Díky vydavatelství Indies spatřily konečně po mnoha letech znovu skutečné světlo
světa (nebo možná spíš zářící tmu jeho odvrácené strany) nahrávky souboru, který
si tehdy v orwellovském roku říkal Džafiri a tvořily ho tři výrazné osobnosti
naší alternativní scény - baskytarista a experimentátor se smyčkami Luboš Fidler,
„písničkář" Oldřich Janota a mág elektrické kytary Pavel Richter. O tmě
mluvím proto, že úplně nejlepší je pustit si tohle dvojCD
v noci, zavřít oči a nechat se unášet horizontálním a zároveň vertikálním směrem,
zavrtávat se pod zem i do hloubi své duše a vylétat do oblak či podvědomí. Může
to ve vás vyvolat depresi, nostalgii, blaženost, smíření a všechny možné další
rozporuplné pocity v nejrůznějších kombinacích a propletencích.
První část s názvem Pleteš nahraná v Brně na Purkyňových kolejích začíná jakousi
overturou v podobě skladby Čekání, kterou otvírá
příznačný text: „V noci nás budí skřípání schodů - místnost se rozpadá - do
černých bodů - Ten podivný nájemník - podniká tůru - šoupá se o stěny - a míří
vzhůru". A už můžete být uvnitř a zároveň naslouchat z vesmírných výšin,
které jsou tak daleko i tak blízko. Následující triptych Neviditelné
věci - Stavy vody - Výkladní
skříně využívá upravené básně Jana Štolby. Tady se ocitáme ve světe dávných
obrazů, vynořujících se v zapomenutých záhybech mysli a zároveň jsme v nehybné
nebo jenom pomalu ubíhající přítomnosti. Tenhle pomalý pohyb končí někde v nenávratnu
- „Vlna na břehu se láme - zmizí v tichu slepých ramen - A nikdo už nic nevymyslí".
Setkáváme se tu s paralelními světy, průnikem světla a tmy, věčnosti i pomíjivosti.
Banální konstatování reality se setkává s transcendentnem a trhající se mraky
jsou konfrontovány s odrazem na hladině řeky. Největšími „hitovkami" jsou
poněkud paradoxně ty nejdelší skladby Měsíc nad Radlicemi
a Žlutý kopec. První z nich je symbiózou vizí
a všedních postřehů, kde „plochou Zemi unášejí čtyři sloni až někam k ohňům
středověkých hranic", ale i přesto nesmíte zapomenout „zas židli venku
přes noc na zahradě a zítra v devět být u zubaře". Celek je mozaikou protichůdných
detailů, které spojuje naléhavá osudovost. Žlutý kopec evokuje abstraktní film,
v němž hraje důležitou úlohu vnitřní barevnost. Opět se tu objevuje imaginativní
motiv lodí a měsíce, ale především stínů, které jsou zase vazbou na zdvojení
obrazu a celkové kontemplativnosti.
Druhé CD s názvem Něco za sebou nahrané v Praze na Petynce má lehce odlišnou
atmosféru. Hravá Sněhová koule je vystřídána časoprostorovou
smyčkou Meteory, kde „Z Prahy do Brna po dálnici - je tak daleko - jako zajít
si pro chleba přes ulici - a projít přes San Salvador". Astrální všeobjímajícnost
má i titulní repetitivní skladba, kde je „Loď v láhvi - připavena k vyplutí"
a vše je „Hlavou nahoru vzhůru - a dolů hlavou dolů". Když jsem poslouchal
jedné noci tuhle kompozici, došlo ke zvláštnímu jevu, kdy se zvenčí ozval echovaný
štěkot psů, odrážející se v prostoru sídlištních bloků a volně vplynul do mystérie
paraabsurdního mikro-makrosvěta Janotovy hudby i textů, aby se nakonec rozplynul
v industriálním outro. To mě jednoznačně přesvědčilo o tom, že existují magické
frekvence, které musí v určitém momentu přijít.
Za zmínku jistě stojí i Fidlerova smyčková hríčka Červená Karkulka či Tanečnice
II., kde se objevuje téměř genesisovský motiv v minimalistickém hávu. Celý opus
končí jinou verzí Výkladních skříní, která představuje jakousi codu a končí
slovy „A listí za sklem nikdy neopadá". A tak to prostě je.
Petr Slabý
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]