Odkdy hrajete a jak se
vyvíjel Váš přístup k hudbě?
VOJTA: Já jsem po konzervatoři dělal jazzovou muziku. Spolupracoval jsem s různýma
muzikantama jako je Jirka Stivín, Alan Vitouš a tak. S Irenou jsme začali společně
hrát před 12 lety. V roce 1986 jsme založili kapelu Antiqua e moderna, kde jsme
hráli starou muziku a zároveň naše skladby. Vlastně úplně na začátku jsme hráli
na starý nástroje renesanční a ranně barokní muziku a postupně nás ty nástroje
tak zaujaly, že jsme pro ně začali dělat svoji muziku, a pak jsme to rozšířili
ještě o další nástroje: piano, violoncello, varhany a tak dál.
IRENA: Já jsem studovala biologii a hrála deset let na kytaru. Pak jsem se učila
na trumpetu a barokní nástroj, kterýmu se říká "cink". To je předchůdce
hoboje. Od toho jsem se dostala k altový viole da gamba. S Vojtou jsme potom
zjistili, že tyhle dva nástroje, tenorová a altová viola da gamba, společně
vytvářejí malej orchestr. Oni mají zvuk bohatý na alikvótní tóny, takže jsme
začali vyvíjet speciální techniku hry na tyhle nástroje, která je víc na vibračním
základě a začali jsme dělat písničky.
Takže nejezdíte stabilně se stejnými nástroji?
VOJTA: Nás baví to hodně měnit. Jakmile cítíme, že se něco uzavřelo, nebo naplnilo,
tak hledáme inspiraci v dalších nástrojích. Proto některý naše cédéčka jsou
na úplně jiný nástroj, než na který hrajeme. Třeba Tajemná Gamelánie
je udělaná na indonéský nástroj gamelán, což je soubor různejch gongů a tibetskejch
misek. Každý to cédéčko je speciální projekt na jiné nástroje. V současný době
jezdíme se třemi, nebo čtyřmi programy, který střídáme. Stále objevujeme nový
možnosti.
K takovým nástrojům je potřeba duchovní zaměření.
IRENA: My se asi 12 let zabýváme východní filosofií. Párkrát jsme byli v Indii,
máme duchovního indickýho mistra paramhans svámí Mahéšvaránanda, který žije
částečně v Evropě, částečně v Indii. My jsme se v Indii zabývali tím, jak tam
lidi žijou. Natáčeli jsme o tom i film, protože tam je na vesnicích mezi lidma
hodně inspirace, citu, lásky a hezkejch věcí. Tady v Evropě je známá klasická
indická hudba, a hudbu indických vesnic tady lidi neznaj. Nám se to zdálo být
zajímavý a natočili jsme pár unikátních nahrávek. VOJTA: Vydali jsme z toho
dvě cédéčka duchovní indické muziky a jeden speciální projekt Ágny. To byla
naše muzika kombinovaná s písničkama z indické vesnice.
Kdysi jste hráli v Telči s Oldřichem Janotou. Jezdíte teď s někým?
VOJTA: S Oldřichem jsme skončili po revoluci, ale jinak nejvíc hrajeme ve dvou.
Často spolupracujeme s různýma divadelníkama, tanečníkama. Teď hodně pracujeme
s výtvarníkem a performátorem Petrem Niklem na hudebně-vizuálním divadle a nedávno
jsme spolupracovali s indickým trumpetistou Raishem Mehtou. Spíš nás baví hledat
si výraz ve dvou, a pak se s někým na chvilku spojit. Hodně nás zajímá improvizace.
Najít spontánnost okamžiku. Odlišovala se práce na hudbě k filmu Cesta pustým
lesem od vaší dosavadní tvorby?
IRENA: Tam jsme poprvé zvolili novou sestavu nástrojů. Původně jsme dokonce
chtěli postavit kapelu pro filmovou muziku, protože to byla příležitost dělat
novou práci, ale charakter toho filmu nás vedl k jednoduchosti. Proto jsme zvolili
piáno, violoncello a byl to pro nás úplně nový druh práce. Jako bychom se vraceli
k barokní muzice formou kánonu. Určité motivy se opakovaly a procházely celým
filmem. To se nám zalíbilo tak, že jsme pokračovali v dalších skladbách.
Kolik vlastně máte vydaných CD?
VOJTA: Nejdůležitějších je sedm autorskejch. První byla Nátaha, pak bylo
Malý modrý nic, Hudba ticha, Tajemná Gamelánie, Něžně ke světlu,
Ágny, Marnost křídel. S Oldřichem Janotou se jmenuje Mezi
vlnami a s Raishem Mehtou Jeden den v Benedigtu.
Za rozhovor děkuje Skřítek
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]