 | |
V samých začátcích Lamairu prošlo skrz Maiwe vícero lidí, většinou zvláště drahých mému srdci - Tinwe, Súrendil (se kterou jsem zažil jednu z nejúžasnějších spoluprácí ve dvojici) a také základ někdejší Telty - Alassinke, Silmeriel a Arruin. Už v počátcích naráželo na jeden vážný problém - na neukázněnost a příliš rychlé nohy svého velitele, tedy mě, Faireho - díky svým předchozím návykům byl zvyklý vrhat se na různá místa a to přesuny sprintem, čímž kantil trpěl - díky tomu, že často nevěděl ani kam se běží, se často trhal rozpadal, čímž jeho účinnost klesala na minimum. Hádám že také někdy v té době vznikla jeho přezdívka FOSK - Faireho osobní sebevražedný kantil - která se jí držela až do konce působení.
Jestliže první fáze existence zahrnovala Elfcon a Pána prstenů v Čechách roku dvou tisícího třetího, druhou lze datovat někdy od května, kdy začaly fungovat Brněnské tréninky, na které začali jako stabilní základ docházet duše, které daly vzniknout novému Maiwe - Mealtiner, Laire, Túriel a Faire. A začalo něco, co je pro mne moc zvláštní a osobní a tak niterné, že to jen stěží mohu vyjádřit. Pomalinku jsme se poznávali i mimo boj, ale v boji to bylo něco zvláštního - každý z nás něco dokázal sám o sobě, Túriel jak s kopím, tak s obouručkou, Laire především s mečem stejně jako já a Mealtiner pak lukem, ale to, co mě naplňuje pocitem hrdosti a vděčnosti za to, že jsem mohl být součástí, byla práce celého kantilu. Dokázali jsme držet spolu a likvidovat jenotlivce s obstojnou rychlostí, ale stejně tak jsme byli schopni se rychle přesunout na potřebnou vzdálenost a použít jakoukoliv zbraň které bylo třeba - od kopí až k luku.
A tak jsme spolu prožili Aldorkalypsu (pravda tehdy ještě bez Túriel), táborovu bitvu... na tu mám obzvláště silné vzpomínky. Poprvé jsme fungovali všichni čtyři spolu a bok po boku, snad jen Mealtiner ještě úplně nezapadnul do formace - a myslím, že jsme tam také byli znát. Pak přišla pauza a Bitva pěti armád, na které nás rozdělily především mé panovnické povinnosti, tekže jsme se spolu neocitli často... ale na jakoukoliv z těch chvílí mám krásné vzpomínky, především na spoluprácí tří kopí a bleskurychlé čištění cesty od skřetích individualistů, nebo počáteční obchvat a vpadnutí dozad... Za obchvaty (které využívají největší Maiwecí přednosti - rychlého přesunu) jsme byli dokonce pochváleni skřetím velitelem, kterého prý udivila schopnost vynořit se v zádech jeho lajny po deseti minutách boje. A ještě jednou projevilo Maiwe své schopnosti - v závěrečné bitvě. Lamairu tam mělo za úkol zastavit nepřátelské obíhače a tak vytvořilo ještě s několika dobrovolníky v pravém úhlu s řadou hlavní armády zarážku. Skřetů však přiběhlo více, než jsme doufali, takže se celá ta miniřadička začala pomalu stáčet směrem k zádům spolubojovníků. V kritickou chvíli dokázalo Maiwe provést poslední obchvat a v padnout do zad obíhačům - a situace se obrátila. Den vítězství...
Pak se však stalo více věcí, které měly a mají za důsledek momentální stav, kdy se o celistvém Maiwe už mluvit nedá. Prožil jsem toho s nimi ale příliš na to, abych mohl snadno zapomenout. Stále jsou mým kantilem... alespoň v srdci - a tam zůstanou, dokud Maiwe znovu nepovstane. Aure tuluva!