Drobnosti o Králících -
IX. KRÁLICKÁ NEJEN ROCKOVÁ UDÁLOST - 21. až 23. července 2000, Králíky
(musicpage.cz, 2000)
Jestli jste se na tento článek
vrhli s tím, že si přečtete, jakpak své vystoupení odehrála největší hvězda festivalu
Waltari, pak vás musím zklamat, moc se nedozvíte. Dovolil jsem hlavní scénu téměř
zcela opomenout. Králická nejen rocková událost má tedy dvě scény, malou a velkou.
Nutno podotknout že rozloha scény nemusí jít zrovna ruku v ruce s kvalitou produkce.
Ba naopak: nejzajímavější věci se děly na malé scéně. Jelikož jsem doposud nepřišel
na žádný způsob, jak se rozpůlit a přitom si zachovat alespoň základní životní
funkce, pohyboval jsem se především na té tzv. malé.
Začnu tím největším objevem. Ono sice nelze mluvit o novém objevu – Orloj snivců
existuje dobrých osm let, ale většina návštěvníků se s ním asi setkala poprvé.
Není se čemu divit, Orloj snivců nekoncertuje často. A opět se není čemu divit.
Zkuste se pořád trmácet s takovým nákladem. Orloj snivců není ani tak název kapely
jako nástroje. Obrovský komplex různých bicích nástrojů, trubek, hřebíků a bůh
ví čeho ještě. Nástroj postupně doplňovali o další zvuky a části. Staré a překonané
byly vyřazeny až do zatímní podoby. Orloj obsluhuje Jaroslav Kořán (navíc výtvarník
a fotograf) a Michael Delia (výtvarník z New Yorku). Pojmenovat nějak hudbu Orloje
snivců je potíž. Se škatulkami si můžete tak akorát bubnovat o hlavu. Asi rezignuji
a odkáži vás na webovou stránku www.softbooks.cz/snivci, kde se princip jejich
pojetí hudby dozvíte přímo od zdroje. Každopádně vás zapřísahám, běžte se podívat
10.11.2000 do Archy na Zapomenutý orchestr země snivců (rozšířené vydání Orloje)
a jejich večer s názvem Gulliverovy cesty II.
Po skončení představení se publikum hrnulo k pódiu vyzkoušet si nový nástroj.
Dokonce byli aktéry vyzváni, nechť se nebojí a vystoupají na pódium. Výtečný přístup,
skvělý zážitek. Ani mi ho moc nezkazil zvukař (nepoužívám často ostrá slova, ale
teď musím) – ignorant.
Muž, který prochází zdí – tak se jmenuje cena (viz článek Žlutá ponorka), kterou
obdržel Oldřich Janota (mj. bývalý spoluhráč Jaroslava
Kořána). Sám s kytarou si vystačil, uchvátil, až chudák musel odmítnout další
přídavek s ohledem na čekající kolegy. Povedenější byla úvodní část, lyrická a
meditativní. Objevila se i nečekaně slabá balada, ale na závěr (Hotel Savoj) kvalita
opět stoupala.
Irena a Vojtěch Havlovi přinesli nejnáročnější hudbu (což zase v porovnání s průměrem
festivalu není vůbec obtížné). Skladba kombinující melancholické piano, folklorní
zpěv a invenční, výrazné violoncello zaujala jen tu část návštěvníků, kteří byli
ochotni poslouchat. Tak už to bývá.
Posledním alternativním umělcem večera (a festivalu vůbec) se stal Michal Dohnal,
hráč na sitár. Nástroj, který Evropa zná jen díky Georgi Harrisonovi a Ravi Shankarovi,
viděla většina diváků asi poprvé na vlastní oči. Proto se hodilo krátké povídání,
kterým pan Dohnal uvedl své vystoupení. Ke hře si netroufnu nic namítat, nejsem
zrovna znalec. Největším problémem tak zůstala hluboká kulturní propast, jež nejsilněji
zazněla v básni, kterou Dohnal za hry recitoval. Se vším lze souhlasit, až na
pasáž: :“Toho, kdo trpí, nech trpět. Ten, kdo trpí, zraje.”Takový egoismus, v
Evropě blízký snad jen řeckému stoickému principu apatheia, nemohu překousnout.
Na hlavní scéně se přece jen našlo několik věcí, které mě zaujaly. Mezi ně ovšem
nepatří Doktor P.P. Zpívající právník Petr Pečený sypal písně, jejichž “kolovrátkovitost”
je patrná již z textu refrénů: “A to je rock and roll” či “Podzemní rock and roll”.
Už jsme doma, to je něco jiného pro mé uši. A když už jsme u těch Uší, pak se
hodí říci, že právě z tohoto alba UJD často vybírali své písně. Příjemný koncert.
Stejně břitce jsem nucen ohodnotit i vystoupení Vltavy. Jsou vždycky výteční,
jelikož i jejich repertoár je ojedinělý. Šéf Rockadelic kings, který se producíroval
v hledišti, asi nečekal, jak kvalitní muzika se v českých zemích hraje. I když
poslední album “Když bozi zestárnou” asi předešlého Marxe-Englse-Beatla nepřekonalo
a třeba píseň Bezvadnej chlap mě svým rýmováním “je těžký bejt bezvadnej chlap
/ aby měla tě ráda / aby celej svět měl tě rád” vůbec nenadchla, přesto Vltava
patří mezi nejšpičatější špičku.
[novinky][diskografie][obrázky][články][texty][linky]
mezivlnami@centrum.cz