Mluvit málo a o něčem jiném
( Pavel Klusák, Respekt, 29.7.1996 )



Zašifrované významy písní Oldřicha Janoty
Jak psát o Oldřichu Janotovi a jeho hudbě? Je lépe předpokládat, že o něm a jeho tvorbě ví dnes jen málokdo (jeho koncerty bývají v poslední době navštíveny opravdu chabě), anebo se ještě počítají časy, kdy jeho Mozart K. byla kultovní skupinou a Janotovy neoficiální nahrávky se sbíraly s vášnivostí a oddaností? A má smysl komentovat jeho texty, které v sobě tak často nesou kód, šifru, hádanku, nedopovězenost - zkrátka provokaci ke komentářům individuálním?

Průzkumník z nezbytnosti
Typ, jakým je Oldřich Janota , se nejlépe vymezuje negativně: nepatří nikam. Lze si ho představit na festivalech folkových, newageových, minimalistických, kytarových, ale vždycky jen jako solitéra, který prezentovaný žánr něčím přesahuje. Z bezradnosti se o takové tvorbě hovoří jako o experimentu. Jenže vědět o svém sdělení a hledat pro ně nejpřesnější prostředky napříč styly, kategoriemi, uměleckými disciplínami - to by přece měl být v umění základní proud, a ne luxusní varianta. Je-li tedy experimentátorem, pak z donucení, z vnitřní poctivosti. Znamená to mluvit sám za sebe, vyjadřovat se po svém. Janota se od české písničkářské obce (s níž bývá spojován nejčastěji) liší především nároky na svou tvorbu a ručením za ni: písnička bývá chápána jako útvar svým způsobem odpočinkový, pro posluchače relaxační, a ani při intelektuálnějším přístupu není zvykem, aby všechny složky celkového tvaru podléhaly tak přísné »výstupní kontrole«. Žádný z článků řetězu text-hudba-jejich sepětí-kytarová hra-hlas však nelze u Janoty obejít: všechny jsou dotažené, každá nese část významu, stavba bez nich padá. Málo českých písničkářských tvůrců za sebou nechává dílo hodné seriózního zájmu a interpretace, dílo, v němž jako balast nefigurují náhodnosti, kompromisy, spolehnutí na klišé a vycpávky, jež písnička, proudící v čase, pak nějak unese. Janotovy skladby nejen že obstojí, ale navíc lákají svou tematickou a motivickou propojeností. A jakkoli se Janotovo vyjadřování časem rapidně mění (stačí srovnat písně z různých dekád, třeba Ztracený ve světě, Něco za sebou a Žlutě), konstanty zůstávají zachované.

Lyrická anténa
Snad nejdůležitější zásadou Oldřicha Janoty je přesvědčení, že je třeba »mluvit málo a o něčem jiném«. Tento princip vyzkoušel poprvé na konci osmdesátých let při společném hraní s Irenou a Vojtěchem Havlovými a od té doby ho tříbí. Některé texty dotahuje do stručnosti základních chemických vzorců (Růže/rozkvetla žlutě/zvu tě), jindy ukáže, že ani tohle pro něj není závazná hranice a rozepíše se (Brouci, Poklad, Plevel). Neplatí ani omezení nálad či konotačních okruhů: proto se vedle zenových přírodních konstant (cesta, kámen, voda, vítr, vlna, tráva, stín...) může v textu objevit motiv z konkrétního současného světa: A támhle jde silák Franta / Automatická pračka / a krásná Fanka též / Odstředivka trojkolka.Repetitivní struktury lákají Janotu především jako metafora zastaveného času - okamžiku vklíněného mezi události. Zastavit se občas v proudu života kvůli reflexi, stíhat, zužitkovávat vnímání - to neznamená vybudit se k bůhvíjaké aktivitě, stačí být dobře naladěným přijímačem. Opalovat se v paprscích života. S takovým přístupem lze nově zkoumat leccos, počínaje věcmi základními - odtud možná tak častá přítomnost smyslových vjemů: V plamínku sirky / kterou jsi rozškrtla přes obličej / křehká hmota světla / se vznesla...Ještě v dobách, kdy měly jeho písně sloky, refrény a reprodukovatelné melodie, vytvořil si Janota stylové poznávací znaky. Jako by mu nestačily obvyklé vyjadřovací systémy: prostředky běžného rýmu rozšířil na asonanci (tedy souzvuk slov, která se shodují jen samohláskami: deštník - vesmír, čistá - křišťál) a zpěv uvolnil v melodizovanou řeč. V obojím je skryto dotýkání dosavadních řádů a zároveň neochota jen tak je přijmout. Lepšími, osobnějšími východisky se zdá být hledání přirozeného souzvuku a hlas, který se k melodii po svém zdvíhá, místo aby se do ní uzavíral. Ovšem zaregistrovat tahle neběžná rozšíření herního prostoru znamená vnímat pozorně a snad i analytickým uchem: zní to totiž běžně, přirozeně, nepodezřele. Systémy, s nimiž si Janota kdysi začal zacházet, se mu dnes v rámci proměn poetiky otvírají dál a dál, nabízejí další možnosti, staly se vstřícnými spoluhráči.A ještě jedno krátké spojení významů si Janota objevil. U písně, která zní v čase, probíhá lineární řetěz řeči postupně, dá se tu pracovat s napětím. Je v tom zvláštní metaforičnost, přibližovat významy šalbami v pouhém vyslovování: až na poslední chvíli zjistíme, zda z věcí tiše září jemný modrý lesk či les.

Kde je jádro pudla
Střídmá diskografie Oldřicha Janoty se začíná v poslední době rozšiřovat. Pantonské nahrávky, v době vydání (1989-90) mizerně distribuované, vydává v reedici kolínská Zóna - podnik prozatím všestranně pečlivý a editorsky profesionální, který pokládá janotovské tituly za jeden z pilířů svého katalogu. Na kompakt Mezi vlnami vybral Janota ze starších snímků především ty z bezejmenné desky, natočené se Zdeňkem Konopáskem. Na podzim by mělo vyjít album Vlaštovce, kam vyberou Vojtěch a Irena Havlovi zřejmě především snímky z kolekce Neviditelné věci, kterou vydal Panton jen na kazetě. Na novější Janotovy skladby, které vydala před dvěma lety Zóna pod názvem Žlutě, naváže album Sešité, jež je připraveno k vydání u brněnských Indies.To všechno jsou ale záznamy Janotovy tvorby posledních let, staré »písničkovější« snímky zůstávají nedostupné a začíná se kolem nich spřádat síť legendy. Kdo si je občas pouští z kolujících soukromých nahrávek různé kvality, slyší, že Janota (sám a pak společně s Milošem Vojtěchovským, Janem Štolbou, Emilem Pospíšilem, Mirkem Kodymem, Pavlem Richterem či Lubošem Fidlerem) stvořil originální dílo, které dnes obstojí od prvního tónu do posledního. Nebylo nikdy překonáno už proto, že Janotovým směrem se nikdo nevydává; v tomto smyslu by svou vysokou laťku mohl překonat jen samotný autor. Zda tak činí, nelze říci: mluví dnes o podobných věcech jako dřív, ale jinou řečí.»My nesmíme nic prozrazovat,« říkal Cimrmanův Smrtka ve hře Vizionář. To je zlaté pravidlo Janotovy tvorby: nedovést posluchače k ničemu přímo, nabízet písničky bez záruky, že existuje nějaké jádro jádra. Všechna vlastní tušení, nalezené zkratky a souvislosti nepředává jen tak. Janota otevírá své sdělení do mnohoznačnosti: najdi si v širokém prostoru možných významů těžiště! A je tam jen jedno hlavní? Odvěké směřování k obraznému vyprávění »o něčem jiném« je tu principem.Ale k písním Oldřicha Janoty netřeba přistupovat s úsilím, naopak, jsou to výzvy nenásilné a nepovinné, hádanky, které ani není nezbytně nutné vyřešit. Jak děti po svém si do školky spěchají, plyšové mývaly za tlapky svírají - není to o filozofii? S jistotou se to říci nedá, ale mohlo by.

Pavel Klusák
Autor je hudební publicista a scénarista.




[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]

mezivlnami@centrum.cz