Příprava na PP propukla na plno po poslední tréninku u Oremira (na který přijelo dost málo lidí, což pak pokračovalo i na bitvě). Bylo třeba udělat cca 70 nových šípů, s vylepšenou konstrukcí a letkami (nakonec jsme místo nich použili jen provázky). Systém jsme získali od Bagra, ale až do Viktorova geniálního nápadu s rozříznutím a slepením mirelonové trubky na dvě poloviny jsme bojovali s uchycením dříku do vršku od lahve. Vyzkoušeli jsme silikon, ten nakonec nebyl dost pevný, a docela velká část šípů byla vyrobena s pomocí polyuretanu (taktéž řečeno problematická úchytárna). PU má vlastně jen jednu nevýhodu - dokud úplně nezaschne, zachytí se na všem, o co se otře. A nedá se sundat. Je to s ním tak zlé, že dokonce vyrábí speciální ředidlo JEN na polyuretan :) Prostě chvíli trvalo, než jsme chytili systém, pak to bylo lepší.
Obecně bych chtěl moc pochválit především Miu, která IMHO na šípech odvedla bezkonkurenčně největší podíl práce a hlavně organizování a zařizování, což je úloha tradičně značně nevděčná :) Poslední týden před PP byly dvoudenní prázdniny, během kterých dojela Rodinka, takže jsme dost velkou část šípů a všechny vrhačky vyrobili spolu Doma.
Večer první: registrace
Celé PP bylo postiženo enormním důrazem na bezpečnost. Šípy s letkami ještě člověk pochopí, zvláště když se eliminují lidé, kteří přijedou na bitvu jen s lukem, a šípy si shánějí během ní. Ale protlačit neobalenou zbraň, nebo třeba i jen dřevěný štít, přes zbraňovou kontrolu byl neskutečný problém. Obecně se dost nevyvedla registrace, díky chybě jednoho z podorganizátorů, který měl vytisknou více registračních listů, byla fronta dvouhodinová. A někteří lidé, jako část Rodinky, si ji vyšlapali dvakrát - jednou na registračku, jednou na kontrolu zbraní. Zážitek byl pak umocněn neskutečnou prudou na kontrole zbraní, kdy byly vyloučeny zbraně a štíty, které byly stoprocentně bezpečné, a jejichž identická dvojčata byla o několik hodin dříve schválena. Ze stanu jsem po těch dvou hodinách odešel rozpálený do ruda (pravda, asi celkem zbytečně) se slovy, že za takových podmínek příští rok na PP nepojedu... uvidíme, jestli je dodržím. Ale nakonec se všechno zdárně přežilo a šlo se spát.
Ráno první: přípravy
Ráno mě probudil Aragorn rozhodně dříve, než bych si přál. Bylo třeba setkat se s Gandalfem, Radagastem (Michael Bronec), Sarumanem (Dagobyj) a Elrondem (Neny) a obhlédnout bojiště dříve, než se na něm střetnou armády. Společnost byl vskutku vybraná, dojmy z bojiště rozporuplné. Terén byl dobrý, v podstatě totožný s dávnou bitvou o Prsten, ale od té doby si černá značně polepšila v postavení svých opevnění. Zatímco opěrné body bílé byly roztaženy v širokém oblouku, pevnosti černé byly rozestaveny v přímce Harad - Morannnon - ? - Umbar, bylo jasné, že Edoras na našem křídle může padnout osamocen velmi snadno, a že pokud by po jeho pádu dobyla černá Minas Tirith, měla by v podstatě kontrolu nad celým územím se stejnou délkou hranice. Minas by mohla padnout, kdyby drželi Morii, ve které se nacházely suroviny na železné brány, ale především na Grond. Bylo tedy jasné, že Morie představuje klíčovy bod v plánech obou stran. Po těchto zjištěních se Aragorn s Gandalfem a Radegastem odebrali pryč, zanechávaje Elronda a Sarumana v družném rozhovoru, z čehož jsem měl přeci jen trochu podivný pocit (on se ten Saruman v poslední době choval trošku divně, za jeho vkus v oblékání klesl dokonce až k křoklavě duhovému spodnímu oblečení, nechtěl jsem riskovat, že by to mohlo být nakažlivé. Pravda Elrondův vkus v oblékání se některým kritikům zdál také být příliš... rustikální, ale to nebyl čas řešit). Nakonec se probírala situace a došlo se k přesvědčení, že by ideální bylo vyklidit Edoras a přesunout Rohan na druhou stranu bojiště. Protože je ale Theodénova ješitnost dobře známa, bylo téměř jisté , že by Edoras nevyklidili dobrovolně. Saruman poznamenal, že má jisté konexe ze starých časů mezi umbarskými kapitány (vypadá to, že ten nevkus v oblékání přeci jen možná je nakažlivý, ty jejich klobouky a košile vypadaly velmi zvláštně), a že by to snad přeci jen šlo zařídit. Nakonec se došlo k tomu, že i tento plán má své trhliny, a tak se od něj téměř upustilo... jak se zdálo, do řešení situace se ani jedné ze stran (mimo mě, samozřjmě) nechtělo zatahovat Aragorna, pochybovalo se především o dostatečné... protřelosti jeho charakteru.
Nakonec se Saruman odebral do svého dočasného tábora, Elrond ke svým vojskům, a já k Aragornovi, abychom spolu prořešili změnu mocenské rovnováhy. Naneštěstí už nebylo čas něco řešit (naví, mezi námi, kdo by si chtěl rozhněvat svého budoucího tchána, že ano ;)), vojska dokončovala vybavení, proběhl krátký brífink Rodinky a Lamairu (přiblížení terénu a situace, varování před pravděpodobnou Sarumanovskou infekcí) a odchod do připravených pozic. Na místo jsme se dostali ještě před ostatními armádami, a vyslali průzkumníky, aby ověřili platnost map z našich archivů (a osvěžili si rozmístění cest a opevnění na terénu bojiště).
Boj:
Prvním úkolem dne bylo napadnout skřety na jejich vlastním územím a vnést mezi ně trochu zmatku. Spolupracovali jsme s Gondorem, a šlo to výtečně - zničili jsme jednu malou skupinku, pak se připravili k boji s další, zastavili ji, a přibíhající Gondorské posily stačilo poslat tak, aby zaútočily z boku. Dostali jsme se přímo k nepřátelské věži, a zatlačili její obránce až do ní, k obléhání jsme ale neměli dost sil. Aragorn nás musel opustit dříve, než stihnul vydat rozkazy, takže jsme si nakonec jen domýšleli, že v prostoru pod námi útočí Gondorští a že naším úkolem bude udržet obránce ve věži tak, aby z nímohli napadnout záda Gondorských jednotek. Obránci se asi pětkrát pokusili o výpad, ale statečeností našich bojovníků a bojovnic byli pokaždé zatlačení zpátky. Nakonec Gondorští spojenci nevydrželi tlak, a začalo nám hrozit, že bychom se dostali do kleští mezi obránce a posily, které dole Gondor porazily. Následovalo myslím stažení, které přežili lučištníci, já jsem se dvěma bojovníky odebral už před tím zpět do věže k ošetření našich zranění. Bál jsem se, abych si zbytečně nezašli vpravo kolem Minas Tirith, takže jsme to pro jistotu vzali kolem Morie, což se nelíbilo Morijským skřetům, kteří nás zadupali do země. Ale rozhodně jsme jim způsobili nějaké ztráty ;)
Zbytek bitvy probíhal především na našem křídle. Vyskytly se různé situace, ale v podstatě šlo o to, jak nejlépe podpořit Froda na jeho pouti a jak získat a udržet Morii, která v první polovině boje změnila majitele několikrát. Při jedné z bitev před Morií jsme se dostali do situace, kdy jsme se současně bránili v necelých 20 lidech proti Umbarským na jedné straně, Morijským na druhé a na třetí vpadli do zad nepříteli, který se chystal vpadnout do zad řadě Gondorských. Nakonec jsme byli poražení, ale rozhodně se ctí (té řadě jsme dali k dobru další minuty života a úkol jsme splnili). Následovala jediná strategická porážka, když v době, kdy byla celá Roklinka v boje neschopném stavu nebo v boji někde úplně jinde, prošla malá černá armáda až k ní a dobyla ji (neměla ale dost sil na obsazení, spokojila se tedy s tím, že odnesla zástavy, které v ní byly uschovány). Věž byla znovu obsazena hrdinným orlem Sindorem, proměnila se polní lazaret ve kterém se do bojeschopného stavu znovu rychle dostala polovina elfí armády.
Další průběh bitvy byl poznamenán tím, že jsme dobyli a udrželi Morii. Černá se stáhla do hranic Mordoru, trpaslíci dobyli a vyplenili Harad. Jeden z posledních pokusů Mordoru o útok, tentokrát směrem na Edoras a Minas Tirith, byl také odražen (ovšem s vydatnou pomocí Sarumana, jak vyšlo později na jevo, podpořil nejdříve útok černé na Edoras, dobyl ji, vzal zástavy, a pak je opět vrátil Theodenovi, který se právě vracel s posilami podpořit obléhané, čímž si jej značně zavázal). Nastala fáze, ve které obě armády vyčkávaly - bílá v podstatě kontrolovala území, ale nedokázala porazit hraniční pevnosti Mordoru, černé se příliš nedařilo dostat se ze stínu Mordorských hor. Bílé velení začalo plánovat, jak dostat Froda v bezpečí až k Orodruině.
Problémem byla nenápadnost té sopky - nikdo z velení, a natož pak Frodo, velmi dlouho netušil, ve které části Mordoru ji hledat. Byli vysláni Orlové, stejným směrem se vypravil i Aragorn, ale než se stačil vrátit, rozhodli se Istari k útoku. Díky zmatkům nakonec odešla jen malá skupinka - Gandalf, Frodo, Radagast a asi 20 bojovníků z Rodinky a Lamairu, všechno se vzdušnou podporou asi 2 orlů. Protože skrze věže jsme se probít nemohli, bylo rozhodnuto pokusit se projít skrze Cirith Ungol. Jak to bylo s Odulou sám netuším, ale skupinka se nakonec přes Cirith dostala, aby zjistila, že ji na druhé straně čeká Saruman a jeho lidé, a přibíhající Mpordorské posily. Situace se zdála být beznadějnou, a rozhodně se stala velmi zmatenou. Elfové se snažili probít se skrze Mordorské síly, na které náhle Saruman seslal strach tak velký, že uprchli až zpátky do Morannon. Současně jsme se snažili s Lorimem oddělit Sarumanovy muže od Froda, protože upřímně řečeno, věřit někomu s tak strašným vkusem v barvách jsem se prostě stále neodvážil. Začaly přibíhat další Mordorské posily, elfové se seskupili k dalšímu útoku, my s Lorimem se rychle vzdálili hlouběji na Mordorské území, abych se mohli přidat k Frodovi a ochránit jej.
Odpoutali jsme se z boje, ale Froda nenašli - ztratil se i s jedním z orlů (jmenoval se tuším Elysir), a to jak Mordorským, tak Sarumanovcům i elfům. Pokoušeli jsme se rychle propátrat území a najít jej, když si nás všimlo několik skřetů. Přibíhali na nás tři, ale k vlastní smůle s asi pětimetrovými rozestupy, což vyústilo v jejich rychlou smrt (nezačínejte si s Maiwe, pokud vás není aspoň řada ;)). K mému velkému překvapení se za nimi hnalo asi pět Sarumanovců, což by pro nás bylo dost zle (dobří šermíři), kdy nebyli napadli skřety, což udělali (touhle dobou už jsem se v Sarumanovi opravdu nevyznal) a tvářili, jakoby se celou dobu nebáli o nic více, než o naše zdraví. Froda jsme nakonec nenašli, ale zvládnul se s pomocí orla dostat až k Orodruině a vhodit do ní Prsten, zatímco jej orel vlastním tělem chránil před přibíhajícími posilami Umbarských. Zbytky demoralizované černé armády byly postupně zničeny ve věžích, my se s Lorimem kolem jedné z nich vrátili zpět na území bíle a vydali se hledat naši jednotku. Našli jsme ji na místě nečekaném - přežili řež v Mordoru a teď stáli na druhé straně Cirith Ungol a bezradně se dívali na Odulu, která se tam kdovíjak znovu objevila. Po krátké poradě se ukázalo, že jednou šancí je objetovat někoho z nás. Volba padla na jistého Karlose, který byl kvalifikován svým zraněním, kter utržil v předchozích bojích. Rozloučil se s námi, položil zbraň a rozběhl se vstříc Odulinu chřtánu.
Na to, co se stalo pak, existují dva velmi odlišné názory. Zastánci prvního říkají, že Odula nepočítala s tím, že Garrickův apetit je ještě větší než její (a to byla potomkem samotné Ungoliant!), a než stačila cokoliv udělat, Garrick ji zhltnul. Zastánci druhého prozaicky poukazují na rozdíl ve výškové i vahové kategorii, který Garricka značně znevýhodňoval, a také na fakt, že Garricka živého už nikdo nespatřil. Na druhou stranu nutno podoktnout, že pro náhodné kolemjdoucí by bylo nahrazení Oduly někým s ještě větším apetitem možná překvapením, těžko však o něm říci, že příjemným ;) Naše jednotka se tedy v prořídlém počtu vrátila zpět do Roklinky, zbytky kdysi tak obávané Mordorské armády byly rozprášeny, a Středozem znovu zachráněna.