Stalo se to …no ano, stalo se to, ale kdy přesně to vám nepovím.
Bude to dobré půl století.
To žil v jednom domě, až docela nahoře jeden sochař. Nebyl dobrý sni špatný, prostě byl průměrný. Jeho díla se nikdy nedostala do věhlasných galerií, ale také nikdy nepoznal nedostatek. Pracoval zásadně na objednávku.
Jednoho dne dostal zakázku, aby vytvořil plastiku do parku. Pustil se tedy do práce. Nechtěl vytvořit nic realistického. Nechal se unášet jen svojí fantazií. A tak se pískovcový blok v sochařově ateliéru postupem času - kroutil vlnil, líně roztahoval jako kočka na sluníčku. Tu zpřísnil, ztuhnul, drolil se a křičel. Ubýval a ubýval. A pak to přišlo, mistr odložil nářadí a zálibně si prohlížel svoje dílo.Na něčem co mohlo být stejně tak dobře skála i louka či mořská vlna stálo něco. Něco jako panáčkující pejsek, dítě nebo bohyně úrody. Mohlo to být cokoli co má hlavičku, trup a čtyři končetiny. Roztomilé dílko pojaté vpravdě moderně. Na oslavu vítězství nad kamenem připil si sochař skleničkou vína a zmořen prací usnul v houpacím křesle.
A na oblohu tiše připlula noc. Bledou lampou úplňku si svítila na svět. Stříbrné světlo měsíce zasvítilo i do ateliéru. Socha tu najednou stála zahalená do světélkujícího šatu. A právě v té chvíli , snad zásluhou nějaké škodolibé moci, zamumlal sochař ze spánku nesrozumitelná slova. Tedy pro naše ucho nesrozumitelná , avšak mocné síly.
V té chvíli dostala socha dostala socha duši. Na první pohled se nezměnilo nic. Stála tam nehybná, bez kloubů, svalů a šlach - jak se měla hýbat ? Byla jen kusem skály s darem vidět, slyšet a cítit. V první chvíli - jako dítě, nechápavě se rozhlížela kolem sebe, viděla jenom tmu. Ale její sluch zachytil oddechování spícího sochaře. Byl první živou bytostí, kterou poznala.
A přišlo svítání. Mistr se probudil. Ještě jednou obhlédl své dílo a přikryl je prostěradlem. Socha pocítila úzkost. Nejasně tušila, že tento člověk ji stvořil, byla připravena se na něho upnout celou svou duší jak novorozeně ke své matce. Kdyby byla dítětem, dala by se do srdceryvného křiku, ale takhle ? Nechápala proč ji odvážejí pryč, ven.
Postavili ji na prostorný plácek v parku. Tam přikrytá laťkou čekala na svůj velký den. Bude představena lidem. Začala hrát hudba, nikdy předtím nic podobného neslyšela a v zápětí se podivila ještě víc. Látka sklouzla dolů a na ní utkvěly pohledy stovek očí. Tolik lidí, stromy a to nebe !
Ale tehdy ještě nevěděla co to je. To časem. Jak malé dítě učíme slovíčkům. Lačně naslouchala slovům liidí co kolem procházeli. Postavili kolem lavičky, lidé se zastavovali, sedali si a rozprávěli. A socha se dívala a poslouchala.Vstřebávala útržky osudů.Jak plynul čas znala jich víc a víc, ale to bylo všechno. Jak záviděla dětem, že si můžou hrát, běhat a křičet. Měla lidskou duši schopnou všech citů, ale k čemu ji to bylo. Nikdo si ji valně nevšímal. Tu a tam se některé malé dítě zeptalo: "Co je to mami ?" Ale to byla asi veškerá pozornost, jaké se ji dostalo. Snad možná, ještě pár uličníků se do ní na podzim strefovalo kaštany.
Čas plynul. Z dětí co tu běhali za míčem se stali mladí lidé držící se za ruce, maminky a tatínkové, babičky a dědečkové. Kolikrát ji za ten čas zabolelo v duši. Kdyby mohla plakat, stála by uprostřed jezírka. Tolik toužila, aby se na ní někdo láskyplně podíval, aby se jí někdo dotknul. Vždyť ona cítila jako člověk a to že ji nikdo nemá rád, bylo pro ni opravdu pořádně bolestivé.
Častokrát si vybírala mezi okolojdoucími, komu by dala svou lásku, protože kdysi slyšela, že jen ten kdo lásku dává, může lásku dostat. Ale jak dát najevo své city, když jste němí a nehybní.
Dotýkali se ji jen ptáci, když je unavil let a oni si na ni usedli. Hladil ji jenom vítr. Déšť ji smýval od prachu a zdobil ji kapkami, stejně jako sníh vločkami a kvetoucí stromy okvětními plátky. Slunce zahřívalo její kamenné tělo a noc hlídala její spánek. Ale nikdo, nikdo ji vlídně neoslovil. Zdály se jí sny že je člověkem. A tiše pak proklínala úsvit , že ji vytrhl z klamného světa. Snad kdyby ji sochař vytvořil jako něžnou dívku, skládali by o ní básníci verše a malé holčičky by se jí chtěli podobat.
Ale stalo se. Ona se cítí stejná jako lidi co denně vídá, ale není, je jiná. Nikdy se neviděla v zrcadle a proto doufá, že ji někdo pohladí. Stojí tam pořád a čeká. Možná se ptáte co by se stalo, kdyby se někdo našel.
Ožije ? Seskočí z podstavce a bude z ní člověk ?
Ale ne, kdepak. Všechno bude jako dřív. Tedy skoro jako dřív.
Ona bude vědět, že ji má někdo rád!

Kateřina, 31.7.1999