V čem internet modifikuje koncept výchovy a vzdělávání

Je nepochybné, že každá nová technologie má dopady do všech oblastí, ve kterých se začne používat. Vzpomínám si na odpor školy vůči plnicím perům a poté kuličkovým tužkám: dopad byl vlastně ten, že nám je co nejdéle zakazovali. Kult krasopisu a z něho plynoucí možnost děti terorizovat se tehdejší škole jevila mnohem důležitější než pozoruhodný civilizační přínos, že akt psaní se díky těmto drobným a levným vynálezům stával možným takřka kdekoli. Škola tedy šířila alfabetismus, ale jen za podmínky, že si nad ním zachová totální kontrolu.

Když nakonec škola tento zápas prohrála, nejenom že ze tříd zmizely kalamáře, ale vlastně nebylo nutné kvůli domácím úkolům přizpůsobovat domov škole, a naopak škola se musela přizpůsobit okolnímu "laickému" světu.

Na poměru sil mezi školou a těmi, kvůli nimž tu byla, se nicméně příliš mnoho nezměnilo. Škola začala o to více bazírovat na další ze svých forem násilí na dětech, na pravopisu (což do jejího mocenského pole vtáhlo i velkou část dospělých).

Nástup plnicích per a kuličkových tužek tedy tehdejší školu jen pošimral a jejího zatuhlého ducha příliš neprovětral. Možná, že k tomu ještě nebyla zralá doba. Tato imunitní reakce školy nicméně naznačovala, že nové vynálezy ohlašují i možný příchod odlišného, liberálnějšího klimatu. Byla to vlastně nenápadná diverze "imperialismu" do "tábora míru".

Jsou nicméně technologie, které v některých oborech - a dokonce v civilizaci jako celku - tak nápadně koincidují se zásadním převratem v životním stylu společnosti, že se přímo vnucuje vidět v nich spouštěč nebo dokonce hlavní příčinu této proměny. Tofflerovi rozlišují tři takové s novou technologií korelující zlomy: první vlnu spojenou s nástupem pluhu, druhou s parním strojem a třetí s novými médii.

U plnicích per a kuličkových tužek nešlo o to, že by se jimi psaly zcela nové myšlenky, ale že negramotného žáčka v moci školy posouvaly směrem k roli gramotného, na škole nezávislého občana. McLuhan upozornil, že na poli komunikačních vynálezů zdaleka není rozhodující to, že se jimi sdělují nové obsahy, ale že daleko silnějším poselstvím se stává samo médium tím, jak radikálně mění komunikační situaci a tím celý náš život. Tento princip neplatí jen pro vynálezy čistě komunikační a je třeba jej rozšířit na celou sféru jakýchkoli instrumentů. Svým studentům sociální ekologie rád zadávám jako seminární práci nebo ještě lépe skupinovou sehrávku vybavovat si, co všechno se změnilo například s rozšířením svíčky, zápalek nebo jízdního kola. Tyto vynálezy neslouží primárně komunikaci, nicméně výrazně mění podmínky a styl našeho jednání.

Jakkoli mohou znít zajímavě, všechny takovéto a podobné úvahy hrozí technologickým determinismem, tedy konceptem pouze jednosměrného působení techniky na člověka. Připomeňme si proto i některé skutečnosti, které tuto představu zásadně narušují. Tak například řada vynálezů byla známa daleko dřív, než je vlna zájmu o problému, k jehož řešení dokázaly přispět, vynesla na scénu. Knihtisk by nejspíš neměl takový raketový start, kdyby nebyl posloužil šíření bible v živých jazycích, což znamenalo narušení monopolu kléru.

Dalším takovým zásadním korektivem technologického determinismu je vědomí, že možnosti užití nějakého nového výtvoru nikdo nikdy plně nezná předem, a to ani sám vynálezce nebo výrobce. Kdo mohl tušit, že zápalky se stanou oblíbeným prostředkem k blokování zámků v domovních dveřích? Nebo: kdo předvídal, že levný malý počítač, který bude ovladatelný ženami a dětmi a nebude takřka vůbec používán k výpočtům, bude "pro lidstvo" neskonale přelomovější než monstrózní sálové počítače vojáků a vědců? "Dopad" se vždy děje za účasti těch, na které dopadá. Vzpomeňme na novozákonní příměr o semenu-slovu, které padá na skálu, do křoví nebo na úrodnou půdu.

Také nejsilnější komunikační prostředek současnosti, internet, vznikl původně pro něco jiného - měl zabránit kolapsu komunikací v době vojenského konfliktu. Tím, čím je dnes, udělali internet jeho uživatelé.

Dokud nějaký vynález zůstává v rukou těch, jimž je původně určen - což bývají ti, kdo na to mají -, zůstává i opouzdřen duchovní sterilitou. Když se ale dostane do rukou plebejců, začnou si s ním hrát. Skutečný rozvoj zaznamenala fotografie nebo počítače ve chvíli, kdy se staly hračkami pro lid. Právě tím, že se přístroj přizpůsobuje omezeným znalostem laiků, začíná být chytřejší. Přístroj užívaný pouze chytrými odborníky zůstává vlastně hloupý: chytrost se z nich do něj nepřestěhovává.

A nejen to: když si nějaký přístroj již svou nákladností a/nebo obtížnou ovladatelností vynucuje jenom původně míněný způsob užití, tato vážnost zase podvazuje uživatelskou imaginaci. Koláže bylo možno vymyslet, až když byly k dispozici novinové reprodukce - z olejomaleb slavných mistrů by je asi nikdo nesestavoval.

Každá nová technologie tedy v sobě skrývá celý vějíř možných rozvojových trajektorií. To, které z těchto trajektorií budou objeveny-vynalezeny, záleží na tom, do jakého typu prostředí nový předmět vstoupí - je-li to například prostředí "uzavřené" (sešněrované regulemi, rigidní) nebo "otevřené" (hravé, tvořivé).

Je přitom nesporné, že některé předměty v sobě možnost tvořivého užití mají daleko více zjevnou než jiné. Tak například pravítko našlo ve škole mnohem bohatší uplatnění než podobná rýsovací pomůcka - trojúhelník: pravítkem se bije přes ruce, žáci s ním o přestávce šermují, užívají ho jako malý katapult nebo se s ním mohou drbat na zádech. Všimněme si ale, že všechna tato alternativní užití jsou ve škole tabu. Tedy: ve škole, jaká nám před očima - naštěstí - zvolna zaniká. Zaniká totiž i civilizace, která si zakládala na tom, že její nástroje jsou určeny pro jedno - a žádné jiné - užití.

Kutilská vynalézavost se výjimečně připouštěla u opraváře, tedy tam, kde naplánovaná funkce zkolabovala, pluralita funkcí však nebyla zahrnuta ani v návodu k řádnému použití, ani ve školních osnovách. Mechanistická civilizace jako celek byla chytrá díky tomu, že vyráběla hloupé nástroje pro hloupé - v hlouposti udržované - uživatele. Hloupost ve smyslu netvořivosti byla vlastně vydávána za jedno z kritérií vzdělanosti.

Bez této interpretace "dopadu" technologie jakožto obousměrného - dialogického - a radikálně otevřeného procesu bychom nemohli realisticky odpovědět na otázku, jak vynález internetu modifikuje výchovu a vzdělávání. Internet se mohl zrodit teprve tehdy, když škola ve smyslu pásové tovární výroby hloupých uživatelů hloupých nástrojů začala končit. Internet je technologie, která vychází z otevřené společnosti a otevřenou společnost zároveň rozvíjí.

Zásadní převrat v životě civilizace není tedy pouhým automatickým důsledkem nástupu nové technologie. "Doba" (duch doby, nositelé nové vize) si žádá nové funkce, dosud zakrnělé nebo potlačené, která bude vtělena do nového předmětu (až po celou novou technologii). Tohoto předmětu pak bude "doba" užívat jako svého erbovního komunikačního prostředku, stane se jejím triumfálním symbolem, někdy i trojským koněm, bude zdrojem jejího bohatství, ale také ohrožení, fetišem a někdy i drogou.

Pokud žádný předmět kýženou funkci dostatečnou měrou naplňující ještě neexistuje, "doba" na jeho vytvoření vyhlašuje společenskou objednávku. Onen předmět si vysní prostřednictvím svých utopiků - ovšem předmětné realizace těchto snů se obvykle autorům vymknou z rukou a nabídnou odlišné funkce, nečekané možnosti využití i zneužití, které zase inspirují nové snílky.

Vidíme, že vztah příčiny a následku je v tomto aktuálním chápání rozpuštěn do složité a navíc dynamicky proměnlivé sítě. Pojetí vztahu technologie a společnosti se proto musí vyvarovat dvou extrémních polopravd. Jednou z nich je historicky starší představa o duchu, který ze své vůle, intuice nebo "vývojových zákonů" diktuje "hmotě", jaká přání mu má plnit. Jakkoli je dnes tento model ze všech stran cejchován jako idealistický, podvědomě se jím řídí většina veskrze materialistických plánovačů. Druhý - dalo by se říci modernější - extrém, podle něhož dále nevysvětlovaný nástup technologických fakt vyvolává dopady na zbytek světa (pro tento přístup dokonce vznikl nový vědní obor, technological impact assessment), funguje jako soudobý mýtus, kterým si dnešní lidé snaží vysvětlit, proč jim doba ujíždí pod nohama a čeho všeho jsou bezmocnou obětí.

Model vztahu těchto dvou sfér, který autor považuje za vnímavý vůči realitě - včetně jejích potencialit - a zároveň působící jako pobídka k občansky zodpovědné tvořivosti, by se dal přirovnat k jakémusi pingpongu mezi lidským duchem a technologiemi: při každém přeletu nad pomyslnou sítí mezi těmito dvěma spoluhráči se míček mění - "dopadá" zásadně modifikován tím, kdo jej svou pálkou zachytává. Poněkud obecněji by se dalo říci, že pro tento vztah se nehodí model boje nebo práce, ale model hry (přesněji řečeno: hry nesoutěživé, reflektující a měnící svá pravidla v závislosti na kontextu, hry "měkké").

Takovýto druh vztahu mezi dvěma entitami se v metodologii vědy nazývá "cirkulární". Připomeňme i pojem "hermeneutický kruh". Nejde ovšem o uzavřený - a tedy bludný - kruh, ale spíše o "růstovou spirálu".

V zemích, jež se hlásí k idejím otevřené společnosti, není možné otevřeně bránit nástupu technologií, které v takovéto společnosti řadou svých vlastností umožňují intelektuální emancipaci, větší svéprávnost a rozšiřování a propojování komunikačních polí. Pokusy tu ale jsou. Jsme toho opakovaně svědky v Číně, která totalitu "léčí" pečlivě kontrolovaným konzumem, nicméně měl jsem v rukou - coby krátkodobý člen posuzovací komise - projekt výzkumného úkolu financovaného naším ministerstvem kultury, jehož cílem de facto bylo zkoumat možnosti zavedení cenzury internetu pro mládež.

Popis tohoto vztahu u nás musí odlišit internet pořád ještě vstupující do škol a jeho již dlouho vzkvétající roli v mnohem širším a v podstatě neviditelném procesu neformální výchovy a vzdělávání, jehož je institucionální škola malou součástí.

V našich školách od mateřských po vysoké a od státních po soukromé pořád ještě převažuje duch odcházejícího civilizačního modelu - jsou pojaty jako výroba vzdělanců, výuka je rozsekána do jednotlivých mezi sebou nekooperujících předmětů, oceňuje se měřitelný výkon, jednotlivci se řadí do škál podle takto naměřených výsledků, školy na sebe navazují jakožto stále "vyšší" stupně, své studenty si předávají z ruky do ruky a nejvíce u nich cení, jak je "nižší" stupeň připravil na "vyšší", škola je tak samoúčelem, osoba a osobitost žáka rušivým elementem, paměť úhlavní mentální schopností...

Čím méně se ta která škola odpoutala od tohoto civilizačního paradigmatu, tím více pociťuje internet jako hrozbu. Některé školské instituce se předjímavě brání tím, že internet před vstupem do školy mentálně sterilizují, tedy vlastně jej redukují na osvědčené pomůcky postaru pojaté výuky jako slovník, encyklopedii, kalkulačku, rýsovací prkno a další instrumenty, které škola dokázal zbavit podvratných funkcí a tím i přitažlivosti a tajemnosti. Tak vypadal například projekt skupiny pedagogů na zavedení internetu do veřejné knihovny, který jsem měl v rukou coby posuzovatel jedné grantové agentury. Žádal velké množství finančních prostředků na nákup hardwaru a softwaru, o možnostech aktivního zapojení mladých lidí například v podobě vytváření sítí, tvořivého hledání a podpory občanské společnosti ve městě však v něm nebyla ani zmínka.

V čem jsou všichni ti zplozenci staré školy tak neomylně citliví na možná ohrožení jejich zatuchlého bydla internetem? Přichází se zcela jinou strukturou ani ne tak psaní a čtení jako hlavně vyhledávání. To se stává základním procesem - schopnost hledat je ceněna nejvýš, nedohledně vysoko nad pamětí, která se z velké části přenechává technice. Internet ruší hned několik kontrolně-cenzurních institutů a místo nich ponechává buď libovůli nebo novou ostražitost. Přenáší zodpovědnost autorovu i čtenářovu na ně samé. Podobně jako plnicí pero a kuličková tužka posouvá celoživotně infantilizovaného školáka směrem k roli na škole nezávislého, postupně dospívajícího občana.

Agramatismus. Avantgardistický zánik velkých písmen a koncových teček. Joyceovský proud. Lettristické hříčky. Hypertextové bludiště odkazů. Možnost zpětně měnit cokoli. Náhlé mizení po roky dostupných textů. Nečekané přežívání jejich torz v zásobnících vyhledavačů. Konec Nihil obstat, cenzury, redakčních rad, oponentských posudků, filtrů, dveří a dveřníků, klíčů a klíčníků - ale také nové filtry, paswordy, firewally, sebeprožitek cybernadlidí. Mění se koncept času, není minulost, není budoucnost, je permanentní přítomnost vyšívaná stylizovanými připomínkami minulosti a předtuchami budoucnosti. Upoutat pozornost a zemřít.

Je to jako v dobrodružném životě: vše nezajištěno, vše otevřené. Je to jako v nadějeplném životě: za každým rohem může být nález, dárek, objev, spasitel. Je to jako ve snu: žádná skutečný katastrofa nehrozí, stačí se probudit.

Učitel a vychovatel tu obstojí leda jako někdo, kdo vám dá dobrý tip, kde a jak hledat. Přesněji řečeno: kde a jak sám/sama hledat. Chodit po něčích - dokonce i po vlastních - vyšlapaných stopách je nuda. Není předem daná nerovnost, vymezená rolemi Učitel/Žák. Zato je permanentně proměnlivá nerovnost, kdo líp, rychleji, zajímavěji hledá/nalézá. Není ale hledačů an sich. Úspěch hledání se odvíjí od otázky. Otázka je bezmocná, pokud nenajde šťastnou formulaci. Formulace složená z klíčových slov a z vysokých abstrakcí je nešťastná, neboť plodí záplavu jalovostí. Musíte umět nalézt kombinaci slov, jaká byste chtěli slyšet, nesených dikcí autora, který možná není. Vy ho musíte umět slyšet - nebo halucinovat. Je-li v dosahu vyhledávače jeden jediný, on vám ho v zubech přinese.

Výchova a vzdělávání za pomoci internetu se tak stává poutí, niterným divadlem, ve kterém fragment monologu náhle způsobí výtrysk dialogu.

Není to prostor organizovaný opticky: odnikud není přehled, každý pokus o výčet vzápětí ztrácí na platnosti. Tento prostor je organizovaný podobně jako slepecký, hapticky: kdekoli můžete narazit na cokoli. Navíc při návratu nemusíte nahmatat tamtéž totéž. Nepřehlednost, nečitelnost, labyrintovost není okrajovou patologií, ale základním stavem tohoto světa nových médií. Úspěšný průchod - nalezení toho, co jste nejspíš nehledali, ale co vás těší možná víc - je jediným "vysvědčením". Internet tedy nemá "dopad" na výchovu a vzdělávání své epochy: on jimi je.

Na závěr popíšu stručně opět jednu zkušenost, která je v tomto radikálně proměnlivém světě užitečnější než zobecnění. Nabídl jsem dvěma vysokým školám, na kterých vyučuji sociální ekologii, že budoucí architekty a budoucí divadelníky pozvu k internetové škole kritiky veřejného prostoru, který ti první tvarují a ti druzí naplňují děním. Obě školy postupně tento nový on-line předmět zamítly. Našel jsem několik studentů, kteří již měli své vlastní zdařilé www-stránky, a spojil jsem se přímo s nimi. Podařilo se mi získat malý grant, který mi umožňuje jednou měsíčně do volné koalice několika takovýchto studentských výtvorů (především http://www.ideon.cz/ a http://www.archinet.cz/) nabízet Kurz problémového vnímání - problémové fotografie veřejných prostor doplněné slovním komentářem. Našel jsem studentku, která klopotné genezi tohoto projektu věnovala svou bakalářskou práci. Potěšilo mě, že nejdůležitějším rysem celého projektu pro ni je, že je to pokus o reformu vysokoškolského studia zvenčí a zdola.

Těžiště výchovy a vzdělávání tak internet přesouvá tam, kde vlastně vždycky doopravdy bylo: k těm, kdo se chtějí vychovávat a vzdělávat mezi sebou, v horizontálním partnerském dialogu, ve kterém není předem daný rozdíl mezi učiteli a žáky.

Bohuslav Blažek

zvukový rozhovor s Bohuslavem Blažkem najdete v archívu Dračí studny
debata | další článečky

------------------------------
Š Kangaroo's Homepage
1998 - 2003
Kangaroo's Homepage