Běh po střechách aneb ať žije kyberpunk!

Honza Šípek

Reportáž o tom, jak se stát kyberpunkerem, urban adventurerem aneb nic není tak žhavé (cool) jak to vypadá.

Vždycky jsem byl jinej.

Ze všech knížek Terryho Pratchetta je mi nejsympatičtější Cech vrahů.

Mojí nejoblíbenější postavičkou z Rychlých šípů nebyl Mirek Dušín ale Širokko.

Kdysi dávno jsem četl článeček o urban-adventurerech - lidech, co lezou po střechách baráků, konstrukcích mostů, přeskakujou z jednoho na druhej, a mají z toho pořádnou phun.

Ve filmu Johny Mnemonic se mi nejvíce líbily lidičky z undergroundu, co se s hi-tech vybavením s přehledem pohybovali po výškových budouvách, v rozvailnách továren a v nebezpečných čtvrtích.

Tak teda urban-adventure.

Dneska večer jsem se rozhodl, zkusit si i tuhle zábavu. Hodil jsem se do tmavejch hadrů, do deseti kapes nacpal všechno potřebné vybavení a nervózně čekal až zapadne sluníčko. Pořád nic. Uvařil jsem si čaj, vklínil se mezi kovové výstuhy na balkóně (hrozilo, že spadne celej tehle fucking panelák, tak nám dali na balkóny výztuhy) a usrkával z kouřícího šálku. Nesedět na zábradlí, nepít čaj a nebýt oblečen téměř celý do černého, připadal bych si jako ti fucking sídlišťáci co vylejzaj na balkóny, jakmile začne trochu svítit sluníčko. Seděj tam celý odpoledne, jenom večer zalejzaj ke svejm televizím. Televize. Dobrej nápad! Už byla trochu tma, tak jsem vlezl do bytu a pustil televizi. Zaklapl jsem balkónové dveře a seskočil na zem. Dokonalý dojem, vypadá to, jako by tam seděl další vyplácanec, co s otevřenou hubou zírá na hokej.

Prolejzám mezi fucking sámoškou, trafostanicí a jakýmsi plynovým čímsi. Vidím před sebou první lidi. Tvářím se nenápadně, jako bych měl svých starostí dost, nevěnuju jim pozornost.

"Čau Honzo!" Znají mě. Usmívám se opětuji pozdrav.

Je ještě moc světlo.

Vylejzám na železniční násep a směřuju k nádraží.

Člověk by řek, docela phun, procházet se po něčem tak rozlehlým, jako je nádraží, poslouchat tajně kecy železničářů o tom, v jakym je to neska bordelu, prozkoumávat opuštěné budovy a vlaky. Bejci (železniční policajti) podle internetovejch zdrojů stejně seděj ve svejch kanclíkách. Státní polišové nicméně taky. Jediné místo, kde je je občas vidět, je videopůjčovna, kam míří na inspekci jednou až dvakrát denně a odnášejí si s sebou štůsek videokazet. Víte, je potřeba studovat metody zahraničních kolegů...!

Ale zpět k nádraží. Řeklo by se docela phun. Jenže nádraží je těsně po setmění docela živé a navíc si všímám toho, že železničář je mnohem hůře vidět než já. Lépe řečeno - on vidí mě a já jeho ne.

Nádraží není nic pro mě.

Prolejzám starý město. Pozoruju odvrácenou stranu bez fasád a zářivých reklam. Člověk tak město docela pozná. Čím víc ho poznávám tím víc ho ale začínám nesnášet. Prázdý domy (dneska nelezu do žádnýho, snad příště), štěkající psi, okna domů vypadají jako v minulým století. Jen doufám, že lidi jsou jiný.

Zdraví mě další lidé. V tomhle zapadákově nejde dělat kyberpunk, když vás každej zná!

Dalším cílem mé cesty je zimní stadion. Za á je obležen masami lidí a za bé se není čeho chytit. Hromosvody jsou vždycky příliš riskantní... Ale s trochou fyzičky by to šlo... Hop tam, přelýzt sem, vylýzt po okně... Nic pro mě.

Vcházím na staré sídliště. Pokouším se provést jeden nemilý ftípek našemu bejvalýmu třídnímu Zambovi (čaf, jestli to čteš! zíráš co? underground on strike!), ale kdosi přeprogramoval všechny telefonní automaty tak, že si z nich nemůžete objednat mezinárodní hovor přes operátora (0132). Volám na "informace o mezinárodních spojeních" a pokouším se zinscenovat velmi důležitou situaci s letenkou a hotelem, žádám o area code do Limy. Podle operátorky je 1, v hotelu mi řekli 14. Co z toho je správně? Operátorka tvrdí, že má pravdu českej Telecom a že v hotelu (přestože je v Limě) nevěděj, co plácaj. Můžu si tedy hovor objednat hned? "Jistě, vytočte si 0132!" Zuřím. Číslo je samozřejmě z automatu nepřístupné. Vsadím se, že by mě systém stejně přepojil k té samé operátorce.

Vtípek se nezdařil... Uvidíme příště...

Lezu na sámošku. Uprostřed přeplněné panelové šedi se přede mnou otevírá naprosto prázdá černá planina. Chvíli sedím a pozoruju sídliště, jednotně blikající modrým světlem. Koukám, jak se dá zmizet ve stínu. Stále si myslím, že jsem moc na očích. Mým dalším cílem je dvoupatrová budova garáží. Ještě větší prostor. Pozoruju člověka dole pode mnou, kráčí ztichlou ulicí, má dojem samoty, naprostého odloučení. Přesně tak jsem kráčel před půlhodinkou já a cítil se kyberpunkově, nenápadně a nepozorovaně. Přesně tak mohl někdo v klidu sedět na střeše, klátit nohama a bavit se nade mnou jako nad filmem.

Mám dojem, že jsem moc vidět. Ležím na střeše a vykukuju jedním okem. Chvíli bloumám po černém asfaltu a přemejšlím o kyberpunku. Cítím se sám. Bylo by to něco jiného, kdybych sám nebyl? Vždycky jsem si myslel, že kyberpunk je o samotě, že budoucnost je mrazivě bezlidská a izolující. Teď poznávám, že kyberpunk o samotě není. Je o společnosti. Vlastně nechápu, jak jsem si někdy mohl myslet něco jiného. Je hlavně a především o společnosti. Lezu dolů.

Koukám zpátky na střechu z pozice, na které byl před chvílí ten chlápek a zjišťuju, že bych nemohl být vidět ani kdybych nacvičoval sestavu jihoamerických lidových tanců.

Mám kašel, šíleně se potím, všude je tma a ticho. Škrábu se na balkón a vychutnávám si jediný skutečný zlom v tomhle příběhu - strkám do dveří, a jsem v teple obýváku. Sedám si před klávesnici. Hokej v televizi už skončil.

Tehle zlom mi pořád nejde z hlavy - za několikacentimetrovou zdí končí těch pár krychlových metrů, kterým říkáme domov a začíná neosobní panelová šeď. Neosobní a nehostinná pro každého. To je myslím problém sídlišť. A snad jej pro sebe řeší i urban-adventureři, kteří jsou doma na střechách, v konstrukcích mostů a na špičkách výškových budov.

Asi nejsem pro tuhle zábavu ten pravej člověk. A Nymburk není asi to pravé místo pro urban adventuring. Nemám tu drzost vlézt někomu až na balkón, protože je dost možné, že bych byl jeho majitelem pozván dál a požádán, ať příště navštěvuju své známé dveřma a ve dne. Nejsem na tom asi dost fyzicky dobře na to, abych šplhal po hromosvodech a skákal dva metry do výšky. Nemám asi žaludek na to, abych lezl stokama. A předně - málem jsem usnul nudou. A myslím, že vy, při čtení téhle reportáže, nejspíš taky.

KANGAROO

10. 5.1998, 15:48:00

P.S.: Tohlecto byl popis osamoceného běhu po střechách. Pokud vy sami máte nějakou grupu, která něco takového provozuje, nebo byste se chtěli přidat a zkusit to ve skupince, ozvěte se mi prosím na mejl kangaroo@hysteria.sk!

Zpátky na článečky...

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek