Lidé, které bychom nazvali hackery, žili a bavili se ještě před rozšířením prvních počítačových systémů. Pro začátek jim stačily dálkové hovory na cizí účet, škodolibé pozměňování elektronických mechanismů či odposlech policejního vysílání.
Když se pak objevily první sálové počítače, seskupili se kolem lidé, kteří systémům zcela propadli. Fascinovaly je, viděli v nich neuvěřitelnou budoucnost lidstva. Do hloubky počítače prozkoumali, naučili se je používat a vylepšovat, stavěli své vlastní, stali se skutečnými odborníky. Problémy pro ně představovaly výzvu, do jejich řešení se pouštěli s vervou a nadšením. Celé noci nespali, v řeči se nedokázali zbavit počítačových termínů, stlali si pod stoly v laboratořích a kontrolovali obrazovky terminálů. Měli většinou svůj vlastní nonkonformní styl vystupování i práce, který jim raději nikdo nebral. V té době slovo hacker znamenalo cosi jako „všeznalý počítačový odborník“ a vyvolávalo úctu.
Venku už ovšem čekala druhá generace hackerů. Neměli přístup k prvním počítačům v armádě, na univerzitách a ve vědeckých laboratořích, ale také se chtěli učit, poznávat systém. Nechápali, proč by přístup neměli mít. A tak si ho opatřili.
Pronikali do systémů a zevnitř je prozkoumávali. Stali se v jistých ohledech lepšími, než jejich učitelé a lidé, kteří se o velké systémy starali. Většinou nic nepoškozovali, jen se dívali, občas si něco vyzkoušeli, získávali přístup dál. Ne pouhá zvědavost, ale přímo živelná touha po poznání, je hnala hlouběji. Zdálo se jim absurdní, že systémy, které v sobě mají potenciál ulehčit život celému lidstvu, zmírnit humanitární problémy, zrychlit běh byrokratických záležitostí a odstranit rozdíly mezi lidmi, jsou používány maximálně na řízení armády.
Hackeři druhé generace si začali mezi sebou vyměňovat zkušenosti, setkávali se kdesi mezi dráty v hromadných telekonferencích na vyhrazených telefonních linkách. Vznikaly první hackerské časopisy, které ukazovaly stále další a další metody průniku.
Objevily se osobní počítače. Teenageři kolem patnácti let seděli ve svých dětských pokojích a pronikali do počítačových sítí americké armády. Zjistili, že i na jejich počítači může běžet systém BBS1.1, díky kterému se k nim mohou po telefonu připojovat ostatní hackeři a diskutovat s nimi, vyměňovat si soubory, posílat si elektronickou poštu. BBS, zvané častěji boardy, se staly prvními skutečnými elektronickými komunitami, jejichž členové se většinou znali jen pod přezdívkami a ve skutečnosti se nikdy neviděli.
Hackeři získali přístup do armádních systémů, sítí telefonních společností, komerčních organizací. Většinou věděli o zabezpečení systému více, než sami lidé, kteří ho zabezpečili. Většina hackerů podnikala své průniky pouze pro vlastní potěšení a zábavu, z obyčejné zvědavosti, či pro pocit geniality při přelstění důmyslného ochranného mechanismu.
Nejlepší hackeři nikdy nezískávali peníze přes počítač a nezabývali se podvody s kreditními kartami. Byli však i lidé, kteří likvidovali celé systémy ve jménu boje proti počítačovému monopolu vlády a velkých společností. A samozřejmě se přidali i zloději, kteří na počítačových podvodech vydělávali desetitisíce dolarů, nebo prodávali informace získané z nabouraných počítačů. To se však většině hackerů příčilo. Hacking se stal pro mnohé bojem za vlastní právo na informace.
Když na počátku devadesátých let došlo k zhroucení půlky americké telekomunikační sítě AT&T vlivem softwarové chyby a tento čin byl připsán na vrub hackerům, rozpoutaly federální úřady spolu s telekomunikačními společnostmi obrovský zátah na hackery. Byly při něm zatčeny desítky lidí, kterým média udělala image geniálních zločinců mezinárodního formátu.
Pro slovo hacker byl najednou synonymem zločinec.
Teenageři inspirovaní filmy jako Válečné hry a četbou kyberpunkové sci-fi najednou chtěli být také hackery. Většinu z nich to rychle přestalo bavit, ale někteří vytrvali.
Jak se osobní počítače stále více rozšiřovaly, začal růst jejich výkon a klesat jejich cena. Rozšířil se Internet a byl přístupnější stále většímu počtu lidí.
Výkonné počítače i informace - to, o co hackeři tolik bojovali - byly najednou dostupné každému.
Hackeři však nezmizeli, právě naopak - Internet se pro ně stal živnou půdou. Za lokální telefonní poplatky (ne že by na tom záleželo) se mohli dostat do jakéhokoliv počítače kdekoliv na světě. Najednou všude kolem bylo tolik počítačů (=cílů)! A každý z hackerů může provozovat vlastní internetový server.
Útoky neztratily na své divokosti, technické mazanosti a těžce recesním rázu.
Ale bezpečnostní hlediska už nejsou dnes tak podceňována jako v osmdesátých letech. Bezpečnost systémů se mnohem zvýšila ve strachu před útoky hackerů.
Jeden z Murphyho zákonů však praví, že každý program obsahuje alespoň jednu chybu. Hackeři tyto chyby hledají, využívají je k útokům, ale zároveň na ně často i upozorňují a umožňují tak jejich opravu.
Zdá se, že jde o nekonečný koloběh. Čím dokonalejší budou systémy, tím mazanější budou hackeři. Nezastaví se a co víc, díky svému aktivnímu přístupu k bezpečnosti budou vždycky o krok vpředu před správci systémů.
I v Čechách a na Slovensku vznikla komunita hackerů. Dlouho fungovala skrytě, věděli o ní jen samotní hackeři a správci postižených serverů, kteří se raději, z důvodů, které poznáme později, příliš neozývali.
Až se v listopadu 1996 na titulní stránce oficiálního webového serveru Armády České republiky (http://www.army.cz) objevil titulek: „Lidi, spěte klidně, nad vámi bdí Armáda České republiky“. Prohlášení, pod nímž byl podepsán voják Švejk, hrdě hlásalo: „www.czert.army.cz poskytuje uživatelům snažší přístup k vybraným Intranet-adresám a informacím v oboru dezinformačních paskvilů. Poskytuje minimální množinu servrů, standartů a norem z oblasti bezpečnosti (?!), včetně důležitých článků, statí či publikací - to vše v čínském originále i české provenience. Zvláštní sránky jsou věnovány virové problematice a jejich tvorbě. Zdroje zde najdou i vývojoví programátoři a hackeři. Zvláštní část je věnována česko-německé otázce, dětské pornografii, výrobě plastických trhavin a vysoce návykových drog. Můžete také navštívit domovskou stránku Ministerstva obrany Čínské republiky, kde získáte informace o Armádě Čínské respubliky, její struktuře, aktivitách, vojenském školství, špionážních akcích, úplatkářských aférách apod. Autoři se obracejí na všechny, kdo se chtějí aktivně zúčastnit, se žádostí o poskytnutí dalších podnětů, resp. materiálů - CzERT pozn. : jsme tady a umístili jsme zde pár námětů pro reportáž. Škoda jen, že se nám nepodařilo zastihnout Radka Johna s jeho Na vlastní oči`.“1.2
Následovaly odkazy na stránky o drogách a prostituci. Česká veřejnost se poprvé přímo setkala s útokem hackerů. „CzERT“, podepsaný pod útokem, se stal démonem českého Internetu. Změnil a zparodoval stránky Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva životního prostředí, i známých komerčních serverů jako Cesnet, MAmedia (později Mageo), Seznam, stránky banky Union dokonce třikrát. Hrozivá animace nestvůry s červeným obličejem a ostrými zuby budila ze sna nejednoho správce serveru či sítě, policisty a novináře.
O všem, co předcházelo a následovalo, je tahle knížka.