[ Nahoru ]

Mlha...

Vítám vás v novém týdnu. V poslední době se sám sebe ptám jestli je možné ještě v tomhle státě vymyslet něco absurdnějšího a šílenějšího než je realita která nás obklopuje. Zkuste si pustit například televizní zprávy. Policie obrací Ruzyňské letiště na ruby po poradě ministra vnitra s jakousi šamankou. Prezident naší republiky tvrdí že žádné ničení naší planety neexistuje, potažmo neexistují ani klimatické změny. Na závěr se dozvíte že kdesi v Českých lesích zmizela normální asfaltová silnice spojující dvě vesničky, aniž by si někdo něčeho všiml. Není to kouzelné?

"Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl."

Nikdo se nebude smát, Milan Kundera

Náhodná ukázka od mojí maličkosti do nového týdne.
 

Převzato: http://technet.idnes.cz

Vědci mění světlo na hmotu a zpět
15.2.2007 - Poprvé v dějinách fyzici nechali světelný paprsek úplně zmizet a potom ho na zcela jiném místě prostoru znovu „oživili“. V průběhu pokusu došlo k proměně světelného pulsu ve hmotu, která přenesla informaci obsaženou ve světle a poté se opět změnila ve stejný záblesk, jako byl na počátku.

Zní to neuvěřitelně, ale je tomu skutečně tak. Podle práce otištěné v únorovém vydání Nature se to výzkumnému týmu Harvardské univerzity pod vedením profesorky Lene Hauové opravdu podařilo. Není třeba v tom hledat žádnou magii, vědci jen využili zvláštností zákonů kvantové mechaniky.

Jak na to?

Nejprve světelný paprsek značně zpomalili a namířili jej na mračno silně podchlazených sodíkových atomů (asi dva miliony atomů). Poté světlo nechali zcela vymizet, přičemž informace v něm obsažená se přenesla do sodíkového oblaku. A přesunuli některé z atomů sodíku do jiného, vzdálenějšího sodíkového mračna, na které posvítili laserem. To dalo vznik novému světelnému pulsu, sice poněkud slabšímu, ale jinak stejných kvalit, jako byl ten předešlý. Podle profesorky Hauové se tak atomy, které zprostředkovávají přenos informace mezi oběma mračny, stávají v podstatě hmotnými kopiemi původního světelného pulsu.

Boseův-Einsteinův kondenzát

Podle zákonů kvantové mechaniky se atomy mohou chovat jako hmotné částice i jako vlny. Za normálních podmínek bývají vlnové vlastnosti každé částice na jejích sousedech nezávislé. Ale pokud atomy ochladíme na teploty blízké absolutní nule, jako při tomto experimentu (asi 600 miliardtin stupně nad absolutní nulou), skupinka atomů může přeskočit do jiného stavu. Vznikne takzvaný Boseův-Einsteinův kondenzát, ve kterém se atomy plynu nacházejí v jednom jediném kvantovém stavu a chovají se jako jediná superčástice.

Informace zakódovaná do světelného pulsu pak může být převedena do atomových vln, a protože atomy kondenzátu vykazují stejné vlastnosti, nemůže dojít k jejímu poškození či ztrátě. Nutno podotknout, že Hauová se svým týmem již v minulosti Boseův-Einsteinův kondenzát s úspěchem použila, a to ve svých slavných experimentech, při kterých dokázala zpomalit a posléze dokonce úplně zastavit světlo.

Světlo letělo rychlostí jen 24 km/h

V tomto pokusu muselo být světlo zpomaleno na rychlost 24 km/h. Jedině tak bylo totiž možné, aby se světelný puls, trvající méně než miliontinu vteřiny a který by za běžných podmínek za tuto dobu urazil asi kilometrovou vzdálenost, pohodlně vešel do mračna sodíkových atomů o velikosti 20 mikrometrů a mohl do nich „otisknout“ svou informaci. Současně při tom došlo k přenosu momentu světla do atomů, takže se část z nich dala do pohybu směrem k druhému, vzdálenému sodíkovému oblaku.

Co dál

Výsledky uvedeného experimentu znamenají velký příslib do budoucna. Před vědci a inženýry se tím otevírají zcela nové možnosti jak využívat, zpracovávat a přenášet světelná informační data, jako zvlášť lákavé se jeví možnosti jejich skladování. Budoucí technologie založené na podobných principech by mohly nalézt uplatnění nejen v klasických optických telekomunikačních zařízeních, ale při rozvoji kvantových počítačů či kvantové kryptografie.

Prozatím jsme stále na počátku, ale další vývoj jistě ukáže, že pionýrské snahy profesorky Lene Hauové nebyly vůbec marné.

Prohlédněte si video zde.


Zdroj: www.nature.com , www.harvard.edu
Technet.cz: Josef Kučera

Převzato: www.sme.sk

Kam zmizol vzduch pre Marťanov?
Merania európskej sondy Mars Express významne podporili názor, že väčšina kedysi hustej, no dnes veľmi riedkej atmosféry Marsu neunikla do medziplanetárneho priestoru. Zrejme je stále na planéte, no pod jej povrchom.

Svedectvo terénu

V najnovšom čísle časopisu Science to oznámili Stas Barabash s Rickardom Lundinom zo Švédskeho ústavu pre kozmickú fyziku v Kirune a Andrei Fedorov s Jeanom-Andréom Sauvaudom zo Strediska pre výskum kozmického žiarenia v Toulouse (Francúzsko). Vývoj atmosféry Marsu predstavuje jednu z najväčších záhad modernej planetológie. Z existencie viacerých kategórií veľkých terénnych útvarov na povrchu Marsu totiž vyplýva, že tam kedysi dávno musela tiecť voda. Najpresvedčivejšie pôsobia obrovské kanály, ktorými odtekal aj viacnásobok prietoku Amazonky. Popri nich sú na červenej planéte celé siete, akési "povodia", menších, no nemenej očividných riečišť. Malé rokliny na svahoch kráterov a kaňonov zasa vypovedajú o tom, že sa tak dialo aj pomerne nedávno. Nuž a vlani v decembri uverejnené snímky americkej sondy Mars Global Surveyor naznačujú, že sa to občas deje aj v súčasnosti.

Kilometer hlboký oceán

Záver, že na Marse bolo v dávnej minulosti veľa kvapalnej vody, navyše veľmi presvedčivo potvrdili prácou v teréne rovery NASA Spirit a Opportunity. Ak sa majú vysvetliť všetky dosiaľ zistené poznatky o povrchu planéty, predpokladajme, že tam jestvovala vrstva vody hrubá šesťsto metrov až kilometer. Na to však bolo treba aj oveľa mohutnejšiu atmosféru, tvorenú najmä oxidom uhličitým. Podľa výpočtov azda až päťnásobne hustejšiu ako je atmosféra Zeme. Lebo voda mohla byť na povrchu Marsu dostatočne dlho kvapalná (aby stihla vytvoriť spomenuté útvary a "podpísať" sa v štruktúre hornín) iba pri vyššom atmosférickom tlaku a teplote nad nulou. Teplotu zabezpečila hustá atmosféra oxidu uhličitého cez skleníkový efekt (o čo je Mars ďalej od Slnka, o to viac oxidu uhličitého tam bolo). Kam sa teda atmosféra podela?

Zrážka či erózia?

Existuje niekoľko odpovedí. Mohla ju zničiť katastrofická zrážka Marsu s iným veľkým telesom počas prvej miliardy rokov existencie planéty (Mars, tak ako Zem, Slnko a zvyšok slnečnej sústavy, vznikol asi pred 4,5 miliardmi rokov). Alebo sa "chýbajúci oxid uhličitý aj s vodou sústreďuje v dosiaľ neobjavených rezervoároch na povrchu, popri známych polárnych čiapočkách a námraze, ktorá siaha prakticky až po rovník. Predovšetkým však pod povrchom Marsu, v hĺbke niekoľkých metrov až niekoľkých kilometrov. Napokon však prevládol názor, že hoci hustú atmosféru Marsu naozaj mohla riadne pochrámať katastrofická zrážka, naozaj ju zlikvidovala až postupná erózia (čiže únik rozložených molekúl kľúčových zložiek, zvlášť oxidu uhličitého, no aj z povrchu vyparenej či vysublimovanej vody, do medziplanetárneho priestoru). Mars je totiž podstatne menej hmotný ako Zem a jeho teleso preto vyvíja slabšie gravitačné účinky. Atmosféru si tak "pridržiaval" voľnejšie a bola na eróziu citlivejšia.

Milosrdný slnečný vietor

Úniku hlavných zložiek atmosféry do medziplanetárneho priestoru pomáhali aj nárazy slnečného vetra (tok častíc od Slnka). Barabash s kolegami aparatúrou ASPERA-3 na palube Mars Express v máji 2004 až máji 2006 - asi tak dlho trvá marsovský rok - zmeral, koľko hlavných iónov oxidu uhličitého a kyslíka uniká z atmosféry Marsu vplyvom erózie slnečným vetrom v súčasnosti. Vyšlo im zhruba 18 gramov za sekundu. Za posledných 3,5 miliardy rokov to dáva celkovú stratu takého množstva oxidu uhličitého, ktorý by vyvinul tlak iba niekoľko desiatok až stoviek pascalov, a niekoľkocentimetrovej vrstvy vody. ASPERA-3 preskúmala iba jednu cestu dlhodobého úniku plynov z Marsu. Medzi iné patrí rozklad slnečným žiarením alebo strata prostredníctvom chladných oblakov atmosférickej plazmy. Dokopy je ich vplyv azda väčší ako vplyv erózie slnečným vetrom. No aj po zohľadnení realistických predpokladov o časovej premenlivosti straty všetkými cestami to vyzerá, že prevažná časť pôvodnej hustej atmosféry a vody na Marse zostala. Podľa Barabashovho tímu treba pátrať pod povrchom.

Dnešná atmosféra

Atmosféra Marsu sa skladá z 95 percent oxidu uhličitého, troch percent dusíka, 1,6 percenta argónu a stôp kyslíka, vodnej pary a iných inertných plynov. Nedávno zaujal objav nestabilného metánu. Do atmosféry ho voľačo musí dopĺňať. Na Zemi sú za jeho vznikom najmä biologické procesy, možno ho však vysvetliť aj viacerými geologickými. Dnes je atmosféra Marsu veľmi riedka. Povrchový tlak tam kolíše od desiatok pascalov až po vyše tisíc pascalov. (Priemerný atmosférický tlak na povrchu Zeme je vyše stonásobný.) To zodpovedá tlaku v zemskej stratosfére približne 35 kilometrov nad povrchom. Atmosféra Marsu obsahuje veľa prachu. Počas miestnej zimy z nej skondenzuje zvlášť na polárnu čiapočku až 30 percent oxidu uhličitého. V lete zasa vysublimuje späť, čo sprevádzajú víchrice s rýchlosťou vetra až 400 kilometrov za hodinu. Atmosféra obsahuje riedke oblaky podobné našim cirrusom. Tak ako na Zemi ich tvoria čiastočky vodného ľadu.

Zdeněk Urban, spolupracovník SME

Tajemné koleje na ostrově Malta

Stopy činnosti inteligentních tvorů v dávné minulosti se vynořují jako přízrak do zaběhlého naučného slovníku, kladou překážky naučeným frázím. Podivné předměty i otisky lidských nohou nalezeny tam, kde by být neměly, písemnosti kterým nechceme rozumět…..Jednou z těchto podivností jsou maltské koleje Cart Ruts. Jednoduché stopy, které zde kdosi zanechal. Kdo otiskl brázdy do podloží? V kterém časovém období? Jaký dopravní prostředek to mohl být? Prastaré stopy čekají na poodhalení a objasnění.
Stránky věnované kolejím na Maltě si rozhodně přečtěte a nedejte se odradit ani prapodivnou češtinou :)