Večerní jez
Schody
"Vystupovat, panstvo, konečná!" obrátil se k nemnohým cestujícím
pán za kontrolory, jediný v tramvajáckém. Zajíček si uvědomil, že dnes
ani neregistroval Přestup - ostatně proč by taky měl, zřejmě to bylo
zase jako už tisíckrát nebo víckrát jakési vplynutí do žlutavé mlhy
přechodní zóny, z níž pak koleje pokračovaly do opaleskujícího tunelu
prostoročasu. Viděl jeho hladké stěny okny, na nichž se v slzách
rozpouštěly poslední mrazivé květy a kapradiny. Rozkošnicky se protáhl v
očekávání nastávajících příjemností a přiměřeně věku i zřetelné obezitě
sestoupil na nástupiště, vedené několik decimetrů nad duhově měňavým
dnem tunelu. Vedle nástupiště levitovala dřevěná bouda, sloužící snad
kdysi k úschově nějakých tramvajáckých nezbytností. Teď se před ní
pasažéři seřadili do ukázněného zástupu. Zajíček se jako každý den musel
zasmát tabulce Cizím vstup zakázán, kterou sem nějaký nezkrotný šprýmař
v záchvatu humoru přitloukl. Vstoupil, pocítil jako obvykle lehký šok. Z
ramen mu spadla tíha nezvyklého těla, dvounohého, ustavičně labilního a
nesmyslně těžkého, vyžadujícího téměř plynulý přísun oxidovatelných
látek, na Zemi vesměs nechutných. Ve své pravé podobě, blížící se
nejspíše přerostlé stonožce, vyjel ven mezi kolegy, kteří prošli transmutátorem
před ním. Jako po každé proměně byli všichni lehce vzrušeni a brebentili
ultrazvukovou řečí, gestikulujíce několika páry noh najednou.
LUDVÍK SOUČEK, HIPPOKRATŮV SLIB
Náhodná ukázka od mojí maličkosti do nového týdne...
Mějte se hezky...