název užívaný v 13. - 17. stol. pro určité typy německých, švýcarských a anglických mečů s dvoubřitou čepelí, jež mohly být podle okolností ovládány jednou či oběma rukama. Dosahovaly délky 115 - 140 cm a tvarově tvořily přechod mezi klasickým jednoručním a dvouručním mečem. Jedenapůlruční meč neumožňoval bojovníkovi zároveň držet štít. Jednalo se o meče opěšalých rytířů či pěšáků. Znamenal průlom do tradice klasických rytířských mečů, a proto se mu dostalo opovržlivého názvu bastard.
Meč dvouruční
meč dlouhý kolem 150 - 180 cm, jenž se vyčlenil výhradně pro pěší boj v 15. a 16. stol. Používala jej německá a švýcarská pěchota v bojích proti formacím protivníkových kopiníků (kteří bránili mušketýry, anebo průlomy v hradbách). Dlouhá přímá čepel byla oboustraně broušená u kořene mívala záchytné háky. Jílec s těžkou hlavicí byl opatřen mohutnou záštitou s prstenci. Největšího rozšíření doznal zásluhou švýcarské pěchoty v 16. stol. Nové vojsko, vyzbrojené vedle dvouručních mečů ještě píkami, halapartnami a palnými zbraněmi, získalo díky nové taktice značné úspěchy. Rivaly Švýcarů byli němečtí landsknechti; jejich dvouruční meče přesahovaly někdy výšku muže. Přímá dvoubřitá čepel měla buď rovné, anebo plamenné ostří. Důvodem vlnovitého tvarování čepele byla snad větší řezná plocha, anebo pouze módní výstřelek. Dlouhý jílec, ukončený mohutnou hlavicí, byl někdy rozdělen uprostřed prstencem. Ruce chránila záštita mírně ohnutá k čepeli. Část čepele pod záštitou byla kryta kůží, která umožňovala uchopení meče níže, když to vyžadovaly podmínky boje. K ochraně ruky v této části čepele sloužily dva záchytné háky. Meč se nosil na ramenou (bez pochvy). Navzdory vžitým představám to byl meč poměrně lehký, takže se jím dalo dobře šermovat.
Kopí
je jednou z nejstarších zbraní lidstva, užívanou již od pravěku. Ve své nejjednodušší formě to byla dřevěná tyč na jednom konci naostřená. Později byl hrot zpevňován úlomky kostí nebo kamenů, anebo přímo opatřován kamennou hlavicí. Řecké kopí mělo bronzový hrot nasazený na ratišti takové délky, že se dá soudit o jeho použití pouze k bodu. Proslulá byla makedonská falanga králů Filipa II. a Alexandra Velikého, používající typ zvaný sárissa. Kopí patřilo rovněž k výzbroji římského legionáře. Především to bylo kopí házecí - pilum. Pro házecí variantu kopí se vžil název oštěp.
V období vrcholného středověku bylo kopí vedle meče nesporně hlavní zbraní, byť s omezeným použitím - uplatnilo se jen v první fázi jezdecké srážky. Při útoku bylo kopí založeno v podpaží. V další fázi již rytíř sahal po meči, ale v pěším boji se uplatnilo i na bezprostřední vzdálenost. Delší jezdecká kopí dosahovala až tří metrů.
K turnajovým srážkám se obvykle užívalo jednoduchého kopí s vysoustruženým místem v dolní polovině pro uchopení rukou. Ruku obvykle chránil štítek anebo přímo kovový štít upevněný k turnajovému dřevci. Kopí se opíralo o hák na turnajové zbroji. Hroty rozmanitých tvarů bývaly tupé, anebo se zaoblenými výběžky, aby nedošlo k poranění. Turnajové kopí se nazývalo dřevec.
Zatímco meč byl čestnou zbraní, vyjadřující nadřazenost šlechtického vlastníka, stalo se kopí symbolem panovnické moci.
Píka
dlouhá dřevcová bodná zbraň, zaváděná do armád od 15. stol. Ve 14. stol. začali užívat Švýcaři zbraně s dlouhými ratišti (5,5 m), aby mohli vzdorovat jezdcům, vyzbrojeným kopími. Úspěchy nové taktiky vedly k napodobování, a tak se píka rozšířila po celé Evropě. Svou oblibu si udržela ještě přes celé 17. stol. V rukou pikenýrů mělo dlouhé kopí za úkol chránit čtverce mušketýrů před jezdectvem v okamžiku nabíjení. Píka ovšem nesloužila jen jako zbraň obrany; Švýcaři rozvinuli účinnou taktiku ofenzivního použití masy pikenýrů, kterou další národy, především Němci a Španělé brzy následovali. Na konci 17. stol. byla vytlačena kombinací muškety a bodáku.
Halapartna
bodná i sečná dřevcová zbraň. Jako válečná zbraň se užívala ve 13. - 17. stol. Na dlouhém ratišti je umístěna čepel sekery, v ose ratiště je umístěn bodec a z tuleje vyčnívá další hrot nebo hák. Používaly jí pěší houfce v boji proti jezdcům ve zbrojích. Jedině zbraně na dlouhém ratišti, jako byly píky, sudlice a halapartny, dokázaly v rukou vycvičené pěchoty účinně čelit útoku jezdectva. V boji s jízdními rytíři se obzvláště proslavila švýcarská pěchota.
Původní primitivní typy ze 14. stol. se postupně proměňovaly a vyvíjely a v 15. stol. už měly svůj specifický ráz, jež je odlišoval od sudlic a seker na dlouhém ratišti.
Prošívanice
tlustý prošívaný plátěný kabátec, někdy napuštěný smolou. V těle a na rukávech byla prošívanice prošita vodorovně, svisle či jinak kombinovanými vzory. Ve středověku sloužila prošívanice chudším bojovníkům, kteří si nemohli dovolit jako ochranné odění brni či aspoň brigantinu.