A ODKUD BUDETE DOVÁŽET...

...NÁS?!?

„Není pochyb o tom, že český stát je na huntě. Alespoň to všichni zcela otevřeně přiznávají. A druhým dechem dodávají, že oni za to samozřejmě nemohou. A opatrně prstíkem ukazují na druhou stranu. Není také nic jednoduššího, než shodit vinu na zloděje a podvodníky. Po velkých slovech se politici opatrně začínají ohlížet po sousedních zemích a všude hledají „zaručený a nejlepší recept“. A snaží se přilákat „zahraniční kapitál“. Ale proč je český národ tak rezignovaný? Proč podlézáme a uplácíme, kde je to jen možné? Proč nevyvíjíme žádnou iniciativu? Odpověď je přeci nad slunce jasná – jsme znechuceni politikou předchozích vlád.“

Posadili mě do třídy s pětadvaceti podobně vyděšenými dětmi. První den se všechno zdálo přesně podle mých představ. Noví kamarádi, milá paní učitelka, naděje na další vědomosti a poznatky, radost z ohromné dospělosti šestiletého dítěte.

Druhý den začala už opravdovská škola. S chutí jsme ji poznávali a paní učitelka mezitím poznávala nás. Během několika prvních dní nás zvládla mistrně odhadnout a roztřídit do mnoha rozličných kategorií. Šikovní a hodní, zlobiví a hloupí, opoždění, sociální, počůrávající se. Šikovní a oblíbení mají nárok na výhody, zlí a hloupí musí dostávat poznámky a zůstávat po škole. Tak to chodí, výchova, vážení přátelé. Jakákoliv odlišnost se trestá. Čteš rychleji než ostatní? Udělal jsi něco navíc? Postav se a zůstaneš stát, než si to rozmyslíš. Rozumíš?!

Cejch blbečka se mnou putoval dál k jiné třídní – do třetí a čtvrté třídy. Učitelky si mezi sebou dokáží vyměňovat zkušenosti. Je úplně blbej a strašně votravuje. A hlavně ho posaď někam daleko od těch předchozích dvou.

Další dva roky teroru.

„Cos to proboha nakreslil za pohádkovou postavičku?!“

„To je král všech nestvůr, paní učitelko. Na hlavě má korunu a na rameni netopýra.“

„Cože?!? To nemůžeš udělat něco normálního? Třeba Křemílka a tamtoho druhýho? No podívej se na Janičku! Tohle je absolutně blbý a navíc – proč má tu hlavu tadydlec širší?“

„Má ji otočenou doprava.“

„Kdo ti řek, že má mít otočenou hlavu? Slyšeli jste to, jak je drzej?! No počkej, já to řeknu rodičům na rodičáku.“

Šípek má průsera a pořádnýho. A taky napsal ze školy v přírodě domů, že jsme v noci nemohli na záchod. Domů ale prej nic nedošlo, neměl to psát na koresponďák...

Z prvního stupně základní školy jsem odcházel s pocitem nejhoršího člověka na světě. No, možná spíš druhého nejhoršího – po naší třídní.

Druhý stupeň a stále ty podobné absurdní monology. Hlavně nevybočuj, nehluč, neprojevuj svůj názor. Neměj žádnou iniciativu, to se nevyplácí.

Vlastně je to docela absurdní divadelní scéna: člověk v přední části jeviště se zoufalým způsobem snaží upoutat pozornost znuděných diváků. Když se mu to nepodaří, naštve se a potrestá diváky – má na to právo. A pokud se diváci nudí, či si chtějí vyměnit několik názorů, šlehne po nich dlouhým bičem svého jazyka a požádá je, aby zopakovali přesně několik posledních odstavců jeho nadrilovaného scénáře. Šli byste do takového divadla? Vydrželi byste v něm sedět šest hodin? Nechat se ovládat egoisty a nedozvědět se téměř nic, co by mohlo být zajímavé nebo potřebné? Co by s vámi udělalo jedno posezení v takovém divadle? Co by s vámi udělalo devět či třináct let takovéto každodennosti?

Ptáte se ještě, kde se v lidech bere nechuť k iniciativě? Proč se chovají jako stádo a většinou zůstanou raději sedět doma před televizí, než aby vyrazili dotknout se živé kultury, skutečného života? Aby hledali pravdu? Aby něco vytvořili, ne pouze konzumovali? Aby se zajímali o to, kde žijí a co se kolem nich děje?

Střední škola se zdála být vysvobozením a odměnou za tolik let odpírání konformity. Avšak i zde jsou učitelé, kteří berou mladým lidem iluze. „Neupozorňuj na sebe, Šípek, příliš vyčuhuješ. S tím budeš mít problémy,“ byl můj první středoškolský poznatek ze světa fyziky.

Mohl bych pokračovat dál a dál, ale základní princip je jasný. Být konformní, nemít žádný názor, nevyčuhovat, abych nemusel na nic odpovídat, neptat se, aby se člověk neztrapnil (nebo aby neztrapnil učitele) – hodilo se to totalitnímu režimu, ale v demokracii by to mohlo být trochu jinak, nemyslíte?

Jak z toho? Základním – a bezpochyby důležitým – prvkem jsou učitelé.

Jací by podle mě měli být učitelé? Znám několik pedagogů ze Spojených států – myslím, že se od většiny svých českých kolegů liší v jedné zásadní věci – jsou daleko otevřenější novým myšlenkám. Pokud se učitel například na něco ptá studenta a on odpoví něco jiného, než je standard, větší než malé množství českých kantorů reaguje otrávenou větou typu: „No to taky, ale tohle zrovna jsem nemyslel...“ Americký profesor zajásá a ocení originalitu nápadu. Význam této metody naštěstí už pochopili i osvícenější čeští učitelé.

Pedagog by měl mít také správný vztah k žákům/studentům. Neuráží žáky vyšších ročníků základní školy, když je někdo tituluje „děti“? A neuráží studenty středních škol, když jim profesoři tykají, zatímco oni sami si nechávají vykat?

Správný učitel by samozřejmě měl být spravedlivý, zábavný, ne však příliš „ulítlý“, společenský, zodpovědný... sami si jistě další vlastnosti přidáte a mnoho dalších jich najdete v učebnicích pedagogiky.

Učitel od slova učit. Učit... Jak? Proč by měla každá hodina vypadat stejně? Proč by měli studenti sedět v lavicích ve třech řadách a tupě vnímat často znuděné či nudící představení? Proč by nemohli sedět třeba v kruhu, interagovat spolu, diskutovat? A co spolupráce v malých skupinkách? Brainstorming? Počkej, počkej, to by určitě znamenalo to jejich věčný vykecávání? A vás nezajímá názor studentů? Vás nezajímá, co chtějí sdělit světu (pokud se to neodnaučili během mnoha let drilu)? Pokud ne, jak je potom má zajímat to, co jim chcete sdělit vy?! A navíc – jestliže zaujmete jejich pozornost, budou se bavit k tématu. Je přirozeně jednodušší držet se starých osvědčených metod. Ono se toho víc stihne a nejsou alespoň kázeňské problémy. Zde je však spíše více prostor pro samotné učitele, než pro ministra.

Ale jak zajistit, že na školách budou skutečně kvalitní vyučující? Jak je vůbec zajištěno, že nevyučují sexuální devianti, egoisté, lidé přehlíživí a se snahou urážet ostatní? Podle mého názoru by měli všichni pedagogové dělat pravidelně alespoň pohovor s psychologem. Není většího průšvihu, než když se zjistí, že učitel, pár desítek let se držící ve své stále stejné pozici, vychovával děti například k rasismu, protože jej považuje za správný. Nebo profesoři, kteří o svém oboru nic nevědí a celou hodinu nervózně pošilhávají do učebnice. Či lidé, kteří vlastně nikdy učit nechtěli a chtěli se živit uměleckou fotografií a na studenty zuřivě křičí, aby si alespoň částečně uvolnili své napětí? Vynásobme například čtyři třídy, které náš psychotik učí každý rok, třiceti žáky a deseti lety. Půldruhého tisíce zdeformovaných lidí! Investice do správného síta, která by se vyplatila.

Máme se bát toho, že by množství učitelů testy neprošlo? Ale staří zkušení kantoři přeci zestárnou ještě víc a časem vzdají svůj job na téhle planetě vůbec – kdo je nahradí? Čím je pro mladé lidi učitelství atraktivní? Iluze o předávání vědomostí a výchově mají a nejšílenější z nich jsou schopni překousnout i vidinu mizerného platu (proč mají začínající učitelé často mnohem nižší platy, než jejich unavení předdůchodci? Že by zatím měli málo zásluh?). Alespoň nebrzdit jejich nadšení. A podporovat je! Naštěstí existuje spousta fungujících důkazů o tom, že alternativa JE možná.

Ovšem zdá se, že většinou o ni není zájem. Někdo se bojí, aby se mu výuka nevymkla z rukou a studenti ho neudupali, někdo už nechce měnit své zaběhnuté postupy. Někdo je prostě líný. Ono vlastně není proč něco měnit. Takhle to funguje, tak proč se pouštět do nějakých takových experimentů?!

Záleží i na celkové atmosféře školy. Některé školy se cítí velmi elitně a například protidrogová osvěta se na nich vůbec neprovádí, protože s drogami přeci jejich studenti nemohou mít problémy! Na jiných školách panuje důvěrné a přátelské prostředí – studenti jsou se školou mnohem více spjati a mají i prokazatelně lepší výsledky.

A kde se přece jen najdou iniciativní studenti, profesoři i chápaví ředitelé, postaví se do cesty klasicky peníze. Systém přerozdělování financí ve školství je zcela absurdní. Například chce-li škola prodat starší knihy do antikvariátu a za utrženou částku nakoupit nové učebnice, musí těch pár stokorun odvést do státního rozpočtu, odkud dostane nazpět částku mnohonásobně nižší. Se sponzorskými dary je situace obdobná. Iniciativa se přestává vyplácet i samotným školám. Jako každému?

Co bych tedy dělal já v roli ministra školství? Podporoval bych iniciativy studentů i profesorů ve školních radách, snažil bych se zpřístupnit informace o moderních metodách vyučování, zavedl povinné psychotesty pro učitele a změnil systém financování (zde není nutné přidávat další peníze, pouze vyladit systém), upravil platové ohodnocení učitelů (zde by to nějaké peníze navíc chtělo), nechal psychology a pedagogy zpracovat jakýsi etický kodex pro učitele, který by nesměli překročit, aby neohrozili osobnosti studentů. Není toho moc, není toho málo. A hlavně – výsledky na hrubém domácím produktu vyjádřeném v miliardách korun by patrně nebyly zřejmé ještě v tomto volebním období.

Ale nadšení a iniciativní mladí lidé se bohužel zatím nedají dovážet z Evropské unie.

Honza Šípek,

04.03.99 2:16:39

Tento článek citoval student Hynek Hanke ve svém textu České ąkolství se uľ nemá kam dál rozkládat v Britských listech

Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek