Věnováno straně zelených

S Jakubem Patočkou jsem se setkal asi před dvěma měsíci v čajovně Amana. Zdálo se mi to poměrně výstižné - stejně jako čajovny by i Strana zelených mohla být v Čechách novým kulturním proudem, místem setkávání lidí určitého způsobu života, pro které v této zemi nebylo dosud místo.
Jakub zajímalo, zda bych souhlasil s členstvím v čestném výboru Strany zelených. Přestože jsem jeho nabídce rozuměl, bylo mi upřímně líto, že sází na popularitu umělce, kterému v Praze chodí na koncert patnáct lidiček a z toho deset pořád těch samých.
Nevím, zda ho tento můj pohled nezdeptal ještě víc než mé další politické úvahy. Navrhoval jsem mu, aby Strana zelených vyhledávala lidi, kteří BEZ OHLEDU NA SPOLEČENSKÉ ZAŘAZENÍ nějakým způsobem v životě uskutečňují to, co si Zelení dali jako hlavní heslo svého programu, totiž KVALITU ŽIVOTA.
Zisk by nebyl v tom, že Zelení by možná získali nějaké další členy, ale především v tom, že by jim tito lidé (teď myslím jak Zeleným samotným, tak veřejnosti) pomohli srozumitelně a PRAKTICKY představit, CO SE VLASTNĚ TÍMTO POJMEM - KVALITA ŽIVOTA - MYSLÍ.
Jakuba jako příklad člověka "z jiných vrstev", který také usiluje o kvalitu napadlo, že by to mohl být například majitel havlíčkobrodského pivovaru Bernard, který vyrábí (pokud se nemýlím) "živé" kvasnicové pivo. To se mi zdálo výstižné, protože majitel pivovaru je představitelem průmyslu a obchodu, lidí, kteří mají ke "kvalitě života" neméně co říci než různí tzv. "levicoví výstředníci", se kterými bývá Strana zelených v povědomí veřejnosti spojována.
Nevím, nakolik myšlenka vyhledávat spřízněné lidi napříč společenským spektrem Jakuba zaujala, ale myslím, že si to nedovedl nějak konkrétně představit. Což chápu, protože on je člověkem politické praxe, zatímco já si mohu dovolit v roli poety chrlit co mě napadne.
Takže co ještě takový poeta může chrlit na hlavu osoby politické?
V přístupu zelených - nebo možná spravedlivěji řečeno v přístupu určité skupiny lidí, která hledá nové cesty pro společnost - se mi nelíbilo (jak jsem považoval za nutné Jakubovi sdělit) neustálé kritizování současných politiků, už jen z toho prostého důvodu, že se jim kritizováním vlastně dělá reklama. Negativní reklama je stejně účinná jako pozitivní. Přílišné kritizování navíc prozrazuje určitou vlastní slabost, neukotvenost, nedostatek vlastního názoru - přinejmenším to bude to hlavní, co si veřejnost z takové kritiky vezme. Ne snad důkazy o tom, jak je ten a ten člověk je neschopný, omezený, hloupý (což třeba je), ale pocit, že jde o nějakého mocného, silného člověka, když i jeho odpůrci se takto pořád musí vůči němu vymezovat. Popisuje se to již v jedné staré indické bajce - jakýsi obchodníček běduje před svým přítelem nad skonem Singha, a zpráva se rozšíří tak, že začne truchlit celé království, než se ukáže, že šlo o obchodníkova osla.
Myslím, že to Jakub nepřeslechl, přesto ale oživl teprve v okamžicích, kdy odpověděl ANOALE, tedy kdy se postavil za "nutnost konfrontace". Po očku koukal, zda mě nešokuje výrokem indického politka (Gándhí? - už mi to vypadlo z hlavy...): "Lepší násilí než zbabělost maskovaná nenásilím," ale díky dlouhodobé osobní přípravě na toto téma jsem nijak šokován nebyl, spíše jen posmutněle pokýval hlavou. Stejně smutně jako před týdnem nad volebními plakáty s ironickými portréty politiků, plakátů, které Zelení vrhli do volební kampaně.
Swámí Mahašvérananda, duchovní učitel vidoucí do osudových vazeb mezi každodenností a univerzálním příběhem lidstva mě na posledních přednáškách v Praze zaskočil důrazem na to, aby jeho žáci odmítali tašky z PVC, a propagovali tašky látkové. Swámího vysvědčení míry našich schopností - toho, nač asi tak stačíme - jsem se dosti lekl, ale pokusím si z toho vzít poučení a srozumitelně a zcela prakticky říci, proč chci volit Stranu zelených.
Už čtvrtým rokem úřady nepovolily rodičům a učitelům zřízení střední waldorfské školy, kam chodí i moje děti. Letos ministerstvo školství žádost zamítlo s tím, že přišla po termínu. Termín se zameškal kvůli měsícům předcházejícím průtahů kolem vyřizování žádosti na odboru školství.
Nelíbí se mi stát, který nepoužívá svoji moc k tomu, aby občanům pomáhal, nýbrž proto, aby je přistihnul při jejich slabostech.
Nelíbí se mi narůstající hlučnost, prašnost a vzduch zkažený výfukovými plyny, které stále více zamořují Prahu. Pokusil jsem se to popsat i pro Stranu zelených, jak dále uvedeno, doufám, že míra v určitého patosu není nevkusná.
A jednu maličkost na závěr. Před lety jsem jel s tehdy ještě malými dětmi od Temelína, jehož dokončení, jak se tehdy ještě zdálo, bylo možné protestními akcemi zastavit. Jakub Patočka, Honza Beránek a ještě kdosi z lidiček z Duhy, starajících se o protestní tábor u jaderné elektrárny, seděli za vesnicí, seděli, trošku ztracené postavičky, v takovém lehce zvlněném travnatém údolí. Zdálky vypadali trošku jako sněmující králíci, nebo třeba indiánští náčelníci rokující nad dýmkou míru. Volit zelené jdu tedy proto, že mi možná ten obrázek z nějakého důvodu zůstal živý i dodnes.

Odpověď na otázku Stranu zelených, proč chci tuto stranu podporovat:
Žiji v zemi, kde občané odmítají radioktivní odpad, ale mlčí o zastavení jaderných elektráren. Žiji ve městě, kde přístroje měří jedovaté zplodiny ve vzduchu, ale místo odstranění příčin vyzýváme staré lidi a matky s dětmi, aby nevycházeli ze svých domovů. Nevnímáme už podivnost toho, že každý víkend tisíce lidí vyjíždí po dálnicích hledat les zničený dálnicemi. Léky přestávají léčit, potraviny sytit. Žijeme v obrovi na hliněných nohou, kterého zdá se dokáže srazit na kolena jeden teroristický útok nebo výpadek počítačových sítí a elektřiny.
Od Strany zelených očekávám, že bude v politické sféře zastupovat všechny, kteří cítí, jak potřebné je tuto situaci změnit.




Oldřich Janota
(zasláno 7.6.2004)

    

[novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]

mezivlnami@centrum.cz