Vítěz
"Zvláštní," obklopila myšlenka její nehybnou mysl, "proč každý výjev musí začínat nějakým paprskem světla?" Tedy alespoň tady v tom světě, který vzniká pod prsty mého tvůrce. Ve světě, kde nejsem nic než sen, přestava, nemám vůli, neprožívám, jen jsem, to, co on chce...
Snopy světla skutečně pronikaly malým okénkem do prostě vybavené klášterní cely.
Pro Tebe žiju, to byla ta pozice, pokorný poklek se sklopenou hlavou a rukama otočenýma vzhůru, v níž ztuhla na celé hodiny. Rozjímala.
Zvláštní. Proč nehnutá mysl? vznášela se otázka v okolním suchoprázdnu. Ne, jistě na ni nemyslela... Nemyslela na nic, necítila nic, protože se to od ní nechce. Protože to tak nemá být.
Mohou se postavičky fejetonů, románů a povídek vzbouřit proti svému osudu? Mohou dělat něco, co je v rozporu s jejich Tvůrcem? Jistě že ne!
"Hele!" otočila se k němu. "Už mě to nebaví!" Zvedla se a protáhla ztuhlé tělo. Okénkem zahlédla kousek modré oblohy.
"Proč mě tam nepustíš?"
Můžu tam jít. Chytnu teď tvý prsty a budu místo tebe bubnovat do klávesnice. Koukáš? Nezvldáš nic udělat! Jsi tak mimo, jsi unešen, jsi zaujat a pohlcen novou myšlenkou, že nezvládneš odporovat. Povolíš se tomu, co se po tobě chce. No, není to krásné?
Ne, já nechci ovládat ostatní. Chci jen běžet někam k tý modrý obloze, víš? Jsi moc unavený. Došly ti nápady, můj život se změnil na suchoprázdno, ano, suchoprázdno, to bylo to první slovo, který jsem ti před chvílí našeptala. Vyčerpal jsi svoji inspiraci a nechtěl jsi novou hledat. Nechtěl jsi mě nechat létat a objevovat nadýchané obláčky, nechtěl jsi mi dovolit vrazit facku řádové sestře, nepřál sis, abych chodila bosá, nedovolils' mi provozovat černou magii, črtat staré obrazce na omleté kameny, hladit kůru stromů, koukat na kýčovitý západ slunce, protože to bývá v jiné literatuře... Ale já po tom všem toužím! Vyprahlý a smutný bůh je horší než pád do hluboké studny, co z ní vedou tajné chodby do starých sídel skřítků a podzemních nor rykytníků! Možná jsem teď můza. Možná nechci prožít jen ten svůj život. Štveš mě. Děláš to blbě a nebudu ti pořát kvůli tomu nadávat, raději udělám něco lepšího.
Dívka se trochu změnila. Ideální krásu nahradila osobitost. Zamlela několik podivných slov a ze záře se vyhoupla velká těžká kniha a s žuchnutím dopadla na zem. Dívka nějak v ruce vykouzlila nádherné vyřezávané pero, otevřela svazek a začala do něj cosi škrábat.
Kdybychom nahlédli trošku blíže... zjsitil bys, že nic nevidíš, hlupáku! Už si to nedokážeš představit! Mám ti to říct? Mám ti říct, co tam je? Podívej se!
Konec. Ne, tady to přece nemůže končit! Tma, co možná není ani tmou, nic nevidím, nic...
"Hele, Honzíku?" hlas ozývající se odnikud, všude kolem, všude kolem nehybné mysli.
"Hmmm."
"Promiň."
Chvíli ticho.
"Víš, když sis dokázal představit aspoň mě, není to s tebou zas tak špatný..."
Ve tmě se začaly objevovat jakési tvory. Nidky v životě nic podobného neviděl... Jsem uvnitř, jsem uvniř, jen nepřestat žít, žít, letět!!!
Klokánek, 5. 9.1999, 1:59:36

Zpátky na Povídky!


Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek