Celý trénink vlastně vniknul jako jako způsob, jak o prázninách udělat alespoň něco pro to, abychom nevypadli z formy. Domlouvali jsme se na něm už před prázdninami s Brňáky a jsem za to teď moc vděčný, protože kdybych jim ten trénink neslíbil, asi bych to vzdal kvůli učení - a to by byla škoda, jak se nakonec ukázalo.

Ta původní myšlenka se propojila s Oremirovou snahou vypracovat systém, ve kterém by se lidé mohli nauči alespoň základy železného šermu - ne každý má čas nebo možnost najít si železnou skupinu a choduit na tréninky pravidelně, a přesně pro podobné lidi je systém víkendových tréninků v pdostatě jedinou možností. Domluvili jsme se nakonec na tom, že bychom mohli zkusit udělat otevřené tréninky železného šermu (= pro kohokoliv, včetně klasických dřevárníků a klidně s dřevěnými zbraněmi), které by se konaly jednou za půl roku a využily systém výuky a zkoušek, který už Oremir nějaký čas používal ve své skupině.

Nakonec se nýám podařilo domluvit se na předposlední víkend v srpnu a sjet se k Wurmovým do Myslibořic, kterým patří opravdu velký dík - měli jsme k dispozici fajn místo na trénink (parčík uprostřed obce domluvený s paní starostkou, která se na nás přijela podívat a nabídla nám možnost vystoupit na nějaké tamnější kulturní akci, až se naučíme, co potřebujeme ) a úžasný Wurmovic dům s příslušenstvím jako zázemí, a to všechno za chvíli pomoci s bouráním stodoly - což byla práce, do které se lidé pustili s chutí A konec konců to dělám i trošku pro sebe, protože v jedné stodole vznikne sauna, zimní zahrada a čajovna, a v druhé dílna. A to se vyplatí . Spokojené myslím byly obě strany (a to jsem se ještě nezmiňoval o těch dobrotách, které paní Wurmová připravila ).

Sestava byla... rozmanitá - z Brněnských já, Nellmi, Melti, Melisilme, Hugo, Eltharion, Hybou, z Třebíče Ai, Gwai, Komárek a Siri, z Prahy Oremir, Taurendil, Aninulain a Sindor, snad jsem na nikoho nezapomněl. Řekl bych, že přinejmenším část lidí nebyla takovými typickými Vlaštovkoidními elfy, ale nebylo to naškodu, právě naopak. Celková atmosféra byla trochu jiná, ale rozhodně bych neřekl, že špatná - lidé spolu v pohodě vycházeli, smáli se, makali, trénovali, filozofovali, hádali se o ovladač... bylo to úžasné O spoustě věcí ani nevím, protože jsme díl času strávili s Ai nad učebnicemi, takže se nebudu moci rozepsat o tom, co všechno se dělo při bourání, ale z fotek to vypadá, že dobrá nálada byla nakažlivá a nezastavitelná - ani prací .

Páteční večer byl věnovaný teorii, tedy asi třístránkovému přehledu dějin meče, který jsme se měli naučit na teoretické zkoušky... a které se taky dva lidé našprtali. Tedy Faire, Gwairen, styďte se :). A musím říct, že zvláště Faire byl těžko k snesení, když na každou Oremirovu otázku odpovídla frenetickým máváním ruky, aby nějak upoutal pozornost, majíce ústa nacpaná pizzou (marný pokus mě zastavit ze strany ostatních ). Naštěstí všichni přežili bez větší újmy a kolem jedné hodiny v noci se myslím rozpustil poslední rozsáhlejší kecací kroužek.

Další den už byl především ve znamení tréninku, o kterém asi více řeknou fotky, takže jen rámcově - šlo o školu vyvynutou podle německého mistra Talhoffera, věnovanou jednoručnímu meči. A bylo to něco úplně jiného, než klasická němko-italka - od střehů přes kroky až ke krytům to bylo o něčem úplne jiném. Trénink měl dvě výrazné části - krokování a nácviky technik.

Krokování mě téměř zabilo Půjdčil jsem si sestřiččinu železnou jednoručku, a třebaže není nijak zvláště těžká, měl jsem po několika rubových pluzích (můj oblíbený sek ) servané zápěstí, holt je znát, že dřevárníci by opravdu potřebovali do ruly pořádnou zbraň, aby trochu zesílili. Nebo že by byla chyba jen na mé straně? Vypadalo to, že ostatní to zvládají v pohodě, a já klesl tak hluboko, že jsem musel v jedné chvílio už nezvládl ruku s mečem do toho rubového seku donutit.

Těžiště ale leželo v nácviku technik, ke kterým bylo krokování jen úvodem. Pracovali jsem ve dvojicích a techniky byly zaměřené výhradně na útoky z obran, vlastně mi to hoděn připomínalo aikido - velká část technik také používala páky na ruce. Do konce víkendu jsme se naučili ofenzivní kryty s blokací protivníkova meče rukou, kryt střechy s protibodem a se zámkem, předseky a pár dlaších maličkostí. Zdá se, že toho moc nebylo, ale narvat to do hlavy a použít, hlavně si uvědomit, kterou stranu vlastně krýt a jaká je tam poloha meče, to byla věc, která většině účastníků dala zabrat (klobouk dolů před Gwai a podobnými, která se snad ze celý trénink nespletla).

Večer pak přišla první z trojice zkoušek - teoretický test znalostí, o kterých jsem se už výše zmiňoval. A pánové ruku na srdce, zvorali jsme to Prošli sice všichni, a všechna děvčata dokone s plným počtem bodů, ale téhož výsledku mezi námi dosáhl jen Sindor, ostatní měli přinjemenším jednu otázku špatně. A to byl také neslavný konec mého machrování Na druhou stranu si tio, že se předchůdce obouručního meče používal až v 15. století, asi opravdu zapamatuji.

A kafralo se dlouho do noci, probralo se leccos, a když už začala invence skomírat, řekli jsme si, že bychom si mohli zahrát nějakou hru. A to byla, dámy a pánové, kravina Protože se ozval Oremir s tím, že zná jednu hezkou, a my mu na to skočili. A pak se z obýváku od tří snad téměř do šesti do rána z obýváku ozývalo "tohle je ovladač, a tohle není ovladač" "tak todlencto, to tedy je voladač, a todlencto, to už tedy rozhodně, ale opravdu rozhodně ovladač není" "jak se asi všichni shodneme, to, co teď držím, je ovladač. Ovšem na druhou stranu to, co držím teď , zcela jsitě žádný ovladač není." A tak dále a tak dále. Byla to zapeklitá hádanka, a prvnímu se ji podařilo vyluštit snad až po dvou hodinách (a ano, opět to byla Gwai ). A to už byl čas zoufalství, kdy polovina lidi objímala co se dalo (kostky na sezení, mufa, a v jednom zvlášět smutném případě plyšového medvídka) a houpala se v transu způsobem, který by libovolného psychiatra přesvědčil o nutnosti okamžitého zákroku. Horší bylo, že následkem toho šla část lidí spát v šest, a jedna osoba dokonce až kolem osmé hodiny ranní (ano, byla to Gwai ). A vstávalo se v osm...

A ještě ke všemu byl prvním bodem na pořadu dne test fyzických předpokladů a hned po něm praktické zkoušky šermu (tedy alespoň pro naši skupinu, druhá to měla obráceně). Úkol byl jasný a snadný - uběhnout 1,5 km pod 20 minut, což zvládne i zchromlé jednonožče . Problém byl v tom, že si spousta lidí řekla, že když už běží, tak pořádně... a mé raněné ego chtělo nahradit debakl z předešlého večera . A že to byl běh Vedl jsem jen prvních padesát metrů, pak jsem za svými zády uslyšel nazaměnitelné rytmické oddechování a přede mne se přeřítil Melti tempem, kterého jsem se zděsil. A těsně za ním Ugo... no tak co jsem měl dělat? Přidal sjem taky. Jediná pauza byla na obrátce, kde jsem se dohadovali, kam až vlastně máme běžet (poběžíte fakt dflouho tím lesem, a pak doběhnete až k velké řece. Tam odbočíte doprava a poběžíte, dokud nenajdete most. Pak ještě pár kilometrů... ) - a kde se také změnilo pořadí. Melti zaostal a vedení se překvapivě ujal Ugo, a to už mi začínalo lít do bot. Chvílemi jsem měl problémy se vůbec udržet Chtěl jsem si trochu připravit pozici pro finiš, ale jak Ugo slyšel, že jsem zrychlil, nasadil takové tempo, že jsem se zase pokorně zařadil za jeho záda... a čekal na svůj okamžik. No, nakonec se se štěstm povedlo, utrhnul jsem se na úpatí závěrečného stoupání a zhroutil se Niriel u nohou jako první, za mnou doběhl Ugo... a za ním už zase Gwai

Následovala pomalá procházka na cvičiště, kde už za sebou druhá skupina měla test šermu (jako nejlepší byla myslím ohodnocena Siriel ). Tam jsme měli ještě udělat dvacet kiků pod dvě minuty, což jsme zvládli bez problémů (a což byla taky jediná věc, ve které Gwai téměř pohořela, kyš kyš ), a pak dvě minuty v jezdeckém postoji... což byla téměř moje smrt. Měl jsem tedy o svých nohou lepší mínění . Čekání na konec časového limitu nám zpříjemňoval Krabík, ale i tak bylo téměř bez konce, po časovém limitu jsme se prostě svalili na záda.

Šermířský test už byl snad pro každého v pohodě, pletla se mi trochu levá strana s pravou, ale to se stává, že , jako nejlepší u nás byla vyhodnocena Gwai, a zbývalo jen nafotit instruktážní fotky na stránky, jedecký souboj a pár dalších pitomůstek A pak už zbylo jen velké loučení a psotupné odejzdy domů...

Pro mě byl ten víkend úžasný. A to především protože
- bylo vidět, že jsou tam lidi rádi, a že makají, když se makat má
- ukázalo se, že pohodová atmosféra není podmíněná 100% účastí elfích dušiček
- naučili jsme se orpavdu fajn nové věci, Talhoffer je dost odlišný od škol, které jsem poznal, a některým sednul dokonce více, než "klasická" němka
- byl to fajn způsob, jak alespoň částečně vypadnout z koloběhu učenía setkat se s lidmi, které mám opravdu rád... a to se, dámy a pánové, počítá.

Autor: Faire