Z ulice se ozval vysoký ženský křik. Spíš
děs z největší hrůzy, jako když vám někdo chce před očima
podříznout dítě, nebo vás zastřelit, nebo vám vstrčit tu
odpornou věc, co mezi nohama nosí opilí muži, do míst, kde vás
to bude bolet nejvíc k zabití se. Řev, kvůli kterému
normální lidé udělají podivný výraz na tváři (jde to
trochu divně, když člověk není zběhlý) a pokračují v
nenucené konverzaci. Tohle ale už fakt nešlo. Snad tam
někoho zabíjej?
Roztáhli jsme trochu rolety a
namáčkli se na sklo. Křik neustával, pokračoval, vysoký,
šílený, zoufalý. Holka před temnou výlohou, prohnutá v pase
dozadu, vyráží ten šilenej křik a nepřestává. Ta holka, co u
ní stála, spěšně odchází někam pryč, snad na ni křičela. S
bednou s novou klávesnicí vypadávám na ulici.
Klečí v mrazu na kolenech u výlohy
a zírá dovnitř. Klečí jako v kostele, zírá, kde není nic než
hromada volovin za sklem.
"Co se stalo?"
"Já nevim. Klečím na zemi a mrznou
mi kolena..." říká docela mimo sebe, nějak zvládá aspoň
popisovat, co se děje. Přijde konečně nějaká holka v černým a
objímá jí. Další otazník co se děje.
"Nevím, vůbec nic si nepamatuju.."
snaží se. "Kdo seš, co škola," snaží se taky kamarádka v
černým a zahřívá ji.
Studuju vyšívání na střední
vyšívací škole, jo štvou mě, dostala jsem trojku z praxe,
pomalu si vzpomíná. Klečela jsem na zemi, pak nějakej pískot,
možná kolo a nějakej hlas, tos byl asi ty. Kde se tady vůbec
bereš?
Nesu si domů novou klávesnici.
Povídání se přesouvá na společné žití obou kamarádek v bytě,
až budou peníze, na zimu a těšení se do postele, teplá vana a
postel, spát, bože spát. Domů. Pojďte rychle domů. Pojďte
prosímvás rychle! Jdeme co můžem. Pojďte prosím. Prosím.
Pojďte rychle domů.
Schovat se před tímhle mrazem.
Schovat se před bolavými koleny a vlastními výkřiky, co ještě
visej někde uvnitř krku a slzama, co za chvíli doufám
zapomenu, proč mě ještě pálej v očích.
Domů do postele. Pustit si hudbu,
nebo telku. Domů.
Zapomenout.
Bojím se, že si moc rozumem říkám,
jakej je tehle svět. Na něco rozum nestačí. Žijeme ve světe,
kde se sami spoutáváme do jednoduchejch a bezbolestnejch
definicí reality. Odmítáme cokoliv, co nás přesahuje a nikdy
to nechceme připustit.
Nikdy se to nestalo, ne, nechci o tom mluvit. Nebudu se
klepat dneska v noci. Budu si říkat: "Nic se neděje." -Klokánek, kangaroo@eldar.cz, 21.
1. 2000, na nové klávesnici, co už konečně píše všechna
písmena a neruší svým klapáním mého spícího bratra. Vzkaz pro všechny směšný byrokraty: Eldar je nezávislej
server. Uděláme cokoliv budeme chtít a co nás bude bavit.
Užijem si to. Zkuste to někdy, je to fajn... [ ostatní komentáře
]
PARANOIA
ho donutila říct
"Co to tam děláš, mladej!?"
Věta
"Co to tam děláš, mladej!?"
ho rozechvěla
podivným strachem. (klokánek)
