Sen o bloudění v obrovském cizím domě Sklo v okně trochu zapraskalo, vydalo tenounký zvuk, třeba pod náporem větru venku, i kdyz možná taky žádný nefoukal. V tmavé místnosti - vždycky snil o tmavých místnostech - ozářené jenom svíčkama a prolezlé docela náhodnými mraky kouře, na zemi na hromadě polštářů, se nepohnul.
Jeho tělo, uprostřed kouře a žlutého světla svíček a vůně něčeho, nespalo, nebylo ani mrtvé, jen se nehýbalo.
Tedy na povrchu ne. Uvnitř se rozlévala, proudila, utíkala, vířila a zase se vracela nějaká síla, krev či co, jestli se krev rozlévá po celém našem těle. Ne, krev ne, přicházelo to ústy, vstupovalo do hrudi a tam něco roztáčelo, prohánělo se po celém těle... Spíš vzduch...
Teď...
Co teď?
Ví všechno?
Cítí?
Je sám sebou?
Necítil moc, co nedělá. Že nehuláká, nefluše po zemi, aby klubíčka slin zamrzla na chodníku, nesmrká do rukávu, nechlastá.
Nedalo se tomu říct rytmus.
Něco, co se jako náhlý přepadení napětím, nutkáním k..., chutí do....., láskou k..., objevovalo těsně před tím, než to ubil pořádným kousnutím do rohlíku s marmeládou, rychlým čtením novin (že v Čečensku je zase válka), nebo zesílením hudby ve sluchátkách, takže mu rychlý rytmus rozhoupávával mozek přes prohnutý ušní bubínky.

Seděli tady, tady v tý místnosti, temný, vždycky měl rád temný místnosti, dozvěděl se něco moc důležitého, tak důležitého, že se mu zatočila hlava a ten báječnej vír se zase rozběhnul v jeho nitru. Pak se rychlými gesty rozloučili a se zavrtal do psaní jakéhosi počítačového kódu.
Seděl nahnutý nad klávesnicí, zíral do písmenek na monitoru, co říkala něco jako "if (znacek[10] != 0) do...", chvíli zas bušil do těch písmenek na klávesnici, kousal si nehty, odloupával z nich malinký proužečky, jehličky něčeho a odcvnkával je pryč. Cpal do sebe rychlá jídla, zíral na skrín hypnotizovanej a ta věc se furt nedařila, nešel spát dokud to nešlo a pořád to nešlo, svalil se na postel, dalšího rána pokračoval, dokud si neřekl dost a nešel si někam vyprázdnit mozek.
Už dávno netušil, co se dozvěděl. Věděl a všude vyprávěl, že to bylo něco moc důležitýho.

Seděl tady. Vývojem reality, časoprostoru, náhodou a brownovým pohybem, se plamínek svíčky na moment zachvěl, nemohl ho vidět, ale poznal to.
Něco se stalo.
Něco mi řekl.
Něco důležitého jsem objevil.
Mohl by ho telepaticky zkontaktovat a zeptat se, co to bylo. Nebo telefonicky. Ale nejspíš by to zase zapomněl. Teda pokud si to nevybavi teď. Myšlenky běžely pod povrchem něho, síly, duše, energie, čekaly na jediný moment, na povel, až budou moct vyskočit a zaplavit celý tělo fantastickým bytím.
Čekaly před tím, než si rychle namazal rohlík s marmeládou a než se nejdůležitějši věcí života stalo přečtení si článku o Čečencích. Než tyhle myšlenky se přestanou točit do kola a řeknou: "Teď!"
Ta temná místnost, vždycky měl rád temný místnosti, bylo obrovský muzeum. Četl si tu články o Čečencích, žral rohlíky s marmeládou a koukal se na televizi, uprostřed hromad fascinujících fotek z... pod knihovnou plnou knih o... kolem visely báječné barevné obrazy jednoho léta s Adamem a Olčou, čmárané barevnými pastely a přímo tam, kam se dokázal nikdy nekoukat, tedy spíš nevnímat visel nápis "Nezpomeň!".

Lehce se pohl. Pomalu, téměř bez použití síly, otevřel nejspodnějši šuplík psacího stolu. Vzal si hromádku fotek, ve světě svíček lesklých a tmavých, věděl o každé, znal každý jejich detail, jen si ho nikdy nevybavil.
Člověk pod přikrývkou igelitu, hladká, vousatá, vyhaslá tvář, mrtvá, ruce v pěst, skřížené přes hrudník.
Postavička s foťákem někde uprostřed skal, co jí není vidět do obličeje, stojí někde ve výšce na zábradlí.
Blesk na temném nebi, zářicí žárovka, dva lidičkové, v ohromné hale plné sutin, co právě objevili starý, točící se gramofón.

Najednou klečel s holýma kolenama v trávě a rose, ostřil na tuhlectu vážku. Ležel unavený uprostřed louky se zvláštví vůní kytek a otvíral si skoro násilím oči, když slunce začalo ubývat.
Šok, když zjistil, že cinkání klíči byl podvod, zinscenovaný pro kamery zahraničních zpravodajů.
Noční silnice, co kráčel dál a dál a spal, táhnul těžký náklad a byl třetí den na cestě a věděl...
Slzy, co tekly někdy v minulosti, proč ale proč?
Neustálé dávky krásy, temné místnosti s jednou poslední svíčkou a mořem slz strachu před živou skříní a živým kohoutkem v koupelně.
Zatajenej dech, když vstoupil do obrovský haly, co v ní zapomenutý světem spaly starý lokomotivy a salonní vagón z dob Františka Ferdinanda.
Úsměvy lidí, co si spolu říkali, že možný je všechno a stačí toho tak málo a nic nemůže zkazit jejich přesvědčení...
...a ta únava, co vždycky přišla a otrávila jeho tělo a pomalu ho uložila ke spánku, tak uvolnit hlavu, nohy posunout, aby nebolely, pomalu se položit na bok, svíčky samy dohořej...

Žádný anděl se nad ním neslitoval a neprobodl ho plamenným mečem.
Jack Kerouac, symbol svobody a beatnické generace, zemřel s plechovkou piva před televizí.
Žádný anděl mu neřekl proč.
'Aha,' řekla myšlenka na Jacka, než se mu zdál nějaký sen o bloudění v obrovském cizím domě.

klokánek
23. 1. 2000

Zpátky na Povídky!


Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek