003. Byly billboardy, byly letáky, byly televizní reklamy nabádající lidi aby "nepřišli" a "neutráceli". Kampaň nalákala přes tři tisíce spotřebychtivých spotřebitelů na louku, na jejímž vzdáleném konci se skvělo lešení vypadající jako přední strana nákupního centra. Řeč byla pronesena, páska byla přestřižena, dav byl vypuštěn na louku - a zjistil, že byl podveden. Někteří pochopili, co chtěli autoři vyjádřit, jiní se komicky rozčilovali. Výsledkem události byl dokumentární film, závěrečná práce studentů, vydaný v únoru 2004, který později vyhrál množství ocenění.

* Jak zacházet s disidenty

Popularity blogů a jejich moci při formování veřejného mínění si všimly i vlády. Diskuse jsou monitorovány, použité IP adresy jsou operátory zaznamenávány a ukládány, a občas si Dlouhá Ruka Zákona sáhne pro nešťastného bloggera, který se odvážil použít svou svobodu projevu závadným směrem. Z mnoha zemí je blokován přístup na velké servery s blogy; censorware, filtrovací software, se sice dá s příslušnými znalostmi obejít, ale mnozí civilisté nevědí jak, bojí se, nebo nemají zájem. Mnozí však zájem, odvahu i vědomosti mají; samotné blokování je tedy nepříliš účinné, a tedy je třeba nasadit i jiné taktiky. Jedna z nich je nasazení placených (nebo dostatečně politicky uvědoměle zblblých) bloggerů, píšících komentáře a odklánějících diskuse směrem od závadových témat. Nejlépe známý příklad je Padesáticentová strana (50 Cent Party, womaodang), fungující v Číně a pojmenovaná po půl yuanu za komentář pro placené ochránce správného myšlení. Její činnost začla roku 2005, kdy univerzita v Nanjinu najala své vlastní studenty, aby kontrolovali politickou nezávadnost elektronických nástěnek a postarali se o nesprávné názory ještě v zárodku. O dva roky později byla tato metoda běžná po celé Číně, a roku 2008 existoval i oficielní výcvikový program pro armádu vládních bloggerů. Jejich počet se odhaduje mezi desítkami a stovkami tisíc. Rusko má prý podobný systém, nejméně od roku 2003, známý jako Web Brigades, webové brigády - skupiny komentátorů napojených na bezpečnostní složky, šířících prokremelskou propagandu a odvádějících pozornost od závadových témat. Novější článek popisuje webové brigády jako Team G. Roman Sadykhov, ruský politik, tvrdí, že se mu podařilo proniknout do skupiny "livejournalových bojovníků", operativců šířících propagandu Kremlu po sociálních sítích v souladu s instrukcemi Vladislava Surkova, Putinova pobočníka. Protože, podle Surkova, mozky lidí musí být nacionalizovány.

Jiné země naproti tomu marginalizují projevy nesouhlasu ješě efektivněji - nenaslouchají. Disidenti jsou, namísto stíhání, aktivního umlčování a věznění, prostě ignorování. Široká veřejnost je pak krmena dietou pečlivě vybraných povrchních "novinek" o celebritách a různých pseudoudálostech. Těch pár, kteří mají zájem, si opravdové zpravodajství někde najde, bude o něm diskutovat s hrstkou stejně zaměřených jedinců, a v čase voleb bude jejich dobře informovaný příspěvek někde na druhém desetinném místě výsledků. Nejhlasitější pak dostanou příležitost pomoct, poté co souhlasí jsou absorbováni do organizace kterou se snažili kritizovat, a pak jsou uvnitř marginalizováni a jejich vliv anulován. Tato velmi efektivní metoda je též známá jako represivní tolerance.

Další oblasti zastávají tvrdou linii, jak je vidět z několika příkladů. Začátkem roku 2009 byl v Thajsku odsouzen blogger k deseti letům vězení, snížených z dvaceti poté co se přiznal, za publikaci upravené fotografie krále - což bylo porušení zákona o počítačové kriminalitě. Ten samý rok zemřel ve vězení íránský blogger, uvězněný rok předtím za urážku Khameneiho - v online komentáři určeném jen hrstce přátel. Blogger v barmě dostal dvacet let koncem roku 2008 za karikaturu vojenského vůdce. Malajský blogger dostal dva roky za kritické poznámky; přístup k jeho blogu byl v rámci Malajsie zablokován, v rozporu se slibem vlády z roku 1996 že Internet nebude cenzurován. V Moroku byl blogger uvězněn na dva roky a pokutován za kritiku krále. V Egyptě dostal blogger čtyři roky odměnou za "urážku" Islámu a prezidenta. Roku 2006 v San Franciscu Josh Wolf, blogger a novinář na dlouhé noze, strávil celkem 226 dní v base, neboť odmítl zradit své zdroje informací a předat policii videozáznam z demonstrace. Ruský blogger dostal rok podmínku za nepřátelský komentář o policistech. Jihokorejec byl uvězněn bez nároku na kauci za online kritiku vládní finanční a bankovní politiky a hrozí mu až pět let. Singapurec byl uvězněn za článek kritický k tamnímu Nejvyššímu soudu. Množství čínských disidentů okusilo hněv autorit poté, co Yahoo, MSN a Google, tyto bašty svobody slova a západních hodnot, prozradily vládě jejich identity. Jen špička ledovce, v porovnání s níž represivní tolerance najednou vypadá docela atraktivně.

* Zakázané knihy, zakázaná slova

I v takzvaných demokraciích jsou věci, o kterých je zakázáno diskutovat. V Evropě je nejběžnějším příkladem historický revizionismus, zejména popírání Holokaustu; několik autorů se už dostalo do problémů s policií. Politicky nekorektní vyjadřování je další příklad; nejen pro otevřený rasismus a provokování k násilí, ale i humor namířený na nepřízpůsobivé menšiny může způsobit potíže, jak se přesvědčil český blogger známý jako Sandstorm když v květnu 2005 dostal předvolání na policii k podání vysvětlení svého komentáře na idnes.cz, kde si dělal legraci z romského televizního večerníčku. O čemž později pilně napsal zprávu na blog d-fens. V květnu 2001 si česká policie vyžádala logy serveru rozmysli.to, kde se Petr Pávek, starosta Jindřichovic pod Smrkem, dopouštěl trestného činu podněcování k porušování zákona o sčítání lidu tím, že zveřejnil své starosti o soukromí obyvatel a zpochybnil právo státu vědět některé z požadovaných informací z nastávajícího sčítání lidu, úkonu povinného pro obyvatele; mnozí později výhružkám desetitisícovou pokutou nepodlehli a papíry tiše nezaslali; prošlo jim to. Švýcarsko kriminalizuje pochybování o některých genocidách, například Arménského masakru z roku 1915, k malé radosti Turecka, kde se naopak tvrdí, že k ničemu takovému nedošlo. Gregorius Nekschiot, pseudonymní holandský karikaturista, byl zatčen 13. května 2008 a jeho domov byl prohledán policií za zločin publikace kreseb nelichotivých vůči některým demografickým podskupinám; byl propuštěn po třiceti hodinách, ale jeho mobilní telefon byl zabaven a očekává se, že bude nadále stíhán. Slovensko chtělo od června 2009 kriminalizovat i pouhé přechovávání "extrémistických" materiálů, samozřejmě gumově definovaných. Některé země mají problémy s rouháním; islámské oblasti si typicky chrání své náboženství, ale židovské lobby v západních zemích nejsou o moc lepší a křesťanské nátlakové skupiny si drží třetí místo. Některé oblasti zakazují nedostatek respektu ke státní vlajce a hymně - lepší postup by přitom byl aby se státy chovaly tak, aby si jejich symboly respekt zasloužily. Australští celníci vyhledávají a zabavují soukromě dovážené nepovolené knihy a DVD, a Australan byl usvědčen z vlastnictví dětské pornografie (i když se nakonec z toho dostal jenom s pokutou a podmínkou) poté, co byla v jeho počítači nalezena nemravná kresba s rodinou Simpsonových. Nejhorší ze "svobodných" zemí je opět Velká Británie. Její zákony o pomluvách jsou tvrdé a spletité, a umožňují žalovat za čin spáchaný v jiných zemích, což jí činí populárním místem pro taktické soudní spory. Británie také zneužívá svou protiteroristickou legislativu pro kriminalizaci i pouhého držení informací "pravděpodobně použitelných pro terorismus"; Abdul Patel byl shledán vinným za vlastníctví knihy o improvizovaných výbušninách, pravděpodobně jednoho z volně dostupných amerických armádních Field Manuals. Rizwaan Sabir, student Nottinghamské Univerzity zabývající se studiem taktik teroristů, byl šest dní držen ve vazbě, podroben psychickému mučení, dům jeho rodiny byl prohledán a jejich počítač a telefon byly zabaveny za zločin stažení kopie výcvikového manuálu al-Qaidy z oficielního amerického vládního serveru. Samina Malik obdržela podmínku za vlastnictví ilegální literatury, mimo jiné svých vlastních básní.

Ve Spojených Státech byl roku 2006 zatčen, finančně zruinován náklady na obhajobu, a roku 2008 odsouzen k šesti letům vězení a možné následné deportaci Javed Iqbal, podnikatel v oboru satelitní televize, za strašlivý zločin - pomohl zákazníkům přijímat vysílání al-Manar, televizní stanice hnutí Hezbollah, která byla americkou vládou označena jako podporovatel terorismu.

Politické a zbraňové informace nejsou jediná komodita nahánějící mocným strach. Ve Spojených Státech, kde je většina informací zakázaných v jiných zemích pod ochranou Prvního dodatku Ústavy, a kde se tedy často nacházejí třeba servery evropských neonacistů, zakazuje Digital Millenium Copyright Act - DMCA - publikovat informace použitelné například k narušování funkce ochran proti kopírování. Mnozí bezpečnostní konzultanti a experti na kryptografii, včetně profesora Edwarda Feltena, byli zastrašeni hrozbou trestního stíhání a raději přednášky o některých svých objevech stáhli. Tento materiál je tedy často umístěn v jiných zemích. Taková zákonná omezení jsou obvyklá v zemích implementujících WIPO Copyright Treaty; často se proti nim protestuje a ještě častěji se takové zákony více či méně otevřeně nerespektují.

Zákony jsou často zneužívány proti nezávislým vývojářům a dalším hrozbám volného trhu. V říjnu 2003 Sunncomm ohrožoval právníky J. Alexe Haldermana, studenta Princetonu, který se odvážil uveřejnit, že jejich ochrana proti kopírování CD se dá vyřadit zablokováním automatického spouštění ve Windows, například stisknutím klávesy Shift při zakládání CD. SunnComm, po hlasitém nesouhlasu veřejnosti, právníky stáhl. Seth Finkelstein rozhněval právníky firmy N2H2 zjištěním, že blocklist jejich internetového filtru zakazuje i legitimní weby - jev v takových blocklistech vceklu běžný. Niels Ferguson, výzkumník z Holandska, neuveřejnil svá zjištění o slabinách šifry HDCP "chránící" HDMI videosignál z obavy, aby při svých četných cestách do USA neměl problémy. Alan Cox, respektovaný linuxový programátor z Británie, odstoupil z komise USENIXu kvůli obavám z cest do USA; tyto obavy sdílí i mnoho zahraničních vědců. Microsoft vyhrožoval Slashdotu za publikaci perverzí, kterými se pokusili omezit kompatibilitu algoritmu Kerberos. AVSforum cenzurovalo diskuse o software pro přesun nahraných filmů ze zařízení TiVo na jiné počítače. Různé diskusní skupiny o Macintoshích vzbudily nelibost právníků Apple když se odvážily debatovat o detailech komunikačního protokolu mezi programem iTunes a přehrávači iPod. Hewlett-Packard zavedl čipy do inkoustových kazet tiskáren aby přestaly fungovat po určitém čase přestože inkoust není ještě vypotřebovaný, a aby kazety koupené v jedné geografické oblasti nefungovaly v tiskárně z oblasti jiné - trik podobný DVD zónám. Lexmark se soudil s firmou SCC, která se odvážila rozluštit čipy v kazetách Lexmark aby mohla prodávat méně předražený inkoust; SCC vyhrála odvolání, ale trvalo to 19 měsíců po které nesměla své kazety prodávat. Other World Computing, malý prodejce počítačů Macintosh, vyvinul úpravu software iDVD, umožňujícího používat jej i s externími vypalovačkami, pro starší notebooky bez vypalovaček interních; Apple poslal právníka a donutil OWC produkt stáhnout z trhu. Sony se soudilo s dvěma výrobci emulačního software, umožňujícího běh Playstation her na běžných počítačích; firmy by asi měly šanci vyhrát, neboť tvorba kompatibilního software je povolena, ale neměly dost prostředků na k tomu potřebný soud. Roku 2005 Nikon začal šifrovat data pro vyvážení bílé v RAW formátu některých fotoaparátů, s úmyslem donutit všechny, co by s formátem chtěli zacházet v jejich software, zaplatit licenční poplatek; přes hrozby DMCA se na Internetu objevilo několik řešení získaných reverzním inženýrstvím.

Jako alternativa k problémům s Battle.net, online multiplayer serverem pro hry firmy Blizzard Entertainment, se objevil open-source bnetd. Roku 2002 se Blizzard začal soudit. EFF pomáhala s obranou. Roku 2004 Blizzard vyhrál, a roku 2005 vyhrál i odvolání obžalovaných. Původní vývojáři opustili projekt, ale vývoj pokračuje i nadále, v zemích, kde zákony jako DMCA nejsou.

I mimo Spojené Státy je možné dostat se do problémů se zakázanou technologií. Jon Lech Johansen, norský teenager, spolu se dvěma dalšími programátory, uveřejnili DeCSS, software schopný prolomit CSS, slabou a mizernou šifru používanou na video streamy uložené na DVD discích. Účelem bylo umožnit přehrávání DVD na Linuxu, pro který nebyl k dispozici žádný legálně licencovaný přehrávač. O několik měsíců později provedla norská policie v jeho bytě razii a zabavila jeho počítače. Od tehdy až do roku 2004 se pak vedla zdlouhavá bitva právníků, na jejímž konci byl Johansen osvobozen a žalobce se rozhodl ve sporu nepokračovat. Mezitím začalo další kolo bitvy soudů s Internetem, když se právníci DVD Copy Control Association snažili dostat zubní pastu zpět do tuby a zakázat zveřejňování různých CSS dekodérů. Programátoři, právem nakrknutí právnickým šmejdem promenujícím se po jejich příslovečném trávníku, odpověděli barážovou palbou nejrůznějších implementací a forem, od pár řádek kódu v Perlu natištěného na trikách přes různé formy steganografie až po zazpívání algoritmu jako písničky.

Kryptografie, alespoň dokud to americké autority víceméně nevzdaly, bývala velmi spornou oblastí informací. Zákonem byla klasifikována jako zbraně a munice, a zakázána exportovat ze Spojených Států. Což bylo v přímém konfliktu s celosvětově přístupnou architekturou Internetu. Mnohé weby, distribující např. PGP nebo 128bitové SSL knihovny pro browsery, vyžadovaly autorizaci IP adresou pocházející z území Spojených Států. Jenomže - nejen že taková geolokace nebyla moc spolehlivá, ale po Státech bylo množství veřejně přístupných proxyserverů, obvykle když nepozorný administrátor špatně nastaví přístupová práva, a nabulíkovat takovým serverům, že pocházíte ze Spojených Států, bylo tedy docela jednoduché. Mnohý zahraniční technik, nespokojený s tím, že jej pitomá americká legislativa nutí k používání méně zabezpečeného software, se de jure stal pašerákem zbraní - aniž se přitom musel zvednout od klávesnice. Vedejším efektem byl i odliv většiny civilního vývoje kryptografie mimo území USA. Situace trvala dokud někdo v Clintonově administrativě nedostal náhlý záchvat zdravého rozumu a většina nesmyslných omezení byla zrušena. Ale i nyní část z vládních bludů zůstává v platnosti, a některý software se nesmí dodávat do některých destinací. Nic s čím by si ale neporadil nějaký ten proxyserver a nějaký ten švindl. Ani předtím však ale programátoři nesnášeli dobře, že jim nějaký papaláš diktuje co mohou a nemohou dělat; algoritmus RSA, jehož export v digitální formě byl zakázaný, dostal myriády různých reprezentací - od oblíbených triček s natištěným kódem až po emailové podpisy a tetování.

Specifickou problematikou jsou jednotlivé úniky informací. Někdy jsou na úklid situace přivoláni právníci; to často situaci jenom zhorší a informaci ještě více rozšíří. Jiné způsoby mohou být vhodnější. Roku 1999 se na Internetu objevil seznam agentů MI6, britské zahraniční tajné služby; obviněn byl Richard Tomlinson, bývalý MI6 agent. Následovalo mnoho kraválu, rychle se objevilo mnoho různých verzí seznamu, a zjistit, která je ta pravá, se stalo obtížným.

* David vs Goliáš, Goliáš vs David

Proti sobě nemusejí stát jen bloggeři a vlády. Začátkem roku 2009 byl energetický gigant Electricite de France přistižen při infiltraci počítačů Greenpeace, oponenta jejich plánu postavit jadernou elektrárnu. Vyšetřování incidentu stále probíhá.

Nevládní organizace se často střetávají s mocnými protivníky, vládními i firemními. V červenci 1985 byl Rainbow Warrior, loď Greenpeace použitá v různých operacích včetně monitorování francouzských jaderných testů v Pacifiku, potopen explozí dvojice náloží v novozélandském přístavu. Nálože nainstalovali agenti DGSE, francouzské zahraniční tajné služby. Lodní fotograf byl nešťastnou náhodou zabit. Trvalo několik měsíců mezinárodního nátlaku, než Francois Mitterand, tehdejší prezident, přiznal zapojení vládních sil. Trvalo dalších dvacet let, než byla odhalena Mitterandova osobní autorizace k této diverzní operaci.

Policie se často aktivně pokouší infiltrovat protestující skupiny. V březnu 2009 ve Skotsku navštívili dva důstojníci ze Strathclydské policie Mathildu Grifford, členku skupiny Plane Stupid, a nabídli jí peníze, spolu s jemnými výhružkami kádrovým škraloupem a potížemi při pozdějším hledání zaměstnání pokud odmítne, výměnou za udávání jejích přátel. Mathilda setkání tajně nahrála a záznam poskytla novinám The Guardian.

V dubnu 2009 se provalilo, že britská vláda, jmenovitě Department for Business, Enterprise and Regulatory Reform, předávala důvěrné informace získané policií o protestech Climate Camp, skupiny ochránců životního prostředí, energetickému koncernu E.ON.

Soukromý sektor nezůstává pozadu. Na bloggery, kteří si dovolují být přiliš kritičtí, jsou vypouštěni právníci. Počátkem roku 2009 byl spuštěn blog "Fact about Goldman Sachs", Fakta o Goldman Sachs, kritický vůči velké investiční bance. Jen o pár týdnů později si bankéři zaplatili mocnou právnickou firmu, aby je zbavila problému a otravného kritika umlčela, pod záminkou toho, že blog porušuje "práva na intelektuální vlastnictví" banky. (Všimněmež si paralely se zneužíváním konceptu intelektuálního vlastnictví Scientologií.) Zmíněný blogger je ale ostřílený, neboť podobnou bitvou prošel už jednou, když dokumentoval mizernou práci stavební firmy Lennar.

V březnu 2009 v USA asi 2000 lékařů začalo využívat službu, která jim poskytuje licenční smlouvy, které pacienti musí podepsat; tím se zavazují, že nebudou psát a na webu publikovat negativní hodnocení lékařovy práce.

Pro boj Davida a Goliáše ale není Internet nutnou podmínkou. Roku 1986, dlouho před existencí webu, rozdávala malá londýnská organizace na ochranu prostředí letáčky kritické vůči firmě McDonald. Jako odpověď hamburgráři najali soukromé detektivy, kteří nepohodlnou organizaci infiltrovali, vloupali se do kanceláří a odcizili dokumenty. Dokonce se vyspali s jedním z členů při pokusu získat informace metodou známou ve špionážních kruzích jako honeypot. Pak začal soudní spor. McDonald's, který žalobou pro pomluvu vyhrožoval už asi padesátkrát předtím, i těžším protivníkům jako Channel 4 a významným publikacím, očekával omluvu a tvrdil, že všechna tvrzení organizace jsou lživá. Tři z pěti obžalovaných tak učinili. Steelová a Morris, přes nedostatek finančních prostředků, neustoupili. A byl to pořádný souboj, s intenzivním zájmem médií - čin co vstoupil do dějin pod názvem McLibel, McPomluva. Roku 1995 na soukromé schůzce hamburgráři nabídli mimosoudní vyrovnání - darovat peníze na charitu dle výběru Steelové a Morrise, pokud tito přestanou mluvit s médii a rozdávat letáky - kritizovat korporaci v soukromí mezi přáteli jim stále bylo povoleno. Odpůrci souhlasili, pod podmínkou, že McDonald's přestane propagovat své restaurace, ale má povoleno je doporučovat soukromě. Setkání také potají nahráli. Roku 1996 byl založen website McSpotlight.org, dokumentující kauzu. Roku 1997 soudce rozhodl většinou ve prospěch hamburgrářů, a odsoudil dvojici k zaplacení 60,000 liber odškodného. Tito se okamžitě odvolali. Roku 1998 podali žalobu na Scotland Yard, za poskytnutí důvěrných informací soukromým detektivům McDonald's - a vysoudili omluvu a 10,000 liber. Ten samý rok byl o případu natočen dokumentární film. Roku 1999 shledal odvolací soud další z výroků odpůrců pravdivými, a snížil odškodné na 20,000 liber. Dvojice se odvolala znovu, tentokrát neúspěšně, neboť jim bylo odmítnuto právo na právního zástupce. Pak se obrátili na Evropský soud pro lidská práva, ECHR, se stížností na britskou politiku že bezplatná právní pomoc není poskytována v případech pomluv, a obecně na komplexitu a represivní charakter britských zákonů o pomluvách. Roku 2005 ECHR shledal, že Británie porušila právo dvojice na spravedlivý soud a na svobodu vyjadřování, a nařídil britské vládě zaplatit odpůrcům 57,000 liber. ECHR též zdůraznil neférovost celého procesu díky nerovnováze sil mezi stranou s několika tisíci liber prostředků a multimiliardovou megakorporací s těmi nejlepšími právníky a zákony co se dají koupit. Později téhož roku byla vydána nová, doplněná verze dokumentárního filmu McLibel.

Takové právnické taktiky jsou známé jako SLAPP, Strategic Lawsuits Against Public Participation - strategické soudní spory proti veřejné angažovanosti. Korporace využije nerovnováhy v dostupných prostředcích, a vycucává protivníka drahými soudními spory, dokud tento bitvu nevzdá z únavy nebo protože mu dojdou peníze. Často na zastrašení a odstranění protivníka ze scény stačí i pouhá hrozba soudním sporem. Na získání dostatku prostředků pro efektivní boj potřebuje jednotlivec dostatek ostatních, co jej podpoří morálně i finančně. K získání takové sítě je potřeba publicita. Internet tento úkol o něco zjednodušuje.

Právníci jsou oblíbená útočná zbraň megakorporací. Spamigace (spamigation), soudní pře s velkým množstvím obžalovaných najednou, je metoda použitá RIAA během víceméně neúspěšného pokusu zpomalit nárůst sdílení hudby. Roku 2001 firma DirecTV, po získání seznamu zákazníků prodejce, který dodával nástroje mimo jiné použitelné pro příjem kódovaného satelitního vysílání, rozeslala výhružky více než 120,000 lidem a vyžadovala platbu značné sumy, nebo že bude následovat obžaloba ze satelitního pirátství - a později zahájila přes 24,000 soudních sporů, i s těmi, kteří si jenom koupili cenově dostupnou čtečku na smartkarty bez jakéhokoliv úmyslu relevantního k satelitům. Roku 2007 EchoStar rozeslal soudní obsílky sedmnácti prodejcům přijímačů CoolSat, s požadavkem na jména a adresy všech co takový přijímač koupili během posledních pěti let. Důvodem bylo tvrzení, že takový přijímač se dá upravit pro satelitní pirátství. EFF se úspěšně pokusila jejich pokus zastavit, neboť taková aktivita hrozila otravováním nevinných lidí právníky. Scientologická "církev" je široce známá svým taktickým využitím právníků; doktrína Fair Game, definující zacházení s nepřáteli organizace, specificky jmenuje použití právníků pro obtěžování i zruinování protivníků - aniž je nutné, aby případné soudní spory vůbec byly vyhratelné. Vyhrožování soudy - záležitostmi nepříjemnými, stresujícími, okrádajícími oběť o čas i peníze - se stalo vcelku standardní metodou ulmčování kritiků, ucpávání úniků informací, a zbavování se obdobných otravností. Některé z takových pokusů jsou dokonce nazývány "právní terorismus".

Britské zákony o pomluvě představují celosvětové riziko. Roku 2003 protiteroristická výzkumnice Rachel Ehrenfeld ve Spojených Státech publikovala knihu "Funding Evil" (Financování zla). Šejk Khalid bin Mahfouz, nařčený v knize ze získávání financí pro teroristické skupiny, zažaloval autorku v Londýně; k tomu stačilo, aby si asi 23 lidí koupilo knihu v Británii přes Internet. Jelikož podle britských zákonů je důkaz pravdivosti výroků na obžalovaném, a Ehrenfeld odmítla zveřejnit své zdroje, bin Mahfouz soud vyhrál. Kniha je v Británii zakázána a autorka tam nemůže cestovat, aniž by riskovala donucení zaplatit 110,000 liber odškodnění a soudních výloh. Bylo jí též nařízeno zničit existující výtisky knihy - což odmítla, a namísto toho vydala druhé vydání.

Pro úspěšné zahájení soudního sporu v cizí zemi v ní musí být příslušný problematický materiál vydán, a žalobce musí mít v daném teritoriu dobré jméno, které by mohlo být poškozeno. S nástupem prodejců rozesílajících knihy do celého světa, a celosvětově dostupných webů, je všechno potenciálně publikované všude - s příslušnými právními riziky.

Samotná existence některých zákonů může potlačit i zcela legální aktivity, díky strachu z drahých potíží, nebo, v případě legálních aktivit, které jsou ale považovány za kontroverzní, i jen z jejich prozrazení. Termín "chilling effect", mrazivý efekt, byl vytvořený v padesátých letech ve Spojených Státech, a přešel do běžného slovníku poté, co Nejvyšší Soud zrušil zákon, podle kterého měly poštovní úřady zadržovat příchozí zahraniční zásilky, považované za komunistickou propagandu, a nedoručit je, dokud příjemce nevyplní a nepodepíše bumážku, potvrzující jeho úmysl takové zásilky přijímat. Výraz charakterizuje účinek takových zákonů na svobodu projevu, neboť způsobují strach, že se lidé dostanou do problémů, a způsobují ten nejhorší druh cenzury - autocenzuru.

Internet přidal do arzenálu internetových neurvalců ještě jednu zbraň: žádost o odstranění obsahu. V mnoha jurisdikcích nejsou internetoví provideři zodpovědni za obsah na svých serverech, za podmínky, že na žádost závadný obsah odstraní. Obvykle je závadností narušení copyrightu. Žádosti samotné jsou ale zřídkakdy zkoumány. Je snadné poslat fax se stížností na Youtube, i s úplně vymyšleným jménem a adresou, a nechat nepohodlné video odstranit - a tím i ze všech blogů, které na něj odkazují. Roku 2007 patnáctiletý chlapec, vydávající se za Australian Broadcasting Company, přesvědčil YouTube, že má odstranit stovky klipů z televizní show "The Chaser War on Everything". Ve skutečnsoti ABC podporuje takovou distribuci této show, protože to přivádí další diváky. YouTube nejen že klipy odstranila, navíc ještě poslala uživatelům, kteří je na servery nahráli, varování a výhružku zrušení jejich uživatelského účtu.

* Maskovaná reklama

Postavit se odhodlaným masám uživatelů je obtížné. Jako čínské vládě, i korporacím došlo, že hrubá síla často vyvolává více odporu, než za tu námahu stojí; adoptovaly tedy metodu padesáticentové strany a propojili ji s klasickým astroturfingem, s výsledkem vypadajícím jako grassroots campaign, ale centrálně řízeným a organizovaným. Bloggeři jsou placeni za články nakloněné korporacím, nebo mohou být zřízeny celé falešné blogy. Články na Wikipedii jsou editovány aby vyzněly ve prospěch komerční entity, nebo vládní politiky; k několika takovým odhalení už došlo, napč. různí vládní zaměstnanci editující životopisy různých kandidátů. 

V lednu 2009 Mike Bayard vložil inzerát na Amazon Mechanical Turk - službu, zprostředkovávající za drobné poplatky člověkominuty práce pro malé úlohy zatím nevhodné pro automatizaci počítačem - nabízející 65 centů za 100% pozitivní recenze na jistý bezdrátový router. Zběžný pohled na LinkedIn odhalil, že Mike je obchodní zástupce firmy Belkin. Záležitost byla publikována, zprávy si všiml Slashdot, získala širokou popularitu, firma se omluvila. 

Magpie, firma platící za příspěvky na Twitteru, nabízí lidem peníze za zařazování zpráviček, vypadajících jako vlastní pozitivní názory na produkt, do jejich komunikačních kanálů; produkty jsou přiřazovány jednotlivým autorům podle obsahu jejich předchozí komunikace; jejich přátelé, kteří zprávy od daného autora čtou, si pak mají myslet, že příslušná zpráva je jeho skutečný názor. Takže pekař dělá reklamu na rohlíky, technik se "spontánně" rozplývá nad počítačem. Adobe, Skype, Apple, Kodak, Cisco - jen malý vzorek velkých jmen natolik zoufalých nad mizerností svých produktů, že se sníží i k takové taktice. Zatím jsou takové falešné zprávičky jednoduše odhalitelné - různí autoři říkají slovo od slova totéž - ale metoda se bude časem vylepšovat.

K reklamě mohou být použiti i červi. V dubnu 2009 využil javascriptový červ bezpečnostní díru v nové funkci Twitteru. Červ do statusu a profilu napadeného uživatele přidal kód, který nakazil ty, co si infikovaná data zobrazili, a začal jeho jménem rozesílat zprávičky, propagující StalkDaily.com, službu podobnou Twitteru - její autor napsal i toho červa. Podobní červi jsou možní - a objevují se, někteří i s nebezpečnějšími funkcemi - i pro ostatní weby.

* Zámky na regiony, zóny DVD, a protiopatření

Cenzura může mít i formu omezení přístupu k informaci pro nějaké území. Struktura Internetu umožňuje mapování IP adres na geografickou oblast, za pomocí databáze párování IP rozsahů na geografické regiony. Mapování může mít přesnost na jednotlivá města nebo dokonce i vesnice, i když ne vždy bývá přesné a někdy se přiřazení IP rozsahu mění v čase jak se rozsahy adres kupují a prodávají. Tyto databáze, např. částečně zdarma k dispozici MaxMind GeoIP, umožňují serverům rozlišovat mezi uživateli podle země, z které se připojují. Toto je často používáno servery jako YouTube, a službmi streamujícími video. Obávané růžové oznámení, že toto video není ve vaší zemi k dispozici, zkazilo radost mnohému cizinci. Naštěstí existují proxyservery, VPN, a další prostředky, umožňující lhát o své lokalitě.

Tenhle trik byl vyzkoušen už dříve, na hardwarové úrovni, s DVD regiony. Svět byl rozdělen do šesti očíslovaných oblastí. Přehrávače DVD byly naprogramovány, aby byly ochotné zpracovat jedině DVD ze své zóny. Disky byly označeny číslem zóny, a nebyly prodávány mimo ni. Zákaznící, co si přivezli z dovolené v USA (nebo v Evropě) DVD tam nakoupená, byli nepříjemně překvapeni, když doma nemohli přehrát DVD, které bylo jinak perfektně v pořádku. Naštěstí nelicencované přehrávače používající dekodéry jako DeCSS na takové nesmysly nevěří; ani na další podobné nesmysly, jako nepřeskočitelné ukázky filmů, reklamy, nebo varování že kopírování je ilegální - otravnosti kolektivně známé jako UOP, User Operation Prohibitions, zakázání uživatelských operací. Uživatelé, kterým se to zajídá, jsou pak donuceni udělat si z DVD - často technicky ilegálně - kopii s obnovenou plnou funkcionalitou. Nebo mohou zakoupit přehrávač nějaké málo známé firmy, který je v rozporu s licencí DVD kartelu navržen jako plně funkční, nebo povinně vynechané funkce mohou být snadno obnoveny. Něco podobného, možná ještě otravnějšího, je nyní zkoušeno s Blu-ray, nástupcem DVD. Kódování disků je ještě komplikovanější než u DVD (a stejně se dá snadno prolomit), svět je stále rozdělen do zón, i když teď jen do tří. Mnoho lidí bude stále motivováno k modifikaci svých přehrávačů, protože Japonsko (a tedy většina anime filmů) je v zóně A, zatímco Evropa a Austrálie, kde je žánr méně populární - ale pořád zde má příznivce - jsou v zóně B. To samé platí pro americké filmy.

Korporace milerády nakupují materiál a práci v nejlevnějších oblastech světa, a pak chtějí shrábnout zisky díky geografickému rozdělení trhů. My si to ale nemusíme nechat líbit. Můžeme koupit přehrávače, které nerespektují regionální kódy nebo mohou být "dezónovány", můžeme lhát a švindlovat o naší geografické pozici za použití proxyserverů, VPN, a přátel se servery v cizích zemích, můžeme crackovat náš software a modifikovat hardware i firmware v našich přístrojích, ať už legálně nebo ne. Globalizace by měla mít stejné výhody pro všechny, nejen pro ty bohaté.

* Online video, provideři, konkurence

Zatímco "offline" distribuce obsahu na fyzických médiích má výhodu ve velkých datových kapacitách médií v porovnání s relativně pomalou rychlostí i poměrně rychlých broadbandových přípojek, trpí svou svázaností s nemotorným fyzickým objektem. Čistá data mohou být modifikována snáze a dopravována rychleji a často i levněji. S nástupem široce dostupných kabelových modemů a DSL byl umožněn přenos videa přes IP protokol. Mnozí provideři se spojili s televizními stanicemi a nyní nabízejí svým zákazníkům digitální video. To ale přináší i komplikace, neboť existuje něco jako konkurence. Když provider dodává video vlastním zákazníkům, tito jsou v rámci jeho vlastní sítě. Ale když chce zákazník shlédnout něco od konkurence, příslušný velký objemm dat musí projít přes providerovo připojení k vlastnímu Internetu, která má vyšší cenu za terabyte a omezenější kapacitu než jeho vlastní síť. Což, spolu s více a více populárními P2P aplikacemi jako Bittorent, providery zatěžuje a ukusuje jim penízky ze zisků; navíc provideři běžně prodávají víc, než co ve skutečnosti mají, a pak shlukují uživatele dohromady, aby kapacitu sdíleli - takže ze slíbené dvanáctimegabitové linky se v časech nejvyššího používání stává patetický šnek. Namísto, aby dodali co slíbili, nebo alespoň neslibovali nesplnitelné, provideři čím dál častěji používají limity na přenesená data, a těm, kteří je překročí, snižují rychost nebo účtují více. K malé radosti společností, poskytujících placené video na objednávku.

P2P aplikace spotřebovávají velké množství přenosové kapacity. Podle Cachelogic, anglické firmy monitorující P2P sítě, až 60-80% kapacity běžných providerů, většinu čehož tvoří BitTorrent. Což providery stojí penízky, neboť jejich uživatelé konzumují to, co si koupili - s čímž se přirozeně musí bojovat. Někteří provideři se pokoušejí brzdit P2P komunikaci a monitorují své sítě; odpovědí programátorů bylo zavedení šifrovaných nebo alespoň lehce kódovaných spojení. V srpnu 2007 začal americký Comcast zasahovat do BitTorrentové komunikace zasíláním padělaných paketů, způsobujících přerušení spojení, což mu vysloužilo mnoho kontroverze; Comcast později podlehl negativní publicitě a začal kontrolovat objemy komunikace jinými způsoby, bez ohledu na protokoly. Debata o neutralitě Sítě (Net Neutrality) se zabývá právě touto schopností providerů monitorovat komunikaci a svévolně omezovat používání protokolů a přístup k webům, službám, a své konkurenci - něco, co by provideři, kteří nejsou nic jiného než přesouvači paketů, neměli mít povoleno.

Firmy poskytující kabelovou televizi čelí změnám též. Jejich zvykem je prodávání velkých bloků kanálů, většinu z nichž spotřebitelé nepoužijí; průměrná americká domácnost platí za sto kanálů a používá patnáct. Firmy samozřejmě bojují zuby nehty aby nemusely nabízet kanály jednotlivě - pak by si spotřebitelé namísto základního a rozšířeného balíku koupili jenom ten tucet, co skutečně chtějí. Internet umožňuje přístup k celému světu plnému zdrojů videa - Hulu a YouTube zdarma, nebo za poplatek třeba iTunes, Netflix Watch Instantly, a Amazon Video on Demand; tato svoboda přístupu ke všemu, co si uživatelé přejí, musí být nějak omezena. Nástup dostatečně rychlých a spolehlivých internetových přípojek je tedy zdržována co to jde, a jsou zaváděny omezení množství přenesených dat a další uměle vytvořená znevýhodnění ostatních poskytovatelů videa.

Nástup počítačů mění i televizní vysílání. Obchodní model, založený na nacpání co největšího množství reklam do co nejbulvárnějšího obsahu, je narušen dostupností PVR, personálnách videorekordérů, nahrávajících na vestavěný pevný disk namísto na VHS videokazetu; jedněmi z prvních příkladů jsou TiVo a ReplayTV. SONICblue, výrobce ReplayTV, se promptně stal cílem žaloby, neboť zařízení umožňovalo sdílet nahrané pořady s několika dalšími majiteli ReplayTV přes Internet, a mělo tlačítko pro přeskakování reklam v nahrávkách. Následovaly komické výstupy, kdy chamtiví hlavouni televizních korporací tvrdili, že nedívat se na reklamy je forma krádeže.

* Aktivismus a blokování přístupu

Podle Ethana Zuckermana, spoluzakladatele firmy Tripod.com a později GeekCorps, každá komunikační technologie má dvě použití: pornografie, a aktivismus. Porno je test slabý - cokoliv, co alespoň nějak funguje, bude využito jako přenosový vektor pro obsah se sexuálně explicitní podstatou. Aktivismus je tvrdší zkouška; k tomuto účelu budou adoptovány pouze technologie, které jsou dobře použitelné. Roku 1996 Tripod, nabízející webové stránky zdarma, získal mnoho provozu z Malajsie. Ukázalo se, že u nich našla domov většina malajské politické opozice, které byl do klasických médií odepřen přístup.

Uživateli vytvářená média a Web 2.0, nová generace webu založená na spolupráci a sdílení, hrají v problematice aktivismu významnou roli. Snadnost použití spolu s širokou dostupností dělají z prezentace názorů či fakt záležitost na několik stisků kláves. Snadno se vytváří komunity, zdroje informací se snadno sledují. Koordinace aktivit se zjednodušuje na lokální i globální úrovni. Astronomové sdílejí svá pozorování oblohy, a identifikují neznámé objekty, včetně - k malé radosti příslušných vlád - špionážních satelitů. Planespotteři, pozorovatelé letadel, sdílejí svá pozorování letišť a mapují pohyby letadel, včetně těch, používaných tajnými službami k "extraordinary renditions", únosům osob podezřelých obvykle z terorismu, a jejich transport do zemí, kde mají s mučením či mezinárodními zákony méně problémů; takto byla identifikována např. letadla s registračními čísly N221SG, N313P, N4476S, N44982, N596GA, N85VM, a N987SA. Nebo pohyby různých vládních letadel. Skupina tuniských aktivistů mapovala pohyby jejich prezidentského letadla. Tuniský prezident opouští zemi jen vzácně, ale letadlo bylo často vidět v Evropě. To vedlo ke kritice První Dámy za cestování za nákupy letadlem placeným daňovými poplatníky. Cesty letadla byly zdokumentovány jako video vytvořené z dat zobrazených s pomocí map z Google Earth. Video bylo zobrazeno na blozích aktivistů, ale ty byly v Tunisu už dávno blokovány. Takže bylo umístěno na DailyMotion, populární server pro sdílení videí francouzsky mluvícími lidmi. Krátce poté Tunis zablokoval přístup i na DailyMotion.

Vládou nařízené blokování populárních serverů má nevýhodu; ovlivňuje mnoho lidí. Většina na politiku kašle, ale chce se dívat na zábavná videa. Zablokujte je, a značná část obyvatel začne hledat jak blokaci obejít. A jakmile se lidé naučí základy, už se je nepodaří - alespoň ne za rozumně nízkou cenu - "uchránit" od ničeho jiného. Je tedy produktivnější zatlačit na firmy, poskytující infrastrukturu pro Web 2.0, aby se chovaly jako dlouhá ruka vlád - výměnou za odstranění nepohodlného obsahu vláda odstraní blokování přístupu, a přísun peněz za servírování reklam do dané země může pokračovat.

Metodu dovedla k dokonalosti Čína. Při své velikosti si mohou dovolit mít své vlastní Web 2.0 firmy, se zabudovanou cenzurou. Uživatelé dostanou svou zábavu, aktivisté jsou umlčeni. Zahraniční servery jsou zablokovány, ale většině lidí je to jedno, neboť to co chtějí naleznou na místních, politicky čistých zdrojích.

Aktivisté mohou být - a bývají - uvězněni. Ale web umožňuje protiopatření - přilákat pozornost ostatních lidí, a, klíčový faktor, masmédií. Jakmile se do věci zamíchá CNN a al-Jazira, jednoduché odstranění problémového člověka se může rychle změnit v noční můru v mezinárodních vztazích. Jako bonus, mezinárodně známý vězeň má menší šanci, že bude "zmizen".

Nástup Twitteru, šikovného doplňku SMS zpráv, dále zjednodušil koordinaci velkých skupin lidí. V dubnu 2009 byl Twitter použit v Moldávii ke zorganizování masových demonstrací. Dav narostl na více než deset tisíc lidí a poté zaútočil na několik budov, včetně Parlamentu. SMS zprávy nebyly moc k užitku, neboť vláda nařídila vypnout pokrytí náměstí s demonstrací signálem mobilních sítí - běžný trik když je použit centralizovaný komunikační prostředek - ale nebyla připravena na internetovou komunikaci a mobily s internetovým připojením. Nepokoje v Řecku byly též sebeorganizovány a sebepodněcovány zprávami přes Twitter.

Mnohé "demokratické" vlády se snaží prosadit do legislativy možnost vypnout část mobilní sítě, pod záminkou - už to začíná být docela nuda - terorismu. Nejde náhodou spíš o pojistku proti vlastním naštvaným občanům?

* Rizika a pasti

Web 2.0 je významně centralizován; několik málo snadno zablokovatelných serverů, provozovaných firmami bez tváře, jež se zajímají víc o toky peněz než o svobodu slova, je prostředí náchylné na nepřátelské vměšování. Videa mohou být - a bývají, často pod záminkou copyrightu - odstraňována. (A nahrávána pod jinými názvy, jinými uživateli, nebo na jiné služby; populární alternativou k čím dál tím cenzurovanější YouTube je ruská rutube.) Blogy mohou být odstraněny, a sponzorování přes PayPal může být odříznuto. 

Někdy není používání nejnovějších technologií ten nejlepší nápad; decentralizovanější přístup má výhody. Email nebo instant messaging nebo cokoliv jiného, kde je mnoho serverů které se špatně kontrolují, jsou metody méně náchylné na vměšování, zejména pokud jsou spojení šifrovaná. Instant messaging konference jsou populární v některých zemích, i když i ty mají své nevýhody. Skype může být, spolu s jeho možností komunikovat textem, použit jako peer-to-peer alternativa k rádiovému vysílání.

Web 2.0 má i další nevýhody. Náchylnost na blokování a podobné destruktivní zásahy je jenom jedna z nich. Zrádnější je jeho otevřenost samotná. Lidé volně sdílejí své kontakty na Facebooku, sdílejí komentované fotografie, zapisují své myšlenky pro konzumaci veřejnou i soukromou. Takto je shromážděno obrovské množství informací o jednotlivcích i jejich sociálních vazbách. Zpravodajské služby se radují nad touto hostinou; již není nutné pracně shromažďovat střípky informací, dnes je vše k dispozici pod jednou střechou. Tlak okolí na jednotlivce, aby se stal členem takového sociálního serveru, může být ohromný; jakmile je většina vašich přátel na Facebooku, a používá jej ke komunikaci a koordinaci svých aktivit, nebýt tam také znamená, že jste odříznuti. Nikoliv úmyslně; jenom se stane příliš obtížným na vás pamatovat a informovat vás o jejich aktivitách jinak. Můžete buďto vypadnout z kruhu, nebo vstoupit - se všemi důsledky, i těmi co si nepřejete. Například britská vláda má v úmyslu monitorovat sociální sítě jako Bebo, Facebook, nebo MySpace, a sledovat chování uživatelů - kdo kdy komunikuje s kým. Pak, poté co se někdo z nich stane z nějakého důvodu podezřelým, je snadné dohledat jeho kontakty, převést jejich IP adresy - díky nové evropské legislativně nyní povinně zpětně uchovávané - z logů serverů na adresy a fyzické identity, a naklusat se zásahovou jednotkou a povoleními k domovním prohlídkám. "Hrozba terorismu", používaná vládami jako cheat-kód pro obcházení občanských svobod, toto chování podstatně zjednodušila. V Británii je také povinnost poskytnout policii či soudu dešifrované informace, pokud tyto byly chráněné šifrou, nebo riskovat vězení. Není to pěkné místo k životu. Brrrr.

Situaci ještě zhoršuje multiuživatelská povaha takových sítí. Máme kontrolu nad tím, co dáme online, ale máme méně možností ovlivnit, co dají online naši přátelé. Okomentovaná fotografie nebo neopatrně zmíněné jméno v blogu či komentáři nám mohou způsobit spoustu potenciálních problémů, zejména s nástupem software pro data mining - analýzu velkých objemů dat a vyhledávání potenciálních souvislostí, nyní dostupný pro vše od marketingu po činnost tajných služeb. Prohlížení profilů na MySpace a Facebooku je nyní běžnou součástí prověrek uchazečů o zaměstnání, jejich profilování a posuzování souladu jejich názorů a postojů s požadovanými psanými i nepsanými zákony; stará fotografie z univerzitního večírku s dýmčičkou něčeho zeleného, nebo dávno zapomenutý radikálně politický článek, obojí dostupné přes vhodně položený dotaz internetovému vyhledávači, nás může stát slibnou kariéru nebo bezpečnostní prověrku. Fotografie sdílené online jsou často využívané policií k identifikaci podezřelých a k postihování nezletilých popíječů alkoholu, kuřáků marihuany, nebo účastníků demonstrace. Nástup software rozpoznávajícího obličeje, zatím dostupného veřejnosti jako funkce např. databáze fotografií Picasa a umožňující automaticky popisovat fotografie na kterých je ta samá osoba, situaci potenciálně ještě zhoršuje. Koncem března Facebook spustil, zatím v testovací formě pro malou skupinku uživatelů, Photo Finder - aplikaci vyhledávající fotografie lidí, podle jejich obličejů, v sadách fotek nahraných uživateli na server a v jim přístupným sadám fotografií sdílených jejich přáteli. Microsoft Live Search a krátce poté i Google umožňují vyhledávání obrázků podle podobnosti; rozšíření tohoto konceptu na podobnost obličejů je nejspíš jen otázkou času. Členství v komunitách založených na nějakém společném zájmu je ještě riskantnější - provézt zátah na lidi s kriminalizovaným, nebo třeba i jen nepohodlným, názorem, kteří byli natolik neopatrní, že se k němu přímo či nepřímo veřejně přiznali, a to i zpětně, se pak stává znepokojivě jednoduchým. Internet si pamatuje.

Cloud computing, technologie nahrazující software vlastněný a provozovaný uživatelem na jeho lokálním počítači vzdáleně poskytovanou službou, kdy data uživatelů jsou uložena na síti serverů distribuovaných po světě a přístup k nim je možný z kteréhokoliv počítače přes web za pomocí browseru, přináší širokou paletu rizik. Metoda je to šikovná a pohodlná, lidé se nemusejí starat o zálohy dat a údržbu infrastruktury, ale jejich data nejsou pod jejich plnou kontrolou a přístup k nim typicky závisí na hesle. Hesle, které může být ztraceno, ukradeno, odpozorováno přes rameno, zachyceno keyloggerem pokud je zadáno na stroji zkompromitovaném nepřátelskou osobou (např. ve webové kavárně) nebo červem (např. kdekoliv), nebo, pokud je zvoleno příliš jednoduché, prolomeno hrubou silou. Mnoho přemnoho uživatelů má jako heslo jméno nebo slovo, což trvá typicky maximálně několik tisíc pokusů - což je pro počítač, trpělivě automaticky útočící, víceméně nic. Operátor cloudu, obvykle nějaká korporace, pro kterou jsou zisky důležitější, než soukromí jejích uživatelů, může udělat chybu a zpřístupnit data ostatním uživatelům; chyba u systémů s více uživateli docela běžná. Korporace také může vyzradit data uživatele policii, agentům státní bezpečnosti předstírajícím zájem národní bezpečnosti, nebo obsílkou mávajícímu právníkovi pojišťovny, mstivé brzyexmanželky, energetického koncernu (pokud jsme ekoaktivisté) nebo jakéhokoliv subjektu, který s námi zrovna má problémy. Korporace samotná může analyzovat data uživatelů a použít výsledky pro zaměřování reklamy, prodej dat o zájmech uživatelů reklamním společnostem, nebo je vyzradit státním složkám, jako AT&T učinila s daty o provedených hovorech, která vydala agentuře NSA. Nebo může uživatel něčím nakrknout samotnou korporaci, a o svůj účet - a všechna data v něm - přijít. Závažnost rizik záleží na konkrétnám případu - zda je eventuelní ztráta dat nebo přístupu k nim horší, než jejich prozrazení potenciálně nepřátelským třetím stranám. Svěřovat citlivá data počítačům mimo přímou kontrolu uživatele je nemoudré; přístup k počítači pod přímou fyzickou kontrolou uživatele, zejména bez jeho vědomí, je obtížnější a často riskantnější, než návštěva poskytovatele služby právníkem či policistou. Migrace dat jinam může též být úmyslně ztížena, aby uživatelé nemohli tak snadno odejít jinam v případě například zvýšení ceny služby. Uživatelé také mají mnohem menší volbu ohledně detailů služby samotné, jsou závislí na milosti korporace, která se může rozhodnout neposkytnout požadovanou funkci z komerčních důvodů; viz např. soudní spor o tlačítko přeskakování reklam u ReplayTV. Richard Stallman, se svou Free Software Foundation, je jeden z nejhlasitějších kritiků závislosti na cloudu.

Lidé zanechávají ohromující množství stop o svých aktivitách. Stop skrytých - v logách serverů a v neveřejných souborech, i veřejných - jejich viditelná online aktivita, blogy a komentáře, příspěvky do newsgroups a veřejně archivovaných mailinglistů, příspěvky do wikipedie. (A stopy mimo Internet - nákupy a platby, použití dopravních prostředků - viz např. Oyster Card v Londýně nebo v současnosti OpenCard v Praze, záznamy bezpečnostních kamer, záznamy o telefonních hovorech...) Mnohé jsou dnes prohledávatelné automaticky. Malé, veřejně přístupné kousky informací mohou být složeny, ručně nebo s podporou počítače, do větších celků. Zdánlivě bezvýznamné poznámky - město kde žijeme, oblíbený fotbalový tým, místo kde pracujeme - mohou propojovat pseudonymy s pravými identitami. Jedna stejná neopatrná poznámka, pronesená více identitami, málokdy stačí; větší množství indikuje korelaci, často docela spolehlivě. Specifické obraty v řeči, konstantní chyby v zápisu slov nebo gramatice, nebo méně obvyklé koníčky také mohou zradit. Pak jsou zde i IP adresy, zaznamenávané servery; některé weby umožňují čtenářum komentovat, a zobrazují jejich IP adresy, i když často ukazují jen první dvě nebo tři čísla ze čtyř. I to může být dobrá identifikace identity, zejména v kombinaci s dalšími faktory - a když je vzbuzen zájem ochránců zákonů, tito mají přímý přístup k identitám uživatelů - úplná IP adresa je vytažena z povinně zpětně uchovávaného logu serveru, fyzická identita a místo bydliště jsou získány od providera, a pak dorazí obsílka k podání vysvětlení - nebo banda ozbrojených rambů. Nebo je dotyčný tiše vložen do některé z mnoha databází potenciálních potížistů, kterým je třeba v budoucnosti věnovat více pozornosti.

Nejen v represivních politických režimech je třeba si dávat pozor na hubu. Korporace čím dál tím častěji dohlížejí na mimopracovní aktivity svých zaměstnanců, a vyvozují důsledky. A není to jen o fotografiích dokumentujících pracovní prohřešky, jako ty teenagerky z KFC co se koupaly v umývadle v kuchyni. Nebo zaměstnanci zveřejňující vnitřní záležitosti firmy, jako krátce-na-to-exzaměstnanec Google roku 2005. Nebo zveřejnění fotografie zásilky počítačů Apple doručované do ústředí Microsoftu, jak učinil jejich později ex-zaměstnanec. Roku 2008 jedna australanka na Facebooku označila jednoho z přátel jako "análně retentivního pitomce". Přestože nejmenovala, a přestože myslela někoho jiného, její manažer si to vzal osobně - pravděpodobně proto, že označení souhlasilo - a dal jí oficielní důtku. Chvíli se dohadovala, pak raději odešla ze zaměstnání, neboť kdo by chtěl pracovat pod pitomcem. Šestnáctiletá dívka z Essexu byla po třech týdnech vyhozena z Ivell Marketing & Logistics, neboť na Internetu označila svou práci za "nudnou" - přestože zaměstnavatele nejmenovala. Roseanna Brisbane jednoho dne napsala krátkou poznámku na svůj status ve Facebooku, že v budoucnosti "řekne ne na práci v podělaných vládních úřadech". Kolega, též na Facebooku a zařazený zde mezi její přátele, to viděl, prásknul ji managementu, a druhý den byla vyhozena ze své práce v Queenslandské vládní agentuře a eskortována z budovy. Jane Morgan byla vyhozena z malé firmy zabývající se stavebním managementem poté, co na facebookové "stěně" svého známého napsala, že její práce je odporná; jelikož Morgan je imigrant, může být donucena opustit Austrálii, pokud brzy nenajde jiné trvalé zaměstnání. Ještě horší je situace pro nezaměstnané. Mnoho žádostí o práci bylo odmítnuto kvůli nějakému zdánlivě nevinnému detailu - fotografie z popíjení na večírku, nebo politicky nekorektní poznámce, nebo obrázku v příliš odhalujících šatech - nalezenému online.

Naše stopy na Síti mohou působit problémy i při překračování hranic. V létě 2006 byl Andrew Feldman, 66letý psycholog z Vancouveru, při jedné ze svých častých jízd do USA náhodně vybrán ke kontrole. Pohraničník zadal jeho jméno do vyhledávače, našel jeho článek "Entheogeny a psychoterapie" v respektovaném lékařském časopise Janus Head z roku 2001, kde Felten popisuje své zkušenosti s LSD z konce 60. let, označil jej za nežádoucího, a navždy mu zakázal vstup do Země Svobody - alespoň bez nutnosti vyčerpávajícího, ponižujícího a drahého papírování a žebrání na americkém Department of Homeland Security o dočasné povolení přejet hranice a navštívit domov svých dětí - kvůli přiznanému užívání drog v minulosti. Mluvčí americké Customs and Border Protection později vysvětlil, že jedním z mnoha důvodů pro zamítnutí vstupu jsou zločiny zahrnující morální ohavnost ("moral turpitude"), včetně činů týkajících se kontrolovaných substancí. 

Bezškálové sítě se samovolně organizují podle jednoduchých pravidel preferenčního propojování. Při zanedbání ostatních faktorů je pravděpodobnější, že si nový uživatel vybere ten populárnější server, s více existujícími uživateli. Pravidla růstu bezškálových sítí vedou k přirozenému vzniku sítí s několika uzly vysoce propojenými a spoustou prakticky bezvýznamných uzlů s několika málo vazbami. Je pravděpodobnější, že známe někoho, kdo je široce známý, než někoho náhodně vybraného. Tyto entity s nejvyšším množstvím spojení jsou nejdůležitějšími uzly ve svých sítích - ať již jde o lidi v politickém nebo sociálním kontextu, nebo o počítače v P2P sítích. Jsou tedy i nejvhodnějšími cíli k ovlivnění či zneškodnění. Peer-to-peer síť může být těžce poškozena - na chvíli - když jsou její největší vyřazeny. Komunikace v rámci organizace může být rozbita - na chvíli - když je zabaven jejich server či BBS. Protest může být zrušen dřív než vůbec stačí být připraven, pokud je odchyceno a zavřeno pár tuctů nejznámějších nejpropojenějších potížistů (a poté propuštěno o pár dní později, když událost, proti které se mělo protestovat, skončila, aby síť zůstala v původní podobě a neměla potřebu zformovat centra nová - takže ti samí lidé mohou být sledováni a zavíráni zas a znovu namísto aby se museli permanentně objevovat a honit nově vznikající vůdcové). Vysoce propojená osoba také pravděpodobněji ví něco důležitého, co může vyzradit při výslechu nebo co má na svém počítači co může být zabaven a přezkoumán, než nějaká bezvýznamná plíva s několika málo vazbami na okraji organizačního diagramu. Logy ze zabaveného serveru mohou osvětlit aktivitu jeho návštěvníků - kdo jenom čte (a co), kdo přispívá (a co) - informace užitečné pro další profilování potenciálních podezřelých. Se systémy typu Facebook a Livejournal může být celá komunita rozkryta jediným pohledem na seznam členů - který, pokud sám není zveřejněn, si Autorita může vyžádat od provozovatele služby. Tím, že se stáváme členem takové skupiny, automaticky inzerujeme své zájmy, a-nebo politické či sociální či sexuální preference potenciálně do celého světa.

Tento přístup k sledování komunikací byl používán k rozkrývání různých skupin lidí již dlouho před nástupem počítačů. Obrana je v principu jednoduchá: architektura sítě jako buněk, kde se lidé vzájemně znají jenom v rámci malé buňky, propojení mezi buňkami je úmyslně velmi omezeno, neexistuje hierarchie a tedy ani centrální uzly které by byly obzvlášť zranitelné, a kde rozkrytí celé sítě vyžaduje zdlouhavé vyšetřování každého uzlu, pokaždé pouze se zoufale malým množstvím rozkrytých vazeb na ostatřní uzly. Tato metoda je specificky navržena na zneškodnění zranitelnosti typických bezškálových sítí. Cena je ale vysoká - efektivita komunikace napříč celou sítí je drasticky snížena.

Komunikační vzorce jsou zajímavé i pro inzerenty; někteří lidé určují směry vývoje ve svých sociálních sítích, jiní spíše následují. Identifikujme ty, co ustanovují nové trendy, zaměřme na ně marketing, a můžeme z nich udělat de facto své prodejce. Tato snaha vede k financování a vývoji infrastruktur vhodných pro takové analýzy, což je v dalším kroku využito vládami i soukromými vyšetřovateli; ty samé vlastnosti sítě, ze kterých se dá odvodit, kdo má největší vliv na své okolí a tedy na koho nejefektivněji zacílit marketing, dokážou říct i který radikální duchovní by měl být deportován, kteří z protivníků našeho byznysu jsou nejvhodnější kandidáti k neutralizaci, nebo čí reputaci by bylo dobré takticky zničit, než získá dost následovníků, aby se z něj stala opravdová potíž.

Ze stop, co lidé zanechávají na webu, mohou být rekonstruovány docela detailní profily jejich názorů, preferencí, zájmů, úroveň znalostí v různých oblastech, politická orientace, a další, často velmi soukromé, faktory. Poskytovatelé reklam mají zájem; Google, se svým přístupem k velkému množství informací o uživatelích jeho služeb, na tom vystavěl svůj model kontext-relevantní inzerce. Komunikační vzorce - kdo mluví s kým, kdo čte čí blogy a kdo reaguje na jaká témata nebo osoby - jsou další skupinou velmi citlivých informací, s vysokou zpravodajskou hodnotou. V dnešní neklidné době jsme všichni potenciální teroristé, a tedy i potenciální spřátelenci teroristů - nebo snad můžete zaručit, že žádná jednotlivá osoba, s kterou jste za poslední rok komunikovali telefonicky nebo emailem, není zapletena do terorismu, nějakého trestného činu, nebo třeba i jen podvratné činnosti?

* Duben 2009, výhledy na další pětiletku

Internet a s ním spojené služby se vyvíjejí závratným tempem. Technologické milníky - počítače, modemy, rychlá levná dostupná připojení k Internetu, levný diskový prostor, kodeky pro zvuk a video - činí další technický vývoj na nich závislý vcelku nevyhnutelným. Moc reálné inovace zde není; většina pokroku je o náhradě konvenčních komunikačních metod komunikací přes Internet. Mezi ručně napsaným pamfletem přibitým na vrata kostela, souborem na BBS, nebo článkem na blogu je jen malý principielní rozdíl; jediné rozdíly jsou způsobené charakteristikami použitého komunikačního média.

Vývoj v blízké budoucnosti pravděpodobně povede stejnou cestou inkrementálních změn, s občasným technologickým průlomem krátce poté, co nastanou všechny technologické faktory nutné pro široké přijetí a používání dané nové disruptivní technologie. Uživatelská rozhraní budou navrhována jako vizuálně atraktivnější, někdy na úkor vlastní funkcionality.

V oblasti mobilních telefonů, a bezdrátových technologií obecně, postupuje vývoj obzvlášť rychle. Rychlosti pevných internetových připojení, alespoň v metropolitních oblastech, dosahují bodu za kterým jsou další zlepšení málo podstatná - ještě vyšší rychlost nepřinese nic moc víc než trochu vyšší maximální rozlišení streamovaného videa nebo o pár minut rychlejší download filmu. Mobilní telefony typicky mají podstatně pomalejší připojení, a i malá vylepšení zde mají významnější dopad, zejména v kombinaci se smartphony - telefony se schopnostmi počítačů, a netbooky - zmenšenými verzemi notebooků, některými i s vestavěným mobilním modemem. Širší nasazení smartphonů, v kombinaci s povahou kapitalismu vyžadující rychlejší a rychlejší nástup na trh bez ohledu na chyby, (zákazník si vždy může nechat nahrát novější firmware - ve svém vlastním čase), udělá z mobilů živnou půdu pro červy všech druhů. Uživatelsky jednoduché hackovací nástroje pro script kiddies - rádobyhackery s málo znalostmi ale o to většími rameny - se objeví i pro mobilní platformy, spolu se snadno použitelnými generátory trojanů a červů. Psychologické potíže s návykem na okamžitou dostupnost informací se stanou ještě obvyklejšími; Blackberry telefony jsou již dávno nazývané "Crackberry", podle vysoce návykové formy kokainu.

Přenosná zařízení s lokální bezdrátovou konektivitou se stanou běžnějšími. Lokální bezdrátová datová spojení se začnou používat jako alternativa kabelů, a budou s nimi potíže. Zvláště v případě přenosu, skladování a zobrazování multimediálních dat budou uživateli neočekávané problémy s DRM, digital restriction management, technologiemi pro omezení kopírování a kompatibility; mnoho spotřebitelů si již naběhlo, když zjistili, že jejich předražený hardware s HDMI nemá, nebo má nepodporovanou či nekompatibilní, verzi HDCP. Pokroky v technologii baterií a solárních článků a možná první prototypy využívající bezdrátový rezonanční přenos energie, dále zlepší použitelnost přenosné elektroniky. Objeví se chytré senzorové sítě, zatím v malém rozsahu.

Lidé se stanou ještě závislejšími na všudypřítomné technologii. Technologie, zoufale rychle tlačená na trh, bude ještě nedovařenější a nespolehlivější. Spotřebitelé, mnohonásobně spáleni, zcyničtí. Ceny budou stlačeny dolů, neboť kdo chce draho platit za něco, z čeho se stejně nejspíš zase vyklube šunt, což dále sníží kvalitu nabízených produktů, jak jest popsáno v ekonomickém pojednání George Akerlofa z roku 1970, "The Market for Lemons: Quality Uncertainty and the Market Mechanism" (Nejistá kvalita a tržní mechanismy). Objeví se snahy o kompenzaci informační asymetriemezi prodejcem a kupujícím, která je základní příčinou této nejistoty; zákaznické recenze produktů se stanou důležitějšími. Následně se koupené, falešné recenze stanou ještě běžnějšími než dnes. Což může vést k zavedení nějaké formy sledování a hodnocení reputace autorů.

Microsoft bude přistižen, jak si kupuje zkreslené průzkumy, ukazující jejich produkty v méně negativním světle, než by si zasloužily. Už zase. Slashdot a ostatní blogy o tom s radostí napíší.

Dalším postupným vylepšením je širší nasazování geolokačních technologií. Některé fotoaparáty nyní mají vestavěné GPS pro automatické geotagování fotografií. Existují i zařízení, co zaznamenávají pozici v čase, a poté pomocí příslušného software umožní, po nahrání fotografií do počítače, podle časů, kdy byly pořízeny, automatické geotagování do EXIF záznamů u fotek i pro fotoaparáty bez vlastní podpory GPS. Kombinace mobilního Internetu se vždy známou pozicí umožní sdílet pozici uživatele, což umožní jednodušší setkání s přáteli co se náhodně dostanou do blízkosti, a jednodušší sledování dětí, zaměstnanců, manželů, nebo manželek. Kombinace geolokace se službami typu Twitter umožní rychlé sdílení informací vztažených ke geografickým lokalitám - od dopravní situace až po recenzi restaurace, což může být zobrazeno v reálném čase na mapě. Řidiči budou moci ještě jednoduššeji sdílet umístění rychlost měřících kamer; kombinace detektoru radaru, přijímače GPS, a GSM transceiveru umožní proces automatizovat - auto projede kolem radaru, zachytí signál, a na mapách všech ostatních řidičů přihlášených do takového systému se zaznamenaný radar objeví.

Pokrok v rozpoznávání hlasu může umožnit spolehlivé hlasové ovládání přístrojů a textovou komunikaci diktováním zpráv. V amerických a kanadských městech je funkční služba Goog-411, hlasové vyhledávání firem. Google nabízí službu zdarma, za účelem nasbírání velkého množství fonémů - hlasových vzorků důležitých pro rozpoznávací systémy - od různých lidí. Nejen že budeme moci mluvit k našim počítačům; ta samá technologie umožní i mnohem přesnější než současně používanou indexaci a automatický datamining našich odposlechnutých telefonních hovorů.

Objeví se inovativnější metody kombinace a vizualizace dat. Augmented-reality brýle s vestavěnými displeji, doplňující realitu o projekci relevantních dat, umožní jednoduchý přístup ke geotagovaným datům za pohybu, a spolu s mobilním přístupem k různým databázovým serverům dají uživatelům lepší informovanost. Reklama bude následovat, databáze budou znečištěny augmented-reality spamem; jako přirozená obranná reakce se objeví filtry proti reklamě, a nastane dynamická rovnováha. Různé bezpečnostní složky, často jedni z prvních uživatelů nových techologií, získají lepší možnosti orientace v ohromných množstvích našmírovaných dat, což dále zvýší šanci nevinných občanů na to, aby se stali falešným pozitivem při vyšetřování možného terorismu, nebo toho, co bude zrovna populárním nebezpečím týdne. Fúzní centra, donucena vysychajícím financováním a nedostatkem skutečných teroristů k rozšiřování svých aktivit, použijí protiteroristickou techniku i legislativu na ještě intenzivnější sledování občanů, a budou se zabývat čím dál tím bezvýznamnějšími trestnými činy. Protiteroristické zákony jsou již nyní v Británii používány obecními úřady k postihování takových nebezpečí pro společnost, jako vyvážení odpadků ve špatné dny, nebo odhazování odpadků, nebo nepovolený prodej korýšů. Další země budou následovat příkladu Británie.

Google povede trend dataminingu profilů uživatelů. Koncentrace zvyšujícího se množství služeb v rukou jedné korporace - GMail, Panoramio, YouTube, Orkut, online úschovna dokumentů, reklama, blogy, Google Voice, Google Maps (a zaznamenávání toho, kdo se kdy koukal na co a kdo kdy plánoval jakou cestu), možná brzy i Twitter, vše s vestavěným nejmodernějším vyhledáváním... - usnadňuje sbírání a vytěžování dat o uživatelích. Potenciál Google přejít na temnou stranu, na velmi velmi temnou stranu, je vysoký.

Provideři budou čelit nárůstu požadavků na objemy přenesených dat, převážně díky online videu ve vysokém rozlišení. Nastane období poziční války, limity na data a při jejich překročení další placení nebo zpomalení připojení, a jako vedlejší účinek - nebo možná zamýšlený efekt - zvýšení obtížnosti přístupu k videům servírovaným subjekty jinými než je samotný provider. Nasazení multiterabitové optiky na páteřních sítích situaci o něco ulehčí.

Internet bude nadále přebírat roli klasických rádiových a televizních přenosů. Některé televizní přijímače již teď mají přípojku na Ethernet, a umožňují sledovat video streamované z Hulu, Netflixu, YouTube, a dalších služeb pro hosting a "půjčování" videozáznamů. Zde se objeví bitevní pole, kde za zájmy uživatelů budou bojovat hackeři za pomoci hardwarových modifikací ("chipping") a změn firmwarů, a proti nim bude stát armáda právníků a těžké zbraně DRM, digitálního managementu omezení můžností nakládat s přijímaným záznamem. Obětí zde bude současný model reklam; počítač v každé televizi umožní jednodušší a možná i automatizované přeskakování či utišování otravných reklam. Na druhé straně bude umožněna individualizace skladby reklam servírovaných jednotlivým domácnostem, nebo i individuálně; zintenzivňující se dohled nad uživateli zde bude nápomocen. Tento dohled se již stal, v Británii, když British Telecom prováděl své testy deep-packet-inspection technologie Phorm, umožňující odposlouchávat dopravu a zaznamenávat individuální činnost uživatelů.

Vlastníci autorských práv budou pokračovat v prohrané válce s P2P sítěmi. Cenzurní systémy, nejdřív nasazené kvůli dětské pornografii - nikdo přeci nebude něco takového bránit, takže příslušné zákony projdou docela hladce - budou použity k blokování přístupu na výměnné sítě. "Three-strikes" zákony - dvě varování, pak odpojení od Internetu - budou přijaty v některých zemích, jako opatření proti sdílečům souborů; díky nedostatku odvolacích procedur - notifikační dopis bude často považován za postačující - se toto stane další možností k otravování lidí: pošle se pár dopisů, třeba i padělaných, oběť pak přijde o Internet. Díky nárůstu důležitosti Internetu i pro každodenní aktivity se toto stane ekvivalentem trestu domácího vězení za přebíhání silnice. Později nahrávací a filmové společnosti, zatlačené do rohu ztrátou zákazníků i umělců, neboť noví umělci budou v pokušení podepsat kontrakt spíše s menšími entitami ochotnými využívat nové ekonomické modely a nové metody distribuce, přijmou fakt, že je v důsledku levnější dát lidem to, co chtějí, za cenu, kterou jsou ochotni zaplatit. DVD prodávaná na stáncích za 50 korun zatočí s takzvaným pirátstvím lépe, než celá armáda právníků.

Klesající cena přenosných médií poskytne alternativu k P2P sítím. Co byla kdysi místnost plná CD, dost pro celé studio rádia, se vejde na jediný pevný disk dnes, a na mrňavou paměťovou kartu zítra. Adidasnety, sítě založené na fyzickém transportu médií, se stanou doplňkem internetových přenosů. Objeví se darknety, tězce šifrovaní a anonymizovaní následníci současných P2P sítí; již existují, ale jejich přijetí je znesnadněno pomalostí způsobenou požadavky na anonymizaci. Toto bude kompenzováno dostupností rychlejších připojení, a dohledem nad neanonymními sítěmi a postihováním jejich uživatelů. The Pirate Bay a další podniky již také nabízejí slibně vypadající připojení přes VPN.

Pro čtení textových dokumentů se objeví nová zařízení na bázi elektronického papíru; některá jsou už na trhu, zatím předražená. Mnohá budou, jako Amazon Kindle, těsně napojena na svou mateřskou korporaci, včetně systému pro digital restriction management, zabraňujícího volnému přenášení souborů mezi čtečkami. Objeví se potenciálně ilegální úpravy pro obnovení jejich plné funkcionality.

Celníci a možná i policie budou použiti k hledání nezákonných kopií. Návrh ACTA, mezinárodní smlouvy pro potírání padělků, je připravován neveřejně, za vysokého utajení. Některé z návrhů zahrnují dát pohraničníkům pravomoc inspekce přehrávačů hudby, telefonů, počítačů, a záznamových médií a vyhledávat soubory považované za nelegální. Evropská Komise popírá, že se to negativně dotkne jednotlivců, ale sliby politiků mají tendenci být poněkud nespolehlivé. Stupeň utajení příprav podezření jenom podporuje.

Existující ekonomické modely, založené na vzácnosti a vysoké ceně za jednotku, budou pro zboží, které se dá zredukovat na čistou informaci, čelit konkurenci dostatku a ceny nízké až zdarma. Na jedné straně Creative Commons a podobné licence, na druhé straně piráti. Rostoucí množství hráčů na trhu začne spoléhat na alternativní ekonomické modely.

Právní a mimoprávní bitvy kolem sdílení souborů se dále zintenzivní. Někteří provideři, např. British Telecom, blokují přístup na The Pirate Bay a další sdílecí servery; někteří z nich dobrovolně, jiní z donucení zákony nebo právníky. Uživatelé se přesouvají na méně známé služby, blokování napadají, nebo obcházejí. Sdílení souborů se nadále vyvíjí a zintenzivňuje. Jsou nasazováni právníci a policie. Každé právní vítězství velké mediální korporace je zároveň ztráta zbytků její dobré pověsti v očích veřejnosti.

Zintenzivní se blokování různých typů webů. Systémy nejprve nasazené pod rouškou boje s dětskou pornografií budou adoptovány pro potlačení ostatních "nežádoucích" jevů, od podněcování k nenávisti - příhodně gumově definovaného - až po politickou opozici, sdílení souborů, a "nepohodlné" technické informace, včetně informací jak obcházet blokády a filtry. I pouhé pokusy získat přístup k zakázaným informacím mohou být trestně stíhány. Lidé se zradikalizují, ještě více se odcizí svým vládám, a ztratí i zbytky respektu pro Zákony.

Dostupnost Internetu umožňuje Mnoha Chudým se organizovat a svým množstvím se stát protiváhou Několika Bohatých, kteří zatím drží politicko-ekonomický systém v šachu. Lidé, znechuceni šíleně dlouhou a neustále prodlužovanou dobou trvání autorských práv, formují "pirátské strany", Pirate Parties, politické strany zaměřené na reformu autorských práv a posílení ochrany soukromí na Internetu. Švédská Piratpartiet byla založena v lednu 2006, další následovaly ve Španělsku, Rakousku, Německu a Polsku; v USA, Británii, Argentině, Finsku a Austrálii ještě nejsou registrované, ale již jsou aktivní, a diskuse o založení probíhají v České republice, Holandsku, Chile, Brazílii, Kanadě, Švýcarsku, Novém Zélandu, Srbsku, Rumunsku, Irsku, a Peru. Jak celosvětově narůstá napětí mezi držiteli autorských práv a koncovými uživateli, tyto strany se objeví i v dalších zemích a jejich členská základna poroste, což z nich učiní malou ale doufejme významnou sílu v politice - a cíl pro konvenční úsilí o marginalizaci existujícími politickými strukturami.

Dostupnost smarrtphonů neustále připojených k Internetu dále zamíchá ekonomikou telekomunikací. Tradiční účtování hovorů po minutě bude postupně nahrazováno softwarem typu Skype. Dostatek procesorového výkonu umožní šifrovat hovory, což o stupeň zlepší soukromí před zvědavými zraky vládních složek. Posílání textových zpráv přes anonymizující sítě - nepraktické pro vlastní hovory - může skrýt i kdo si povídá s kým. S pomocí softwaru třetích stran, které samy nejsou telekomunikačními operátory (kteří jsou povinni ukládat informace o uskutečněných hovorech a nověji i o pouhých prozváněních), mohou být prováděny i telefonní hovory, aniž by byl zanechán nějaký záznam; pokud uživatelé už nejsou pod přímým dohledem, fakt, že spolu mluvili, bude po zavěšení zapomenut. Stopy ale mohou zůstat v samotném telefonu.