Hudba může zastavit čas

Ondřej Štochl, Honza Rybář, Tomáš Pálka a Roman Pallas jsou skladatelé. Skládají hudbu, kterou byste možná označili za vážnou, dneska se jí říká soudobá. Ze začátku se zdálo, že jim budu jen stěží rozumět. Baví se téměř jenom o skládání, o hráčích, o dirigentech, mluví v podivných metaforách. Rozebírají styly, postupy, děje a struktury, ale vlastně tak, jak by je rozebírali malíři, spisovatelé nebo básníci - jenom mluví ve mě neznámých pojmech. Tito pánové navíc - přes veškerý svůj individualismus - založili skladatelské sdružení, jehož cílem je co největší souběžnost, sbíhavost, doplňování - cizím slovem Konvergence.

Konvergence: Jan Rybář, Ondřej Štochl, Tomáš Pálka a Roman Pallas

Sami navštěvujeme koncerty vážné hudby a vadí nám fakt, že jsou doslova přebité kontrastem, který škodí vyznění skladeb - jedna překáží druhé. Proto chceme dělat koncerty, které mají co nejvíce společných jmenovatelů, objasňuje vznik Konvergence Ondřej. S rozvahou jemu vlastní naznačuje, že i sdružení je postaveno tak trochu na principu skladby - že jeho čtyři členové zastupují protikladné temperamenty, které se ale můžou doplňovat, a vytvářejí tak souznění. Najít styčné plochy, spojitosti a tak tvořit koncerty. Ne na základě rozdílných vizí, vysvětluje Tomáš.

Ondřej Štochl je hlavou sdružení a taky nejvíc mluví. Proplétá ruce, myšlenky vyslovuje pomalu a promyšleně (ale umí říkat drsné věci s odzbrojující otevřeností). Když řeknu, že je na něm něco aristokratického, trochu se zlobí, ale prý to slýchá často.

Jak taková skladba vzniká? U popu je základem jednoduchá chytlavá melodie, tady složitá struktura. Na začátku je samozřejmě nápad, ale to není všechno, varuje Ondřej. Pak nastává několikaměsíční - někdy i několikaletá - skladatelská dřina: Ta práce nevypadá tak, že by člověka políbila můza, ale tak, jako to kdysi dělal Hayden - ten tím byl pověstný - měl pracovní dobu od osmi do dvanáci a během těch čtyřech hodin komponoval a pak měl padla. Mě se nejlíp komponuje v noci: mezi dvanáctou a třetí ráno je to úplně ideální. Přes den mě napadají nápady, tak nad nima přemýšlim a přes noc je klid je zpracovávat, říká Tomáš. Nápad ale nemusí být jenom kousek melodie - může to být inspirace třeba geometrickým tvarem nebo zajímavou strukturou. Těžké si představit? Když přejedete rukou po vlnitém plechu, hrajete vlastně taky jeho strukturu. Asi si dokážete představit i zvuk kruhu, čtverce nebo vlnovky. A teď si představte katedrálu!

Právě ke katedrále - mohutné, důstojné, složité, a pro někoho možná nepochopitelné - totiž Tomáš soudobou hudbu přirovnává. Popmusic naproti tomu vytváří jednoduché prefabrikované domečky, jeden jako druhý.

Studoval jsem klavír na konzervatoři, skládání jsem měl jako koníček vedle toho a začalo mě tak bavit, že jsem pak přešel na skladatelství. Teď jsem v posledním ročníku akademie, říká Roman Pallas.

Skládání si podle popisu Konvergence představuju tak, že jednotlivé hlasy nástrojů různě vystupují napovrch, doplňují se, někdy spolu vedou boje, jindy dialogy. Každý takový skladebný princip lze ale docela dobře popsat i rozumem, dokonce matematicky, dá se vyučovat a cvičit. Tak taky začínal Ondřej - studoval skladby "stylových konců" (konec renesance, konec baroka, konec romantismu, pozdní Beethowenovy opusy) a na ně psal skladby vlastní - ve skutečnosti historické studie. V diplomové práci se věnoval "výpočtu intenzity souzvuku". Skladby složené bezvýhrady racionálně (jako když rýsujete na rýsovacím prkně obraz madony) jsou ale prý spíš pro odborníky. Všichni čtyři se snaží do skládání dát vlastní emoce, zachytit svoje rozpoložení nebo přístup ke světu.

U mě cesta ke komponování začala v prvním ročníku na konzervatoři, v dětství i v pubertě jsem byl spíš uzavřenější typ, který neuměl moc komunikovat. To komponování mi přinášelo možnost ventilovat svý pocity, ať už kladný nebo záporný, vysvětluje Ondřej. Na ostatní soudobá hudba působí spíš negativním dojmem, často se až divím... Ve mě to třeba vyvolá úžasnou náladu, mám z toho chuť tancovat, na někoho jinýho zase naopak drsně. To je zvláštní srovnávat. Já se taky snažim nějaký svý pocity do tý hudby dát, pak to na posluchače působí úplně jinak... přemýšlí Honza Rybář. Jeho tatínek byl taky skladatel, takže když se učil jako malý na klavír, začal už v osmi letech komponovat první skladbičky. Když ještě neuměl noty, zapisoval mu je táta.

Tohle je Honza Rybář, prý nejimpulzivnější z celého sdružení.

Dostáváme se ale už do oblasti úplně duchovní. Ze všeho nejvíc mě na hudbě fascinuje možnost deformovat vztah fyzikálního a psychologického času. V krajním případě ta hudba může bejt i taková, že člověk sice fyzicky v čase existuje, ale vůbec ho nevnímá. Hudba se může stát něčím, co není příběh. Obraz takovou moc nemá. Můžeš k němu přijít, všímat si jednotlivých detailů... Hudba může tohle zrušit. Člověk je závislej na tom, co právě slyší, nemůže slyšet to, co se ozve za pět sekund... Když je taková, není v posluchačově moci to vnímat jinak. Maximálně jí může nerozumět. Ondřej to ukazuje na příkladu jedné ze svých posledních skladeb - "Jang a Jin - perspektiva Tao": Jin a Jang, to jsou dva principy, který si odporujou, ale dokážou se doplňovat. Nejdřív zazní jeden, po pěti minutách druhej, po dalších třech minutách se vrátí ten první a takhle to je jako kyvadlo, až na konci splynou v jeden celek.

Je ale něco takového vůbec pro "obyčejného posluchače"? Může to vnímat člověk, nepoučený hudební naukou a nepoznamenaný klasickými skladateli?

Tomáš Pálka chtěl ukázat, že i skladatelé jsou normální lidé, kteří chodí do hospody. O čem se po třetím pivu baví? Třeba o provedení skladby Michala Trnky "Ozubená kastrující vagina", při němž měli houslisté na smyčcích natažené ústřižky kondomů, což vydávalo podivné zvuky.

Zralý autor musí podle mě několikrát vykonat cestu: jednak k vlastní představě, z níž se časem usadí určité jádro, které působí - i s časovým odstupem - tak jak chtěl. A od toho jádra zase vykonává cestu k posluchačům: snaží se jim to zpřístupnit. Když potom zjistí, že se od jádra odklonil, musí se vrátit. Když najde zdravý kompromis mezi rovinou, která je přístupná i lidem, kteří o hudbě nic nevědí, a svým tvůrčím záměrem, pak je teprve taková skladba schopná života. Pochopitelně to síto, ve kterém zůstanou neživotaschopné skladby, je strašlivě husté, snaží se slovy popsat svou práci Ondřej.

Zralý autor podle něj neřekne, že jeho pět let staré skladby jsou překonané, že je už úplně jinde - to by v nich nebyla obsažená skutečná esence. Počkej, sám jsi to ale o svých starších skladbách řekl, směje se Tomáš. Dokonalost je dovolena pouze bohům, ale není důvod, proč se k ní nesnažit přiblížit. Ale když my jsme ještě mladý a hledáme... povídá nakonec Tomáš.

slyšeli jste v Jitru kouzelníků na Rádiu Akropolis, 28. 2. 2004 (připravili Želvička a Klokánek; text a foto Klokánek - Nový prostor, 5. dubna 2004)

Záznam pořadu (59:08 / OGG Vorbis / 44MB)

Album Konvergence ke stažení!

• Roman Pallas - Serenáda
  (19: 28 | formát OGG Vorbis | 15MB)
• Tomáš Pálka - XI.
  (13:01 | formát OGG Vorbis | 9,6 MB)
• Jan Rybář - Meditativo e ritmico
  (12:21 | formát OGG Vorbis | 10 MB)
• Ondřej Štochl - Jang a Jin - perspektiva Tao
  (17:00 | formát OGG Vorbis | 13 MB)