.
Bylo to depkózní odpoledne, marně jsem bloudil po oboře Hvězda a hledal náš školní kurs Anima Urbis, kterej vede pan Cílek, geolog, autor zajímavý knihy Krajiny vnitří a vnější, tak někde mezi geologií, mystikou, historií a pohádkou. Pan Cílek toho ví hodně, někdy se dokonce tváří, že všechno, ale že zná v Praze každej kámen a potůček, že dokáže číst z geologickejch zlomů, že dokáže říct, kde jsou naplaveniny a kde masivy, kde bylo jaký osídlení v jaký době, a že nás vodí na tak zajímavý místa hlavně proto, abychom se tam sami vraceli, se nedá upřít.
Procházky s Myfem jsou kouzelný. Noří se do sledování a focení detailů jako jsou fleky od barvy na chodníku. Tenhle červenej byl na Kinského náměstí. Mě připomíná křídla z anděla ("Našel jsem na ulici křídlo / mrtvýho ptáka / nebo to bylo křídlo / mrtvýho anděla" - DG307). Tohle hledání mi strašně připomíná Něžnýho barbara, Vladimíra Boudníka, (i když Egon Bondy prý tvrdí, že si Hrabal strašně vymejšlel, když Něžnýho barbara o jejich trojlístku napsal -- řekl mi to včera Honza Burian, než odjel za Bondym do Bratislavy. Půjčoval si z naší redakce minidisk a já měl nejdřív dojem, že udělá rozhovor pro Jitro kouzelníků. Pak jsem zjistil, že to není jenom povrchní zájem, že Honza udržuje o Bondym rozsáhlý stránky. Když si pak do rádia přišel pro zařízení, zjistil jsem, že za Bondym jel už nespočetněkrát a že ty rozhovory nahrává už dlouho - a že tenhle bude mít asi 10 hodin, a budou s nějakým kamarádem Bondyho psychoanalyzovat a že to bude asi intimní, neveřejný a nezveřejnitelný. Ale poňoukal jsem ho k tomu, ať je nahrává v co nejlepší kvalitě, ať jsou jednou použitelné. Třeba pak budou všechny na webu: 100 hodin povídání s Bondym :) A líbí se mi taky ten způsob hledání fleků -- skromnej, tichej, introvertní, bez manifestů a pokusů o získání slávy, bez řečí o umění. Michal má digitální foťák a fotí s nim na ulicích věci, který jsem do tý doby považoval za zbytečný -- a pak mi ty fotky ukazuje a povídá o nich a já vždycky tak lituju, že k nim taky něco nenapíše, že to jsou jenom fotky hole a bez vysvětlení visející na webu.
Tak zkouším udělat záznam jedný takovýhle procházky. Jasně, že mi to přišlo zbytečný. Třeba jak každej dává na web svý mizerný fotky z dovolený na Majorce, nejlíp bez popisků a souvislostí. Nebo story typu: byli jsme tam, chlastali jsme tohle, byl tam tenaten, taata odešla s tím... ale to se neříká... prostě to byla veselá akce a zase někdy, přátelé! Poslední Silvestr jsem strávil ve skupince lidí, který se "zabejvaj magií" (mám dojem, že uvozovky jsou opravdu namístě), jeden z nich o tom srazu napsal reportáž, a já si řikal: Co to je bože za nesmysl, koho to zajímá? Ale nakonec se mi fotky povedly tak, že jsem je taky dal na web, vlastně jako protipohled k tý reportáži.
S Michalem jsme spolužáci na instituci pro masovou výrobu univerzálních vzdělanců (víte, že když hodně lidí dá odkaz na stránku FHS označený těmito slovy, vyskočí pak ta stránka www.fhs.cuni.cz z Googla po zadání klíčových slov "instituci pro masovou výrobu univerzálních vzdělánců"?) - a v magisterským programu Elektronická kultura a sémiotika (od kterýho by člověk čekal působivou webovku, ale není tomu tak) učí Denisa Kera, k níž chodíme na předmět Kyberumění. Je to kyberaktivistka, a z jejích článků na webu se dozvídám, že zastánkyně blogů, ke každému jejímu předmětu existuje blog, do kterého studenti přispívají... Tenhle článek (bacha, RTF!) mě trochu přesvědčil o tom, že by blogy mohly mít smysl. Jako antropologickej záznam sebevnímání spousty jednotlivců nějaký společnosti. Vlastně to může bejt úžasnej pocit, sledovat něčí život trochu pod mikroskopem. I když jeho očima, i když musíme přijmout jeho sebestylizaci. Z mých kamarádů bloguje jenom Blueskin, Martin Zoul aka Snof, bývalý spolužák z žurnalistiky, současný redaktor Rock a Popu, a odpadlík z Rádia Akropolis, který mě do rádia kdysi přivedl. S ním jsme taky slavnostně ukončili vysílání Rádia Strahov: to bych měl taky zaznamenat, aby to pan Google mohl někomu ze zvědavců nabídnout jako odpověď na všetečnou otázku: Když skončila divoká uzavírací párty Rádia Strahov, zůstali jsme ve studiu sami dva a pouštěli muziku s nějakou úporností, věděli jsme, že to je poslední muzika, co z toho rádia hraje, trochu sentimentu, trochu "světodějnosti" -- ale ve dvou, sami, v jinak tichém nočním strahovském sklepě. Když jsme nad ránem byli už hodně unavení, pustili jsme písničku Potok od skupiny Kopir Rozsywal Bestar. Tak a je to zdokumentováno, za pár dní či hodin Googlem zaindexováno a až někdo v budoucnosti zadá dotaz, dostane odpověď.
Na Martinově blogu jsem čet zatím všechno. Je trochu egocentrik (a ví to o sobě), takže ideální bloger. Nejděsivější výkřik byl zatím ten o zoufalství izolace. I z těch stránek na mě vyskakuje izolace. Ach jo. "Ať jsou všechny lidské bytosti šťastné" - buddhistická motlitba.
Moc by mě zajímalo - má smysl takovýhle psaní? Snažim se vylíčit co nejupřímnějc, co cejtim, co vidim, co slyši, zbavit se všech očí, který to budou číst, otevřít se -- ale zarezonuje to s někým? povede to k něčemu dalšímu? a proč to vůbec dělám? Proč dávám obsah svý hlavy na web? Má to nějakej smysl? Mám dojem, že Michal si na tuhle otázku odpovídá: nemá. A já úpím, protože mi obsah jeho hlavy přijde tak úžasnej. Kolik toho je poznat z jeho webu?
Ale Hrabal taky psal o Boudníkovi z čistýho okouzlení. Ale hlavně dokázal to vystihnout, co na něm bylo krásnýho. Nebo si to vymyslel, přibarvil, zromantizoval, jak tvrdí Bondy. Taky mě to žene do neustálýho dokumentování lidí kolem sebe. Někteří se vzpírají, o Vaškovi Hrdém, performujícím pod pseudonymem Jacub Ontenel jsem sice nafotil dokument na příjmačky na FAMU, ale mám zakázáno ho komukoliv ukazovat. Třeba ho časem přesvědčím a dám na web.
Na dokumentech pro rádio mě nejvíc štve, že vznikaj v ohromným časovým presu (jeden tejdně) a že neni čas je pořádně promakat. Dneska večer jsem měl vysílat pořad o psychospirituální krizi, ale po dvou nocích převalování jsem se rozhodl, že ještě dotočím nějakej matroš a protříbím to k dokonalosti. Do rádia pustím jenom krátkou ukázku, když už jsem toho tolik nasliboval mejlem a na webu a dokonce i v upoutávkách. Já už nechci dělat ty věci tak povrchně. A taky možná budu mluvit o svým snu, silným snu, kterej jsem měl včerejší noci a kterej se toho vlastně přímo týkal.
Hlavně nemít pocit světodějnosti. Bejt opojenej detailama a radovat se z nich, klidně o tý fascinaci vyprávět a psát na webu, ale nemyslet si, že to je nějak významný. Ondřej Neff, můj pubertální idol se svým Neviditelným psem, kde psal o tom, kam chodí venčit svýho psa, dal svýmu deníku do záhlaví: "Věnováno památce psa Gordona, který mě přivedl k poznání, že všechny události mají z pohledu věčnosti stejný význam." A měl tu smůlu, že se jeho web tak rozrostl, až Neff nakynul do podoby autority, která se vyjadřuje ke všemu, mýtické hlavy ohromného serveru. Jak psát o sobě a nebejt egocentrik? Je to divný, prožívat věci a hned je snovat do slov, do literatury, hned je připravovat pro oči druhejch. pár let jsem tak žil, když jsem hodně psal a mám dojem, že tim míň jsem prožíval, tim míň jsem si užíval světa. Někdy, když jsem nepsal, protože jsem nemohl, běžel mi v hlavě proud myšlenek, rovnou ve větách, viděl jsem je jako dlouhý řádky, upravoval jsem svý myšlenky do smysluplnejch vět, už když jsem něco zažíval, předělával jsem to do slov... Šílený. Ale taky jsem psal okouzleně a v divoký kadenci, miloval Kerouaca a Hrabala a Jáchyma Topola (a narozdíl od Neffa mě nezklamali doteď) a to psaný, to byly dlouhý výlevy duše, dlouhý úpění nebo divokej chechot s neuvěřitelnou kadencí přenášený do počítače, třískal jsem do kláves a brečel, a poznal, že to je jediný smysluplný psaní -- psaní, který člověka předělává. Ale nejde tak psát s vizí, že to někdo bude číst. To vím o tomhle textu, protože ho píšu pro web a proto je utahanej, zasekávám se, opravuju... Napsal jsem za minulý dva roky asi třicet tisíc řádků, divokejch osobních zpovědí, nočního zoufalství, topení se v depkách a rozlítávání se radostí - a ještě je nemůžu dát na web - a kdyby náhodou někdo jo, nebude to zrada? Někdy mám chuť tohle psaní proložit obrázkama, muzikou, zvukama, udělat ho multimediální. Ale vim, že v ten okamžik by přestalo bejt skutečně spontánní. Přestalo by bejt něčim živým a stalo by se prezentací.
Ale stejně nejlepší věci člověk udělá, když si hraje. Když jenom tak blbne. Dělání věcí na zakázku, na objednávku, focení, úporná snaha "aby to o něčem bylo", je "vstup do suché brány", jak píše Leonard Cohen v básni Jak přednášet poezii. S Michalem je to výborný, protože si jenom hraje, dělá blbosti. Není v tom vážnost a proto jsou v tom nápady. A nebo ho tím strašně urážím, protože to všechno myslí úporně vážně. Rozhodně nad věcma přemejšlí. Napadlo mě, že bychom mohli napsat komentáře k těm fotkám nezávisle na sobě a dát je oba na svý stránky.
Tohle jsme už za tmy vyfotili na tabuli na dětským hřišti na Malý
Straně. Michalovi to připomínalo akt, mě napadla spíš krajina. Teď mám
dojem, že obojí.
.
"Všiml sis někdy, že obloha má nejkrásnější modrou teprve když se rozsvítí
lampy?" řekl Myf, ale já jsem věděl, že dneska měla obloha celej den krásnou
barvu a nejkrásnější, když jsem se v tý strašný depce ploužil přes
petřínskej kopec a klikatá asfaltka dolů z kopce byla mokrá od deště a
tekla v tý užasný jarní zelený, i když jaro ještě pořád spíš chladí, než
hřeje a dává roztát. Nééééé!
Vylezl jsem na plot, abych udělal tuhle fotku
Pak jsem seskočil do malý zahrádky, asi milosrdnejch sester a digitální
foťák položil nahoru na zíďku, až k tý lampě a dával mu přičichnout ke
kvítkům zlatýho deště:
Sotva jsem přeskočil plot zpátky, objevilo se vedle nás policejní auto.
Neviděli mě přelejzat, byli ještě za rohem. Perfektní načasování. Deset
vteřin stačilo.
Všechno se zpomalilo, zklidnilo, mYf je voda, nořili jsme se do světa skvrn
a ohlazených klik. Tyhle byly na policejní stanici. Já trnul svojí
paranoiou ("Pořád se nemůžu zbavit strachu z policajtů, připadají mi
absolutně nemuzikální," má v jedný písničce Filip Topol), že budu zase
seřván a odněkud vyhozen. Ale překonat takovej strach je vždycky dobrý.
Zasekli jsme se u těch klik aspoň na deset minut a já se postupně přestával
lekat.
Před americkou abasádou jsme trnuli oba. Mají tam sice zajímavé leštěné
kovové nárožníky u vjezdu, ale řekli jsme si, že nebudeme provokovat.
Nedaleko stáli dva policajti a kontrolovali motor každýho auta, který se
chystalo projet ulicí. Za nima průchod na náměstí před Umprum. Začali jsme
štelovat foťáky, že uděláme kýčovitou fotku průchodu s lampou ("lucernou")
naproti nám přicházel opilec v dobrý náladě: "Mám vám nějak...
za-pó-zo-vat?" řikal provokativně. "Jasně," odvětil jsem naprosto vážně,
"Postavte se na hlavu."
"Ty si děláš prdel, ale višže já sem byl vopravdu
gymnasta? Já sem chodil třicet metrů po rukou..." "Fajn, tak se postavte na
hlavu." Nakonec to opravdu udělal! Držel jsem mu koženou bundu za prej hodně
tisíc a pod hlavu mu půjčil svoji, od vietnamců.
Procházející lidi se
bavili. S policajtama, který hledali bomby v projíždějících autech, to moc
nepohnulo. Chlapík nám začal vyprávět, jak byl 48 hodin v práci a že pracuje
v Na-ga-nu, hostingovým centru českýho telekomu ("k" je tu napsaný ve víře, že
tohle jeho nadřízení nevygooglují) a že tam celej den fotili jejich servery
"opravdový profíci" a radil nám: A hlavně si kluci nikdy neřikejte málo
peněz. Jak si řekneš málo, vypadáš jako nula. tohle focení stálo půl
melounu. Rozloučil se a odpotácel k americké ambasádě, docela jsme si
zapoměli říct o honorář :)). Odpoledne by mě nenapadlo, že se budu ten večer
ještě smát.
Před AMU jsou sokly bránící vjezdu na chodník, každej je jinej a a
dělal je prej Nešpor. Kolem chodili noční cizojazyčný turisti, napadlo nás,
jak dycky někdo jak ti dycky někdo podává na ulici foťák a řiká
"Excouse me.." a chce, abys ho vyfotil, tak žádat turisty: "Excouse me,"
někam si je naaranžovat a vyfotit. Ale neměli jsme dost odvahy a odnesl jsem
to zase já:
Malá Strana je prošpikovaná kamerama. Chytám ze všech těhle systémů
paranoiu. Chystám o tom knížku, takže vim, že k ní mám dobrej důvod. Mobilní
telefony přesně určujou naši polohu. Kamery můžou bejt a jsou spojený s
databázema obličejů, dá se jednoduše zaznamenávat, v holik, kde a s kým jsme
prošli. Do jednoduchý databáze. Špionážní systém Echelon filtruje všechnu
emailovou, rádiovou, telefonní a družicovou komunikaci. Jeden P.R.man mi
jednou vykládal svou strategii, kterou se naučil ještě za komančů: Jestli
chceš, aby ti něco prošlo, co projít nemůže, udělej něco neuvěřitelně
šokujícího. To jim vyrazí dech a projde to bez problémů. Že VEŠKERÁ naše
komunikace je monitorovaná, filtrovaná a mapovaná, je fakt, který byl
prokázán investigativními novináři i v Evropské komisi. Psalo se o tom v
novinách, v časopisech. Ale stejně je to tak neuvěřitelné, že to většina
lidí prostě nevpustí do svého života.
