Copyright Kangaroo Soft 1999 (Kangaroo a Moulin)
poslední aktualizace
nápady, připomínky -> kangaroo@eldar.cz
Mapa stránek
Do zásoby představ a rekvizit, z nichž si autoři vědeckofantastické literatury budují svůj (prý dokonce soběstačný) svět, sahá Ondřej Neff s chutí odborníka. S podobným potěšením, s takým básníci vzdělávají rodnou mluvu, konstruuje si různá ta „grava", „ilusiny" a jak se vůbec všecky ty vehikly mají jmenovat. Jde však dál — směrem k travestii. Jakub Nedomý, jenž tu ve třech povídkách a v epilogu vypráví svůj životní příběh, není zrovna hrdinský typ. Zkrachovalý uprchlík z hornického transportu, šejdíř žijící z turistického ruchu, „autentický průkopník" mimo vlastní vůli a hrou osudu. A tak mu dal autor promlouvat ve zvláštním slangu „budoucnosti" Zblejskla mne, sotva jsem vstoupil... a třebaže mě svýma očima laserákama snímala snad jen setinu vteřiny, přečetla si mě do poslední zákruty DNK, co mám v malíčku levé nohy ... Přehání se tu z radosti nad polidšťováním velkých — v tomto případě technických — věcí. Že už je však někdy té „nefalšované" měsíčniny opravdu dost, dokládá povzdech z jiného místa knížky: „... musím aspoň někdy v tomhle vyprávění ukázat, že jsem v podstatě vzdělanec ..." Zřejmě spíše než ke Kubovi je třeba vztáhnout tento povzdech k autorovi.
Konfrontace malého a velkého světa neposloužila Ondřeji Neffovi jen k vtipu ve sféře stylistické (srovnej tradičně českého Kubu s představou o dobyvateli hvězdného prostoru). Humor má v jeho povídkách významné místo a více podob. Vtip je už v názvu: zatímco zvyk vztahuje „měsíc" k časovému vymezení fabule, u Neffa je „fantastická" verze. Vytrvale zaměřuje autor pichlavou ironii i k aktuálním společenským a politickým souřadnicím. Zde si právem nalezne vděčné a připravené publikum: třeba úvodní scény vzpoury v dole nebo praktiky hnuti Nové Hranice si to zaslouží.
Neffova knížka nese ještě jakýsi generálnějšÍ smysl. „Někdo je alergický na celer. Mně naskočí pupínky, když uslyším vznešeně formuJovaný heslo," praví o sobě Kuba a zároveň se hlásí o „práci bez omáčky žvástů." Nepokrytě se tak řadí do rozlehlé galerie plebejců, kteří světem velkých dějů či programů, často tak krutým, pronášejí záplatovanou (leč čistou) zástavu lidství. Typ možná věčný, rozhodně hojně exploatovaný českou literaturou našich let a silně přítomný v národním vědomí. Zda reprodukováním této kulturní představy odpovídáme na společenskou situaci, nejsem si jist. Ovšem Ondřej Neff si kladl tentokrát skromnější cíl.
Pavel Janáček Zemědělské noviny, 27.2.1987