MATTHÄUS DANNER
Pohanské obětní kameny v Horních Světlých Horách u Strážného
Je noc za úplňku před asi dvěma tisíci lety. Mraky se ženou v cárech po nebi
jako obrovité koráby nad nekonečným mořem vrcholů, které pokrývá šumavské horské
hřbety. V údolích kypí husté chuchvalce mlh, z nichž se tyčí jen jasně osvětlené
hroty vrchů.
I dlouhý protáhlý hřbet Gaisbergu vystupuje tak z mlžného moře. Na jeho západním
výběžku je jedna velká lesní holina. Bouře a sněhy tu nenechaly vyrůst nijakému
stromoví. Srnčí rodinka se pokojně pase na okraji lesa. Náhle srnec nastraží
slechy. Zlostně pak zadupe a vyrazí bystrými skoky pryč odtud. Zvětřil lišku,
která, chtivá srnčího masa, pokusila se přikrást blíže. Ferina tentokrát musel
pláchnout. Srnec se vrací zpátky, už se však nepase, nýbrž jen hlídá. Tu se ozve
krátké tupé zamručení. Jako by ztrnula úlekem, zůstane srnčí rodinka okamžik
stát, pak ale v děsivé hrůze prchá. Medvěd se prodral houštím a octne se na
okraji lesní holiny. Mžouraje a frkaje zvedá hlavu a přehlíží holinu, než na ni
vstoupí. I ten lesní obr však stane zaražen hrůzou. Z blízké skaliny se blýská
plamen a zdaleka viditelný plápolá k noční obloze. Medvěd začne hněvivě mručet a
obrací se k odchodu. Nejprve pomalu a pak stále rychleji zní ozvěna toho, jak se
huňáč dere lesem, až i ten zvuk dohasne. Sotva zmizel medvěd, přežene se holinou
smečka vlků a zmizí ve stínu hustého mlází.
Teď les jako by podivně ožil. Hned tu, hned tam se z něho vynořují muži, mávají
hořícími loučemi, hlasitými výkřiky se navzájem ujišťují o cestě sem. Ti muži
vyhlížejí hrozivě. Mají dlouhé světle rusé kštice, které jim splývají na ramena,
často zapleteny do uzlu. Horní část těla mají zahalenu ve zvířecích kožišinách,
v pěsti třímají těžké kopí, za pasem mají mohutnou kamennou palici, po boku
krátký široký meč. Nohy jsou rovněž až po kolena obaleny kožišinou, upevněnou k
lýtkům řemením. Kus kožišiny pokrývá i hlavu, mnohdy stažen z lebky medvědí,
mnohdy jsou v pokrývce hlavy upevněny i tuří rohy. Na nezahalených ramenech
svítí bronzové a někdy i zlaté spony. Kolem šíjí nosí každý šňůru s navlečenými
medvědími či vlčími zuby a drápy. Tak sem přitáhly ty mohutné postavy jako by
tíhly k jedinému bodu: k planoucímu ohni na západním výběžku horského hřbetu.
Stále větší je zástup mužů, když se mezi sebou zdraví hlasitými výkřiky při
úpatí skaliska, které ční nad nimi jako oltář. Výš a výš plápolá oheň k nebi a
kolem se rozhostí ticho. Šedivý kněz, oděný lněným rouchem, začíná oběť. Neboť
je to bohoslužba, která pohnula muže, aby se tu shromáždili. Má být poraženo
krásné mladé dobytče. Krev je zadržena do jímky vyhloubené v kameni a přítomní
jsou jí poté skropeni. Vyříznuté vnitřnosti oběti jsou uloženy v jiné ploché
kamenné jímce a z tvaru či zavinutí střev bude hádána budoucnost. Část masa
dobytčete je spálena na obětních kamenech, zbylý díl je opečen na jiném ohni a
po bohoslužbě sněden jejími účastníky.
Kam jen oko sahá, je vidět na všech okolních horských vrcholech a kopcích
planout menší či větší ohně, až do nejzazší dálky. Ženy a otroci, kteří zůstali
doma, stojí nyní u takových ohňů ve dvorcích. S tvářemi obrácenými k obětnímu
kameni, slaví zápalnou oběť spolu. Ženy byly ponechány doma vzhledem k
obtížnosti a nebezpečím cesty, která trvala mnohým z účastníků i celé hodiny.
Nevolníci a otroci nesmějí k obětišti putovat vůbec.
Po oběti se usadí muži kolem ohně při úpatí obětního skaliska. Tady se uzavírají
dohody, tady se smlouvají sňatky, tady se dohadují i obchody. Tu probíhají i
porady o válečných výpravách, projednávají a usnášejí se záležitosti kmene i
celé župy, připravují soudní sněmy zvané starogermánsky thing. Nejedná se tu jen
o držení dvorců či pozemků, ale i o vlastnictví otroků, dobytka a zbraní.
Postupující čas tíhne k rozbřesku. S hlasitými výkřiky a stisky rukou se muži
zvedají k rozchodu a spěchají domů. Brzy panuje pod korunami stromů opět klid a
lesní zvěř tu všude kolem nabývá poznovu domovských práv.
Jak to vyhlíží dnes na obětním místě našich dávných předků? Na západním
konci dlouhého horského hřbetu Gaisbergu, který se táhne téměř přesně od východu
k západu, zvedá se jako hradební zeď skalní stěna, spadající kolmo dolů na
severní straně. Skalisko ve tvaru kamenného oltáře je asi 16 metrů dlouhé a 6
metrů vysoké. Na východě vede skalní pěšina až na vrcholovou plošinu skaliska, k
níž se přimyká od jihu široká kamenná plošina v téměř stejné výši, která však
strmě opadá směrem k západu. Skalní pěšina vede až ke středu nahoře ploché
vyvýšené skalní stěny. Vyvýšená plocha má tvar stolu a sloužila zřejmě jako
oltář nebo obětní kámen. Na něm spočívají dva obrovité klínovité balvany, asi 2
metry vysoké, necelý metr našíř a 2 metry nadél. Ty balvany byly od sebe
navzájem, jak je dosud patrno, dříve asi jeden a půl metru vzdáleny a byly
obráceny přesně od jihu k severu, dokonce natolik přesně, že 21. června v
poledne slunce stálo přesně mezi nimi. Oba balvany jsou dodnes zvány místními
obyvateli "die Heidensteine", tj. pohanskými kameny nebo také Heidenmicheln,
pohanskými obry (Michel značí ve staré němčině velký, viz Mecklenburg = Obří
hrad). Při úpatí obětní skály, na její severní straně, lze dodnes spatřit krevní
jímku, do níž byla zachycována krev obětovaných zvířat, kterou byli při
bohoslužbě skrápěni její účastníci. Jímka je okrouhlá prohlubeň, vytesaná ve
skalním balvanu. Velká kamenná deska s plochou prohlubní na způsob koryta byla
bohužel před časem rozlomena ke kamenickým účelům a zpracována na ohradní pilíř
a vstupní dlažbu domu. Druhá krevní jímka, o níž pamětníci, kteří ji mohli
spatřit, dosud vyprávějí, je natolik zarostlá mechem, že ji už nelze určit.
Mnozí návštěvníci místa se domnívají, že sama skalní stěna mohla být zbudována
lidskou rukou. To ovšem nepřipadá v úvahu. Stěna je podle všeho výtvorem vodní
eroze už z doby ledové. Ledovec se tu opíral do skal, vyčnívajících jako ostrov
z moře kolem jako kra, kolem níž voda stále klesala a opadala, až ji vyhladila
jako stěnu, a to na volné, k otevřenému moři obrácené severní straně. Oba
klínovité balvany mohly však být do dnešní polohy přivedeny pouze lidskou rukou,
navzdory veškeré své velikosti a váze.
Před asi dvaceti lety byl východní z obou kamenů bohužel povalen svévolnými
výrostky. Předloni učinili turneři z Kuschwardy (německé jméno dnešní obce
Strážný - pozn.překl.: turneři byli pak členové německého tělocvičného spolku,
podobného našim sokolům) pokus povalený kámen znovu postavit do původní polohy.
Chyběl jim však spolehlivý nástroj k jeho uzvednutí a pokus tak ztroskotal.
Kdo dnes navštíví to místo, užasne nad nevídaně dalekým rozhledem, jaký se odtud
zraku naskýtá a pochopí také, proč se právě ono jako žádné druhé nabízí k tomu,
sloužit za posvátné obětiště, ze všech stran zdaleka viditelné. Pouhým okem je
odtud za příhodných dnů vidět třeba Sonntagskogel, Staufen a přilehlé vrcholy
Berchtesgadenských Alp. Jen směrem k východu je dnes výhled trochu omezen vysoko
vzrostlými smrky. Na západ, jih i sever má zato zrak před sebou horu za horou až
do mlhavé dálky.
Pohanské obětní kameny mohly být zasvěceny nejen dávnověkým bohoslužbám, ale
mohly za starých časů sloužit i jako hraniční kameny (označované německým slovem
Mark). Ohňová znamení, která byla předávána z určených horských vrcholů, a to
Horním Bavorskem, přes Švýcarsko a ze severní Francie dál až na britské ostrovy,
sloužila dorozumívání o směnném obchodě. Obyvatelé Čech a přilehlých zemí
evropského Východu nabízeli zlato, perly, drahokamy i kožešiny výměnou za sůl a
zbraně, které přinášeli Západoevropané. Dá se předpokládat, že už dlouho před
Germány byly obětní kameny známy v Čechách usazeným keltským kmenům. K
následující germánské době pak poukazují početné nálezy kančích zubů, které byly
u obětních kamenů stále znovu zaznamenávány.
Velké půdní prohlubně na severní straně skalního útvaru jsou naplněny žlutým
pískem, který tu nikde jinde není k vidění. Geologové to považují za důkaz
skutečnosti, že kamenný val Gaisbergu se kdysi netyčil jen z dávného pravěkého
moře, ale že stál i na okraji daleké bezlesé pláně, přes níž sem větry navály
písek zaplňující prohlubně, v nichž je uložen až dodnes.
V okolí Rýna učinila turistická reklama známými četné obětní oltáře starých
Germánů. Žádný z těch vychvalovaných obětních kamenů nelze však velikostí a
krásou, nehledě ani k velkoleposti zdejšího okolí, srovnávat s pohanskými
obětními kameny v Horních Světlých Horách. Přesto právě ony zůstaly neznámé -
ačkoli leží nejen pár set kroků od užívané cesty, ale především v naší vlasti.
Nevíme stále nic o tom, co je v ní krásného, nevážíme si toho, čemu bychom
nenašli rovného na celé zeměkouli.
Waldheimat, 1925, č. 6, s. 86-88