Jak se svět začínal blížit svému konci a přibývalo na něm trápení a nepříjemností nejrůznějšího druhu, reagovali mnozí stále větším a větším snižováním měřítek v otázkách ušlechtilosti či laskavosti, ve snaze přežít co nejdéle a užít si života co nejvíc. Nakolik měli úspěch, bylo poněkud sporné. Pravda, mnohým se podařilo nahromadit značné jmění a dopřát si nemálo požitků, ovšem za cenu stálého nebezpečí a ustavičných bojů o moc, které jim důkladně otrávily každou příjemnou chvilku a nepopřály jim klidu ani na okamžik. Každý tlak ovšem vyvolává protitlak. Někteří jedinci časem začali mít takové společnosti až po krk a začali se zabývat studiem kultury elfů, která, jak se alespoň říkalo, měla důrazy právě opačné: na co největší svobodu, na vnímání druhých a respekt k nim, na hodnoty, které nikdy nikomu nepřinesly žádný jiný prospěch kromě čistého svědomí. Ta kultura byla velmi stará a zprávy o ní nejasné, na úrovni pouhých legend. Nikdo nevěděl, zda kdy opravdu existovala, co se stalo s jejími příslušníky či zda snad někdo z těch, které tak přitahuje, k ní rodem aspoň částečně nepatří. Nicméně bylo na ní něco, co v nich vyvolávalo touhu stále silnější. Netřeba dodávat, že tito jedinci začali brzy být tvrdě pronásledováni a museli se jako psanci uchýlit do lesů. Nyní však už věděli dost na to, aby se s takovým údělem dokázali vyrovnat i prakticky přežít. A postupně byli jako magnetem přitahováni na jedno dobré místo: dobré, protože skryté a nepřístupné pro každého, kdo nebyl ochoten něco vydržet a zároveň mít srdce otevřené pro všechno kolem sebe. Skýtalo tedy bezpečnou ochranu, a přitom zde bylo všechno, co nezbytně potřebovali k životu.
Zde se tedy našli, ti osamělí a vyvržení, a stačil jen krátký čas, aby jeden k druhému pocítili přátelství, které jim bylo téměř zázrakem. Les ožil dávno zapomenutými písněmi, tančící horské vody se šťastně přidávaly k smíchu čiré radosti a dokonce i skály kdesi hluboko ve svých kamenných srdcích pocítily cosi jako pohnutí, když je pohladily pablesky ohně, odražené laskavýma očima.
Tak nalezli vyděděnci nový domov, na krátko. Jenže brzy poznali, že se v něm nemohou bezpečně zabydlet a zůstat lhostejní k dění ve světě. Jak násilí plodilo násilí, přibývalo těch, kteří byli vždycky biti, protože se nedovedli dost dobře bránit. Nebylo možno na ně tak úplně zapomenout a nepokusit se aspoň nějak, podle svých možností, pomoci. Naštěstí se v pospolitosti našli takoví, kterým umění boje nebylo tak úplně cizí, a nejméně jeden nadšený velitel, který se dokázal ostatním postavit do čela a probudit v nich odvahu. Tak byl krůček po krůčku zformován a vycvičen oddíl, který začal zasahovat do bojů ve svém okolí a bral pod svou ochranu ty, kdo trpěli násilím, takže se nová pospolitost čile rozrůstala. Tento oddíl přijal jméno Lamairu, což ve starobylém elfím jazyce znamená "stádo válečných koní" - jméno pospolitosti samé se nesděluje těm, kdo jsou mimo, a pokud nikdo z ní nepřežije zkázu světa, upadne možná trvale v zapomenutí.

Tak znělo shrnutí historie Lamairu, sepsané pro Aldorkalypsu 2003. Co k němu dodat? Jen to, že je – nakolik je to u příběhu z jiného světa možné - téměř doslova pravdivé. Lamairu je bojový oddíl, jehož kořeny jsou pevně zakotveny ve velmi výrazně mírové a přátelské pospolitosti: a právě z nich kupodivu čerpá stále novou sílu. A vznikl de facto jen z nouze: proto, že čest elfího rodu byla zašlapána do prachu dřevěných bitev, na nichž světlá strana často vypadala v očích svých nepřátel nudně, nemastně-neslaně a někdy dokonce neschopně či zbaběle. Co může udělat malá skupinka zdaleka ne dokonalých lidiček pro to, aby změnila situaci? Možná nic: ale je rozhodnuta aspoň to zkusit, a dát do toho všechno.
Lamairu přitom opravdu stojí na základech elfí kultury, která má své nepřehlédnutelné důrazy. Které?

1. Vztahy. Bojové nadšení nepramení z nenávisti k nepřátelům, ale z lásky k přátelům, se kterými se opíráme jeden o druhého - z lásky k těm, kteří zůstali doma a chceme je chránit. Velitel není otrocky poslouchán, ale poslouchán, protože milován a ctěn. Veliteli záleží na každém ve vojsku, věnuje mu pokod možno co největší péči - ale působí to samozřejmě i opačným směrem. Jeden je tu pro druhého, aby mu pomohl a aby ho povzbudil.

To se projevuje jak stylem boje (nikdo nebojuje individualisticky, ale minimálně v souhře se svým druhem ve dvojici, velitel si hlídá své svěřence, připravený se za ně kdykoli obětovat, svěřenci naopak vyjadřují svému veliteli maximální důvěru a všemožně ho povzbuzují atd.), tak tím, že je věnována péče navázání vzájemných vztahů i mimo bitvy, také s těmi, kdo přicházejí mezi nás bojovat poprvé, nebo s případnými spojenci. Ty vztahy nejsou účelové: záleží nám na nich, i kdyby pro boj neměly mít žádný význam (dejme tomu v případě, kdy se někdo rozhodne být nadále spíše pacifistou). Učíme se jeden druhého poznávat a být si navzájem - každému podle jeho osobního cítění - skutečným, citelným "pohlazením" uprostřed tvrdého světa. Učíme se: tím není řečeno, že to umíme. To umění je pracnější než bojová technika a je potřeba spolupráce každého, abychom se dostali dál. A to i přesto, že také tohle někdy bolí.

2. Porozumění. Nikomu není nic vnucováno, je vytvořen prostor pro individuální sklony každého, dělá se maximum pro to, aby se nemusel omezovat, a to proto, že jeden druhého chápe. Teprve v krajním případě naprosté nekompatibility se cesty rozejdou - a to ještě co nejpřátelštěji.

Každý může udělat aspoň něco pro to, aby rozuměl druhým (minmálně se ztišit a naslouchat). Každý ale také může udělat dost pro to, aby druzí rozuměli jemu - na to se často zapomíná. Především nemlčet, když ho něco trápí nebo něco potřebuje - a ovšem také sdělovat své pocity, aniž by zraňoval nebo kritizoval: skutečně jen jako své pocity. Chceme se navzájem opravdu poznat, po všech stránkách, porozumět, a dopřát druhému plnou svobodu, nakolik je to jen možné. A všechno, co je nutně potřeba rozhodnout za všechny, jsme připraveni řešit ne hlasováním, ale na základě rozhovorů, kterými se dospěje k všeobecné shodě.

3. Láska k dobrému: poctivost a laskavost, i když jsou nevýhodné. S tím je nutně spojena ochota něco vydržet - je přece jenom přirozené, že toho temná strana využívá. Pokud není někdo připraven raději něco snést než se dopustit něčeho nemorálního, je na nejlepší cestě stát se skřetem. V ideálním případě by elfové měli být natolik šikovní a zdatní, že zvítězí i přesto :)

Temná strana většinou nebývá úplně striktní v dodržování pravidel. Koneckonců, odpovídá to imagi temné strany :). Snažíme se brát to jako fakt, dělat vsechno pro to, abychom zvítězili této nevýhodě navzdory (jmenovitě trénovat, trénovat a zase trénovat :))), ale především nezapomenout na to, že skutečným vítězstvím pro nás je nenechat se ani strhnout, ani znechutit, a pravidla dodržovat. Nemyslíme si, že je to lehké. I ostřílení bojovníci mají sklony se cítit otrávení, přichází-li výsledky jejich dřiny trvale vniveč díky pixlování nepřátel. Nicméně člověk se s tím mnohem snáze vyrovná, je-li připravený předem. Případný adrenalin se zásadně vybíjí pouze čestně, ohleduplně a ve spolupráci se zbytkem vojska. Pak může být i užitečný :)

4.Smysl, vnitřní rozměr toho, co dělám.

To nevylučuje možnost prostě se dobře bavit, naopak (viz dále). Není to však poslední cíl všeho, co děláme - a ani jediná motivace k tomu, abychom něco vydrželi (to by to dopadlo :). Tou je například ona snaha reprezentovat světlou stranu jako něco, co stojí za to - ale také třeba živý zájem o lidi na obou stranách fronty, přání, aby byli co nejšťastnější (ať už nám dávají možnost nějak to prakticky projevit nebo ne).

5. Radost ze života, celková radostnost až laskavý (!) humor.

Veškeré tvůrčí příspěvky v tomto smyslu jsou vřele vítány...

6. Kultivovanost a zdvořilost. Elfí kultura je spojena s velmi silným lpěním na tradicích, což nebývá vždy považováno za její kladnou vlastnost. Dává to však mnoho příležitostí k tvůrčímu humoru.

Sprostě nadávat nepřátelům umí kde kdo. Naším usilím je nalézt co nejobřadněji zdvořilé ekvivalenty. Nepřátelům se zkrátka spílá vtipně a vynalézavě, nejlépe v quenijštině, ale někdy i obecnou řečí, pokud chceme povznést jejich všeobecnou kulturní úroveň. Podobné řečnické cvičení je možné pěstovat v rámci povzbuzování mezi sebou jako jednu z možných variant odbourávání přebytečného adrenalinu. Tím se zároveň vytváří výraznější image světlé strany.

Poslední tři body dohromady vedou také k různým mírovým aktivitám v rámci bitevních i nebitevních setkání - hostinám, slavnostem, tvůrčím dílnám atp.