Neurotický psaní

Automatický psaní, chrlení potoků slov považuju sám pro sebe už za něco jako nectnost, hřích nebo úchylku. Vždycky jsem ten pocit v sobě měl, vždycky jakoby mi něco řikalo, že to co si po nocích v zoufalství dopřávám, že ten ventil, kterej otevírám, aby vylezla ven pátra nashromážděnejch slov vobrazů a pocitů, že to je něco špatnýho, a když už jsem tak hříšný, že této vášni propadám, neměl bych rozhodně nikoho obtěžovat natolik, abych mu napsaný dával přečíst. To není žádný umění, rozčilujou se ty, který literaturu nebo dokonce psaní vystudovali... Poslouchám jejich argumenty a pomalu si zoufám. Ale stejně. Když jsou všichni pryč, nikdo mě nevidí, uvařím si čaj a nechám mezi jednotlivejma miskama ze sebe lítat slova. Od tý doby, co jsem četl Kerouaca, Hrabala a Jáchyma Topola, si myslim, že to je nejupřímější způsob psaní. Když mám napsat reportáž nebo vážnej článek, nejde mi to, slova musím formovat tak, aby se to dalo číst, vysvětlovat souvislosti, držet se spisovnosti. A nebo se pokusim psát, jak mi zobák narost, jak nás učil Tomáš Kubeš na letních reportážních workshopech. Ale i tak to je přetvářka, snažím se nesnažit se.

Dlouho jsem na tuhle stránku nic nedával, potom, co mi X různejch lidí řikalo, že si ji prohlíželo. A lidi, před kterejma bych se styděl řikat nějaký intimnosti... a na druhou stranu nemá cenu psát nic jinýho než intimnosti, než to nejhlubší zevnitř. Některý lidi to viděj jako zbytečný se šťourání ve svejch bolístkách. Nejdřív mě to raní, protože to jsou lidi blízký, pak nad tim přemejšlim, pak to hořce přijmu a nepíšu, tvrdě a cynicky si proklesťuju cestu džunglí města -- a jsem nešťastnej. A ňáký noci, kdy fouká teplej vítr a v mý hlavě se objevujou slova, jsem vyflusanej, fyzicky unavenej, lezu přes ty pražský kopce a řikám si, že to je všechno nahovno, ve dvě ráno dorazím domů, zapnu počítač a slova ze mě vytrysknou jako ohromná úleva, konečně v randálu bušenejch kláves jsem sám se sebou, cejtim se a vim, že to jsem já. A pak zase ty rána, paneláky, tichý smíření se s tim, že "některý věci prostě nějak jsou a nikdo s nima nic nezmůže" a tak. Nechci nechci nechci, opakuju si, ale už ani nevim, co ještě je společensky možný.

Když byly v Nymburce narozky Eldaru, natáčeli jsme ještě večer po městě záběry z nočního města. Nádherný obrazy, miluju to město, krásu, nevim, co dělám v zaplivaný Praze. Našli jsme oheň, zevlové pálili podlážky na hasičským hřišti, pili pivo z petky, kouřili špeky, dal jsem si s nima, najednou jsem se propadnul do hluboký úzkosti z mužskýho pólu, z jangu, jak praví Tao, z toho, jak utíkám dopředu, do stran šťouchám loktama a myslim jenom na svý vlastní cíle. Zatoužil jsem po zpětný vazbě, po tom, aby mi lidi řekli, co je na mě blbý. Napsal jsem pár zpráv, ale nikdo se neozval. A pak začaly chodit z úplně jinejch stran -- vesmír nám vždycky dává to, o co si řekneme -- lidi mi řikali tak hnusný věci, až jsem se klepal, začal jsem se nesnášet a nesnášet je, rozpadal jsem se pod tim tlakem a nejdůležitější mesidž byl, že jsem magor, že jsem divnej člověk, kterej nezapadne mezi ostatní, kterej všude vyčnívá, kterej všechny udivuje svojí jinakostí, exot, za kterýho se všichni musej stydět.

Kami mi ukázala že i ty filmy, co chci natočit -- a stejně tak příjmací komise na FAMU -- jsou o stejnejch magorech, o lidech nemocnejch, nezdravejch, blbě komunikujících, jako já jsem. Slabým hláskem se bránim, že přece takový lidi taky maj co říct, že je na nich vidět vždycky něco krásnýho, něco co nás může inspirovat, B. na mě písmenkama řve proč ale ukazovat tyhlecty nemocný lidi, dyk trpí každej a jsou lidi, který jsou postižený a taky si nestěžujou, co to komu dá? Já nevim. Myslel jsem si, že dělám všechno, co můžu, že to dělám upřímně, že ty věci, co točim nebo chci točit, vycházej z lásky k lidem... Z. je taky zoufalá, je to jeden z nejkrásnějších lidí, který znám a stejně jí všichni řikaj, jak je odlišná, divná a magor a od tý chvíle už mi je líp, nejsem sám a když už dokážou odsuzovat takhle krásnýho člověka, znamená to, že ten odsudek musí bejt falešnej... A třeba strach z jinakosti, kterej máme vždycky. Ale zase co když se uzavřu do komunity nějakejch podivínů, který se navzájem chápou a udržujou ve svejch iluzích? Ale třeba je k tomu člověk opravdu odsouzenej, když není stejnej jako ostatní. Na základce, jsem byl zoufale sám a to, že mě vzali do Mensy, spolku lidí sdruženejch podle jednoduchýho kritéria -- naprůměrnejch výsledků v IQ testu -- mi dalo pocit, že mám aspoň někoho. Stejně snaha o pochopení musí zase vyjít od mně, a přesvědčení, že ostatní lidi sice můžu pochopit, ale oni nejspíš nebudou chápat mě, není už tak hořký, je prosvícený světlem buddhismu a lásky hinduistickejch učitelů, který stejně neuznávám jako autority, neboť neuznávám žádný autority a přesto je vyhledávám, abych se jim mohlu nábožně podřídit a pak se z jejich pout zase "silně" vymaňovat... Těšim se, až si přečtu Freuda, v 14 letech na něj bylo možná příliš brzo.

To jsou mý malý války, každej tejden jedna, -- a jak bolej, tak jsou důležitý, abych se srovnal a když už nenašel klid ve statičnosti, našel ho aspoň v neustálým pohybu a pochybu -- nikomu o nich nevykládám, abych nebyl nařčen ze zločinu zabývání se sebou samým a tohle psaní je možná jenom útržek, kterej jsem si dovolil pustit ven. Reakce na tyhle útržky choděj dlouho dlouho, teď mi sem tam někdo okouzleně napíše reakci na věc, kterou jsem napsal v patnácti, ale já jsem už o sedum let starší a řešim o sedm let jiný problémy... A rozpačitě mlčím, nevím, co na takový mejly odpovídat... Když jsem napsal tříkouskovou reportáž ze Španělska, napsala mi Viola (dlouho dlouho mlčící), že mám oči a že viděla stejný věci v New Yorku, bylo mi krásně, že to není zbytečný... Že ten život, hledání, krása a občasný zoufalství nejsou zbytečný. Ale zbytek jsou pochyby. Vysypej otázky do řeky s oblázky (Irena a Vojtěch Havlovi, muzikanti hrající snad nejkrásnější hudbu na světě a přesto na svejch webovejch stránkách prosí o příspěvek na reedici svých alb a nejsou na veřejnosti příliš známý)

Kristína mě seznámila s jednim zvláštním malířem, jmenuje se Luba, hned jak jsme si spolu sedli ke stolku, začal řvát a vyprávět historky ze šachty, Rozumíš, řve zpoza hranatejch intošskejch berejlí, zatímco mě bouchá do ramene, aby ukázal, že je po hornicku nevychovaný, jsem horník, a pak vypráví šílený historky jak na šachtě potkával intelektuály a faráře a jak mu ve tmě a prachu dávali under-groundový přednášky o umění, Bibli a všem, svérázným způsobem interpretuje evoluci (mozek zapisuje do DNA zkušenost, jak jinak by to fungovalo?), mluví o "unitrární" teorii pole a "rock-end-rollu". Po svým guruovi Igoru Zhořovi zdědil jakési cosi, co nazývá Indukcí, je to nejdůležitější slovo jeho světa (i když to popírá), dlouho nechápu o co jde, ale jemu je to jasný, a musí dělat indukční pásma, natočíme s ním rozhovor do rádia, tři hodiny nám vykládá o umění a šachtě a Zhořovi a indukci, odvysíláme to, je to obhroublej chlapík, kterej si mele svou a řve nestydatý poznámky po servírce... Pak v Brně pořádá indukční pásmo, slíbím mu, ale spíš se nechám ukecat, že ho natočím na DV, tak jako ukecal desítky jinejch lidí, aby se podíleli nebo se přišli podívat na akci, o který nikdo netuší, co by měla být, zaznamenávám ji na kazetu stále ještě s odstupem, výstup se nepovede, skončí zklamáním, Luba před hospodou skoro brečí, pak jedeme po dálnici domů, je sklesnej, smutnej až do hloubky, vykládá mi o svým životě a začínám ho milovat, už to neni magor ale nádhernej čověk, pábitel... A pak mi Kami ukáže že to je jenom další podivín jako já a že film s názvem Induktor bude jenom dalším výletem do podivnýho světa -- a mám dojem, že se z týhle podivnosti nikdy nevysvobodim a kdybych se o to pokusil, byla by to přetvářka a zase bych byl nešťatnej.

Balím si baťoh a vytrážím za svým bratrancem, se kterým si nás pletli a doteď pletou, kterej je tak spletitej jako já, tak podobnej, že se můžeme vidět na pár hodin jednou do roka, teď už vim, že se mu už nikdy nebudu smát, a vždycky, když jsem se smál, smál jsem se sám sobě.

Každej, kdo sebere dost nepokory k tomu, aby někoho zavrhnul, zavrhuje sám sebe, protože all in all si all we are all... A čim víc lidí budeš milovat, tim víc budeš šťastnější.

Tak tohle jsem sem chtel nalepit uz napodzim. Vsechno se mi tou dobrou rozletelo, stehoval jsem se, pracoval ve dne v noci, porad preinstalovaval pocitac... Konecne cas davat neco na tuhle stranku....

***

Už jsem si myslel, že ve mě všechny city vyhasly. Že mi srdce ztvrdlo na kámen, nebo jak se to řiká. Ale náruživá holčička R. ve mě vzbudila zase něco, když se ke mě přivinula. Kamenně jsem stál a pak odešla. Nešel jsem za ní, nebo jen zpola. I když to asi chtěla. Nemohl jsem spát. Byl ve mě Dech. Plamen, kterej hoří. Nezabilo ho přejídání se. Nezabila ho televize. O půlnoci jsem si uvědomil, že jí nechci, nechci další prázdnotu dvou odlidštěnejch těl... Ale ani ona není zlá. Nikdo není zlej. Skutečně zlej, každej touží jenom po štěstí. Některý způsoby jsou svérázný. Ale kššš, myšlení...

Vyšel jsem do noci. Všechno bylo zase ostrý, všechno jsem viděl v barvách. Už cestou mezi domkama jsem si zpíval... Nahlas, nedokázal jsem to schovat. Ale byla hluboká noc. Ňákej vlak projel. Pak cestička mezi poli. Bláto rozoranýho pole. Šípky se do mě dycky zasekly a trhaly mě. Ale už jsem zpíval. Radůzu. Ještě pořád v tom bylo to mečení pro efekt, který je v zlatým hrdle televizních hvězd. Ještě pořád, jakoby mě někdo poslouchal, jakobych to dělal pro něčí uši, nebo pro to, aby si někdo o mě něco myslel.

Pak jsem se posadil na břeh vyschlý meliorační strouhy, do suchý trávy. Začal jsem zpívat starou cikánskou píseň. Pak jsem řval. Moje hrdlo, plíce, duch, všechno letělo ven do vesmíru. Řval jsem ze všech sil, tekly mi slzy, nešlo to zastavit. Pak píseň skončila. Položil jsem se do trávy. Byl jsem ve vesmíru. Nade mnou obloha. Vesmír mě objímal celou svou konejšivou blízkostí. Byl jsem sám. Krásně sám. Jsem šťastnej? zeptal jsem se a začal zase brečet. Pak jsem zase zpíval. Vzpomněl jsem si, že to je vlastně přesně rok, co jsem se vrátil zoufalej, rozbitej a nabitej silou a chutí pokračovat, jít dál, kterou nic nezlomí. Rok od Ztracené Víly a Nalezené Sestry. Rok Krásy a Hnisu. Roku Poklusu a Ustrnutí. Nevim, jak to napsat, aby v tom nebyl patos. Už nedokážu tak bezprostředně chrlit slova jako dřív. Už málokdy při psaní brečim, už málokdy mě z něj běhá mráz po zádech. Bráchu ve spánku rušej údery mejch kláves.

Šel jsem zpátky. Sám, ve vesmíru plným lásky, kterou můžeš rozdávat, rozhazovat úplně všude, kde je potřeba. Kde můžeš obejmout toho, kdo to potřebuje, vyslechnout tisíce slov a nic tim neztratit. Neměl jsem ani trochu strachu z budoucnosti, nekonečná důvěra ve svět... Čim víc jsem se blížil k městu, tim víc jsem se hrbil a bál. Ale věděl jsem, co mám dělat.

Teď jsem zpátky. Nebyl to sen. Musim si na to vzpomínat. Často. Ještě nesmim jít spát. Vzpomněl jsem si na pár jinejch nočních bdění. Kdy seš nad ránem poloospalej a nechceš jít spát a seš sám se sebou a s pocitem, že to všechno zvládneš. "Kdy jindy mám na cestu se vypravit? Kdy jindy než tohle ráno sychravý?"

Chci aby na mě všechno dopadalo, abych všechno cejtil na svý kůži, až do hloubky kostí. Všechna bolest lepší než tupost před nočním teleshoppingem.

Skoro rok utekl od chvíle, kdy jsem na netu našel článek sociálního ekologa Bohuslava Blažka, ve kterým rozpitvával fenomén domovskejch stránek a webovskejch časopisů, mimo jiné i týhle stránky, skoro rok jsem nejistě přešlapoval na místě a málokdy něco přidal, jakobych byl pořád pd nějakým dohledem "kritické veřejnosti", jakobych byl komentátorem z titulní stránky a každej nade mnou káravě zdvihal prst, a každej zneužíval mejch zaškobrtnutí a zjevnejch skrytostí k tomu, aby se mi vysmál...

A teď je mi konečně jasný, že net je něco úplně novýho, něco co tu ještě nebylo, něco co se nedá srovnat ani s novinama, televizí, rádiem, ničím... Něco, kde (když to autor dovolí) může každej reagovat, kde se jakž takž stíraj rozdíly a každej může něco řikat (a nejspíš bude i vyslyšenej)... Konečně je mi JEDNO, kdo tohle čte. Teda přesněji řečeno to všechno dělám pro lidi, co maj srdce a ty bez srdce to stejně nepochopěj, takže na ně nemusim myslet... Ale trvalo mi to.

To trauma ve mě zůstalo taky vlastně ještě z gymplu, protože tam vypuknul ten pravej webovej konflikt. Tuhle stránečku jsem si začal stavět jako vykořeněnej týnejdžr na základce, kterej si pod snivým Klokánkovským xichtem lepil domeček, do kterýho dával nahlýdnout, ale hlavně proboha zval na kus řeči, na kousek dotyku, popovídání si, zájmu. Jakejsi Klokánek někde na webu. Ale pak jsme během gymplu rozběhli Eldar a Klokánek se stal jeho hlásnou troubou skrze komentáře na jeho titulní stránce... I gympl dostal (zpočátku) stránky na Eldaru...

No a pak takový to klasický smejkání s "odrzlým studentem" těma postkomunistickejma mechanismama. Psal jsem svobodně a o všem, napsal jsem i o tom, jak jsem dostal důtku za neplnění povinností ("socialistického studenta")... Spolužáci, co to četli, řikali, že to přesně sedí, že s tim souhlasej etc... Já zatim probíhal po gymplu se sklopenou hlavou a při zdi... Učitelé se o tom samozřejmě dozvěděli, ředitel jim to dával číst, ale mě nikdo nic neřekl... Napsal jsem taky ňákej článek, spíš mejl, do jednoho časáku o vzdělávání, kde vyzývali studenty, aby poslali svůj názor, tak jsem jako ňák vylíčil, jak bych si tu školu představoval... A po půl roce jsem se dozvěděl, že zástupkyně ředitele vobcházela kolegy a ukazovala jim vofocenej ten článek, ale mě NIKDO NIC NEŘEK, nikdo se mnou vo ničem nediskutoval, nikdo mi ani neprozradil, že takhle koluje... A její manžel, sodou okolností učitel chemie a moje noční můra, dělalo se mi z jeho hodin vážně špatně, dostával jsem třes a chodil za školu, protože jinak se nedalo přežít, mi při každým zkoušení neváhal dokazovat, jak nic nevim, a kořenil to poznámkama o "těch co píšou vo tom, čemu nerozuměj" a já netušil odkud to bere, jestli proto, že píšu do okresních novin...

Stránky si začali asi číst učitelé pravidelně, pověstně jedovatá profesorka dokonce prej v nějaký třídě vykládala, že "ten Šípek dělá na těch svejch příšernejch stránkách anketu proti rodičům" (asi myslela tohle). Řekli mi to její studenti, na mě se dycky jenom usmívala a byla samej med.

Korunu tomu ale nasadila moje třídní. Odpoledne, studovna. Třídní sedí u počítače, žádá studenta, aby jí pomohl něco s mejlem. "Paní profesorko, támhle sedí Honza Šípek, ten vám určitě poradí líp..." "Ale ne, to je dobrý, vážně..." Honza Šípek dostudoval, co potřeboval, rozloučil se s třídní (ta přátelský úsměv na tváři, cukrkandl), a doma našel ve schránce mejl (odeslaný právě v to odpoledne ze studovny), od třídní samozřejmě. Ještě ho mám schovanej. Že moje články jsou otřesný a že až vyrostu, budu si říkat, co jsem to byl za hlupáka, jak jsem takový blbosti mohl psát.

Jediným vyloženě pozitivním zážitkem byly debaty s naší úžasnou dějepisářkou (a "pedagogickou poradkyní"), která si udělala jedno odpoledne čas a všechno to se mnou (a reformní kamarádkou) probrala a dokonce nám navrhla vytvořit studentskou radu.

Pod vlivem dokumentu o Plastikách jsem napsal další nadšeně svobodořečnej článek, všechno na plnou hubu, pár tejdnů před maturitou. Na net jsem ho už ze strachu nedal. Možná to bylo dobře, neboť jeho hlavní protagonisti fyzikářka a chemikář -- pod akronymem M&M's -- mi na poslední chvíli pořádně zatopili, aby mi před maturitou mohli dát najevo, že jen díky jejich blahosklonné vůli a tomu, že mě "pustili", jsem prolezl a mohl (s vyznamenáním) odmaturovat.

A já věděl, že mě nachytali na švestkách, že jsem se všechny ty jejich pitomý vzorečky a konstanty nedokázal nabiflovat (že se mi z nich dělalo těžce blbě od žaludku, ale to nekecám)... a odbojnej nekonformní bouřlivej student gymnázia vyšel od maturity zlomenej a tichej...

Už to sou dva roky. Konečně mi je jasný, že se nemám za co stydět. Že opravdu můžu říct svůj názor. Že se nemusim stydět za to, že jsem si vyráběl falešný omluvenky a chodil za školu (pilně a poctivě se učit na příjmačky, nekecám!), v rámci zásady, že "lže se jenom doma a ve škole". Že jsem se vyhejbal těm traumatizujícím hodinám chemie a fyziky, kdy jsem se celej klepal (naštěstí nepoznali, že se jich bojim. Dokonce se myslim, že se někdy báli mě). Že to je chyba v systému. Že něco nefunguje.

Zajímalo by mě, který lidi tehle web navštěvujou pravidelně. Vim o Maňáskovi, několika slečnách. Ze statistik vim, že nejvíc lidí navštěvuje moje stránky o Einsteinovi, o Jungovi a o Karlu Havlíčku Borovském -- o třech osobnostech, které na českém webu výrazně chybí a skoro žádné stránky o nich se jinde v Čechách nevyskytují, nebo na mě odkazují. Takže vlastně ani netuším, pro koho píšu. Pro koho dělám tehle web. Proč (jak nad tím přemýšlel Bohuslav Blažek) tohle všechno vzniká a je to zajímavé nečím? Je nějaký důvod, aby sem lidi chodili? Má nějaké právo zaplňovat prostor na discích a přenosové linky v síti? Není návštěva mých stránek spíš omylem, jenom na chvilku nahlídnutím a zase zmizením? Čte vůbec někdo na webu souvislé texty? Ne? Akdyž ne, co způsobuje to, že po něm lidé tak těkají? Nepřehledná navigace? Nepohodlnost sezení před počítačem a čtení z obrazovky. Nebo naše potřeba těkat z místa na místo? Je tenhle můj textík spíš dopis příteli (literárnost, ale uvolněnost, důvěra, kašlání na formální pravidla), nebo spíš článek v novinách (pozor na rozsah, dokonalá stylistika, každý tvrzení desetkrát ověřit a brát ohled na to, jestli to je žalovatelné) nebo spíš dokument (čtenář s echce o mě něco dozvědět, pochopit mě, nějak se mnou obohatit), nebo spíš deníček hledače (hledám, hledám, toužím a tohle se při tom dějě, prosím, inspirujte se -- naprosto intimní líčení, uvolněný jazyk)? Od malička čtu Neviditelného psa, znám ten způsob psaní i o tom, jak "jsem byl na procházce s psem Bartem", ale přitom způsob neffovsky literární. Znám svět kanceláří, kde odtažití a přísní nadřízení zírají na své pozdřízené svazujícími obroučkami brýlí. Znám ten svět keší a inteligentních vyhledávacích algoritmů, svět, kterej proplachuje data na čistou strukturu a tu matematicky interpretuje. Znám svět, kde je vše mediálně vyslovené pod palbou okamžité kritiky. Znám svět, kde policie a tajné služby shromažďují všechny možné "důkazy" a "stopy" z webu. A Intenret je médium, které ty všechny světy propojuje. Tam všude se vyskytuje. Protínají se v něm všechny sociální role, všechny generce. A každý má ten jeden subjektivní pohled, jaký dává televize, ale navíc svobodu pohybu, jaký začal u dálkového ovladače nebo v katalogu knihovny), navíc ještě ale svým aktem prohlížení zanechává stopu.

Co ale dělat? Pro koho píšu? Kdo to bude číst? Co o sobě chci říct? Co o sobě chci utajit? Jakým se chci udělat? Jakým se nechci udělat? Jak moc se mám otevřít? Jak moc se mám držet formy? Budou to číst přísným pohledem? Budou to soudit nějaké zákony? To všechno jsou otázky, které mě pořád napadají a které jsou pro mě stejně důležité jako: Kdo jsem já? Kdo jsem ve vztahu ke svým blízkým, k společnosti?

Nejsem si jistý odpovědí. A tak je tahle stránka váhavá.

Jediná věc mi dneska udělala moc dobře. Teda radost. Nathan. Ta story by se Lence líbila. Před pár dnama začínalo jaro, byl to naprostej koncert světel a barev, krása, světlo teplýho sluníčka, všechno mokrý od tajícího ledu. Tak sem si tak radostně poskakoval a potkal jsem Nathana. Pod rukou tá ňáký papíry, byl víkend a ptal jsem se ho, estli jde pracovat. A on že ne, že dopisuje báseň, že ji už musí dopsat, že ji píše už tři dny a je do toho úplně ponořenej.

To je ten nejlepší druh psaní, bejt úplně ponořenej, řikal jsem. A on na to, jo, vyčerpává mě to, musim to dopsat. A já česky: "Škoda, že musím jíst, škoda že musím spát..."

A on na to: "Erh?"

A já: "What a pitty, that i have to eat. What a pity, that i have to sleep." Byl nadšenej, líbilo se mu to, vyprávěl jsem mu o Topolovi a o jeho melodramu Střepy, nedokázal mi říct anglický slovo pro střep. Prej se to řekne "a piece of glass".

No a dneska ráno jsem ho potkal. Byl úplně nadšenej. "Hanza," řikal jak dycky amíci komolej moje méno. "Díky za tu úžasnou myšlenku, jak jsi říkal. Škoda že musím jíst, škoda že musím spát. Je to moc inspirující. Dva dny jsem skoro nespal a jedl jsem jenom trochu rýže. Dneska v noci jsem stál na střeše a koukal jsem se na hvězdy. Dole štěkal pes" -- naprosto věrohodně napodobil rafání typickýho českýho smetáka -- "a zespoda na mě volali: Co tam děláš? A já řval: Koukám na hvězdy! Je to úžasný! A oni: On se zbláznil!"

Tyjo, to byla pecka!

Klokánek, Sestra, konec února 2003


Re: Jak se mas? (aneb proč neodpovídám na mejly)

"Tento mejl byl vylosován k zodpovězení z celkového počtu 3052 Klokánkových nepřečtených mejlů. Gratulujeme a přejeme mnoho štěstí v dalších kolech," to bejvá na konci každýho mýho mejlu. V létě tam bylo napsáno, že trávim prázdniny bez sítě a že se omlouvám za pozdní reakce, na podzim mi počítač připojoval hlášku že ticho a samota mají něco do sebe... Tak teda tohle je hromadná odpověď na všechny otázky jak se mám a polorozčilený mejly o tom, jaktože neodpovídám.

Mám se dobře. Teda jestli někomu tohle stačí, tak to je v pořádku. ve skutečnosti skáču od euforie k depresi, ale místy (už pár měsíců) mám dojem, že Kráčim Po Síle. "Fire, walk with me," psal mi Filipes jednou, absolutně bez souvislostí, mobil zapípal na pustý noční Masaryčce. Učim se jít po síle, nebát se silnejch věcí. Drsnejch věcí. Na začátku prosince jsme byli s Idou Kelarovou a lidma kolem ní na východnim Slovensku v cikánskejch osadách. Ida tam vezla humanitární pomoc -- náklaďák oblečení do osady Hermanovce. Byli jsme celkem ve třech osadách a viděli věci... silný věci, drsný věci. Některý lidi sou nasraný, že jsem jim o tom neřek ani slovo. Ale nemůžu. Nemůžu to vyprávět každýmu na potkání. Uslyšíte to v rádiu. A přečtěte si o tom v Romano nevo L'il, výbornejch romskejch novinách, který na Slovensku vycházej a který jsou celý k dispozici na Internetu.

Kouřim marihuanu a fotim a točim zvuky do rádia. První věc je sice společensky rozšířená, ale nebejvá zvykem o ní mluvit, tak mám teda ňákou potřebu se přihlásit. Focení a točení -- to vede až někam k dokumentaristice, po který toužim ji dělat a lopotně a pomalu se to učim. To je pro mě o síle. O konkrétních okamžicích, o konkrétních lidskejch osudech. Nechce se mi o tom psát. Čím dál míň se mi chce psát. A čim dál míň se mi chce mluvit o sobě. Chtěl bych umět zprostředkovat sílu.

Pak taky vařim čaj v Čajovně. To je úžasný a baví mě to.

A hlavně se učim samotě. Odstěhoval jsem se z "rodného paneláku" a učim se žít sám, dívat se na sebe jenom svejma očima, žít jenom sám k sobě, bejt zodpovědnej jenom sám před sebou. Věci který zněj jako klišé a stejně jsou tak těžký. Přitom čím dál míň mluvim a nemám moc potřebu vyhledávat davy povrchních lidí. Ale spoustu lidí miluju, takže se to vyvažuje.

Ale divný je, že mám pořád rád tyhle stránky a starám se o ně. Začal jsem je dělat na základce jako absolutně nevyrovnaný nekomunikativní tvor nabitý energií a toužící po komunikaci a mám je pořád rád a pořád přidávám nový věci. I když se řiká, že na Internet se maj dávat jenom věci s nějakou informační hodnotou a mít svoje osobní stránky je něco jako přežitek.

Snažim se dělat věci upřímně (a musim rychle dopsat tehle text, protože čím dál víc myslim na to, že ho někdo bude číst a tim se ta upřímnost polehoučku ztrácí). To je snad jediný, co má smysl. A mezilidský hry...? jedna slečna mi pořád vykládá jak ji to baví a že to je její život... Já nevim... je tak těžký bejt sám sebou a proč si to ještě komplikovat falší? No a když tak opravdu od srdce napíšu nějakej mejl, zvládnu tak tři čtyři za tejden. Chodí mi jich asi stokrát tolik.

Ale opravdu opravdu opravdu přeju lásku a štěstí každýmu, kdo tyhle písmenka čte.

Klokánek, leden 2003


Svět je moudrej... co chceme to dostaneme

Třetího července mi začala výstavka v nymburské čajovně na Valech, kde občas taky vařím čaj, takže abych za den a noc stihl udělat fotky, musel jsem dokonale zatemnit pokoj. Zalepil jsem okna několika vrstavma černý fólie, trvalo mi to dlouho, takže mi zase bylo líto to sundávat. Od té doby spím ve tmě. První noc byla kouzelná. Fantazie pracovala na plné obrátky, snů byla celá kaskáda, v noci, nad ránem a vlastně i v bdělosti. Druhou noc se mi zdály sny tak hrůzostrašný, že jsem každou chvíli prorážel hlavou zeď. Teď spím dlouho a jako vždycky.

Chtěl jsem ale říct, že mám pokoj naprosto přeplněnej. V ohromnejch hromadách se mi tu válej knihy, cédéčka s muzikou (dostal jsem jí od strahovských kamarádů zhruba na měsíc nepřetržitého poslechu), do toho noviny, občas sklenička se štětcema, zbloudilé tři čajové konvice, z nichž jednu vždycky vyhrabu, zvětšovák, hromady polštářků, sem tam ňákej odpadek, posmrkaný kapesníky, oblečení, tuny poznámek ze škol... Do toho šišky, knížky kamarádů, deníky, kazety, minidisky, misky na fotoroztoky, tři počítače a jedna počítačová síť.

Chtěl jsem ale říct o těch knihách. Čtu si před spaním Drtikola, mystika a učitele, knihu o Dalajlámovi, Carla Gustava Junga, ňákou psychologii, prohlížím si Koudelkovy a Cudlínovy fotky... a tak... a stejně se nic neděje, i když tam ta jiskřička je.

Po nocích teď konečně programuju, plním si svůj sen o binární schizofrenii, oči mám rozbolavělé od monitorů, piju furt čaj a sem tam zajdu něco pojíst...

...noční procházky, vůně sena a cvrkání cvrčků, hlasy velryb ze seřazovacího nádraží, bouřka, včera byla úžasná, a furt chci vyrazit někam na cestu, ale cejtim, že tady je potřeba něco udělat a ono o pořád nejde, pořád mě něco blokuje a tak...

Chtěl jsem ale říct, že vobčas... naoko náhodou... mimo všechny plány... se něco stane... je to jakoby svět skládal ňákej nádhernej obraz... přijde to, ať se snažím nebo ne... bez ohledu na stohy muziky a hromady knih... protože svět je krásnej... svět je moudrej... a co chceme, to dostaneme.

Klokánek, 11. 7. 2002

Obrázky z chatrče

Den to byl takovej zabitej, kromě úžasný meditace ráno, pár stránek knihy o tom, že to jak vnímáme není vůbec vnímání skutečnosti, hádky s bratrem a odpoledního cvičení jógy na Ostrově (paráááda!) se vlastně nic nedělo. Sluníčko krásný. Stejně jsem večer skončil v čajovně, kde občas vařím čaj, byla tam čajovnice Sandra. Ukázal jsem jí svůj ranec knížek (asi 8, celkem tak 7 kilo, tipuju), ona mě její hromadu (obdobně) a navzájem jsme si je pozabavovali a četli.

Já si u Sandry vybral Obrázky z chatrče od Leopolda Alda. je to něco jako Thoreau -- chlapík co žil v ňáký chatrči na břehu jezera a psal o filosofii a ekologii a životě...

Psal taky, jak se kupodivu málo v dějepise učí o tom, jak souvisej dějiny planety s dějinama národů. To jako dějiny přírody. Uváděl, že kolonizace ňákejch americkejch států byla závislá na tom, že tam po vymýcení rákosí začala skoro náhodně růst tráva lipnice... Nebo jak jsou provázaný různý druhy lesa s různejma mikroorganizmama v půdě a že po vymýcení lesa se původní nedá obnovit právě proto, že zmizely ony mikroorganizmy. Nebo že když se vykácí les borovic a nenchaj se tam kořeny, že je míň odolnej, protože kořeny borovic maj tendenci růst podél těch starejch a jsou mnohem pevnější a proto borovice v umělejch lesech nedorostou nikdy "přirozený" vejšky.

A taky tam ňák udělal narážku na erozi půdy a na Nový Mexiko a mě najednou došlo, že tam ty pouště vůbec nemusly bejt a že tam vznikly kvůli kolonizátorům třeba a že se to dneska těžko dozvíme.

A co tady? Kdo odlesnil tuhle krajinu? Praotec Čech? Tatíček Masaryk? Markoman Marobud? Gottwald nebo Hitler?

Kdo zreguloval Labe? A jak dlouho byly povodně? Kdy začaly a jak se s nima lidi vypořádávali dřív?

Občas sedim na kopci Oškobrhu, čtu si, koukám daleko do tý polabský placky, na vzdálenej Nymburk -- kdysi tady prej bylo moře a Oškobrh byl ostrov. Kolem je nebe a vzduch a vlastně ležím na pláži a nikdo kolem není, všude samý moře...

Ale kolem jsou samý pole a představuju si, jaký to asi bylo, když na Oškobrhu měl hradiště stromovej národ Keltů (a to taky moc lidí neví, i když jsme ho tam s Hadem našli) a jak kolem byly samý lesy, hluboký a krásný... Keltové stromy uctívali.

My je kácíme.

A to nám ve škole říkali, že čím hlouběji do historie, tím primitivnější civilizace...

Klokánek, 3. 6. 2002


Tak ňák ztrácim jistotu...

Tak nějak ztrácim jistotu, co je za roční období. Je hnusně. Asi podzim. Ne vlastně časný jaro. Loni touhle dobou jsem byl asi tak tam, co jsem teď. Nebo jinde? Nebo jsem myslel jinak? A co jsem zažil mezi tím?

Stejnost stále hotovějšího člověka nebo kontinuita, který řikáme osobnost?

Ten čas ale letí. Dyk jaro bylo před chvílí. Dědečkové to taky řikaj. Když vyslovujou ty věty jako "Tak to nevadí, vyjde to za rok," zdálo se to dřív neuvěřitelný, jak dlouhej rok přečkat a čekat. Rok je chvilka. Člověk se naučí ňák přetrpět těch osum až osumnáct hodin v práci, ňák přežít rodinný slavnosti... zabíjet čas je lepší než ho ňák tvořivě využívat.

Je to tady to samý, u mě v pokoji, jenom ještě větší bordel, víc papírů, poznámek, který jsem si kdysi napsal a už nikdy nečetl. Rozházený meditační polštáře, na nichž mám nejlepší vůli cvičit jógu. Zůstalo pár namalovanejch obrázků po smutnejch vztazích, po sladkohořkejch chvílích, obrázky z léta....

Vzpomínky...

A do toho všeho názorovej chaos. Lidi co mi ubližujou. A dokážu pochopit proč. Dokážu se vcítit do jejich pozice a vidět se jejich vočima. Nebo aspoň trochu. Dokážu si představit jaký to je.

A vůbec. Názory mamčí na mateřský, dělňasů, doktorů, rodičů, učitelů... dokážu si představit, co si si myslej a proč. Pak jsem našel ňáký lidi co mi fakt sedli, co jsem je hodnotil fakt vysoko... v zápětí jsem odhalil souvislosti a spadli... Dokážu se koukat svejma vočima předtim i potom. Jsou úžasní nebo děsní? Kde je pravda? Neexistuje! Tak aspoň názor na ni? Jak člověk může mít názor, když každej názor je principiálně správnej, teda i ten vopačnej!

A věci, co jsem si myslel, že jsou dobrý, se ukázaly špatnejma. A špatý -- viděný jinak -- dobrejma. Co teď? Rezignovat a řikat: "Nemám na to názor"? Bejt součástí šedýho stáda?

Nebo to neřešit? Nepřemejšlet?

Nevim. Až na to přijdu, dám vědět. A dejte vědět vy, konečně. Napište.

Klokánek, 12. 4. 2002


Někomu možná tehle text přijde banální. Nemusíte ho číst. Je to můj sloupek a pro mě je to důležitý. Pro mě to je objev. (A co pro vás? Napište!)
Jsem geniální malíř (akorát že neumím malovat)
Kamarád Tomáš občas připomene výrok z dokumentu o fotografu Janu Šibíkovi, který zní zhruba jako: "Za každou z těch fotek je příběh. Jenže to z nich není vidět." To říká Šibík.
V poslední době jsem se sem tam pohyboval mezi docela zvláštníma lidma. Mají hlavy plný představ (dokonalejch kybernetickejch, filosofickejch, sociologickejch a jinejch systémů, virtuálních světů, fantastických realit, fungujících společenství, obrazů, filmů, muziky) a jsou frustrováni tím, jak jim je společnost/rodiče/peníze/čas neumožňují realizovat. Pomalu ztrácí energii, zatvrdávají...
Když se mi podělal foťák, chodil jsem po světě a zíral, viděl věci, viděl naprosto dokonalý fotky, pozoroval všechny ty tváře lidí, proudy, události, mlhu, slunce, světlo, tmu.... Měl jsem dojem, že kdybych měl foťák, měl bych úplně dokonalý fotky. Když jsem se trápil dost, z absťáku jsem si koupil v bazáči Zenita za pětikilo, dalšího Zenita mi půjčil kamarád (díky, Ventile!) a další kamarád (díky, Zdeňku!) mi dokonce foťák spravil. Najednou mám tedy tři, k tomu hromádku kvalitních filmů, chodim po světě a fotim, a když koukám proti světlu na vyvolanej film, řikám si, bože, to jsou mizerný fotky. Občas se ňáká povede. Vostatní jsou o ničem. A taky trávim noci v temný komoře, za noc zvětšim pořádně třeba tři čtyři fotky a mám dost a furt to ňák neni vono, furt to je světlý, nebo tmavý, nebo křivý, nebo moc strnulý, malý nebo velký, vejrám do červený žárovky, dejchám výpary z vývojky a další smrady, ležim na posteli a řikám si, kurník to je tak těžký!
Pak sedim na pračce v koupelně, koukám na šňůru, jak se tam ty fotky sušej, jsem posedlej dokonalostí, koukám na ňáký a líběj se mi, sedim tam hodinu a mám z nich moc dobrej pocit.
Pak to někomu ukážu, prolítne je jednu po druhý, párkrát řekne: "Hm, hezká fotka." Nevidí to, co za tim mám, tu lásku k těm lidem, co jsem fotil, nebo k místům, nebo třeba děs. (Za každou s těch fotek je příběh. Jenom to na nich neni vidět.) A pak se snažim ty svoje pocity krystalizovat, zhmotnit je v těch fotkách, vyházet z nich všechno nepotřebný (Méně je více), fotit právě podle těch svejch děsivejch nebo bláznivě zamilovanejch pocitů..... cvakám políčka a filmy.... a zase noce v temný komoře, úmor, hromady peněz do toho nastrkaný.....
Možná se za pár let trochu naučim fotit. A i mezi tim se vobčas zadaří a udělám fotku, ze který budu v extázi a lidi budou valit voči. Má to smysl.
Kdybych to nedělal a nekoupil si v bazáči Zenita za pětikilo a chodil po světě a jenom tak koukal, měl bych asi hořkej dojem, že jsem výbornej (a zneuznanej) fotograf.
Už jsem to řek: Možná je to banální zjištění.
Kangaroo, 27. 1. 2002, 17:14


Jo, mám to rád, když mi popeláři končej den, tim rachotem

A duše na talíři, rozprostřená a je jak lágr. Sebe si nesu svůj otrok, sebenegr.

Fakt nevim, proč začínám zase Topolem, nojo, mějte mě za blázna nebo nadšence, je mi to fuk.

Poslední tejdny a měsíce jsou pro mě fakt hustý, všechno se mění, postoje ke světu a tak, karma mě pronásleduje (ve skutečnosti mě nikdy neopustila) na každém kroku, setkávám se se svými vytouženými vzory a zjišťuju, že to jsou vytoužený vzory a že mám důvod je mít rád a mít na nich něco rád. Ta doba je drsná, furt se sunu v nějakejch depresích a málokdo to pochopí a nikdo nepronikne až ke mě, do začarovanýho zámku...

Během včerejška jsem snad desetkrát umřel a když jsem i přes to šel dál, šel dál úplně všemu navzdory, nesl se nočním městem hledaje, konečně jsem našel zase kus sebe, toho, co zůstává, toho, kdo prostě přelejzá ty překážky, dokud může. A najednou jsem začal zase koukat a vidět, všechny ty lidi a situace a zase jsem zatoužil fotit. Nemám čim. Ale možná že na tuhle stránku pověsim nějaký hezčí fotky a vyhlásím mikroplatbovou sbírku a třeba po těch desetníkách dám dohromady nějakej novej foťák.

Jsem děsně rád, že všechno tohle běsnění přežila tahle stránka. Pan Bohuslav Blažek, sociální ekolog, kterýho si docela vážím (a kterýho mí rozumnější přátelé označují za grafomana), publikoval v Kritické příloze Revolver Revue článek, kde nějak sociopsychologicky hodnotí tři vybraný stránky českýho Internetu. Jedna z hodnocených (postižených?) stránek článek přetiskla zde, to si přečtěte, ehm.... Jedna z hodnocených stránek je právě Kangaroo's Homepage. No, skousnout, že to je něco mezi narcistním sebeportrétem a časopisem, mi dalo trochu přemáhání, ale proč ne... Jenom jsem k tomu chtěl napsat, že mám potřebu si ty věci, co vytvořím, nenechávat pro sebe a dělit se o ně, dělit se o věci, který mi přijdou fascinující. Přemejšlel jsem nad tím, jestli je to zbytečný žvatlání a chvíli jsem měl docela depku. Pak jsem ale dostal mejlík od Elišky, která psala, že se jí v tomhle virtuálním domečku líbí a že si sem bude chodit léčit deprese a líbily se jí obrázky a tak... Takže to má smysl, má to smysl.

Ostatně tahle stránka má svůj vývoj. Ležej tady věci, co jsem napsal někde na základce a ležej tady tak, jak jsem je napsal, ani čárku jsem nezměnil. Neretušovaná minulost. Nestydím se za ně. A snažím se sem dávát i věci, co píšu teď a porůznu vycházej, nebo se vysílaj a tak...

Proč tehle text píšu? No, prostě díky těm 9000 lidem, co tuhle stránku navštívilo a mám radost, že někomu k něčemu byla... Ostatně je to můj skutečný domov ve virtuálním světě. Zůstává i když se stěhuju z místa na místo. Textíky a fotky tu čekají, i když mi havaruje pevenej disk, nějaká zrůda mi sežere záložní cédéčko nebo mi ve Fotomarketu zničej negativy. Kdo chce přijít na návštěvu, může.

Kangaroo, 8. 12. 2001, 4:58AM


Jáchym Topol vydal Noční práci

Jáchym Topol vydal novou knížku, jmenuje se Noční práce. Byl jsem na představení v Torstu, J. T. mě překvapil, není temný, je jemný. Ve svý promyšlený kombinaci svetru a bundy je sekáčem všech svejch rodin. Podepsat si ji nechala taky taková stará a děsně živá paní. "Mámě" napsal tam.

Ptal jsem se na Mongolskýho vlka, knížku zhruba o tom, jaký to bylo, když komunisti v Mongolsku likvidovali tradiční náboženství. V roce 99 vyšla v Labyrintu ukázka a ani jsem nad ní nedutal. Topol říkal, že téma Noční práce mu přišlo silnější a že z Mongolskýho vlka vyjde asi jenom kus. Už nikdy neudělám takovou blbost, že budu mluvit o knížce, která ještě není, řekl a pak se věnoval zas někomu jinýmu.

Noční práce na první pohled nevypadá vůbec tak zběsile jako Sestra nebo Anděl.

Kangaroo, 7. 11. 2001


Je mi mizerně

Asi před měsícem jsem tady psal, jak mi je skvěle, jaká je to neuvěřitelná pohoda, že nemůžu pochopit, jak něco může tak v klidu existovat. Abychom nebyli tak zcela optimističtí, je mi naprosto Mizerně.

Ani nevím, jak tehle text píšu, slova skáčou samy na řádky. Jsem nastydlej, chytá mě děsná alergie, cejtim, že vypršel ten limit snesitelnosti, kterej jsem si domluvil se svou duší, abych zvládl dodělat seminárku z dějepisu, která by měla být tou nejdokonalejší seminárkou ze všech, co jsem napsal. Už tejden mám jeden dlouhej den, neznám noci, jenom si tak oblečenej někde (v pokoji na zemi, mezi knížkama, ve vlaku) zdřímnu a pak se vzbudím do pokračování. Ignoruju všechny signály z těla, všechny nemoci, který mě zeslabily tak, že jsem skoro čtrnáct dní nebyl ve škole. Právě vyprchává limit poslední noci, kdy to zvládnu dodělat a pak se budu věnovat svýmu tělu a svý duši, abych se uzdravil a mohl pokračovat ve vzdělávacím procesu, směřujícímu k maturitě (ha, ha). Zbejvá mi poslední kapitola a tělo i mozek říkají NE. V hlavě mám místa, na kterejch jsem duchem i tělem byl, lidi, události, věty, žádná hranice spánku je neodděluje, je to jenom nekonečný plynutí... Nutnost přemejšlet o sobě mě přivádí k šílenství, teď se přidávají ještě nějaký křeče a všechno půjde do hajzlu...

Proč to píšu? proč si takhle ukrutně stěžuju? Protože mým jediným cílem, kterej v životě mám, je něco jako dosáhnout osvícení, odjet do Indie a učit se tam jógu, žít v lesích, nebo něco na ten způsob, všechno, kromě toho, co dělám. vyvlíkl jsem se z většiny společenskejch norem a jsem za vyvrhela, ale z tý poslední, z tohohle života jsem ještě nevyklouz a vyklouznout nehodlám... Prostě CHCI a NEUDĚLÁM TO. Protože je ve mě společnost zažraná tak hluboko, že bych se cejtil jako zrádce všeho. Protože jsem slaboch...

Možná proto, že kašlu na všechny svoje hodnoty a jenom se učím a za sčotem sedím seminárku, co bude nejlepší v mým životě. Tý brďo, jak dlouho jsem nemluvil s živým člověkem? Ve vlaku z domova k doktorovi a zpět lačně koukám po lidech, jestli by se se mnou chtěli bavit. Ne spát, nebo hulit, nebo chlastat, ale bavit se, mluvit. Pak doma zapadnu do kýchavého a slintavého psaní, hnán termínem, který nastává za hodinu a já jsem na konci. Osciluju mezi nepřemýšlící šprtounskou krysou, komplexovaným historikem vysedávajícím ve studené studovně, počítačovým maniakem závislým na počítačích, pijákem čaje (5-6 konvic denně, závislost nepociťuju)... Proč to píšu? Už vím, protože jsem na Eldar Party nedokázal udělat jedinou slušnou fotku, že jsem furt kejchal a přehlížel problémy, který se daly vyřešit meditací a souzněním, přehlížel I-Ťing, kterej říkal, že je právě čas na velký změny a ty velký změny skutečně přišly a já je všechny prosral. Každej odtamtud vyšel změněnej, někdo mi píše ještě teď, jak je nabitej energií (ahojík, B.!), já jsem za čtrnáct dní neměl ani hodinu na přemejšlení a v tomhle automaticky pohybujícím se těle není kousek duše.

Proč to píšu? Celou věčnost jsem nic nepsal... Jedno, jestli to budou číst ústavní Moliny, ústavní ředitelové, ústavní třídní... Síť je velká a myšlenka, která by nás mohla přivést k poznání, se z pohodlnosti dá zašantročit kdekoliv... (To myslím spíš o sobě....).

echo("Hello, World!\n")

Příjemnou depresi a máte-li chuť, napište slovíčka o sobě, ať jste kdokoliv a kdekoliv. -Klokánek, 22. 3. 2001

P.S.: Tu je má seminárka...

Opravdu neuveritelna pohoda
Je to az k neuvereni. Nedokazu verit, ze je rano a ze sviti slunicko. Neverim tomu tichu kolem. Je divny, ze nikam nemusim a nikdo me nebude prudit a rvat na me. Je pekelne divny, ze muzu cist. Ze mi funguje pocitac a ze muzu psat.
Vsechno podeziram z divnosti a z absence pruseru. Je tezky to vyjadrit, tu podivnou obavu z toho, ze me nikdo nepronasleduje. Ze se do skoly jde az zitra a dnes je nedele rano a zvony zvoni, je jinovatka a krasny slunicko a prede mnou den krasnej a cekajici na naplneni. Bojim se, aby ho ta nevira, ci spis podiv neznicily. Ale dava mi to nadeji, ze skola za tri mesice skonci. A ze ta pohoda bude pokracovat. A ze budu delat uz jenom to, co chci.
Posledni veta ve me automaticky vyvolava reakci, kterou se mi nestastni snazi vnutit: Hlupaku! Nikdo nedela to, co chce!
A tak jenom Kurt Cobain: I think I'm dumb, or maybe just happy... -Klokánek, 11. 2. 2001

Policejní rady
Je hluboká noc. Pod okny kanclu zastavil kamion. A hele, policie, nějaký zátah! Opatrně koukám skrz okno. Kamion jede dál, policajti zastavují osobáka. Řidič rychle vybíhá ven, otevírá kufr a...... předvádí nejspíš lékárničku.
ČTK píše, že se kdosi ohradil proti tomu, že rady občanům, jak se mají v Praze chovat při zasedání MMF, zveřejněné Ministerstvem vnitra na webu, hraničí s šířením poplašné zprávy. Mluvčí ministerstva Gabriela Bártíková (dřív tuším TV NOVA, hle jak se překuluje imagemakerství z jedné strany na druhou!) to podle ČTK popřela a řekla, že na zpracování rad pracoval tým odborníků, například sociologů a psychologů. Na téhle stránce jsou rady vystaveny, podepsána je pod nimi všemi PhDr. Jedna Osoba CSc., tedy leda že by "tým" znamenal rozštěp osobnosti a jeden titul sociologii a druhý psychologii ;). Hlášky skvělé najdeme například v Radách seniorům: "Jinak je pro vás důležitý klid a pohoda, nedělejte si starosti s věcmi a problémy, které stejně nemůžete ovlivnit. Přenechte je kompetentním osobám. Důvěřujte vládě i osobám zodpovědným za město Prahu.". "Mladým spoluobčanům" zase "tým odborníků" radí: "V době zasedání MMF bude mít policie plné ruce práce, už kvůli tomu nemůže být příliš tolerantní k různým klukovinám. Nechte si je raději na jindy. Určitě se vám to vyplatí. Z vaší strany to může být žert a zábava, druhá strana to může ovšem vidět jinak. Nezkoušejte trpělivost policistů, respektujte jejich pokyny. Řiďte se doporučeními, která platí pro všechny občany." Což zní mnohem výstražněji, není-liž pravda?
No a teď si budu muset dát pozor, až pojedu na kole domů. Snad mi hlídka před barákem nebude chtít kontrolovat brzdy. A co teprve, kdyby věděli, že jsem se na ně díval z okna a psal o nich na Internet! ;)) -Klokánek, 9. 8. 2000

Virtuální šílenství
Předchozí komentářík se jmenoval "Virtuální intuice", navazuju teda šílenější verzí. Mám totiž nepřetrité připojení k Internetu, něco, o čem jsem vždycky snil a co mi chybělo, jenže jsem asi snil pořádně až až moc a věcí, který bych tady chtěl dělat je strašně moc. A zjišťuju znova, jak je noc krátká, asi za hodinu začne svítat a skončí to a zbyde jen ospalost, která potom vytvoří divný stav, až budu s Detvan. Měl bych jít domů spát, ale nějak vím, že spát nemá moc cenu, když nedokážu pořádně cvičit jógu a tak si co chvíli sednu stranou a snažím se, ale to, co jsem nalezl za deset dní odloučení, zdá se skoro ztracený, tělo je ztvrdlý a mysl ztuhlá, nějak moc to nejde, ale všechno jde, tak se do toho na chvíli zase pohroužím... Je mi z tý ospalosti trochu jakobych duši vyvrátil ven. Zjistím, že to je ideální pro putování vesmírem a vydám se tam. Pak mě něco šíleně zasvědí v uchu a já znovu sedám k počítači. Venku je úplněk měsíce přes mraky a zamaštěný sklo. Vypadá asi úžasně, stejně jako západ sluníčka, když jsem ho z okna viděl krásně ostře. A až půjdu domů, bude mě napadat, co všechno bych měl dělat, místo toho aby... Včera v noci jsem se snažil psát a rozřešit jedny z nejsložitějších problémů svýho života, ale utíkal jsem k hledání totálních blbostí. Dneska jsem už civilizovanější a snad se časem i s tím Internetem naučím pracovat. Jo a nacvakal jsem sxízu zvanou dialog.txt, dlouho jsem nepsal a tak mi to jde strašně, tak se ani nebudu chlubit... A co jsem tím chtěl říct? Možná to jsou jen slova... slova... slova.. jak říká Tomáš a Detvan... Kdybyste někdo opravdu věděl něco o józe, rád se nechám poučit... -Klokánek, 21. 6. 2000

Virtuální intuice
Právě teď tomu začínám tak říkat - virtuální intuice. Jevu, který pozoruju už moc dlouho - když stránku aktualizujete a vylepšujete, návštěvnost roste, když na ní kašlete - přestože je statického charakteru - návštěvnost klesá. Webmasteři to asi znají. Zároveň to má ale něco, co jsem nedokázal až doteď ani částečně pojmenovat, natožpak dokázat - intuici a mimovolní působení.
Šokovalo mě to u našeho časopisu pseudo. Obvykle se tam celkem nic neděje, ale teď jsem začal vymýšlet nový redakční systém. Zajímavé je, že přestože jsem lámal už od začátku všemožné přátele polopřátele i nepřátele, aby do časopisu přispívali, nenechal se zlomit vlastně nikdo. A teď, když jsem do projektu vkládal kvanta nadšení - a pozor! aniž by o tom kromě redakce někdo věděl - ozvali se najednou asi čtryři známí (a třeba nikdy nevidění) človíčkové a sami se nabídli, že budou psát.
Náhoda? Nevěřím na ni. C. G. Jung ji nahradil pojmem synchronicita, který umožňuje i "směrované" působení iracionálních faktorů. Je to i svým způsobem logické. Sám často surfuju po síti úplně v tranzu a výběr stránky, či odkazu, na který kliknu, v tom moři informací přichází někdy i z podvědomí.
Závěr to má pro mě šokující, motivující a nedokazatelný - čím víc nadšení a lásky do věci vkládám, tím víc lidí ji má rádo a chce spolupracovat, dokonce aniž by byli mnou přímo ovlivněni.
-Klokánek, 21. 6. 2000


"Co jsi?!" kvílel namol ospilý Hospodin a upřeně se mi díval do očí. Argument o opilosti a nesmyslnosti podobných žvástů jsem dávno zaplašil. "Nevím," řekl jsem, muselo to vypadat střízlivě střízlivě, ale sám jsem nevěděl. Když jsem odpověděl "Nevím" i na otázku, co hledám, došlo mi, že vždycky odpovím nevím. Ale sám jsem nevěděl.
"Seš krrrrysa!" zaráčkoval a vyvalil oči.
Až teď, když si sedím doma a zvoní budík, mám čas na slzy, z toho, že jsem to zapomněl. Podle, jako krysa.
-Klokánek, 15. 5. 2000

---

Co je důležitý?
Když už jsem se vzdal šance jít na SKLEPáckou Besídku, abych měl čas psát, možná bych mohl přestat jíst, dávno už přeci nemám hlad, a pustit se do tohohle textu. taky bych nemusel psát o tom, jak teď píšu.
Zvláštní. Vždycky se těším, jak budu něco dělat, pak přijdu domů, dlouze vařím, dlouze se vrtám v jídle, dlouze srkám čaj, dlouho sedím na záchodě a čtu noviny, pak mám tak sílu na to, abych vypnul počítač a šel spát. Co dělat, vlastně to počká.
Na stole mám hromadu papírů, která se utvářela víc než tři roky, kdybych ji změřil, měla by dobrých třicet čísel.
V mejlboxu mám teď asi 4oo mejlů. Je to taková absurdní hra, hraju si ji asi rok a půl. Mejlů, na který jsem neodpověděl, je 4o-4oo, vždycky ohromný množství, který nejsem schopne zvládnout. Takže je počítám, řadím, pak začnu odpovídat odvrchu a odspodu, nebo na ty nejstarší, přesouvám je do nejruznějších složek a tak. Nejdůležitější mejly samozřejmě vynechávám. Proč? Třeba proto, že jsou moc důležítý a aktuálně nejsem v takovým stavu, kdy bych byl schopen zvládat něco, co je pro mě důležité.
Myslím, že to umění, vybrat si to nejdůležitějši, je to nejpodstatnější, o čem mi Tomáš oné Eldar Partyovské noci řekl. -Klokánek, 27. 3. 2000

---

Co cítím? Co říkám?
Psát komentář je pro mě po dlouhé době nepsaní a strachu ze psaní na Inet docela nezvyk. Škola si tajně či polotajně šuškala o mém komentáři, studenti většinou souhlasili, učitelé mě přestali zdravit.
Ale kromě toho se mi začalo zdát, že moje stránky jsou ostře sledovány odpornými strnulci, škrobenci a zlýšky a že nemá smysl pro takový lidi něco psát. Věřím, že většina z vás to není a pro ty co jsou, nemám žádný slova. Jediný, co můžete, je snažit se to chápat.
Zdá se mi, jakobych si nějaký věci nad sebe povyšoval jako slogany, hesla, motlitby, morální pravidla, čím vícekrát zopakovaná, tím méně chápaná. Když mi třeba jeden zvláštní člověk poradil, ať si kolem sebe představuju polopropustnou bublinu, která dovnitř ke mě pustí jenom to, co je mi příjemný a to ostatní můžu z bezpečí pozorovat, vědomil jsem si, že časem udělám to samý. Bublina fungovala od začátku. Byl jsem v bezpečí, nemusel jsem před nikým nic hrát, protože jsem byl pořád u sebe, a lidi jsem mohl víc vnímat, než se jich bát. Ale bublina se zvrhla ve slogan. Bublina. Bublina. Bubbubbubbubllllina!
...a byla stále méně reálnějši a stále více jsem musel sedět na svém polštáři na zemi a snažit se 'přemýšlet' či 'meditovat', což přechází v přechod v meditaci v posteli, v meditaci ve tmě a ve spánek. "Svět by byl báječný,jenom kdybych dokázal... mít kolem sebe tu báječnou bublinu!"
Vtip, který jsem pochopil první hodinu strávenou v bublině je v tom, že netrvá roky a roky, než ji člověk udělá. Ale zase jsem na to pozapomněl...
Někdy nás ty slova strašně spoutávaj...
-Klokánek, 10. 2. 2000

---

Klokánkův týden
A sedmý den, když už unaven byl jest, stvořil On čaj, aby nad ním si sednul a srkal a konečně věděl, že už mu nic nehrozí. Tedy, chtěl by vědět, toužil vědět a zatímco poslouchal Tonyho Ackermana a podupával si nohou a dělal vůbec věci o kterých by chtěl vyprávět, někde uvnitř tikaly hodinky do dalšího setkání. Třeba až se ráno vzbudí a uslyší křik otce, nebo až do školy se vydá a uslyší ironii fyzikářky, co bodá jak tisíc ježků. A stvořil jest On psal proto, že pustil si Zapomenuté slovo na motivy Jakuba Demla a plakal jest nad ním a žasl nad upřímností, které byl člověk schopný. A proklínal se za pocit při psaní, že někdo bude číst pamflet ten a s ohledem na to tvář jinou nasazoval.
A záblesk vědomí, že nejen různé pohledy na svět se nevylučují navzájem, ale vedle sebe mohou i existovat a že poznávání pohledu dalších bez ztráty svého může být zajímavé. A četl byl knihu od Michaela Drakea o šamanských bubnech a když voda zatopila louku, takže z ní bylo jezero s ostrůvkem stromů uprostřed a hejno racků synchroně létalo nepopsatelně, učil se s přítelkyní nejdražší svou bubnování na buben africký. Nebylo mu to příliš šlo, lidí kolemchodících hambil se, ale několikrát počátek vytržení mystického zakusil a jeho touha po bubnování byla jest od té doby ještě větší. A hlasů ošklivých ve své hlavě nebyl se mohl zbavit a tak zapomněl jich. Též tučňák mu zamával křídly, když zjistil, že si týden hrál s novým operačním systémem jen proto, že byl v serveru zapojený jiný kabel síťový.
A Hademu, příteli jeho, ukradli kolo přímo před jeho domem a Hade stejně jako když měli ve stánku občerstvovacím zavřeno, na systém nadával.
A v Literárních novinách kdosi napsal, že demokracie nemůže být diktaturou většiny, s čímž souhlasil a přišlo mu, že tohle dávno hledal.
A psát chtěl, dříve než nad nutností a nudnou povinností hlavu skloní, aby život ho svým paprskem zasáhl, jakož i my zahříváme našimi paprsky vnitřní strany skořápek, co nás obklopují. Raději amen. -Klokánek, 15. 3. 2000

---

Skin the Sun...
"Na to nejkratší?" zeptala se holička.
"Ne, dohola," pravil jsem.
Brada jí možná trochu poklesla, zesmutněla a začala odstraňovat vlasy, co mi už docela dlouho překážely. Pořád se to někde motá, česat se musí, mýt... Už asi rok se odhodlávám to zkusit, tak proč ne teď...
Na obrazovce - teda bylo to velký kulatý zrcadlo, ale skoro všechno, co je placatý a je přede mnou a koukám do toho, je pro mě obrazovka - se začala odvíjet Změna. Hustý vlasy po trsech odpadávaly a jejich zbytky tvořily na hlavě zvláštní ostrůvky. Teď vypadám docela jako tehle... teď jako tamten... teď jako pankáč.... a teď jako skin. Nebo třeba buddhistickej mnich, nutno dodat, jelikož skin opravdu nejsem a stát se jím nehodlám. Ale ta přeměna je zvláštní. Odhalila něco, co opravdu vypadá jako umrlčí lebka, možná tvrdějc, když se mračím, hrůzně tvrdě, ale zase zářivěji, když se směju. Nedivím se, že se skinheadi stříhaj dohola. Člověk se najednou cítí jinak, během pěti minut je zvnějšku zcela přeměněn, může asi lépe vyjádřit svou nenávist... tedy ne že bych ji potřeboval vyjadřovat. Sympatičtější je mi spíš ten nenásilný buddhistický mnich, než skin.
Holička byla tak paf, že mi třetinu mých peněz vrazila zpátky do ruky. Naštvání ze ztráty vlasů nebo zase předsudek?
No, je to zvláštní. Zima v tom rozhodně není, jaxem si myslel, ne víc než na obnažené dlaně. Když se pohnu, límec bundy mi zvláštním způsobem masíruje hlavu, až to brní. Lidi na mě zíraj, opravdu netuším, který z obou výše zmíněných předsudků mi přiklepnou. Možná ještě uprchlého trestance, nebo nemocného leukemií. A já myslel, že je to docela normální, mít vlasy, jak zrovna chci.
-Klokánek, 29. 2. 2000

---

Co cítím? Co říkám?
Psát komentář je pro mě po dlouhé době nepsaní a strachu ze psaní na Inet docela nezvyk. Škola si tajně či polotajně šuškala o mém komentáři, studenti většinou souhlasili, učitelé mě přestali zdravit.
Ale kromě toho se mi začalo zdát, že moje stránky jsou ostře sledovány odpornými strnulci, škrobenci a zlýšky a že nemá smysl pro takový lidi něco psát. Věřím, že většina z vás to není a pro ty co jsou, nemám žádný slova. Jediný, co můžete, je snažit se to chápat.
Zdá se mi, jakobych si nějaký věci nad sebe povyšoval jako slogany, hesla, motlitby, morální pravidla, čím vícekrát zopakovaná, tím méně chápaná. Když mi třeba jeden zvláštní člověk poradil, ať si kolem sebe představuju polopropustnou bublinu, která dovnitř ke mě pustí jenom to, co je mi příjemný a to ostatní můžu z bezpečí pozorovat, vědomil jsem si, že časem udělám to samý. Bublina fungovala od začátku. Byl jsem v bezpečí, nemusel jsem před nikým nic hrát, protože jsem byl pořád u sebe, a lidi jsem mohl víc vnímat, než se jich bát. Ale bublina se zvrhla ve slogan. Bublina. Bublina. Bubbubbubbubllllina!
...a byla stále méně reálnějši a stále více jsem musel sedět na svém polštáři na zemi a snažit se 'přemýšlet' či 'meditovat', což přechází v přechod v meditaci v posteli, v meditaci ve tmě a ve spánek. "Svět by byl báječný,jenom kdybych dokázal... mít kolem sebe tu báječnou bublinu!"
Vtip, který jsem pochopil první hodinu strávenou v bublině je v tom, že netrvá roky a roky, než ji člověk udělá. Ale zase jsem na to pozapomněl...
Někdy nás ty slova strašně spoutávaj...
-Klokánek, 10. 2. 2000

---

Mám opravdu rád chaos?

Tak fakt nevím. Sice zbožňuju ten chaos, mám ho v pokoji na stole, na zemi, v deskách, v počítači... Ale bohužel taky v makovici a to mě už pár dní štve.
Znáte to heslo: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos"? Timothy Leary tohle rozvedl až k dokonalosti. Na chaosu, neustálém víření a nacházení založil svoji filosofii. Chaos je krása neustálého tvoření a ničení, je úžasný, nevím teď jak to popsat, abych nezaběhl do klišé. "Je třeba se tu připravit na případnou bolest hlavy. Vesmír popisovaný Einsteinem a jadernými fyziky, je cizí a strašidelný. Chaotický. Kvantová fyzika je doslova divokým psychedelickým tripem! Jeho výsledkem je halucinační vesmír jak z Alenky v říši divů, ve kterém vše podléhá neustávající proměně. Jak prohlásili Heisenberg a Hendrix: 'S vyjímkou nejistoty není jisté nic.' Hmota je energie. Energie je hmota v různých stupních rychlosti pohybu. Částice se rozpadají do vlnění. V tomto čtyřrozměrném filmu není nahoře ani dole. Všechno je závislé na vašem přístupu, tj. úhlu náhledu na reálné světy chaosu," píše Leary ve své knížce Chaos a kyberkultura. Vždycky mě fascinoval, chaos (no, Leary taky) cejtil jsem se ohromně svobodně a tvořivě oproti lidem, co musej mít všechno srovnaný do škatulek v pravejch úhlech. Jenže v poslední době zmatení. Zmatení popírající krásu toho úžasnýho chaosu. Vždycky jsem dělal šílený kvanta věcí a zvládal jsem je, vyhovovalo mi to. Dneska ráno jsem se vypotácel z postele, čuměl do sčotu a psal mejly, četl stovky mejlů, na který jsem nestihl odpovědět, dělal kousky různejch stránek, plakátek na podporu Eldaru, nahrával muziku, telefonoval, všechno napřeskáčku a během pěti minut jsem nevěděl, co vlastně dělám. Někdy mám období, kdy si fakt za minutu nepamatuju, co jsem dělal. Dojdu si pro hrnek z čajem a nevím, co mi svítí na skrínu... Prostě šialenej stav.
Začal jsem se trochu hrabat v józe, nejdřív mě to šíleně nadchlo, ale pak jsem ve svém rozjímání asi přešel k šíleně racionální rovině.
Co je to pocit? říkal jsem si včera nebo předevčírem, nevím ani, když jsem se klouzal po sídlišti. Teď například cítím zimu, to je asi pocit. Nemysli, napadlo mě. Vypnul jsem ten racionální kecající hlas uvnitř hlavy. Na kulise bledě osvícené vozovny přejela pomalu lokomotiva, divně moc divně, zlověstně to v ní hučelo. Najednou od troleje vyrazily jiskry a oživily ten mrtvej obrraz, pak zase ticho a bledý světlo... Žjůůůůů! Těžko to popíšu, ale pak jsem seděl, poslouchal muziku, uvnitř mojí hlavy se narodil krásnej velkej vesmír, ve kterým se jako chomáče pavoučích vláken točily hluboké hlasy. Do těla mi začal proudit život, cítil jsem to, cítil jsem návaly a proudy života a krásnejch emocííí...
Pocity, šimrání, sluníčko, led a strach někde uvnitř mýho hrudního koše, lebky a rukou a nohou se hromadily a nemohly ven přes ty hloupý myšlenky...
Takže jako životní styl jenom emoce? Blbost. A jenom myšení? Taky blbost! "Něco mezi tím, jo jo," říkaj běžně lidi. Ale to je taky blbost, kdo je něco mezi tím a od každýho trošku, je šedivej a nemá od ničeho nic. Oboje najednou a v největší síle! To je chaos! Pááááni!!!!!@! --Klokánek, 29. 12. 1999

---

O smyslu ;)

Půjčil jsem si Schopenhauera a Platóna, jednak proto, abych tak šíleně intelektuálně nestrádal, tedy spíš nekrněl, taky proto, že jsem na Schopenhauera narazil v učebnici literatury, jelikož naše soudružka učitelka to s námi vůbec nebrala a zaujal mě. Tedy ne že bych se ztotožňoval s tím, co tam o něm píší... A Platón? Prostě jsem neodolal. Taky jsem si koupil Literární noviny a Novou Přítomnost, časopisy, co je mám za yntelektuálzké a fylozovující, zjistil jsem, že tam vůbec nejsou špatné články (nejvíc se mi líbil zatím jeden od Jakuba Patočky) a že nejde jenom o prázdné plácání o nesmrtelnoti chrousta. Filosof podle mých představ, by tohle nazval "O smyslu" a projevil by tak nesmírnou ironii, nebo totální nevynalézavost. Nebo smysl pro přehled (napsal taky spisky O lásce, O společnosti, O rozumu a další)... Když jsme s Olčou, Davidem, nebo Bárou plácali o věcech, nad kterýma lidi křičí, že o ničem nejsou a že je to jen prázdné filosofování, pociťovali jsme naplnění a taky že máme *proč* o nich mluvit. Mají pro nás význam. A stejně se bojím té prázdnoty čtení o smyslu života, co ho psali lidé beze smyslu. Proč mám sakra pořád takový dojem? Protože hloupost jde tak snadno schovat za moře slov? Protože si občas někdo svoji nechopnost vynahradí sepsáním tlusté knihy?
Chtěl bych někam odjet a začít žít. Někam, kde bych nebyl zatížený třema stovkama nepřečtených mejlů a hromadou věcí na stole a spoustou stránek k aktualizování. Nejde to. Všechny tři věci jsou pro mě navíc celkem důležitý, jenom jsou šííííleně roztáhlé... Ale čas vyhrabat se, tehle komentář šoupnu na stránečku a napíšu všem báječnejm človíčkům.... I s tím stolem se něco udělá.

tvořivo: povídky | fotky | článečky | seminárky | Moulinovy fejetony | ...další výtvory osobnosti: Carl Gustav Jung | Albert Einstein | texty Karla Havlíčka Borovského naučno: Keltové | germánská mytologie | klokánkův Nymburk web&svět: Kožárna | http://bookmarX autor těchto stránek © Kangaroo 1998 - 2003

Co vy na to? Debata