Satori v marketu

Začalo to v pákistánským nonstopu Mini Mani Market. Možná, že je indickej, v každým případě, když jsem v jeho různých pobočkách zkoušel svoji ochablou hindštinu, dozvěděl jsem se, že někteří prodavači jsou z hindu-stánu a jiný ze stánu pak. Byznys i hory přenáší. V každým případě večerka tak nehorázně předražená že po delší epizodě jedné dvou poboček si mohla dovolit otevřít krámy i na místech, odkud byly obchody s potravinama dávno vytlačeny. Myslel jsem si, že po tom dlouhým stresovým dni zajdeme s Potokem na čaj, ale hrnul se zase zpátky do školy na projekci, toho dne čistý Jang, jak jsem si několikrát všimnul. Dřív jsem si myslel, popírajíc svoji mužskou podstatu, odmítajíc bejt mužem, že je důležitý bejt Jin (i když jsem tomu tak tenkrát ještě neříkal), vnímavej, příjmající a otevřenej, a těch stavů Jang jsem se bál. Přišel jsem si agresivní a tupej. Teprv pak mi někdo vysvětlil (a už vím, byl to I-Ťing), že střídání Jin a Jang je přirozený, a že když Jin dostupuje vrcholu, je vytlačen Jangem. A když Jang dostoupí vrcholu, vystřídá ho Jin. Teď už vim, že se to střídá. A nebojím se, když se ve mně objeví tepavá energie, průraznost průbojná, která letí jak raketa a nevšímá si, co je nalevo, co je napravo. Protože pak zase samo přijde ticho a vnímavost. Aspoň do dneška jsem si to myslel.

Potok potřeboval zahnat hlad, já byl taky vyhladovělej, projekce začínala za deset minut, přiskočili jsme k regálu s bagetama, Potok po nějaký chmatnul a zmizel u pokladny. Já našel jedinou bez masa, stála 47 korun. Nejdřív jsem ji čapnul, pak vrátil, panebože, nebudu přece kupovat rohlík ze sejrem skoro za pade, pak vraceje se k pokladně zase ozval se žaludek a žádný potraviny v dohledu, zase jsem se pro ni vrátil a vracejíc se k pokladně se mnou něco zacloumalo a já vykřik: NECHCI! Tohle přece nechci! a odešel s prázdnou. Chceš kousnout? Ale je to se šunkou, dlabal Tomek. Ne, na žádnou projekci nepůjdu. Stavím se cestou na Andělu koupit si nějaký potraviny, večer si doma uvařím, uklidím, pustím se do práce... Slíbil jsem si přece, že se nenechám pohlcovat Prahou.

Vylezl jsem před gigantickým obchodním centrem na Andělu, kam jsem si zvykl chodit... už nevím proč.... asi proto, že zavírají o půlnoci, kdy se vracím ze školy. Veběhnu dovnitř, prosvištím to jako vždycky, nesnášim tyhle globalizační krámy ale stejně sem chodim. Mám z toho černý svědomí. Že podporuju tyhle obludný korporace, který už dávno vymlátily malý obchůdky. Jediný potraviny, který v centru města zbyly jsou ony předražený večerky, vietnamský nebo jiný asijský, který těžej z toho, že maj dlouho otevřeno a že tam člověk nakoupí velmi rychle, bez hypermarketích front. Jiná možnost skoro není. Proto tyhle supoše beru v Praze jako nutný zlo, prolítnu je, poberu co potřebuju a zase mizim.

Najednou se ale něco stalo.

Něco, co se mi nestalo nikdy v životě.

Moje kroky se samočinně zpomalily, jako když otočíš knoflíkem volume. Zpomalily, až téměř zastavily. Nevěděl jsem, co se děje. Svý kroky jsem neovládal. Šel jsem pomalu, co noha nohu mine, jak nás kdysi Lexvamberk učil chodit nesmírně pomalou chůzí. Nebyl jsem utahanej, mozek makal na plný obrátky, ale svý kroky jsem neovládal. Nic jsem nehulil, nic jsem nežral. Věděl jsem, že v mejch nohách je síla jít, vyrazit plnou rychlostí, že to kdykoliv můžu udělat, ale ať jsem nohám říkal jakkoliv, ať to udělají, neposlouchaly. Rozhlídl jsem se kolem, po vochrance, aby na mně někdo nezačal divně koukat. Jakože co tady se takhle plížim. Hlavně se nebát, hlavně se nevyděsit, myslim, že platí u všech duševních, duchovních nebo drogovejch stavů. Nepropadnout se do strachu. Rozhlídnul jsem se kolem. Najednou jsem uviděl všechny ty vitamínový lidi za sklem, holičky a kadeřníky, lidi, který běhaj kolem mně ve stylovejch ohozech s urputným, strhaným a lehce vyděšeným výrazem ve tváři. No co, tak si nakoupím. Vydal jsem se nesmírně pomalu k potravinovýmu krámu. Sotva jsem prošel brankou, chůze zase zpomalovala a zpomalovala, až se úplně zastavila. Zůstal jsem trčet, jako by mi došel benzín a motor nenaskakoval. V první chvíli jsem se zase ohlíd po vochrance, aby mně vodcaď někdo nevypakoval, když nenakupuju, jenom stojim a čumim. Ale když kolem mně hned v zápětí proběhla ochranková slečna s pohledem upřeným do dáli, bylo mi jasný, že jsem každýmu ukradenej. Přede mnou stály mrakodrapy košíků a lidi se na ně se zaťatými výrazy vrhali jako supi na kořist.

Za chvíli zase chůze naskočila, velmi velmi pomalá a já se rozešel. Proploužil jsem se kolem stánku s informacema. Kdesi vzadu na jeho zadní stěně, kam až člověk nedohlídne, vystavený umrněný papíry s obrázkama obraceček na smažení, text kolem člověk nepřečet. Vzpomněl jsem si, jak jsem několikrát v poslední době koukal do vývěsky hygienický stanice, a že tam byly dycky ty dlouhý zprávy o závadnejch výrobkách prodávanejch v řetězcích. Tyhle obracečky byly mezi nima. Zbytek jiný šunty z Číny, většinou obsah těžkých kovů, rtuti v barvách, kadmia. Většinu z nich prodávalo Tesco, ale i sítě drogerií a jinejch supošů.

Moje chůze, teď tak zpomalená, musela být hodně efektivní. Vzpomněl jsem si, jak když jsem tu byl párkrát naposled, běhal jsem od regálu k regálu a hledal to či ono, zoufale nemohl najít, a když jsem nějakou drobnou položku heuristicky pečlivě vyhledával, zjistil jsem, že ji třeba ani nemají. Aspoň si to tady prohlídnu, řekl jsem si, cestou k džusu. Viděl jsem zběsilé výrazy lidí kolem. Ten upřený pohled, co měla paní hlídačka, tady mají všichni. Uvědomil jsem si už kdysi dřív, že nakupující jsou v jakémsi transu. Neustále těkají očima, dívají se do regálů ve výši očí, bloudí a za jedním regálem už vyhlíží další. Ale nikdy ne na sebe navzájem. Na cestu zeptat se je nemožné. Základní potraviny, nezbytnosti, se zašantročí tak dobře, že je člověk musí dlouho hledat a při tom narazí na spoustu skvělých věcí, které nevěděl, že by mohl potřebovat. Když jsem tu vytíral podlahy, neustále se mně někdo ptal, kde je sůl. Nevěděl jsem, byl jsem uklízeč. Pak tu jsou ještě doplňovači. Hlídači. Detektivové. Pokladní. Ale žádní prodavači. A všichni ti jsou v permanentním stresu, ždímaní. Přišel jsem k pultu se sejrama, chlapík se zahraničním vzhledem, který právě odvinul ohromný kus utěrkového papíru na jedno použití, aby přetřel pult, se mně zeptal, co si budu přát. Než jsem stihl odpovědět, vyběhl s tím kusancem otřít všechny pultíky, zmizel. Pak se vrátil. Dal mi sejra a odtěkal. Pozoroval jsem ho a jeho kolegy, jak makají, až se z nich kouří. Pak jsem se otočil na druhou stranu a uviděl gigantickou horu mlík, trvanlivejch, teda už ne mlík, zavařenejch do tetrapaků a vyskládanejch do hromad přímo na paletách. A zase zleva, zprava, přibíhali lidi, rvali plastový fólie a urvávali mlíko za mlíkem. Možná jsme tady jako sběrači-lovci a chodíme věc od věci a zkoumáme, jestli ji máme sebrat nebo ne. Na rozlehlým a trochu dobrodružným území. Něco je vyprodaný, takže musíme spěchat nebo hledat. Pak kouzelný slevy, v duchu neustále počítáme. A s plnejma košíkama se valíme k pokladnám. A tam to pípe, fronty jsou dlouhý, ale nedivníme se tomu, vždycky jsem přemejšlel, čím to je, teď myslím že tím, aby byly pokladní co nejvíc vytížený a taky pod lehkým stresem (kterej neni lehkej a je na nich dost vidět, nejlíp to překvapivě snášej chlapi který bejvaj v pohodě a ještě často milý a průpovídačný) a všichni mizerně placený. Do toho kamióny zavážej další a další zboží z celýho světa, člověk se diví, proč jsou tak přecpaný silnice, kam to všechno můžou vozit. Sem. A pramínky peněz od padesáti pokladen se spájej v potůčky a v řeku, asi mocnou. Ta teče do neznáma. A v Asii, v Číně, v Indii, v Indonézii, makaj milióny rukou, exploatujou zemi, vypouštěj sajrajty do řek a vzduchu a půdy a je to daleko a netýká se nás to a nemůžeme za to. A když vidíš, jak ty tady draze prodávaný asijský věci tam stojej pár korun, je ti jasný, že zisk musí bejt ohromnej.

Jdu pomalu k jakýsi rychlopokladně koridorem jak naháněcí ohradou pro krávy, klikatým a dlouhým, za mnou nějaký lidi, musej taky zpomalit, nemůžu za to. Pomalu platím. Před potravinama, stále ještě v giga obchodním centru, usedám na sokl a na pár zátahů vypiju ten džus.

Co se to stalo? Jsem jenom tak k smrti unavenej? Možná. Možná jsem se tak vyčerpal tím šíleným pražským nenasytným životem škola, a filmy a práce...

Ale nechtěl jsem zpívat antiglobalizační píseň. Tohle mně v těch hypermarketech napadá pokaždý. Tohle byl stav zpomalení. Seděl jsem na tom soklu asi půl hodiny, s každým okamžikem jsem si uvědomoval novej detail, kterej jsem předtím neviděl, ale ne jenom detail, ale celou sekci, nový a nový obchody se objevovaly, aniž bych se pohnul z místa, jenom sledováním. Naproti seděl nějakej bezdomáč, vídal jsem je tady, jak seděj, čuměj a zevlujou, ohřejvaj se, ale teprv teď mi docházelo, co mohli vidět. A viděl jsem lidi. To je už zbytečný, sestřičko, psát jak to vypadalo, však víš. Přemejšlel jsem o svým životě tady. Jak běhám od věci k věci, jak už žádnou z nich nevnímám. A že tyhle všechny detaily jsem viděl někdy když jsem byl na gymplu a do Prahy vyrážel jenom fotit a prozkoumávat. Žít tady, probíhat to všechno, všechny ty lidi, míjet a nesoustředit se. Občas se snažím pozorovat, vnímat, ale je to všechno za hranicí nabušenýho vnitřího světa plnýho myšlenek, ale taky povinností a konevncí, nutností. A v šílený rychlosti. Divím se, že to nejde, že mi to nic nedává. Je to jenom tou rychlostí. Bejt pomalej. Nechtít toho moc. Zevlovat. Koukat. Sedět. Procházet se.

Co se stalo teď? Dosáhla P* svýho satori a přenáší se teď ke mně, spojený duši? Zdraví mně ze zásvětí Animátor BB? Je to roční cyklus a vrací se mi nějakej zážitek z Indie? Nebo mnou tak zacloumala včerejší první návštěva Sudet? Po půl hodině sezení zase vyrážím. K nějaký divný uličce, kterou jsem tady dřív nevídal. Automatický dveře otvíraný kartou vedou kamsi do útrob supermarketu, dlouhá, betonová nevzhledná chodba. Vejtahy. Nějakej diskochlapík s nákupním vozíkem, .dá se tady někde sjet nějak jinak k parkovišti?. ptá se mně a nečeká na odpověď. Zmateně vyráží do tý korporátní šedivý chodby, vezu se s ním, třeba něco uvidím, ale děsím se, že se ty automatický dveře za náma zavřou a už neodejdeme. Uvědomuje si, že zabloudil někam, kudy se domů nedostane a zase to otáčíme. Jedeme gigantickým výtahem spolu s nějakou rodinkou s dalším ohromným košem. Jsme v podzemním parkovišti, několikapatrovým, smrdí to tady spáleným benzínem. Volá mi Zvukařka. Slyším, jak někde běží ulicí a oddechuje. Povídáme si o stresu a shonu, kterýho je i ona obětí, lehce workoholickou. Opuštím dějiště. Film tady natočit nejde, i fotit je tu zakázaný, několikrát mně před lety s foťákem vyvedla ochranka.

Ráno jdu Plzeňskou a objevuju malý krámy. Drogerie, papírnictví, potraviny, zelenina, železářství. V každým maj skoro všechno, specializovaný, v každým je prodavač, kterej rozumí svýmu zboží a kterej si i rád popovídá.

Myslím, že jsem ještě nepsal o zážitku z Půny, z tržiště jako metafory supermarketu. Tak teda ohormná část města plná obchůdků. V každým maj něco, specializovaný, ale i šířejc založený. Ty chudší začínající prodavači na koberci na zemi, bohatší maj prkenný nebo kamenný krámy. Nejvíc fascinující je, že je to tématicky rozdělený, čtvrť železářská, čtvrť potravinová, čtvrť elektronická, ulice knih. Nechápu, jak se to stalo, pochybuju, že je tady nějaká regulace, že by jim to někdo přikazoval, spíš to vyrostlo samo. Na Electronic Market je k sehnání všechno elektronický. I hodně specifickej mikrofonní držák na kameru. A když není, zbastlej to. Je to vlastně supermarket se svejma odděleníma. Ale decentralizovanej, každej z těch malejch pramínků živí jednu rodinu, která si vydělá podle své šikovnosti.

Řikám si, že to dřív tady muselo bejt taky. Proč by se na Starým městě jedna ulice jmenovala Platnéřská a jiná Železná, od čeho by byl Ovocný trh? A že to bylo už ve středověku a asi i dřív a pozdějc. A to tržiště je v nás hluboce zapsaný. A že ten hypermarket, naleštěnej, promyšlenej podle výzkumů a marketingovejch příruček a s managementem, to v nás evokuje a probouzí. Ale už to není naše, sousedů. Je to korporace.

Určitě na to budou sady teorií a spousty sociologů a ekonomů a myslitelů to zkoumaj. Jeden z nich byl Marx. Bondy prej říkal, že Marx je neobjevenej poklad. A že marxismus-leninismus s tím vzdělaným a chytrým pánem nic moc společnýho neměl. Hauser na otevřeným semináři nedávno mluvil v podobným duchu. Jak se po revoluci všichni přepólovali a jak je Marx tabu protože zavání a že kult je Trh. A taky nejde vlastně ani o konkrétní ideologii, ale spíš o to, že to je ideologie a že se lidi přizpůsoběj tomu hlavnímu proudu. Možná že je čas, abych překonal zase nějakej předsudek.

Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Chtěl jsem mluvit o vidění.

Snad to dokážu.

Ohrnuju noc

Spokojenej ve svým podkrovním hnízdě na Smíchově, není tady teplá voda, dokonce ani sprcha, špatně se tu topí, záchod je na chodbě po studených kachličkách, pokoj je malinkej zkosenej prostor, ale s výhledem do zahrady, která prej byla ve třináctým století vinicí na svahu Petřína. Byl tu zatím jenom BSK a Biny a oba trochu ohrnovali nos. Ale já si medím, jsem tady jako v lázních. Samota, knížky, tichá muzika, soustředění, občas meditace nebo jóga, a šťastnej, že tu nemám tak rozptylující Internet, kterej mně vždycky pohltil, ale vlastně rozptýlil do blbostí, je to podobnej únik jako televize, člověk se i v něm může pohybovat úplně konzumně. A i když těch internetovejch projektů mám spoustu, málokdy jsem měl připojení doma, a v těch vzácných momentech někde jinde se snažil využít to spojení se světem na nejvyšší míru.

A blíž k živlům, k nebi, i když to zní jako klišé, ale když prší, jako teď, slyším to pověstný bubnování kapek na střechu, který člověk v paneláku nezažije, nad ránem mně probudil silnej vítr s pumelicí, kterej se opíral do okna, ale já byl v pelíšku a věděl, že nemusím vstát. Uspěchaný dny narvaný až do dvou do rána střídaj dny, kdy jsem si dovolil nedělat nic, jenom se tak válet, dojít si koupit snídani, číst si, jít se projít... a udržet tak v těle aspoň kousek rovnováhy. Četl jsem si nedávno, bylo to 21. ledna, knížku o klasické čínské medicíně od Vladimíra Anda, a tam, v kapitole o větru stálo: Vítr bývá nazýván řídící čchi jarního období roku, neboť podle teorie o pěti prvcích vzniká transformací čchi prvku dřeva, který je i původcem jara. V rámci lunárního kalendáře, který ještě dělil rok na 24 časových úseků, vítr je spojován s obdobími od 'velkého chladu' (od 20. až 21. ledna, druhá polovina 12. lunárního měsíce), přes 'nástup jara'... A jak jsem si četl, do oken se poprvé v tomto roce opíral vítr, silný a chladný. 21. ledna, přesně! valil jsem oči. Byli jsme se projít s Honzíkem, zmrzlý jak hovna, trochu si z toho dělal legraci a říkal že žádný vítr nepozoroval, ale tady, z podkrovní observatoře, se pozná všechno. Teď by mělo bejt období "probuzení hmyzu", a opravdu, první ztuhlý mouchy, ploštice, drobný červený broučci Nežer Mně se už producírujou venku.

Vodoměrky či co jsme pozorovali s P*, krásnou jak ze dřeva vyřezanou, na lomu u Nové Vsi u Kolína, plném drobných ulitek šneků, tak drobounkých, že se za nehet vlezou. Tohle by měl bejt korál, vtiskla mi P* do ruky zkamenělé cosi. A tohle houba, někdy má i nohu. Táta sem chodí sbírat žraločí zuby. A ve ztichlém okamžiku nad tůňky hladiny tak klidné, jako je klid sám, šmátrali jsme stéblama trávy ve vodě. Jak se dotklo hladiny, napružilo ji, jak by to byla nějaká blanka, pak zacvaklo dovnitř, když jsem ho nadzvihnul, trochu se pod tou blankou prohlo, napružilo se a pak vystřelilo z vody jakoby tu blanku protrhlo, ale ta se zase kouzelně uzavřela a zcelila. Tohle vypadá jako tužka, šťouchla P* stéblem do klacíku, kterej plaval po hladině. Vytáhl jsem z kapsy krátkou dřevěnou tužku, kterou jsem našel den předtím na elektrárně v Nymburce. Měla stejnej tvar i barvu, plavaly pak vedle sebe. A bylo to jako kouzlo, všechno do sebe zapadalo. A čichali jsme k věcem a kytkám a hlíně a suchý trávě, milióny vůní, který si člověk nezapamatuje, protože mu nic nepřipomínají, ani neví, jak je popsat, ale stejně jsou omamný. I pár kapek vody z tý tůňky jsme ochutnali, zatoužil jsem bejt psem a moct z ní lokat plnejma douškama.

A to si už od začátku roku lámu hlavu s tím, o čem mám natočit Filmovou báseň. Vás, Honzo, musej filmový básně napadat na každým kroku, řekl ŘeznamSeznam. Ale já si vždycky představil těžký kamery, stativy, vysvětlování, obhajování, granty, klauzury, a všechny nápady zavrhnul. Až díky dílně s Ritt.em se mi to trochu otevřelo. Zadal nám, že když to je výtvarný cvičení, máme si k němu udělat taky nějakou výtvarnou skicu. Sbírat předměty, dělat koláže, něco namalovat, vymodelovat, dotýkat se toho. A když jsme pak s Honzíkem byli na jeho výstavě, cejtil jsem, jak v těch jeho obrazech je to prožívání právě přes dotyk, hmotu, pocit, nikdy mně nenapadlo tak obrazy vnímat. A taky jsem si jedný noci koupil konečně zase temperky a začal. Nejdřív jsem na čtvrtku naškrábal text. Něco jako: Cítím oči, který mně sledujou ve všem co dělám, neustálý hodnocení a posuzování, kterým sám sebe cenzuruju, dopředu zavrhuju nápady, přemejšlim, jak to bude působit, co na to kdo bude říkat. Přetvařuju se. A pak jsem to pomaloval, přesně v duchu toho, teda neupřímě, promyšleně, konstruovaně. Pak mně ruka začala vést sama, přemalovávat už namalovaný, pak se čtvrtka plnila a plnila, překrejval jsem ji dalšíma vrstvama, který se slily, najednou to začalo vypadat strašně sexuálně, ohromný červenočerný penis a ruka, vyškrábal jsem k němu do papíru pouliční názední kosokundu, to už bylo zase trochu racio a kalkul, pak zase doplňoval a domalovával a překrejval a drhnul, až z toho zbyl prodřenej černej papír, plnej struktur, a když jsem odtrhnul krepovku, která držela okraje, vzala sebou i papír a udělala siluetu krajiny a temným nebem. A věděl jsem, o čem báseň bude. A taky jak moc jsem filmy, co dělám, oddělil od svýho vnitřku, od svý skutečnosti. A možná i všechno prožívání a konání.

Včera po premiéře leželi jsme s Haňh v divadle v šatně opilí na zemi, čekali, až se stáhnou data z Fostexe a povídali si. Jedna zářivka blikala jak z nějakýho filmovýho klišé. Haňh začala chodit se svým Vytouženým ve stejný den jako já se přivinul k obličeji vyřezávanému ze dřeva.

Za poslední dva dny jsem na různých místech Prahy našel na ulici čtyři kancelářské svorky. A není divu, chodím teď hlavně po zemi.

Před pikolou zapykolou

Neseme dědictví svejch otců a matek, a všechny věci, který poserem, všechno, čeho se vzdáme, na co se vykašleme, každej náš ústupek Pravdě a Lásce, který jsme si vetkli do národní vlajky, zděděj naše děti, shrběj se pod nima budou s tím muset něco udělat a nebo neudělaj a budou žít v dírách v zemi. Fascinuje mně, když někdo postaví barák, půl života stráví vyděláváním peněz a sháněním cihel a století dvě tři generace maj jeho potomci kde bydlet.

A pak se člověk probere, bydlí na rušný hlavní třídě a nemůže otevřít okno, protože pod ním jezdí auta a je beton, nepropustná hmota. Někde nad tim zpívaj ptáci, ve škvírách mezi asfaltem se zachytí semínko trávy, ale pak ho ujezděj kola nebo přijede vlak s rozprašovačem a nástupiště Nymburk Hlavní nádraží se ocitne v aerosolový mlze, která rozežere všechno živý a nechá jenom štěrk špinavej od rzi. Ale jak ty, no tak já taky, zpíváme si jak ty jehlice vykukujou ze srdce, zraňujou ostatní.

Nebo mě vezmou na školu, ze který se můžou všichni posrat samou slávou a stačí vyslovit její jméno a obdivně vzdychnou všichni, který chtěli dělat filmy a po svejch dětskejch pokojích si stříhaj obrazy a vycházej z kina okouzlený a plný naděje, že něco takovýho taky jednou udělají, a pak zazářej titulky a rozklepanej záběr a titulek "Každý chce být jako Luboš" a odehrává se příběh. Příběh. Sice nevíme, co to je, ale viděli jsme tisíce filmů a víme, že na začátku má hlavní hrdina procházet nocí a že maj svítit lampy a že má pršet. A do kina přijde 700 lidí a Aleš, filmově odulý antihrdina, kterej se cpe brambůrkama, se stane Perzónou, divadelní maskou, a když někdo vkročí do volební místnosti a spatří toho dobrosrdečnýho a ze všeho nejraději jedovatýho adepta na doktora, začne se smát, nebo snad uteče. Tak se to vypráví, tak řikaj Jazyky. A k tomu je bonusové DVD.

A jedu tramvají, kterou, když se nad tím zamyslím, nechci jet, ale mý sny a plány jsou tak velký a práce, kterou jsem si uvázal a hřbet, je tolik, nechtěl jsem ji, ale nějak se to všechno stalo a už mně mele soukolí. Všechno co bych chtěl je tak odvážný a velký, že když se nad tím zamyslím, radši si řeknu, že nevím, co chci, protože to znamená utýct do hor. Na východ, k lidem, který maj práci a radost a srdce. S foťákem na krku, fotit ty fotky, ale když se zamyslím, tak proč? Co s nima? K vložení do krabice, do hromady negativů, který se nikdy nedostanou ven. A nebo si řeknu, že dostanou a spaluju čas jejich scanováním a zvětšováním a vyvoláváním, ale ten čas hoří na úkor něčeho jinýho, Práce, zodpovědnosti, slibů a veřejnosti.

A tak se lze umrtvit. Televizí. Lahvema. Prací. Kamarádama. Vztahem. Sexem. Pohodlností. Jsem s Horou a každý večer, místo toho abych šílel a hledal obrazy a vytahoval je na světlo, ležím vedle ní a povídám si a vidím před sebou stezku, jak se pomalu ztrácí. Ale ještě předtím, dny proleželý na kavalci panelákovýho bytu Praha6Liboc, neschopnost se zvednout, Pokles neboli deprese tlačí k zemi. S Horou Pokles mizí. Ale i Cesta. Cesta je krev, krev teče z nosu. A řeknu si, že chci bejt sám. A je tu zase Pokles, ale do notýsku si na zaprášený rozpálený ulici napíšu, že ta síla, která mě přimáčkává ke zdi a nutí mně klopit oči, a uhejbat před babičkama v tramvaji, utíkat a vzdalovat se od nenáviděného, utíkat před sebou, ta síla, která mě táhne do noci, je taky síla, která mně dává oči a soucit. Bavil jsem se o tom s Tygřinkou, rozhovor do filmu, kterej snad nebude ani trochu famáckej a nafoukanej, a říkala, že se jí to taky stává, ale že na tom musí bejt opravdu moc špatně, aby se to stalo. Tak asi mně je pořád. V bídě duše vidíš bídu ostatních a prsty v duchu mačkají spoušť, ale když namířím foťák, obvykle to tam není, je pak ve mně kombinace turisty, bulvárního fotografa lovce a pokrouceného neurotického kluka z pokoje v bytě rodičů a schovávám se před lidma, který fotím, snažím se jim vnutit hru, že je vůbec nefotím, aby byli přirozený, což je absurdní a k smíchu.

Možná, že nejsem na špatný cestě. Jenom moc lžu a uhýbám. A VlaVa říkal, že příležitost někdy přichází jenom jednou a když ji člověk nechytí, zmizí. A v našem dvouhlavým kmeni zavládla od tý doby panika: co když jsme ji už promarnili? A dvouhlavý kmen, ještě i předtím, začal pomalu ztrácet Sílu a Krásu a Lásku a ty záblesky, který se objevily někdy v noci, když jsme do sebe pronikli a spojili se v hřejivé temné jeskyni, kde někdo bubnoval na buben a na zdech byly světelný obrazce, když jsme se vrátili z jeskyně, ze srdce začal zase pomalu vytejkat hnis a hlen. Bolest.

Ale Oranžová, houslistka, která houslema pláče, ale radši při tom stojí na pódiu, světlem oddělená od lidí, který by se na ní mohli vyškrábat a ublížit ji, ale ten schod, půl metru, ba možná ani to ne, jim to nedovolí, nebo tak si to možná myslím, pláče a křičí a z tý Síly se chvěju, běhá mi mráz po zádech. A není v tom touha ani uchopování a spoutávání, jenom údiv a obdiv. A potom, co začala pracovat v reklamě a její spoluhráčka se na ní rozkřičela, že slouží konzumu, a ona má radost z báječných spolupracovníků a křesel v hlavní hale a z hrníčku s logem firmy a rok utíká a spodní proudy rozemílaj podloží, až začne vevnitř křičet, že svět je špatnej a najednou to vidí, lidi, který našli svůj smysl v hypermarketech a v divnejch městech, a po nocích hraje a ujíždí na koncerty a čte knížky, jenomže uniknout do světa knížek je další únik, i v růžovém pookoji s kytičkama a neumělenjma aktama v úžasnejch barvách a v srdci hlodají prostřelené hlavy schizofreniků a rozkvetlé louky v horách, od kterých je pryč už sedmý rok a štípe si lístky a poslouchá pípání pokladen v hypermarketech a pak najednou rozkřičí se na šéfa a ujíždí do Indonézie, sama, metr šedesát vysoká, Oranžová a silná. A srdce ví a bůh si udělá další čárku: "A teď taky na toho Jana Klokana se podíváme." A Jan Klokan je sám, jak si přál, noří se, utíká a spí v smrdutém pelechu, v ušpiněných hadrech se potlouká městem a jako záchranný kruhy volá různejm lidem, schází se s nima a to, že je poslouchá a příjmá, jim dává pocit, že k něčemu jsou a Janu Klokanovi pocit, že k něčemu jde, Jenomže ta miska, do který naprší, se za chvilku vyprázní, po tramvajích a metrech a křižovatkách. A zapadne\ slunce a vzduch zvlhne a zavoní rozkvetlejma stromama, tohle je další jaro, který jsem promarnil a vzpomíná si na léta, kdy v noci zamilovanej ze všech sil šlapal do pedálů kola a pak se zanořil do studený vody pískovny a vznášel se na hladině a koukal na hvězdy a zažíval duchovní orgasmy. A má v hlavě milion dva tisíce stopdadesát dva návodů, jak být šťastný, který vymámil ze všech možnejch lidí za čtyři roky v rádiu a odvysílal kamsi, kde možná nebyly žádný uši, který by Slyšely.

A ví, že už se o tom nedá víc říct, že se musí konat. A zanoří ruce do tmy zakládacího pytle a převíjí filmy a nepůjde spát a bude si snít o světě ne černobílém, ale v odstínech šedi, bolavém, krásném a plném, pod Sluncem a pod Nebem.

Stokrát stejná fotka

"Stát! Kam idete?" zastoupili nám cestu tři chlapíci v zeleném. Vysvětlili jsme, že na hřeben Bukovských hor, ale mezi tím, že se chceme mrknout, co to je tam dole ve vsi za slavnost. "Jsme ochranári. Musíte nám podepísať prezenčnů lístinu. Choďte s nami." Došli k autu. Otevřeli kufr. Vytáhli pet flašku s vínem. "Tož dajte si." Pod jejich dohledem jsme ji museli vypít skoro celou. "Co máš v té škatuli?" Vytahuju z kufru foťák a mačkám první obrázek. Od té doby ho skoro nesundám z oka. Trojice veselejch chlapíků, který choděj na hřeben opravovat cesty, stavět mostky a přístřešky, sbírat odpadky. Ve svým volným čase. "Tož, iděm, zoznámíme vás." U místní hospody se sedí na lavičkách, u jednoho stolu zpívají babky rusínský písně, nás posadí k ochranářům ze sdružení Vlk. Manželé, který měli svatbu v lese a prosadili vlastníma silama rozšíření Národního parku. Teď už nemáme žádný obavy z vesničanů, východňárů/rusínů. Jsou přátelský. Kdykoliv na mě zpozorují náznak rozpaků, vrazí mi další kelimek. Dneska se světila krypta místního pravoslavného kostelíka, uložili do ní kosti vojáků, který po kopcích sesbírali po první válce. Děcka sedí před hospodou s azbukou napsanou cedulí, lížou zmrzlinu. Koukaj na nás, jsme exoti. Vevnitř to vypadá jak na Cudlínově fotce. "Pojď," táhne mě jeden z chlapíků k silnému pánovi na židličce u potoka. Hraje na harmoniku. Je to starosta vedlejší vesnice, rozcvičuje se, musím ho vyfotit. Pak jdeme do krypty. Vykachličkovaná, se zábradlím, vypadá to jako podivný plavecký bazén. Uprostřed ty kosti. Pak se koná kulturní představení. Zpívaj se písničky, projev má jerej Peter Soroka, mladičký kněz, který do Osadného přinesl elán a začal dělat věci. "Pojď," táhne nás jeden z ochrnářů do vnitřu kulturního domu. Raut pro pozvané církevní představitele. Musíme si potřást rukou se starostou. "Slyšeli jsme, že vám tady choděj běženci, že se tady pašuje, nemáte s tím problém?" ptám se. "Kdepak, tady nikto nechodí." Později nám Slováci odjinud vysvětlují svoji verzi -- že v chudém kraji je převaděčství dobrý přivýdělek. Ale to není to. Povídáme si s jerejem o Pravoslaví. Nevím o tý církvi skoro nic, líčí to se zaujetím, povzbuzuje to chuť. Později, když jedeme nočním autobusem, svítí měsíc a kostelíky jsou nádherný nad vesnicema, šeptám, že bydlet tady, dám se na Pravoslaví. Praží sluníčko, děti blbnou, jsme v jiným světě. Foťák pořád cvaká.

O deset dní později dorazíme do Nové Sedlice, nejvýchodnější obce na Slovensku. Skoro Ukrajina. Lidi syrový jak z černobílejch fotek dokumentárních fotografů, přemejšlim, jestli mám fotit, ale pak mi to přijde jako tursimus. Jdeme do obchodu, koupit chleba. Zvláštní kombinace rusínskejch vůní, nádhernejch starejch lidí a Coca-Cola(TM). Stojíme ve frontě, přišlo maso, stařenky si ho kupují kila. Jakýsi opilý pán mi začíná něco povídat, rusínsky, nerozumím mu ani slovo, vždycky to chvíli zkouší, když mu dojde trpělivost, řekne dvě slova slovensky, vypadá trochu bláznivě. Chleba není, ale prý ho dostaneme. V krámě je pár stolů, kde se sedí a pije. Tohle je skutečnej Východ, poznávám obrázky svejch dokumentaristickejch idolů. Přichází paní, co donesla v taškách ze sousední vesnice šest bochníků chleba, jeden je pro nás. Snad neodnášíme ze zdejšího ekosystému tolik. Na orezlý autobusový zastávce ho hladově trháme. Dobrůtka. Zůstal bych a fotil. Ale nakonec nasedáme do autobusu. Na čelním skle pověšenej růženec jako všude tady. Pak v jednom bratislavským knihkupectví najdeme ve výběru slovenské fotografie fotky přesně z těch vesnic. Přesně z toho krámku. Učitě i těch lidí, který jsme potkali -- coby klasická díla slovenského dokumentu.

Přemejšlel jsem. co to je? A proč člověk fotí? Přemejšlel jsem nad tím v Nové Sedlici i v Osadném. Jít tam, bratřit se s těma lidma, jenom proto, aby člověk udělal fotky? Jenom aby dostal jakýsi "silný" obrazy, nad kterejma někdo jinej snad uvzdychne? To jsou ty chlapíci, co si v bazaru Škoda ukazujou ty objektivy a naparujou se nad nima, chluběj se kterej jak koupili. A stejně tak pak ukazujou ty fotky, nechávaj si obdivovat kompozici, vychytanost, vysvětlují technické okolnosti vzniku snímků. Ve škole nás učili všechny ty teoretický bla bla, pak když vezmu foťák do ruky, mám dojem, jako bych měl dostat zápočet. A jestli ne, jestli je tohle moc povrchní, jak teda? Nehledět na kompozici, na "sdělnost" na všechny ty školní bla bla? V Uherském Hradišti mě Emilie (má na foťáku našroubovaný širokoúhlý objektiv, to nemůže být špatný člověk) seznámila s jedním fotografem, co měl (skoro)Leicu, říkal, že dělá pro děcka fotografický workshopy. Třeba udělali v lese "stezku odvahy", se svíčkama, děti mely foťáky s bleskem a ve chvíli, kdy se nejvíc bály, měly to místo vyfotit. Neuvěřitelný. Přesně ten emoční druh focení, kterej mi přijde dobrej. Ale když jsem pak viděl fotky toho kluka, kterej tak nádherně mluvil o focení, nebyly nic moc, člověk z nich nic nepoznal. I já sám, když jsem zkouřenej chodil po městě a měl dojem, že musim všechno zaznamenat, každý hnutí ulice, každou tramvaj, že to všechno je neukradnutelná přítomnost, pak každej kousek svýho pokoje, detaily... Dva filmy, který jsem pak vyvolal a nenašel jedinou dobrou fotku. Tak co teda? Černobílost, širokoúhlost, fotit Cikány... Ale to už dělaly desítky lidí před tím, není tam nic novýho. V diplomce o fotkách Cikanů, co jsem našel na netu, předtím, než jsem začal psát tu svou -- a je v ní přesně to, o čem měla bejt ta moje! -- jsou fotky od všech možnejch fotografů, vždycky skoro identická fotka od dvou různejch lidí, nehledě na to, jak slavnejch či originálních. Jednou v hospodě mi fotograf-zahradník Kamil ukazoval fotky Bohdana Holomíčka. Našel jsem tam fotku, která vypadala úplně skoro přesně jako jedna, co jsem asi rok před tím udělal já. Řek jsem to. "A tys věřil na originalitu?" artikuloval opilý Kamil. "Originalita hochu neexistuje." Tak co teda? Fotit emoce, chvíle štěstí, snažit se charakterizovat lidi, co jsem dělal vždycky. Když se ted podívám na některý svý starší fotky, jde z nich síla. Tak to třeba není zbytečný. Ale stejně za tím vždycky byla nějaká emoční síla. V jednu ráno v Plzni dva dny před Silvestrem, když jsem vzdal cestu stopem daleko na západ za úžasnou ženou. Odkapávající deprese. Podřepnul jsem a vyfotil kaluž na silnici.

Neurotický psaní

Automatický psaní, chrlení potoků slov považuju sám pro sebe už za něco jako nectnost, hřích nebo úchylku. Vždycky jsem ten pocit v sobě měl, vždycky jakoby mi něco řikalo, že to co si po nocích v zoufalství dopřávám, že ten ventil, kterej otevírám, aby vylezla ven pátra nashromážděnejch slov vobrazů a pocitů, že to je něco špatnýho, a když už jsem tak hříšný, že této vášni propadám, neměl bych rozhodně nikoho obtěžovat natolik, abych mu napsaný dával přečíst. To není žádný umění, rozčilujou se ty, který literaturu nebo dokonce psaní vystudovali... Poslouchám jejich argumenty a pomalu si zoufám. Ale stejně. Když jsou všichni pryč, nikdo mě nevidí, uvařím si čaj a nechám mezi jednotlivejma miskama ze sebe lítat slova. Od tý doby, co jsem četl Kerouaca, Hrabala a Jáchyma Topola, si myslim, že to je nejupřímější způsob psaní. Když mám napsat reportáž nebo vážnej článek, nejde mi to, slova musím formovat tak, aby se to dalo číst, vysvětlovat souvislosti, držet se spisovnosti. A nebo se pokusim psát, jak mi zobák narost, jak nás učil Tomáš Kubeš na letních reportážních workshopech. Ale i tak to je přetvářka, snažím se nesnažit se.

Dlouho jsem na tuhle stránku nic nedával, potom, co mi X různejch lidí řikalo, že si ji prohlíželo. A lidi, před kterejma bych se styděl řikat nějaký intimnosti... a na druhou stranu nemá cenu psát nic jinýho než intimnosti, než to nejhlubší zevnitř. Některý lidi to viděj jako zbytečný se šťourání ve svejch bolístkách. Nejdřív mě to raní, protože to jsou lidi blízký, pak nad tim přemejšlim, pak to hořce přijmu a nepíšu, tvrdě a cynicky si proklesťuju cestu džunglí města -- a jsem nešťastnej. A ňáký noci, kdy fouká teplej vítr a v mý hlavě se objevujou slova, jsem vyflusanej, fyzicky unavenej, lezu přes ty pražský kopce a řikám si, že to je všechno nahovno, ve dvě ráno dorazím domů, zapnu počítač a slova ze mě vytrysknou jako ohromná úleva, konečně v randálu bušenejch kláves jsem sám se sebou, cejtim se a vim, že to jsem já. A pak zase ty rána, paneláky, tichý smíření se s tim, že "některý věci prostě nějak jsou a nikdo s nima nic nezmůže" a tak. Nechci nechci nechci, opakuju si, ale už ani nevim, co ještě je společensky možný.

Když byly v Nymburce narozky Eldaru, natáčeli jsme ještě večer po městě záběry z nočního města. Nádherný obrazy, miluju to město, krásu, nevim, co dělám v zaplivaný Praze. Našli jsme oheň, zevlové pálili podlážky na hasičským hřišti, pili pivo z petky, kouřili špeky, dal jsem si s nima, najednou jsem se propadnul do hluboký úzkosti z mužskýho pólu, z jangu, jak praví Tao, z toho, jak utíkám dopředu, do stran šťouchám loktama a myslim jenom na svý vlastní cíle. Zatoužil jsem po zpětný vazbě, po tom, aby mi lidi řekli, co je na mě blbý. Napsal jsem pár zpráv, ale nikdo se neozval. A pak začaly chodit z úplně jinejch stran -- vesmír nám vždycky dává to, o co si řekneme -- lidi mi řikali tak hnusný věci, až jsem se klepal, začal jsem se nesnášet a nesnášet je, rozpadal jsem se pod tim tlakem a nejdůležitější mesidž byl, že jsem magor, že jsem divnej člověk, kterej nezapadne mezi ostatní, kterej všude vyčnívá, kterej všechny udivuje svojí jinakostí, exot, za kterýho se všichni musej stydět.

Kami mi ukázala že i ty filmy, co chci natočit -- a stejně tak příjmací komise na FAMU -- jsou o stejnejch magorech, o lidech nemocnejch, nezdravejch, blbě komunikujících, jako já jsem. Slabým hláskem se bránim, že přece takový lidi taky maj co říct, že je na nich vidět vždycky něco krásnýho, něco co nás může inspirovat, B. na mě písmenkama řve proč ale ukazovat tyhlecty nemocný lidi, dyk trpí každej a jsou lidi, který jsou postižený a taky si nestěžujou, co to komu dá? Já nevim. Myslel jsem si, že dělám všechno, co můžu, že to dělám upřímně, že ty věci, co točim nebo chci točit, vycházej z lásky k lidem... Z. je taky zoufalá, je to jeden z nejkrásnějších lidí, který znám a stejně jí všichni řikaj, jak je odlišná, divná a magor a od tý chvíle už mi je líp, nejsem sám a když už dokážou odsuzovat takhle krásnýho člověka, znamená to, že ten odsudek musí bejt falešnej... A třeba strach z jinakosti, kterej máme vždycky. Ale zase co když se uzavřu do komunity nějakejch podivínů, který se navzájem chápou a udržujou ve svejch iluzích? Ale třeba je k tomu člověk opravdu odsouzenej, když není stejnej jako ostatní. Na základce, jsem byl zoufale sám a to, že mě vzali do Mensy, spolku lidí sdruženejch podle jednoduchýho kritéria -- naprůměrnejch výsledků v IQ testu -- mi dalo pocit, že mám aspoň někoho. Stejně snaha o pochopení musí zase vyjít od mně, a přesvědčení, že ostatní lidi sice můžu pochopit, ale oni nejspíš nebudou chápat mě, není už tak hořký, je prosvícený světlem buddhismu a lásky hinduistickejch učitelů, který stejně neuznávám jako autority, neboť neuznávám žádný autority a přesto je vyhledávám, abych se jim mohlu nábožně podřídit a pak se z jejich pout zase "silně" vymaňovat... Těšim se, až si přečtu Freuda, v 14 letech na něj bylo možná příliš brzo.

To jsou mý malý války, každej tejden jedna, -- a jak bolej, tak jsou důležitý, abych se srovnal a když už nenašel klid ve statičnosti, našel ho aspoň v neustálým pohybu a pochybu -- nikomu o nich nevykládám, abych nebyl nařčen ze zločinu zabývání se sebou samým a tohle psaní je možná jenom útržek, kterej jsem si dovolil pustit ven. Reakce na tyhle útržky choděj dlouho dlouho, teď mi sem tam někdo okouzleně napíše reakci na věc, kterou jsem napsal v patnácti, ale já jsem už o sedum let starší a řešim o sedm let jiný problémy... A rozpačitě mlčím, nevím, co na takový mejly odpovídat... Když jsem napsal tříkouskovou reportáž ze Španělska, napsala mi Viola (dlouho dlouho mlčící), že mám oči a že viděla stejný věci v New Yorku, bylo mi krásně, že to není zbytečný... Že ten život, hledání, krása a občasný zoufalství nejsou zbytečný. Ale zbytek jsou pochyby. Vysypej otázky do řeky s oblázky (Irena a Vojtěch Havlovi, muzikanti hrající snad nejkrásnější hudbu na světě a přesto na svejch webovejch stránkách prosí o příspěvek na reedici svých alb a nejsou na veřejnosti příliš známý)

Kristína mě seznámila s jednim zvláštním malířem, jmenuje se Luba, hned jak jsme si spolu sedli ke stolku, začal řvát a vyprávět historky ze šachty, Rozumíš, řve zpoza hranatejch intošskejch berejlí, zatímco mě bouchá do ramene, aby ukázal, že je po hornicku nevychovaný, jsem horník, a pak vypráví šílený historky jak na šachtě potkával intelektuály a faráře a jak mu ve tmě a prachu dávali under-groundový přednášky o umění, Bibli a všem, svérázným způsobem interpretuje evoluci (mozek zapisuje do DNA zkušenost, jak jinak by to fungovalo?), mluví o "unitrární" teorii pole a "rock-end-rollu". Po svým guruovi Igoru Zhořovi zdědil jakési cosi, co nazývá Indukcí, je to nejdůležitější slovo jeho světa (i když to popírá), dlouho nechápu o co jde, ale jemu je to jasný, a musí dělat indukční pásma, natočíme s ním rozhovor do rádia, tři hodiny nám vykládá o umění a šachtě a Zhořovi a indukci, odvysíláme to, je to obhroublej chlapík, kterej si mele svou a řve nestydatý poznámky po servírce... Pak v Brně pořádá indukční pásmo, slíbím mu, ale spíš se nechám ukecat, že ho natočím na DV, tak jako ukecal desítky jinejch lidí, aby se podíleli nebo se přišli podívat na akci, o který nikdo netuší, co by měla být, zaznamenávám ji na kazetu stále ještě s odstupem, výstup se nepovede, skončí zklamáním, Luba před hospodou skoro brečí, pak jedeme po dálnici domů, je sklesnej, smutnej až do hloubky, vykládá mi o svým životě a začínám ho milovat, už to neni magor ale nádhernej čověk, pábitel... A pak mi Kami ukáže že to je jenom další podivín jako já a že film s názvem Induktor bude jenom dalším výletem do podivnýho světa -- a mám dojem, že se z týhle podivnosti nikdy nevysvobodim a kdybych se o to pokusil, byla by to přetvářka a zase bych byl nešťatnej.

Balím si baťoh a vytrážím za svým bratrancem, se kterým si nás pletli a doteď pletou, kterej je tak spletitej jako já, tak podobnej, že se můžeme vidět na pár hodin jednou do roka, teď už vim, že se mu už nikdy nebudu smát, a vždycky, když jsem se smál, smál jsem se sám sobě.

Každej, kdo sebere dost nepokory k tomu, aby někoho zavrhnul, zavrhuje sám sebe, protože all in all si all we are all... A čim víc lidí budeš milovat, tim víc budeš šťastnější.

Tak tohle jsem sem chtel nalepit uz napodzim. Vsechno se mi tou dobrou rozletelo, stehoval jsem se, pracoval ve dne v noci, porad preinstalovaval pocitac... Konecne cas davat neco na tuhle stranku....

***

Už jsem si myslel, že ve mě všechny city vyhasly. Že mi srdce ztvrdlo na kámen, nebo jak se to řiká. Ale náruživá holčička R. ve mě vzbudila zase něco, když se ke mě přivinula. Kamenně jsem stál a pak odešla. Nešel jsem za ní, nebo jen zpola. I když to asi chtěla. Nemohl jsem spát. Byl ve mě Dech. Plamen, kterej hoří. Nezabilo ho přejídání se. Nezabila ho televize. O půlnoci jsem si uvědomil, že jí nechci, nechci další prázdnotu dvou odlidštěnejch těl... Ale ani ona není zlá. Nikdo není zlej. Skutečně zlej, každej touží jenom po štěstí. Některý způsoby jsou svérázný. Ale kššš, myšlení...

Vyšel jsem do noci. Všechno bylo zase ostrý, všechno jsem viděl v barvách. Už cestou mezi domkama jsem si zpíval... Nahlas, nedokázal jsem to schovat. Ale byla hluboká noc. Ňákej vlak projel. Pak cestička mezi poli. Bláto rozoranýho pole. Šípky se do mě dycky zasekly a trhaly mě. Ale už jsem zpíval. Radůzu. Ještě pořád v tom bylo to mečení pro efekt, který je v zlatým hrdle televizních hvězd. Ještě pořád, jakoby mě někdo poslouchal, jakobych to dělal pro něčí uši, nebo pro to, aby si někdo o mě něco myslel.

Pak jsem se posadil na břeh vyschlý meliorační strouhy, do suchý trávy. Začal jsem zpívat starou cikánskou píseň. Pak jsem řval. Moje hrdlo, plíce, duch, všechno letělo ven do vesmíru. Řval jsem ze všech sil, tekly mi slzy, nešlo to zastavit. Pak píseň skončila. Položil jsem se do trávy. Byl jsem ve vesmíru. Nade mnou obloha. Vesmír mě objímal celou svou konejšivou blízkostí. Byl jsem sám. Krásně sám. Jsem šťastnej? zeptal jsem se a začal zase brečet. Pak jsem zase zpíval. Vzpomněl jsem si, že to je vlastně přesně rok, co jsem se vrátil zoufalej, rozbitej a nabitej silou a chutí pokračovat, jít dál, kterou nic nezlomí. Rok od Ztracené Víly a Nalezené Sestry. Rok Krásy a Hnisu. Roku Poklusu a Ustrnutí. Nevim, jak to napsat, aby v tom nebyl patos. Už nedokážu tak bezprostředně chrlit slova jako dřív. Už málokdy při psaní brečim, už málokdy mě z něj běhá mráz po zádech. Bráchu ve spánku rušej údery mejch kláves.

Šel jsem zpátky. Sám, ve vesmíru plným lásky, kterou můžeš rozdávat, rozhazovat úplně všude, kde je potřeba. Kde můžeš obejmout toho, kdo to potřebuje, vyslechnout tisíce slov a nic tim neztratit. Neměl jsem ani trochu strachu z budoucnosti, nekonečná důvěra ve svět... Čim víc jsem se blížil k městu, tim víc jsem se hrbil a bál. Ale věděl jsem, co mám dělat.

Teď jsem zpátky. Nebyl to sen. Musim si na to vzpomínat. Často. Ještě nesmim jít spát. Vzpomněl jsem si na pár jinejch nočních bdění. Kdy seš nad ránem poloospalej a nechceš jít spát a seš sám se sebou a s pocitem, že to všechno zvládneš. "Kdy jindy mám na cestu se vypravit? Kdy jindy než tohle ráno sychravý?"

Chci aby na mě všechno dopadalo, abych všechno cejtil na svý kůži, až do hloubky kostí. Všechna bolest lepší než tupost před nočním teleshoppingem.

Skoro rok utekl od chvíle, kdy jsem na netu našel článek sociálního ekologa Bohuslava Blažka, ve kterým rozpitvával fenomén domovskejch stránek a webovskejch časopisů, mimo jiné i týhle stránky, skoro rok jsem nejistě přešlapoval na místě a málokdy něco přidal, jakobych byl pořád pd nějakým dohledem "kritické veřejnosti", jakobych byl komentátorem z titulní stránky a každej nade mnou káravě zdvihal prst, a každej zneužíval mejch zaškobrtnutí a zjevnejch skrytostí k tomu, aby se mi vysmál...

A teď je mi konečně jasný, že net je něco úplně novýho, něco co tu ještě nebylo, něco co se nedá srovnat ani s novinama, televizí, rádiem, ničím... Něco, kde (když to autor dovolí) může každej reagovat, kde se jakž takž stíraj rozdíly a každej může něco řikat (a nejspíš bude i vyslyšenej)... Konečně je mi JEDNO, kdo tohle čte. Teda přesněji řečeno to všechno dělám pro lidi, co maj srdce a ty bez srdce to stejně nepochopěj, takže na ně nemusim myslet... Ale trvalo mi to.

To trauma ve mě zůstalo taky vlastně ještě z gymplu, protože tam vypuknul ten pravej webovej konflikt. Tuhle stránečku jsem si začal stavět jako vykořeněnej týnejdžr na základce, kterej si pod snivým Klokánkovským xichtem lepil domeček, do kterýho dával nahlýdnout, ale hlavně proboha zval na kus řeči, na kousek dotyku, popovídání si, zájmu. Jakejsi Klokánek někde na webu. Ale pak jsme během gymplu rozběhli Eldar a Klokánek se stal jeho hlásnou troubou skrze komentáře na jeho titulní stránce... I gympl dostal (zpočátku) stránky na Eldaru...

No a pak takový to klasický smejkání s "odrzlým studentem" těma postkomunistickejma mechanismama. Psal jsem svobodně a o všem, napsal jsem i o tom, jak jsem dostal důtku za neplnění povinností ("socialistického studenta")... Spolužáci, co to četli, řikali, že to přesně sedí, že s tim souhlasej etc... Já zatim probíhal po gymplu se sklopenou hlavou a při zdi... Učitelé se o tom samozřejmě dozvěděli, ředitel jim to dával číst, ale mě nikdo nic neřekl... Napsal jsem taky ňákej článek, spíš mejl, do jednoho časáku o vzdělávání, kde vyzývali studenty, aby poslali svůj názor, tak jsem jako ňák vylíčil, jak bych si tu školu představoval... A po půl roce jsem se dozvěděl, že zástupkyně ředitele vobcházela kolegy a ukazovala jim vofocenej ten článek, ale mě NIKDO NIC NEŘEK, nikdo se mnou vo ničem nediskutoval, nikdo mi ani neprozradil, že takhle koluje... A její manžel, sodou okolností učitel chemie a moje noční můra, dělalo se mi z jeho hodin vážně špatně, dostával jsem třes a chodil za školu, protože jinak se nedalo přežít, mi při každým zkoušení neváhal dokazovat, jak nic nevim, a kořenil to poznámkama o "těch co píšou vo tom, čemu nerozuměj" a já netušil odkud to bere, jestli proto, že píšu do okresních novin...

Stránky si začali asi číst učitelé pravidelně, pověstně jedovatá profesorka dokonce prej v nějaký třídě vykládala, že "ten Šípek dělá na těch svejch příšernejch stránkách anketu proti rodičům" (asi myslela tohle). Řekli mi to její studenti, na mě se dycky jenom usmívala a byla samej med.

Korunu tomu ale nasadila moje třídní. Odpoledne, studovna. Třídní sedí u počítače, žádá studenta, aby jí pomohl něco s mejlem. "Paní profesorko, támhle sedí Honza Šípek, ten vám určitě poradí líp..." "Ale ne, to je dobrý, vážně..." Honza Šípek dostudoval, co potřeboval, rozloučil se s třídní (ta přátelský úsměv na tváři, cukrkandl), a doma našel ve schránce mejl (odeslaný právě v to odpoledne ze studovny), od třídní samozřejmě. Ještě ho mám schovanej. Že moje články jsou otřesný a že až vyrostu, budu si říkat, co jsem to byl za hlupáka, jak jsem takový blbosti mohl psát.

Jediným vyloženě pozitivním zážitkem byly debaty s naší úžasnou dějepisářkou (a "pedagogickou poradkyní"), která si udělala jedno odpoledne čas a všechno to se mnou (a reformní kamarádkou) probrala a dokonce nám navrhla vytvořit studentskou radu.

Pod vlivem dokumentu o Plastikách jsem napsal další nadšeně svobodořečnej článek, všechno na plnou hubu, pár tejdnů před maturitou. Na net jsem ho už ze strachu nedal. Možná to bylo dobře, neboť jeho hlavní protagonisti fyzikářka a chemikář -- pod akronymem M&M's -- mi na poslední chvíli pořádně zatopili, aby mi před maturitou mohli dát najevo, že jen díky jejich blahosklonné vůli a tomu, že mě "pustili", jsem prolezl a mohl (s vyznamenáním) odmaturovat.

A já věděl, že mě nachytali na švestkách, že jsem se všechny ty jejich pitomý vzorečky a konstanty nedokázal nabiflovat (že se mi z nich dělalo těžce blbě od žaludku, ale to nekecám)... a odbojnej nekonformní bouřlivej student gymnázia vyšel od maturity zlomenej a tichej...

Už to sou dva roky. Konečně mi je jasný, že se nemám za co stydět. Že opravdu můžu říct svůj názor. Že se nemusim stydět za to, že jsem si vyráběl falešný omluvenky a chodil za školu (pilně a poctivě se učit na příjmačky, nekecám!), v rámci zásady, že "lže se jenom doma a ve škole". Že jsem se vyhejbal těm traumatizujícím hodinám chemie a fyziky, kdy jsem se celej klepal (naštěstí nepoznali, že se jich bojim. Dokonce se myslim, že se někdy báli mě). Že to je chyba v systému. Že něco nefunguje.

Zajímalo by mě, který lidi tehle web navštěvujou pravidelně. Vim o Maňáskovi, několika slečnách. Ze statistik vim, že nejvíc lidí navštěvuje moje stránky o Einsteinovi, o Jungovi a o Karlu Havlíčku Borovském -- o třech osobnostech, které na českém webu výrazně chybí a skoro žádné stránky o nich se jinde v Čechách nevyskytují, nebo na mě odkazují. Takže vlastně ani netuším, pro koho píšu. Pro koho dělám tehle web. Proč (jak nad tím přemýšlel Bohuslav Blažek) tohle všechno vzniká a je to zajímavé nečím? Je nějaký důvod, aby sem lidi chodili? Má nějaké právo zaplňovat prostor na discích a přenosové linky v síti? Není návštěva mých stránek spíš omylem, jenom na chvilku nahlídnutím a zase zmizením? Čte vůbec někdo na webu souvislé texty? Ne? Akdyž ne, co způsobuje to, že po něm lidé tak těkají? Nepřehledná navigace? Nepohodlnost sezení před počítačem a čtení z obrazovky. Nebo naše potřeba těkat z místa na místo? Je tenhle můj textík spíš dopis příteli (literárnost, ale uvolněnost, důvěra, kašlání na formální pravidla), nebo spíš článek v novinách (pozor na rozsah, dokonalá stylistika, každý tvrzení desetkrát ověřit a brát ohled na to, jestli to je žalovatelné) nebo spíš dokument (čtenář s echce o mě něco dozvědět, pochopit mě, nějak se mnou obohatit), nebo spíš deníček hledače (hledám, hledám, toužím a tohle se při tom dějě, prosím, inspirujte se -- naprosto intimní líčení, uvolněný jazyk)? Od malička čtu Neviditelného psa, znám ten způsob psaní i o tom, jak "jsem byl na procházce s psem Bartem", ale přitom způsob neffovsky literární. Znám svět kanceláří, kde odtažití a přísní nadřízení zírají na své pozdřízené svazujícími obroučkami brýlí. Znám ten svět keší a inteligentních vyhledávacích algoritmů, svět, kterej proplachuje data na čistou strukturu a tu matematicky interpretuje. Znám svět, kde je vše mediálně vyslovené pod palbou okamžité kritiky. Znám svět, kde policie a tajné služby shromažďují všechny možné "důkazy" a "stopy" z webu. A Intenret je médium, které ty všechny světy propojuje. Tam všude se vyskytuje. Protínají se v něm všechny sociální role, všechny generce. A každý má ten jeden subjektivní pohled, jaký dává televize, ale navíc svobodu pohybu, jaký začal u dálkového ovladače nebo v katalogu knihovny), navíc ještě ale svým aktem prohlížení zanechává stopu.

Co ale dělat? Pro koho píšu? Kdo to bude číst? Co o sobě chci říct? Co o sobě chci utajit? Jakým se chci udělat? Jakým se nechci udělat? Jak moc se mám otevřít? Jak moc se mám držet formy? Budou to číst přísným pohledem? Budou to soudit nějaké zákony? To všechno jsou otázky, které mě pořád napadají a které jsou pro mě stejně důležité jako: Kdo jsem já? Kdo jsem ve vztahu ke svým blízkým, k společnosti?

Nejsem si jistý odpovědí. A tak je tahle stránka váhavá.

Jediná věc mi dneska udělala moc dobře. Teda radost. Nathan. Ta story by se Lence líbila. Před pár dnama začínalo jaro, byl to naprostej koncert světel a barev, krása, světlo teplýho sluníčka, všechno mokrý od tajícího ledu. Tak sem si tak radostně poskakoval a potkal jsem Nathana. Pod rukou tá ňáký papíry, byl víkend a ptal jsem se ho, estli jde pracovat. A on že ne, že dopisuje báseň, že ji už musí dopsat, že ji píše už tři dny a je do toho úplně ponořenej.

To je ten nejlepší druh psaní, bejt úplně ponořenej, řikal jsem. A on na to, jo, vyčerpává mě to, musim to dopsat. A já česky: "Škoda, že musím jíst, škoda že musím spát..."

A on na to: "Erh?"

A já: "What a pitty, that i have to eat. What a pity, that i have to sleep." Byl nadšenej, líbilo se mu to, vyprávěl jsem mu o Topolovi a o jeho melodramu Střepy, nedokázal mi říct anglický slovo pro střep. Prej se to řekne "a piece of glass".

No a dneska ráno jsem ho potkal. Byl úplně nadšenej. "Hanza," řikal jak dycky amíci komolej moje méno. "Díky za tu úžasnou myšlenku, jak jsi říkal. Škoda že musím jíst, škoda že musím spát. Je to moc inspirující. Dva dny jsem skoro nespal a jedl jsem jenom trochu rýže. Dneska v noci jsem stál na střeše a koukal jsem se na hvězdy. Dole štěkal pes" -- naprosto věrohodně napodobil rafání typickýho českýho smetáka -- "a zespoda na mě volali: Co tam děláš? A já řval: Koukám na hvězdy! Je to úžasný! A oni: On se zbláznil!"

Tyjo, to byla pecka!

Klokánek, Sestra, konec února 2003


Re: Jak se mas? (aneb proč neodpovídám na mejly)

"Tento mejl byl vylosován k zodpovězení z celkového počtu 3052 Klokánkových nepřečtených mejlů. Gratulujeme a přejeme mnoho štěstí v dalších kolech," to bejvá na konci každýho mýho mejlu. V létě tam bylo napsáno, že trávim prázdniny bez sítě a že se omlouvám za pozdní reakce, na podzim mi počítač připojoval hlášku že ticho a samota mají něco do sebe... Tak teda tohle je hromadná odpověď na všechny otázky jak se mám a polorozčilený mejly o tom, jaktože neodpovídám.

Mám se dobře. Teda jestli někomu tohle stačí, tak to je v pořádku. ve skutečnosti skáču od euforie k depresi, ale místy (už pár měsíců) mám dojem, že Kráčim Po Síle. "Fire, walk with me," psal mi Filipes jednou, absolutně bez souvislostí, mobil zapípal na pustý noční Masaryčce. Učim se jít po síle, nebát se silnejch věcí. Drsnejch věcí. Na začátku prosince jsme byli s Idou Kelarovou a lidma kolem ní na východnim Slovensku v cikánskejch osadách. Ida tam vezla humanitární pomoc -- náklaďák oblečení do osady Hermanovce. Byli jsme celkem ve třech osadách a viděli věci... silný věci, drsný věci. Některý lidi sou nasraný, že jsem jim o tom neřek ani slovo. Ale nemůžu. Nemůžu to vyprávět každýmu na potkání. Uslyšíte to v rádiu. A přečtěte si o tom v Romano nevo L'il, výbornejch romskejch novinách, který na Slovensku vycházej a který jsou celý k dispozici na Internetu.

Kouřim marihuanu a fotim a točim zvuky do rádia. První věc je sice společensky rozšířená, ale nebejvá zvykem o ní mluvit, tak mám teda ňákou potřebu se přihlásit. Focení a točení -- to vede až někam k dokumentaristice, po který toužim ji dělat a lopotně a pomalu se to učim. To je pro mě o síle. O konkrétních okamžicích, o konkrétních lidskejch osudech. Nechce se mi o tom psát. Čím dál míň se mi chce psát. A čim dál míň se mi chce mluvit o sobě. Chtěl bych umět zprostředkovat sílu.

Pak taky vařim čaj v Čajovně. To je úžasný a baví mě to.

A hlavně se učim samotě. Odstěhoval jsem se z "rodného paneláku" a učim se žít sám, dívat se na sebe jenom svejma očima, žít jenom sám k sobě, bejt zodpovědnej jenom sám před sebou. Věci který zněj jako klišé a stejně jsou tak těžký. Přitom čím dál míň mluvim a nemám moc potřebu vyhledávat davy povrchních lidí. Ale spoustu lidí miluju, takže se to vyvažuje.

Ale divný je, že mám pořád rád tyhle stránky a starám se o ně. Začal jsem je dělat na základce jako absolutně nevyrovnaný nekomunikativní tvor nabitý energií a toužící po komunikaci a mám je pořád rád a pořád přidávám nový věci. I když se řiká, že na Internet se maj dávat jenom věci s nějakou informační hodnotou a mít svoje osobní stránky je něco jako přežitek.

Snažim se dělat věci upřímně (a musim rychle dopsat tehle text, protože čím dál víc myslim na to, že ho někdo bude číst a tim se ta upřímnost polehoučku ztrácí). To je snad jediný, co má smysl. A mezilidský hry...? jedna slečna mi pořád vykládá jak ji to baví a že to je její život... Já nevim... je tak těžký bejt sám sebou a proč si to ještě komplikovat falší? No a když tak opravdu od srdce napíšu nějakej mejl, zvládnu tak tři čtyři za tejden. Chodí mi jich asi stokrát tolik.

Ale opravdu opravdu opravdu přeju lásku a štěstí každýmu, kdo tyhle písmenka čte.

Klokánek, leden 2003


Svět je moudrej... co chceme to dostaneme

Třetího července mi začala výstavka v nymburské čajovně na Valech, kde občas taky vařím čaj, takže abych za den a noc stihl udělat fotky, musel jsem dokonale zatemnit pokoj. Zalepil jsem okna několika vrstavma černý fólie, trvalo mi to dlouho, takže mi zase bylo líto to sundávat. Od té doby spím ve tmě. První noc byla kouzelná. Fantazie pracovala na plné obrátky, snů byla celá kaskáda, v noci, nad ránem a vlastně i v bdělosti. Druhou noc se mi zdály sny tak hrůzostrašný, že jsem každou chvíli prorážel hlavou zeď. Teď spím dlouho a jako vždycky.

Chtěl jsem ale říct, že mám pokoj naprosto přeplněnej. V ohromnejch hromadách se mi tu válej knihy, cédéčka s muzikou (dostal jsem jí od strahovských kamarádů zhruba na měsíc nepřetržitého poslechu), do toho noviny, občas sklenička se štětcema, zbloudilé tři čajové konvice, z nichž jednu vždycky vyhrabu, zvětšovák, hromady polštářků, sem tam ňákej odpadek, posmrkaný kapesníky, oblečení, tuny poznámek ze škol... Do toho šišky, knížky kamarádů, deníky, kazety, minidisky, misky na fotoroztoky, tři počítače a jedna počítačová síť.

Chtěl jsem ale říct o těch knihách. Čtu si před spaním Drtikola, mystika a učitele, knihu o Dalajlámovi, Carla Gustava Junga, ňákou psychologii, prohlížím si Koudelkovy a Cudlínovy fotky... a tak... a stejně se nic neděje, i když tam ta jiskřička je.

Po nocích teď konečně programuju, plním si svůj sen o binární schizofrenii, oči mám rozbolavělé od monitorů, piju furt čaj a sem tam zajdu něco pojíst...

...noční procházky, vůně sena a cvrkání cvrčků, hlasy velryb ze seřazovacího nádraží, bouřka, včera byla úžasná, a furt chci vyrazit někam na cestu, ale cejtim, že tady je potřeba něco udělat a ono o pořád nejde, pořád mě něco blokuje a tak...

Chtěl jsem ale říct, že vobčas... naoko náhodou... mimo všechny plány... se něco stane... je to jakoby svět skládal ňákej nádhernej obraz... přijde to, ať se snažím nebo ne... bez ohledu na stohy muziky a hromady knih... protože svět je krásnej... svět je moudrej... a co chceme, to dostaneme.

Klokánek, 11. 7. 2002

Obrázky z chatrče

Den to byl takovej zabitej, kromě úžasný meditace ráno, pár stránek knihy o tom, že to jak vnímáme není vůbec vnímání skutečnosti, hádky s bratrem a odpoledního cvičení jógy na Ostrově (paráááda!) se vlastně nic nedělo. Sluníčko krásný. Stejně jsem večer skončil v čajovně, kde občas vařím čaj, byla tam čajovnice Sandra. Ukázal jsem jí svůj ranec knížek (asi 8, celkem tak 7 kilo, tipuju), ona mě její hromadu (obdobně) a navzájem jsme si je pozabavovali a četli.

Já si u Sandry vybral Obrázky z chatrče od Leopolda Alda. je to něco jako Thoreau -- chlapík co žil v ňáký chatrči na břehu jezera a psal o filosofii a ekologii a životě...

Psal taky, jak se kupodivu málo v dějepise učí o tom, jak souvisej dějiny planety s dějinama národů. To jako dějiny přírody. Uváděl, že kolonizace ňákejch americkejch států byla závislá na tom, že tam po vymýcení rákosí začala skoro náhodně růst tráva lipnice... Nebo jak jsou provázaný různý druhy lesa s různejma mikroorganizmama v půdě a že po vymýcení lesa se původní nedá obnovit právě proto, že zmizely ony mikroorganizmy. Nebo že když se vykácí les borovic a nenchaj se tam kořeny, že je míň odolnej, protože kořeny borovic maj tendenci růst podél těch starejch a jsou mnohem pevnější a proto borovice v umělejch lesech nedorostou nikdy "přirozený" vejšky.

A taky tam ňák udělal narážku na erozi půdy a na Nový Mexiko a mě najednou došlo, že tam ty pouště vůbec nemusly bejt a že tam vznikly kvůli kolonizátorům třeba a že se to dneska těžko dozvíme.

A co tady? Kdo odlesnil tuhle krajinu? Praotec Čech? Tatíček Masaryk? Markoman Marobud? Gottwald nebo Hitler?

Kdo zreguloval Labe? A jak dlouho byly povodně? Kdy začaly a jak se s nima lidi vypořádávali dřív?

Občas sedim na kopci Oškobrhu, čtu si, koukám daleko do tý polabský placky, na vzdálenej Nymburk -- kdysi tady prej bylo moře a Oškobrh byl ostrov. Kolem je nebe a vzduch a vlastně ležím na pláži a nikdo kolem není, všude samý moře...

Ale kolem jsou samý pole a představuju si, jaký to asi bylo, když na Oškobrhu měl hradiště stromovej národ Keltů (a to taky moc lidí neví, i když jsme ho tam s Hadem našli) a jak kolem byly samý lesy, hluboký a krásný... Keltové stromy uctívali.

My je kácíme.

A to nám ve škole říkali, že čím hlouběji do historie, tím primitivnější civilizace...

Klokánek, 3. 6. 2002


Tak ňák ztrácim jistotu...

Tak nějak ztrácim jistotu, co je za roční období. Je hnusně. Asi podzim. Ne vlastně časný jaro. Loni touhle dobou jsem byl asi tak tam, co jsem teď. Nebo jinde? Nebo jsem myslel jinak? A co jsem zažil mezi tím?

Stejnost stále hotovějšího člověka nebo kontinuita, který řikáme osobnost?

Ten čas ale letí. Dyk jaro bylo před chvílí. Dědečkové to taky řikaj. Když vyslovujou ty věty jako "Tak to nevadí, vyjde to za rok," zdálo se to dřív neuvěřitelný, jak dlouhej rok přečkat a čekat. Rok je chvilka. Člověk se naučí ňák přetrpět těch osum až osumnáct hodin v práci, ňák přežít rodinný slavnosti... zabíjet čas je lepší než ho ňák tvořivě využívat.

Je to tady to samý, u mě v pokoji, jenom ještě větší bordel, víc papírů, poznámek, který jsem si kdysi napsal a už nikdy nečetl. Rozházený meditační polštáře, na nichž mám nejlepší vůli cvičit jógu. Zůstalo pár namalovanejch obrázků po smutnejch vztazích, po sladkohořkejch chvílích, obrázky z léta....

Vzpomínky...

A do toho všeho názorovej chaos. Lidi co mi ubližujou. A dokážu pochopit proč. Dokážu se vcítit do jejich pozice a vidět se jejich vočima. Nebo aspoň trochu. Dokážu si představit jaký to je.

A vůbec. Názory mamčí na mateřský, dělňasů, doktorů, rodičů, učitelů... dokážu si představit, co si si myslej a proč. Pak jsem našel ňáký lidi co mi fakt sedli, co jsem je hodnotil fakt vysoko... v zápětí jsem odhalil souvislosti a spadli... Dokážu se koukat svejma vočima předtim i potom. Jsou úžasní nebo děsní? Kde je pravda? Neexistuje! Tak aspoň názor na ni? Jak člověk může mít názor, když každej názor je principiálně správnej, teda i ten vopačnej!

A věci, co jsem si myslel, že jsou dobrý, se ukázaly špatnejma. A špatý -- viděný jinak -- dobrejma. Co teď? Rezignovat a řikat: "Nemám na to názor"? Bejt součástí šedýho stáda?

Nebo to neřešit? Nepřemejšlet?

Nevim. Až na to přijdu, dám vědět. A dejte vědět vy, konečně. Napište.

Klokánek, 12. 4. 2002


Někomu možná tehle text přijde banální. Nemusíte ho číst. Je to můj sloupek a pro mě je to důležitý. Pro mě to je objev. (A co pro vás? Napište!)
Jsem geniální malíř (akorát že neumím malovat)
Kamarád Tomáš občas připomene výrok z dokumentu o fotografu Janu Šibíkovi, který zní zhruba jako: "Za každou z těch fotek je příběh. Jenže to z nich není vidět." To říká Šibík.
V poslední době jsem se sem tam pohyboval mezi docela zvláštníma lidma. Mají hlavy plný představ (dokonalejch kybernetickejch, filosofickejch, sociologickejch a jinejch systémů, virtuálních světů, fantastických realit, fungujících společenství, obrazů, filmů, muziky) a jsou frustrováni tím, jak jim je společnost/rodiče/peníze/čas neumožňují realizovat. Pomalu ztrácí energii, zatvrdávají...
Když se mi podělal foťák, chodil jsem po světě a zíral, viděl věci, viděl naprosto dokonalý fotky, pozoroval všechny ty tváře lidí, proudy, události, mlhu, slunce, světlo, tmu.... Měl jsem dojem, že kdybych měl foťák, měl bych úplně dokonalý fotky. Když jsem se trápil dost, z absťáku jsem si koupil v bazáči Zenita za pětikilo, dalšího Zenita mi půjčil kamarád (díky, Ventile!) a další kamarád (díky, Zdeňku!) mi dokonce foťák spravil. Najednou mám tedy tři, k tomu hromádku kvalitních filmů, chodim po světě a fotim, a když koukám proti světlu na vyvolanej film, řikám si, bože, to jsou mizerný fotky. Občas se ňáká povede. Vostatní jsou o ničem. A taky trávim noci v temný komoře, za noc zvětšim pořádně třeba tři čtyři fotky a mám dost a furt to ňák neni vono, furt to je světlý, nebo tmavý, nebo křivý, nebo moc strnulý, malý nebo velký, vejrám do červený žárovky, dejchám výpary z vývojky a další smrady, ležim na posteli a řikám si, kurník to je tak těžký!
Pak sedim na pračce v koupelně, koukám na šňůru, jak se tam ty fotky sušej, jsem posedlej dokonalostí, koukám na ňáký a líběj se mi, sedim tam hodinu a mám z nich moc dobrej pocit.
Pak to někomu ukážu, prolítne je jednu po druhý, párkrát řekne: "Hm, hezká fotka." Nevidí to, co za tim mám, tu lásku k těm lidem, co jsem fotil, nebo k místům, nebo třeba děs. (Za každou s těch fotek je příběh. Jenom to na nich neni vidět.) A pak se snažim ty svoje pocity krystalizovat, zhmotnit je v těch fotkách, vyházet z nich všechno nepotřebný (Méně je více), fotit právě podle těch svejch děsivejch nebo bláznivě zamilovanejch pocitů..... cvakám políčka a filmy.... a zase noce v temný komoře, úmor, hromady peněz do toho nastrkaný.....
Možná se za pár let trochu naučim fotit. A i mezi tim se vobčas zadaří a udělám fotku, ze který budu v extázi a lidi budou valit voči. Má to smysl.
Kdybych to nedělal a nekoupil si v bazáči Zenita za pětikilo a chodil po světě a jenom tak koukal, měl bych asi hořkej dojem, že jsem výbornej (a zneuznanej) fotograf.
Už jsem to řek: Možná je to banální zjištění.
Kangaroo, 27. 1. 2002, 17:14


Jo, mám to rád, když mi popeláři končej den, tim rachotem

A duše na talíři, rozprostřená a je jak lágr. Sebe si nesu svůj otrok, sebenegr.

Fakt nevim, proč začínám zase Topolem, nojo, mějte mě za blázna nebo nadšence, je mi to fuk.

Poslední tejdny a měsíce jsou pro mě fakt hustý, všechno se mění, postoje ke světu a tak, karma mě pronásleduje (ve skutečnosti mě nikdy neopustila) na každém kroku, setkávám se se svými vytouženými vzory a zjišťuju, že to jsou vytoužený vzory a že mám důvod je mít rád a mít na nich něco rád. Ta doba je drsná, furt se sunu v nějakejch depresích a málokdo to pochopí a nikdo nepronikne až ke mě, do začarovanýho zámku...

Během včerejška jsem snad desetkrát umřel a když jsem i přes to šel dál, šel dál úplně všemu navzdory, nesl se nočním městem hledaje, konečně jsem našel zase kus sebe, toho, co zůstává, toho, kdo prostě přelejzá ty překážky, dokud může. A najednou jsem začal zase koukat a vidět, všechny ty lidi a situace a zase jsem zatoužil fotit. Nemám čim. Ale možná že na tuhle stránku pověsim nějaký hezčí fotky a vyhlásím mikroplatbovou sbírku a třeba po těch desetníkách dám dohromady nějakej novej foťák.

Jsem děsně rád, že všechno tohle běsnění přežila tahle stránka. Pan Bohuslav Blažek, sociální ekolog, kterýho si docela vážím (a kterýho mí rozumnější přátelé označují za grafomana), publikoval v Kritické příloze Revolver Revue článek, kde nějak sociopsychologicky hodnotí tři vybraný stránky českýho Internetu. Jedna z hodnocených (postižených?) stránek článek přetiskla zde, to si přečtěte, ehm.... Jedna z hodnocených stránek je právě Kangaroo's Homepage. No, skousnout, že to je něco mezi narcistním sebeportrétem a časopisem, mi dalo trochu přemáhání, ale proč ne... Jenom jsem k tomu chtěl napsat, že mám potřebu si ty věci, co vytvořím, nenechávat pro sebe a dělit se o ně, dělit se o věci, který mi přijdou fascinující. Přemejšlel jsem nad tím, jestli je to zbytečný žvatlání a chvíli jsem měl docela depku. Pak jsem ale dostal mejlík od Elišky, která psala, že se jí v tomhle virtuálním domečku líbí a že si sem bude chodit léčit deprese a líbily se jí obrázky a tak... Takže to má smysl, má to smysl.

Ostatně tahle stránka má svůj vývoj. Ležej tady věci, co jsem napsal někde na základce a ležej tady tak, jak jsem je napsal, ani čárku jsem nezměnil. Neretušovaná minulost. Nestydím se za ně. A snažím se sem dávát i věci, co píšu teď a porůznu vycházej, nebo se vysílaj a tak...

Proč tehle text píšu? No, prostě díky těm 9000 lidem, co tuhle stránku navštívilo a mám radost, že někomu k něčemu byla... Ostatně je to můj skutečný domov ve virtuálním světě. Zůstává i když se stěhuju z místa na místo. Textíky a fotky tu čekají, i když mi havaruje pevenej disk, nějaká zrůda mi sežere záložní cédéčko nebo mi ve Fotomarketu zničej negativy. Kdo chce přijít na návštěvu, může.

Kangaroo, 8. 12. 2001, 4:58AM


Jáchym Topol vydal Noční práci

Jáchym Topol vydal novou knížku, jmenuje se Noční práce. Byl jsem na představení v Torstu, J. T. mě překvapil, není temný, je jemný. Ve svý promyšlený kombinaci svetru a bundy je sekáčem všech svejch rodin. Podepsat si ji nechala taky taková stará a děsně živá paní. "Mámě" napsal tam.

Ptal jsem se na Mongolskýho vlka, knížku zhruba o tom, jaký to bylo, když komunisti v Mongolsku likvidovali tradiční náboženství. V roce 99 vyšla v Labyrintu ukázka a ani jsem nad ní nedutal. Topol říkal, že téma Noční práce mu přišlo silnější a že z Mongolskýho vlka vyjde asi jenom kus. Už nikdy neudělám takovou blbost, že budu mluvit o knížce, která ještě není, řekl a pak se věnoval zas někomu jinýmu.

Noční práce na první pohled nevypadá vůbec tak zběsile jako Sestra nebo Anděl.

Kangaroo, 7. 11. 2001


Je mi mizerně

Asi před měsícem jsem tady psal, jak mi je skvěle, jaká je to neuvěřitelná pohoda, že nemůžu pochopit, jak něco může tak v klidu existovat. Abychom nebyli tak zcela optimističtí, je mi naprosto Mizerně.

Ani nevím, jak tehle text píšu, slova skáčou samy na řádky. Jsem nastydlej, chytá mě děsná alergie, cejtim, že vypršel ten limit snesitelnosti, kterej jsem si domluvil se svou duší, abych zvládl dodělat seminárku z dějepisu, která by měla být tou nejdokonalejší seminárkou ze všech, co jsem napsal. Už tejden mám jeden dlouhej den, neznám noci, jenom si tak oblečenej někde (v pokoji na zemi, mezi knížkama, ve vlaku) zdřímnu a pak se vzbudím do pokračování. Ignoruju všechny signály z těla, všechny nemoci, který mě zeslabily tak, že jsem skoro čtrnáct dní nebyl ve škole. Právě vyprchává limit poslední noci, kdy to zvládnu dodělat a pak se budu věnovat svýmu tělu a svý duši, abych se uzdravil a mohl pokračovat ve vzdělávacím procesu, směřujícímu k maturitě (ha, ha). Zbejvá mi poslední kapitola a tělo i mozek říkají NE. V hlavě mám místa, na kterejch jsem duchem i tělem byl, lidi, události, věty, žádná hranice spánku je neodděluje, je to jenom nekonečný plynutí... Nutnost přemejšlet o sobě mě přivádí k šílenství, teď se přidávají ještě nějaký křeče a všechno půjde do hajzlu...

Proč to píšu? proč si takhle ukrutně stěžuju? Protože mým jediným cílem, kterej v životě mám, je něco jako dosáhnout osvícení, odjet do Indie a učit se tam jógu, žít v lesích, nebo něco na ten způsob, všechno, kromě toho, co dělám. vyvlíkl jsem se z většiny společenskejch norem a jsem za vyvrhela, ale z tý poslední, z tohohle života jsem ještě nevyklouz a vyklouznout nehodlám... Prostě CHCI a NEUDĚLÁM TO. Protože je ve mě společnost zažraná tak hluboko, že bych se cejtil jako zrádce všeho. Protože jsem slaboch...

Možná proto, že kašlu na všechny svoje hodnoty a jenom se učím a za sčotem sedím seminárku, co bude nejlepší v mým životě. Tý brďo, jak dlouho jsem nemluvil s živým člověkem? Ve vlaku z domova k doktorovi a zpět lačně koukám po lidech, jestli by se se mnou chtěli bavit. Ne spát, nebo hulit, nebo chlastat, ale bavit se, mluvit. Pak doma zapadnu do kýchavého a slintavého psaní, hnán termínem, který nastává za hodinu a já jsem na konci. Osciluju mezi nepřemýšlící šprtounskou krysou, komplexovaným historikem vysedávajícím ve studené studovně, počítačovým maniakem závislým na počítačích, pijákem čaje (5-6 konvic denně, závislost nepociťuju)... Proč to píšu? Už vím, protože jsem na Eldar Party nedokázal udělat jedinou slušnou fotku, že jsem furt kejchal a přehlížel problémy, který se daly vyřešit meditací a souzněním, přehlížel I-Ťing, kterej říkal, že je právě čas na velký změny a ty velký změny skutečně přišly a já je všechny prosral. Každej odtamtud vyšel změněnej, někdo mi píše ještě teď, jak je nabitej energií (ahojík, B.!), já jsem za čtrnáct dní neměl ani hodinu na přemejšlení a v tomhle automaticky pohybujícím se těle není kousek duše.

Proč to píšu? Celou věčnost jsem nic nepsal... Jedno, jestli to budou číst ústavní Moliny, ústavní ředitelové, ústavní třídní... Síť je velká a myšlenka, která by nás mohla přivést k poznání, se z pohodlnosti dá zašantročit kdekoliv... (To myslím spíš o sobě....).

echo("Hello, World!\n")

Příjemnou depresi a máte-li chuť, napište slovíčka o sobě, ať jste kdokoliv a kdekoliv. -Klokánek, 22. 3. 2001

P.S.: Tu je má seminárka...

Opravdu neuveritelna pohoda
Je to az k neuvereni. Nedokazu verit, ze je rano a ze sviti slunicko. Neverim tomu tichu kolem. Je divny, ze nikam nemusim a nikdo me nebude prudit a rvat na me. Je pekelne divny, ze muzu cist. Ze mi funguje pocitac a ze muzu psat.
Vsechno podeziram z divnosti a z absence pruseru. Je tezky to vyjadrit, tu podivnou obavu z toho, ze me nikdo nepronasleduje. Ze se do skoly jde az zitra a dnes je nedele rano a zvony zvoni, je jinovatka a krasny slunicko a prede mnou den krasnej a cekajici na naplneni. Bojim se, aby ho ta nevira, ci spis podiv neznicily. Ale dava mi to nadeji, ze skola za tri mesice skonci. A ze ta pohoda bude pokracovat. A ze budu delat uz jenom to, co chci.
Posledni veta ve me automaticky vyvolava reakci, kterou se mi nestastni snazi vnutit: Hlupaku! Nikdo nedela to, co chce!
A tak jenom Kurt Cobain: I think I'm dumb, or maybe just happy... -Klokánek, 11. 2. 2001

Policejní rady
Je hluboká noc. Pod okny kanclu zastavil kamion. A hele, policie, nějaký zátah! Opatrně koukám skrz okno. Kamion jede dál, policajti zastavují osobáka. Řidič rychle vybíhá ven, otevírá kufr a...... předvádí nejspíš lékárničku.
ČTK píše, že se kdosi ohradil proti tomu, že rady občanům, jak se mají v Praze chovat při zasedání MMF, zveřejněné Ministerstvem vnitra na webu, hraničí s šířením poplašné zprávy. Mluvčí ministerstva Gabriela Bártíková (dřív tuším TV NOVA, hle jak se překuluje imagemakerství z jedné strany na druhou!) to podle ČTK popřela a řekla, že na zpracování rad pracoval tým odborníků, například sociologů a psychologů. Na téhle stránce jsou rady vystaveny, podepsána je pod nimi všemi PhDr. Jedna Osoba CSc., tedy leda že by "tým" znamenal rozštěp osobnosti a jeden titul sociologii a druhý psychologii ;). Hlášky skvělé najdeme například v Radách seniorům: "Jinak je pro vás důležitý klid a pohoda, nedělejte si starosti s věcmi a problémy, které stejně nemůžete ovlivnit. Přenechte je kompetentním osobám. Důvěřujte vládě i osobám zodpovědným za město Prahu.". "Mladým spoluobčanům" zase "tým odborníků" radí: "V době zasedání MMF bude mít policie plné ruce práce, už kvůli tomu nemůže být příliš tolerantní k různým klukovinám. Nechte si je raději na jindy. Určitě se vám to vyplatí. Z vaší strany to může být žert a zábava, druhá strana to může ovšem vidět jinak. Nezkoušejte trpělivost policistů, respektujte jejich pokyny. Řiďte se doporučeními, která platí pro všechny občany." Což zní mnohem výstražněji, není-liž pravda?
No a teď si budu muset dát pozor, až pojedu na kole domů. Snad mi hlídka před barákem nebude chtít kontrolovat brzdy. A co teprve, kdyby věděli, že jsem se na ně díval z okna a psal o nich na Internet! ;)) -Klokánek, 9. 8. 2000

Virtuální šílenství
Předchozí komentářík se jmenoval "Virtuální intuice", navazuju teda šílenější verzí. Mám totiž nepřetrité připojení k Internetu, něco, o čem jsem vždycky snil a co mi chybělo, jenže jsem asi snil pořádně až až moc a věcí, který bych tady chtěl dělat je strašně moc. A zjišťuju znova, jak je noc krátká, asi za hodinu začne svítat a skončí to a zbyde jen ospalost, která potom vytvoří divný stav, až budu s Detvan. Měl bych jít domů spát, ale nějak vím, že spát nemá moc cenu, když nedokážu pořádně cvičit jógu a tak si co chvíli sednu stranou a snažím se, ale to, co jsem nalezl za deset dní odloučení, zdá se skoro ztracený, tělo je ztvrdlý a mysl ztuhlá, nějak moc to nejde, ale všechno jde, tak se do toho na chvíli zase pohroužím... Je mi z tý ospalosti trochu jakobych duši vyvrátil ven. Zjistím, že to je ideální pro putování vesmírem a vydám se tam. Pak mě něco šíleně zasvědí v uchu a já znovu sedám k počítači. Venku je úplněk měsíce přes mraky a zamaštěný sklo. Vypadá asi úžasně, stejně jako západ sluníčka, když jsem ho z okna viděl krásně ostře. A až půjdu domů, bude mě napadat, co všechno bych měl dělat, místo toho aby... Včera v noci jsem se snažil psát a rozřešit jedny z nejsložitějších problémů svýho života, ale utíkal jsem k hledání totálních blbostí. Dneska jsem už civilizovanější a snad se časem i s tím Internetem naučím pracovat. Jo a nacvakal jsem sxízu zvanou dialog.txt, dlouho jsem nepsal a tak mi to jde strašně, tak se ani nebudu chlubit... A co jsem tím chtěl říct? Možná to jsou jen slova... slova... slova.. jak říká Tomáš a Detvan... Kdybyste někdo opravdu věděl něco o józe, rád se nechám poučit... -Klokánek, 21. 6. 2000

Virtuální intuice
Právě teď tomu začínám tak říkat - virtuální intuice. Jevu, který pozoruju už moc dlouho - když stránku aktualizujete a vylepšujete, návštěvnost roste, když na ní kašlete - přestože je statického charakteru - návštěvnost klesá. Webmasteři to asi znají. Zároveň to má ale něco, co jsem nedokázal až doteď ani částečně pojmenovat, natožpak dokázat - intuici a mimovolní působení.
Šokovalo mě to u našeho časopisu pseudo. Obvykle se tam celkem nic neděje, ale teď jsem začal vymýšlet nový redakční systém. Zajímavé je, že přestože jsem lámal už od začátku všemožné přátele polopřátele i nepřátele, aby do časopisu přispívali, nenechal se zlomit vlastně nikdo. A teď, když jsem do projektu vkládal kvanta nadšení - a pozor! aniž by o tom kromě redakce někdo věděl - ozvali se najednou asi čtryři známí (a třeba nikdy nevidění) človíčkové a sami se nabídli, že budou psát.
Náhoda? Nevěřím na ni. C. G. Jung ji nahradil pojmem synchronicita, který umožňuje i "směrované" působení iracionálních faktorů. Je to i svým způsobem logické. Sám často surfuju po síti úplně v tranzu a výběr stránky, či odkazu, na který kliknu, v tom moři informací přichází někdy i z podvědomí.
Závěr to má pro mě šokující, motivující a nedokazatelný - čím víc nadšení a lásky do věci vkládám, tím víc lidí ji má rádo a chce spolupracovat, dokonce aniž by byli mnou přímo ovlivněni.
-Klokánek, 21. 6. 2000


"Co jsi?!" kvílel namol ospilý Hospodin a upřeně se mi díval do očí. Argument o opilosti a nesmyslnosti podobných žvástů jsem dávno zaplašil. "Nevím," řekl jsem, muselo to vypadat střízlivě střízlivě, ale sám jsem nevěděl. Když jsem odpověděl "Nevím" i na otázku, co hledám, došlo mi, že vždycky odpovím nevím. Ale sám jsem nevěděl.
"Seš krrrrysa!" zaráčkoval a vyvalil oči.
Až teď, když si sedím doma a zvoní budík, mám čas na slzy, z toho, že jsem to zapomněl. Podle, jako krysa.
-Klokánek, 15. 5. 2000

---

Co je důležitý?
Když už jsem se vzdal šance jít na SKLEPáckou Besídku, abych měl čas psát, možná bych mohl přestat jíst, dávno už přeci nemám hlad, a pustit se do tohohle textu. taky bych nemusel psát o tom, jak teď píšu.
Zvláštní. Vždycky se těším, jak budu něco dělat, pak přijdu domů, dlouze vařím, dlouze se vrtám v jídle, dlouze srkám čaj, dlouho sedím na záchodě a čtu noviny, pak mám tak sílu na to, abych vypnul počítač a šel spát. Co dělat, vlastně to počká.
Na stole mám hromadu papírů, která se utvářela víc než tři roky, kdybych ji změřil, měla by dobrých třicet čísel.
V mejlboxu mám teď asi 4oo mejlů. Je to taková absurdní hra, hraju si ji asi rok a půl. Mejlů, na který jsem neodpověděl, je 4o-4oo, vždycky ohromný množství, který nejsem schopne zvládnout. Takže je počítám, řadím, pak začnu odpovídat odvrchu a odspodu, nebo na ty nejstarší, přesouvám je do nejruznějších složek a tak. Nejdůležitější mejly samozřejmě vynechávám. Proč? Třeba proto, že jsou moc důležítý a aktuálně nejsem v takovým stavu, kdy bych byl schopen zvládat něco, co je pro mě důležité.
Myslím, že to umění, vybrat si to nejdůležitějši, je to nejpodstatnější, o čem mi Tomáš oné Eldar Partyovské noci řekl. -Klokánek, 27. 3. 2000

---

Co cítím? Co říkám?
Psát komentář je pro mě po dlouhé době nepsaní a strachu ze psaní na Inet docela nezvyk. Škola si tajně či polotajně šuškala o mém komentáři, studenti většinou souhlasili, učitelé mě přestali zdravit.
Ale kromě toho se mi začalo zdát, že moje stránky jsou ostře sledovány odpornými strnulci, škrobenci a zlýšky a že nemá smysl pro takový lidi něco psát. Věřím, že většina z vás to není a pro ty co jsou, nemám žádný slova. Jediný, co můžete, je snažit se to chápat.
Zdá se mi, jakobych si nějaký věci nad sebe povyšoval jako slogany, hesla, motlitby, morální pravidla, čím vícekrát zopakovaná, tím méně chápaná. Když mi třeba jeden zvláštní člověk poradil, ať si kolem sebe představuju polopropustnou bublinu, která dovnitř ke mě pustí jenom to, co je mi příjemný a to ostatní můžu z bezpečí pozorovat, vědomil jsem si, že časem udělám to samý. Bublina fungovala od začátku. Byl jsem v bezpečí, nemusel jsem před nikým nic hrát, protože jsem byl pořád u sebe, a lidi jsem mohl víc vnímat, než se jich bát. Ale bublina se zvrhla ve slogan. Bublina. Bublina. Bubbubbubbubllllina!
...a byla stále méně reálnějši a stále více jsem musel sedět na svém polštáři na zemi a snažit se 'přemýšlet' či 'meditovat', což přechází v přechod v meditaci v posteli, v meditaci ve tmě a ve spánek. "Svět by byl báječný,jenom kdybych dokázal... mít kolem sebe tu báječnou bublinu!"
Vtip, který jsem pochopil první hodinu strávenou v bublině je v tom, že netrvá roky a roky, než ji člověk udělá. Ale zase jsem na to pozapomněl...
Někdy nás ty slova strašně spoutávaj...
-Klokánek, 10. 2. 2000

---

Klokánkův týden
A sedmý den, když už unaven byl jest, stvořil On čaj, aby nad ním si sednul a srkal a konečně věděl, že už mu nic nehrozí. Tedy, chtěl by vědět, toužil vědět a zatímco poslouchal Tonyho Ackermana a podupával si nohou a dělal vůbec věci o kterých by chtěl vyprávět, někde uvnitř tikaly hodinky do dalšího setkání. Třeba až se ráno vzbudí a uslyší křik otce, nebo až do školy se vydá a uslyší ironii fyzikářky, co bodá jak tisíc ježků. A stvořil jest On psal proto, že pustil si Zapomenuté slovo na motivy Jakuba Demla a plakal jest nad ním a žasl nad upřímností, které byl člověk schopný. A proklínal se za pocit při psaní, že někdo bude číst pamflet ten a s ohledem na to tvář jinou nasazoval.
A záblesk vědomí, že nejen různé pohledy na svět se nevylučují navzájem, ale vedle sebe mohou i existovat a že poznávání pohledu dalších bez ztráty svého může být zajímavé. A četl byl knihu od Michaela Drakea o šamanských bubnech a když voda zatopila louku, takže z ní bylo jezero s ostrůvkem stromů uprostřed a hejno racků synchroně létalo nepopsatelně, učil se s přítelkyní nejdražší svou bubnování na buben africký. Nebylo mu to příliš šlo, lidí kolemchodících hambil se, ale několikrát počátek vytržení mystického zakusil a jeho touha po bubnování byla jest od té doby ještě větší. A hlasů ošklivých ve své hlavě nebyl se mohl zbavit a tak zapomněl jich. Též tučňák mu zamával křídly, když zjistil, že si týden hrál s novým operačním systémem jen proto, že byl v serveru zapojený jiný kabel síťový.
A Hademu, příteli jeho, ukradli kolo přímo před jeho domem a Hade stejně jako když měli ve stánku občerstvovacím zavřeno, na systém nadával.
A v Literárních novinách kdosi napsal, že demokracie nemůže být diktaturou většiny, s čímž souhlasil a přišlo mu, že tohle dávno hledal.
A psát chtěl, dříve než nad nutností a nudnou povinností hlavu skloní, aby život ho svým paprskem zasáhl, jakož i my zahříváme našimi paprsky vnitřní strany skořápek, co nás obklopují. Raději amen. -Klokánek, 15. 3. 2000

---

Skin the Sun...
"Na to nejkratší?" zeptala se holička.
"Ne, dohola," pravil jsem.
Brada jí možná trochu poklesla, zesmutněla a začala odstraňovat vlasy, co mi už docela dlouho překážely. Pořád se to někde motá, česat se musí, mýt... Už asi rok se odhodlávám to zkusit, tak proč ne teď...
Na obrazovce - teda bylo to velký kulatý zrcadlo, ale skoro všechno, co je placatý a je přede mnou a koukám do toho, je pro mě obrazovka - se začala odvíjet Změna. Hustý vlasy po trsech odpadávaly a jejich zbytky tvořily na hlavě zvláštní ostrůvky. Teď vypadám docela jako tehle... teď jako tamten... teď jako pankáč.... a teď jako skin. Nebo třeba buddhistickej mnich, nutno dodat, jelikož skin opravdu nejsem a stát se jím nehodlám. Ale ta přeměna je zvláštní. Odhalila něco, co opravdu vypadá jako umrlčí lebka, možná tvrdějc, když se mračím, hrůzně tvrdě, ale zase zářivěji, když se směju. Nedivím se, že se skinheadi stříhaj dohola. Člověk se najednou cítí jinak, během pěti minut je zvnějšku zcela přeměněn, může asi lépe vyjádřit svou nenávist... tedy ne že bych ji potřeboval vyjadřovat. Sympatičtější je mi spíš ten nenásilný buddhistický mnich, než skin.
Holička byla tak paf, že mi třetinu mých peněz vrazila zpátky do ruky. Naštvání ze ztráty vlasů nebo zase předsudek?
No, je to zvláštní. Zima v tom rozhodně není, jaxem si myslel, ne víc než na obnažené dlaně. Když se pohnu, límec bundy mi zvláštním způsobem masíruje hlavu, až to brní. Lidi na mě zíraj, opravdu netuším, který z obou výše zmíněných předsudků mi přiklepnou. Možná ještě uprchlého trestance, nebo nemocného leukemií. A já myslel, že je to docela normální, mít vlasy, jak zrovna chci.
-Klokánek, 29. 2. 2000

---

Co cítím? Co říkám?
Psát komentář je pro mě po dlouhé době nepsaní a strachu ze psaní na Inet docela nezvyk. Škola si tajně či polotajně šuškala o mém komentáři, studenti většinou souhlasili, učitelé mě přestali zdravit.
Ale kromě toho se mi začalo zdát, že moje stránky jsou ostře sledovány odpornými strnulci, škrobenci a zlýšky a že nemá smysl pro takový lidi něco psát. Věřím, že většina z vás to není a pro ty co jsou, nemám žádný slova. Jediný, co můžete, je snažit se to chápat.
Zdá se mi, jakobych si nějaký věci nad sebe povyšoval jako slogany, hesla, motlitby, morální pravidla, čím vícekrát zopakovaná, tím méně chápaná. Když mi třeba jeden zvláštní člověk poradil, ať si kolem sebe představuju polopropustnou bublinu, která dovnitř ke mě pustí jenom to, co je mi příjemný a to ostatní můžu z bezpečí pozorovat, vědomil jsem si, že časem udělám to samý. Bublina fungovala od začátku. Byl jsem v bezpečí, nemusel jsem před nikým nic hrát, protože jsem byl pořád u sebe, a lidi jsem mohl víc vnímat, než se jich bát. Ale bublina se zvrhla ve slogan. Bublina. Bublina. Bubbubbubbubllllina!
...a byla stále méně reálnějši a stále více jsem musel sedět na svém polštáři na zemi a snažit se 'přemýšlet' či 'meditovat', což přechází v přechod v meditaci v posteli, v meditaci ve tmě a ve spánek. "Svět by byl báječný,jenom kdybych dokázal... mít kolem sebe tu báječnou bublinu!"
Vtip, který jsem pochopil první hodinu strávenou v bublině je v tom, že netrvá roky a roky, než ji člověk udělá. Ale zase jsem na to pozapomněl...
Někdy nás ty slova strašně spoutávaj...
-Klokánek, 10. 2. 2000

---

Mám opravdu rád chaos?

Tak fakt nevím. Sice zbožňuju ten chaos, mám ho v pokoji na stole, na zemi, v deskách, v počítači... Ale bohužel taky v makovici a to mě už pár dní štve.
Znáte to heslo: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos"? Timothy Leary tohle rozvedl až k dokonalosti. Na chaosu, neustálém víření a nacházení založil svoji filosofii. Chaos je krása neustálého tvoření a ničení, je úžasný, nevím teď jak to popsat, abych nezaběhl do klišé. "Je třeba se tu připravit na případnou bolest hlavy. Vesmír popisovaný Einsteinem a jadernými fyziky, je cizí a strašidelný. Chaotický. Kvantová fyzika je doslova divokým psychedelickým tripem! Jeho výsledkem je halucinační vesmír jak z Alenky v říši divů, ve kterém vše podléhá neustávající proměně. Jak prohlásili Heisenberg a Hendrix: 'S vyjímkou nejistoty není jisté nic.' Hmota je energie. Energie je hmota v různých stupních rychlosti pohybu. Částice se rozpadají do vlnění. V tomto čtyřrozměrném filmu není nahoře ani dole. Všechno je závislé na vašem přístupu, tj. úhlu náhledu na reálné světy chaosu," píše Leary ve své knížce Chaos a kyberkultura. Vždycky mě fascinoval, chaos (no, Leary taky) cejtil jsem se ohromně svobodně a tvořivě oproti lidem, co musej mít všechno srovnaný do škatulek v pravejch úhlech. Jenže v poslední době zmatení. Zmatení popírající krásu toho úžasnýho chaosu. Vždycky jsem dělal šílený kvanta věcí a zvládal jsem je, vyhovovalo mi to. Dneska ráno jsem se vypotácel z postele, čuměl do sčotu a psal mejly, četl stovky mejlů, na který jsem nestihl odpovědět, dělal kousky různejch stránek, plakátek na podporu Eldaru, nahrával muziku, telefonoval, všechno napřeskáčku a během pěti minut jsem nevěděl, co vlastně dělám. Někdy mám období, kdy si fakt za minutu nepamatuju, co jsem dělal. Dojdu si pro hrnek z čajem a nevím, co mi svítí na skrínu... Prostě šialenej stav.
Začal jsem se trochu hrabat v józe, nejdřív mě to šíleně nadchlo, ale pak jsem ve svém rozjímání asi přešel k šíleně racionální rovině.
Co je to pocit? říkal jsem si včera nebo předevčírem, nevím ani, když jsem se klouzal po sídlišti. Teď například cítím zimu, to je asi pocit. Nemysli, napadlo mě. Vypnul jsem ten racionální kecající hlas uvnitř hlavy. Na kulise bledě osvícené vozovny přejela pomalu lokomotiva, divně moc divně, zlověstně to v ní hučelo. Najednou od troleje vyrazily jiskry a oživily ten mrtvej obrraz, pak zase ticho a bledý světlo... Žjůůůůů! Těžko to popíšu, ale pak jsem seděl, poslouchal muziku, uvnitř mojí hlavy se narodil krásnej velkej vesmír, ve kterým se jako chomáče pavoučích vláken točily hluboké hlasy. Do těla mi začal proudit život, cítil jsem to, cítil jsem návaly a proudy života a krásnejch emocííí...
Pocity, šimrání, sluníčko, led a strach někde uvnitř mýho hrudního koše, lebky a rukou a nohou se hromadily a nemohly ven přes ty hloupý myšlenky...
Takže jako životní styl jenom emoce? Blbost. A jenom myšení? Taky blbost! "Něco mezi tím, jo jo," říkaj běžně lidi. Ale to je taky blbost, kdo je něco mezi tím a od každýho trošku, je šedivej a nemá od ničeho nic. Oboje najednou a v největší síle! To je chaos! Pááááni!!!!!@! --Klokánek, 29. 12. 1999

---

O smyslu ;)

Půjčil jsem si Schopenhauera a Platóna, jednak proto, abych tak šíleně intelektuálně nestrádal, tedy spíš nekrněl, taky proto, že jsem na Schopenhauera narazil v učebnici literatury, jelikož naše soudružka učitelka to s námi vůbec nebrala a zaujal mě. Tedy ne že bych se ztotožňoval s tím, co tam o něm píší... A Platón? Prostě jsem neodolal. Taky jsem si koupil Literární noviny a Novou Přítomnost, časopisy, co je mám za yntelektuálzké a fylozovující, zjistil jsem, že tam vůbec nejsou špatné články (nejvíc se mi líbil zatím jeden od Jakuba Patočky) a že nejde jenom o prázdné plácání o nesmrtelnoti chrousta. Filosof podle mých představ, by tohle nazval "O smyslu" a projevil by tak nesmírnou ironii, nebo totální nevynalézavost. Nebo smysl pro přehled (napsal taky spisky O lásce, O společnosti, O rozumu a další)... Když jsme s Olčou, Davidem, nebo Bárou plácali o věcech, nad kterýma lidi křičí, že o ničem nejsou a že je to jen prázdné filosofování, pociťovali jsme naplnění a taky že máme *proč* o nich mluvit. Mají pro nás význam. A stejně se bojím té prázdnoty čtení o smyslu života, co ho psali lidé beze smyslu. Proč mám sakra pořád takový dojem? Protože hloupost jde tak snadno schovat za moře slov? Protože si občas někdo svoji nechopnost vynahradí sepsáním tlusté knihy?
Chtěl bych někam odjet a začít žít. Někam, kde bych nebyl zatížený třema stovkama nepřečtených mejlů a hromadou věcí na stole a spoustou stránek k aktualizování. Nejde to. Všechny tři věci jsou pro mě navíc celkem důležitý, jenom jsou šííííleně roztáhlé... Ale čas vyhrabat se, tehle komentář šoupnu na stránečku a napíšu všem báječnejm človíčkům.... I s tím stolem se něco udělá.
Ryze konzumní dobrodružství
Koš byl obrovský a řídit ho bylo jako řídit kamión. Obchod obsahoval spoustu slepých uliček a okruhů, které nás prostě nutily, abysme šli kolem dalších regálů se zbožím. Všude do nás strkali lidé, aniž by se omluvili, až nám nakonec došlo, že vlastně nic nakupovat nepořebujeme (co vlastně skutečně potřebujeme?). Rozhodli jsme se odejít.
Ovšem fronta před pokladnami se táhla přes celou prodejnu, dlouhá fronta netrpělivých lidí s těma nákaďákama stovek věcí zabalených do lesklých obalů. Žádná úniková ulička, kterou by se dalo odejít s prázdným košem. Zkusíme to stejnou cestou, jako jsme přišli? Nakonec jsme došli do další slepé uličky: turnikety spolehlivě odmítaly pustit kohokoliv ven, navržené právě tak, aby se jimi zaručeně nedalo projít. Průjezd pro košíky, udělaný tak, aby se zábrany v něm daly sklápět jen na jednu stranu, proti nám plival další ohromné koše a lidi s nechápavými výrazy. Podlezem ho! Ale co když nás přistihnou jako zloděje, kteří prchají s nákupem a budou nás potupně chtít prohledat? Uprchneme legálně, napadlo mě. Turniket proti nám vyplivl rovnačku regálů.
"Poslyšte, nevadilo by vám, kdybychom tudy odešli? Nic si nekupujeme a nechce se nám stát tu frontu," zeptal jsem se. Názorně nám demonstrovala nemožnost turniket obalamutit a řekla, že to nezvládneme.
"Ale když to dokážeme, nebude vám to vadit, že ne?" Za námi se začala formovat nová fronta, fronta prázdných košíků. Rovnačka regálů rezignovala. Podlezl jsem jeden nepřekonatelný zarážeč košíků, nadzdvihl druhý, další ruce za mnou nadzdvihly první, utvořili jsme vlastně takový most, košíky bezpečně vypluly ven a za nimi po kolenou lezly nic nekupující rodinky. Oprašujíce si kalhoty živě se bavily o tom úniku a zdálo se, že právě prožily vzrušující dobrodružství.
Kangaroo, 30. 6. 2001

tvořivo: povídky | fotky | článečky | seminárky | Moulinovy fejetony | ...další výtvory osobnosti: Carl Gustav Jung | Albert Einstein | texty Karla Havlíčka Borovského naučno: Keltové | germánská mytologie | klokánkův Nymburk web&svět: Kožárna | http://bookmarX autor těchto stránek © Kangaroo 1998 - 2003

Co vy na to? Debata