J Á   T Ě   N A J D U!

---

Maminka jemně zvedla dítě v rukou a usmála se na něj. Zářilo z ní teplo a mateřská láska. Dítě vypadalo šťastně, valilo krásná velká modrá očiska a cosi roztomile žvatlalo. Na obrazovce se objevil titulek. Nemusel ho číst, udělal to za něj příjemný melodický hlas v pozadí. Nastoupila spokojená rodinka předhánějící se v přípravě kávy. Jemné aroma zahráli tak dobře, že se mu maličko zdálo, že ho cítí kolem sebe. Dal by si kafe. Vždycky touhle dobou pijou s Mařenou kafe. Mařena umí dobrý. Jenom se bude muset posadit, v leže ho pít nebude. Sedět. Hm. Sedět. Zvednout se. Až potom. Takhle je to lepší, řekl si a zavrtal se ještě hlouběji do gauče.

Doufám už poslední reklama, pomyslel si, když se na obrazovce objevil strohý obývací pokoj s křeslem, v němž se rozvaloval pupkatý chlap.

Z vedlejšího pokoje se ozvalo zase to piáno. Zvuk hlasitý a úderný. Turecký pochod. Nesnášel ho. Schválně ho s ním vytáčela. Hrála tak nahlas, opírala se do kláves, zavírala oči jen proto, aby je mohla otevřít a vidět tátu naštvaného.

"Ticho bude!" zařval.

Chlap v reklamě stále seděl ve svém křesle, ale mírně zpozorněl. Kdysi asi dominantní a silné rysy rozmazané nudou a pivem, pupek vyvalený zpod tílka, v ruce televizní ovladač.

To je dobrý, pomyslel si František Nepovím a mírně se pousmál. Nejspíš reklama na něco českýho. Tohle by stejně ty Němce a Amíky nemohlo napadnout. Sekundy ubíhaly a stále se nic nedělo. Vždyť to stojí miliony! Turecký pochod ještě zesílil. Jeho oblíbená skladba. Kdepak, tohle budou Japončíci, ty si to můžou dovolit. Za chvíli kamera odjede o kus dál a ten chlápek bude civět na bednu s úhlopříčkou metr dvacet. Nebo bude prostřih, jak sedí v nějakém posledním modelu Jundaj či něčeho podobnýho a totálně si hoví. Nebo záběr na jeho manželku, jak mu někde zahejbá a bude to reklama na kondomy. Typicky český, to by šlo. Stejně na těch gumách museli vydělat miliardy, říkal si Franta. Blbá reklama. Hned co skončí, přepne to na Super TV. Jenom vědět tu tečku, pointu, jako za televizníma novinama. Muž na gauči zafuněl a otočil oči v sloup. Zvedl se, doplazil se ke kameře a bouchl do ní. Aha, reklama na televizi, kupte si Japončíky, Čecháčkové, říkal jsem to! Obraz mírně zašuměl, ale pak se zase vrátil do původního stavu. Zdálo se mu, že ho člověk na obrazovce pozoruje. Ze mě chtěj udělat magora nebo co?

Turecký pochod byl nesnesitelný. Melodie šla stále nesnesitelně výš a výš, zabalancovala na vrcholu, poklesla v náznaku konce a pak zase vyletěla. Opírala se do kláves vší silou. Zase mě chce vytočit!

Chlap v reklamě zrudl. Na reklamu to trvá moc dlouho, třeba to je už nějaký pořad, přehlédl předěl. Bez znělky a bez titulků. Měděný ředitel dostane vejřez od Rady. Usmál se při té představě.

"Nech už toho zasranýho hraní!" zařval chlap.

Klavír v hudebním podkreslení dostal větší razanci a dynamiku. Miloval tuhle hudbu! Proč ji tak zneužívají?

Chlap v televizi se rychle zvedl z gauče a vyběhl mimo obraz. Klavír zmlkl v jednom disharmonickém akordu.

František Nepovím seděl se zatajeným dechem a díval se na obrazovku. Několik dlouhých sekund se nic nedělo.

Zdálo se mu, že slyší známky souboje. Asi skutečně jen zdálo, televize by to nepřenesla. Má jenom obstarožní Teslu, to nejsou žádný japončíci.

Chlap v tílku přivlekl do obrazu dívku. Byla zády ke kameře, nemohl vidět její obličej, odhadoval ji možná na patnáct let. Kulhala na jednu nohu, ale stála rovně. Mlčela.

"Nebudeš to už nikdy hrát, rozumíš?!" křičel na ní nejspíš její otec či otčím, rudý vzteky. Nečekal zřejmě žádnou reakci.

Žádnou nedostal.

Franta strnule zíral. Valil oči. To není možné. Tohle ještě v televizi neviděl. Reklama na konto dětských SOS vesniček, blesklo mu hlavou, ale zahnal tu myšlenku někam pryč.

"Řekni to!" přidal ještě na již tak nemelodickém hlase a vycenil zuby.

Neřekla nic.

Rozmáchl se a udeřil jí dlaní do obličeje.

Otočila se padala směrem ke kameře. Zahlédl její obličej. Byl plný bolesti, ale vzdorný a silný. Odhalené čelo, úzké rty pevně sevřené, oči přimhouřené, ne víc než šestnáct let.

František se zatřásl.

Narazila do kamery. Zase to jemné zašumění obrazu.

"Neeeee!"

Křičel a bylo mu jedno, že ho nikdo neslyší.

Pupkáč v reklamě začal řvát, zrovna když Tereza dopadla ksichtem na Bednu. Podíval se na něj. V jeho obličeji byla hrůza a hluboké opovržení. Měl pusu otevřenou tak, že mu byly vidět mandle. Klepal se.

Ušklíbl se.

Pak znejistěl.

Chvíli přemýšlel. Uvědomil si co udělal a jestli ho...

Pan Panděro v televizi už neřval.

František Nepovím šokovaně zíral. Chlap s rudým obličejem v tílku se upřeně díval do kamery. Co to má sakra bejt?!

Zírali na sebe.

Probodávali se pohledy. Hluboku do mozku se jim vzájemně vypalovaly jejich obličeje.

"Najdu tě a zabiju tě!" řekli oba naráz. Oba dva odhodlaní splnit, co právě vyslovili.

Klokánek

29. 5.1999, 23:48:09

Zpátky na Povídky!

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek