Křehký písničkář, depresivní rocker i hudební experimentátor, bohém a duchovní impresionista. To všechno je Oldřich Janota, který slaví v těchto dnech 55. narozeniny..



Jak popsat pětatřicet let jeho proměnlivé hudby, která se takřka stala kultem, ale dnes ji zná jen hrstka zasvěcených? Přitom slyšet už můžete téměř vše: od roku 1990 vydal Janota devět dlouhohrajících desek a chybí už jen rané období a posledních osm let tvorby. Takže pokud si chcete složit mozaiku, zbývá jediné: vypravit se na koncert.
"Za okny nemocnice brečely všechny děti, které se dnes narodily" - tímto symbolickým, ale nikoli idylickým motivem zrození začíná píseň Ztracený ve světě, balada, jejíž nápěv okouzlil příznivce folku 70. let. Janotovy texty už tehdy překvapovaly několika významovými rovinami a ilustrovaly dobu tuhé normalizace. Melodičnost jeho balad a důvěrný projev osamělého "minstrela" s kytarou však posluchačům umožňovaly přijímat vrstvy textu intuitivně. Aniž by znali konkrétní kulisy písní, vnímali jejich atmosféru jako tajemný "surrealistický" odstín namíchaný z více barev.
Období sólových balad, které mnozí dodnes považují za Janotovo nejzdařilejší, vystřídala v půli 70. let vokální folkrocková skupina Pentagram. Ale skutečné hudební experimenty měly teprve přijít.

Mozart K.
V roce 1979 Janota založil skupinu Mozart K. s nenapodobitelným zvukem, v němž se prolínalo temné "bučení" harmonia Miloše Vojtěchovského a saxofonu Jana Štolby s cinkáním Janotovy dvanáctistrunné kytary. Princip "vážné recese", která se vzpírala šedi reality, se promítl i do názvu kapely: je to napůl šifra, napůl sebeironie. Odkazuje na vyhlášenou tuzexovou pochoutku - Echte Salzburger Mozartkugeln.
"Název Mozartovy koule ale někteří lidé vykládali dost brutálně," usmívá se Oldřich Janota, "a tak jsme ho raději zkrátili na slušnější, ale i kafkovštější Mozart K."
Nápěvy písní mnohdy ironicky flirtovaly s postupy popových šlágrů, jak to dělával třeba i Frank Zappa nebo Captain Beefheart, a texty ironizovaly skutečnost už pouhým zrcadlením. Toto vtipkování bez vtipkování se Janotovi málem stalo osudným, když jednou na koncertě přečetl (zcela vážně) pár odstavců z právě vydaného vojenského románu: policejní protokol to zhodnotil jako "zesměšňování Pohraniční stráže". K roli protestního zpěváka měl však Janota daleko - jeho svět byl na to příliš složitý.
Ačkoliv Janotu česká veřejnost v podstatě nezná, řada jeho písní se stala hitem nebo zdomácněla u táboráků (milostné balady Bitva na Tursku či Druhý břeh, Sedm havranů, Speedy Gonzales, kultovní Hotel Savoy).
Dvacet let po svém vzniku zabodoval na komerčních rádiích také Janotův slogan "I cesta může být cíl" - ovšem v podání rockové skupiny Mňága a Žďorp. Úspěch uhlazené taneční coververze Mňágy napovídá, že hlavní překážkou Janotovy popularity je on sám: urputnou snahou o vnitřní ztotožnění s obsahem písně. "K lesní studánce mohou chodit jednotliví poutníci, ale nelze tam vybudovat zábavní akvapark," vysvětluje.
Přesto mu v roce 1983 anketa Mladého světa přiřkla pozici třetího nejpopulárnějšího písničkáře (za Mertou a Nohavicou). Téhož roku přeladil kytaru do nezvyklé polohy a jako skladatel poprvé (a naposledy) zhudebnil jiné verše než vlastní. Upravené básně saxofonisty Jana Štolby vytvářejí "plující obrazy": jsou křehké, intelektuální a dobové kulisy v nich nehrají roli. Název jedné z písní - Neviditelné věci - přesně vystihuje Janotovo budoucí směřování: míří do sféry tušených souvislostí, mimo dobu, nebo spíš nad ni...

Zcela nové cesty
V červnu 1984 připravil Janota svým posluchačům šok: na Folkový kolotoč do Břeclavi přivezl spolu s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem téměř půlhodinovou kompozici pro dva magnetofony a gramofon - s deskami roztáčenými ručně, tak jak hrají dnešní dýdžejové... Konzervativní, spíše trampsky laděné publikum však tuto performanci vypískalo.
"Předem natočené a sestříhané smyčky byly tehdy něčím zcela novým," připomíná hudební experimentátor. "Později jsem tuto kombinaci hudby a technologie zcela opustil - zdálo se mi důležité zachovat hudbě její lidský rozměr, takovou "bio" kvalitu. Nehnojit chemicky, nepráškovat."
Navenek Janota působil dojmem, že si jen tak hraje a na publiku mu příliš nezáleží. "Zatímco jiní se pachtili za něčím, co posluchače zaujme, Janota vždycky přišel s originálním pojetím - a když se dostavil úspěch, opustil je," líčí jeden z jeho dávných fanoušků, fotograf Jiří Podrazil.
Novým skladbám tentokrát vévodily čirý zvuk jednoduchých repetic a spirálovité smyčky v textech. Inspiraci čerpal Janota z etnické hudby a minimalismu. Zdánlivě monotónní proud hudby a mírně stylizované řeči však skrývaly rafinované jádro: rozpojování a opětné spojování tří kytar (Janota, Fidler, Richter). Triviální motivy se tak proplétaly, částečně ještě s využitím předtočených magnetofonových pásků, a vytvářely zvukový i slovní ornament.
Texty se nesnažily o zachycení reality - mířily do světa fantazie a pohybu, hrály si s paradoxy statiky a dynamiky a záměrně ignorovaly strnulou dobu. "Někdy dokáže člověk vnímat řeku jako pramen i ústí zároveň," říká Oldřich Janota. "Sledovat její ubíhající tok, ale zároveň ji cítit zastavenou jako řeku-bytost." Tak nějak vznikala píseň Tanečnice.
"Pokoušel jsem se básnicky sepsat novodobý mytický výklad světa. Zdálo se mi, že jádrem, odkud bytí nepřetržitě vyvěrá, je střed mezi dvěma opačnými póly. Takovými, jako jsou v mravní oblasti dobro a zlo, nebo ve fyzice kladný a záporný elektrický pól. Proto v písni stojí tanečnice mezi dvěma zrcadly: každý její pohyb je současně nekonečnem pohybů tisíců jejích obrazů, odražených z jednoho zrcadla do druhého. Když to zahlédnete v jednom okamžiku zároveň, můžete pochopit cosi jako jadernou reakci."
Zní to příliš intelektuálsky? "Právě proto je tam tanečnice. Intelektuální myšlení naší kultury, které lidé vnímají jako suchý akademismus, ukazuje jako tanec, radost z citového průniku se světem. Tanečnice chápe srdcem," říká Janota.
Houf "srdcem chápajících" se v tomto období ztenčil - a zdálo se, že to Janotovi vyhovuje. Pak se na čas odmlčel úplně.

Proti proudu civilizace
Když se v roce 1988 znovu objevil na pódiu, překvapil ztišeným civilním projevem a průzračnými přírodními obrazy. Začal spolupracovat s violisty Irenou a Vojtěchem Havlovými, s nimiž nahrál několik desek. V listopadu 1989 nevystoupil na tribuny. "Kdo by mě tam taky zval?" usmívá se. Hrál svou hudbu a živil se převážně překlady z angličtiny.
Jen občas se do Janotových písní vloudil rozměr morality nebo vliv dětského světa. Míří proti proudu racionální civilizace - k jednoduchým, ale vynikajícím textům a k hudebním postupům, které jsou vlastní přírodním národům.
"Zvuk je základní věc světa," tvrdí Janota v jednom z nemnoha rozhovorů 90. let. "Ve svých jemných konečcích se dotýká nebytí, nehmoty: jako když u svíčky můžete pozorovat, kde je ještě světlo a kde začíná tma. Zvuk to umí taky - z hrubé hmoty nakouknout do míst, jichž se nemůžete tělesně dotýkat, ale v nichž vaše bytost neustále žije."
Muzikant, který rád chodí naboso, už před lety naučil své publikum netleskat. "Ty písničky mají svou dobu doletu. Doznívají v duši déle než tóny," vysvětluje. "Nechci, aby silný zážitek přerval potlesk."
Janota převážně vystupuje sám s kytarou: v klubech, ale také třeba v čajovně, na hradě nebo v kostele. "Někdy lidé označují moji hudbu za duchovní, což vyvolává oboustranné rozpaky," svěřuje se svérázný umělec. "Členům různých církví se to jeví jako svévolné a individualistické, já zase nechci zavedené rituály církví zpochybňovat. Léta prožitá v komunistické společnosti mě naučila, že by měl člověk věřit v ideály, ale zároveň by neměl nikdy dopustit, aby se tyto ideály staly nástrojem v rukou skupiny lidí."
Myšlenkově má Janotův vývoj kontinuitu. Jen ironii a skepsi jako nutné prostředky sebeobrany nahradily časem zbraně éterické rovnováhy.

Pozvání aneb Swantje
Co se změnilo nejvíc, není svět Janotových myšlenek, ale způsob poslechu jeho písní. Zatímco "brutální něhu" kapely Mozart K. sledovalo plně soustředěné publikum se zatajeným dechem, u současné tvorby Oldřicha Janoty posluchači usínají. Nikoli nudou - stav polosnu či snění je součástí vnímání této hudby.
Nejlépe to vysvětlí Janotova odpověď na otázku, co je pro něj zdrojem inspirace: "Okamžik vědomého zachycení mimovolnosti," řekne bez váhání. Teprve pak se preciznosti vlastní formulace lekne. "Na koncert si každý přinese svůj den, často je vystresovaný a potřebuje se uvolnit. A hudba nám přináší dar: můžeme se pohybovat v různých rovinách vnímání a dotknout se reality dřív, než ji zpracují naše myšlenky. Je to hodně podobné stavu ranního probouzení. Neúprosná logika bdění začíná zvolna fungovat, ale přetrvává i logika snu, která je jiná."
Kde můžete Janotu slyšet? To vám prozradí jeho neoficiální internetové stránky, pečlivě vedené hrstkou skalních příznivců. Pokud se vypravíte, můžete si na koncertě i zdřímnout - proud hudby vás zatím očistí.

Oldřich Janota
Narodil se 27. 8. 1949 v Plzni. V 70. letech absolvoval na Karlově univerzitě Fakultu žurnalistiky, aby se poté živil jako kolportér tisku, topič, noční hlídač a čerpač vody. Písně skládá od roku 1969. Hrál je nejprve sám, poté se skupinami Pentagram, Mozart K., s rockovými hudebníky Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem nebo s violisty Irenou a Vojtěchem Havlovými. Dnes vystupuje opět převážně sám. Nahrál 9 dlouhohrajících nosičů. V roce 1991 vydalo Artforum souborné vydání Janotových textů.

[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]

mezivlnami@centrum.cz