Je mi líto, že Hudební sklepy v Experimentálním studiu, kde vystupují písničkáři jako Hutka a Merta, se konají ve stejnou dobu jako schůzky našeho KALu, takže je nemohu navštěvovat, ale kdo se podívá do programu, musí uznat, že Experimentální studio se dál drží na špici mezi mimopražskými kluby. Důkazem je i koncert, kde se na jeho prknech sešlo několik významných osobností, které dnes vystupují po klubech v celé Evropě.
Program, který hlavně mířil do meditativního prostoru, po 17. hodině otevřeli Irena a Vojtěch Havlovi. V Praze, jak řekl Karel Diepold, je čekal jejich duchovní učitel a vystoupení s ním a dalšími cizozemskými muzikanty. Manželé Havlovi hráli na piáno, začali spolu a původní motivy nejprve rozvíjela ona a pak on. Byla to hudba podobná pomalu plynoucí a postupně se měnící řece, ovlivněná Indií a tedy bez větších zvratů, procítěně a technicky brilantně provedená.
Jako druhý vystoupil Vlasta Matoušek se svými dvěma malými dcerami. Musím se přiznal, že jsem uvedenému příliš nerozuměl. Všichni hráli na flétny a postupně zpívali, česká pasáž byla o opeřeném hadovi, který sestupuje do podsvětí, a pak se stává opravdovým jaguárem a opravdovým hadem. Myslel jsem že jde o nějakou zhudebněnou aztéckou báji, opakovalo se to sedmkrát, ale pak autor řekl, že skladba je inspirovaná světovými náboženstvími a závěrečný mňoukavý zpěv je převzatý ze zenového budhismu. Ale pak ještě vystoupil Matoušek s nejmladší dcerou Anežkou v krátkých skladbách, s texty starých japonských haiku, s japonskou hudbou (nebo japonizující), což mi nějak připomenulo spisovatele Kawabatu, zenové malíře a básníky a hlavně japonské historické filmy, kde jsem podobnou hudbu slyšel. Je cítit, že Matoušek i s celou rodinou v Zemi vycházejícího slunce žil a tamní tradiční kulturu studoval a poznal.
Dášu Voňkovou-Andrtovou znám z vystupování s Jardou Hutkou a prvně jsem ji slyšel ještě za hluboké totality na několikateré mg kopii desky Šafránu. Je to fenomenální kytaristka. Uvedla písničky o stromech a přírodě kolem svého domu. Dvě spíše lyrické a pocitové O staré lípě a O plané višni a odvázanou O doubku. Tohle je písnička s folkrockovým odpichem, hraje ji s halem, doprovází ji akordy. Její kytara má zajímavý krásný zvuk a ze všech písniček je cítit harmonie s přírodou a pohoda. Zpívá stále výborně, a v textech boží svět jen neoslavuje, což bylo cítit z písničky o hranostajovi.
Na koncertě vystupovali umělci, kteří chtějí oslovit duši. Porovnal bych dva kytaristy, kteří jsou na tom asi technicky stejně, hlavní je jejich výraz, ale jinak se diametrálně liší. Je to liberecký Karel Diepold a Oldřich Janota, a dopředu podotýkám, že si jich obou vážím. Spojuje je, že jejich písničky mají netradiční délku. Když jsem dříve slyšel Oldřicha Janotu samotného, opravdu se mi líbil, protože vytváří svůj vlastní svět a má jedinečný způsob hraní. Hraje hodně dlouho stále stejné nebo přibližně stejné noty, ale pokaždé trochu jinak. Oba dva používají slova, která mají nějak zvětšený význam, nějaký metasmysl, u Janoty je to třeba písek, sny, kvetoucí nebo křídla a dává jim ještě další významy. U Janoty "voda ti propůjčí křídla, voda ti propůjčí hlas, voda ti propůjčí křídla snů." A Janotova slova občas prokouknou zpod opakující se a jen minimálně se měnící hudební struktury, která se natahuje a natahuje v nějakém opakujícím se hypnotizujícím jednoduchém pomalém rytmu, "dýchat tancem, dýchat sluncem, dýchat tancem slunce." Slova jsou známá, ale dostávají další význam.
Karel Diepold používá stejně básnických obratů, v písni O mrtvé a živé vodě "vzadu nesu prázdný sliby, vpředu se otevřelo zemi," ale už tím, že používá hovorové obraty a ne spisovnou češtinu, je našinci nějak bližší. Pak jsou u Diepolda klasické křesťanské symboly, pastýři vybírají dárky, citace známých pohádek, živá a mrtvá voda. Posluchač cítí, že s Karlem sdílí společný životní prostor. Spolu s ním se vrací ke křesťanským základům naší evropské civilizace. A pak se mu povedlo zachytit životní optimismus našeho bohužel ztraceného mládí: "Ještě věřím, že vesmír pro nás štěstí strojí, ještě letíme a slunce na nás čeká." Vesmír vnímá, podle evropského optimismu, vyplývajícího z rozvoje vědy a techniky, jako něco našeho, pozitivního, když "na nás čeká."
Největší rozdíl mezi těmito dvěma písničkáři je v délce skladeb a v harmonii. Zatímco Janota nás zavíjí na dlouhé minuty do monotónních opakujících se pár tónů, Diepold hraje svoji písničku v klasické harmonii. V prostředku skladbu usekává. "Křížek-našel jsem studánku" a pomalu dál nic. To je skladba snad na minutu, ale v tom tichu, ve kterém by se normálně mělo hrát a zpívat, v tom nenadálém tichu si posluchač vybavuje "křížek a studánku," tedy něco obecně známého, vídaného, ale vnímaného nyní intenzivněji právě kvůli tomuto vzniklému tichu. Opomíjené věci ve zkultivované krajině znova dostávají svoji dříve symbolickou hodnotu.
Dalším vystupujícím byl Jaroslav Kořán, který již doprovodil v jedné písničce Dášu Voňkovou -Andrtovou. Začal svůj blok hrou na piano, rozvíjí motivy obdobně jako Havlovi, asi trochu mužněji. Pak si sedl k perkusím všeho druhu, paličkami hraje třeba na kusy dřeva, ploché kameny, melodii na různě naladěné trubičky, položené na truhlících. Je to zajímavé, ale těžko po něm chtít přesný rytmus.
Nakonec se přidávali další účinkující. Matouškovi do rytmu zahráli nějaký latinský kánon, pak ale začal Janota zase točit čtyři noty. Něco chvilku zkusila Dáša, závěr byl, že všichni do něčeho břinkali, cinkali a melodie se totálně vytratila.
Na samý závěr jsem měl rozhovor s Luisem Havlíkem, který tomu více rozumí, ale ať je tohle společné bubnování mantrické, očistné, osvobozující a já nevím co ještě, nějak jsem to necítil. Asi že jsem čekal více muziky. Když se folkaři, rockeři, jazzmani nebo i folkloristé dohromady sejdou, hrají a zpívají dohromady jednu známou skladbu, každý trochu jinak a má to šťávu, ale vždycky tam je jedna základní melodie, popřípadě melodií víc.
Čistý minimalista a "meditativec" je Oldřich Janota, ale aby ho méně zasvěcený posluchač vzal, patrně musí jít na něho samotného. Vlasta Matoušek s rodinou mi ukázali něco nového, ty zpívané haiku byly pěkné. Dáša přivezla sympatické písničky o stromech kolem sebe, kdyby se během závěrečného společného hraní zpíval Doubek, asi bych se ho naučil.
Moc rád jsem zase slyšel Karla. Do čeho všeho dokáže ťukat Kořán je inspirující, navíc je to výborný klavírista. Pozitiv tedy bylo nesporně více.
Co mne zarazilo, bylo věkové složení posluchačstva. Poznával jsem od vidění známé jogíny, budhisty a pár lidí z vernisáží, ale nějak chyběla mladá a nejmladší generace, kterou, jak se říká, New age a meditační hudba velmi oslovuje. Tady byli přece mistři, zajímaví nejen jako hudebníci ale i jako osobnosti. Termín byl sice nešťastný, ale vysokoškolské koleje jsou přece pár minut chůze.
Skoro mám dojem, že masa lidí, co tvrdí, že poslouchá meditativní hudbu, má ve skutečnosti ráda tzv. relaxační hudbu vyráběnou na počítačích, šílený to blábol, do něhož jde semlít jak strojkem na maso opravdu všechno, která se nyní začíná pouštět pro lepší pohodu při nakupování návštěvníkům supermarketů.
Otto Hejnic