Hle, co všechno se skrývá pod stylovým rámcem folk a country! Herec, písničkář a bývalý bigbíťák Jiří Schmitzer si skoro třicet let skládá písničky, které vydal na dvou deskách. Ta poslední dostala jméno Šílenec, snad podle výkřiku „šílenec, šílenec!“, který zazní v jedné skladbě. Schmitzer dokáže složit píseň na deset slov, jak dokládají živé nahrávky z tohoto alba, zatímco studiová část projektu má obdivuhodný stylový rozptyl. Schmitzer je klaun, který žongluje s hovorovými výrazy („ty máš kliku, ty kolíku“) a jenž řachavě přehrává písně jako komické příběhy. Vedle toho zvládne baladu, rock’n’roll i seriózní drama. Písněmi i zjevem, připomínajcím vychrtlého rakouského dragouna, se Schmitzer řadí k velkým originálům domácí scény. Totéž se dá říct o Oldřichovi Janotovi, jehož hudba bude jednou ceněna jako knihy Franze Kafky. Dvojdeska High Fidelity odbočuje až na “nehudební” území zvuků, šumů a atmosfér, obalujících Janotovy písně. Archivní nahrávky pocházejí z poloviny osmdesátých let, kdy Janota vystupoval s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richtrem. S pomocí pokročilé studiové techniky byly tyto staré koncertní záznamy zachráněny. Součástí Janotova stylu byly magnetofonové smyčky, které dávaly hudbě monotónní zvlnění a jež unášely posluchačovu mysl za práh jeho vlastní fantazie. Janota, Fidler a Richter byli ve své době o deset let před ostatními. S podobnými postupy, na které si kdysi zvykalo (a často je nepřijalo) folkové publikum, dnes pracuje klubová taneční scéna.
Janotovské školy se dotýká Jan Jeřábek, jehož deska To srdce se po třech letech od soukromého vydání dostala do distribuce firmy Indies. Jeřábek byl objeven koncem osmdesátých let v písničkářské soutěži O Ptáka Noha, kterou garantovali Jan Burian, Vladimír Merta a další kolegové. Na velkých festivalech Jana Jeřábka nepotkáte, zamířil spíše do tiché, přemýšlivé a pocitové sféry písničkářského spektra. Podobně jako Jeřábek psali čínští básníci, kteří se od prostých obrazů dostávali k filosofickým otázkám: Kdo jsem a co tady dělám? Jeřábek o tom umí dělat skvělé písně. Srdečním záležitostem je věnována také deska Dua Ťuk, nazvaná Jiná báseň o srdci. Oba zpívající protagonisté, kytarista Jaroslav Moravec a flétnistka Kateřina Haladová, si vybrali básně Jana Skácela, Petra Skarlanta či vlastní věci. S početnou sestavou hostů, která trochu klopýtá v jazzu, se pokusili o stylově měňavou, leč předvídatelnou hudbu.
Celý blok desek se vztahuje k lidové muzice. Hráč na cimbál a skladatel Dalibor Štrunc ji rozvíjí dál, pryč od běžných vinárenských schémat. Prameny je vhodný název pro jeho desku, ve které vystupuje na povrch tu keltský, jindy slovanský nebo klasický motiv. Banjo Luboše Maliny, saxofon Michala Zpěváka nebo mandolína Jiřího Plocka sem také patří. Jsou to prameny, spletené s takřka jazzovou lehkostí a úžasnou celistvostí v novou hudbu.
Rovněž Moravan Jiří Pavlica hledá jiná řečiště, jimiž by mohla protékat jeho kompoziční fantazie. Je o tom celá deska Sešli se... II, na které se Pavlica potkává s Ivou Bittovou, Francouzem Michelem Montanarem či slovenskou zpěvačkou lidových balad Zuzanou Homolovou. Pavlica má výhodu, že nikomu nemusí vysvětlovat, co je to lidová hudba. Stačí, když slyšíte pár tónů jeho kapely Hradišťan a je jasno. V Pavlicově podání je slovanská lidovka něco jako blues, které se smísí snad s jakoukoli jinou muzikou. I společná deska s Jihoafričanem Dizu Plaatjiesem se Pavlicovi povedla. Primáš Hradišťanu narazil na člověka své krve. Oba partneři dobře vyvažují muzikantský rozum i cit. Dokáží skladbu „vyprojektovat“ a zároveň ji propojit s etnickými kořeny. Škatulky world music, ethno nebo folk na stylově proměnlivou desku Mys dobré naděje nestačí.
Naopak hudba čtyřčlenné skupiny Chesed je zaměřena dovnitř židovské kultury. Kapela přitom nachází dost místa pro své pojetí, které je do muziky a zpěvu vložené pokorně a s láskou. Každá lidová hudba, i židovská, je krásná, když se zpívá s takovým pochopením a osvobozující svěžestí. Vysvětlivky, popisující příslušnost písní k židovským svátkům nebo žalmům, poskytují nám nevěřícím inspirativní informace. Stejně tak česká historie se probouzí v nezvyklé barevnosti, zbavena nezáživného akademismu a strnulé archaičnosti. Hovoříme o desce Bída v podání skupiny Ginevra, založené před čtyřmi lety. Šestičlenná sestava, která má ve výbavě keltský buben bodhrán, kytary i fanfrnoch, často vystupuje na hradech a zámcích. Michal Hromek, o kterém si budeme navždy pamatovat, že jeho starší deska Keltská kytara se výtečně prodávala v Kanadě, dospěl k mistrovské formě. Dokáže složit muziku, o které získáte pocit, že je velmi seriózní a zároveň prchavě lehká, relaxačně nadýchaná i příjemná. Taková je deska Consort Music, na kterou Hromek se svou skupinou nahráli dvě skladby od britské kapely Jethro Tull a samozřejmě také řadu kapelníkových kompozic.
Kapela Krutnava se zpěvačkou Pavlou Kapitánovou stojí oběma nohama v rocku, občas našlápne i do folku. Kapitánová má za zády spolehlivé trio muzikantů složené z baskytaristy Karla Šůchy, kytaristy Jiřího Janoucha a bubeníka Pavla Koudelky. Pánové složili solidní muziku, avšak největším zjevením je suverénní Kapitánová, zpívající někde mezi Janis Joplinovou a Martou Kubišovou.
Sestry Martha a Tena Elefteriadu tlumočí posluchačům hudbu své krve. Deska dostala název Řecké slunce. K lidové ryzosti má toto album daleko a k syntetickému popu poměrně blízko, jakkoli jsou obě sestry v hlasové formě. Skupina Sekvoj je ve svém tuláckém folku opravdovější, i když písně z alba Tiché přátelství se prohýbají pod nákladem stylových klišé.
Sečteno a podtrženo (vynecháme-li album Sluníčka a sampler Písničky z Radia Proglas 2000): nynější várka desek je ve své kvalitě nadprůměrná.
Vladimír Vlasák, MF Dnes
--------------------------------------------------------------------------------
[zpět na úvod ][novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]